Naše servery psaly: „zemřel Nixonův ‚génius zla‘”. Ano, to je pravda, nikoli však celá pravda. Je to ta menší část pravdy – asi taková, jako kdyby noviny po smrti Saula z Tarsu, tj. sv. Pavla, uvedly: „zemřel pronásledovatel křesťanů”.

Charles „Chuck“ Colson byl Nixonovým ‚géniem zla‘ – ale jen do Watergate. Poté, po zbytek svého života, byl služebníkem Páně – a v protestantismu tím nejbližším, co se blíží konceptu světce.

V jednom ze svých blogů jsem před rokem a půl napsal:

„…znám člověka jménem Chuck Colson, který byl jedním z Nixonových „ostrých hochů“, člověkem na výsluní moci v Bílém domě, jenž se dopustil během Watergate mnoha porušení zákonů – myslel si totiž, že je takovým malým bohem, pánem nad osudy smrtelníků ostatních. Byl odsouzen a určitý čas pobyl ve vězení – což ho učinilo dramaticky lepším člověkem. Nahlédl, co je v životě důležité a od té doby pomáhá – jak vězňům svými radami, tak celé společnosti svými doporučeními, tak i mladým aspirujícím politikům, kteří by mohli podlehnout pokušní myslet si, že jsou bohy – svými varováními a svou zkušeností.“

Je tam jedna chyba: jeho upřímná a vřelá konverze ke křesťanství se neodehrála až ve vězení (za organizování zločinů během Watergate), ale těsně předtím; proto v soudním procesu o sobě prohlásil: „Vinen.“ Ve vězení pobyl 7 měsíců. Jeho biografie Born Again (Znovuzrozený) se stala bestsellerem a dodnes je fascinujícím čtením. Americká židovská konzervativní komentátorka Mona Charen nyní po jeho smrti o ní napsala, že jako mladá studentka ji četla, aby zjistila, zda svou nově nalezenou víru nepředstírá, aby získal sympatie okolí. Když ji přečetla, byla uchvácena jeho poctivostí, upřímností, opravdovostí…

A silněji než slova mluvily jeho skutky. Jako křesťan se stal evangelikálem, založil organizaci Prison Fellowship, která pomáhá vězňům a jejich rehabilitaci pro nový svobodný život. Byl aktivním publicistou, sloupkařem, vždy varujícím, že ani ty nejdokonalejší světské zákony a státní regulace neeliminují zločiny či podvody totálně – zapotřebí je morálního étosu společnosti a smyslu či návyků jejích členů ke ctnostem.

Potkal jsem ho poprvé na podzim 2000 – ze všech míst na světě právě ve Vatikánu. Jako evangelikál tam prohlásil, že… /volně cituji z paměti/: „před ne tak dávnou dobou byste mě sem /jako evangelikála/ nepozvali; a před ne tak dávnou dobou, i kdybyste mě pozvali, já /jako evangelikál/ bych sem nepřijel…“ – čímž si okamžitě vysloužil aplaus. Chuck Colson ve Vatikánu je jen jedním z příznaků toho, jak se vztahy mezi křesťanskými denominacemi za poslední půlstoletí zlepšily – což je jedna z mála potěšujících zpráv tohoto světa.

Pracoval na vinici Páně jako dobrý a užitečný služebník. Hřivny, kterými byl Pánem obdařen, rozmnožil vrchovatě. A nyní, po naplněném životě, se odebral Domů, ke svému Pánu. Ukázal všem mocným v demokratickém politickém řádu; že problém Nebe i Pekla není triviální ani v demokracii (není totiž triviální nikde, nikdy; je věčně přítomen v každé lidské společnosti, pro lidi všechny); že demokratická moc skýtá pokušení, kterým je tak snadné podlehnout, ale kterým je se vyvarovat potřebné – či alespoň následně selhání olitovat. Kvůli vlastní duši – a i obecnému, společenskému dobru.

Chuck Colson, R.I.P.