1.) Co považujete za hlavní znaky současného konzervatismu?
RJ: Obhajobu svobodné západní společnosti, jak se historicky ustavila, proti totalitářům a utopistům. Obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, tedy nižší daně pro občany, vyšší tresty pro zločince, práva jednotlivců a nikoli skupin, odpor vůči rovnostářství a snaze státní mocí nivelizovat společnost (např. dekretovat mužům a ženám, jaké mají být jejich povinnosti v rodině). A samozřejmě obhajobu morálních a kulturních předpokladů svobodné společnosti, především instituce tradiční rodiny, elementární slušnosti, soukromí a dekora.
2.) Ve světě existují dvě hlavní tradice konzervatismu – americká a britská. Jaké jsou jejich hlavní přednosti?
RJ: Britský konzervatismus je empirický a skeptický; nedůvěřuje abstraktním idejím a universalismu. Je obhajobou toho, co bylo a je v Británii, tedy tradic a zvyklostí, protože jsou „naše“, tj. britské, a charakterizují společnost. Jeho cílem je kontinuita a zachování; shodou okolností kontinuita a zachování tradic a zvyklostí velice svobodné a umírněné společnosti se smyslem pro fair-play. Ale myslím, že britský konzervatismus jako modus – způsob přemýšlení – by obhajoval zachování jakýchkoli tradic a zvyklostí jakékoli společnosti.
Americký konzervatismus je více metafyzický; klade si otázku „Co je správné?“ A to, co je správné – nebo co se domnívá, že je správné -, hodlá v americké společnosti obhajovat a obnovovat (obnovovat a regenerovat možná i více než jen konzervovat; je tudíž více „akční“ než konzervativní). Odpovědi na otázku „Co je správné?“ dávají různé proudy v rámci amerického konzervatismu různé, americký konzervatismus jako celek je tak jejich jakousi „fúzí“; těmi odpověďmi, jejichž „fúzí“ je americký konzervbatismus, jsou: individuální svoboda, ústavně omezený stát, svobodný trh, židovsko-křesťanské hodnoty, biblická morálka, přirozené právo, silná obrana a silné ozbrojené síly. Cílem je tedy obnova principů otců zakladatelů USA v současných podmínkách; nejen proto, že ty principy byly „naše“, tj. americké, ale především proto, že ty principy byly a jsou objektivně správné.
3.) Britský konzervatismus, např. v podání Rogera Scrutona, se staví mj. za částečný intervencionismus do trhu. Je tento postoj v kontextu fúze liberalismu a konzervatismu obhajitelný?
RJ: Žádný jiný myšlenkový a politický proud není tak vnitřně svobodymilovný jako konzervatismus; nikde jinde nenajdete takovou různorodost a pestrost názorů, než uvnitř konzervatismu. Všechny ostatní proudy vypadají ve srovnání s ním jako velice konformní, až konformistické. Proto nás nepřekvapí, že v rámci konzervatismu nalezneme takové rozdíly v názorech na rozsah a funkce státu, jeho vztah k ekonomice a trhu, náboženství, tradici, filosofii, univerzalitu hodnot, moc a její použití, či modernitu.
Každý konzervativec ví, že v rámci konzervatismu (myšlenky i praxe) je nutné nějak skloubit svobodu člověka s řádem ve společnosti, nonkonformismus a originalitu jednotlivců s mravní autoritou, výsadu být excentrikem (jakým je Roger Scruton v tom nejlepším smyslu slova) se společenským konsensem. Pro Rogera Scrutona je takovým zdrojem řádu, autority a konsensu národní stát, proto mu v zájmu stability a soudržnosti komunity přiznává větší pravomoci, pokud jde o zásahy do ekonomiky a omezování svobody trhu a obchodu (protekcionismus). Já osobně preferuji svobodnější politiku, liberálnější ekonomiku, trh a obchod, omezenější a malý stát – s výjimkou bezpečnosti a obrany, kde jsem za stát velice silný -, a tudíž zdroj konsensu, řádu a autority ve společnosti vidím (a hledám) spíše ve sféře hodnot, náboženství a ctností, než ve státě. Ale jak říkám, konzervatismus je dům s mnoha pokoji a když myslitel tak vzdělaný, moudrý a úctyhodný jako Roger Scruton má v některých věcech více paternalistické názory než já, respektuji to, aniž bych si ho vážil o cokoli méně. Nejsme levice, abychom se všichni museli držet té samé politické linie, neboť jinak by následovaly čistky, vylučovaní, projevy sebekritiky, či maoisticko-trockistické sektářství. Levice je tak konformistická a nudná!
4.) Je náboženství nezbytnou složkou konzervatismu?
RJ: Náboženství samotné nikoli, ale úcta vůči tradičním západním náboženstvím – křesťanství a judaismu – ano. Konzervativec může být ateistou, deistou i věřícím, ale ať už je osobně tím či oním, je rád, že v západní společnosti ona náboženství existují, neboť generují řád a smysl pro povinnost v životech lidí a tím přispívají ke stabilitě mírné a velkorysé společnosti. Konzervativec je však krajně podezřívavý vůči kultům, sektám a těm nezápadním náboženstvím, jež se projevují nepřátelsky či násilnicky vůči západní společnosti a jejím tradicím.
5.) Jaké největší hrozby pro konzervatismus v současné době existují?
RJ: Dvě jsou stálé a „klasické“: etatismus, či lépe řečeno etatistická mentalita na straně většiny obyvatelstva i politiků; a mravní relativismus, tedy snaha intelektuálů – a čím dále tím více i mnohých prostých lidí -, myslet si, že mezi dobrem a zlem nejsou žádné objektivní rozdíly, nýbrž že „dobro“ a „zlo“ jsou jen naše subjektivní kategorie („dobro“ jednoho je „zlo“ druhého). Dvě jsou relativně nové: jsou to radikální feminismus v podání gender studies, jenž usiluje o radikální mocenskou rekonstrukci naší společnosti v duchu sociálního inženýrství; a postmoderní multikulturalismu, jenž záměrně dehonestuje a očerňuje západní civilizaci jakožto v dějinách unikátně zlou, i když právě ona byla naopak unikátně dobrou, neboť jako jediná dospěla k ideálům a praxi osobní svobody a práv jednotlivce. Obecně největším úkolem konzervativců je obhájit nároky a reputaci západní civilizace v očích jejích příslušníků.
6.) Jednou z tezí konzervatismu je, že není ideologií, ale praktickým postojem, závislým mj. na zemi působnosti. Jaký by měl být český konzervativec 21. století?
RJ: Především vtipný.
(Interview pro časopis Mladých konzervativců Pravý úhel. Otázky kladl Zbyněk Klíč, odpovídal Roman Joch.)
Jaká maska? Nikdy jsem se netajil odporem vůči svévolné, despotické vládě!
Příteli můj, Vy zřejmě nejste příliš vzdělaný, že ne? Aristoteles rozlišoval vlády spravedlivé a nespravedlivé podle toho, zda vládnou ve prospěch obecného dobra (dobra všech), anebo jen ve prospěch dobra partikulárního (dobra vládce, vládců). A pak taky podle toho, kdo vládne – zda jednotlivec, menšina, anebo většina. Vyšlo mu tedy 6 možností – tři dobré a tři špatné. Dobré jsou monarchie (vládne 1), aristokracie (vládne menšina), republika (vládne většina) ve prospěch dobra všech; a zlé jsou tyranie (vláda 1), oligarchie (vláda menšiny), demokracie (vláda většiny) ve prospěch vládce(vládců).
Když jsem proti tyranii, oligarchii a demokarcii (v aristotelském smyslu), neznamená to, že jsem za anarchii, Ty ignorante!!! Znamená to, že jsem buď za monarchii, nebo aristokracii, nebo republiku (nebo kombinaci těchto tří, což je můj případ).
Když vládce (ať již jeden, menšina, nebo většina) vládne proti obecnému dobru a rozumem poznatelnému (Bohem danému) přirozenému zákonu, kdo jej smí svrhnout? Toť těžká otázka, jež si žádá zvážení ctnosti nejen spravedlnosti, ale i ctnosti rozvážnosti, praktické moudrosti.
Sv. Tomáš Akvinský radil spíše k poslušnosti vůči vládci, i nespravedlivému. Jezuita Juan de Mariana považoval tyranicídu – vraždu tyrana – za součást spravedlivé války, kterou podle něho směl vést i jednotlivec (např. bratři Mašínové). Salamanská škola, pokud ji dobře rozumím, učila, že nehodného vládce smí sesadit politická společnost jako celek. Kdo to ale je?
Žádný praktický mechanismus není snadný. Jednou možností je Církev: jakožto strážkyně principů spravedlnosti sesadí zlého, nehodného vládce. Pak to mohou být Generální stavy, jako ztástupce politického národa (Británie 1688, Francie 1830). Anebo taky skupina lidí, kteří se odvolají k přirozenému právu a svůj osud vkládají do rukou Boží Prozřetelnosti (Američané 1776).
Každopádně má platit, že revolta nemá být z malicherných příčin; že zlo vládce musí být dlouhodobé, opakované a nezvratné; že možnosti nápravy – petice, žádosti, upozornění – byly vyčerpány. A – a to je nesmírně důležité – že je racionální očekávat, že nová vláda / nový režim – nebudou z hlediska přirozeného práva horší, než režim starý (tudíž pryč s Francouzskou revolucí, pryč s jakobíny, pryč se socialisty, pryč s komunisty, nacisty a anarchisty).
Zajisté nechcete, abych v blogu vyřešil celou politickou filosofii a její nejtěžší otázky, že ne? Přečtěte si nejdřív mé systematické pojednání “Vzpoura proti revoluci 20. století” (Academia, Praha, 2003) – a pak se můžeme bavit.
Ale jeden princip platí: nikdo konkrétní nemá od Boha pravomoc vládnout druhým. Vláda má sloužit přirozenému dobru, přirozenému cíli, kterým je obecné dobro všech a rozumem poznatelný přirozený zákon. V míře, v jaké se vláda (ať již jednoho, menšiny či většiny) tohoto cíle přidržuje, je legitimní; a v míře, v jaké se od tohoto cíle odklání, ztrácí legitimitu. Otázka jejího nahrazení vládou lepší je otázkou primárně praktickou a prudenciální.
Když se dle těchto měřítek díváme zpět na naše dějiny, v rámci západní civilizace byly všechny vlády více-méně legitimní ve středověku, více-méně pochybné v novověku (období absolutismu), a naprosto nelegitimní v případě Francouzské revoluce a jejich dědiců (nacistů a komunistů). Pochopitelně, nejlépe aproximuje ideál spravedlivé vlády minimální stát, tedy forma vlády v USA, Británii a v menší míře i v celé Evropě v druhé polovině 19. století. Pokud jde o naše území, asi ten prakticky nejlepší režim u nás v 20. století byl ten před 1. světovou válkou. Pak po roce 1918 přišlo něco o málo horšího a po letech 1938-39 něco naprosto nelegitimního a zločinného. To trvalo až do roku 1989. Co máme od roku 1989, je sice velice nedokonalé, leč tolerovatelné, přijatelné – a tudíž legitimní, jakožto režim.
“Vy zřejmě nejste příliš vzdělaný” – to jsou časy. MUDr. poučuje o věci, která je mimo jeho kompetence…
Pan Joch tedy tvrdí, že králové podléhají posouzení toho, zda jejich vláda je únosná, a pokud není, je správné je svrhnout. Zůstává nám ovšem dlužen vysvětlení, kdo by měl toto posuzování provádět, protože jistě se nemůžeme spokojit s jakýmsi právem na posouzení, které však bude viset ve vzduchoprázdnu.
Budou toto posuzování provádět všichni občané nějak organizovaně ve volbách? Nebo dokonce každý jednotlivě, nebo snad k němu dojde tehdy, když se spojí dost početná skupina ozbrojených osob?
Bez doplnění se totiž stanovisko pana Jocha nijak neliší od Proudhonova pokřiku, pan Joch tvrdí, že vláda je krádež, že NĚKDO bude posuzovat, zda je vládce spravedlivý? A kterýpak vládce ve středověku byl spravedlivý podle těch měřítek, které pan Joch přednesl? Chránili králové skutečně slabé, nebo udržovali v chodu společnost, která prováděla všechno od pobíjení Indiánů po upalování?
Tak se ukazuje, že Liborova obvinění jsou zcela opodstatněná, a stanovisko pana Jocha sice vypadá populárně, ale při důsledném domyšlení není konzervativní, nýbrž anarchistické. Bez důsledného domyšlení je pak jen pokryteckým nasládlým vyhlašováním spravedlnosti, která ve skutečném dění neexistuje. Ti filosofové Salamanské školy snad skutečně aplikovali svá pravidla VE ŠPANĚLSKU, nebo je jen posílali do Anglie, aby ji rozvrátili?
Panovník, který hrubým způsobem porušuje přirozený zákon a neslouží obecnému dobru, podle Vás neztrácí legitimitu? Ať už je sebevětším vrahem, stále je podle Vás platným panovníkem? K tomu dospělo 2000 let křesťanské civilizace – k pojetí vládce v podání Caliguly, Nerona, či Džugašviliho?
Naštěstí nikoli, to jen Vy jste naprosto a zasadně pomýlený. Před časem jsem psal studii o tzv. Salamanské škole, z ktoré část přikládám (myslím, že Vaše pojetí je pojetím Jakuba I. Stuarta a moje pojetí je pojetím sv. Roberta Bellarmina a Francisca Suareze. Styďte se!)
“…Pozdní scholastika, především soustředěná na škole univerzity ve španělském městě Salamanca, promyslela mnohé otázky politické filosofie v detailech, s nimiž se člověk setká jen zřídka. Tato škola, její myslitelé a jejich myšlenky, jsou dnes neprávem opomíjeny, i když předznamenali mnohé v moderním myšlením a představovali tak spojení mezi politickou filosofií klasickou a moderní. Kdyby byl člověk cynický, řekl by, že co je dobré na moderní politické filosofii, promysleli již v 16.-17. století pozdní scholastici ze školy v Salamanca. Zmiňme z nich alespoň některé.
Dominikán Francisco de Vitoria, který působil na univerzitě v Salamanca v první polovině 16. století, rozvinul, upřesnil a zjemnil učení o spravedlivé válce. Sv. Tomáš Akvinský učil, že válka, aby byla spravedlivou, musí splňovat tři podmínky: musí být vyhlášena kompetentní autoritou, musí mít spravedlivou příčinu a musí mít spravedlivý záměr. Vitoria k tomu dodal, že spravedlivá válka musí být vedena jako poslední prostředek pro vyčerpání všech nenásilných; musí splňovat podmínku proporcionality, tj. způsobí méně zla, než je zlo, jemuž hodlá zabránit či předejít; a musí splňovat podmínku diskriminace, tj. rozlišovat mezi vojáky a civilisty. V době španělské kolonizace střední a jižní Ameriky, Vitoria (poradce krále Karla V.) učil, že absence pravé (křesťanské) víry u Indiánů není dostatečným důvodem pro jejich kolonizaci; k přijetí pravé víry nesmí být nikdo nucen. Důvodem pro jejich podrobení a ovládnutí je až přítomnost velmi zlých praktik, jež zásadně porušují přirozený zákon, jako jsou např. kanibalismus či přinášení lidských obětí. Rovněž jejich snaha bránit misionářům obracet jiné Indiány na pravou víru. Vitoria tvrdil, že i když v těchto případech je kolonizace legitimní, nová (španělská) státní autorita má respektovat vlastnická práva Indiánů.
Tři myslitelé – kardinál Cajetan, sv. Robert Bellarmine a Fracisco Suarez – byli teoretiky původu, podstaty a delegace politické moci.
Dominikán Tomas de Vio kardinál Cajetan rozlišoval mezi mocí královskou a mocí papežskou. Moc světská je daná přímo lidské společnosti a ta si pro její výkon ustaví panovníka. Moc je původem od Boha, ale panovník ji dostává prostřednictví obce. Na druhou stranu papež – osoba papeže – získává svou moc přímo od Boha, nikoli od Církve. Z toho důvodu obec může sesadit nehodného panovníka, ale Církev nemůže sesadit papeže – toho může sesadit jen Bůh.
Jezuita sv. Robert Bellarmine učil, že moc světská je od Boha, tedy božského původu, ale získává ji od Boha lid, politická obec, jako celek. Tato politická obec je nositelem politické suverenity. Sama však jako celek není prakticky schopna politickou moc vykonávat a proto ji svěří, deleguje, vládě. Politická obec jako celek se může rozhodnout, zda výkon moci bude v podobě monarchie, aristokracie anebo delegované, nepřímé demokracie (tj. republiky).
Anglický král Jakub I. Stuart ostře napadl kardinála Bellarmina za Bellarminův názor, že moc světská není přímo daná Bohem osobě panovníka (jak je moc papežská přímo daná osobě papeže), ale že je daná Bohem přímo lidu a od lidu delegovaná panovníkovi. Král Jakub, stoupenec absolutismu a „božské vlády panovníků“ tvrdil, že král (osoba krále) dostává svou moc přímo od Boha.
Na krále Jakuba Stuarta reagoval – na přání papeže Pavla V. – největší z pozdně scholastických myslitelů, jenž rovněž působil, mimo jiné, na univerzitě v Salamanca, jezuita Francisco Suarez (ve spisku Defensio fidei catholicae et apostolicae adversus anglicanae sectae errores). V souladu s Bellarminem zdůrazňoval, že veškerá (politická, světská) moc pochází od Boha. Je to však moc přirozená, jež se týká přirozenosti lidské společnosti. Proto tato moc přináleží lidské společnosti jako celku. Ta se může rozhodnout, v jaké formě chce tuto moc vykonávat (monarchie, aristokracie, republika) a komu ji tedy předá. Suarez – na rozdíl od Bellarmina – připouštěl možnost, že politická společnost jako celek si legislativní moc ponechá a nedeleguje ji; tedy zdá se, že podle Suareze republika je formou politického uspořádání od přirozenosti, zatímco aristokracie a monarchie vznikají až pozitivní designací ze strany politické obce.
Pro zajímavost: Jakub Stuart přikázal katovi Suarezův spisek spálit na hranici a jeho čtení a rozšiřování zakázal pod hrozbou těch „nejpřísnějších trestů“; zároveň se španělskému králi Filipovi III. stěžoval, že ve svém království chová takového vyhlášeného nepřítele trůnu a majestátu králů.
Francisco Suarez hlásal, že právo na život, svobodu a majetek je přirozené; jinými slovy, žádnému člověku není stav otroctví dán od přirozenosti. Právě jeho kontraktuální pojetí vlády a doktrína přirozených práv z něj podle názoru mnohých činí předchůdce Johna Locka.
Suarez kromě pojednání o přirozeném právu psal i o právu mezi národy; je tedy považován za otce mezinárodního práva a jeho názory byl později ovlivněn (či je převedl do protestantského prostředí a tam zpopularizoval) i Hugo Grotius.”
Král, který se postaví proti Božímu zákonu např. tak, že vraždí nevinné, které by měl chránit, ztrácí svou legitimitu a může po právu ztratit i vládu. Pomazání krále není nesmazatelnou svátostí (jakou je svátost kněžství – jednou knězem, navždy knězem), ale je spíše něčím na způsob svýátosti smíření: Milost, kterou získám, můžu snadno vlastními zlými skutky ztratit.
Je mi líto, že obhajujete nikoli křesťanský, nýbrž pohanský koncept svévolného, absolutistického despoty. Nechcete se ucházet o post dvorana v Saudské Arábii – poté, co Idi Amin a Jean-Bedel Bokassa skončili na smetišti dějin?
Jedině panovník vykonává politickou moc od Boha, neboť on jediný je pomazán Církví svatou. (A to pomazání je platné bez ohledu na jeho osobní charakter.) Republika pomazána není, lid není pomazán. Ani knížata. Ostatní tedy vykonávají takovou moc jen z jeho pověření. A vzpoura proti králově moci je vzpoura proti Bohu samotnému (Římanům 13). Ostatní režimy než suverénní monarchie jsou režimy založené na vzpouře a tudíž i nelegitimní, je možno proti nim bojovat.
Král může “vraždít nevinné” jako Nero v době sv. Pavla(Římanům 13).
“vlastnická práva Indiánů” – heretik žádná práva nemá mít.
Jak je možné, že se nazýváte konzervativcem?
Nevim, ktery skutecny konzervativec by byl ochoten uznat ze regicida je “samozrejme povolena” pokud je panovnikem tyran, nebo ze je na idvidualnim svedomi rozhodnout, kdy je mozne krale odpravit a kdy ne.
Vlada krale se alespon v evropske tradici odvozuje z bozskeho prava, cili neni to lid, ktery deleguje krale, ale Buh, ktery krale ustanovuje. Je mozne s kralem nesouhlasit, mozna mu i nadavat, ale to nikoho nevyvazuje z povinosti se krali podridit. Muze byt otcovrahem, nepotistou ci sodomistou, ale stale zustava kralem, cili pomazany Bohem a tudiz nedotknutelnym.
Je zrejme, ze podobna tvrzeni mohou znit anachronisticky, ale pokud se chcete bavit napr. o gunpowder plot pak je treba vzit do uvahy, ze v te dobe na to lidi skutecne verili, coz take ukazuje chatrnost onoho vagne pojateho konzervatismu zalozeneho na “objektivnich hodnotach”. Jak videt na dnesnich konzervativcich, maji zcela jine objektivni hodnoty nez v 17. soleti.
Princip loajality je ve skutecnosti to co tvori zaklad konzervatismu a odlisuje ho od toho co nazyvate anglosaskym konzervatismem, konzervativne-liberalnim nebo liberalne-konzervativnim ismem nebo jinym kontradiktornim patvarem. Vseobecna politicka a nabozenska svoboda, zalozena na puritanske revoluci vuci tradicnimu, hierarchizovanemu a nabozensky legitimovanemu usporadani spolecnosti je leitmotivem tohoto druhu “konzervatismu”.
Ve skutecnosti tolik naodiv stavene vymezovani se vuci levici zastira tri zakladni touhy, ktere lezi v zakladu obou hnuti: touha po politicke svobode, touha po rovnosti(byt jen pred zakonem – v tradicni spolecnosti neco nemyslitelneho) a touha po abstraktni univerzalni spravedlnosti, v poslednich letech prezentovana americkou neokonzervativni( puvodne uchylka demokraticke strany) zahranicni politikou rozsevajici puritanske idealy ( pripoustim jiz hodne zmutovane a zdegenerovane) po celem svete a likvidujici tradicni spolecnosti od Balkanu po Afganistan.
Neexistuji zadne ohledy at uz k cirkvim, tradicnim kmenovym nebo narodnim autoritam, k spolecenske hierarchii a moralnim hodnotam – vse musi ustoupit pozadavku “objektivni” a univerzalni spravedlnosti a pozadavku vsesvetove svobody.
Tohoto cile v evropske spolecnosti dosahlo revoluci – rozlisovani na tu dobrou anglickou a zlou francouzskou nebo ruskou je proste nonsens, vsechny sleduji tentyz cil a vsechny provazela vrazda krale – ktera nyni pokracuje v celosvetovem meritku.
Vzpoura a revoluce je to co stoji v zakladu ideologie americkych konzervativcu a jejich soucasne inkarnace neokonzervatismu. Jejich abstraktni univerzalni spravedlnost az prilis zavani totalitarnimi choutkami, ne nepodobnymi tem komunistickym. Rozhodne k nim maji bliz nez treba umirneni socialiste, ktere tak radi vlaceji svym tiskem.
když si tak uvědomí, jak je svět plný různých socialistů, etatistů, levičáků, relativistů a různých dalších darebáků, kteří nejsou nakloněni tomu báječnému konzervatismu, ačkoli jde o jediné vůbec myslitelné myšlení, které je hodné toho jména.
Jen žasnu, jak utopicky tato dětinská sebchvála vyznívá, a jak se neblaze podobá utopickému primitivismu komunistů před revolucí. Po ní se změnili v krvelačné bestie, které s přihlížely procesům se stejným jásotem, s jakým civilizátor Joch vychvaloval vraždění v Libanonu.
Nerad konstatuji,. že tento narcismus tvoří podstatný předpoklad k dosažení společenské přijatelnosti vraždění, a tím se sebechvála pana Jocha přestane jevit tak komickou jako při pouhém věcném srovnání těchto svatouškovských deklamací s politikou, kterou konzervativci skutečně provozují.
Má reakce směřovala na otázku a odpověď v předmětném článku. Z odpovědi je totiž patrné, že konzervativec může být prakticky kdokoli, aniž by reflektoval náboženství (Je náboženství nezbytnou složkou konzervatismu? Náboženství samotné nikoli, ale úcta vůči tradičním západním náboženstvím …). Odpověď RJ tedy nebere v potaz ani závislost na víře v kategoriálním smyslu (konzervativec ateista, deista). Úcta vůči tradičním západním náboženstvím rozhodně neodpovídá rozumové reflexi filosofických pravd, na kterých konzervatismus staví. A pokud jde o to, zda-li se konzervativec bez víry obejde. Možná jsem to málo vysvětlil, ale pokud použiji vaši argumentaci, tak preambula fidei je dle mého názoru výsledkem daru. A jak říká sv. Tomáš „daru rozumu odpovídá jako vlastní ovoce víra, to jest jistota víry“ a současně habitus fides qua creditur svým způsobem předchází rozumovému poznání. K dokončení pak následující: „Věřiti však je bezprostředně úkonem rozumu, poněvadž předmětem tohoto úkonu je pravda, jež se vlastně vztahuje k rozumu. A tudíž je nutné, aby víra, jež je vlastním počátkem tohoto úkonu, byla v rozumu jakožto v podmětu“. Preambula fidei a fides qua creditur nelze od sebe oddělit, jako by jedno bylo možné bez druhého. Proto se konzervatismus (vyložený RJ) bez víry neobejde.
Přirozený zákon je sice poznatelný i bez víry, ale není trvale plnitelný bez nadpřirozené milosti. Právě laický stát je aplikací pelagianismu ve veřejné sféře – zkušenost ukazuje, že je iluzí, že žádná pouze přirozeně dobrá společnost, ctnostná bez Kříže, nemůže fungovat a nefunguje.
Nedomnívám se, že by konzervatismus nutně stavěl na víře (konzervatismus se bez víry neobejde), a to alespoň ve dvou ohledech. V první řadě proto, že konzervatismus staví na přirozených kapacitách lidského rozumu poznávat objektivní hodnotový řád, kontingenci reality a její závislost na Stvořiteli, a rovněž i Boha samotného. To vše spadá do oblasti rozumu, nikoliv víry (tradičně se hovoří o praembula fidei, tj. o filozofických pravdách dostupných filozofickému rozumu – nesmrtelnost duše, existence Boha, přirozený zákon, svoboda člověka).
Mimoto, musíme rozlišovat dvě perspektivy: metakategoriální (mimo pojmová schémata) a kategoriální. V metakategoriální rovině je třeba rozlišit fides qua creditur, tj. lidský akt následující habitus vlitý bezprostředně Bohem a v tomto ohledu s Bohem homogenní, kterým nás Bůh činní účastnými na svém vnitřním životě a poznání; to je víra ve smyslu existenciálním (i když ontologicky založená). Fidea quae creditur je Bůh sám.
V kategoriální rovině je potom teologální víra souhrnem toho, čemu říkáme teologie, tj. racionálního (formální aspekt) rozpracování obsahů zjevení (materiální aspekt).
Pokud chceme tedy hovořit o závislosti konzervatismu na víře, potom pouze v kategoriální rovně, tj. konzervatismus může stavět na některých prvcích křesťanské doktríny, např. na teorii dědičného hříchu.
A za druhé – nezapomínejme na vliv filozofie starověkého Řecka, především filozofie klasického období (5. – 4. stol. před n. l.), kdy vzniká typicky západní koncepce člověka, hodnot, etiky a jejího vztahu k ontologické struktuře lidského bytí ( etika jako cesta k mravnímu vývoji jedince skrze reálnou ontologickou proměnu jeho bytí…). Konzervatismus tak závisí jednak na základních koncepcích řecké filozofie – které nahlíží jako pravdivé – a na některých prvcích křesťanského učení, které však není možné vyvazovat z jejich vazeb s klasickým řeckým myšlením.
Článek je výborný. Nicméně malá připomínka ke vztahu konzervatismu a náboženství. Hodnoty, které RJ zmiňuje v článku se opírají o křesťanství, ba přímo jsou křesťanské. Konzervatismus tedy prakticky na křesťanství staví. Dovolím si tedy tvrdit, že kdyby konzervativci byli ateisté, žádný konzervatismus by neexistoval. Konzervativec se bez víry neobejde. Kolik lidí se dnes definuje jako konzervatici, ale kteří z nich jsou pak skutečně ochotni hlasovat v parlamentu pro konzervativní hodnoty nebo alespoň podle těchto hodnot žít? Lidé, kteří mají víru ano, lidé bez víry však často ne!
Atentát na tyranského a neschopného panovníka samozřejmě legitimní je,král Jakub tomuto kritériu plně odpovídal,o tom není sporu.Jde mi spíše o rozsah plánované akce.Spiklenci chtěli vyhodit do povětří nejen krále,ale i všechny poslance,včetně několika svých příbuzných,kteří tam zasedali.To mi připomíná spíše uvažování teroristů,vedených velkou nenávistí,než chladný kalkul atentátníků.