Dlouhou dobu jsme v Praze plánovali udělat konferenci pod titulem “Český konservatismus”. Jedním z důvodů, proč jsme otáleli, byla naše nejistota, zda vůbec něco takového jako “český konservatismus” někdy existovalo. Pro české intelektuální dějiny a politiku posledních dvou století byly charakteristické takové jevy jako radikalismus, socialismus, pokrokářství nebo určitý druh ne-expansivního nacionalismu, nehledě na zálibu Čechů v novotách a sklonu neustále něco vylepšovat.

Když jsme nakonec začali sestavovat program, byli jsme příjemně překvapeni. Konferenci, která se konala právě před rokem (říjen 2000), jsme museli rozložit do dvou víkendových bloků a naší hlavní starostí bylo najít odborníky, kteří by byly schopni odborně tato témata pokrýt. Zároveň to ale neznamená, že bychom mohli hovořit o nějaké velké a soustavné tradici českého konservatismu. Přece jen se ale dá říci, že jsme 1. nalezli několik vynikajících konservativních osobností, 2. mnoho mužů a žen, které bychom mohli označit za jakési “polo-konservativce” a 3. také jsme si uvědomili, že česká mentalita, stranící se extrémů a lnoucí k praktickým až pragmatickým řešením, je výrazem sklonů, které jsou příznačné pro určitý druh konservatismu.

Tím se dostáváme k dalšímu problému, který jsme museli řešit: totiž otázkou, kdo je a kdo není konservativec, co je a co není konservativní. Pro takové úvahy není v tomto příspěvku místo, avšak předpokládám, že jste se jim na konferenci věnovali v samostatné přednášce nebo diskusi. Pracovně lze hovořit o konservativcích jako o těch, kdo se v českém prostředí zasazovali za umírněnou a státotvornou politiku, usilovali o založení správy věcí obecných na širším pochopení dosavadních národních dějin, ve svých dílech se dotýkali důležitých “konservativních” témat nebo v praxi se snažili o kompromisní a obezřetný přístup.

I.

Při rozvrhu programu konference o českém konservatismu jsme postupovali zejména chronologicky, ale přidali jsme několik zvláštních nadčasových exkursů do speciálních témat, jako je literární, katolický nebo aristokratický konservatismus.

Nesnažili jsme se jít hluboko do historie, abychom hledali stopy po konservatismu v Dalimilově kronice, postojích Karla IV. nebo politice Jiřího z Poděbrad. Postupovali jsme v souladu s obvyklým míněním, které klade vznik konservatismu do 18. století, kdy první myslitelé formulují odpor proti osvícenskému racionalismu. První z přednášejících vystopoval určité konservativní postoje tohoto typu na českých vyšších gymnáziích, církevních kolejích a universitách. Určité prvky konservativního náhledu na společnost se snad vyskytují i u obrozenců Jungmanna a Dobrovského. Ještě příznačnější, a z hlediska našeho zájmu i důležitější byly asi názory dvou českých venkovanů. Vzdělaní sedláci František Vavák a o generaci mladší Josef Dlask ve svých kronikách a zápiscích formulovali svůj odpor vůči novotářství v politické oblasti. Starší z obou mužů se například otevřeně vyslovil proti francouzské revoluci z roku 1789, a dokonce i proti josefínským reformám včetně Tolerančního patentu! Druhý si zas k revolučnímu létu roku 1848 do svých zápisků pouze zaznamenal, že se přemnožili hlemýždi. Přitom sám experimentoval s novými zemědělskými metodami, leteckými stroji apod.

Vavák a Dlask jsou důležití jako představitelé postojů širších venkovských vrstev, ale určitě ne jako zakladatelé tradice. Tato úloha připadla až Františku Palackému. Narodil se těsně před koncem 18. století a jeho činnost pokrývala zejména druhou a třetí čtvrtinu 19. století. Svou kariéru začal jako archivář a historik, a k této práci se vrátil v době, kdy mu byla v 50. letech v době “Bachova absolutismu” znemožněna politická činnost. Je to právě tento muž, (jenž mimochodem získával vzdělání také v Bratislavě), který je zřejmě vůbec největší postavou českého konservatismu, a to nejen proto, že jeho aktivity zasahovaly jak do intelektuální, tak do prakticko-politické sféry. Zásadně se podílel na vzniku a formování české občanské a politické společnosti, vybudoval novou koncepci české státnosti, a přišel s myšlenkou takzvaných “historicko-politických individualit” jako výrazu uznání důležitosti národní historie pro aktuální utváření politiky. Neméně významné jsou jeho úvahy o mezinárodně-politických předpokladech českého národního života. V takzvaném “Dopisu do Frankfurtu” a později v “Ideji státu rakouského” hájil myšlenku středoevropské federace jako obrany proti německé a ruské hegemonii. Patřil k zastáncům decentralisace monarchie, konstitucionalismu a umírněné demokracie. Spolu se svým zetěm, Františkem L. Riegrem, kterému později předal své politické dílo, vybudoval staročeskou stranu. V závěru 19. století však staročeši podlehli straně, které se říkalo mladočeská, která se vyznačovala silnými sklony k demagogii, radikalismu a neplodnému nacionalismu. I v jejích řadách se nacházelo několik pozoruhodných osobností (Kaizl, Kramář). Ve staročeské straně existovalo také “moravské” zemské křídlo (Albert Pražák), které se vyznačovalo mnohem tradicionalističtějšími postoji.
V průběhu 19. století se rozvíjel také jakýsi druh šlechtického konservatismu, který stál často v protikladu k nacionalismu českému i německému, proti státně-absolutistickými i socialistickým snahám, na straně umírněnosti, společenského smíru a autonomie (Leo Thun, Jindřich Clam-Martinic, Jiří Lobkowicz a další). Asi nejzajímavější postavou byl Bedřich Schwarzenberg, který ve svých zápiscích vyjadřoval odpor vůči modernismu, demokracii i habsburskému “úřednickému stylu” vlády. Česká politika v následujících generacích ovšem nevycházela z těchto aristokratických kořenů a tak jejich vliv na další politické smýšlení nebyl velký. Aktivní byl také Schwarzenbergům o několik generací mladší příbuzný Karel, který zejména v dobách první republiky patřil k významným konservativním publicistům (časopisy Řád, Akord a pod).

Specifickým fenoménem bylo něco, co jsme pro účely naší konference nazvali konservativní venkovská idyla v literatuře zejména 19. století. Vedle k venkovskému prostředí kritických spisovatelů a spisovatelek zde existovaly literární proudy, které se k rurálnímu životu utíkaly jako ke ztracenému ráji a jako ke zdroji cizími vlivy nezasažené národní kultury. Tak tomu bylo např. u Jindřicha Šimona Baara, ale třeba i v některých dílech Boženy Němcové.

II.

Významným zlomem byl 28. říjen roku 1918. Dosud se Češi definovali jako národ potlačovaný a ovládaný, bez vztahu ke státu, bez zodpovědnosti za jeho trvání. Po roce 1918 tomu bylo náhle obráceně. Léta 1918-1920 lze dokonce považovat za dobu jakési kontrarevoluce či reakce, protože čeští (a slovenští) vojáci se podíleli nejen na bojích proti bolševikům v Rusku, ale i proti pokusům o zavedení sovětského režimu na Slovensku a v Maďarsku. Tuto politiku podporovala i demokratická levice.

Česká společnost v období první republiky měla štěstí na dvě velké konservativní osobnosti, jednu z oblasti politické, druhou z oblasti intelektuální. Tak jsme toto téma rozdělili i na naší konferenci, nejen z praktických důvodů, ale také proto, že se zdá, že vzájemný vliv těchto sfér byl v meziválečném období relativně slabý.

V českém politickém životě od počátku dominovala levice, representovaná zejména sociální demokracií, a to i po vzniku komunistické strany v roce 1921 odštěpením levého křídla soc.-dem. Byly zde však přesto osobnosti a strany, ke kterým se dodnes můžeme vracet. Byl to například ekonomický liberál Alois Rašín, první ministr financí, kterému se klade za zásluhu, že udržel stabilní novou československou měnu. Dále to byl Karel Kramář, který dokonce ještě před vznikem republiky uvažoval o povolání některého z ruských Romanovců na český trůn. Významná byla i jeho národně demokratická strana a někteří její představitelé, například Ladislav Rašín, syn Aliose R., později zavražděný nacisty. Ze všech politiků nejčistším konservativcem byl však téměř nepochybně vůdce agrární strany Antonín Švehla, původem hostivařský sedlák. Ze “selského” přístupu k praktickým otázkám udělal svou hlavní přednost. Byl mistrem kompromisu, realistou s absolutním nezájmem o akademické teorie a snad nejvíce ze všech prvorepublikových politiků se zasloužil o udržení společenské rovnováhy v bouřlivých letech po osmnáctém roce. Protože téměř nepsal a málo veřejně řečnil, jeho hlavním dědictvím byly politické aktivity: snaha domluvit se s menšinami – včetně Slováků a Němců -, udržení demokratické vlády a také sociální zákonodárství (prosadil už ve 20. letech zdravotní a starobní pojištění a pod.) Významnou stránkou jeho politiky byla činnost v oblasti agrárního hnutí. Zde se zapsal, kromě silné podpory dobrovolného družstevnictví (lihovary, zpracování řepy), prosazením umírněné verse pozemkové reformy, tedy přerozdělení šlechtických velkostatků ve prospěch malorolníků. Šlo přitom o věc poměrně spornou. Na jednu stranu zde byla určitá nerovnováha mezi obrovskými pozemky starých rodů a zájmy malých a středních zemědělců, a zároveň značný tlak na přerozdělení, kterému bylo radno v zájmu klidu ustoupit. Na druhou stranu, jak argumentovali mnozí odpůrci zejména z pravého křídla agrární strany, se tím stát dopouštěl určité nespravedlnosti. Švehla, který prosazoval umírněnou variantu (jež nakonec prošla), tvrdil, že posílení středního rolnictva bude stabilisujícím vlivem ve státě. To mohla být pravda, ale zároveň se tím stanovil určitý precedens, který měl své druhé dějství v komunistických násilných kolektivisacích. (tato myšlenka pochází z pojednání P. Pitharta “Kavalír Josef Pekař).

Jedním z největších konservativních kritiků pozemkové reformy byl historik Josef Pekař. Tak jako Švehla byl přední osobností českého konservatismu v politice, Pekař byl asi hlavním představitelem intelektuálního konservativního názoru. Ani on nevypracoval nějakou obecnou politickou teorii. Jeho díla, ať už je to právě polemika “Omyly a nebezpečí pozemkové reformy”, nebo jeho spisy historické, odrážejí konsistentní skepticismus muže, který se nenechával strhnout módními proudy doby. K výkladu českých dějin nepotřeboval pomůcky jako “třídní boj” nebo “husitské tradice”. Trpělivě vyvracel historické mýty, které mívaly přímý vliv na politiku doby.

Mezi Pekařovy konservativně založené předchůdce patří také jeho učitel, historik Jaroslav Goll; česká historická obec vůbec dodala několik pozoruhodných konservativců. Zdeněk Kalista, podobně jako před ním Pekař rehabilitoval barokní dobu, považovanou dosud za dobu temna. Wácslav Wladiwoj Tomek byl tak konservativní, že až do konce života (zač. 20. stol.) odmítal elektrické světlo…

Mezi generační souputníky Pekaře patří také svérázný protestantský filosof Emanuel Rádl, který ve svém pozdním díle “Útěcha z filosofie” dospěl až ke “straussovskému” odmítnutí moderního myšlení a vůbec subjektivistickému zakotvení společnosti a práva. Sociolog Jan Mertl ve svých brilantních analysách odhalil slabosti stranické demokracie, ale v letech německé okupace se zkompromitoval spoluprací s nacisty.

Za první republiky se dostali ke slovu také mnozí spisovatelé, jako byli “polo-konservativci” Viktor Dyk či pozdní Svatopluk Machar, nebo generace, která se zasloužila o stát v řadách legií (Rudolf Medek). Významným proudem intelektuálního konservatismu byl literární katolicismus. Lidé jako Durych, Florian nebo Deml postavili světské až kacířské první republice protipól hledáním duchovních kořenů české společnosti. Někteří z nich se však dostali mimo liberální proud pravice a část se projevovala otevřeně antisemitsky. Jeden z těchto katolických kritiků první republiky (Ladislav Jehlička) shrnul jejich pocity ve vztahu k republice takto (citace zpaměti): “Zatímco monarchie vzdělala ty, kdo budovali československou republiku, ČSR vychovala generaci, která zde po roce 1945 pomáhala zavést komunismus.”

Jeden z exkursů, který jsme do programu konference zařadili byl také smutný konec snu o demokracii ve střední Evropě, který se občas nazývá druhá republika. Na zklamání z vývoje doma i v zahraničí reagovali někteří Češi (Stříbrný, Gajda) příklonem k různým autoritativním, rasistickým a radikalistickým proudům, které používaly nebo zneužívaly konservativní témata a hesla, jako je národ či vlast. Šlo vlastně o specifické české verse fašismu. Považovali jsme za dobré je znát přinejmenším jako varování před úchylkami, která někdy mohou konservatismu hrozit.

III.

Poválečná doba, nazývaná v posledních letech v Česku také “třetí republika”, nepředstavovala pro pravici dobrou půdu. Agrární strana byla stejně jako národní demokracie zakázána pod záminkou, že její lidé spolupracovali s nacisty. Národně socialistická strana se zcela přiklonila k levicovému nacionalismu, a tak zbyly jen poslední zbytky pravicového smýšlení pod křídly jinak rovněž kolaborující Lidové strany. Nedávná edice české anti-komunistické publicistiky z let 1945-48 (M. Drápala: “Na ztracené vartě Západu”) ukazuje, že některé myšlenky byly stále živé, ale politický konservatismus se v podmínkách “národní a sociální revoluce” stal paradoxně “utopií”. Situace se ještě zhoršila po Únoru 1948. Část českých konservativců opustila vlast a působila v cizině, jejich řady byly posíleny zejména po roce 1968. Z exilových postav stojí za zmínku Jiří Gruša, Rio Preisner, Alexander Tomský, Pavel Tigrid a časopisy Obzory, Rozmluvy a Svědectví. Doma To byli lidé jako Josef Šafařík, Ladislav Jehlička, Petr Pithart, Milan Uhde, Rudolf Kučera (časopis Střední Evropa), Emanuel Mandler, Daniel Kroupa a také lidé kolem monarchistického sdružení České děti – a mnozí další.

Do politiky se konservativci vrátili po Listopadu roku 1989. Je na každém jednotlivci, aby zhodnotil, jak úspěšně se ujali svých úkolů. Mnozí bývalí konservativní disidenti se nechali z hlavního politického života vytlačit. Největší pravicová strana, ODS, je dnes v rukou lidí, kteří v nejlepším případě patřili do “šedé zóny”, a representuje spíše jednoduché varianty liberalismu, a nikoli nějaký “český konservatismus”.

V oblasti společenských a intelektuálních aktivit je třeba zmínit Občanský institut, ekonomicky orientovaný Liberální institut, a pod ochranou ODS fungující Centrum pro ekonomiku a politiku a Mladé konservativce (časopis Pravý úhel). Určité positivní snahy rozvíjejí také v Brně zejména kolem Centra pro studium demokracie a kultury (CDK) a časopisu Proglas, v Praze vychází časopisy Distance (filosoficky orientovaný) a studentský list Babylon.

IV.

Na konferenci se objevovaly pokusy zařadit mezi konservativce osobnosti, jako byl T.G. Masaryk nebo Karel Čapek. Jeden český autor (Rio Preisner) dokonce kdysi označil za typ středoevropského konservativce pražského spisovatele Franze Kafku. Myslím, že nic takového není třeba. Závěr, který jsme po skončení konference udělali, je, že v novějších českých dějinách zanechala pravice výrazné stopy. Fakt, že existuje jen velmi chudá historická literatura, která by tyto fenomén mapovala, je spíše odrazem poměrů po půl století diktatur a také důsledkem stereotypů ovládajících domácí intelektuální prostředí.

Príspevok odznel na konferencii KI Kapitalizmus a jeho kritici, ktorá sa konala v Piešťanoch v dňoch 26.-28. októbra 2001.