Co je konzervatismus?

26.7.2008
Frank S.Meyer

Konzervatismus jakožto politické, společenské a intelektuální hnutí, nikoliv stav mysli či povahová inklinace, se v dějinách objevuje, když revoluční transformace dříve přijímaných norem politické obce, společnosti a myšlení rozbíjí jednotu a rovnováhu civilizace. V takových dobách se rodí konzervatismus jakožto hnutí vědomí a jednání, zaměřené na obnovu tradice civilizace. To je podstatou konzervatismus ve všech formách, jichž nabyl v různých civilizacích a za odlišných okolností. Někdy jsou takováto hnutí úspěšná, jako byl návrat k základní egyptské tradici po Achnatonových revolučních změnách. Někdy uspějí jenom na čas a usměrňují další vývoj revolučního impulsu, jako tomu bylo v případě restaurace Stuartovců po Anglické revoluci či evropské konsolidaci po Francouzské revoluci a panování Napoleona. Někdy mají malý dopad na stávající události, avšak učiní ohromný dojem na vědomí budoucnosti, jako tomu bylo v případě platónské reakce na zničení rovnováhy civilizace, způsobené samolibou touhou po moci aténského demos a arogancí myšlení sofistů. Někdy selžou úplně a ztrácejí se v dějinách.

Problémem konzervatismu v jakékoli době je nalezení způsobu, jak obnovit tradici civilizace a zasadit ji do nové situace. To však znamená, že podstata konzervatismu má dvě stránky. Konzervatismus musí být současně reakční i zaměřený na přítomnost. Nemůže se uspokojit odvoláváním se na minulost. Samotné okolnosti, jež vedou ke zrodu konzervatismu, vytvářejí nenávratný rozchod s minulostí. Jednota civilizace udržovala pohromadě ve vzájemné tensi množství složitých aspektů minulosti; avšak tuto jedinečnou tensi, tuto jedinečnou různorodost v jednotě, již nelze po revolučním rozchodu s minulostí nikdy znovu vytvořit. Takový pokus by byl pouhou bezmyšlenkovitou reakcí (tím, co Toynbee nazývá “archaismus”) a byl by odsouzen k nezdaru; reakce by nemohla skutečně vzkřísit civilizační tradici, na jejíž obnovení se údajně zaměřila. I když konzervatismus není a nemůže být holou reakcí, rovněž tak ho jeho zájem o současné poměry, má-li zůstat věrný sám sobě, nemůže vést ke spokojenosti s existujícím stavem, s působením v roli “umírňujícího proudu” v rámci stávající situace. Neboť ona situace je výsledkem revolučního rozchodu s tradicí civilizace, a “konzervovat” ji by znamenalo přijímat onen radikální rozchod s tradicí, kvůli jehož překonání vlastně konzervatismus existuje.

Konzervatismus není ani zpátečnickou touhou po nenávratně ztracené minulosti, ani oporutnním podvolením se revoluci, pokud ta nepostupuje příliš rychle. Je obhájením a obnovou civilizační tradice jakožto fundamentu, z něhož musí rozum vycházet při řešení problémů současnosti.

Jen proto, že v jednom období jeden konzervativní hlas projevoval principiální nepřátelství vůči rozumu, je tudíž absurdní trvat na tom – jak se dnes často činí – že postoj Edmunda Burka k rozmu je základním prvkem jakékoliv definice konzervatismu. Pravda, žádný konzervatismus nemůže akceptovat utopické spoléhání se na omezený rozum jedné generace (nebo jedné školy myšlení v rámci této generace), jenž pomíjí tradici a staví na arogantní důvěře ve svou vlastní zkušenost a své vlastní logické uvažování. Avšak konzervatismus není antiracionální. Pouze vyžaduje, aby rozum operoval na základě tradice civilizace, to jest, na základě nashromážděného rozumu, zkušenosti a moudrosti generací minulých.

Z pohledu současného levicového “liberalismu” se skutečně může zdát, že jakýkoliv respekt k tradici je ipso facto odvržením rozumu. To, společně se skutečností, že Burke byl v dosti výrazné míře kritický k nárokům rozumu a že konzervatismus devatenáctého století často tíhnul tímto směrem, může vysvětlit – i když nikoli omluvit – fakt, že v posledních letech autor vedle autora trvá na tom, že žádné hnutí nemá právo na označení “konzervativní”, pokud přesně nezapadá do formy nadsazených Burkových názorů na rozum. A tak ti kritici, kteří odmítají zásadně a vážně přemýšlet o fenoménu konzervatismu a místo toho raději povrchně odvozují svá kritéria z efemérních charakteristik konzervatismu jediného historického období, americkému konzervativnímu hnutí shodně upírají jeho právo na jméno dle vlastního výběru.

Snadno lze ukázat, že současný americký konzervatismus není replikou evropského konzervatismu devatenáctého století: i když se mu v určitých ohledech podobá, rovněž se svou oddaností individuální svobodě a k ní přináležící oddaností ekonomickému systému osvobozenému od státní kontroly podobá evropskému liberalismu devatenéctého století. Avšak ukázat toto neznamená prokázat něco podstatného. Nárok současného amerického konzervativního hnutí na označení “konzervativní” se nemusí zakládat na povrchní podobě s konzervativním hnutím jiného období. Je založen na jeho oddanosti obnově tradice – tradice západní civilizace a americké republiky, jež se stala po roce 1932 objektem revolučního útoku.

Krystalizace amerického konzervativního hnutí v posledních přibližně dvanácti letech je opožděnou reakcí na revoluční transformaci Ameriky, jež započala zvolením Franklina Roosevelta v roce 1932. Revoluce ve Spojených státech byla mírnějším, lidstějším, nekrvavým projevem revoluční vlny, jež se ve dvacátém století přehnala zeměkoulí. Jejími nejkrutějšími projevy byly fenomény komunismu a nacismu. V nedávných letech se projevila v poněkud zvláštních podobách jakožto tzv. nacionalismy representované Násirem, Nkrumahem a Sukarnem; v západní Evropě nabyla podoby socialismu v Anglii nebo ve Skandinávii. Jakkoliv otevřená či maskovaná, všude představuje nárůst moci státu nad životy jednotlivých osob. Tento nárůst moci se vždy zahaluje do pláštiku rétoriky a programů údajně zaměřených na “masy” a údajně o ně pečujících.

Americká podoba této revoluce se ve svých základních prvcích málo liší od západoevropského demokratického socialismu. Je však ironií dějin, že se stala známou pod názvem “liberalismus”. (Od klasického liberalismu devatenáctého století, jehož prvořadým zájmem je individuální svoboda a omezení státu, je natolik vzdálena, že srozumitelnost tohoto pojednání si vyžaduje, abychom mezi nimi rozlišovali; z toho důvodu budu po zbytek eseje označovat to, co se vyvinulo v Americe dvacátého století, jako “levicový liberalismus”, a termín klasický liberalismus si vyhradím pro původní liberální doktrínu.) Nástupem levicového liberalismu byly volby v roce 1932 a jeho vítězství bylo tak naprosté, že po dobu mnoha let poté se nepotkal se žádným organizovaným odporem ani v intelektuální, ani v politické sféře. Je pravdou, že zůstaly ostrůvky odporu – v Kongresu, mezi některými ekonomy a humanisty na univerzitách, mezi podnikateli, v rámci endemické masy antikomunistického hnutí mezi některými vrstvami obyvatelstva. Byly to však ústupové boje; levicový liberalismus naprosto ovládl scénu, zmocnil se univerzit a masmédií, ovládl Demokratickou stranu a pomalu pronikal do strany Republikánské. Teprve v nedávných letech se objevuje konzistentní, soudržné konzervativní hnutí, založené na širokém konsensu principů a utkávající se na všech frontách s levicově-liberálními předpoklady a s levicově-liberální mocí.

Ve svých intelektuálních počátcích, soustředěných ve skupině autorů shromážděných kolem časopisů Freeman, National Review a Modern Age, si brzo získalo následovníky, usměrňovalo hnutí na univerzitách a postupně koncentrovalo a usměrňovalo energii rozdílných tendencí, jež se stavěly proti levicovému liberalismu na všech úrovních společnosti. V posledních šesti letech začala jeho postoje reflektovat skupina mladých kongresmanů a samotné hnutí se v celostátní politické aréně naplno projevilo nominací Barryho Goldwatera na republikánském konventu v roce 1964.

V tomto hnutí existují mnohé proudy, v jeho myšlení mnohé trendy. Konkrétně, existuje v něm trvalá tense mezi důrazem na tradici a ctnosti na jedné straně a důrazem na rozum a svobodu na straně druhé. Avšak tyto rozdíly jsou pouze rozdíly v důrazu, jež vytvářejí tense v rámci společného konsensu, nikoliv ostře protikladné názorové pozice.

Společný konsensus současného amerického konzervativního hnutí se v různé míře chápání a hloubky projevuje na každé úrovni konzervativního hnutí. Podtrhuje principiální pozici intelektuálů právě tak jako empirické pozice a instinktivní postoje politických aktivistů a nejširší členské základny tohoto hnutí. Domnívám se, že nejzřetelněji lze tento konsensus shrnout tak, že ho postavíme do protikladu k přesvědčením a postojům levicově-liberálního světonázoru, jenž udává tón v současné americké společnosti. Netvrdím, že každý konzervativec přijímá každý z článků přesvědčení, jež za chvíli postuluji, nebo že každý levicový liberál přijímá z článků protikladných. Tvrdím však, že nastíněné články naprostou protichůdnost konzervativního konsensu a konsensu levicově-liberálního v dnešní Americe vyjadřují.

A. Konzervatisus předpokládá existenci objektivního morálního řádu, postaveného na ontologických základech. Ať již jednotliví konzervativci zastávají theistické názory či nikoliv – a velká většina z nich je zastává – tento náhled je odvozen z theistické tradice. Nicméně tím zásadním bodem je, že konzervativec hledí na politické a společenské otázky s předpokladem, že existují objektivní standardy lidského chování a objektivní kritéria pro posuzování teorií a institucí; a že je povinností lidských bytostí tyto standardy a tato kritéria pochopit tak důkladně, jak je to jen možné, a své konání k nim vztahovat.

V protikladu k tomu je levicově-liberální pozice zásadně operativní a instrumentálí. Jako je podle Richarda Weavera svět konzervativců světem ideálů, k nimž se máme přibližovat, tak je svět levicových liberálů světem problémů, jež se mají vyřešit. Proto ten zájem levicových liberálů o mechanismy a procedury, jako jsou demokracie (mechanismus či nástroj státu, jenž implikuje, že morálně správné je to, o čem si 50 procent obyvatel plus jeden člověk myslí, že je morálně správné) či pokrok (koncept, jenž odvozuje normy z průběhu historických událostí, a jenž uvádí, že dobrý je ten směr, jímž dějiny postupovaly a zdá se, že jím postupují i dnes).

B. V rámci objektivního morálního řádu se konzervativní politické a společenské myšlení a jednání vztahuje individuální osobě. Někteří konzervativci mohou klást větší důraz na svobodu a práva, stejně jako jiní na povinnosti a odpovědnost; nicméně, ať je to již kterýkoliv z důrazů, konzervativní myšlení je veskrze prostoupeno zájmem o lidskou osobu. Je velice podezřívavé k teoriím a politickým postupům založeným na kolektivních entitách, k nimž se politicky vztahuje levicový liberalismus – “menšiny”, “odbory”, “lid”. Mezi konzervativci, kteří zdůrazňují individuální svobodu, a konzervativci, kteří zdůrazňují komunitu jakožto prostředí invidivuálních práv a povinností, může existovat tense, všichni však odmítají ideologické povyšování sdružení lidských bytostí na entity a na něm založenou kolektivistickou politiku.

C. Americké konzervativní myšlení je naprosto antiutopické. I když uznává stálou dějinnou jistotu změn a nutnost aplikovat základní principy různým způsobem za různých okolností, a i když vždy usiluje o zlepšení lidských institucí a lidského údělu, absolutně odmítá myšlenku, že společnost nebo lidé obecně jsou zdokonalitelní. Je věčně podezřívavé obzvláště vůči utopickému přístupu, jenž hodlá projektovat společnost a životy lidských bytostí, ať již ve světle abstraktních racionalistických idejí, nebo operativních inženýrských konceptů. Proto odmítá veškerou levicově-liberální mystiku “plánování”, jež, ať již jsou motivy plánovačů jakkoliv humanitární, chtě nechtě nakládá s lidskými bytostmi jakožto s anonymními jednotkami, jež se mají esetavit a použít podle projektu vypracovaného plánovačem. Konzervativci svou důvěru raději vkládají ve svobodné působení energie svobodných osob, jednotlivě i v dobrovolné spolupráci.

D. Z těchto dvou posledních bodů – zájmu o osobu jednotlivce a odmítání utopického projektování – vychází současný americký konzervativní postoj ke státu. Neboť stát, jenž má nejvyšší moc vynucovat své příkazy, je nezbytným nástrojem úspěšného levicově-liberálního plánování a účinného ovládání životů jednotlivých lidských bytostí. Konzervativci se mohou lišit v názoru na míru omezení moci státu, avšak na principu omezení moci státu a na nejstriktnější opozici vůči levicově-liberálnímu konceptu státu jakožto nástroje realizace ideologických projektů se shodují. Mezi sebou se velice liší v názoru na způsob a formu, jimiž se má stát omezit, avšak v protikladu k převládající levicově-liberální tendenci zavádět stát do každé sféry lidského života se pevně sjednocují na principu omezení moci státu.

E. Američtí konzervativci jsou právě tak proti státnímu ovládání ekonomiky ve všech jeho levicově-liberálních podobách, ať již přímých či nepřímých. Jsou pro svobodný ekonomický systém ze dvou důvodů. V první řadě jsou přesvědčeni, že moderní stát, dokonce i bez vlády nad ekonomikou, je politicky natolik silný, že soustřeďuje moc v míře, jež je neslučitelná se svobodou jeho občanů. Když se k této moci přidává ještě i kontrola nad ekonomikou, vytváří se tak ohromná moc, že poslední překážky proti tomu, aby se ze státu nestal hrůzný Leviathan, se začnou rozpadat. Za druhé – i když v konzervativním náhledu jde o podružnou věc ve srovnání s nebezpečím, jež pro svobodu představuje stát – konzervativci jsou na základě klasické a neoklasické politické teorie obecně přesvědčeni, že svobodná ekonomika vytváří mnohem více materiálního bohatství než ekonomika ovládaná přímo či nepřímo státem.

F. Z těchto pozic americký konzervatismus odvozuje svou pevnou podporu Ústavě Spojených států tak, jak byla svými stvůrci původně koncipována – jako ochrana individuální svobody ve spořádané společnosti prostřednictvím omezení moci státu. Konzervativci uznávají množství rozdílných parciálních náhledů, jež se podílely na jejím vzniku, přijetí a realizaci, a mají za to, že jejím výsledkem byla ústavní struktura zaměřená jak na omezení moci jednotlivých členských států Unie i federální vlády, tak i trojice složek (legislativy, exekutivy, soudnictví) obou vládních úrovní – prostřednictvím pečlivého vytvoření tense oddělených mocí, kde nejzazší suverenita nespočívala v žádné jednotlivé části ústavní struktury, nýbrž v tensi samotné. Konzervativci jsou přesvědčeni, že lidské bytosti právě tímto pojetím dospěli nejblíže k ustavení politické obce, jež umožňuje současně zachování individuální svobody, nosných norem práva a nezbytného veřejného pořádku. V protikladu k levicově-liberálnímu úsilí ustavit suverenitu formálně v demokratické většině, fakticky ve výkonné složce centrální vlády, se konzervativci snaží znovuustavit federální systém striktně rozdělených mocí pokud jde o stát jako takový, a odmítnout jeho zasahování do ekonomiky a individuálních životů občanů, ať již na úrovni federální či jednotlivých členských států Unie.

G. Konzervativci ve své oddanosti západní civilizaci a ve svém sebevědomém americkém patriotismu bez zábran nahlížejí komunismus jakožto ozbrojenou a mesianistickou hrozbu samotné existenci západní civilizace a Spojených států. Jsou přesvědčeni, že na uznání této reality musí být založena celá naše zahraniční a obranná politika. V protikladu k vágnímu internacionalismu a zbožným úvahám o “zlidšťování” komunismu či o hodnotě Spojených národů, jež charakterizují levicově-liberální myšlení a jednání, považují konzervativci obranu Západu a Spojených států za hlavní imperativ státní politiky.

Je obtížné stručně shrnout konsensus různorodého a žijícího hnutí, vzláště když se svou samou podstatou staví proti ideologii. Nicméně pokusil jsem se zde poskytnout nejlepší popis současného amerického konzervativního hnutí, jaký jsem byl schopen odvodit ze svých postřehů a zkušeností. Abych svůj souhrn něčím podležil, předložím ještě manifest z reálného politického života, jenž dotvrzuje to, co říkám. Je jím Prohlášení principů Americké konzervativní unie, založené v prosinci 1964, aby koordinovala a vedla americký konzervatismus. Jsem přesvědčen, že ve stručnosti postuluje pozici, již jsem se snažil analyzovat, a jakožto praktický politický dokument ukazuje zásadní shodu konzervativního myšlení s mojí analýzou.

Americká konzervativní unie stojí pevně na té pravdě, že všichni lidé jsou svým Stvořitelem obdařeni nezcizitelnými právy. Proto světu zmítajícímu se ve filosofické anarchii naléhavě nabízíme transcendentní morální řád, jímž lze spolehlivě poměřovat všechny lidské instituce v každém společenství.

Jsme přesvědčeni, že stát je od toho, aby sloužil lidem: zajišťováním jejich práv prostřednictvím vlády zákona, jež přisuzuje spravedlnost všem stejně; a v dobách nebezpečí prostřednictvím sešikování moci společenství proti jeho nepřátelům.

Poukazujeme na inherentní tendenci státu k tyranii. Rozumné společenství bude proto neúnavně pracovat – pomocí prostředků odpovídajících jeho jedinečnému géniu a tradicím – na omezení a rozptýlení moci státu. Vyšší autoritě se nemá svěřit žádný úkol, jenž lze splnit na subsidiární úrovni; a cokoliv, co si lidé mohou udělat sami, se státu nemá svěřovat vůbec.

Jsme předsvědčeni, že Ústava Spojených států je ideální chartou pro vládnutí americkému společenství. Systém kontrol a protivah, jenž rozděluje moc naší centrální autority, a princip federalismu, jenž členským státům anebo lidu vyhrazuje všechny pravomoci, jež se nesvěřují centrální autoritě, jsou úhelnými kameny každé svobody, jíž se těšíme v tomto společenství. K zarputilé obraně jejich neporušenosti se zavazujeme.

Zjistili jsme, že svobodu člověka, neméně než jeho materiální zájmy, podporuje ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví a řízený svobodným, konkurenčním trhem. Takovýto systém nejen zvětšuje rozsah individuální volby, nýbrž prostřednictvím rozptýlení ekonomických rozhodnutí skýtá další záštitu před koncentrací politické moci. A žádný jiný systém není schopen zajistit srovnatelné standardy životní úrovně a ekonomického růstu. Proti zásahům zaopatřovacího státu nabízíme stav blahobytu dosahovaný svobodným úsilím ve spolupráci.

V současnosti jsou americké společenství, stejně jako civilizace, jež mu dodala lesku, smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmkoliv prostředkem vyhovujícím tomuto cíli. My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.

Z anglického originálu Frank S. Meyer: Conservatism. (In: Left, Right and Center: Essays on Liberalism and Conservatism in the United States, ed. Robert A. Goldwin, Chicago: Rand McNally, For the Public Affairs Conference Center, Kenyon College, Gambier, Ohio, 1967) preložil Roman Joch.

Příspěvků : 21 - Co je konzervatismus?

  1. Vilém : 31.7.2008 v 1.20

    Ad 1
    Tady bychom se zapletli do nekonečných diskusí. “Objektivně definovaná správnost” jako prospěch většiny občanů jednak odporuje tomu, co sám uvádíš, protože většina obyvatel má z přerozdělování prospěch, ale ty ho odmítáš, jednak bohů je mnoho, vláda a právo musí být jen jedno, proto nemůže být morálnost pro účely politického rozhodování dána božími zákony. Ledaže si osobuješ mezi věřícími jakési štěstí, že právě ty máš pravého Boha a ostatní jen modly. To si islamisté myslí ovšem taky.
    V moderním světě máme na výběr mezi daněmi a transfery a zvířeckými poměry ve společnosti počínaje vykořisťováním v bohatých zemích a konče hladomory v chudých zemích. V USA například museli okrást majitele otroků, jinak by dodnes byly USA otrokářskou demokracií, a plantáže vznikly soukromě a rozvíjely se soukromě. Někdy je i skutečná krádež v pořádku, natož státní zásah proti důsledkům ahumánního tržního mechanismu. Ono možná působí velice zásadově a principiálně deklamovat, jak jsou transfery nemorální, ale alternativou jsou v nejlepším případě slumy, což není o nic morálnější.

    Ad 2
    Ale já jsem taky v zásadě argumentoval věcně, USA byly třeba kvůli apartheidu na Jihu v 60. letech 20. století civilizačně zaostalé.

    Ad 3
    Takže ty prostě za ostatní demokraticky rozhodneš, že základní represivní funkce státu jsou legitimní, zatímco základní pomocné funkce nikoli. To skutečně nejde zdůvodnit jinak než božím osvícením, protože většina lidí má trvale jiný názor a legitimita politiky je založena právě na tom, že ji většina musí schvalovat (což je nutná, nikoli postačující podmínka). Mimochodem Tvoje redefinice jsou velmi volné, proto Ti taky nějaké nabídnu: Třeba nemoc nelze vnímat jako útok na fyzickou integritu člověka? Nízké mzdy jako útok na majetek?

    Ad 4
    Tady jde o to, že USA nesou odpovědnost, přičemž pokud by se stáhly, tak by ji nenesly podobně jako nemohou za situaci v Somálsku. Pak je jasné, že z nějakých důvodů (zřejmě utilitárních) raději nesou spoluodpovědnost za mrtvé než by se stáhly – a pak ji ovšem mají, o nic víc nešlo. Jde tedy o typický zabijácký aktivismus.

    Ad 5
    Mně osobně připadá laciná spíš pravicová rétorika počínaje Reaganem, protože šlo o apel na davové instinkty a malování obrazu nepřítele, říše zla ani současná osa zla nejsou zrovna jemné analytické pojmy, spíš fráze demagogů, fráze na úrovni hesla o Velkém satanovi. Ve srovnání s tím i heslo změna je celkem srozumitelné a svým způsobem věcné – jde zřejmě o to vzkříšení socialismu a pohřeb konzervativní politiky posledních let.

  2. Ulrich : 30.7.2008 v 22.02

    ad 1

    V diskusi samozřejmě o (ne)správnosti a (ne)morálnosti politických postojů nerozhodneme. Nicméně tyto postoje jsou (ne)správné a (ne)morální objektivně. Správnost je dána prospěchcem či újmou pro většinu občanů při realizaci oněch postojů. Morálnost pak je měřena Božími zákony. A já jsem zcela přesvědčen, že socialismus je nesprávný a nemorální. Ničí ekonomiku a odporuje přikázáním “nepokradeš” a “nepožádáš statku bližního svého”. Dále: Nechápu, o jakých zvířeckých vztazích v tržním prostředí to mluvíš. Co to konkrétně je zvířecký vztah? A o jaké nežádoucí extrémy se Ti jedná? Ve skutečnosti jsou “sociální transfery” loupež a “regulace” útlak bránící lidem v “the pursuit of happiness”. Jinak politickou scénu lze samozřejmě rozčlenit podle nesčíslného množství kritérií a najít i taková, podle nichž patří konzervatismus do stejné skupiny jako socialismus. Skutečný, hluboký smysl mají však jen ta zmíněná dvě kritéria – morálnost a prospěšnost. A podle těch jsou konzervatismus a socialismus jako voda a oheň. To je prostě fakt, ne subjektivní dojem. Nejde tu o vkus, nýbrž o Pravdu.

    ad 2

    To odmítám. Svůj výklad jsem sice sem tam okořenil emotivními výrazy, ale jeho podstatou byla věcná argumentace.

    ad 3

    Americký právní systém samozřejmě neodpovídá ortodoxnímu konzervativnímu pojetí. Řeč ale byla o něčem jiném, a sice o tom, zda jsou zahraniční intervence Bushovy administrativy stejné povahy jako socialistický aktivismus. A to, jak jsem vyložil, nejsou. Drogy: Prodej drog závislému narkomanovi může být ( a obvykle je ) vnímán jako forma úmyslného násilného útoku na fyzickou integritu ( vzhledem k zásadnímu omezení rozhodovacích schopností narkomana se blíží podání jedu bezmocnému člověku, což rozuhodně není “banální čin” ). Já se s tímto postojem neztotožňuji, ale mám pro něj určité pochopení. Daně: Bolestná nezbytnost, jsou-li ukládány ve výši nutné k výkonu základní represivní funkce státu. Neplacení takových daní podlamuje ochranu občanů před násilnými útoky na jejich fyzickou integritu a majetek a je tak vlastně nepřímým útokem na tyto předměty ochrany. Trest za daňové úniky je v takové situaci oprávněný, správný, nutný, legitimní a konzervativní. Pokud jsou však daně vyšší než je k výkonu základní funkce státu třeba, je daňový únik před nadbytečnou daňovou povinností podle mého morálně přijatelný a trest za něj nesprávný.

    ad 4

    Američané nesou odpovědnost za výkon veřejné moci v Iráku. To jistě. Ale vykonávají přece okupační správu jak nejlépě dokáží. A zaznamenali značný úspěch. Rozhodně není pravda, že by sektářskému násilí nechávali úmyslně volný průběh. Dále: Cílem Američanů není nastolit v Iráku politickou jednotu ve smyslu nějaké uniformity. Chtějí dostat zemi do kategorie civilizovaná, tzn. taková, kde se lidé nemusejí bát vyjít na ulici a kde nevládnou loupeživé bandy. Konečně: Ten, kdo nedostatečně vykonává veřejnou moc, nese určitou míru zodpovědnosti za spáchané zločiny. Ale hlavním viníkem je vždy zločinec, v daném případě islamistický terorista.

    ad 5

    McCain je rozhodně mnohem věcnější a argumentačně solidnější než Obama. Uznávám, že volební kampaň v demokracii vždy vyžaduje určité zjednosušení hlavního sdělení kandidátů. Je totiž nutné být srozumitelný i pro méně přemýšlivé a hůře intelektuálně vybavené voliče. U Obamy ale nejde jen o zjednodušení, nýbrž o sázku na povrchní líbivost bez schopnosti hesla naplnit skutečným obsahem a stanovisko v diskusi obhájit. Ta jeho “change” je vrcholem triviality. Nic primitivnějšího a prázdnějšího si nelze představit. Vyhraje-li volby, pak hlavně proto, že tendence k jakékoli “change” je po dvou volebních obdobích vlády stejné strany zpravidla velmi silná. McCain to má těžké, ale není bez šance.

  3. Vilém : 30.7.2008 v 15.09

    Ad 1
    Bylo by iluzorní chtít v diskusi jednou provždy rozhodnout o správnosti nebo nesprávnosti určitých politických stanovisek. Někomu se může zdát nemorální zdanění a sociální transfery, někomu jinému státní netečnost k důsledkům volného trhu, kdy se kvůli chybějící regulaci prosazují zvířecké mezilidské vztahy, zatímco při státních zásazích jsou nežádoucí extrémy potlačeny.
    Pokud jde kategorizaci politiků nebo stran, je možné skoro všechno – například Lipset klade politické hranice úplně jinak – konzervativce a socialisty na stranu jednu jako stoupence státu a morálky, liberály na stranu druhou jako stoupence svobody, a taky to v rámci jeho členění dává smysl. Komunisté se viděli jako strana vědeckého poznání zákonů dějin a všechny ostatní politické směry měli za zlovolné a zaslepené pomatence, jestli Ty potřebuješ vidět konzervativce jako ideál a proti nim ostatní politické směry jako pokleslé, nebudu Ti to vymlouvat.

    Ad 2
    Zde jsem použil implicitní argumentační postupy, které Ti kupodivu ani sebeméně nevadí u konzervativců. Ukázalo se, že Tvoje touha po korektní argumentaci je velice jednostranná. Nicméně já na těchto tvrzeních netrvám.

    Ad 3
    Nevím nevím, jestli americký právní systém odpovídá tomu údajně konzervativnímu pojetí, které zde popisuješ, a které je spíš libertariánské. Prodejci drog zajisté neútočí ani na majetek, ani na fyzickou integritu jiných, totéž platí pro neplatiče daní, a přesto jsou v USA tyto jevy velmi tvrdě postihovány a zejména boj proti drogám má za následek zaplavení věznic pachateli banálních činů.

    Ad 4
    USA jako okupační mocnost nesou za poměry v Iráku odpovědnost. Pokud se tedy Iráčané zabíjejí mezi sebou a USA tomu nezabrání, protože jim vnitřní konflikty a nejednota v Iráku vyhovují, případně nemají prostředky k zajištění pořádku, ale Irák vyklidit nechtějí, jsou spoluviníky této situace.

    Ad 5
    Máš snad dojem, že pravicoví kandidáti mají myšlenkově hluboké kampaně? Tady nejde o specifikum Obamy, ale o komerční komunikační metody v kampani, které zcela obecně snižují kvalitu demokracie, protože se místo programů šermuje bezobsažnými hesly a frázemi.

  4. Ulrich : 29.7.2008 v 23.41

    ad 1

    Připouštím, že jsem se dostal do určité “verbální extáze”. Nicméně i s chladnou hlavou považuji socialismus ( včetně sociáldemokratismu ) za nemorální a objektivně škodlivý a jeho prosazování proto za nelegitimní. A to navzdory skutečnosti, že ústavy západních zemí socialistickou politiku dovolují, leckde ( např. u nás, viz Listina základních práv a svobod ) dokonce přikazují. Al Gore: Jde bezpochyb o levicového ) socialistické, potažmo ekologistického ) politika. Úřadoval jen jako viceprezident, a tedy náhradník. Otěže moci držel Clinton, který daně zvyšoval ( zejména pro vyšší příjmové kategorie ), byť nikoli drasticky. O devastaci amerického sociálního systému za Clintona nic nevím. Možná ten systém devastoval veřejné rozpočty, ekonomiku a společnost jako celek. To je možné. Obama: Nelze u něj vyloučit socialistickou politiku? …. Úsměvné. Už teď slibuje zrušení Bushem zavedených daňových úlev a masivní sociální transfery.

    ad2

    Tuto pasáž považuji za snůšku klišé a neurčitých tvrzení. Označování amerických konzervativců za necivilizované a jejich počínání za běsnění bez uvedení konkrétních skutečností neberu. Jinak já netrpím myšlenkovou barvoslepostí. Republikáni pro mě nejsou svatí a vidím žřadu jejich chyb. Západní socialismus jako legitimní, morálně přijatelný názor ale nepřijímám. Je založen na legalizované loupeži a byrokratickém útlaku. Takže možná není černý, ale temně šedý ano. I v plném barevném spektru.

    ad 3

    Zločin není v konzervativním pojetí relativní. Za zločinné jsou v něm považovány v podstatě úmyslné násilné útoky na fyzickou integritu a majetek jiných. To přesně dělali či dosud dělají Saddám Husajn, Taliban a Al- Kajda. A to i ve vztahu k Američanům. Vězeňský systém USA: Tak možná Američané vězní vyšší procento svých občanů než Stalin v Sovětském svazu. Tedy možná. No a? V Americe jsou vězněni zločinci, v SSSR to byli zhusta nevinní lidé. Nehledě na to, že na rozdíl od amerických věznic byla stalinská vězení v podstatě vyhlazovacími tábory. Co zlepší Obama ve vězeňství? Propustí zločince? A americký vězeňský systém že je necivilizovaný? Děláš si legraci? V čem takový je?

    ad 4

    Nafta je drahá, ano. Ale není pravda, že by v případě nenapadení Iráku byla levnější. Její cenu diktuje hlavně obrovská poptávka. A pak je tu samozřejmě propad hodnoty dolaru způsobený politikou FED. To činí nárůst cen paliv opticky mnohem vyšší než je ve skutečnosti. Třeba dněšní ceny benzínu v České republice nejsou ( zvláště po započtení inflace ) vyšší než byly před invazí do Iráku. Pokud se podaří stabilizovat iráckou politickou situaci, bude to mít za následek plynulou těžbu a ropy, což by mělo mít z hlediska spotřebitelů paliv pozitivní efekt. Civilisty v Iráku nezabíjejí Američané, nýbrž islamisté. A za Saddáma nebyla tato bilance lepší. Vzpomeňme na jím prováděnou genocidu Kurdů a šíitů. Navíc počet nově zabitých nyní v Iráku soustavně klesá. Takže žádná katastrofa. Ta existuje jen ve fantazii soudružky Pelosiové.

    ad 5

    Neměl jsem na mysli neférové odstřelení umělou aférou. Jistě pokusy o tyto podpásové útoky přijsou před volbami z obou stran. Ale nebudou mít nejspíš zásadní vliv. Když jsem hovořil o zvratu, mínil jsem útok na Obamovy objektivní slabiny – na to, že ještě nikdy v životě nic podstatného nevykonal, nečelil těžké krizi, při níž by prokázal mimořádné lidské kvality. Je to jen manekýn chrlící klišé. Mimochodem, nic banálnějšího než “Change – we can believe in” jsem v politice neslyšel. Jak řekl nedávno trefně Mike Huckabee, Obama umí vymyslet hezké titulky článků, ale články psát neumí. Obamova koncepce je snůškou populistických hesel. A v tom je šance republikánů na protiútok. Mohou nabídnout prokazatelně silného chlapa proti tlučhubovi.

  5. Vilém : 29.7.2008 v 22.21

    Ad 1
    Obávám se, že aplikací náboženských a medicínských pohledů na věc ztrácíš schopnost rozeznávat relevantní politické kategorie. Vidění v pojmech zloduchů a rakoviny nemá v souvislosti s lidmi, kteří se plně legitimně a demokraticky ucházejí o přechodný politický mandát k uplatnění ústavně přijatelných požadavků voličů, žádné seriózní místo. Plytké řečnění propagandistů OI bereš příliš doslova, a pak se místo myšlení dostaví jakási verbální extáze, z níž vycházejí komunisté jako lidé na úrovni amerických demokratů typu Gora, za jehož úřadování daně klesaly a který nechal sociální systém bez odporu zdevastovat. Je to sice omračující, ale zcela zmatené, protože vývoj daní ani jiná uváděná kritéria nejsou ani zdaleka vyčerpávající pro politické zařazení stran.
    U Husajna Obamy nelze vyloučit přímo socialistickou politiku, ale to se právě kvůli deformovanosti a nízké rozlišovací schopnosti amerického stranického systému nedá odhadnout. V Evropě by se utkali středový a levicový kandidát, v USA se sloučí do jedné osoby s nepředvídatelným výsledkem.

    Ad 2
    Jistěže článek má dokumentární hodnotu, totiž dokumentuje velkou blízkost apokalyptického myšlení komunistů a třeštění konzervativců kolem roku 1960, když do USA dorazilo z civilizovaných zemí jakési povědomí o lidských právech a svobodě. Toto černobílé vidění světa je zajisté i dnes cenným odstrašujícím příkladem.

    Ad 3
    Tady odhalujeme původ snahy konzervativců o kriminalizaci mnoha situací a způsobů jednání. Aby mohl stát zasáhnout proti např. pití na veřejnosti, musí z toho udělat zločin. Tak primitivními triky však nelze nahradit seriózní komplexní politiku, výsledkem je pak tristní situace, kdy USA mají větší vězeňský systém než Stalinův SSSR. Obama určitě tyto žalostné poměry zlepší, pokud chce USA přiblížit civilizovaným zemím.

    Ad 4
    Nejdražší nafta v dějinách místo přílivu z iráku, statisíce mrtvých civilistů, diskreditace USA v celém světě a diskreditace pravice v USA je velice žalostná bilance toho údajně Bohem posvěceného šíření dobra.

    Ad 5
    Ano, je možné, že Obamu v rámci závěrečného útoku někdo odstřelí, rozběsnění primitivové jsou schopni všeho, když mají pocit, že bojují se zloduchy.

  6. Ulrich : 29.7.2008 v 13.55

    ad 1) Vyhlášení nezávislosti Spojených států nebylo aktem nějak zvlášť konzervativním. Bylo to nastolení demokracie odpírané do té doby britským koloniím. Tato skutečnost ovšem nic nemění na tom, že Spojené státy byly založeny na principech, které dnes identifikují konzervatismus jako filosofii a politickou doktrínu. Dále: Trvám nekompromisně na trvzení, že Demokratická strana USA je stranou socialistickou. Prosazuje výlučně opatření přerozdělovacího a regulačního charakteru. Usiluje o expanzi státu do dalších a dalších oblastí života společnosti. Konkrétně Obama ( a s ním další komunističtí démoni Hillary Clinton, Nancy Pelosi, Al Gore… ) chce zvýšit daně a zavést nové sociální transfery ( např. “všeobecně dostupné” zdravotní pojištění ) i nová omezení ekonomických aktivit ( např. ke snížení produkce CO2 ). Zatím v Americe socialistická rakovina vskutku nedospěla do onoho předsmrtného stádia společnosti, v němž se nachází zde v Evropě. Ovšem nádor rychle bují. Obama a evropští socialisté dávají nadšeně najevo svoji vzájemnou blízkost. Není pochyb o tom, že případná Obamova administrativa se bude snažit Ameriku “europeizovat” ( tzn. socializovat ). Dále: Americký volební systém nikterak nebrání vytvoření obvyklého politického spektra. Také tam toto spektrum je. A lze dodat, že je tomu přesně naopak než se snažíš říci. Konkrétně, Amerika má levici ( demokraty ) i pravici ( republikány ). To Evropa je jednonohá. Všechny strany jsou zde levicové. Jaká hanba, jaký úpadek.

    ad2) Aha, toho jsem si nepovšiml. Jde samozřejmě o nesprávnost. Nevidím žádnou oporu pro tvrzení, že se konzervatismus svojí podstatou staví proti ideologii”. Je sám ideologií. Jasná věc. Nicméně tato jedna vedlejší věta ( vlastně poznámka ) nemění nic na tom, že článek jako celek je pravdivým výkladem základů konzervatismu, jakož i jeho historie a pozice v dnešním světě.

    ad3) Zásahy v Iráku, Afgánistánu a třeba i v oněch ghettech mají společného jmenovatele. Jde o represi proti zločincům ( zlodějům, lupičům a vrahům ). To je také vlastně jediná aktivita státu, která je v očích konzervatismu legitimní. Cílem zásahu je nastolit pokoj a spravedlnost. Zvláště u zahraničních intervencí k dosažení tohoto cíle nestačí zavřít “šéfa gangu”. Gangsterů a gangů je mnoho. Padne-li jeden gang, přichází na jeho místo druhý. Proto je třeba ustanovit šerifa, který by dohlédnul na dodržování zákona. Toť vše. Spojené státy rozhodně Iráčany nepřesvědčují, aby začali mluvit anglicky a zřídili v každé vsi restauraci McDonalds. Činnost v zahraničních vojenských misích je proto principiálně odlišná od všeobjímající “péče” ( útlaku ) socialistického státu.

    ad4) “Pár tisíc mrtvých”? Které máš na mysli? Snad padlé americké vojáky? Ano, padlo jich několik tisíc. Ale bez toho nelze vyhrát válku. A vítězství je nyní alespoň v Iráku na dosah. Přitom ztráty Američanů klesají a jsou vzhledem k velikosti jejich armády nízké. Kde je tedy ta katastrofa? Anebo máš na mysli padlé bojovníky islamistů a Husajnova režimu? Smrt těchto zločinců je Bushovou katastrofou? Proč?

    ad 5) Obama je velkým favoritem, ale do voleb ještě zbývá 100 dnů a kteréhokoli z nich se může stát něco, co zvrátí vývoj. Nehledě na to, že tlučhuba a hejsek Obama je zranitelný a závěrečný útok republikánů ještě nezačal.

  7. Vilém : 28.7.2008 v 22.23

    Ad 1. To je podle mne spíš matoucí, protože politické kategorie nelze takto triviálně přenášet do dob americké revoluce a vzniku ústavy. Co bylo konzervativního na tom, že se někdo vzbouřil proti svému panovníkovi a vytvořil nový stát s tehdy zcela unikátním zřízením? Směšování amerického liberalismu s evropským socialismem je také hrubě zavádějící, v USA kvůli rudimentálnímu volebnímu systému neexistuje politické spektrum evropského typu, tím méně lze tvrdit, že tam vláda vůbec někdy prováděla sociální politiku evropského typu, která ovšem k socialismu patří.

    Ad 2
    Jak byste tedy chápal toto:
    „Je obtížné stručně shrnout konsensus různorodého a žijícího hnutí, zvláště když se svou samou podstatou staví proti ideologii…“
    Já aspoň považuji ideologii za obecnou myšlenkovou koncepci týkající se politiky.

    Ad 3. Aktivismem se může v článku rozumět všechno možné, ale aktivismus není totéž co etatismus a státní dirigismus, primárně jde o státem dirigovanou změnu poměrů, ne jejich pouhé reprodukování, a v tomto ohledu je vývoz dobra do Iráku naprosto typickým, téměř až pobertálním aktivismem, stejně jako policejní tažení za nastolení morálky v amerických chudinských ghettech.

    Ad 4. Budiž, komunisté považovali pár tisíc mrtvých taky za maličkost, dokud patřili k nesprávným třídám, podobně pro Američany počet mrtvol při šíření svobody nehraje roli, dokud nejsou americké.

    Ad 5. Volby už jsou skutečně jen formalitou.

  8. Michal : 28.7.2008 v 19.50

    Tlak Ruska u nás, v čase proměnlivý, dnes možná jen v počtu ruskému způsobu života oddaných Rusů u nás, poněkud mění situaci. Samoděržaví fascinuje svou velikostí, automaticky emocionálně diskvalifikuje “nepatrné” kolem. Protože člověk ve skupinových procesech se podvědomě adaptuje na většinu, aniž bychom si to uvědomovali, snažíme se být součástí říše, která je zrovna momentálně za našimi hranicemi. Děsí nás jejich problémy, např. nezaměstnanost, neproduktivita, sociální tvrdost.

    Zatímco Evropa je příliš nevtíravá, kromě snad náhradních témat, ruské slovo je slyšet.Minimálně opozice potřebuje tuto oporu v nepřehledném světě. Tak jsme rychle vystřízlivěli z otevřené demokracie, zůstala snad demokratická struktura, ale věci lépe řešit lépe vypočitatelným způsobem. Lid si to nahradí v referendech, namísto všedního trvalého stavu, nějaké slavnostní třeštění na jeden den.

    Proto mi zůstává dnes USA důležitým majákem pro demokratické postoje, který jistě i kriticky je dobré mít v zorném poli.

  9. Ulrich : 28.7.2008 v 13.27

    1. Hodnota “dílka” není rozhodně nulová. Článek odhaluje důležité skutečnosti, o kterých zvláště v České republice mílokdo ví. Např. že FDR byl prvním americkým socialistickým prezidentem. Nebo že jeho érou začal zásadní odklon Spojených států od ryze konzervativního pojetí politiky. Nebo že americká ústava je manifestem konzervatismu.

    2. Kde autor píše o tom, že “odmítá kakékolo obecné konecpce”? Nikde. Proč by to dělal. Konzervatismus samozřejmě je univerzální koncepcí.

    3. Aktivismem se v článku rozumí všeobjímající dirigistická koncepce, která zasahuje do všech oblastí života. V porovnání s tím je současná americká vláda navzdory zahraničním vojenským intervencím pasivní. A právě za tuto pasivitu ( např. v oblasti zdravotnictví či životního prostředí ) je levicí kritizována.

    4. Bushova vláda nezbankrotovala. To je jen tvrzení socialistické aktivistky Nancy Pelosi. Nedošlo k žádné katastrofě.

    5. Obama je favortitem, ale volby ještě nevyhrál, ačkoliv většina médií o něm referuje jako by už byl prezidentem.

    5.

  10. Vilém : 27.7.2008 v 23.51

    Není nad pohled na myšlenkové rozpoložení konzervativce z roku 1967
    Hodnota tohoto dílka je ovšem téměř nulová a o nic bychom nepřišli, kdyby ho pan Joch nechal spát v zaprášené knihovně, patetické fráze totiž nikterak nemohou nahradit logiku a kritické myšlení. Pokud někdo tvrdí, že odmítá jakékoli obecné koncepce, a vzápětí propaguje americkou ústavu a odmítání státního aktivismu, pak si naprosto odporuje.
    Ovšem nástupcům těchto lidí se podařilo v minulých letech nakrátko své fantastické utopické vize zcela protismyslně a nelogicky vnucovat pomocí státního aktivismu v mnoha zemích od USA po Irák, a zřejmě i vlivem přímo úděsné myšlenkové zmatenosti totálně zbankrotovali a v jistém smyslu potvrdili, že přinejmenším oni skutečně nejsou schopni se státem zacházet bez obrovských katastrof. Naštěstí se kormidla USA a celé západní civilizace zanedlouho ujme levicový liberál Husajn Obama.

Napsat komentář k Ulrich Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?