STUDIE č. 17 v tiskové podobě zde.

Obsah:

Charles R. Kesler: Demokracie a Bushova doktrína

Mark Helprin: Zvolme správnou cestu. Jak zvítězit ve válce s terorismem

Brian T. Kennedy: Chránit náš národ. Naléhavá potřeba obrany před balistickými střelami

Roman Joch: Nutnost protiraketové obrany ve 21. století

Pavel Bratinka: A co takhle česká raketová základna?

Petr Suchý: Protiraketová obrana jako součást války proti terorismu

Předkládáme Vám jej jako studii OI č. 16.

STUDIE č. 13 v tiskové podobě zde.

STUDIE č. 12 v tiskové podobě zde.

Studie OI č. 10

MEZE SOCIÁLNÍ POLITIKY STÁTU

Občanský institut
říjen 1996

ISBN 80-901659-8-2

Translation ? Michaela Freiová, Václav Frei, Jiří Vackář, Jaromír Žegklitz

Obsah:

Úvodní slovo
Pavel Bratinka

Stát, občanská společnost, jednotlivec, církev
Michael Novak

Církev a stát v České republice
Cyril Svoboda

Význam neziskového sektoru pro svobodnou společnost
Roger Scruton

Zprostředkující struktury mezi jednotlivcem a státem ve vztahu k systému sociálního zabezpečení
Italo Pizzolante Negrón

Občanské instituce a svobodná společnost
P. Robert A. Sirico, CSP

Sociální politika, rodina a stát v transformaci
Daniela Moyzesová

Zpráva o činnosti Gospel Mission ve Washingtonu
Rev. John Woods

Soukromá iniciativa v řešení problémů postižených osob
Václav Krása

O vztahu rodiny k hodnotovému a právnímu řádu
Vladimír Čermák

Cesty k širší autonomii rodiny ve společnosti
Michaela Freiová

Nové výzvy soukromé iniciativě ve vzdělávání: zkušenosti jedné vzdělávací nadace v České a Slovenské republice 1990-1995
Miroslav Pospíšil

Úspěšná privatizace důchodového pojištění v Chile
Sergio Baeza y Valdes

Úvodní slovo

Dámy a pánové, kolegové a přátelé,

je pro mne velmi milou povinností nejen otevřít tuto konferenci, ale především přivítat zde mnohé vzácné hosty a samozřejmě všechny účastníky. O těch vzácných hostech mluvím proto, že se jedná o lidi, kteří velmi nezištně věnují velkou část své vlastní energie tomu, abychom my měli k dispozici všechnu tu moudrost, všechno to poznání, které – často za bolestivých okolností – získaly země, jež se těšily ze svobody nepřetržitě, zatímco my jsme museli žít pod tyranií, která nejenom že nám vnucovala určitá řešení, ale snažila se vyhladit i samotné myšlení.
Tito lidé již tehdy byli u nás přítomni alespoň svými knihami a někteří se snažili být přítomni i fyzicky. A nyní, v době, kdy můžeme pořádat takovouto konferenci, sem stále přijíždějí a znovu a znovu jsou ochotni se s námi podílet na poznání. Je to tentokrát již trochu i naše vlastní poznání, protože máme již šest let zkušenost se svobodnou zemí.
Chci zmínit Rogera Scrutona, který je nejstarším veteránem této práce, který už na začátku osmdesátých let jevil silný zájem o tuto zemi – tak silný, že tu dnes může sedět, aniž potřebuje sluchátka k překladu, protože umí česky.
Rád bych samozřejmě zmínil Michaela Novaka, jednoho z nejtitánštějších myslitelů soudobého světa, titánských proto, že zvedl některé veliké skály, některé veliké balvany, které lidské myšlení dusily či ho tlačily nesprávným směrem.
Samozřejně musím zmínit otce Sirica, který se snaží obdobné balvany zvedat velmi intenzivně mezi určitou sociologickou skupinou ve Spojených státech, která má bohužel často dosti blízko k socialismu.
Mohl bych jmenovat ještě další, ale to neučiním, protože bych ztratil většinu času, který je mi vymezen. Vyjádřil bych proto již jen své velké potěšení nad tím, že je tu mnoho nových tváří, takže se práce Občanského institutu pro mne stává něčím, co se rozšiřuje i do veřejnosti. Já bohužel 99 procent svého času trávím v politice a nemám proto tolik možností účastnit se práce Občanského institut; zato mne čas od času potká právě takovéto příjemné překvapení.
K tématu samotnému. Dovolte mi několik poznámek, několik vět, kterými bych ukázal, proč to považuji za téma tak důležité. Konec 20. století je poznamenán obrovským nárůstem relativismu, to znamená ideologií, která tvrdí, že vlastně nic neplatí, že všechno je jen jakási konvence. Kdysi byla tato myšlenka považována za něco, co ochrání svět před fanatismem. Fanatismus samozřejmě navršil hory mrtvých, fanatismus je zodpovědný za obrovské množství utrpení. A proto se kdysi zdálo, že když se podvrátí jakékoli myšlení, zabrání se tím fanatismu. Kde není myšlení, kde není jasných myšlenek, tam fanatismus – podle některých lidí – nehrozí.
Výsledkem je morální relativismus, jehož proponenti říkají: proč by vlastně mělo něco platit, proč by tento čin měl být špatný a tento dobrý, proč by měl mezi nimi být nějaký rozdíl? Odpovídám na to většinou tak, že se to pozná – každý člověk na sobě sám pozná důsledky vlastního jednání. Přijde doba, kdy pozná, že mu obrovské množství obzorů, obrovské množství zážitků zůstává nadobro uzavřeno. Právě proto, že se choval nemorálně. Pak samozřejmě je už pozdě, zbývá jen litovat. A přehlížet se smutkem ty zdevastované, spálené kouty vlastního já, které byly kdysi naprosto netknuty a schopny tvořit, byly nosnými pro nejrůznější vhledy do života a nejrůznější poznání, jež má trvalou hodnotu.
Jednotlivec to může často poznat za několik desítek let a často se o toto své poznání nemůže s nikým podělit, protože k tomu nemá potřebný jazyk, nebo to přikrývá nenávistí, nemluvností a všelijakými jinými negativními reakcemi.
V případě, že se ale nemorálního jednání dopouští společnost, popřípadě vtěluje do zákonů nejrůznější normy, které jako by nečinily rozdílu mezi různými typy lidského jednání, mají devastující účinky tu vlastnost, že se projevují v celé společnosti. Celá společnost je dříve nebo později začne intenzivně vnímat. Dnešní Spojené státy jsou plny diskuse, která poukazuje na to, že ušlechtile míněná sociální politika, která byla vtělena do zákonů v šedesátých letech, vytvořila obrovské množství problémů, zdevastovala vnitřní části měst, vytvořila velkou vrstvu lidí, kteří odmítají jakkoli se přizpůsobit, zrodila drogovou kulturu; to vše nepřišlo jako blesk z nebe, ale jako důsledek nesprávné sociální politiky, nesprávné metody, jak pomáhat lidem.
A smyslem této konference je podle mého názoru vyměnit si právě tyto zkušenosti s tím, k jak katastrofickým koncům může špatně volená sociální politika, která vychází z morálního relativismu a nepovažuje člověka za zodpovědného jedince, přivést společnost. Pro nás je to mimořádně užitečné, protože naše společnost má ještě čas otočit kormidlo, ještě nemůžeme říci, že by u nás byl natolik štědrý a devastující systém, jako v některých jiných zemích. Ale zase tak daleko od této divoké soutěsky nejsme.
Přeji vám, abyste odtud odcházeli obohaceni o určité vhledy; a přeji si, aby nenastala situace, kdy naše společnost bude muset za tyto vhledy draze platit.

Pavel Bratinka,
předseda správní rady Občanského institutu,
náměstek ministra zahraničních věcí České republiky

Stát, občanská společnost, jednotlivec, církev
Michael Novak

1. Ateismus v. ateisté

Po čtyřiceti letech pod kolektivistickým režimem, který tvrdošíjně trval na “vědeckém ateismu” – co říci o nové výstavbě normální, slušné, humánní společnosti?
Řádná analýza musí vyjít od začátku. Fundamentálním omylem komunismu – omylem, jenž vedl roku 1891 Lva XIII. k předpovědi, že komunismus nemůže a nebude fungovat, že není jen špatný, nýbrž bezvýhledný – byl jeho ateismus. Přesněji snad jeho dialekticko- materialistický ateismus. Můžeme si totiž představit – a někdy můžeme potkat (například v americkém filosofovi Sidney Hookovi) – ateistu, který není materialista, ale humanista. Takoví ateisté mají smysl pro ironii a tragédii, mají instinkt pro společenství a soucit; a chápou a obhajují pravidla zdravého rozumu. Ateista, který je zároveň humanistou, jedná často jako křesťanský světec a může být uznán, slovy Alberta Camuse, za “sekulárního světce” jako dr. Rieux v Moru.
“Vezměte zcela vážně například naše morální filosofy,” napsal jednou Camus, “s jejich láskou k bližnímu a vším ostatním – neliší se ničím od křesťanů, kromě toho, že nekážou v kostelích” (Pád). Jak jsem dříve napsal v jedné ze svých knih (Belief and Unbelief), není vždy snadné rozeznat praktické jednání židovského nebo křesťanského věřícího od jednání nevěřícího, je-li humanista. Je to nakonec pouze Bůh, kdo soudí duše žen a mužů.
Přesto je ateismus základním omylem, pokud jde o možnosti otevřené pro lidstvo. Utíná jako gilotina horizonty, které jsou ve skutečnosti otevřené. Předem zkracuje lidskou perspektivu. Náboženský podnět je tak univerzální a je v lidských bytostech tak hluboko jako láska k hudbě – a ještě hlouběji. Zároveň je možné, že i lidé, kteří mají rádi hudbu, postrádají hudební sluch, že si sami nedovedou přesně zazpívat melodii (patřím mezi ně). Podobně je možné, že ti, kdo si váží náboženství a znají jeho moc a jeho oprávněné místo, pro ně nemají smysl, jak sám o sobě s politováním přiznal Friedrich Hayek v knize The Fatal Conceit (Osudná domýšlivost).
Z takovýchto důvodů je důležité, aby se věřící zdržovali soudu o stavu duší těch, kdo se prohlašují za ateisty. Někteří z nich mohou být v hlubinách svého svědomí tak věrni světlu čestnosti, soucitu a odvahy, jak jen je jim dáno. Při tom světle, které mají, mohou být Bohu ve své věrnosti milejší než ti, kterým je dána náboženská víra, ale jejichž skutečná věrnost je méně hmatatelná.
Ve své drakonické snaze přinutit lidi k přesvědčení, že nejsou ničím víc než nahodilými a dočasnými hmotnými útvary, určenými k okamžitému zapomnění, byl komunismus
nucen popírat až příliš mnoho každodenních zkušeností.
Když se dívám na linii ucha své malé vnučky, když vidím nevinnost a údiv jejích očí, když zachytím její úsměv, strhuje mě to k nepotlačitelnému obdivu a radosti. Všude kolem nás, jak poznamenal sociolog Peter Berger, je “šepot andělů”. Být v neustálém střehu proti přívalu těchto náznaků čehosi nekonečného, ne-li božského, vyžaduje tuhou a hrdinskou kázeň – takovou, která hraničí se sebemrzačením, jako disciplína ukládaná kdysi spartským bojovníkům nebo v našich dobách nacistickým Einsatztruppen (vyhlazovacím jednotkám) přivyklým krutosti rozkazů, které měli plnit.
Dovolte, abych to vyjádřil jinak. Mezi mnoha těmi, kdo byli zavřeni ve vězeních a mučírnách dvacátého století, kdo vstoupili do vězení jako ateisté nebo agnostikové, nebylo málo těch, kteří se v jistém okamžiku rozhodli za žádných okolností dále nespolupracovat se lží. Takoví lidé prostřednictvím teroru pochopili rozdíl mezi lží a pravdou a svěřili se pravdě bez ohledu na důsledky. Dospěli k poznání, že pokud jejich mysl zůstane intaktní, nikdo je nemůže oddělit od této pravdy – od rozhodnutí už nikdy nespolupracovat se lží. V takové pravdě nacházeli útočiště proti nespravedlnosti, krutosti a brutální moci. A mnozí uvěřili, řečeno Solženicynovými slovy, že jedno slovo pravdy je mocnější než všechny zbraně světa. V roce 1989, v tom roce zázraku, se pravda vskutku ukázala jako mocnější. A tímto bolestným způsobem došli mnozí na práh naděje. Mnohdy se jejich zkušenosti nezjevil v temnotě žádný Bůh. A přece nakonec věděli, jaké to asi je věřit v Boha – důvěřovat světlu proti lži.
Uvědomovali si přítomnost zvláštního světla, imperativu, výzvy, kterou nechtěli odmítnout. Síla, kterou vnitřně cítili, zůstala pro některé bezejmenná. Jiní dokázali pozvolna rozpoznávat, co je asi míněno klasickými židovskými a křesťanskými termíny pro neznámého, neviditelného Boha. Boha nikdo neviděl, říká nám svatý Jan. Pouze podle toho poznáte, zda milujete Boha: máte-li lásku jedni k druhým – to jest, ne podle toho, co vidíte, ale podle toho, co z vnitřního popudu děláte. Víra se nám neukazuje tím, že by nám předkládala nějaký objekt, nýbrž tím, že nás zapojuje do činnosti v Subjektu a se Subjektem, z jehož přítomnosti čerpáme sílu.
Tím, že se komunismus snažil násilím odříznout lidské bytosti od transcendentního zdroje jejich poznání a lásky, zničil sám sebe. Jeho projekt byl od samého počátku bez vyhlídky. Právě ve svých vězeních a mučírnách obrátil sám sebe naruby. Jeho oficiální materialismus vedl k evidenci nemateriální lásky k pravdě jako protikladu oficiálně vynucovaných lží. A ta pak probouzela tichou reflexi o lidském významu nezničitelného smyslu pro pravdu, který v lidském srdci zůstává bez ohledu na následky. Proč by kdokoli dělal něco tak nepragmatického jako zůstávat tomuto smyslu věrný? Co takový smysl říká o přirozenosti a existenci člověka? Komunismus navzdory sám sobě probouzel div.
V tomto mlčenlivém divu se probouzela nová vize budoucnosti lidstva, po komunismu a za komunismem, který se ukázal jako metafyzicky mělký a cizí živé zkušenosti – vize nového “města na hoře”, nové lidské obce (jež by mohla být také městem božím, je-li chápáno inteligentním způsobem, neopakujícím omyly minulosti). Možnost budovat nové město na ruinách komunismu již nebyla uzavřena.
Jaká bude tato nová lidská civilizace? To je prvotní otázka, která pronásleduje obrazotvornost evropské civilizace, především zde v srdci Evropy, ale také na celém světě.
Jestliže komunismus mimo jakoukoli pochybnost prokázal, že ateismus je jako pouhá kůže neschopná držet pohromadě překypující dynamismus lidské mysli, udělal jasno také v jiné otázce: že obec organizovaná pouze jako stát je nutně tyranská, bez vzduchu, dusivá a odsouzená k ochablosti. Tak se zde v srdci Evropy probudilo spontánní volání po vzduchu a kyslíku “občanského fóra”.

2. Občanská společnost

Jak je uznáváno už od dob Adama Fergusona ve Skotsku (1723-1816), občanská společnost je větší, pružnější, vzdušnější, slunnější sociální skutečnost než železné tyče a strnulé, formální struktury označované slovem “stát”. Občanská společnost se ustavuje konverzacemi mezi svobodnými osobami, které se sdružují tisícerými vynalézavými způsoby k plnění svých vlastních společenských cílů, buď společně se státem, nebo zcela nezávisle na něm. Občanská společnost je tkanivo, které si pro sebe postupně vytvářejí autonomní občané, někdy mlčky a neuvědoměle, někdy s výslovným záměrem a uváženou dobrovolnou volbou. Vesnická sdružení, regionální společnosti, národní (nebo i mezinárodní) dobrovolné asociace jako skauti, Červený kříž, profesní organizace ekonomů či filmařů a tak podobně – to vše a mnoho jiného, od skladových sdružení a obchodních společností a organizovaných trhů s psanými i nepsanými pravidly až ke sportovním ligám a mezinárodním Olympiádám: to vše vytváří občanskou společnost v celé její vynalézavé vitalitě.
Ale občanská společnost není jednoznačný termín. Pokud se nemýlím (nejsem odborník na historii střední Evropy), za Rakousko-uherského císařství termín “občanská společnost” někdy také znamenal neformální síť aristokratických a jiných dědičných sil, které uplatňovaly značnou politickou autoritu za oponou státní moci. Jinými slovy, “občanská společnost” byl eufemismus pro neformální moc vedle často slabší moci státní, k níž tvořila paralelu, kterou z pozadí ovlivňovala a někdy přímo řídila (jako v loutkovém divadle) její vykonávání. Občanská společnost v tomto smyslu byla krycí označení pro moc skutečnou. Před ní a před jejími dědičnými, často nevyslovenými zákony se nejednou sklonil sám císař.
Talent Habsburků, jak se často říká, spočíval v umění ukout neformální souhlas mezi rozdílnými částmi říše, převážně prostřednictvím vůdců, jejichž autorita se odvozovala z tradice. Císař jim ani tak neporoučel, jako je spíše jemně a obratně doháněl k rychlému souhlasu pro jejich vlastní vzájemný zájem a ve jménu historického společného dobra jejich poddaných. To, že takové uspořádání bylo vedeno dobrou vírou a praktickou moudrostí, je zřejmé z jeho dlouhého trvání a také z relativní loajality, kterou dokázalo v poddaných udržovat po mnoho generací.
Avšak takový režim byl nutně méně meritokratický, než odpovídá moderním idejím svobody a seberealizace; v menší míře umožňoval pohyb vzhůru “poddaným”, kteří toužili stát se “občany”; a byl méně otevřený ideálům nového druhu obce, demokratické obce, jakou Prozřetelnost podle Tocquevilla přivedla na svět v Americe. Tocqueville předpovídal, že tyto nové ideály později osloví duše Evropanů a jiných lidí na celém světě. Měl přinejmenším částečně pravdu. Z popela ancient régime zbylého po obou světových válkách se všude probojovával ke svému zrodu režim bližší “systému přirozené svobody”. Je třeba podtrhnout moment boje.
Musíme si tedy pečlivě uvědomit, že to, co míníme “občanskou společností” dnes, není občanská společnost habsburské éry, občanská společnost v duchu ancient régime, nýbrž občanská společnost pojímaná podle amerického modelu. Ideál, jejž hledáme, se nemusí (neměl by se) přesně podobat americkému modelu, ale měl by určitě být bližší jemu než rakousko-uherské minulosti.
Avšak co je americký model? Mnoho komentátorů, zvláště z kontinentu, ale také Američanů nakažených kontinentálními idejemi socialistického, rousseauovského, kolektivistického ražení, si myslí, že americkou představu ovládá jednotlivec, Osamělý Jezdec, osamělý kovboj pádící bezstarostně prérií, volné a s ničím nesvázané atomické Já, člověk na pomezí zákona obce, který si dělá, co se mu zlíbí. Naproti tomu Evropané, pozoruje návštěvník, mají sklon bát se nezávislého jednotlivce; dávají zřetelně přednost lidem spoutaným tisíci Gulliverovými pavučinovými vlákny tradice, obyčeje a slepé ochoty dělat všechno tak, jak se to vždycky dělalo. Evropané dávají přednost solidaritě, a to ve smyslu (nikoli jediném) zaujetí pro společenství.
Američané zakoušejí tento rozdíl snad v každém hotelu, v němž se ubytují; narážejí na mnoho věcí, které se nemají dělat, protože se ještě nikdy nedělaly. To, s čím se často setkávají, jsou projevy velmi viditelné (a znepokojivé) evropské záliby v představě, že takto by věci měly být – a že by se Američané měli učit lepším způsobům. Evropu dosud obchází strašidlo – strašidlo svobodného individua zpochybňujícího racionálnost obyčeje, tradice, zvyku; jednotlivce, který je společenský, ale není zcela určen svým společenstvím.
Nicméně americká povaha, navzdory své pověsti, není přesným opakem povahy evropské – není ryze individualistická, nýbrž pospolitá. Pravým srdcem Ameriky je umění sdružovat se, jak to Tocqueville správně postřehl hned v počátcích. V Americe padesát let po ratifikaci ústavy z roku 1787 (která sama je vzorem umění sdružovat se) shledával Tocqueville tisíce sdružení, společností, klubů, organizací a bratrstev vytvořených autonomními lidmi nezvyklými tomu, aby jim stát říkal, co mají dělat a kdy to mají dělat. Napsal, že v době Francouzské revoluce bylo podle jeho odhadu v celé Francii sotva deset lidí schopných v praxi uplatňovat takové umění sdružovat se, jaké je obvyklé u většiny Američanů.
V nové politické vědě, dodával Tocqueville, je umění sdružovat se prvním zákonem demokracie. Toto umění není výsadou Američanů. Je založeno ve společenské přirozenosti člověka. Jeho pramenem není jen autorita státu (jako ve Francii) nebo aristokracie (jako v Anglii), nýbrž schopnost všech občanů podněcovat společně se svými druhy kooperativní činnosti, které nejsou nařízeny shora. Američan není individuum par excellence, nýbrž odborník na sdružování par excellence. Američan je skrz naskrz sociální bytostí. V Americe se skoro nic významného nedělá bez účasti svobodných sdružení, jichž je skoro nekonečný počet druhů. Takto viděno je primárním činitelem obecného dobra občanská společnost, stát je druhotný. Úzus vytvářet sdružení pro občanské cíle se dá označit jako občanský republikanismus.
V Americe jsou i církve chápány jako sdružení vytvářená rozhodováním jednotlivců, bu_to se záměrem připojit se k historickým společenstvím, nebo utvořit nové, dosud nevídané sekty a denominace. Toto chápání církví jako sdružení se v praxi stalo do značné míry přijatelným i pro katolíky a židy, kteří historicky vzato nesmýšleli o svých komunitách tak individualisticky. Konec konců, když přistěhovalci přicházeli do Ameriky, měli na vybranou, zda budou či nebudou v praxi podle svého srdce pokračovat v té víře, kterou si s sebou přinesli. Hodně se jich rozhodlo nepokračovat. Nicméně většina křesťanů i židů se pravděpodobně rozhodla vytvořit v Novém světě nová společenství víry v kontinuitě se svými druhy v Evropě.
V Americe to však neznamenalo pokračovat v konání bohoslužeb v budovách starých šest nebo více století, jak by tomu bylo v jejich rodných obcích v Evropě. Pokud měly být v Americe takové kostely, lidé si je sami museli postavit – a bylo nutno najít kněze, kteří by vedli bohoslužby. Amerika byla misijním územím. Neměla žádnou hotovou církevní strukturu, kterou by lidé mohli převzít jako dědictví. Museli sami, spontánně, bez pomoci státu vybudovat církevní organizace mimo dosah evropských zvyků, metod a způsobů myšlení.
I tak nemá “sdružení” týž význam pro katolíky a židy jako pro protestanty. U protestantů se denominace a sekty vytvářejí svobodnou volbou spolčujících se jednotlivců. U katolíků a židů nevzniká společenství víry jejich svobodnou volbou, nýbrž boží autoritou; oni mají svobodu připojit se ke smlouvě, která existovala dlouho před jejich rozhodnutím. Rozhodnutí jednotlivce není ustavující, nýbrž responsivní.
Náboženským “establishmentem” ve Spojených státech, pokud tam existoval, byla v mnoha koloniích před revolucí z roku 1776 anglikánská církev, v některých jiných ta nebo ona protestantská sekta pocházející od disidentů, kteří anglikánskou církev opustili již v Británii nebo při příchodu do Ameriky; a v Pennsylvánii kvakeři, moravští bratři nebo mennonité.
Na katolíky a židy se pohlíželo jako na “odlišné”, ale vcelku vůči nim byla projevována tolerance a dokonce, jak to uvedl prezident Washington v dopise židovské komunitě v Newportu na Rhode Island, víc než tolerance: respekt.
Americké chápání církve a dokonce náboženství však bylo od začátku poznamenáno jistými nedostatky, které se později staly patrnými. Brzy se k nim vrátíme.

3. Čtyři charakteristické rysy občanské společnosti

Americké pojetí občanské společnosti lze prozatím stručně načrtnout čtyřmi tezemi:

1. Občanská společnost je širší a hlubší pojem než “stát”.
Občanská společnost je morální realita pojmově předcházející stát. Převést moc ze státu na občanskou společnost je jádrem experimentu samosprávy. Autonomní občané se snaží uspokojovat své sociální potřeby nejprve vytvářením svých vlastních společenských organizací a na stát se obracejí teprve jako na poslední východisko, když vše ostatní selže. Obracet se na stát je chápáno jako postup morálně nižší, třebaže někdy nutný – jako nezdar projektu spoléhání na vlastní síly a na samosprávu.

2. Prvotní společenskou institucí demokracie je náboženství.
“První politickou institucí demokracie”, jak napsal Tocqueville, “jsou náboženské obce.” To má dvojí důvod.
Předně, jak zdůraznil II. vatikánský koncil, svoboda svědomí je první ze všech svobod; leží hlouběji než politické instituce a mimo jejich dosah. (“Kongres nevydá žádný zákon zavádějící nějaké náboženství nebo zakazující svobodně vyznávat jakékoli náboženství” – První dodatek k americké ústavě. “Ani nebude nikdy vyžadováno jakékoli náboženské osvědčení jako kvalifikace pro jakýkoli úřad nebo veřejnou funkci ve Spojených státech” – čl. VI.) Vnitřní soud svědomí je mimo dosah politické moci a morálně ji předchází. “Jeden národ před Bohem” a “V Boha důvěřujeme.” Termín “Bůh” je i pro ateisty stráží chránící oblast svědomí (včetně svědomí ateistů) před mocí státu.
Za druhé, jak poznamenal historik svobody Lord Acton, pojem a praxe svobody jsou historicky totožné s dějinami judaismu a ještě více křesťanství. Rozhodnutí jeruzalémského sněmu křtít pohany bez vyžadování obřízky jako předběžné podmínky přeťalo pouto mezi narozením z židovské matky a vírou; znamenalo zdůraznění svobody ducha jako prvotní podmínky víry. Ideál svobody v jejím plném rozsahu, od svobody svědomí ke svobodě slova včetně občanských a politických svobod se neobjevuje v muslimské, hinduistické, buddhistické, konfuciánské ani šintoistické kultuře.
Oslabovat náboženské obce tedy znamená zřeďovat ten pramen přesvědčení o osobní svobodě, z něhož vyplývá pojem a praxe občanské společnosti. To byl jistě jeden z důvodů, proč byli komunisté rozhodnuti náboženské obce zničit. Židovství a křesťanství je závislé na svobodě svědomí.
Náboženské obce jsou důležitými institucemi občanské společnosti, ale jejich hlavní funkcí je otevírat dveře jiným občanským institucím a povzbuzovat jejich členy, aby na sebe brali své občanské odpovědnosti.

3. Oddělení církve a státu – ano, ale také neoddělitelnost politiky a náboženství.
S blížícím se jednadvacátým stoletím a po zkušenosti komunismu je jedna naléhavá potřeba tak jasná, jako český křišťál: potřeba omezeného státu pod vládou zákona, spolu s mnoha kontrolami a protiváhami i dalšími mechanismy, držícími na uzdě moc státu. Jedním z těchto mechanismů je odluka církví od státu. Státní moc by neměla být posilována svou identifikací s náboženstvím. Církve potřebují být svobodné od státní moci.
Ovšem oddělení donucovací moci státu a duchovní/morální moci církví jakožto institucí neznamená, že by se konkrétní lidská bytost měla stát schizofrenní. Bylo by porušením integrity lidské osoby, kdyby byla vnitřně rozštěpena na politickou živou bytost na jedné straně a na soukromou duchovně/morální živou bytost v oddělené přihrádce. Z oddělení církve a státu neplyne vytvoření vodotěsně uzavřených přihrádek pro náboženství a politiku v myslích jednotlivců. Naopak, nejhlubšími motivy pro lásku ke svobodě, pro úctu k důstojnosti lidské osoby a pro pocit identifikace se životem pozemské obce jsou motivy náboženské. Psychologové (např. Allport) shledávají, že většina lidí mění své náboženství mnohem neochotněji než své politické přesvědčení. Politika je záležitostí praktického úsudku; náboženství je věcí přesvědčení. Lidská duše by ve svých různých úrovních vědomí neměla být rozdělena sama proti sobě.
Politické průzkumy veřejného mínění, které se dotýkají politické i náboženské oblasti, vzrušují proto duše jednotlivců komplexním způsobem. Ať už jde o potraty, eutanazii, sexuální výchovu, mužskou a ženskou roli, rodinný život nebo o spoustu jiných nesnadných otázek, inteligentní osoba bude pravděpodobně zápasit se dvěma různými systémy kritérií – morálními a náboženskými na jedné straně a politickými nebo sociálními na straně druhé. Je třeba vyjasnit složité problémy na obou stranách a pak usilovat o úsudek, který by oběma činil zadost.
Je ovšem moudré nesměšovat politické uvažování s náboženským uvažováním; ani v téže osobě nejsou tyto dva způsoby totéž. Ale integrální osoba nemůže opustit jeden ani druhý. Jsou případy, kdy praktická moudrost vyžaduje, aby byla dána přednost jednomu nebo druhému. (Některé věci, které pokládáme za nemorální, zůstávají z praktických důvodů legálními; jsou tolerovány, aby nevznikalo větší zlo.) Avšak je vždy omylem zjednodušit si vlastní rozhodování tím, že prostě vyřadíme jednu stranu své mysli z diskuse a pak bezvýhradně prosazujeme rozhodnutí uvážené jen parciálně.

4. Náboženství má oprávněné místo ve veřejném životě.
Otázky náboženství a politiky se nesetkávají jenom v soukromí srdce; také se setkávají – a často střetají – ve veřejném životě. Jak protestantská, tak sekulární (libertariánská) hlediska zde někdy dostatečně neberou zřetel na skutečnosti, které jsou ve hře. V mnoha případech si lidé představují, že náboženství je převážně soukromou záležitostí, která se omezuje na komůrku jednotlivcovy duše (nebo vůle, jak by spíše řekli libertariáni). Podle jejich hlediska závisí “liberální společnost” na krutém výměnném obchodu: náboženství bude tolerováno, dokonce respektováno, ale jen potud, pokud se zavře do soukromí srdcí a souhlasí s tím, že nikdy nevstoupí do veřejné arény. Jak nedávno napsal francouzský politolog Pierre Manent, sekulární projekt
netvrdí s biblickým “bloudem”, že “není Boha”. On nejen neříká nic o Bohu, ale neříká nic, nebo jen velmi málo, ani o světě a dokonce ani o člověku. Avšak postuluje-li, že politické těleso má jako své jediné pravidlo nebo jediný zákon vůli jednotlivců, z nichž je složeno, zbavuje vší politické autority nebo platnosti boží zákon, ať už je chápán jako explicitně zjevený nebo pouze vepsaný do lidské přirozenosti… Osvícenské pojetí člověka znamená, nebo předpokládá, že není žádný Bůh nebo že se o lidi nestará, neboť člověk zavrhuje poslušnost božího zákona, nebo ji nanejvýš chápe jako “soukromou”, jako věc osobní volby.
Pro židy, katolíky i pro jiné je tento typ liberalismu stísňující, protože podle jejich chápání má náboženství sociální a politický rozměr, stejně tak jako jej má lidská bytost. Pravé náboženství nespočívá pouze v modlitbách v soukromí, nýbrž i v pomoci vdově, sycení hladového, péči o chudého – a v budování lidské obce. Náboženství požaduje konání ve světě. Náboženství požaduje vitalitu, občanskou diskusi a kooperativní akci ve veřejném životě. Individualistické a privátní chápání náboženství, ať u jistých protestantů nebo u některých libertariánů, je příliš těsné a úzké. Náboženství by nemělo být prosazováno; také by ale nemělo být omezováno na pouze soukromá místa. Věřící musejí mít svobodu vyjadřovat své argumenty ve veřejné debatě a účastnit se veřejných akcí. Měli by tak činit se zřejmou civilností, ale činit by to měli.
Veřejná aréna by neměla být pustá nebo prázdná. Měly by se v ní střetávat argumenty o tom, jak by měli svobodní lidé uspořádat svůj společný život. V této diskusi by věřící lidé měli mít svůj hlas – a vlastně, mnoho hlasů.

4. Vyvarování se dvou chyb minulosti

V zemi jako je Česká republika, která byla ještě před necelými sto lety součástí Rakousko-uherského císařství a potud též ancien régime, mělo by být sekulárním i náboženským myslitelům křišťálově jasno, že vztahy mezi církví a státem ve dvacátém prvním století nemohou být – a neměly by být – stejné, jako byly před příchodem komunismu. V takových zemích církev kdysi vlastnila mnoho půdy a mnoho budov postavených v minulosti, z nichž mnohé byly roku 1948 komunisty nespravedlivě konfiskovány. Demokratický stát by neměl být spokojen s pokračováním této nespravedlnosti.
Církev se dále kdysi těšila mnoha výsadám, které sahají zpět do aristokratického období. Ne všechny takové připomínky minulosti by měly být zrušeny; Velká Británie úspěšně spojuje dávné tradice s moderními úpravami. Je obvykle omyl snažit se dočista vymazat všechny vrstvy historie – je to další “osudná domýšlivost”, vycházející z “vražedného ducha abstrakce”. Nicméně je třeba dbát, abychom pro církev nenárokovali příkrasy, jež byly považovány za vhodné v dřívějších dobách, ale působí pohoršlivě, jsou-li poměřovány demokratickými standardy.
Na druhé straně libertariánství, které oslabuje sociální vazby ve jménu atomizovaného individua (jiná abstrakce), je v praxi jistou formou etatismu; zavádí znovu “demokratický centralismus” ironicky cestou ideologického individualismu. Činí jednotlivce bezradným a potřebným. Svádí všežravý stát, aby znovu obsadil prázdný občanský prostor. Není jiné síly, která by držela stát v jeho náležitých mezích, kromě občanské společnosti podporované solidními institucemi (zejména těmi, jež mají mezinárodní zakotvení – například mezinárodní asociace ekonomů a jiných vědců, a také církve, Červený kříž atp.).
Proto ti nevěřící, kteří si pamatují zlořády nebo neblahé poměry minulosti (například v oblasti vztahů mezi církvemi a státem), nesmějí z takových vzpomínek vytvářet klapky, které omezují jejich vizi budoucnosti. Od pádu komunismu se již začíná rýsovat nová budoucnost ve vztazích mezi státem a církví jako významný experiment občanské společnosti. Jako speciální aspekt těchto vztahů vyzdvihuje polský teolog Maciej Zieba to, že
je nezbytná jasná definice politické role církve v demokratické společnosti. Církev se může ucházet o to, aby se stala subjektem politické hry a účastnila se mechanismů tvorby zákonů, uplatňujících moc ve státě. Ale měla by také vědomě rezignovat na konkrétní právní řešení a politické hry a soustředit se na metapolitickou sféru. Vlastní činností církve v této sféře by bylo obnovování a budování sociálního konsensu, a to ve světle mravních hodnot a vize evangeliem proklamovaného povolání člověka.

5. Velký obrat

Výše jsem se zmínil o slabinách praxe vztahů mezi církví a státem v USA. Jak už bylo naznačeno, jednou z těchto slabin byl předpoklad, že náboženství patří do uzavřeného prostoru soukromého cítění – ne ani přesvědčení, nýbrž jen cítění; ne plodu kritické mysli, ale jen pocitů. V této formulaci se ve skutečnosti prolínají dva omyly: předně, že náboženství je ryze privátní vnitřní záležitostí; za druhé, že náboženství je relativizováno, že nemá nic společného s myšlením nebo s pravdou, ale že jen vyjadřuje, čemu člověk dává přednost nebo co cítí, bez zakotvení v úsudku o realitě.
Na začátku demokratického experimentu, ke konci osvícenství, zdála se demokracie silná a náboženství slabé. Demokracie nařizovala, aby náboženství přijalo jisté požadavky: náboženství bude tolerováno, jestliže svolí, že bude individualizováno, privatizováno a relativizováno. Židovské a křesťanské komunity přijaly tuto smlouvu nejen v pragmatickém smyslu, ale z vážných vnitřních důvodů (jež souvisejí s důstojností osoby a s ideálem lásky – caritas – jako formou lidského společenství).
Ale co se stalo? Během dvou století se demokracie zúžila na zápas mezi dílčími zájmy a na formalismus korektních postupů. O člověku říká málo nebo nic. Postrádá vizi nebo i jen jasné stanovení kritérií, jež by měla splňovat každá vize dobré společnosti pro svobodné lidi. Tvrdí-li demokratická humanita, že je suverénní nad lidskou přirozeností, a že je, krůček za krůčkem, jejím vlastním tvůrcem, pak v podstatě prohlašuje, že chce sama sebe, aniž sama sebe zná. Církve to přijímají, ne bez “benevolence zabarvené ironií”, jak napsal Pierre Manent. Nicméně, pokračuje Manent,
politická podřízenost církve vůči demokracii je možná nakonec šťastná. Církev se chtíc nechtíc přizpůsobila všem požadavkům demokracie. Demokracie už nemůže v dobré víře vznášet žádnou podstatnou výtku proti církvi. Církev od nynějška může slyšet tu otázku, kterou klade pouze ona, otázku Quid sit homo – Co je člověk? Ale demokracie na tuto otázku ani nechce ani nemůže žádným způsobem a žádnou formou odpovědět. V této polaritě shledáváme na straně demokracie politickou suverenitu a dialektickou bezmocnost. Na straně církve shledáváme politickou podřízenost a dialektickou přednost. Poměr, jejž přivodilo osvícenství, je dnes obrácený. Nikdo neví, co se stane, jestliže si demokracie a církev tuto obrácenou situaci uvědomí.
Hledání náležitého vztahu mezi státem a občanskou společností a speciálně mezi státem a církví dosud pracně pokračuje. Žádná země patrně dosud nedospěla ke zcela uspokojivému řešení. Ale je mimo diskusi, že v porovnání s mladistvou hrdostí před dvěma sty lety byla arogance demokratického státu značně zmírněna. Cynismus vůči politikům vzrůstá. Zaopatřovací sociální stát a jeho rozpočtové zdroje jsou v krizi. Veřejná a soukromá mravnost upadá.
Svobodná společnost je ušlechtilá záležitost, ale je možné ji udržovat jen neustálou bdělostí. A taková bdělost závisí na pevné představě o možnostech a povinnostech lidstva, o podmínkách vyžadovaných přirozenou svobodou, a na úsilí rozlišovat lži od pravdy. Pravdu nemůže nikdo “vlastnit”, ale všichni musí být ochotni poctivě sledovat důvody ve prospěch všech tvrzení, ať vedou kamkoli; v tom smyslu musí zůstávat otevřeni pravdě. Pravda je pro svobodu tak nezbytná jako vzduch pro oheň.
Je jednou z nejrozkošnějších ironií dějin, že je to dnes papež, Jan Pavel II., kdo veřejně hájí rozum a ideu pravdy tváří v tvář dekonstruktivistům, postmodernistům a jiným dědicům osvícenství, kteří nyní odmítají rozum i pravdu a opírají se o metafyziku, která uznává jen hrubé zájmy a zastřenou moc. Papež obhajuje rozum, jímž osvícenci pohrdají. Papež se hlásí k pravdě rozpoznatelné rozumem, zatímco osvícenci popírají možnost pravdy a halí se do zájmů třídy, rasy, rodu (gender) a moci. Tento filosofující papež píše ve prospěch rozumu a pravdy:

Neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici, k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních.

Celkem vzato se zdá, že měl Tocqueville pravdu, říkal-li, že základy demokracie jsou slabé a ohrožené bez víry ve Stvořitele, pro něhož všechno je inteligibilní, jelikož to měl v mysli dříve než to stvořil, a všechno je požehnané a dobré, protože on to miluje. Jak píše papež Jan Pavel II.:

Jen Bůh, nejvyšší dobro, tvoří pevný základ a nenahraditelnou podmínku morálky, tedy i Božích přikázání, hlavně těch negativních, jež vždy a v každém případě zakazují jednání a skutky neslučitelné s osobní důstojností každého člověka.

Demokratičtí humanisté ještě nenahlédli, že ekologie svobody spočívá na jisté ohraničené škále představ o lidské přirozenosti a o “systému přirozené svobody”. Civilizovaní lidé spolu debatují; barbaři se vzájemně mlátí. Bez pojmu pravdy lidé spolu nemohou debatovat nebo vést konverzaci ve světle důkazů. Bez oddanosti pravdě je rozum irelevantní, záleží jen na moci. Jestliže civilizace je založena na konverzaci, pak konverzace je založena na věrnosti pravdě: ne na “vlastnění” pravdy, nýbrž na otevřenosti vůči světlu přesvědčivého důkazu.
Demokratický stát závisí na živé občanské společnosti, která je plna občanské diskuse a vitální konverzace, vedené ve světle důkazů. Také to je jeden z důvodů, proč občanská společnost závisí na náboženství (na jistých typech náboženství). Náboženství, bezpečně ta, jež hovoří o Stvořiteli a Posledním soudu, udržují v našem svědomí měřítka pravdy bez ohledu na jejich vlastní preference.

Církev a stát v České republice
Cyril Svoboda

Podle preambule k Ústavě České republiky jsou její občané odhodláni svůj stát budovat, chránit a rozvíjet jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu.
Stále jsme na počátku cesty novodobých dějin českého státu, počítáme-li dva roky jeho existence nebo pět let od pádu totalitního režimu. Naše odhodlání, formulované preambulí k Ústavě České republiky, je třeba naplnit: po formální stránce přijetím dalších právních norem a obsahově vytvořením klimatu právního státu.
Tomu se chci věnovat ve svém příspěvku, a to s ohledem na postavení státu a církve, zejména vztahu státu a církve katolické. Omezení na vztah státu a katolické církve činím ze dvou důvodů. Jednak proto, že k tomuto vztahu se mohu vyjádřit kompetentněji než ke vztahu k dalším církvím a náboženským společnostem, a dále proto, že tento vztah je pro vytvoření vztahu státu ke všem církvím a náboženským společnostem určující. Jinak řečeno, vyřešení tohoto vztahu je nutnou podmínkou řešení obecného. V žádném případě nepodceňuji roli jiných církví a náboženských společností. Chovám k řadě z nich hlubokou úctu. Mnohé, snad vše, podle mého názoru může i jiným církvím a náboženským společnostem prospět, nebo alespoň nemůže uškodit.
Česká republika je státem neutrálním, jak vyplývá z jejího ústavního pořádku. Samotná ústava sice může být doplňována nebo měněna. Nesmí však, ani takovým krokem, dojít ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, neboť taková změna je podle ústavy nepřípustná. Stejně ústava nepřipouští takový výklad právních norem, jímž by se oprávnilo odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Základem demokratického právního řádu jsou základní lidská práva a svobody, včetně práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, a to soukromě nebo veřejně. “Nic není nezměnitelné, až na vrozená a nezcizitelná lidská práva”, jak praví Thomas Jefferson.
Ve vztahu k církvi je vhodné ještě citovat Listinu základních práv a svobod, která uvádí: “Česká republika je založena na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani náboženské vyznání.”
Je nesporné, že svoboda církve v právním slova smyslu je zaručena a ve skutečnosti zcela respektována. Tím míním její vnitřní svobodu působit bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
Právní úprava postavení církve je především vymezena Listinou základních práv a svobod. Podle ní církev spravuje své záležitosti, zejména ustavuje své orgány, ustavuje své duchovní a zřizuje řeholní a jiné instituce nezávisle na státních orgánech (čl. 16, odst. 2). Tím je ústavně vymezena míra nutné, ústavně definované nezávislosti církve na státu – chceme-li, míra odluky.
Srovnejme s tímto vymezením ústavní postavení politických stran a politických hnutí, jakož i jiných sdružení, například spolků. Ty jsou zcela odděleny od státu (čl. 20, odst. 4). Totéž platí pro odborové organizace, které vznikají nezávisle na státu (čl. 27, odst. 1).
To znamená, že stát nemá žádné právo jakýmkoli způsobem zasahovat do vnitřních záležitostí politických stran, politických hnutí a jiných sdružení. Postavení církve je proto odlišné od postavení od státu odloučených politických stran a hnutí, spolků a odborových organizací. Ve vztahu k církvi má dokonce stát zákonem uložené povinnosti, jejichž prostřednictvím zasahuje do jejich vnitřních záležitostí, jak se později zmíním.
Je proto těžko možné postavit církve na stejnou úroveň jako tyto právnické osoby. Listina zaručuje jen určitou míru odluky státu od církve. Nepředpokládá odluku úplnou, jak tomu je ve většině demokratických států. Ale na druhou stranu je třeba poctivě říci, že ji výslovně nevylučuje.
A v tom je podstata hledání vztahu českého státu k církvi. Myslím, že dnes nehrozí snaha omezit již jednou ústavně vymezený rámec svobody církve, ale jde o to, jak se bude měnit míra nezávislosti církve na státu. Nejde přitom jen o vztah právní, ale především o vztah politický. Dnešní stav, i přes ústavní vymezení, je třeba označit za provizorní. Některé zásadní otázky zůstaly nevyřešeny. To si uvědomují obě strany, stát i církev. Každé řešení, které by nahradilo dnes platné provizorium, má pro obě strany podstatné důsledky. Proto jde o vztah vzájemné důvěry.
Dnes platné provizorium spočívá především v tom, že kromě ústavního vymezení postavení církve se jinak vztah státu a církve opírá o právní úpravu, jež byla církvi vnucena v roce 1949, i když předmětné právní normy byly samo sebou podstatně novelizovány. Sám fakt platí stále.
Jde o vztah nevyvážený a co do právní úpravy v podstatném bodě, totiž hmotné podpory ze strany státu, neurčitý.
Stát má dnes ve vztahu k církvi tyto povinnosti:
1. Respektovat její právní subjektivitu a ústavně vymezenou autonomii (Listina základních práv a svobod).
2. Platit duchovním osobní požitky, tedy základní plat, hodnostní příplatek, odměnu za vyšší výkon, a to aniž by mohl ovlivnit počet duchovních (zákon č. 218/1949 Sb., nařízení vlády č. 86/1993 Sb.).
3. Hradit podle schváleného rozpočtu řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou (zákon č. 218/1949 Sb.).
4. Na mimořádné věcné náklady poskytnout v odůvodněných případech zvláštní pomoc (zákon č. 218/1949 Sb.).
5. Vydržovat učiliště a ústavy pro výchovu duchovních (zákon č. 218/1949 Sb.).
6. Umožnit vstup do veřejných zařízení sociální péče, zdravotních zařízení, ubytovacích objektů vojenských útvarů, míst, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova (zákon č. 308/1991 Sb.).
7. Respektovat a jako platný právní úkon uznat uzavření manželství souhlasným prohlášením snoubenců před orgánem církve (zákon č. 586/1992).
K tomu lze demonstrativně připomenout i míru nepřímé podpory církve ze strany státu:
1. Od daně z příjmů jsou osvobozeny výnosy kostelních sbírek, příjmy na církevní úkony a příspěvky členů církve (zákon č. 586/1992).
2. Ze základu daně lze odečíst dary církvím (zákon č. 582/1992 Sb.).
3. Od cla jsou osvobozeny náboženské předměty používané při výkonu bohoslužby (vyhláška č. 93/1993 Sb.).
4. Od daně dědické a daně darovací jsou osvobozena bezúplatná nabytí majetku církví (zákon č. 357/1992 Sb.).
5. Stavby sloužící k výkonu náboženských obřadů a duchovní správy a pozemky tvořící jeden funkční celek s těmito stavbami jsou osvobozeny od daně z nemovitosti (zákon č. 338/1992 Sb.).

Otázka přímé i nepřímé hmotné podpory ze strany státu, dnes ve vztahu stát a církev diskutovaná otázka číslo jedna, byla, jak jsem uvedl, definována v roce 1949, poté, kdy došlo k odnětí církevního majetku bez náhrady. Stát tehdy vzal na sebe povinnost jen přispívat na potřeby církve, aniž by tato povinnost měla jakákoli pravidla nebo jasně vymezené hranice, a to jak vzhledem ke skutečným potřebám církve, tak především ve vztahu k hodnotě odňatého majetku.
Má-li být toto provizorium vyřešeno, znamená to především vyřešit otázku restituce církevního majetku. Tím odpadne nevyváženost tohoto vztahu. Odpadne především důvod této právní úpravy. Míra restituce ovlivní i míru závazku státu vůči církvi, půjde-li o vzájemnou dohodu. Jinak půjde vždy o řešení vynucené jednou nebo druhou stranou.
Církev je právnickou osobou. Nikdo nepochybuje, že právnickou osobou, která prokáže svou právní kontinuitu od roku 1948 až do dnešního dne, tedy že jde o identickou právnickou osobu, které byl odňat majetek a které by měl být vrácen. Nikdo nepochybuje, že je způsobilá být oprávněnou osobou v procesu restituce. Ale je právnickou osobou ze své podstaty vlivnou, z právního pohledu nezávislou na českém státu. Subjektivita jí samé i jejích fyzických i právnický osob je totiž, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, dána jejím vnitřním předpisem, tedy kodexem kanonického práva. Podle této normy tyto osoby spravují církevní majetek a nakládají s ním. Restitucí majetku se církev může stát významným vlastníkem. A právě v této skutečnosti je podstata problému. Tady je klíč k vytvoření vztahu vzájemné důvěry.
Mezi státem a církví je shoda v tom, že k nějaké restituci musí dojít. Jde však o její rozsah. S tím se opět nastoluje otázku odluky církve od státu, tedy právně vymezit církev jen v oblasti soukromého práva, odebrat jí jakýkoli charakter veřejnoprávní osoby. To ovšem pro stát z principu spravedlnosti znamená vydat církvi veškerý odebraný majetek, který lze vydat, a za zbývající majetek poskytnout nějakou formu náhrady. Je ovšem otázkou, zda o takové řešení obě strany stojí, respektive jde o to, viděno na jedné straně očima státu, tak na druhé straně očima církve, jaké je skutečné a očekávané postavení církve v České republice, nebo k čemu je nebo může být taková církev státu prospěšná. Stát je totiž suverén a z čistě právního pohledu na věc ve vztahu k církvi nemusí plnit nic nad rámec dosavadní ústavní úpravy.
Je sice pravda, že stát ve vztahu k církvi nemusí plnit nic nad stávající právní úpravu, ale stát je k řešení otázky restituce tlačen též jinou skutečností, totiž takzvanou restituční tečkou, jinak řečeno uzavřením procesu restituce, dokončením privatizace a nastolením stability ve vlastnických vztazích.
Tlačena je i církev. S postupujícím časem se stále zmenšuje objem majetku, který by mohl být státem vydán, a hrozí stav napětí, kdy se jednotlivé právnické osoby v rámci církve budou žalobami u soudů domáhat svých práv. Toto řešení nejen vytvoří stav napětí, ale citelně zasáhne do práv třetích osob.

Je velmi těžké definovat jakýsi “český model” vztahu státu a církve, který má být uskutečněn.
Především se pokusím vyjádřit, co církev legitimně v tomto vztahu požaduje. Církev nemůže přijmout příliš pronikavý zásah státu, který, ať má jakoukoli motivaci, může ohrožovat svobodu a osobní iniciativu. Církev proto střeží zásadu, kterou sama vytvořila, zásadu subsidiarity. “Podle zásady subsidiarity”, jak je uvedeno v katechismu katolické církve (2431), “nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho”. Pro řešení z hlediska církve je velmi důležité, a to zvláště v pluralistické společnosti, aby existoval správný názor na vztahy mezi státem a církví, aby se jasně rozlišovalo, co jednotliví nebo sdružení křesťané dělají svým jménem jako občané, a co spolu se svými duchovními pastýři dělají jménem církve. Církev, která se vzhledem ke svému úkolu i pravomoci nemůže nijak směšovat se státem a neváže se k žádnému politickému systému, je zároveň znamením a záštitou přesažnosti lidské osoby. Stát a církev jsou ve své vlastní oblasti jeden na druhém nezávislí a autonomní.
Autonomie církve a státu je pro církev tak důležitou, že její narušení má pro ni samotnou vážné důsledky. Církev sama o sobě prohlašuje v Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě, že “nevkládá svou naději ve výsady, které jí uděluje státní moc, ba dokonce se zřekne i výkonu některých právoplatně nabytých práv, ukáže-li se, že jejich užívání by mohlo vzbudit pochybnosti o upřímnosti jejího svědectví, nebo že nové životní podmínky si vyžadují jiné úpravy”.
Co na druhé straně církev neutrálnímu státu nabízí? Mnozí v tomto ohledu připomínají především aktivity církve v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče a podobně. Mám dojem, že tyto aktivity jsou jedním z dílčích projevů nezastupitelné role církve.
Pro demokratický stát má totiž církev nezastupitelnou roli obecného nositele, šiřitele, střežitele a obránce principu, který sama nazývá obecným blahem. Pro stát nedemokratický je realizace tohoto principu znamením odporu a pro utiskované jednotlivce výzvou a nadějí.
Obecné blaho je totiž souhrn oněch podmínek společenského života, ve kterých mohou jednotlivci, rodiny i sdružení plněji a snadněji dosáhnout své dokonalosti. Podle církve politické společenství je zde kvůli obecnému blahu, v něm nachází své poslední opodstatnění i smysl a z něho čerpá svou vlastní pravomoc (GS 26, 74). Obecné blaho se týká života všech, i osob jiného vyznání nebo bez vyznání.
Obecné blaho obsahuje tři podstatné prvky.
Na prvním místě předpokládá respektování osoby jako takové. Ve jménu obecného blaha je veřejná moc zavázána respektovat základní a nezadatelná práva lidské osoby. Na druhém místě obecné blaho vyžaduje konečně mír, to znamená stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Předpokládá tedy, že veřejná moc zaručuje četnými prostředky bezpečnost společnosti a jejích členů. To je základem práva na oprávněnou osobní a kolektivní obranu (KKC).
Církev vede jedince k odpovědnosti a participaci na obecném blahu. Podle ní je nutné, aby se všichni – každý podle místa, které zaujímá, a úlohy, kterou zastává – podíleli na vzestupu obecného blaha. Tato povinnost je zakořeněna v důstojnosti lidské osoby. Participace se uskutečňuje především tím, že se člověk stará o ty oblasti, v nichž na sebe bere osobní zodpovědnost; skrze péči, s níž se věnuje výchově vlastní rodiny, skrze svědomitost, s níž koná svou práci, se podílí na blahu druhých i společnosti. Církev vyzývá občany, aby se, pokud to je možné, činně účastnili veřejného života. Dokonce prohlašuje (GS 75): “Ať tedy všichni občané jsou pamětlivi toho, že mají právo a zároveň i povinnost užít svého volebního hlasu k podporování obecného blaha.” Dále prohlašuje (KKC 188): “Je třeba burcovat duchovní a mravní schopnosti lidí a požadovat jejich stálé vnitřní obrácení, aby bylo dosaženo společenských změn, které lidem opravdu slouží. Přednost, která se dává obrácení, však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost postarat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoli svádějí ke hříchu, tak, aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely.”
Tato služba společnosti může být jen prospěšná, zejména v době jejího ohrožení. Naše zkušenost z doby totality to jen potvrzuje. Církev hrála klíčovou roli v procesu sebeuvědomování národa. Bez ohledu na jednotlivce byla rozhodující alternativou totalitnímu režimu.
Aby bylo možné dnes, v demokratické a svobodné společnosti, vytvořit velkorysý vztah mezi státem a církví, je nutné, aby existoval vztah důvěry mezi oběma subjekty. I když žádné bezprostřední ohrožení demokracie dnes nehrozí, stát by se měl vzdát části svých práv a pravomocí ve prospěch církve s nadějí, že její majetek a činnost budou účinně přispívat k dosažení obecného blaha ve společnosti. Církev by měla přijmout i řešení, které nebude z hlediska právního a historického zcela spravedlivé, s nadějí, že se k ní i v budoucnu bude stát chovat pozitivně, tedy že i on bude sledovat stejné principy obecného blaha.

Význam neziskového sektoru pro svobodnou společnost
Roger Scruton

O neziskovém sektoru tu budu mluvit obecně filosoficky, ale hodlám mluvit i o některých politických problémech, které jsou s ním spojeny a které jsou dnes pro vás v České republice důležité.
Neziskový sektor se od země k zemi liší. Německá “Stiftung” je významným hráčem na společenské a politické scéně. Může zaměstnávat spoustu lidí, být vlivnou součástí establishmentu – je to síla, s níž je nutné počítat, a to ne vždy dobrá síla. Totéž platí o americké “foundation”. Víme velmi dobře, že existují mimořádně dobré americké nadace – některé z nich jsou reprezentovány v této místnosti – a některé jsou zase nebezpečné. Ale všechny tyto instituce mají v americké ekonomice tatáž privilegia v rámci neziskového sektoru. V anglickém zákoně pojem neziskové organizace neexistuje – jediným srovnatelným pojmem je “charita”. A donedávna byly anglické dobročinné organizace mnohem omezenější co do rozsahu než americké a německé nadace. “Charitu” je ovšem mnohem snazší založit a udržet – a samozřejmě také ukončit její činnost.
Soustředím se na příklad anglické dobročinné organizace, “charity”, a pokusím se vysvětlit, jaký má cíl. V Británii máme 178.000 registrovaných charit, což je poměrně hodně. Polovina dospělých lidí v Anglii se účastní na jejich činnosti dobrovolnou prací nebo jinými způsoby. Když řeknu “registrovaná charita”, mám tím na mysli, že dotyčná charita byla registrována speciální komisí, jež je agenturou vlády. Tato komise však nerozhoduje o tom, že něco je nebo není charita. Ona pouze poradí, vyjádří názor, že to charita pravděpodobně je. Patří k bizarním rysům anglického “common law”, že o statutu nezávislých subjektů jako jsou charity rozhodují soudci. Jen soud může rozhodnout, co podle zákona je a co není charita; vláda tak učinit nemůže.
Protože charity mají privilegia – a to zvláště privilegia daňová, znamená to, že patří k největším silám, které vytvářejí občanskou společnost a staví ji mimo kontrolu státu. Proč je tak snadné založit v Anglii charitu? Existuje zde “law of trusts”. Tento zákon nemá ekvivalent v žádném jiném právním systému římského práva a není zde prostor na jeho vysvětlení. Řeknu proto pouze, že vše, co anglický zákon vyžaduje pro existenci “trustu”, je, aby soud rozhodl, že existuje. Jestliže se tedy vy a já dáme dohromady – já dám 5 liber do společného fondu, vy dáte pět liber do společného fondu – a řekneme, že máme “trust” na vzdělání např. chudých londýnských dětí, pak máme “trust” a jsme “trustees”, správci. Nemusíme se nikoho dovolovat, nemusíme sepisovat žádný dokument, jen požádáme soud, aby rozhodl, zda tento trust existuje. A soud skutečně rozhodne, že existuje. Je to mimořádná myšlenka, jež pochází ze středověku, ale
pomohla nám vytvořit celou atmosféru, celou sociální strukturu nezávislého sektoru v zemi. Tuto strukturu do určité míry převzala Amerika, přinejmenším v tom krátkém období osmnáctého století, kdy Amerika byla civilizovanou zemí.
Myšlenka charitativního trustu je velmi důležitá z několika důvodů. Především, charitativní trust nepodléhá zdanění, takže peníze, které se v něm akumulují, jsou chráněny před vlivem státu. Z jiného hlediska jsou to peníze, které státu chybí. Je to riziko pro stát, ale také pro ostatní lidi. Jak už jsem řekl, soud rozhoduje, co je charita, ale řídí se při tom určitými principy, jež se utvářely po staletí. Soudy říkají, že charitativní trust musí mít buď vzdělávací účel, nebo účel zmírnění chudoby, nebo péče o nemocné, nebo něco velmi blízkého těmto účelům. Politické ani obchodní cíle nejsou pro charitu přípustné.
Jestliže tedy např. odkáži své peníze charitě, která má v londýnských ulicích propagovat socialismus, můj syn, právem pobouřený, požádá soud, aby neuznal charitativní charakter těchto peněz; a soud to skutečně uzná a předá je mému synovi, který je legitimním dědicem. Takže mají-li se peníze ponechat v charitativním sektoru, dohlíží soud velmi bedlivě, na jaký účel se vydávají. Soud také dohlíží na to, aby správci, tedy ti, kdo mají na trust dohlížet, nebyli shodní s těmi, kdo mají z jeho činnosti prospěch. Nesmějí si platit mzdy, smějí si pouze hradit nutné výdaje; svůj čas však musejí dávat zadarmo a musejí sami nést plnou odpovědnost za zacházení s tímto majetkem a s jeho výnosy. Tomu se říká princip ekvity: právní vlastnictví majetku náleží správcům, vlastnictví z hlediska prospěchu náleží destinatářům. Správci mají všechna břemena, destinatáři veškerý prospěch. Nikdo nechce být správcem, není-li správně motivován: musí mít charitativní motiv. Není-li tomu tak, je to jen další případ korupční formy vlastnictví: peníze, které mají být čisté, jsou špinavé.
Je samozřejmě otázka, co je to charitativní motiv. Víte, co řekl svatý Pavel: že láska, charitas, všechno přetrpí, je mírná, nezávidí, nehledá vlastní prospěch, nezamýšlí zlé. Soud se snaží tento nádherný psychologický text přeložit do každodenního jazyka zákona a samozřejmě se mu to moc nedaří, tak jako se to nedaří nám v našem každodenním životě. Ale za anglickým pojmem charity stále můžeme slova svatého Pavla zaslechnout. Charita je vyňata ze zdanění právě proto, že je výrazem tohoto velkého motivu, motivu, na němž spočívá celá křesťanská společnost. A je pravda, že takto se buduje společnost – drobným sdružováním, kde lidé věnují čas, energii a bohatství bez jakékoli jiné odměny než je radost z dávání. Profesor Novak tu citoval Tocquevilla: ten popsal americký způsob života, který byl skutečně vybudován tímto způsobem – sdružováním lidí pro obecné dobro – a to ještě před tím, než existoval nějaký zákon o charitách, který je chrání před státem.
To je důvod, proč se v Americe děje tolik

STUDIE č. 9 v tiskové podobě zde.

STUDIE č. 8 v tiskové podobě zde.

STUDIE č. 7 v tiskové podobě zde.

Studie OI 7

Mojmír KALNÝ
CÍRKEVNÍ MAJETEK A RESTITUCE

Občanský institut
květen 1995

ISBN 80-901659-3-1

Ing. Mojmír Kalný, CSc. je vedoucím ekonomického oddělení České biskupské konference a sekretářem její ekonomicko-právní komise.

Obsah:

Předmluva (Miloslav kardinál Vlk)

Jak vznikl církevní majetek?
Historický přehled vývoje církevního majetku v naší vlasti
Ekonomika katolické církve v České republice
Právní důvody pro vrácení majetku církvi

Předmluva

Publikace, která se Vám dostává do rukou, má specifické poslání. Je určena především věřícím katolíkům, aby jim jako základní informace osvětlila z historického, ekonomického a právního hlediska problém, který je mezi nimi živý. Je to otázka oprávněnosti restituce církevního majetku. Věřím však, že náš pohled bude zajímat i širší veřejnost.
Je všeobecně známo, že dosud přetrvávají rozdílné názory na tento nevyřešený problém. Je tedy nutné připomenout základní skutečnosti. Částečná restituce byla provedena dvěma zákony. Byl to zákon č. 298/1990 Sb. a zákon č. 338/1991 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Těmito dvěma zákony byly řeholním společenstvím naší církve vráceny nejdůležitější budovy, které jim umožnily obnovit násilně přerušené působení. Celkem bylo vráceno v České republice 170 objektů.
Diecézím však dosud žádný majetek vrácen nebyl, až na 5 budov, které byly uvedenými zákony vráceny olomouckému arcibiskupství. Také řeholníkům nebylo vráceno hospodářské zázemí klášterů, ze kterého je dříve financovali.
Církevní představitelé jsou obviňováni, že usilují o restituci z touhy po majetku a po moci. Ve skutečnosti nepovažují za únosné, aby zůstal nevyřešen problém vysoké ekonomické závislosti církve na státu, který zavedli komunisté v roce 1949, kdy odňali církvi veškerý majetek kromě kostelů a farních budov a za to se zavázali zákonem č. 218/1949 Sb. hospodářsky zabezpečovat církev. Tímto zákonem stát na sebe rovněž převedl všechny patronáty s jejich povinností udržovat církevní památky. Z osobní zkušenosti víme, jak byl tento ekonomický nástroj státu zneužíván k útlaku a vnitřnímu rozkladu církve v zájmu dosažení plánované ateizace české společnosti.
Restituce nemají být jediným způsobem ekonomického zabezpečení církve. Nejpřijatelnějším řešením se jeví kombinace daňové asignace s restitucí zejména lesů, které lze snadno vydat, protože jsou celé ve státním vlastnictví. Nelze ovšem odmítat ani jiné formy řešení, jako např. státní rentu, kterou by stát mohl postupně splácet tržní cenu nevrácených nemovitostí. Ta je odhadována na 50-60 miliard Kč.
Církev tedy neusiluje o restituci, jak je jí často podsouváno, ze zištných důvodů. Nechce nic, co by jí právem nepatřilo před rokem 1948. Nabídla značný kompromis. Usiluje pouze o spravedlivé řešení toho, aby měla zdroje k financování svých potřeb a rozvojových programů, které nejsou samoúčelné, ale slouží stejně z velké části dobru celé společnosti. Zároveň si je vědoma své zodpovědnosti za ochranu kulturního dědictví národa, které představují hlavně umělecké památky v jejím vlastnictví. Hledá také řešení, které jí dovolí co největší nezávislost na státu a na daních nevěřící části národa. Nemůže ovšem přijmout návrhy, které přenášejí celé břemeno financování církve jen na bedra věřících – vždyť památky patří do kulturního pokladu národa.
Tyto informace mají sloužit k pochopení, jaký byl osud církevního majetku v naší zemi a proč usilujeme o restituci jako o jednu z forem řešení ekonomického zabezpečení církve. Jsme si přitom vědomi, že mají být položeny základy na dlouhá desetiletí.
Přál bych si, aby tyto řádky přispěly k lepšímu pochopení celé uvedené problematiky a k posílení vzájemné důvěry mezi společností a církví.

Miloslav kardinál Vlk
primas český
arcibiskup pražský
předseda České biskupské konference

Otázka restituce církevního majetku se stala bezmála evergreenem na naší politické scéně. Její řešení se stále odkládá a existuje mnoho názorů na její oprávněnost včetně dvou extrémních poloh, z nichž jedna zastává názor, že církev by neměla dostat zpět vůbec nic, až po názor skupiny věřících právníků, že není o čem se státem jednat, protože jde o jasné porušení zákonů a tudíž o záležitost, kterou lze řešit jedině soudním rozhodnutím.
Hlavní překážkou řešení problému vrácení zkonfiskovaného církevního nemovitého a movitého majetku je stanovisko Občanské demokratické strany, která trvá na tom, že restituce nepřichází v úvahu a že lze jenom napravit některé křivdy na církvi spáchané. Přitom nikdy nebylo jasně řečeno, z jakých politických a právních argumentů tento postoj vychází a které křivdy je tato strana ochotna napravit.
Stanovisko křesťanských stran bylo formulováno zjednodušeně slovy, že je třeba církvím vrátit vše, co jim bylo ukradeno. Naši biskupové formulovali svůj postoj tak, že požadují, aby stát církvi nabídl vrátit vše, co zkonfiskoval, a že církev sama stanoví, co převezme zpět a co nikoliv.
Mnozí občané České republiky se nedovedou v této situaci zorientovat a nevědí, na čí straně mají stát. Mnohým se zdá, že se církev uchází o vrácení svého původního majetku jen proto, že chce být vlivnou politickou silou podepřenou silným ekonomickým zázemím. Jiní se domnívají, že církev je tím úspěšnější při hlásání evangelia, čím je chudší. Jiní si myslí, že bohatství korumpuje církevní představitele. Opět jiní si myslí, že církev nepostupuje při vymáhání restituce dost rasantně a že není správné, když ponechává prosazování restituce na některých, zvláště křesťanských politických stranách. Mnozí zastávají názor, že se jich celá věc netýká, protože nejsou věřící a nemají tedy důvod, proč by měli podporovat snahu církve o dodržování obecných principů spravedlnosti, zvláště když jde o právnické osoby, kdy
je nebezpečí, že se restituce budou domáhat po příkladu církve i jiní. Je i mnoho dalších názorů, všem je však společná dezorientace. Ta je ovšem přirozeným důsledkem nedostatku všeobecně přístupných informací o tomto námětu. Výsledkem pak je, že se postoj veřejnosti k problému restituce církevního majetku řídí sympatiemi nebo odporem ke katolické církvi anebo strachem, aby se vrácením církevního majetku nevytvořil nebezpečný právní precedens, a nikoliv střízlivým a nezaujatým věcným pohledem na tento problém.
Chtěl bych se proto pokusit objasnit těm, které tento problém zajímá a kteří by rádi věděli, jak to s církevním majetkem a restitucemi vlastně je, svůj názor. Zabývám se již od roku 1990 sbíráním podkladů o bývalém církevním majetku pro očekávaná jednání mezi církevní hierarchií a státními orgány a měl jsem tedy příležitost se s tímto problémem podrobně seznámit.

Jak vznikl církevní majetek?

Proti vrácení církevního majetku jsou jeho odpůrci předkládány tři argumenty. Církev prý není a nikdy nebyla takovým vlastníkem, který by mohl volně disponovat svým majetkem jako jiné právnické osoby, její majetek je de facto státním majetkem, protože stát církvi prostřednictvím panovníků majetek daroval a v důsledku toho si vždy ponechával právo omezovat její dispoziční právo s tímto majetkem. Jako druhý argument se někdy uvádí, že církev získala svůj majetek hlavně z pobělohorských konfiskací, což má v posluchači podvědomě vyvolat pocit morálního odsouzení církve za způsob, jakým k majetku přišla. A konečně je to tvrzení, že církevní majetek je majetek nadační, který lze církvi odebrat, kdykoliv není používán pro účely, pro které byl zřízen.
Tyto argumentace využívají skutečnosti, že po právní stránce prošel vývoj vlastnictví církevního nemovitého majetku složitým procesem a že se stal v mnoha staletích předmětem kořistnického zájmu jak státu, tak vedoucích sil ve státě, což je pochopitelné, jestliže uvážíme, že církev nemá mocenské prostředky na svou obranu a že se tedy jeví kořistníkům všeho druhu jako snadná kořist.
Církev přišla ke svému majetku takto:

Převod patronátních práv

Ve starověku a ve středověku bylo zcela běžné, že panovníci, šlechtici a města stavěli na svým pozemcích kostely a fary.
Od 4. do 13. století nebylo v Evropě vlastnictví jednotně upraveno. Největší část Evropy se řídila germánským právem, v případě našich zemí konkrétně právem bavorským, kde platila zásada, že budova patří majiteli pozemku. Stavebníkem kostelů a farních budov byl zpočátku hlavně panovník, později šlechta, proto kostely a fary patřily jim.
Záhy se ukázalo, že dodržování zásad germánského práva má neblahý vliv na život církve. Poplatky poddaných určené na údržbu těchto budov a na výživu duchovních si osvojovali majitelé a poskytovali z nich pro účel, na který byly určeny, jen tolik a tehdy, jak se jim to hodilo. Kněží byli na svých pánech hmotně zcela závislí. Církevní disciplína se jen těžce prosazovala. Kritika mocných byla téměř vyloučena. Vliv biskupů na kněze byl mnohdy menší než vliv majitelů kostelů.
Neblahým stavem církve, který byl způsoben tím, že církev ve střední Evropě upadla do područí světských feudálů, se zabýval desátý všeobecný církevní koncil zvaný 2. lateránský roku 1139.
Na základě jeho usnesení se papežové zasazovali o změnu tohoto pro hlásání evangelia nepříznivého stavu věcí, což v praxi znamenalo dosáhnout změny občanského germánského práva. To se nakonec podařilo tím způsobem, že v oblasti působnosti germánského práva bylo postupně vlastnictví kostelů a far během dvanáctého a třináctého století transformováno v tzv. patronátní právo. To v praxi znamenalo, že dosavadní majitelé církevních staveb, tedy ti, kteří je na svůj náklad postavili, právně uznali, že vlastníkem těchto církevních staveb je církev, oni však že přebírají nadále čestnou povinnost přispívat účinně na údržbu těchto jimi postavených církevních objektů, a za to si podrželi vliv na jmenování duchovních správců.
Tato transformace neprobíhala bezbolestně, trvala poměrně dosti dlouho, avšak nakonec se bezezbytku podařila díky rostoucí autoritě církve. Proto od nejstarších dob, kdy byly zavedeny zápisy pozemkového vlastnictví v zemských deskách (zemské desky byly u nás zavedeny k zaznamenávání soudních výroků zemského soudu a k zapisování vlastnických práv k nemovitostem za krále Přemysla Otakara II, který vládl v letech 1253 – 1278), nalézáme nesčetné doklady o tom, že vlastníkem byla církev a nikoliv třeba stát nebo panovník.
Říkáme-li církev, myslíme tím jednotlivé církevní subjekty jako jsou biskupství, kapituly, farnosti nebo řády apod. Katolická církev jako taková nebyla nikdy na našem území universální právnickou osobou, i když podle kánonu 113 kodexu kanonického práva jí může být.
Nejčastěji byla jako vlastník uváděna místní církev obvykle v podobě kostela, záduší, obročí a pod. To bylo velmi praktické středověké opatření, které umožňovalo zcela oddělit osobní majetek duchovních správců od majetku církve a umožnit bezproblémové předávání tohoto majetku z generace na generaci.
O tom, že církev byla právoplatným vlastníkem svého majetku, nepochyboval ani československý stát při provádění pozemkové reformy v roce 1919, jakkoliv byl tehdy protikatolicky naladěný. Kdyby byly tehdy existovaly sebemenší právní důkazy pro tvrzení, že církevní majetek církvi nepatří, byl by toho stát bezpochyby využil, ale nestalo se tak a doklady o provádění pozemkové reformy uvádějí jako vlastníka příslušnou církevní instituci.
Patronátní práva během staletí postupně zanikala, ale mnoho jich existovalo ještě v době únorového puče v roce 1948. V rámci úsilí o plné podřízení veškeré církevní činnosti státu převzaly na sebe československé státní orgány komunistickým zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností počínaje dnem 1. listopadu 1949 všechny dosud existující patronáty ustanovením § 11 citovaného zákona:
” Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.” Tento zvláštní stav, kdy stát převzal povinnost spolufinancovat společně
s církví údržbu církevních objektů, platí dodnes, protože zákon č. 218/1949 Sb. nebyl dosud nahrazen jiným řešením.

Dary

Zámožní zbožní věřící často darovali církvi pozemky na vydržování kaplí, kostelů nebo řádů, které si oblíbili.
Zejména zakladatelé různých církevních institucí – klášterů, škol, ústavů atd. – jim dávali do vínku hmotné statky, např. poddanské vesnice, pozemky a pod., aby důchody z nich plynoucí sloužily jako základ pro udržení jejich dalšího provozování. Podobně poskytovali peněžité dary na stavby, které církev podnikala. Tak bylo postaveno mnoho církevních staveb. Peněžními dary mnozí zámožní věřící rovněž podporovali chod různých církevních institucí.

Sbírky

Od počátků církve přinášeli věřící při mši svaté, a to při obětování, své osobní obětní příspěvky. Ty, ačkoliv měly zpočátku naturální podobu, se brzo přeměnily v peněžní formu a z ní se vyvinuly dnešní sbírky při nedělních a svátečních bohoslužbách.

Intence a jiné druhy příspěvků věřících

Věřící dobrovolně odměňují kněze za sloužení mše na jejich úmysl, za křty, svatby, pohřby a jiné úkony, protože chápou, že kněz má výdaje s tím spojené, věnuje jim svůj čas na úkor jiných povinností, musí uhradit spolupráci hudebníků a jiných pomocníků. Často ho odměňují jen z pouhé vděčnosti za jeho pochopení a účast. Někdy se tyto příjmy považovaly za osobní majetek kněze, jindy za příjem církve. To může být upraveno v každé diecézi jiným způsobem. Pokud byly považovány tyto odměny v některých dobách a v některých diecézích za příjem církve, mohly být rovněž zdrojem financí, i když nepatrným, na nákup církevních nemovitostí nebo movitých předmětů.

Odkazy

Dědické odkazy byly velmi časté u bezdětných zámožných věřících nebo u kajícníků, kteří tímto způsobem napravovali křivdy, které za života způsobili.

Koupě

Církev rozšiřovala svůj majetek koupěmi. Peníze na koupi nemovitostí byly získávány jednak z výsledku hospodaření na biskupských a klášterních statcích, jednak z peněžitých darů. V Čechách byl atypickým zdrojem financí nejprve důchod pražského arcibiskupa z královské pokladny a později trvalý příjem ze státní pokladny, který byl ustanoven jako odškodnění za nevrácení církevního majetku po bitvě na Bílé hoře, a to formou podílení se pražského arcibiskupství na clu z dovozu soli. Toto neobvyklé finanční řešení přijal panovník proto, aby nebylo nutno řešit složitou restituci církevního majetku, ztraceného za husitských válek, který nebyli ochotni noví majitelé církvi vrátit. Pro lepší pochopení je nutno uvést, že církevní právo dříve žádalo na církevních představitelích, aby církevní jmění bylo pokud možno uloženo v nemovitostech. Proto také pražští arcibiskupové tyto důchody použili na zakoupení nových statků, z nichž by plynul arcibiskupství trvalý důchod.

Věno

Při vstupu do některých klášterů bylo požadováno od nově příchozích věno jako při svatbě. Z těchto věn a z výnosu ostatního klášterního majetku pak tyto klášterní komunity žily, eventuelně vydržovaly chudé členy, které přijímaly bez věna.

Pověsti o tom, že církev získala svůj majetek z pobělohorských konfiskací, jsou tedy klamáním veřejnosti. Ve skutečnosti se konfiskovaného majetku zmocnila převážně cizozemská a císaři věrná domácí šlechta a města. Tento argument je používán záměrně, aby se zpochybnila legitimita a hlavně čestné způsoby nabytí církevního majetku. Podobně neobstojí tvrzení o tom, že církevní majetek má nadační charakter, jak je z výkladu patrné.

Historický přehled vývoje církevního majetku v naší vlasti

Jestliže se podíváme na české dějiny z hlediska vývoje církevního majetku, vidíme jasné vývojové etapy.

1. etapa od 9. do 13. století

Podle germánského právního řádu, který se uplatňoval jak ve Velkomoravské říši, tak v raně středověkém českém státu, byly hradské a později i městské a venkovské kostely a fary budovány panovníky a později i šlechtou a městy. Zpočátku byly považovány za jejich majetek, protože podle germánského práva platila zásada, že budova patří majiteli pozemku. Majitelé financovali investiční i provozní náklady a hmotně zabezpečovali duchovní z desátků, které odváděli poddaní. Desátek znamenal čtyřicátý díl roční úrody. Placení desátku poddanými zavedl roku 976 první pražský biskup Dětmar. Z odváděného desátku dostával biskup jednu čtvrtinu, zatímco zbývající tři čtvrtiny zůstávaly majiteli církevní stavby na údržbu a na vydržování kněze a personálu kostela. Církevní část desátku se mimo jiné vynakládala i na almužny chudým a na ošetřování nemocných.
Na přelomu 12. a 13. století se pod vlivem reformního hnutí papeže Alexandra III. (1159 – 1181), provádějícího usnesení 2. lateránského koncilu (1139), také u nás začal uvolňovat vlastnický vztah ke kostelům a farám. Původní majitelé se vzdávali vlastnického práva a uznávali svůj vztah k těmto stavbám za patronátní. Neobešlo se to bez urputného zápasu mezi pražskými biskupy a panovníkem. Definitivně se přechod na patronátní právo u nás prosadil ve 13. století. Došlo k tomu po četných sporech ujednáním historické dohody mezi státem a církví, tj. mezi králem Přemyslem Otakarem I. a tehdejším pražským biskupem Ondřejem dne 2. července roku
1221 na rakouské hoře Schatzbergu, která leží v blízkosti
Znojma těsně při moravsko-rakouské hranici, a to za účasti
řady významných svědků, zejména rakouského vévody Leopolda,
papežského legáta a řady dalších světských i církevních
hodnostářů. Od uzavření této úmluvy byly na našem území
církevní objekty uznávány za vlastnictví církve. Král si
ovšem tento ústupek bohatě vynahradil tím, že uvaloval na církevní instituce vyšší daňové zatížení, než jaké musely platit světské instituce, a často na církev uvaloval i mimořádné daně, zejména v době nákladných válečných tažení.
Tato praxe se u nás udržela po celý středověk. Tato historická dohoda mezi státem a církví se pak projevila i v zemských deskách založených o půlstoletí později, v nichž
se už objevuje důsledně pouze církev jako vlastník svých nemovitostí.
Biskupové byli od panovníka obdarováni statky, určenými k jejich obživě. Ty byly od počátku, tj. již od roku 976, považovány za jejich neomezené vlastnictví, na které se nevztahovalo patronátní právo. V některých historických obdobích, zejména za vlády některých Přemyslovců, byl však vztah biskupa a krále chápán jako feudální lenní vztah.
U pražského biskupství, které bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi, si však investituru, tj. uvedení do úřadu předáním berly a prstenu, podržel na dlouhou dobu německý císař. Při zřízení pražského biskupství ho však statky obdařil kníže Boleslav II., při zřízení olomouckého biskupství dostal olomoucký biskup statky od knížete Vratislava II.
Kláštery byly zakládány a budovány zpočátku většinou panovníky a později i šlechtou. Kláštery byly zprvu hmotně zajišťovány desátky a podíly z knížecích důchodů, později byly obdarovávány statky určenými k jejich obživě. Z toho jim také plynuly povinnosti starat se o nemocné a staré lidi a leckdy také hostit knížecí družinu. Vědomí, že kláštery dostaly svou půdu darem od panovníka a šlechty a že nemají díky tomu žádnou možnost bránit se zneužívání zvláštního stavu, který se tím mezi nimi vytvořil, vedlo tyto zakladatele klášterů a jejich dědice v tísňových situacích k porušování klášterního vlastnického práva a k vymáhání finanční výpomoci nebo dokonce k zastavování klášterních statků. To však byla zvůle a nikoliv normální právní stav. Dnešní odpůrci restituce toho používají jako argumentu proti církvi a touto zvůlí někdejších zakladatelů klášterů dokazují, že nešlo o neomezená vlastnická práva církve. Bezpráví páchané na klášterech povyšují na základní právní normu a její platnost rozšiřují na všechen církevní majetek.

2. etapa od 13. do 14. století

Od roku 1198, respektive od roku 1204, byli čeští panovníci dědičnými králi, země bohatla a s ní i církev. K vyvrcholení rozsahu církevního majetku došlo za zbožného císaře a krále Karla IV. Podle našich historiků tehdy v důsledku již 600 let trvající štědrosti panovníků, šlechty, měšťanů i poddaných dosáhlo církevní vlastnictví v naší zemi svého největšího rozmachu a církvi patřila celá třetina půdy. To vedlo na jedné straně k bohaté stavební činnosti (stavba gotických kostelů), ale na druhé straně k rozpoutání vlny závisti, která čekala jen na svou příležitost. Ta se naskytla v důsledku vypuknutí schismatu v církvi v roce 1378, který u nás vedl k husitským bouřím a válkám.
17.9.1419 došlo k prvnímu velkému útoku pražského lidu proti katolickým kostelům a klášterům, který pokračoval i v dalších letech. Celkem bylo za husitských válek vypáleno a vypleněno asi 170 klášterů a několik set kostelů, přičemž movité umělecké památky vzaly za své. Šlechta a města si rozebrala církevní pole a lesy.
V červenci roku 1420 byly husity oficiálně formulovány čtyři artikule pražské jako programový základ husitství. Ty zněly:
-svoboda kázání,
-přijímání pod obojí,
-odnětí majetku církvi a návrat k chudobě,
-veřejné trestání těžkých hříchů.
Zde má svůj původ dnešní názor, že katolická církev má být chudá, aby byla věrohodná. Nejde tedy o názor církve, ale o repliku husitského chápání poslání majetku v životě církve.

3. etapa od 15. do 17. století

Za husitských válek v Čechách rozchvátila šlechta a města většinu církevního majetku, zatímco na Moravě se majetkové poměry církve tak drasticky nezměnily. Lze odhadnout, že církvi díky lepším poměrům na Moravě zůstalo v držení asi 10% dnešního půdního fondu ČR ve srovnání s 30% před husitskými válkami. Ztratila tedy dvě třetiny svého majetku. V Čechách zůstaly církvi jen ty majetky, které se nacházely v krajích, kde se udržela katolická šlechta a města. Byl to husitský král Jiří z Poděbrad, který se v rámci zklidňování rozháraných poměrů zasloužil o vrácení jmění některým klášterům v Čechách. Pražští arcibiskupové přišli prakticky o všechny statky. Arcibiskupství zůstávalo dlouho neobsazené a první arcibiskup musel žít z řádového jmění. Také kláštery se jen těžce zotavovaly z úpadku a mnohé zanikly. Král Ferdinand I. proto roku 1562 dal pražskému arcibiskupovi roční důchod 14.000 kop míšeňských grošů, aby přispěl k ekonomickému zotavení církve v Čechách.

4. etapa od 17. do 18. století

Hlavním církevně-právním důsledkem bitvy na Bílé hoře bylo to, že roku 1624 prohlásil Ferdinand II. katolické náboženství za jediné státem povolené v Čechách. Uplatnil tak i v Čechách ujednání augšpurského míru uzavřeného v Německu 25.9.1555, kterým byla zajištěna německým protestantským stavům náboženská svoboda podle zásady “Cuius regio, eius religio” (“Čí kraj, toho i náboženství”). Toto výsadní postavení panovníka určovat náboženské vyznání svých poddaných bylo zrušeno až roku 1849 Františkem Josefem I.
Zpočátku se církevním představitelům zdálo, že vítězství Habsburků na Bílé hoře umožní restituci církevního majetku ztraceného za husitských válek, ta se však pro odpor šlechty a měst neuskutečnila. Náhradou za restituci se stala dohoda mezi papežem a císařem z roku 1630 o ekonomickém zabezpečení pražského arcibiskupství. Podle ní se arcibiskup pražský zavázal, že nebude žádat restituci předhusitských majetků, a panovník se zato zavázal, že bude arcibiskupovi odvádět 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Toto originální řešení podílnictví církve na clu, tedy na příjmu státní pokladny, umožnilo pražským arcibiskupům kupovat statky k získání nového zdroje důchodů k obnovování kostelů a farností.

5. etapa od 18. do 19. století

Habsburkové zahájili mohutnou ofenzívu proti církvi, aby z ní učinili poddajný nástroj státního absolutismu. Již roku 1641 vydal Ferdinand III. tzv. placetum regium, jímž vázal publikování papežských bul na předchozí královský souhlas a tím vytvořil podmínky pro izolování církve v habsburských državách od Svatého stolce. Karel VI. zakázal církvi roku 1723 získávat nemovitosti. Marie Terezie dala církev pod tuhý státní dozor, zejména správu diecézního a řádového jmění. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství. Zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví.
S odůvodněním, že většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků, zavedl do josefinského státního práva ustanovení, že “církevní statky nepřestaly být statky státními”. Církevním orgánům ponechal jen řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem tak, aby církevní statky byly spravovány a užívány přesně tak, jak si to přál panovník. Jeho nové placetum regium z roku 1781 odňalo papežům téměř všechnu moc nad církví na území jeho říše.
Roku 1781 zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, vědeckou činností, zdravotnictvím nebo charitou.
Sekularizace jím provedená se dotkla více než poloviny všech klášterů. V letech 1782 až 1787 zrušil v Čechách celkem 71 mužských a ženských klášterů. Jejich majetek byl vyvlastněn a ze jmění těchto zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy, později sloučené do Náboženské matice, úroků z nichž mělo být podle jeho rozhodnutí používáno pro některé církevní účely, zejména k zabezpečení příjmů kléru vzhledem ke zrušení desátků. Kromě toho se z těchto náboženských fondů financovalo zvyšování počtu farností a stavba vesnických kostelů. V Čechách bylo zřízeno 250 nových farností. Lze odhadnout, že po reformách Josefa II. pokleslo církevní vlastnictví pozemkového fondu z 10% asi na 3% půdního fondu dnešní České republiky.
Roku 1809 nařídil František II. církvi vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu, aby získal finance na svoje vleklé války. Církev tak přišla o velké množství vzácných kalichů, monstrancí a jiných klenotů, které jí zbyly po husitských válkách a které vytvořilo barokní umění.
Revoluce v roce 1848 osvobodila církev z nejtužší formy státního dirigismu a začalo se hledat vyváženější uspořádání vztahů mezi státem a církví. Konkordátem mezi státem a církví byla církev znovu uvedena do správy svého majetku. Rakouský stát si však přitom vyhradil jistý vliv na církev, a to jak vzhledem k postavení katolické církve jako veřejné korporace, tak s ohledem na podporu poskytovanou státem katolické církvi. Státní předpisy v tomto směru na podkladě konkordátu vydané, tj. ministerské nařízení č. 162 ř.z. ze dne 20. června 1860, byly ponechány v platnosti ustanovením § 51 zákona č. 50 ř.z. ze dne 7. května 1874 i po zrušení konkordátu a platily i v první Československé republice.
Nový vztah mezi státem a církví byl hledán v letech 1848 -1874 a nakonec byl upraven několika zákony z roku 1874.
Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve. Kněží přestali být považováni za jistý druh státních úředníků, stát si však ponechal rozhodující vliv na ustanovování nových biskupů, což byli většinou Němci, loajální vůči panovnickému domu. Z toho pak také pramenila nechuť českého lidu k církvi po převratu v roce 1918. Církev byla považována za prohabsburskou a nechápalo se, že církev se takovou stala v důsledku několika staletí systematického podřizování církevních zájmů zájmům státním.
Protože patronátní vztahy namnoze zanikaly a náboženský fond nestačil financovat platy kněží, vyvstal naléhavý problém ekonomického zabezpečení chodu církevních institucí. Náboženský fond začal být dotován ze státních prostředků. Obstarávání nových finančních zdrojů pro církev, zejména na stavbu nových kostelů, placení farních zaměstnanců a na jiné potřeby farností, bylo vyřešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Ta znamenala, že všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnost měly i právnické osoby sídlící ve farnosti.
Pro chudé farnosti byl přijat tzv. kongruový zákon, který zavedl tzv. kongruu. To byl státní příspěvek k příjmům chudých duchovních. Smyslem kongruí bylo vyrovnat sociální rozdíly v příjmech kněží bohatších a chudších farností.

6. etapa (Československá republika 1918 – 1938)

Československá republika převzala rakouské církevní zákonodárství. Majetek katolické církve požíval stejné státní ochrany, jaké požívala jiná obecně užitečná nadání.
V roce 1919 byla provedena pozemková reforma, jejímž cílem bylo odejmout část velkostatků velkým pozemkovým vlastníkům a rozdělit takto získanou půdu bezzemkům. Tato pozemková reforma ukončená v roce 1930 odňala velkým pozemkovým vlastníkům celkem 2 358 204 ha půdy, z toho 732 783 ha půdy zemědělské. Určitá část této půdy byla odňata také církevním vlastníkům.
Velký církevní majetek, který podléhal zákonu č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového, jak se oficiálně nazývala první československá pozemková reforma prováděná ve prospěch drobných vlastníků, kterým měla být část tohoto velkého pozemkového vlastnictví převedena, představoval tuto rozlohu:
-Čechy 103 295 ha,
-Morava 130 824 ha,
-celkem 234 119 ha.
Provedením reformy bylo z něho převedeno na nové nabyvatele v Čechách 25 837 ha, tj. 25% církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5% církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16% církevní půdy.
Půda převedená na nové nabyvatele však představovala jen menší část státem zabrané půdy. Zábor v podstatě znamenal, že si stát vyhradil právo pozdější konfiskace v rámci téhož zákona. Protože vznikly nejasnosti, kdo je vlastně vlastníkem této půdy podléhající záboru, zda stát nebo církev a jiní pozemkoví vlastníci, jejichž majetek se octl v záboru, řešila se tato věc u Nejvyššího správního soudu. Ten rozhodl dne 14.4.1927, že záborem nepřešlo vlastnické právo na stát. Církev tedy zůstala vlastníkem těchto nemovitostí.
Stát vyňal církvi ze záboru celkem:
-Čechy 50 610 ha,
-Morava 17 019 ha,
-celkem 67 629 ha půdy,
kterou nehodlal ani v budoucnu konfiskovat. Církev ovšem i nadále hospodařila na celém svém majetku kromě toho, který byl v rámci zákona přidělen drobným vlastníkům.
Roku 1926 byl upraven kongruový zákon, který přiznal platy duchovním církví a náboženských společností za veřejné služby, např. vedení matrik apod.
Dne 9. dubna 1934 byla uzavřena mezi československým ministerstvem zahraničních věcí a Pozemkovým úřadem na jedné straně a Vratislavským arcibiskupstvím na druhé straně dohoda o způsobu provedení pozemkové reformy na statcích arcibiskupství. Právním nástupcem vratislavského arcibiskupství se stala Apoštolská administratura v Českém Těšíně, zřízená v roce 1946. Dohoda byla provedena jen zčásti a revize 1. pozemkové reformy uzákoněná v roce 1947 její do budoucna odložené části už vůbec nerespektovala.

7. etapa (nacistická okupace)

Během nacistické okupace byly některé církevní nemovitosti církvi v odtrženém pohraničí zkonfiskovány a tento majetek byl v pozemkových knihách převeden na Velkoněmeckou říši. Tyto neprávem a násilně zkonfiskované církevní majetky připadly zpět církvi dekretem presidenta československé republiky č. 5/1945 Sb. o vrácení majetku. V praxi se však s vracením otálelo tak dlouho, až k němu v důsledku února 1948 vůbec nedošlo.
Velmi špatně dopadl Řád německých rytířů (nyní s názvem Bratři domu Panny Marie Jeruzalémské). Tento řád byl nacistickým režimem pronásledován, protože se stavěl na obranu celistvosti československé republiky. Okamžitě po záboru pohraničí a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl na obou územích zakázán, rozpuštěn, jeho majetek byl zkonfiskován a velmistr řádu byl až do konce druhé světové války internován.

8. etapa (Československá republika 1945 – 1992)

Obnovená Československá republika se ocitla pod silným vlivem komunistické ideologie od samého počátku své existence. Pro osud církevního majetku znamenal další těžkou pohromu zákon č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Tento zákon byl přijat Ústavodárným Národním shromážděním dne 11. července 1947 a způsob jeho realizace byl stanoven vládním nařízením č. 194/1947 Sb. ze dne 12. listopadu 1947 o soupisu pozemkového majetku pro revizi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení v pozemkových knihách. K soupisu a záboru tedy došlo těsně před únorem 1948.
Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Církvi po ní mělo zůstat jen 5 203 ha.
Ihned po únoru však komunisté přistoupili k provedení radikální pozemkové reformy vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, kterou byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. Stalo se tak v době, kdy revize první pozemkové reformy byla v běhu a nebyla ještě dokončena. Po této reformě církvi zůstaly jen kostely, fary a farní zahrady do 1 nebo 2 ha. Tímto zákonem církev přišla i o drobné rozptýlené pozemky, které až dosud byly ve vlastnictví jednotlivých farností nebo řádů.
Oba zákony o pozemkové reformě, a to jak zákon č. 142/47 Sb., tak zákon č. 46/1948 Sb., ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Církev však nikdy finanční náhradu vyplývající z obou zákonů nedostala, takže stát přišel k církevnímu majetku zadarmo.
Protože tím byla církev úplně zbavena své ekonomické základny a byla od této chvíle zcela odkázána na státní pomoc, přijal stát ihned zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. V něm se zavázal hradit osobní požitky duchovních, jejich cestovní, stěhovací a jiné výlohy, sociální dávky a věcné náklady církve. Za to si vyhradil dozírat na církevní majetek a udělovat duchovním státní souhlas k výkonu duchovenské služby.
Tím však zdrcující útok na svobodu církve nekončil. Ve dnech 13. a 14. dubna 1950 bylo naráz internováno všech 2 200 řeholníků a během července až října téhož roku bylo internováno také všech 10 000 řeholnic. Stát se zmocnil tímto násilným aktem asi 850 klášterních objektů. Protože však tento čin nebyl na rozdíl od záboru zemědělské a lesní půdy nikdy podložen zákonným předpisem, prohlašovala prokuratura, že tyto objekty i nadále patří církvi. Ve skutečnosti se ovšem postupovalo tak, že správcem mnoha těchto objektů byla ustanovena Náboženská matice, která je bezostyšně darovala nejrůznějším socialistickým organizacím.
Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 začalo být zřejmé, že zákon o hospodářském zabezpečení církve z roku 1949 se brzy stane v novém právním pořádku anachronismem, a bylo nutno uvažovat o tom, jak by mělo vypadat ekonomické zabezpečení církve v demokratickém státě. S tím úzce souvisela i otázka, zda se má církev ucházet o vrácení majetku či nikoliv.
Zpočátku byli církevní představitelé v této věci velmi zdrženliví. Všude pracovali noví lidé, kteří se museli teprve zorientovat ve všech církevních problémech. V čele církve stanula nová hierarchie, řády obnovovaly svou činnost a potřebovaly ji někde zahájit. Proto vznikl přirozený požadavek na vrácení jejich majetku. Ten však sloužil jiným účelům a nebylo snadné ho uvolnit. Proto bylo zákonem č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací vráceno řeholníkům 57 objektů. Brzo se ukázalo, že to nestačí pro jejich náležitý rozvoj, a tak přes nechuť levice bylo zákonem č. 338/1991 Sb. vráceno dalších 113 objektů. Pokus uzákonit vrácení dalšího, zejména diecézního, majetku církvi přes podporu všech českých pravicových stran ztroskotal na odmítavém postoji levice a HZDS, takže nakonec hlasy čtyř slovenských poslanců byla tato historická šance zmařena.

9. etapa (Česká republika od roku 1993)

Počáteční ochota vyjít církvi vstříc se měnila víc a více v neochotu. Otázka nového způsobu ekonomického zabezpečení církve se stala předmětem zdlouhavých přípravných prací na ministerstvu kultury, které muselo nejdříve zjistit, jak je tato otázka vyřešena jinde v Evropě a jakou cestou by se tedy asi mohlo jít u nás. Vrácení církevního majetku se mezitím stalo sporným politickým problémem. Už se nemluvilo o restituci, ale jen o možnosti nápravy některých křivd a už vůbec se nemluvilo o tom, co církev velmi zajímalo, jak totiž zapadne takto okleštěná restituce do systému celkového ekonomického zabezpečení církve v nových podmínkách.
Bylo třeba, aby si církev udělala sama jasno v tom, do jaké míry vlastně potřebuje vrácení svého majetku. Zpočátku se nevědělo, kolik nemovitostí a v jaké rozloze a struktuře vlastně církvi po druhé světové válce zůstalo, a bylo tedy třeba především zjistit, co církvi patřilo a jak obstojí právní argumenty pro návrat majetku. Bylo tedy třeba především provést soupis nevráceného církevního majetku a zjistit způsob jeho ztráty. Tento soupis nevráceného církevního majetku byl prováděn v letech 1990-1994 a je nyní dokončen. Zejména pracné bylo zjišťování drobného rozptýleného vlastnictví farního, o kterém nikdy předtím neexistovaly přehledy a který byl ztracen zákonem č. 46/1948 Sb., jenž církvi ponechal jen kostely, farní budovy a farní zahrady do rozlohy 1 ha.
Řeholníci po vrácení budov velmi rychle ze své životní praxe zjistili, že nejsou schopni bez zahraniční pomoci obnovit a udržovat své vrácené klášterní objekty, které se nacházely převážně ve velmi špatném stavu. Stalo se jim zřejmým, že budou zápasit s těžkými existenčními problémy, jestliže se jim nevrátí jejich původní ekonomická základna. Proto se téměř všechny řády postavily jednoznačně na stanovisko, že jim má stát vrátit celý jejich nezákonně odebraný majetek včetně polí a lesů, pokud je měly. Tento stanovisko bylo jen zesíleno postojem státu k financování oprav památkových objektů, protože státní příspěvky představují jen zanedbatelnou část potřeb.
Biskupové stáli před problémem spočítat, jaký vliv by měla restituce na ekonomické zabezpečení církve. Bylo jasné, že ekonomická vazba církve na stát není zdravá, bylo ale možno reálně počítat s ekonomickou soběstačností církve? A to za podmínek, kdy církev byla po 40 letech soustavného útlaku silně oslabena nedostatkem kněží, jejich vysokým průměrným věkem a nedostatečným zapojením laiků do života církve. Bylo třeba obnovit současně všechny církevní aktivity, které jsou u církve působící ve svobodných zemích běžné a samozřejmé, jako je např. církevní školství nebo zdravotnictví, podpora misií, církevní charitativní činnost, zapojení do mezinárodních církevních struktur, do ekumenického úsilí, budování církevní infrastruktury a informačního systému, nezbytná modernizace technického vybavení církevních institucí, zapojení církve do činnosti veřejných sdělovacích prostředků, rozvoj pastorace, péče o rodiny, mládež, vězně a další specifické skupiny obyvatelstva, starost o sociální péči atd.
Doufalo se, že dojde k projednávání systému ekonomického zabezpečení církví a náboženských společností přímým jednáním mezi vládou na jedné straně a katolickou církví a Ekumenickou radou církví na straně druhé. K tomu účelu byla ustavena komise, která měla tato jednání vést. V ní byl za diecéze pražský arcibiskup Vlk, za řeholníky a řeholnice provinciál dominikánů Duka a za Ekumenickou radu církví synodní senior Smetana. K jednání však nedošlo.
Současný stav je takový, že ministerstvo kultury připravilo pro vládu návrh budoucího systému ekonomického zabezpečení církví, který byl církvemi a náboženskými společnostmi akceptován. Předpokládá se, že teprve po jeho projednání a přijetí bude řešena i otázka restituce církevního majetku, protože ta je dílčím problémem systému ekonomického zabezpečení.

Ekonomika katolické církve v České republice

Ke katolické církvi se při posledním sčítání lidu provedeném v roce 1991 hlásilo 4 038 720 obyvatel, tj. 39,22 %. Z toho půl milionu věřících navštěvuje nejméně jednou týdně bohoslužbu, ostatní ji navštěvují nepravidelně, zejména o svátcích, nebo jsou pokřtěni, ale služby církve vyhledávají jen při významných životních událostech.
Katolická církev je územně rozdělena do 7 diecézí – pražské, litoměřické, královéhradecké, českobudějovické, plzeňské, olomoucké a brněnské. Každá diecéze je rozdělena na farnosti.
Ke 30.6.1994 měly tyto diecéze následující počet farností:
-Praha 396,
-Litoměřice 435,
-Hradec Králové 453,
-České Budějovice 375,
-Plzeň 356,
-Olomouc 735,
-Brno 462,
-celkem 3 212.
V těchto farnostech se nachází přibližně 3 500 kostelů a kaplí, jejichž údržbu je třeba zajišťovat.
Údržba církevních objektů je největším finančním problémem církve. K jejich uvedení do normálního stavu by bylo třeba vynaložit jednorázově 25 miliard Kč. Tak to vyplynulo z šetření rozsahu tohoto vnitřního dluhu církve, jehož vznik má na svědomí komunistický program boje s církví. To pochopitelně není možné, a tak se na obnovu dává jen tolik, kolik umožňuje finanční situace církve. V roce 1993 se na opravy církevních objektů v diecézích vydalo 283 mil. Kč. Na tuto částku přispěly obce 25 mil. Kč, okresní úřady 66 mil. Kč, státní orgány 45 mil. Kč a církev jak z vlastních prostředků, tak z prostředků poskytovaných různými sponzory, fondy a také zahraničními dárci celkem 147 mil. Kč. Kdyby se na tempu oprav nic nezměnilo, opravili bychom všechny církevní objekty za 90 let za předpokladu, že by mezitím dále nechátraly. Protože však, bohužel, vlivy povětrnosti působí bez ohledu na tempo naší péče o kulturní dědictví, můžeme odhadnout, že při dnešní úrovni finanční pomoci církevním památkám budeme s jejich uvedením na úroveň třeba v Německu nebo Rakousku hotovi asi za 100 let. To samo ukazuje, že v této oblasti je třeba provést radikální změnu.
Další velkou položkou ve výdajích církve je hmotné zabezpečení kněží. To podle zákona č. 218/49 Sb. zatím plně zabezpečuje stát. Ten na to ročně vynakládá přes 100 mil. Kč. Konkrétně v roce 1994 to bude 165 mil. Kč včetně sociálního a zdravotního pojištění. Osobní požitky kněží (základní plat, hodnostní přídavek a odměny) jsou určeny vládním nařízením č. 86/1993 Sb.
Základní plat kněze závisí podle citovaného nařízení vlády na počtu let započitatelné praxe a na platové třídě, stanovené podle hodnostního zařazení. Průměrný plat katolického kněze v roce 1994 činí 5 220 Kč ve srovnání s průměrnou měsíční mzdou v průmyslu, která v červenci 1994 činila podle Českého statistického úřadu 6 550,- Kč. Je ovšem přitom třeba vzít v úvahu, že všichni kněží jsou vysokoškoláci a že polovina z nich je nyní díky omezenému přijímání bohoslovců na teologickou fakultu během uplynulých 40 let v důchodovém věku, takže mají v průměru vysoký počet let započitatelné praxe.
Velkou položkou ve výdajích církve jsou nestavební opravy. Musí se opravovat varhany, služební auta, kterými kněží najezdí při pastoraci nesčíselně kilometrů, technické vybavení kostelů a far, zejména rozhlasové a zabezpečovací zařízení, vytápění apod. Na tyto účely církev v roce 1993 vynaložila 79 mil. Kč.
Další značnou položkou jsou režijní výdaje, které zahrnují nákup tiskovin, nákup benzínu a oleje do aut, elektřiny, plynu a uhlí potřebných k osvětlení a otopu atd. Tyto výdaje činily v roce 1993 70 mil. Kč.
Kromě toho existuje řada dalších výdajů, které je třeba krýt. Jsou to bohoslužebné výdaje, daně, příspěvky na charitativní činnost, podpora seminaristů, podpora misií a řada dalších.
Celkem si činnost římskokatolické církve v roce 1993 vyžádala náklady ve výši 769 mil. Kč. Ty byly kryty příjmy ve výši 789 mil Kč. Bylo to poprvé od roku 1990, kdy církev vykázala ve svém hospodaření přebytek. V minulých letech končil každý rok ztrátou.
Zde je třeba říci, že každá diecéze je na tom ekonomicky jinak. To, co zde uvádím, je sumář hospodaření všech diecézí dohromady, který se sestavuje proto, aby biskupská konference jako kolektivní orgán mohla učinit společná rozhodnutí ve věci majetku a financování církve, např. při předpokládaném jednání o restituci církevního majetku.
Stát je stále ještě vázán komunistickým zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který jim měl zajistit existenci i bez majetku.
Stát vynakládá na financování činnosti církví a náboženských společností celkem 380 mil. Kč, což představuje nepatrný zlomek státního rozpočtu, avšak nekryje dostatečně ani provozní, ani rozvojové projekty římskokatolické církve, takže ta je stále odkázána na podporu ze zahraničí a navíc ke své velké lítosti není schopna podporovat chudé a potřebné církve v zahraničí, jak by odpovídalo očekávanému rozvoji českého ekonomického potenciálu v souvislosti s přidružením k Evropskému společenství.
Z tohoto státního příspěvku ve výši 380 mil. Kč připadá 88% na římskokatolickou církev, v roce 1994 to má být 334 mil. Kč. Tento státní příspěvek kryje osobní požitky, provozní náklady a opravy uměleckých památek. Státní příspěvek se tedy podílí na financování činnosti církve asi 40 – 45%. Ostatní výdaje kryjí sbírky a dary, něco málo získává církev z nájmu, úroků a z náhrad škod. Kromě toho stát dotuje činnost České katolické charity 126 mil. Kč ročně.
Z hlediska státu se tato finanční podpora církví jeví jako nepatrná položka, neboť představuje jen 0,1% výdajů státního rozpočtu (381 800 mil. Kč na rok 1994). To, co je z hlediska státního rozpočtu zcela nepatrné, je ovšem pro církve věc životního významu. Systém ekonomického zabezpečení církví by měl umožňovat, aby církve v novém systému získávaly nejméně stejně finančních prostředků jako v systému starém a aby měly možnost svoje důchody zvyšovat s ohledem na inflaci.
Protože podstata nového systému ekonomického zabezpečení dosud nebyla definitivně stanovena, panuje o jejím osudu a o výši tohoto zabezpečení v církevních kruzích velká nejistota. Kdo může vyloučit, že výsledné řešení církve a náboženské společnosti nepoškodí?
Za daného stavu věcí, kdy návrh ministerstva kultury počítá jako s novým finančním instrumentem jen se zavedením daňové asignace, se nemůže církev vzdát nároků na svůj zabavený majetek. Výnos daňové asignace totiž bude záviset na třech zásadních neznámých okolnostech – na výši procenta, na počtu daňových asignantů, kteří se vysloví ve prospěch katolické církve, a na způsobu dělení té části výnosu daňové asignace, která nebude výslovně daňovými poplatníky asignována. Odhaduji, že výnos daňové asignace by mohl činit od 50 do 250 mil. Kč, což je ve srovnání s dnešním státním příspěvkem na církev a její charitativní organizace 10-55% dosavadní dotace. Navíc ministerstvo financí se staví k tomuto ministerstvem kultury navrhovanému finančnímu nástroji ekonomického zabezpečení církví a náboženských společností negativně, takže se hledají jiná, méně přínosná řešení, jako je například nejnovější návrh na zavedení církevních bonů.
Je jasné, že ani úplné vrácení církevního majetku nemůže celý problém finančního zabezpečení vyřešit, protože výnos z něj se odhaduje na cca 100 mil. Kč ročně po dobu nejméně 10 let, kdy by bylo nutné nejprve uvést tento majetek do stavu efektivního hospodaření; přece jen by však jeho vrácení církvi přineslo větší ekonomickou jistotu a kromě toho by byl příslibem větších výnosů v budoucnosti. Stejně nemůže tento problém vyřešit ani nahrazení restituce zavedením daňové asignace nebo církevních bonů.
Z tohoto důvodu, ale i z jiných důvodů, se církev nemůže vzdát práva na navrácení majetku. Kromě vylíčených ekonomických důvodů jsou zde důvody další:
a) dodržování principů obecné spravedlnosti žádá, aby byl vrácen nespravedlivě odebraný majetek,
b) církev má nepřetržitou právní kontinuitu na území státu,
c) není právně přijatelné dělat rozdíl mezi fyzickými a právnickými osobami,
d) jiné právnické osoby se již domohly restituce,
e) kodex kanonického práva zavazuje církevní představitele, aby nabývali, drželi, spravovali a převáděli majetek k dosahování těchto cílů: konání bohoslužeb, zaopatření duchovních a jiných služebníků církve, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými.
Kdyby se církevní představitelé vzdali majetku, na který mají právo, ve prospěch necírkevních právních subjektů, jednali by proti svým povinnostem. To ovšem neznamená, že by nebyli oprávněni uzavřít v této věci přijatelný kompromis, odpovídající společenské situaci. Ostatně ti, kteří usilují o nevrácení církevního majetku a jeho privatizaci, tak činí nepochybně bu_ ze zištných nebo nepřátelských úmyslů a vůbec nemají na mysli dodržování právního řádu pod záminkou, že politická rozhodnutí jsou nadřazena právu, jelikož právo se utváří z politických rozhodnutí a kompromisů. Neberou ovšem v úvahu, že kromě práva vyhlašovaného státními orgány existuje právo přirozené, které je základem práva státního.

Právní důvody pro vrácení majetku církvi

Majetek odňatý zákonem č. 142/47 Sb.

Podle tohoto zákona byly církvi zabrány tři čtvrtiny celého jejího majetku; šlo o velké správní celky (velkostatky) o výměře nad 50 ha. Tento majetek se skládal ze tří čtvrtin z lesů a z jedné čtvrtiny z polí. Soupis církevního majetku podle tohoto zákona byl prováděn podle vládního usnesení č. 194/1947 Sb. z listopadu 1947, zábor tedy začal těsně před únorem 1948. Protože zábor probíhal podle záborového zákona č. 215/1919 Sb. a náhradového zákona č. 329/1920 a 220/1922 Sb., musel proběhnout ve dvou fázích. V první fázi stát provedl zábor majetku a ve druhé fázi provedl převzetí. Převzetí majetku podle knihovního zákona muselo být zaznamenáno právně předepsaným způsobem v pozemkové knize. Knihovní zákon platil až do roku 1950.
Náhrady za převzatý (vyvlastněný) pozemkový majetek a zbytkové statky příslušely podle § 7 zákona č. 142/1947 Sb. vlastníkům jako finanční kompenzace vypočítaná buďto podle ustanovení náhradového zákona z roku 1920 ve znění zákona č. 220/1922 Sb., nebo ve výši obecné ceny nemovitostí. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 10153 ze dne 14.4.1927 dochází k převodu majetkových práv až dnem skutečného převzetí. K tomu docházelo vesměs až po únoru 1948. V mnoha případech se už úřady nenamáhaly zapsat převzetí církevních nemovitostí do veřejných knih a pokud k zápisům došlo, nesplňovaly požadavky knihovního zákona. Dá se proto s jistotou tvrdit, že naprostá většina tohoto církevního majetku nebyla právně platně převedena na stát; církev ani nedostala příslušné právní dokumenty, které by prokazovaly platné převedení na stát. Co je však nejdůležitější, církev nedostala za tento majetek finanční náhradu, kterou stanovil § 7 zákona č. 142/1947 Sb., což znamená, že celé toto vyvlastnění bylo podle mého názoru právně neplatné, protože zákon nebyl v plném rozsahu dodržen.
Majetkové vztahy k půdě napravoval zákon přijatý v r. 1991. Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku stanovil v § 6, odst. b, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a v § 29, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Kromě toho stanovil v § 32, že se ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 24. června 1991) nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě. Toto ustanovení umožňuje vrácení majetku zabraného zákonem č. 142/1947 Sb., bude-li uznáno, že se církvi stala křivda, když zákon nebyl v plném rozsahu dodržen.
Jak je všeobecně známo, deblokační zákony řešící vrácení církevního majetku legislativní cestou nebyly dosud přijaty a politické úsilí směřuje k tomu, aby nebyly přijaty vůbec nikdy. Je však třeba otevřeně říci, že právě vrácení tohoto majetku má klíčový význam pro ekonomiku církve a pro míru její ekonomické nezávislosti. Tento majetek patřil převážně biskupstvím, kapitulám a některým řádům, které od svého založení spojovaly svou duchovní spiritualitu s tělesnou prací a hospodařením na půdě (zejména benediktini, cisterciáci a premonstráti). Navíc převážná část tohoto majetku, kterou tvoří lesy, je dnes státním vlastnictvím a tudíž nic nebrání jeho vydání původním vlastníkům.
Církev brala v úvahu dohodu koaličních partnerů ve vládě, že finanční náhrada za zabavený církevní majetek nepřichází v úvahu. Zbývala tedy jen tři další možná řešení tohoto problému:
-fyzické vrácení nemovitostí odňatých tímto zákonem,
-státní renta, která by ročními částkami splácela hodnotu odňatého majetku, což legislativně umožňuje právě ono nevyplacení finančních náhrad,
-privatizace bez náhrady jako politické rozhodnutí, které nebere zřetel na právní stav.
Zdá se, že vše nyní směřuje k poslednímu řešení. To má totiž tu výhodu, že naplní státní pokladnu, avšak na druhé straně bude muset být vnímáno jako křivda, která nebere vůbec v úvahu právní řád a páše se na církvi, která ze všech svých sil v době totality čelila porušování lidských práv, bránila se ideologickému zotročení a dodávala národu víru v dějinnou spravedlnost.

Majetek odňatý zákonem č. 46/1948 Sb.

Tímto zákonem o nové pozemkové reformě, který byl vydán již 21. března 1948, přešla zbývající část církevní půdy do rukou státu. Byly to jednak statky do 50 ha, které ušetřila revize první pozemkové reformy z července 1947, jednak drobné pozemky o výměře nad 1 ha.
Také na tyto pozemky se vztahovaly §§ 6 a 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. I o nich platí totéž, co bylo řečeno o pozemcích zabraných církvi podle zákona č. 142/1947 Sb, jen s tím rozdílem, že se jednalo převážně o majetek farností a menších řádů. Jde o velký počet drobných pozemků, jejichž držba původně byla doplňkovým zdrojem obživy farářů a kaplanů a finančním zdrojem menších oprav venkovských kostelů a kaplí. Řešení problematiky vrácení tohoto majetku je shodné s velkým pozemkovým vlastnictvím, o které církev přišla zákonem č. 142/1947 Sb. Také za tuto půdu měl stát poskytnout církvi podle § 9 tohoto zákona finanční náhradu, kterou však nikdy neposkytl.

Vynucené darovací smlouvy

Po záboru polí a lesů pomocí dvou výše uvedených zákonů následovaly zábory církevních budov. Jedním z oblíbených způsobů, ovšem zcela nelegálních, byly vynucené darovací smlouvy. Různé státní orgány jednoduše oznámily řádovým představeným, že jejich řád daroval státu ten či onen objekt. Darovací smlouvy se vyskytovaly nejčastěji v padesátých letech po internaci řeholníků, avšak jeden takový případ je doložen ještě z roku 1986.
Budovy tímto způsobem převedené na různé socialistické organizace by měly být církvi vráceny, pokud je bude chtít převzít.

Darovací smlouvy Náboženské matice

Při převodu církevního majetku na stát a jeho socialistické organizace sehrála důležitou roli Náboženská matice, založená Josefem II. ze zkonfiskovaného majetku řádů. Její darovací smlouvy, kterými převáděla církevní majetek na stát, patřily mezi nejčastější postup používaný k přechodu majetku z církve na stát. Dělo se to tím způsobem, že Náboženská matice byla státními orgány, tj. konkrétně příkazem bývalého Státního úřadu pro věci církevní, ustanovena správcem církevního majetku, zejména majetku internovaných řeholníků. Tento spravovaný majetek pak Náboženská matice s odvoláním na vyhlášku č. 351/1950 Ú.l. a úřední sdělení č. 158/1951 Ú.l., které upravovaly správu tohoto majetku náboženským fondem, darovacími smlouvami převáděla bezplatně na Československý stát. Tento akt byl právně zcela neplatný a těmito úkony Náboženské matice jednotlivé církevní instituce svého majetku nepozbyly. Přesto není jednoduché získat jej dnes zpět. K těmto převodům docházelo až do listopadu 1989. Pokud nebyly církevním institucím tyto budovy vráceny zákony č. 298/1990 Sb. nebo 338/1991 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, měla by církev dostat tyto budovy zpět.

Vyvlastňovací řízení podle vládních nařízení č. 296/1948, 218/1949, 219/1949, 97/1952, 30/1954, 1047/1959 Sb. a dalších

Protože vlastnictví lze platně pozbýt jen na základě zákona, měla by církev dostat zpět tímto způsobem nelegálně odňaté nemovitosti. Mezi těmito vládními nařízeními má zvláštní postavení nařízení č. 1047/1959 z 9.12.1959, podle něhož převzaly národní výbory do své správy od 1.1.1960 ústavy sociální péče, které dosud provozovaly Česká katolická charita, církve a náboženské společnosti, s výjimkou ústavů určených pro umístění katolických církevních osob. Později tyto objekty přešly ze správy do jejich vlastnictví.

Usnesení lidových soudů

V některých případech došlo k převodům majetkových práv z církve na stát individuálními usneseními lidových soudů, a to v letech 1951 – 1960. Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nelze tyto nemovitosti žádat zpět.

Smlouvy o převodech vlastnictví k nemovitostem

Církevní představitelé byli pod hrubým nátlakem nuceni podepisovat smlouvy o převodu vlastnictví na jiné organizace (státní, Náboženskou matici). Uzavírání těchto smluv bývalo buďto vynucené nebo nařízené a bylo doprovázeno nepřiměřeně nízkým finančním vyrovnáním. Tyto smlouvy by měly být anulovány.

Odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 185/1948 Sb. o postátnění léčebných a ošetřovacích ústavů

Jedná se o vyvlastnění bez finanční náhrady. Protože takový způsob vyvlastnění odporuje právu, měly by být všechny objekty církvi vráceny.

Odnětí bez náhrady podle zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech

Jedná se o vyvlastnění bez finanční náhrady, které je v př

Studie OI 6

SOCIÁLNÍ EXPERIMENTY A RODINA.

Současný stav politické diskuse.

Občanský institut

březen 1995

Translation c Michaela Freiová, Václav Frei, Jaromír Žegklitz

ISBN 80-901659-2-3

Publikované příspěvky byly předneseny na semináři Občanského institutu 21. ledna 1995.

Obsah:

Digby Anderson: Politická debata o rodině v poválečné Evropě

David Blankenhorn: Perspektivy občanské společnosti

Allan Carlson: Poučení ze švédského experimentu

Michaela Freiová: Česká zkušenost

Úkolem tohoto textu je podat přehled nejen o současném stavu problémů spojených s rodinou, ale i o dlouhodobějších výhledech.

Nejprve bych se pokusil předložil souhrn politických problémů souvisejících s rodinou, tak jak se vynořily v evropských zemích – především ve Velké Británii – v posledních deseti až patnácti letech. Učiním tak zejména proto, že řada lidí se domnívá, že s rodinou souvisejí nanejvýš dva nebo tři problémy; rád bych ukázal, že jejich seznam je ve skutečnosti velmi dlouhý, neboť otázek souvisejících s rodinou je celá řada. Smyslem podání takového přehledu je ovšem také ukázat, že státy zřejmě nemohou být v těchto věcech neutrální. Podle některých tvrzení totiž státy neutrální být mají – a to jak k formám rodiny, tak ke způsobům výchovy dětí. Jak dále uvidíme, jsou takové názory pouhou iluzí.

Zamyslíme-li se nad uvedeným seznamem problémů, vidíme, že řešení těchto problémů leží mimo oblast působení státu. Státy samozřejmě nemohou být neutrální a musí zaujmout k těmto věcem stanovisko, ale skutečné řešení většiny z nich by mělo spočívat v rukou nevládních organizací.

Nejprve bych tedy jednotlivé položky zmíněného seznamu stručně vyjmenoval, a poté vylíčil pozadí změn, které se týkají nejen postavení rodiny v Evropě, ale i způsobu, jak se v Evropě o rodině smýšlí, zvláště mezi konzervativci a klasickými liberály.

Evropská unie rozvíjí politiku rovných příležitostí pro ženy, která na první pohled vypadá velmi přijatelně, dokud si ovšem neuvědomíte, že mluví-li příslušné hlasy o “příležitostech”, mají ve skutečnosti na mysli řízení, změny a intervence – kolektivními zařízeními počínaje a daňovou politikou konče, které mají ženám umožnit, aby opustily své malé děti a šly pracovat.

Každý stát musí mít nějakou politiku ve věci rozvodů. Představa, že stát může být ve věci rozvodů neutrální, je nesmysl, protože rozvod je záležitostí právní a jsou to státní instituce, kdo formuluje příslušný zákon.

V západoevropských zemích problém snad vůbec nejdůležitější.

Nejedná se o problém totožný s mimomanželským rodičovstvím.

Stejně jako v případě rozvodu se jedná o právní záležitost.

Existuje ještě několik dalších problémů, které stojí za povšimnutí, i když se jimi nebudu podrobněji zabývat. Prvním z nich je vztah rodiny a umělé reprodukce, resp. biologického inženýrství. Druhým je úroveň reprodukce obyvatel: víte, že úroveň reprodukce je technický termín, který zahrnuje nejen vyjádření poměru mezi počtem narození a počtem úmrtí (a víme dobře, že dnes převažuje počet úmrtí), ale také to, kteří lidé mají děti a kteří je nemají. A jedním z výrazných trendů dnešní Evropy je to, že střední třída se vzdává rozhodnutí mít děti. Třetím bodem je postavení dětí jako konzumentů: jak společnost bohatne, stávají se děti samostatnými konzumenty. Z toho vznikají problémy, neboť ekonomiky tradičně nechávaly konzumentům svobodu, jelikož se předpokládalo, že jsou to zodpovědní dospělí.

Můj seznam tedy obsahuje třináct bodů, z nichž se budu věnovat pouze deseti. Nejprve bych se však zmínil o myšlenkovém pozadí názorů na rodinu.

Při zamyšlení nad výše uvedeným seznamem si lze všimnout, že se uvedenými problémy táhnou dva základní spory, dva typy argumentů.

Jedna část debaty se týká vztahu státu a rodiny, resp. vlády a rodiny. Má stát podporovat normální nebo nenormální rodinu? Má se dívat na homosexuální páry jako na manžele? Má stíhat absentující otce, aby je přiměl k placení výživného?

Počátkem osmdesátých let chápali političtí teoretikové klasického liberalismu rodinu právě takto. Jejich názor – v zobecněné formě – zněl: nechat rodinu na pokoji. Podle jejich názoru byly poruchy rodinného života způsobeny nadměrným státním zasahováním, zvláště podporou neúplných rodin; poskytuje-li stát těmto rodinám více peněz, zdrojů a příležitostí, podporuje tím jejich existenci a zvyšuje jejich počet. Zhruba řečeno se tvrdilo, že kdyby stát přestal nevhodně zasahovat formou podpor a byl neutrální, rodina by se sama dostala z problémů. Ve velmi vlivné knize F. Mounta “Subversive family” vydané počátkem osmdesátých let tvrdí její autor, že rodina přežila nejrůznější režimy po tisíce let a že přežije všecko, pokud se do ní nezasahuje a nechá se na pokoji.

Podle mne tomuto názoru cosi chybí, ba dokonce je zjevně nesprávný. Je samozřejmě pravda, že stát zavedením různých sociálních podpor stav jenom zhoršil. Je také pravda, že demokracie bohužel přitahuje lobbistické skupiny. A právě ty lobbistické skupiny, které útočí na rodinu, to částečně činí tak, že požadují státní pomoc – chtějí, aby stát přijímal opatření ve prospěch například práv homosexuálů apod. Debatu o rodině však nelze redukovat na pouhou debatu o státních intervencích. Nelze ani beze všeho přijmout názory ekonomických liberálů, požadujících neangažovanost nebo neutralitu. Stát musí uznat rodiny jako takové; i kdyby tak neučinil zákonem, musí je uznat například vzhledem k daním. Není možné, aby nějaký stát neměl žádnou definici rodiny. Už z daňových důvodů musí uznat skupiny, v nichž lidé žijí, musí rozhodnout o tom, kdo je dospělá osoba a kdo je nezletilý – je-li hranicí osmnáctý, jednadvacátý nebo jakýkoli jiný rok. Z jednotlivých bodů mého seznamu je zřejmé, že je naprostou iluzí představovat si, že nějaký stát má možnost být neutrální.

Debata o rodině však není jen debatou o vládních intervencích. Například rozvoj umělé reprodukční techniky a dilemata, která před nás staví, vůbec nevznikl ve vládě – vznikl ve vědě, i když povolení a podpory takového výzkumu se vlády týkají. Je docela dobře možné, že různé -ismy – ideologie našich dnů, např. feminismus, permisivismus, kontraktualismus a relativismus – mají dnes stejný vliv jako vládní vměšování. Nelze prostě tvrdit, že by působení státu na rodinu bylo jediným problémem; konec konců mají změny ve struktuře rodiny vliv na stát samotný. Shrnul bych proto, že je jasné, že rodina je v hluboké krizi, že se hroutí: neúplné rodiny, pokles morálky, rozvody, odmítání odpovědnosti vůči dětem i starým lidem vytvářejí problém chudoby, zločinnosti, nedostatečného vzdělání, a to vše zvyšuje sociální zatížení státu. A protože stát žádné vlastní peníze nemá, dopadá toto sociální zatížení na normální rodiny s nižšími příjmy.

Důležitější však je, že díky těmto věcem jsou lidé nešťastní. I kdyby se však zdálo, že odmítání odpovědnosti a tradičních norem nepůsobí v současnosti sociální problémy, existoval by důvod ke znepokojení. Dobrá společnost se nevytváří jen dobrými institucemi. Dokonce jen velmi zřídka se vytváří dobrými státními institucemi. Vyžaduje dobré lidi. Zdravou a fungující společnost nelze vybudovat pomocí sociálního inženýrství. Taková společnost vyžaduje individuální ctnosti, a tyto ctnosti by neměly být korumpovány zvrácenými vládními zásahy, například daněmi a podporami. Ctnost potřebuje vhodné prostředí a vláda v tom hraje svou roli. Viděli jsme, co komunismus s těmito ctnostmi provedl. Stát, ekonomika a rodina rovněž potřebují individuální ctnosti – věrnost, odhodlanost, důvěru, tvrdou práci a činorodou lásku k bližnímu. Otázku hodnot, otázku ctností nelze nijak obejít. Politika bez hodnot je mýtus a iluze.

K hlavním problémům, jimž čelí naše společnost, patří identifikace systému hodnot – ne jako záležitostí soukromých, ale veřejných, a jejich deklarování. Tyto hodnoty zahrnují svobodu, ale také odpovědnost. A odpovědnost je třeba vyjádřit detailním a polemickým způsobem, a pak se k ní stát musí přihlásit.

Klasičtí liberálové měli pravdu: je opravdu nejlepší, když se stát do záležitostí rodiny příliš nevměšuje. Ale stát se do věcí hodnot, zákona a autority nevměšovat nemůže. Poznání této skutečnosti začíná prosakovat jak v Evropě, tak v Americe, a je ztělesněno stále častějším užíváním jazyka ctností.

Podle mého názoru je tedy nutno změnit argumentaci v otázce rodiny. Lidé si na počátku osmdesátých let mysleli, že celá věc je jednoduchá: rodina přežije, pokud ji vláda prostě nechá na pokoji. Ale dnes si uvědomujeme, že je to komplikované dvojím způsobem. Jednak státy prostě nedovedou být neutrální, ani v otázce rodiny, ani v otázce ctností – a to jak v otázkách veřejně sdílených hodnot, ani v otázkách soukromé morálky. Za druhé, státy samy tyto problémy nevyřeší. To je zásadní posun v důrazech této debaty.

Nyní k jednotlivým bodům výše uvedeného seznamu existujících problémů.

Pojem rovnost příležitostí se v rámci Evropské unie účinně používá k prosazování názoru, že je třeba zajistit existenci kolektivních zařízení, jež umožní mladým matkám s dětmi jakéhokoli věku jít pracovat, neboť tyto matky mají totéž právo pracovat jako muži; biologický faktor má být totálně popřen prostřednictvím podpor. O tuto cestu se už pokusily dvě společnosti. Jednou je bývalý SSSR, druhou Švédsko. V obou případech tento systém nefungoval a způsobil mnoho problémů. Nefungoval částečně proto, že péče o velmi malé děti je značně náročná a na každých pět dětí je zapotřebí jedné pracovní síly. Je potřeba tolika pracovníků, kteří se o ně starají, že finanční břemeno a nároky kladené na jiné ženy se stávají extrémními. Tento systém neosvobozuje ženu od jejích domácích povinností a neumožňuje jí jít pracovat; nahrazuje pouze matku někým, kdo matkou není – a je to téměř vždy zase žena; jinými slovy, osvobozuje ženy k tomu, aby odešly z domova starat se o děti jiných žen, a o jejich vlastní děti se starají jiné ženy.

Podobný systém vytváří také mnoho problémů týkajících se dětí. Většina psychologů se shoduje v tom, že spolužití matky s dítětem alespoň do pěti let věku má obrovskou hodnotu. Zajímavé je, že se tento systém neprosazoval jako návrh péče o děti, ale pod heslem zajištění rovnosti příležitostí. Znamená to, že řešení problému se také musí vyrovnat s otázkou rovnosti. Trváme-li na tom, že matka by měla být podporována v tom, aby zůstala doma se svými dětmi, musíme také jasně prohlásit, že sexuální rozdíly hrají svou roli a že nemůže existovat jedna politika pro obě pohlaví. Stát musí uznat, že muži a ženy mají – nebo mohou mít – ve společnosti rozdílné role, rozdílná práva a rozdílnou odpovědnost. To by byla skutečná kontrarevoluce ve vztahu ke způsobu myšlení, který je dnes vlastní jak národním vládám, tak Evropské unii.

Bod druhý – rozvod. Tendence je ve většině západoevropských zemí následující: počet rozvodů stoupá a dochází k nim v rodinách se stále menšími dětmi. Různí pokrokáři nám tvrdí, že rozvod je nepodstatnou záležitostí, že k němu dochází zpravidla tam, kde děti odrostly, že děti nijak nezraňuje atd. Ale my dnes víme, že rozvod děti zraňuje, že zraňuje i lidi, kteří se rozvádějí, víme, že rozvod není jen prostou administrativní záležitostí, která odklízí manželství, jež se rozpadlo už předtím.

Z nejrůznějších výzkumů víme, že sama instituce rozvodu přináší specifické problémy. Přitom tendence západoevropských vlád směřuje k usnadnění rozvodu, k jeho zrychlení a zlevnění. Významná osoba našeho veřejného života, milenka prince Charlese, se právě předevčírem rozvedla – a trvalo to tři minuty. Ještě důležitější v tomto zrychlování, zlevňování a usnadňování rozvodu je, že z rozvodu vymizel byť jenom stín hanby. Zavádí se rozvod bez výroku o vině. To zcela jasně odporuje tomu, co obyčejní lidé cítí, totiž že rozvod je někdy způsoben vinou jednoho z partnerů, jindy vinou obou z nich. Představa, že rozvod není způsoben žádnou chybou a že rozpad rodiny neobsahuje žádný morální rozměr, je dnes západoevropskými státy obecně přijímána.

Stejně tak se přijímá i změněný pohled na manželství. U této otázky se na chvilku zastavím, neboť souvisí s jedním z -ismů, které nadělaly tolik škod. Pohled na manželství, který dnes převládl v západoevropských společnostech a který pravděpodobně pochází z USA, je takový, že manželství je smlouva. Manžel uzavírá smlouvu s manželkou o věcech, které pro ni bude dělat, a ona s ním o věcech, jež bude dělat ona pro něho.

Na první pohled to vypadá rozumně, ovšem jen do té doby, než si uvědomíte, že smluvní pohled na manželství znamená, že jakmile jedna strana přestane plnit své závazky, má druhá strana právo přestat plnit svoje. Jinými slovy myšlenka manželství jako smlouvy znamená, že má práva a mé závazky jsou podmíněné tím, že druhá strana plní své závazky. Starý pohled hodnotil manželství jako systém statusu, v němž přestávám být svobodným mládencem a stávám se manželem. Tím na sebe beru určité povinnosti, které jsou absolutní, a to bez ohledu na to, jak si počíná moje žena. Já si podržuji své závazky, protože jsou to závazky manžela. A uplatnění smluvního pojetí, vhodného pro vztahy ekonomické a právní, na tak statickou instituci jakou je manželství je jednou z nejničivějších věcí. Současně i jednou z nejsvůdnějších, protože to na první pohled vypadá rozumně. Doporučoval bych proto, aby se do řeči zákonů týkajících se rozvodu znovu vrátil jazyk morálky; manželství by pak měl zákon chápat jako stav, nikoli jako smlouvu.

Neúplné rodiny. Ve Velké Británii stouply za posledních dvacet let rozpočtové výdaje na rodiny s jedním rodičem z 15 milionů na 4.000 milionů liber. Tyto náklady neplatí vláda, ale daňoví poplatníci, a v mé zemi platí standardní sazba daně z příjmu i pro lidi s velmi nízkými příjmy. Takže slušní lidé, kteří mají mravní zásady a tvrdě pracují, nicméně jsou chudí – tedy normální rodiny, přispívají na podporu rodin s jedním rodičem. Přitom tyto rodiny s jedním rodičem nevznikají tak, že by jeden z rodičů zemřel; v naprosté většině jsou to lidé, kteří nikdy neuzavřeli manželství, nebo se rozvedli. Stejně tak musí obyčejní, slušní a zákona dbalí lidé zaplatit důsledky delikvence a nedostatečného vzdělání, jež jsou s neúplnými rodinami spojeny. To je dnes opravdu nejdůležitější problém systému sociální pomoci, jemuž čelí moje vláda a – jak se zdá – i vláda Spojených států. Budeme muset nějakým způsobem zastavit podporu – ať už formou poskytování bezplatného či přednostního ubytování nebo formou jinou – těmto neúplným rodinám. Někteří budou tvrdit, že děti budou trpět za hříchy rodičů, a že podpory mají pomáhat dětem, nikoli rodičům. Ale já si myslím, že musíme být opravdu velice přísní. Vždyť když oba rodiče dají dohromady nějaké peníze a odkáží je dětem, děti dědí řadu dobrých věcí. Když se rodiče chovají špatně, například porušují zákon, děti dědí neštěstí. Tak to prostě chodí. Stát se nemůže postavit mezi rodiče a děti při přenášení stigmatu a nevýhod. To je část, byť znepokojující část, rodinných pout. A my musíme trvat na tom, že toto mezigenerační stigma je důležitou součástí sociální politiky.

Bod čtvrtý – nemanželské mateřství. Vlády usilují o odstranění stigmatu nemanželského původu tím, že mění statistiky a rétoriku. Je třeba toto stigma obnovit. Je také nejvyšší čas začít povzbuzovat – a to ne verbálně, nýbrž finančně – mladé matky nemanželských dětí, aby odevzdaly své děti do adopce. Zatímco na jedné straně počet nemanželských dětí prudce stoupá, adopce byla de facto postavena mimo zákon, jako by to – podle hnutí “politické správnosti” – nebyla správná věc. Mnoho takových dětí by mělo dostat příležitost vyrůstat do dospělosti v úplné rodině, a ne být ponechány čtrnáctileté matce, která je sama. Této čtrnáctileté matce je rovněž třeba dát šanci, aby žila lépe.

Bod pátý – chudoba rodin. Progresivisté stále tvrdí, že chudoba rodin je způsobena nedostatečným příjmem. Je důležité vědět, že může být způsobena nejen nízkým příjmem – nízkými státními podporami nebo mzdami, ale také špatným hospodařením. Statistiky jasně prokazují, že k tomuto špatnému hospodaření patří neschopnost sestavit si rodinný rozpočet, neschopnost správně vynakládat prostředky na nákup potravin (které tvoří 30-35 % výdajů rodin s nízkými příjmy) a zadlužení způsobené půjčkami bez reálného odhadu možností splácení. Pak je tu čtvrtý faktor, způsobený kulturou určitých zemí: ze statistik vyplývá, že zadlužené jsou zpravidla ty rodiny, kde si manžel ponechává příjem, a že odevzdávání manželova příjmu manželce vede zpravidla k efektivnímu hospodaření. Tyto faktory znamenají, že nesmíme pohlížet na rodiny jako na přirozené manažery; je třeba je určitým způsobem vést a učit, jak zacházet s rozpočtem, jak zacházet s příjmem a vydávat peníze efektivním způsobem. V minulosti se to lidé učili prostým příkladem – od rodičů, ale potíž s rozvrácenými rodinami spočívá v tom, že vytvářejí bludný kruh: čím víc je rozvrácených rodin, tím méně kompetentní tyto rozvrácené rodiny jsou, aby učily své vlastní děti kázni potřebné pro dobrý rodinný život. Někdo se musí zabývat poznávací stránkou rodičovství, ne stále jen emoční nebo hodnotovou: jak zacházet s penězi, jak sestavit rozpočet atd. To jsou věci, které velmi často zanedbáváme kvůli otázkám hodnot. Problém představuje skutečnost, že ve školách, které jsou přirozeným místem pro osvojování těchto dovedností, jsou učitelé, nasáklí proti-rodinnou ideologií. Někdo – a pravděpodobně nejspíše takové organizace jako církve – by se měl vážně ujmout rodičovského vzdělávání.

Bod šestý – staří lidé. Staří lidé v západní Evropě čelí dvěma problémům. Prvním je zanedbávání ze strany dětí a názor, že za staré lidi je odpovědný stát; druhým pak otázka nedostatečné úcty ve společnosti, která je posedlá kultem mladosti. Z toho vyplývá, že staří lidé trpí často nejen nízkým příjmem, nedostatečnou péčí a osamělostí, ale jsou také předmětem opovržení a nadávek. Musíme určitým způsobem trvat na tom, čemu se technicky říká vyživovací povinnost. Některé země, např. Švýcarsko, na to mají zákony. Najde-li se dítě, řekněme, do sedmnácti let, jak se potuluje, pak ho úřady mohou umístit v útulku, ale účet pošlou rodičům, nejsou-li rodiče, tedy příbuzným či prarodičům. Lze zakotvit do zákona vzájemnou pečovací povinnost členů rodin, a ta by měla být minimálně třígenerační.

Bod sedmý – homosexualita. Zde existuje poněkud odlišný problém. Ten spočívá v tom, že tradiční ctnost demokratické společnost, to jest tolerance, byla zneužita k vyprodukování čehosi, co je netradiční, to jest práv menšin. V mé vlasti byly až do konce šedesátých let homosexuální akty ilegální, což způsobovalo řadu problémů, např. vydírání. Byla odstartována kampaň, aby homosexuální akty mezi souhlasícími dospělými osobami byly legalizovány, a to se také stalo. Stalo se však bohužel také něco jiného, a zase je to důvod, proč státy nemohou být neutrální. Tím, že byly homosexuální akty legalizovány, dala jim vláda nálepku správnosti: přitom tak učinila tatáž vláda, která uznává rodiny a zajišťuje podmínky pro jejich dobré fungování. Je tu problém, jak chápat a tolerovat odlišné chování menšin, aniž bychom veřejně prohlásili, že jejich životní styl je přijatelný. Starší, tradičnější společnosti dokázaly zůstat na půl cesty. Věděly, že zde takové životní styly existují, ale držely je takříkajíc ve stínu. Úporná tendence moderních společností k tomu, že všechno musí být napsáno, otevřeno a deklarováno jako právo, znamená, že nezůstal žádný meziprostor: buď je něco protizákonné, neschválené, stigmatizované, nebo je to legální, je to právo, a zaslouží si tedy veřejnou podporu. Problém spočívá v tom, že dnešní společnosti nedokážou tolerovat názor, že něco může být z právního hlediska uznáno, a současně vysmíváno, stigmatizováno a poznamenáno hanbou. A právě tímto způsobem bychom měli přistupovat k homosexuálům.

AIDS. Zase tentýž problém. Tím, že stát začal prosazovat cosi, co bylo míněno jako rozumné lékařské řešení problému AIDS, zapojil se ve skutečnosti do propagační kampaně, jejímž cílem je schválit alternativy k morálnímu způsobu života.

Devátý bod: kriminalita mladistvých. Téměř všechny zločiny spáchané v mé vlasti jsou spáchány lidmi mladšími než 25 let. Zločin je problémem mladých lidí, většinou mladých mužů. Jeho kořeny neleží jen v ekonomické deprivaci, ale i v morálních kvalitách, jako je např. neschopnost odložit uspokojení potřeb nebo požadavek okamžitého dosažení potěšení či majetku. A odpověď je zase morální, totiž znovuobjevení starých historických ctností: mravní síly, schopnosti se bez něčeho obejít, ochoty přijmout nutnost čekání na určité věci, především však ctnosti v dnešních společnostech už neznámé, totiž trpělivosti. A opět, toto je jedna z věcí, které nemůže dělat vláda, je to však pole pro dobrovolné organizace.

Posledním bodem, o němž chci mluvit, jsou menšinové skupiny. Ty se liší od země k zemi a od společnosti ke společnosti, ale problém menšin se skutečně musí otevřít, a vypadá zhruba takto. Máte-li rodinnou politiku pro většinu společnosti, co se stane, existují-li ve společnosti menšinové skupiny, které mají odlišnou kulturu rodiny? Co se stane, když máte – jako v mé vlasti – významnou menšinu muslimů, když tu máte etnické menšiny, náboženské menšiny, nebo i sexuální menšiny? I tady existovala tradiční demokratická odpověď: podle ní tyto menšiny musely své chování na veřejnosti více nebo méně přizpůsobit, zatímco v soukromí si mohly dělat co chtěly. To se v novém kodexu “politické správnosti” už nepřijímá. Tito lidé dnes již mají nebo dostávají právo chovat se jak se jim zlíbí; tato práva se stávají platnými i pro většinu společnosti a jsou využívána k odnímání podpory normálnímu většinovému chování. Přítomnost menšin ve společnosti nemusí vést k rozkladu normálního slušného chování a zákonů, ale díky tomuto jazyku práv k tomu v praxi stále více dochází.

To byl tedy krátký přehled jakéhosi programu, jímž je třeba se zabývat. Znovu opakuji, že pro celou tuto problematikou jsou společné dva zásadní momenty.

Za prvé, není prostě možné, aby vlády byly v této problematice neutrální, nemohou jí uniknout, není tu žádné bezpečné místo, kde by nemusely mít v těchto věcech žádnou politiku. A tato politika se dotýká každého ministerstva – ať se zabývá zločinem, sociální politikou, zdravotní péčí, vzděláváním, záležitostmi lidí jako spotřebitelů, prostě vším možným. Ani jedno ministerstvo těmto problémům neunikne. Proto je nutno na vládách požadovat, aby věnovaly širokou pozornost zkoumání toho, jaký sociální systém chtějí mít, jaký typ rodinného života podporují. Je třeba vyžadovat jasné veřejné stanovisko v těchto věcech. Musí existovat ochota označit určité skupiny jako menšiny, jako něco výjimečného. To nutně neznamená je perzekvovat, ale ne zase rozšiřovat toleranci natolik, že bychom pak vůbec neměli žádné veřejně deklarovatelné standardy.

Druhou věcí pak je, že i když vlády v těchto věcech nemohou uniknout odpovědnosti a musí nějaký postoj zaujmout, nemohou v tom prakticky mnoho udělat. Je to však pole pro celou plejádu neformálních organizací, které ve společnosti již existují.

Rodina jakožto společenská instituce je neustále oslabována téměř ve všech moderních společnostech. Slábnou rovněž i obecní vazby a institucionální opory, které rodinu obklopují a pomáhají ji udržovat – tj. lokální sociální ekologie rodinného života. Tyto vývojové tendence ve svém úhrnu naznačují celosvětový trend, charakteristický pro bohaté země, jejž bychom mohli nazvat úpadkem občanské společnosti.

Jaké dimenze a důsledky má tento trend? Jak jej chápou a kvalifikují ti, kdo v USA formují veřejné mínění? A zejména, jaká je konkrétní politika, jaké jsou kulturní odpovědi na tento trend v moderních společnostech? To jsou široké a složité otázky. Dovolte, abych se na ně pokusil alespoň velice předběžným způsobem odpovědět.

Ve své studii o změnách rodiny ve Švédsku, Švýcarsku, na Novém Zélandu a v USA dochází sociolog David Popenoe k závěru, že “je možné předpokládat ve vývoji rodiny jednotný trend, znamenající vzdalování se rodině měšťanské a dokonce systému nukleárních rodin”. Popenoe popisuje tento “obecný rodinný trend” v pokročilých zemích jako “směřující k post-nukleárnímu rodinnému systému”.¹⁾

Tento pohyb směrem k post-nukleární rodině má pět měřitelných složek. Za prvé, rostoucí počet rozvodů a dětí narozených mimo manželství, což znamená neustálý rozpad jednotky, v níž děti společně vychovávají oba sezdaní rodiče. Za druhé, rostoucí neschopnost rodin plnit své primární sociální funkce: udržovat populační úroveň, regulovat sexuální chování, připravovat děti na život ve společnosti a pečovat o členy rodiny. Za třetí, přesun vlivu a autority od rodiny k jiným institucím jako jsou školy, party, média a stát. Za čtvrté, menší a méně stabilní rodinné jednotky. A za páté, oslabování vztahu k rodině jakožto kulturní hodnoty v porovnání s jinými hodnotami, jako je osobní autonomie a rovnostářství.2)

Základní Popenoeovu tezi výrazně podporují závažné vědecké důkazy. Například v období 1970-1990 zaznamenaly členské země OECD třiceti až padesátiprocentní nárůst počtu rodin s jedním rodičem. Rychlost tohoto procesu byla pochopitelně v různých zemích různá. Na jedné straně stály Švýcarsko, Nový Zéland, Francie a Japonsko, kde tempo fragmentace rodiny bylo poměrně nízké, zatímco naopak Švédsko, USA, Velká Británie a Austrálie jsou pravděpodobně zeměmi s nejslabším a nejrychleji upadajícím rodinným systémem na světě.3)

Kromě toho, ačkoli ve velké části Evropy včetně České republiky přibývá dětí narozených mimo manželství, dosud to představuje pouze malou část z celkového počtu domácností s jedním rodičem. Naproti tomu v USA se asi 31% dětí rodí neprovdaným matkám. Tento jev se v USA nyní podílí na počtu domácností bez otce zhruba stejnou měrou jako rozvody.4)

Přes tyto důležité rozdíly zdůrazňuje nicméně obecně uznávaný odborník na otázky rodiny Urie Bronfenbrenner, že “základní dynamika i výsledné efekty změn rodiny jsou nápadně podobné na celé zeměkouli”.5) Podobně William J. Goode ve své studii celosvětových změn v příčinách rozvodů shrnuje: “Zkoumáme-li rozhodování o manželství nebo fertilitě, vztahy mezi rodiči a dětmi, soužití bez manželství, život bez stálého partnera, rozvod, práci žen nebo ideologii rovnostářství uvnitř rodiny, současné trendy míří proti dlouhodobým citovým nebo ekonomickým investicím do rodiny.”6) Úhrnem, základní dynamika rodiny ve všech moderních společnostech zřetelně směřuje k tomu, co bychom mohli nazvat deinstitucionalizací, primárně charakterizovanou oslabováním manželství, úpadkem s rodinou souvisejících kulturních norem a štěpením základního “jádra” rodiny, představovaného matkou a otcem.

Úpadek rodiny v moderních společnostech je navíc očividně doprovázen souběžným úpadkem mnoha dalších složek občanské společnosti. Občanskou společností rozumím nejen rodinu, nýbrž také širší seskupení toho, co Peter Berger a Richard John Neuhaus nazývají “zprostředkující struktury”, nebo čemu Robert D. Putnam říká “normy a sítě občanské angažovanosti”, které působí z velké části mimo dosah zákonů i podnětů trhu.7) Jak nám připomíná politoložka Jean Bethke Elshtain, teoretikové demokracie “již dávno rozpoznali životní důležitost občanské společnosti”, chápané jako

Hustota a rozmanitost občanské společnosti v USA je již dlouho oceňována jako charakteristická známka americké výlučnosti a určující rys národní povahy. Ve 30. letech minulého století to byl například Alexis de Tocqueville, kdo obecně známým způsobem popsal americkou tendenci vytvářet dobrovolné “asociace”. Tocqueville píše:

Avšak během posledních tří desetiletí tyto primární instituce občanské angažovanosti, semeniště americké demokracie, prodělávají úpadek a rozpad. Politolog Robert Putnam uvádí malý, avšak výrazný příklad tohoto jevu. Asi 80 milionů Američanů si šlo alespoň jednou během roku 1993 zahrát kuželky; to je téměř o třetinu více, než jich hlasovalo při volbách do kongresu v roce 1994. Ale zatímco počet hráčů kuželek vzrostl od roku 1980 o 10%, účast na kuželkářských soutěžích poklesla o 40%. Je stále více Američanů, kteří hrají kuželky sami.10)

V mnoha směrech se během posledních tří desetiletí miliony Američanů postupně přestávaly angažovat v životě občanské společnosti. Například počet lidí, kteří uvádějí, že se “zúčastnili veřejného shromáždění týkajícího se záležitostí města nebo školy”, poklesl od roku 1973 o více než třetinu. Volební účast se v porovnání se stavem na začátku 60. let snížila o 25%. Členství v rodičovských sdruženích pokleslo z 12 milionů Američanů v roce 1964 na 7 milionů v roce 1993. Účast na bohoslužbách a v církvím podobných skupinách je v porovnání s jinými zeměmi sice dosud značně vysoká, avšak od roku 1960 poklesla asi o šestinu. Mezi nezemědělskými zaměstnanci se od 50. let odborová organizovanost snížila o více než 50%. V podstatě celá široká paleta svépomocných, ženských a dalších organizací – od Červeného kříže přes Skauty až k Lize voliček – prochází obdobím neustálého úbytku členů a dobrovolných spolupracovníků. Celý tento proces je nepochybně doprovázen jistými komplikujícími faktory a dokonce protikladnými skutečnostmi. Celkově však zřetelně převládá trend směrem k oslabování dobrovolných asociací a k úpadku občanské angažovanosti.11)

Takový je vývoj v USA. Nemám k dispozici analýzy trendů týkající se dobrovolných asociací a občanské aktivity v jiných bohatých zemích. Předpokládám však, že ve většině společností bude úpadek rodiny neoddělitelně spojen s úpadkem jiných institucí občanské společnosti. Vedle dokladů z USA mluví pro tuto hypotézu dva teoretické důvody.

Za prvé, hluboké společenské změny vedoucí k oslabování rodiny – podle mého názoru se jedná zejména o vzestup individualistických kulturních hodnot, jež, jak se zdá, kvetou v podmínkách hojnosti a modernity – jsou zároveň přesně těmi silami, jež vedou k erozi zbytku občanské společnosti. Za druhé, rodina je první a daleko nejdůležitější institucí občanské společnosti. V tomto smyslu je rodina kolébkou občanské společnosti; je nezbytným základem, na němž zbytek občanské společnosti závisí. Oslabování rodiny proto téměř s jistotou signalizuje oslabování občanské společnosti. Krátce řečeno, jak se vyvíjí rodina, tak se (pravděpodobně) vyvíjí i občanská společnost.12)

Jaký význam má občanská společnost pro moderní demokracii? Jednoduše řečeno, bylo by těžké její důležitost přecenit.13) Australský analytik Barry Maley popisuje instituce občanské společnosti, od manželských párů přes odbory až ke sportovním sdružením, jako

Maley to shrnuje s obdivuhodnou stručností: občanská společnost sestává “z těch institucí, které proměňují děti v dobré občany”.14)

To je jádro věci. Občanská společnost mění děti v dobré občany. Samotná vláda, ať je jakkoli dobře vytvořená, nemůže tohoto cíle dosáhnout. Ani podněty tržního hospodářství, jakkoli jsou cenné, toho cíle nemohou dosáhnout. Pouze rodina a ostatní sdružení občanské společnosti mohou z dětí vychovávat dobré občany. Tyto instituce jsou kolébkou občanské ctnosti – základními zdroji kvalifikovaných schopností, charakteru a občanského chování ve svobodných společnostech. Z tohoto důvodu Don E. Eberly označuje zprostředkující struktury občanské společnosti za “nejdůležitější struktury, o něž by měli svobodní lidé pečovat”.15)

Avšak zdá se, že právě tyto struktury se před našima očima hroutí, ne navzdory růstu naší svobody a blahobytu, nýbrž v mnoha směrech díky němu. Zde musíme čelit základnímu paradoxu – řekl bych podstatné krizi – moderního liberálního státu. Jednoduše vyjádřeno, existence liberálního státu předpokládá společenské ctnosti a závisí na nich, avšak tento stát není schopen je vytvářet ani udržovat. Z filosofického hlediska se v Evropě a v Americe tyto ctnosti odvozují z velké části z židovsko-křesťanské náboženské tradice a z tradic občanského republikanismu. Institucionálně jsou jejich domovem a zdrojem sdružení občanské společnosti, zvláště rodina. Liberální politická zřízení předpokládají zmíněné ctnosti a závisí na těchto institucích, neboť potřebují dobré občany, bez nichž je samospráva nemožná. Liberální politické zřízení je však téměř ze své podstaty vůči těmto ctnostem a institucím lhostejné a někdy dokonce nepřátelské.

Řekněme to zcela jasně. Moderní liberální stát je pravděpodobně největším výtvorem lidstva v posledních dvou stoletích. Avšak zdá se, jak si v rostoucí míře uvědomujeme, že je to výtvor křehký a dokonce spějící ke zkáze. Často mluvíme o Americe, jež je pravděpodobně nejskvělejším příkladem liberální společnosti, jako o “americkém experimentu”. Ale jak nám připomínají Mary Ann Glendon, Jean Bethke Elshtain a další, experimenty mohou skončit nezdarem.16) Jestliže se americký experiment nepodaří, bude to téměř jistě způsobeno tímto moderním paradoxem: úpadek občanské společnosti v režimu založeném na svobodě rozleptá ctnosti, které činí svobodu možnou.

Nejpozději od začátku 70. let vedou politikové a jiní významní činitelé veřejného mínění v USA živou a často politicky protikladnou debatu o “rodině” a “rodinných hodnotách”. Tato debata byla, možná nevyhnutelně, neúplná a občas dokonce hloupá, jako když se argumentovalo pomocí odkazů na populární televizní pořady. (Co soudíte o reprízách “Ozzie and Harriet”? Schvalujete rozhodnutí “Murphy Brownové” mít dítě za svobodna? Měli bychom stavět sirotčince jako ve filmu “Boys Town”?)

Kromě toho příliš velká část této debaty byla, opět téměř nevyhnutelně, zneužívána pro úzké politické účely. V důsledku toho ve Washingtonu, D.C., ztratil termín “rodinná politika” do velké míry konkrétní význam. Zejména v letech prezidentských voleb se “rodinné hodnoty” stávaly pouhými řečnickými zbraněmi, jimiž se kandidáti snažili utloukat své protivníky.

Navzdory těmto podstatným nedostatkům se však rozvinula i skutečná diskuse. Její velká část se točila kolem dvou otázek. Za prvé, zhoršují se v USA životní podmínky dětí ? A za druhé, je rodina postupně oslabována, nebo se jen “mění”? V podstatě se tedy diskuse soustřeďovala na toto ústřední téma: jaký je rozsah a důsledky současných změn rodiny v USA?

Chtěl bych podotknout, že tato diskuse, která v USA patřila od začátku 70. do začátku 90. let k ústředním tématům veřejných debat, je nyní z velké části za námi. Nebo přesněji, jsem přesvědčen, že diskuse nyní vstoupila do nového stadia a soustřeďuje se na zásadně novou otázku.

Stará diskuse skončila, neboť jedna strana zvítězila. Zejména v posledních třech nebo čtyřech letech dochází mezi odborníky, politiky a jinými významnými představiteli veřejného mínění z celého politického spektra k působivé a rostoucí shodě. Životní podmínky dětí se zhoršují. Rodina slábne. Kauza je uzavřena. Ještě důležitější je, že vedoucí představitelé veřejného mínění se shodují – s takovým stupněm jednomyslnosti, jaký by se ještě před několika málo lety zdál nepravděpodobný – v tom, že hlavní příčinou zhoršování životních podmínek dětí je fragmentace rodiny neboli neustálý rozpad oné jednotky, v níž děti vychovávají společně matka s otcem.17)

Stará diskuse se soustřeďovala na popis problému. Je tu skutečně nějaký problém? Jak je závažný? Čím byl způsoben? Nová diskuse, jež se nyní rodí, se bude soustřeďovat na řešení. Problém známe. Jak jsme připraveni se s ním vyrovnat? Jsem přesvědčen, že toto je nová otázka, která bude – nebo by přinejmenším měla – v rostoucí míře určovat charakter diskuse o rodině v USA v nejbližších měsících a letech.

Pokud jde o tuto novou otázku, nenalézám u vedoucích činitelů veřejného mínění v USA téměř žádný konsensus. Ve skutečnosti nevidím, až na důležité, ale vzácné výjimky, téměř žádnou diskusi. Zdá se, že jsme příliš v zajetí bipolárního stranického vidění tohoto problému, aniž, přinejmenším dosud, vůbec věnujeme mnoho úsilí vážným návrhům na jeho řešení. Je-li ale má předpověď správná, máme snad ještě v závěrečných letech tohoto století v USA a možná i v jiných zemích příležitost k zajímavé diskusi. Bude to diskuse o možnosti obnovy občanské společnosti.

Domnívám se, že ve většině bohatých národů musí jakékoli hnutí s cílem posílit občanskou společnost zvolit jednu ze tří strategií. První je strategie asistenčního státu. Ačkoli Švédsko a ostatní skandinávské státy jsou pravděpodobně nejlepšími příklady této strategie, všechny bohaté země přijaly přinejmenším některé důležité prvky modelu asistenčního státu. Základní premisou této strategie je užívání vládních nástrojů k uspokojování lidských potřeb, zejména prostřednictvím regulace trhu a jinými politickými opatřeními, směřujícími ke zvýšení hospodářského zabezpečení a ke snížení ekonomické nerovnosti.

Důležité je, co vyzdvihuje Jean Bethke Elshtain: “Pro většinu z nás, žijících v moderních západních zemích, se asistenční stát vynořil z komplexu etických znepokojení a afektů, jež se objevily, když občanská společnost začala podléhat tržním silám”.18) Politika asistenčního státu je v mnoha směrech konstruována tak, aby mnohem centralizovanějším a energičtějším způsobem dělala přesně to, co historicky dělala a dosud se snaží dělat občanská společnost: omezovat logiku a vliv tržního hospodářství, a někdy dokonce působit proti němu.

Druhým možným přístupem k posilování občanské společnosti je strategie laissez faire. Je samozřejmě přesným opakem strategie asistenčního státu. Ta se snaží držet na uzdě imperialismus trhu; laissez faire se snaží držet na uzdě imperialismus státu. Tam, kde model asistenčního státu vidí řešení ve vládních zásazích, zahrnujících i oslabování občanské společnosti, vidí model laissez faire jako problém vládu, a to včetně její role při oslabování občanské společnosti.

Z tohoto pohledu je to asistenční stát sám, nikoli trh, kdo je primárně odpovědný za oslabování občanské společnosti. Tím, že si asistenční stát činí nárok na stále více autority nad životem lidí – autority, která by jinak patřila rodině a jiným sdružením v obci, “vytlačuje” občanskou společnost: přebírá její funkce, oslabuje její struktury a odčerpává její zdroje, a tak postupně proměňuje svobodné občany v klienty státu.

Volby do Kongresu USA v roce 1994 znamenaly pozoruhodné, možná dokonce historické vítězství Republikánské strany. Vzhledem k politickému programu vítězných Republikánů, zdůrazňujícímu úlohu občanské společnosti, lze právem říci, že jeho formulace, zaměřená především na snižování daní a omezování federální vlády, vyjadřuje téměř bezvýhradnou podporu politiky laissez faire.

Na závěr bych rád stručně a pouze teoreticky charakterizoval třetí možný přístup k posilování občanské společnosti a přihlásil se tak k tomu, čemu sám dávám přednost. Na rozdíl od prvních dvou strategií nezískala dosud tato třetí strategie, pokud je mi známo, příliš přívrženců a nebyla ani srozumitelně formulována. Z nedostatku lepšího označení ji nazývejme strategií občanské společnosti.

Tato strategie důrazně trvá na těch důležitých věcech, v nichž přístup asistenčního státu selhává. Jednoduše řečeno, ať už jsou jeho zásluhy jakékoli – a některé z nich jsou významné, moderní asistenční stát, jak dnes existuje ve většině bohatých zemí, dělá velmi málo pro to, aby udržoval instituce, na nichž je občanská společnost založena, a příležitostně je v mnohém ohrožuje a podkopává. Asistenční stát navíc prostě nemůže plnit funkce občanské společnosti. Opakujme: asistenční stát, ať jsou jeho zásluhy jakékoli, nemůže měnit děti v dobré občany. V tomto bodě jsou důkazy jasné a nepopiratelné.19)

Avšak zatímco omezená vláda je pro občanskou společnost nutnou podmínkou, téměř určitě není podmínkou postačující. Jestliže asistenční stát nevychová z dětí dobré občany, zdá se stejně zřejmým, že ani omezení či dokonce odstranění asistenčního státu samo o sobě k výchově dobrých občanů nepovede.

Povšimněme si Spojených států. Příběh Ameriky je příběhem svobody – příběhem “sladké země svobody”. V porovnání s jinými bohatými zeměmi vynikají USA jasně jako společnost nepříliš ovládaná a nepatrně regulovaná. Přece však téměř jistě mají z celého moderního světa nejslabší a nejrychleji upadající rodinný systém. Jejich bohatě profilovaná občanská společnost slábne už nejméně po tři poslední desetiletí. Právě vlivem tohoto úpadku občanské společnosti procházejí USA již po několik desetiletí chronickou společenskou recesí.

Kdyby model laissez faire postačoval k zajištění úspěchu občanské společnosti, Spojené státy by byly velmi odlišným národem, než jakým jsou dnes. Podíváme-li se do budoucnosti USA, přivodí větší míra svobody – omezená vláda, nižší daně, menší regulace, větší prosperita – renesanci americké občanské společnosti? Přál bych si, aby to bylo možné. Ale nemyslím, že tomu tak bude. Svoboda je velmi dobrá. Ale pro občanskou společnost svoboda nestačí.

Proto zastávám třetí cestu. Ne strategii založenou na programech asistenčního státu, ani strategii založenou na podnětech svobodného trhu, ale strategii založenou výslovně na obnovování institucí občanské společnosti. Nemohu nabídnout žádný detailní plán této strategie. Mohu však naznačit pět zásad pro formování takové strategie:

1. Primárním cílem politiky i soukromé iniciativy v nastupující generaci by mělo být chránit a posilovat občanskou společnost.

2. Ústředním cílem strategie občanské společnosti by mělo být posilování manželství jako společenské instituce – zvyšování podílu dětí, které vyrůstají s oběma svými sezdanými rodiči, a snižování podílu těch ostatních.

3. Dalším cílem této strategie by mělo být zvyšování podílu dětí, které vyrůstají v bezpečných, oporu poskytujících společenstvích – v “přirozených” společenstvích, v nichž stabilní rodiny spojované společenskými institucemi založenými na sdílených hodnotách udržují život ve vzájemnosti.

4. V případě návrhu každého politického opatření by jako první měla být položena otázka: bude tato politika posilovat nebo oslabovat instituce občanské společnosti?

5. V případě každého závažného společenského cíle by jako první měla být položena otázka: lze tohoto cíle dosáhnout využitím a posilováním institucí občanské společnosti?

Opětné oživení občanské společnosti je velikou výzvou pro dnešní generaci politiků v moderních demokraciích. Vláda může v takové strategii hrát důležitou roli, avšak větší část této role bude ohraničená a nepřímá. Obnova občanské společnosti není v posledku úkolem vládních institucí o nic více, než je úkolem institucí hospodářských. Je úkolem svobodných lidí, kteří chtějí vytvořit dobrou společnost.

Poznámky:

1) Popenoe, D.: Disturbing the Nest: Family Change and Decline in Modern Societies. New York: Aldine de Gruyter, 1988, s. 295.

2) Tamtéž, s. 295-306. Viz též Popenoe, D.: American Family Decline, 1960-1990: A Review and Appraisal. Journal of Marriage and the Family, sv. 55, č. 3 (srpen 1993), s. 527-555.

3) Duskin, E.: Overview. In: Lone-Parent Families. Paris: Organization for Economic Cooperation and Development, 1990, s. 9; Sorrentino, C.: The Changing Family in International Perspective. Monthly Labor Review, sv. 115, č. 5 (březen 1990), s. 41-56.

4) Blankenhorn, D.: Fatherless America: Confronting Our Most Urgent Social Problem. New York: Basic Books, 1995, s. 132, 285.

5) Bronfenbrenner, U.: Discovering What Families Do. In: Blankenhorn, D.- Bayme, S.-Elshtain, J.B. (ed.): Rebuilding the Nest: A New Commitment to the American Family. Milwaukee: Family Service America, 1990, s. 27.

6) Goode, W.J.: World Changes in Divorce Patterns. New Haven: Yale University Press, 1993, s. 9. Goode popisuje “obecný vzorec” rostoucího počtu rozvodů v Evropě jako pramenící “z dlouhodobé tendence jednotlivců hledat své vlastní zájmy a štěstí spíše než zůstat v manželství kvůli svým dětem nebo zájmům ´rodiny´” (s. 25).

7) Berger, P.L.-Neuhaus, R.J.: To Empower People: The Role of Mediating Structures in Public Policy. Washington, D.C.: AEI Press, 1977; Putnam, R.D.: Bowling Alone: America´s Declining Social Capital. Journal of Democracy, sv. 6, č. 1 (leden 1995), s. 66.

8) Elshtain, J.B.: Democracy on Trial. New York: Basic Books, 1995, s. 5-6.

9) Tocqueville, A. de: Democracy in America, sv. II. New York: Schocken Books, 1961, s. 128-129.

10) Putnam, R.D.: Op. cit., s. 70.

11) Tamtéž, s. 67-73.

12) Mnoho analytiků v USA navrhuje, abychom v problémech vyplývajících z fragmentace rodin spoléhali na “společenské sítě”. Podle tohoto hlediska se nemusíme příliš znepokojovat například nárůstem počtu domácností s jedním rodičem, jelikož osamělé matky a jejich děti mohou (alespoň teoreticky) najít potřebné “podpůrné systémy” ve společenství, které je obklopuje.

Avšak tato analýza se prostě vyhýbá jádru problému. Životaschopné společenství předpokládá životaschopný rodinný systém a závisí na něm. Pouze myšlení založené na přání nám dovoluje předpokládat, že můžeme klidně přihlížet úpadku rodinné jednotky, jestliže udržujeme a dokonce posilujeme zbytek občanské společnosti.

13) Myslím, že je nadbytečné, a obávám se, že by od Američana dokonce mohlo znít arogantně, pronáším-li tato slova v České republice, místě zrodu Charty 77 a Občanského fóra, dvou z nejdůležitějších příkladů nadřazenosti a síly občanské společnosti v tomto století.

14) Maley, B.: Morals and Modernity. In: Popenoe, D.-Norton, A.-Maley, B.: Shaping of Social Virtues. St. Leonards, Australia: Center for Independent Studies, 1994, s. 96, 105.

15) Eberly, D.E.: Restoring the Good Society: A New Vision for Politics and Culture. Grand Rapids, MI: Baker Books, 1994, s. 103.

16) Elshtain, J.B.: Op. cit.; Glendon, M.A.-Blankenhorn, D. (ed.): Seedbeds of Virtue: Sources of Competence, Character, and Citizenship in American Society. Lanham, MD: Madison Books, 1995.

17) Přiznávám, že já a moji kolegové jsme byli v této diskusi účastníky stejně jako jejími pozorovateli. Avšak mé hodnocení diskuse – a zejména můj názor na to, kdo zvítězil a kdo prohrál v té fázi, které říkám stará diskuse – široce sdílejí i ti, kdo “prohráli” a kdo tudíž v mnoha jiných věcech se mnou nesouhlasí. Viz např. Stacey, J.: Scents, Scholars, and Stigma: The Revisionist Campaign for Family Values. Social Text, sv. 12, č. 3 (podzim 1994), s. 51-75; Skolnick, A.-Rosencrantz, S.: The New Crusade for the Old Family. American Prospect, č. 18 (léto 1994), s. 59-65; Willis, E.: Why I´m Not “Pro-Family”. Glamour, říjen 1994, s. 150-153. Pokud jde o zhodnocení tohoto tématu poradcem prezidenta Clintona pro domácí politiku, viz Galston, W.A.: Beyond the Murphy Brown Debate. New York: Institute for American Values, prosinec 1993.

18) Elshtain, J.B.: Op. cit., s. 17.

19) I v jiných zemích po celém světě čelí vysoce centralizované, relativně nepružné byrokratické struktury – ať jsou řízeny volenými vládami, komunistickými stranami nebo nadnárodními korporacemi – rostoucímu tlaku, aby se buď zreformovaly, nebo zanikly.

Ti, kdo obdivují švédský asistenční stát, jej považují za vhodné a odůvodněné přizpůsobení sociálních institucí moderním, urbanisticko-průmyslovým podmínkám. Tam, kde vesnická komunita nebo rozšířená rodina již nemůže jednotlivce ochránit před stresem nebo nesnázemi, říkají, tam kompetentní političtí inženýři zkonstruovali nové mechanismy (v jejich pojetí sociální), které nabízejí rovnocenné formy zabezpečení. Jejich zastánci tvrdí, že sociálně demokratická rodinná politika z velké části vyřešila moderní konflikt mezi rodičovstvím a vyděláváním na živobytí, mezi potřebou lidské reprodukce a tlakem dětí na životní úroveň rodiny, když přenesla na společnost většinu nákladů a břemen výchovy mládeže. Mezi specifická opatření k zabezpečení tohoto cíle patří: všeobecné přídavky na děti; podpory na bydlení; bezplatné školní vzdělání; novomanželské půjčky na domácnost; dotovaná dětská kolektivní zařízení a rozmanité služby v naturáliích bez přímé úhrady jako školní obědy a přesnídávky, zdravotní služby pro matku a dítě, mateřské dávky a placená rodičovská dovolená.

Ucelená vize této švédské rodinné politiky byla poprvé formulována v díle A. a G. Myrdalových z roku 1934, nazvaném “Kris i befolkningsfragan” (Krize v populační otázce).1) Podnětem k jejich knize byl prudký pokles porodnosti ve Švédsku po roce 1920, jehož využili k ospravedlňování jednotné rodinné a dětské politiky. Plody švédského experimentu se však dostavily teprve v pozdních 80. letech, kdy velkorysý program placené rodičovské dovolené doprovázený dalšími výhodami začal mít měřitelný dopad na švédskou fertilitu. Porodnost stoupla z nejnižší hodnoty 11,02 (na 1000 osob) v roce 1983 na 14.48 v roce 1990, přičemž čistá míra reprodukce ve stejném období vzrostla z 0,780 na 1,027. V téže době ženy od 18 do 45 let věku vykazovaly téměř “plnou” zaměstnanost. Švédsko se tak stalo jednou z mála západoevropských zemí, která dosáhla zjevně stabilní struktury populace a zabezpečení osob v “postindustriálních” podmínkách sklonku 20. století; zdálo se, že vyřešilo jeden z nejvíce znepokojivých moderních problémů.

Bližší zkoumání však prozrazuje, že jak racionalita, tak i současná úspěšnost švédského modelu jsou iluzorní. Předně, švédská rodinná politika měla ve skutečnosti od svých systematických začátků ve 30. letech silný ideologický obsah, který, spíše než že by na změny reagoval, směr změny určoval; a šlo o směr neslučitelný s existencí rodin. Předpoklad udržení míry reprodukce dosažené k roku 1990 je navíc zavádějící a pravděpodobně neudržitelný, neboť stojí na drolícím se základu. Švédský model rovněž zkresluje skutečnou povahu současné krize rodiny a tím znejasňuje účinnější politické řešení nebo v něm předem brání.

Myrdalovi ve své práci o švédské “populační politice” ve 30. letech veřejně kladli důraz na potřebu četnějších a časnějších manželství a vyšší porodnosti; jejich jména byla obecně spojována s pronatalismem a rodinným životem. Rozbor detailů jejich projektu a jeho realizace však odhaluje značně rozdílný záměr, který má málo společného se zachováním nebo obnovou rodiny, ale je zaměřen na prosazení specifických nových idejí a institucí. Tyto hlubší strategie zahrnují:

Myrdalovi tvrdili, že lidské vztahy a sexuální morálka nejsou zakořeněny v neměnné lidské přirozenosti. Domnívají se naopak, že lidská pouta manželství a rodičovství jsou produkty stále se proměňujících sociálních a ekonomických modelů. Jak vysvětlila Alva Myrdalová, z věty “rodina je základní buňkou společnosti” se nesprávně vyvozuje, že instituce rodiny je stabilní. Dokazovala, že přechod od předindustriální ekonomiky zemědělců a řemeslníků k industriální peněžní ekonomice musí vyústit v nové formy rodiny: “Nejsme již oprávněni mluvit o ´rodině´ a mít na mysli tutéž věc…(jako) před sto lety.”2) Rodinný systém jakožto sociální, nikoli přirozený útvar se musí přizpůsobovat či vyvíjet, aby vyhovoval novým podmínkám. V politickém jazyce to znamenalo, že “část tradičních úkolů rodiny musí být zespolečenštěna. Moderní společnost musí rodiny osvobodit od stresů, jimž je vystavuje.”3)

V hodnotové stupnici, kterou Myrdalovi vnesli do tvorby švédské politiky, připadala nejvyšší priorita sociální svobodě a rovnosti jednotlivce, zvláště v ot

STUDIE č. 5 v tiskové podobě zde.

Studie OI č. 5

Návrh katolické církve na využití a správu restituovaného majetku

Občanský institut
září 1993

ISBN 80-900190-8-0

Obsah:

Úvod

1. Postavení římskokatolické církve ve společnosti
2. Koncepce správy církevního majetku
3. Příprava na převzetí správy majetku
4. K čemu by církev využila restituovaný majetek

Úvod

Od vydání studie č. 1 “Církve a majetek” v květnu 1993 došlo k neočekávanému vyhrocování postojů politických stran, vlády, církví i jednotlivců k problému nejen restituce církevního majetku nebo jak se často zdůrazňuje ke zmírnění některých majetkových křivd, ale k postavení církví ve společnosti vůbec.
Hledání konsensu o této záležitosti naráží na značné obtíže. Proto se jeví účelným vrátit se formou pokračování původní studie
k tomuto námětu a podívat se na něj ještě jednou z jiného hlediska, a to z hlediska míry společenského zájmu na vrácení majetku církvím. Ten je v podstatě determinován účelem, kterému má církevní majetek sloužit.
Restituenti nemusí nikomu skládat účty z toho, jak s vráceným hmotným majetkem naloží. V případě církve je tomu však naopak. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že občané nevědí, k čemu církev potřebuje majetek a jak s ním hodlá naložit. Ukazuje se, že informovanost o církvi a jejím financování je mizivá. Je mnoho těch, kteří zastávají názor, že církev by měla dostat zpět jen budovy sloužící bohoslužebným účelům a nikoliv produktivní majetek. Jiní tvrdí, že se církev nedokáže vyrovnat s moderními požadavky na správu svého majetku. Další požadují, aby církev vysvětlila veřejnosti, k čemu vlastně majetek potřebuje a co s ním hodlá dělat. Objevují se názory, že podnikání a náboženství nejdou dohromady, že církev má žít jenom z darů věřících. Někdy se dokonce připomíná, že některé církve si zavedly interní daně a ty dokáží církev financovat, takže i za dnešní situace některé církve nebo náboženské společnosti resignují na vyplácení státních příspěvků.
Na tento problém je nutné se podívat z hlediska římskokatolické církve, protože je ze všech církví a náboženských společností největší, přišla o nejvíce majetku a byla komunistickým režimem nejvíce potlačována pro její ideovou neslučitelnost s dialektickým materialismem a pro její internacionální charakter.
Podaří-li se vyřešit problém postavení římskokatolické církve v novém českém demokratickém státu, bude snadné řešit problém ostatních církví a náboženských společností.

Kapitola 1
Postavení římskokatolické církve ve společnosti

Církev působí v českém státu od 9. století, kdy na naše území přicházeli první misionáři. Má tedy za sebou zhruba 1100 let vývoje vztahů ke státním útvarům, které reprezentovaly český stát.
Tyto vztahy se ubíraly v podstatě cestou od respektování významné role církve ve společnosti státními orgány ve středověku přes podřízení církve státním zájmům za Habsburků až po hrubý útlak a systematickou postupnou likvidaci církevních struktur za komunistického režimu.
Současný český stát se definuje jako stát budovaný na občanském principu. To znamená mimo jiné, že všichni občané tohoto státu mají stejná práva a povinnosti a že stát ani nezvýhodňuje ani nediskriminuje žádnou organizaci, kterou si tito občané legálně vytvářejí k vyjadřování a obhajování svých zájmů, tedy ani církve.
V takto definovaném státu mají občané právo vyznávat své náboženské přesvědčení svobodně a způsobem, který mu odpovídá. Jestliže tak chtějí činit způsobem, jak mu učí katolická církev, je to jejich nezadatelné právo svobodných občanů.
Vyvíjení jakékoliv a tedy i náboženské činnosti však není možné bez ekonomických důsledků. Každá činnost vyžaduje ke své realizaci vynaložení nákladů, které musí být pokryty nějakými finančními zdroji.
Církev (bez řádů) potřebuje ke své činnosti ročně cca 0,5 mld. Kč. Ty zatím získává z menší části od věřících, z větší části od státu. Stát poskytuje tyto finanční příspěvky církvi jako kompenzaci za to, že jí odňal po roce 1948 možnost financování církevních aktivit z výnosů církevního majetku, tedy z podnikatelské činnosti (lesy, pole, rybníky, několik drobných průmyslových objektů), že nesplnil ustanovení dvou zákonů o finanční náhradě za zabavené nemovitosti a proto, že na sebe přenesl všechny závazky tzv. patronů, kteří pomáhali církvi nést tíživé břemeno péče o církevní stavby.
Řešení problému ekonomického zabezpečení církve v současné době je však velmi ztíženo tím, že zanedbanost církevního majetku dosáhla hrozivých rozměrů. Restituce sama o sobě, i kdyby byla provedena v plném rozsahu, nemůže financování údržby a oprav vyřešit. Tím se požadavek nového způsobu řešení finanční nezávislosti církve na státu dostává do nové polohy, kdy nezbývá než přistoupit k jeho řešení komplexně. Komplexní řešení je proto také zcela logicky předmětem současných jednání zástupců vládní koalice. Přitom restituce nebo náhradní řešení za restituci, kterým by mohla být státní renta za majetek, který byl církvi odňat, za který nikdy nedostala zákonem stanovenou finanční náhradu a který byl posléze zprivatizován nebo převeden do majetku obcí, je nedílnou součástí komplexního řešení. Odstranění vnitřního dluhu (zanedbanosti) církevního majetku představuje řádově větší částky než krytí provozních nákladů církve. Přitom nelze přehlédnout, že majetek římskokatolické církve je velmi významnou částí národního kulturního dědictví a jeho zachování tedy není jen zájmem církve, ale celého národa.
Za těchto okolností vyřešení vztahu církve a státu má několik rovin, které čekají na své jasné definování.

Rovina společenská

Česká společnost může mít ve své většině k církvi vztah pozitivní, neutrální nebo negativní. Nejde přitom o 4 miliony českých katolíků, ale o 6 milionů ostatních občanů, protože katolíci mají ke své církvi zcela pochopitelně vztah pozitivní. Jaký tedy bude vztah nekatolíků k církvi?
Ten by měl být určen mírou uznávané společenské prospěšnosti církve. Co nabízí a chce dávat církev společnosti? Především je to výchova občanů k plnému respektování mravních principů a hodnot, jak to vyžaduje víra. Na druhém místě je to praktické uplatňování blíženecké lásky, jak se projevuje zejména v sociální činnosti farních a řeholních společenství.
Bude-li nekatolická část veřejnosti hodnotit tuto činnost církve ve prospěch mravní a sociální úrovně společnosti výše než hmotný blahobyt, bude její vztah k církvi pozitivní. Bude-li naopak hodnotit nejvýše dosažení vysokého standartu životní úrovně bez ohledu na mravní a sociální úroveň národa, bude její vztah k církvi negativní. Bude-li jí mravní úroveň národa a služba bližním lhostejná, bude její postoj k církvi neutrální.
Přitom církev v duchu své dvoutisícileté tradice nabízí své služby všem bez rozdílu vyznání nebo přesvědčení. V církevních nemocnicích se léčí všichni pacienti a nikdo se jich neptá na jejich vyznání. Do církevních škol mají přístup všichni. Do sociálních ústavů jsou přijímáni lidé podle potřebnosti. Účast na externích pobytech v klášteřích není vázána na předložení křestního listu. V duchu evangelia jsou totiž bližními všichni, kteří potřebují pomoc.

Rovina politická

O vztahu státu a církve rozhodují politické strany zastoupené v parlamentu, zejména strany s rozhodujícím počtem mandátů. Přístup politických stran k otázce vztahu státu a církve je do značné míry předurčen jejich politickou orientací a jejich představami o vlivu církve na společnost.
V důsledku soustavné převýchovy českého národa v duchu dialektického materializmu a zdůrazňováním negativních událostí ze života církve se podařilo v české veřejnosti udržet nedůvěru k římskokatolické církvi, která má své hluboké historické kořeny. Tato nedůvěra je živena pochybnostmi o budoucích záměrech církve, o míře jejího politického vlivu v případě, bude-li “bohatá”. Přehlížejí se přitom změny v církvi vyvolané druhým vatikánským koncilem, ekumenické snahy mezi křesťanskými církvemi i statečný odpor, který kladla církev komunistickému režimu. Nebere se vážně tvrzení církve, že chce společnosti sloužit. Obnovení ekonomické základny církve se předkládá veřejnosti jako porušení přijaté právní zásady, že nelze napravit všechny křivdy, ale lze pouze zmírnit některé z nich. Dále se argumentuje tím, že restituce se mají týkat jen fyzických osob.
Vrácení části nebo veškerého majetku je skutečně především politickou otázkou. Její řešení předpokládá, že si politický subjekt nejprve zodpoví sám pro sebe otázku – záleží mi na tom, aby církev mohla účinně plnit to co nabízí, sloužit veřejnosti, nebo o to nestojím, protože ji podezřívám z utajování jejích pravých úmyslů, tj. mocenských ambicí.
Církev nemá jinou možnost jak přesvědčit nekatolíky o upřímnosti svých úmyslů než tím, že dostane příležitost a bude moci opravdu společnosti sloužit.

Rovina právní

Majetek byl církvi odebírán různými zákonnými i nezákonnými způsoby. Přitom i při odebírání zákonnými způsoby často nebyla dodržena litera zákona, protože se to zdálo v dané chvíli málo důležité.
Bylo by spravedlivé, kdyby bylo bez výhrad vráceno to, co bylo odňato nezákonnými způsoby, což jsou především případy řeholního majetku. Dále by bylo správné, kdyby bylo vráceno vše, u čeho nebyla dodržena litera zákona.
Protože církev oslabená po 40 letech útlaku není schopna celý svůj bývalý majetek ihned převzít do své správy, ale může tak učinit postupně, přičemž některé části svého majetku již vůbec nehodlá převzít, považují církevní představitelé za optimální řešení, aby jí stát restitučním zákonem zaručil možnost převzetí všeho co církvi patřilo s tím, že do stanovené doby církev sdělí, co převezme a co nikoliv.
Pro toto řešení mluví i nesmírná nesnadnost identifikace původního církevního majetku. Přečíslování parcel, jejich slučování a rozdělování, nedostatky v právní a geodetické evidenci, převody mezi právnickými osobami a řada dalších problémů, na které naráží církev při identifikaci svého původního majetku mluví proti výčtové metodě. Její realizace by byla časově náročná, finančně nákladná a plná nepřesností, které by byly živnou půdou pro spory. Rovněž cesta soudních sporů by byla stejně náročná. Další důvod, který mluví proti aplikaci výčtové metody, jsou faktické změny, kterými církevní majetek během uplynulých 40 let prošel. Tak např. brněnské biskupství podle původních představ mělo dostat zpět v restituci cca 400 budov, když ale církevní představitelé v reálu přezkoumali jejich současný stav, ukázalo se, že pro církev je z nich upotřebitelných jen 50, tj. 12,5%.

Rovina ekonomická

Církev musí z něčeho žít a musí z něčeho opravovat zchátralé církevní stavby a interiéry. Je nereálné se domnívat, že to vše lze uskutečnit ze sbírek věřících. Nebude to možné ani z výnosu plně restituovaného majetku. Přijme-li však veřejnost pozitivní hodnocení postavení církve ve společnosti, bude jistě ochotna prostřednictvím státních orgánů uznat, že církev plní vedle své mravní a sociální role také úlohu největšího národního muzea uměleckých staveb a předmětů. Tím se vytvoří předpoklady pro uznání oprávněnosti státní podpory církvi a jejím institucím. Každá z těchto tří rolí církve ve společnosti si však vyžaduje jinak koncipovaný druh podpory.

Z uvedených důvodů není postavení církve ve společnosti jednoduché a vyžaduje citlivé hledání rovnováhy mezi všemi zájmy a aspekty vzájemného soužití se státem.

Kapitola 2
Koncepce správy církevního majetku

Řeholní společenství budou hospodařit se svým majetkem samostatně, jak tomu vždy bylo. Kláštery budou financovány z výnosu produktivního majetku, který k nim patřil a který by se jim měl v restituci vrátit. Pokud k restituci nedojde, mohou jen živořit a nikdy nebudou schopny odstranit miliardové škody, které na jejich objektech vnikly. V tom případě bude potřebná k jejich záchraně masivní státní finanční pomoc.
Na příkladu břevnovského kláštera benediktinů, který představuje tradiční formu řeholního života, lze ukázat způsob využití majetku po jeho případném vrácení. Celková rekonstrukce již vráceného areálu kláštera si vyžádá částku 411 mil. Kč. Obnovné práce již probíhají a zatím na ně bylo vynaloženo 111 mil. Kč, které byly kryty z dotací státu, magistrátu hl. m. Prahy a obvodního úřadu Prahy 6, jakož i půjčkami a dary věřících i zahraničních sponsorů. Podmínkou finančních darů bylo jejich použití pro obnovu kláštera, což bylo splněno.
Řád chce v rekonstrukčních pracích této významné památky pokračovat. V jejich rámci hodlá především obnovit původní konvent a prelaturu, kterou chce využít pro pořádání kulturních a společenských akcí, koncertů, přednášek a výstav. V budově má pracovat i nakladatelství OPUS BONUM určené pro vydávání náboženské a kulturní literatury. Benediktini zde chtějí vybudovat i hospic neboli jednoduchou ubytovnu cenově dostupnou např. pro studenty a jiné. Opravám sakrálních uměleckých předmětů mají sloužit restaurátorské dílny a ateliéry. Klášterní zahrada má být místem odpočinku a rekreace pro všechny občany. Všechny tyto druhy činnosti chtějí přispět ke všestrannému rozvoji této části Prahy.
Těmto záměrům mají sloužit výnosy z pozemků přiléhajících ke klášteru, a to ve shodě s územním plánem rozvoje Prahy 6. Má zde vzniknout nová výstavba s rekreačním a sportovním zázemím, obchodní centrum a ubytovací kapacity.
Pokud bude vrácena zemědělská půda, předpokládá projekt obnovu zelinářské a chmelařské tradice na ekologických principech.

Obnova kláštera v Broumově si vyžádá náklad asi 500 mil. Kč. Jde rovněž o vzácný památkový objekt, svým významem ojedinělý v broumovském výběžku. I zde chtějí benediktini přikročit k důkladné obnově. Zatím zde byly zahájeny jen nejnutnější opravy kryté výnosy z nájmů a zahraničních finančních darů.
Mezi zamýšlené projekty patří rozšíření expozice Muzea Broumovska, vytvoření cenově dostupného ubytovacího zařízení pro rodinnou turistiku a zřízení církevního gymnázia s kolejí. To předpokládá možnost hospodaření na lesní půdě, která dříve klášteru patřila a která by byla spravována kvalifikovanými odborníky. I tyto snahy mají za cíl oživit tento cíp Čech, který je stále víc navštěvován turisty od nás i z ciziny, a který trpí nedostatkem pracovních příležitostí.

Mezi subjekty církve, které žádají vrácení svého majetku, patří i sestry Apoštolátu 3. řádu sv. Františka, které založil P. Dr. Jan Ev. Urban, aby se zcela věnovaly sociální a zdravotní službě trpícím, chudým a opuštěným lidem. Sestry, které si zvolily evangelní způsob života ve světě, slouží přímo v rodinách, v bytech trpících a opuštěných, a tam ošetřují, konají pečovatelskou službu a všestrannou sociální péči.
O výsledcích jejich činnosti hovoří statistika. V roce 1992 vykonaly 10 693 návštěv u nemocných, kde odpracovaly 24 192 hodin při jejich ošetřování a různých pracích.
Pro rozvinutí této služby určené všem lidem bez rozdílu, věřícím i nevěřícím a konané moderní formou domácí péče (home care) žádají sestry Apoštolátu vrácení dvou domků u kostela sv.Václava v Praze 6.

Diecéze přistoupí k organizaci hospodaření se svým majetkem podle církevních provincií. Ty jsou dvě – česká a moravská.
Po četných diskusích a oponentním řízení, prováděném tuzemskými i zahraničními odborníky se obě provincie rozhodly, že nejvýhodnějším modelem správy restituovaného církevního majetku budou holdingové společnosti s ručením omezeným.
V české církevní provincii se bude mateřská společnost holdingu nazývat ” Společnost pro majetkovou správu “. Pod tímto názvem se připravuje její registrace. Ta bude jediným rozhodujícím a řídícím činitelem, který bude řídit jednotlivé dceřinné společnosti. Mateřská společnost bude mít jen velmi omezené personální obsazení (výkonný ředitel, ekonom, právník, sekretariát) a bude zajišťovat následující činnosti:
1. Formulace koncepce a strategie správy majetku.
2. Zakládání dceřinných společností a určování jejich základní činnosti a zaměření.
3. Určení základní organizační struktury všech dceřinných společností.
4. Jmenování a odvolávání řídících a vedoucích pracovníků dceřinných společností.
5. Řízení a zajišťování základních finančních činností pro celý holding (úvěry, půjčky, investice a pod.).
6. Jednotné metodické řízení některých činností dceřinných společností jako účetnictví, personalistika, všeobecná administrativa, tok informací a pod.).
7. Koordinace obchodní činnosti jak na vnitřním, tak zejména na zahraničním trhu.

V počátečním období se počítá s hlubším zasahováním mateřské společnosti do činnosti jednotlivých dceřinných společností do ustálení vzájemných vztahů.
Dceřinné společnosti budou hlavním nositelem operativní činnosti, rizik i odpovědnosti. Budou zakládány podle potřeby, a to jak z hlediska provozního zaměření tak z hlediska regionálního.
V prvním časovém úseku po uzákonění restituce se předpokládá založit dceřinné společnosti, které se budou zabývat lesním hospodářstvím, zemědělstvím, realitní a stavební činností, obchodní činností.
Způsob, vztah a právní forma svěření majetku církve do správy “Společnosti pro majetkovou správu” odpovídá plně Kodexu církevního práva (církev majetek neprodává, považuje se za jeho správce, hospodaření s ním je pod přímým dohledem biskupa – CIC 1276). Správní organizace SMS bude pověřena prováděním služeb a výkonem správy na základě předem podepsané svěřenecké smlouvy se zachováním právní subjektivity a možnosti svobodného rozhodnutí každého farního úřadu, kapituly či biskupství.
Pro konečné rozhodnutí o ekonomických vazbách uvnitř této společnosti je nutno znát včas a co nejpřesněji daňové uspořádání
vztahů mezi státem a církví, zejména:
1. Způsob zdanění zisku při převodech uvnitř holdingu.
2. Možnost nezdanitelnosti zisku při převodu ze společnosti na církev.
3. Osvobození všech žádostí a dokladů uplatňujících restituční práva nebo potvrzení vlastnictví od správních poplatků (týká se výpisů, zaměření, registrace apod.)

Zakladateli společnosti SMS budou výhradně jednotlivá biskupství či kapituly. Společnost bude čistě národní, bez účasti zahraničních subjektů. Předpokládá se, že v dceřinných společnostech budou moci být i další společníci, jako např. místní význačný vlastník, farnost, kongregace apod., ale i společníci mimocírkevní. To zvláště v těch případech, kdy takové společnictví umožní realizaci větších investic, zejména při pořizování výrobních prostředků, technologií, know-how apod. V takových dílčích případech se předem nevylučuje ani účast zahraničního subjektu. V každém případě však musí být dodržen princip nezcizitelnosti církevního majetku a majoritního postavení církve. Toto majoritní postavení církevních složek bude zajištěno ve všech řídících a kontrolních orgánech společnosti SMS. Při České biskupské konferenci bude založeno zúčtovací centrum, které bude ekonomický přínos SMS distribuovat podle potřeb do diecézí.
V moravské církevní provincii se předpokládá založení více organizací pro správu církevního majetku a to olomouckým arcibiskupstvím a brněnským biskupstvím.
Hlavní organizace pověřená majetkovou správou, evidencí a řízením majetkových práv vlastníků se bude zabývat také činností charitativně-sociální, školskou, kulturně-vzdělávací a pod. Další
organizace, eventuelně v některých případech i fyzické osoby, budou pověřené výkonnou činností pěstební, těžební, chovatelskou,
zpracovatelskou, obchodně-prodejní nebo stavební a to podle druhu
restituovaného majetku. Tyto výkonné organizace (osoby) budou mít majetek v pronájmu. V souladu se sociálním učením církve se uvažuje nejen se společnostmi podle obchodního zákoníku (akciové
společnosti, společnosti s ručení omezeným), nýbrž i s drobnými podnikateli – živnostníky, což umožní věřícím laikům, ale i odborně zdatným ateistům podílet se na hospodaření s církevním majetkem. V zásadě bude poskytována možnost práce v širokém spektru na rozdíl od možnosti zaměstnání.
Předpokládá se, že založení těchto organizací proběhne buď to podle obchodního zákoníku nebo podle připravovaného zákona o neziskových organizacích.
Vzhledem k výrazné převaze lesnicko-zemědělského charakteru majetku, který přichází v úvahu pro restituci v moravské provincii, se počítá s následujícími prioritami v jednotlivých činnostech:

Krátkodobé priority v lesnické činnosti:
- udržovat čistotu lesa průběžným zpracováním nahodilých těžeb a kalamit,
- uplatňovat při výsadbě geneticky a provenienčně vhodný sadební materiál,
- zvyšovat podíl listnatých dřevin při zalesňování,
- realizovat důsledně výchovné zásahy v porostech do stáří 50 let,
- zlepšit péči o kultury a o jejich doplňování,
- dbát na estetiku lesa (solitery, výsadba pohlednějších dřevin, průhledy do krajiny),
- zajišťovat povýrobní úpravy pracovišť, cest, svážnic,
- udržovat lesní chodníky a pěšiny,
- budovat odpočinková zákoutí či zařízení včetně údržby historických objektů (prameny, pomníčky),
- obnovit práce na asanaci a hrazení bystřin, strží, na čištění koryt potoků a řek,
- udržovat vnější vzhled budov a staveb,
- rušit nepovolené skládky a stavby.

Dlouhodobé priority v lesnické činnosti:
- vycházet z tradic obhospodařování lesních kultur v minulosti,
- zvyšovat ekologickou stabilitu lesních porostů,
- zvýšit váhu celospolečenských funkcí lesa (vodohospodářské, klimatické, ekologické, ozdravné),
- potlačit stávající prioritu lesa jako zdroje finančních prostředků,
- omezit důsledky postižení lesních kultur imisemi,
- snížit stavy vysoké zvěře na únosnou míru,
- zvyšovat podíl melioračních a odolných dřevin,
- uplatňovat šetrné těžební technologie a vhodně je načasovat k zamezení erozí,
- propojit organizačně těžbu se základním zpracováním dřeva,
- obnovit těžbu kamene pro údržbu cest.

Priority zemědělské činnosti v rovinných oblastech:
- zajistit produkci tržních plodin bez živočišné výroby po vzoru dolnorakouského zemědělství (obiloviny, pšenice, sladovnický ječmen, řepka olejná, mák, hrách, cukrovka),
- udržet, resp. zlepšit úrodnost a obsah humusu v půdě správným střídáním hmoty a zaoráváním veškeré organické hmoty (sláma, skrojky),
- dodržet velikost honů dle reliéfu terénu,
- minimalizovat vstup mechanizačních prostředků na pozemky využitím nejnovějších poznatků v agrotechnice, výživě a ochraně rostlin, sklizni včetně moderních strojů (např. příprava půdy a setí v jedné operaci, sklizeň obilovin kombajny s drtiči slámy, sklizeň cukrovky se zásobníky na bulvy, ořezáním a drcením skrojků v jedné operaci apod.),
- vybudovat uzavřený výrobně-spotřebitelský okruh a provázat tak výrobce a spotřebitele.

Priority zemědělské činnosti v podhorských oblastech:
- zatravnit až 40% pozemků s ohledem na chráněné krajinné oblasti, zdroje pitné vody a pod.,
- obnovit pastevní chov, zejména masných plemen a mléčných plemen,
- na zbývajících plochách přejít k produkci tržních plodin (krmné obiloviny, potravinářské produkty jako hrách, mák, řepka olejná, osiva).

Kapitola 3
Příprava na převzetí správy majetku

Úvodem bude asi vhodné zrekapitulovat, co by znamenala úplná restituce církevního majetku. Církvi (diecézím i řádům dohromady) by se vrátilo
- 46 tis. ha zemědělské půdy, tj. 1% celostátní výměry,
- 169 tis. ha lesní půdy, tj. 6% celostátní výměry,
- 3 024 budov, z toho cca 300 významnějších, ostatní jsou dnes již zbořené, zchátralé nebo pro církev nevyužitelné, takže se nedá čekat velký zájem o jejich převzetí s výjimkou hájoven, mysliven a podobných staveb souvisejících s lesním nebo zemědělským hospodařením.

Všechny církevní složky, zejména biskupství, provádějí intenzivní identifikaci majetku, který patřil církvi podle archivních dokladů, pozemkových knih, výpisů z geodézie, desek zemí Koruny české po roce 1948. Některá biskupství a řády tuto etapu přípravy na restituci již ukončily a výčet majetku, který byl církvi po únoru 1948 zcizen nebo nikdy právně svého vlastníka nezměnil, je v mnoha případech již dokončen. Předmětem této publikace však není tento výčet uvádět. Jedná se většinou o hospodářské zázemí biskupství, kapitul, far apod.
Příprava hospodářského využívání a zvelebování restituovaného církevního majetku, ať již lesů, polí, luk, rybníků či budov, musí projít důkladnou analýzou výchozího stavu. Exaktní popis stavu majetku považuje církev za nesmírně důležitou a neopominutelnou etapu před vlastním zahájením správy tohoto majetku, v níž je třeba minulé 45leté období odborně ekonomicky zbilancovat.
Kritéria určení současného technického stavu a finančního ohodnocení se výrazně liší podle typu majetku.
Zatímco u zemědělské půdy se na základě podrobného půdního rozboru dá určit bonita půdy a spolu s umístěním lokality určit její budoucí nejvhodnější využití, v případě budov je tento postup náročnější. Vyžaduje provedení stavebně technického průzkumu, dispozičně konstrukčního průzkumu, vyhodnocení architektonické části, urbanistických vztahů i technické vybavenosti. Teprve na základě tohoto souboru informací je možné doporučit budoucí využití budovy s ohledem na rozvíjející se sociálně charitativní projekty církve, budovy zrekonstruovat nebo je doporučit k jinému hospodářskému využití. Forma krátkodobých nebo dlouhodobých pronájmů budov může přinést finanční prostředky pro rekonstrukci či opravu těchto budov, které nejsou v počátečním stadiu práce SMS k dispozici.
Všechny budovy, které by měly být církvi vráceny, by spolu s hodnocením stavebně technického stavu měly být předloženy kněžské radě a pastorační komisi diecéze k důkladnému rozvážení jejich budoucího využití. Expertiza provedená specialistou německé biskupské konference hovoří o technickém stavu budov, které by měly být církvi vráceny, v tom smyslu, že bude trvat 10 let, než budou moci být uvedeny do stavu odpovídajícímu možnosti jejich komerčního využití. Při respektování zákonů platných v ČR není též možno vystěhovat nájemníky, kteří budovy užívají, i když dojde k navrácení budov původnímu majiteli.
Církev předpokládá, že z výtěžku restituovaného majetku bude moci finančně podporovat i ty instituce, které by měly dostávat státní podporu, protože současná společnost ještě dlouho nebude mít prostředky na plné uspokojení jejich potřeb. Jednalo by se zejména o finanční podporu církevního školství základního (Brno, Hradec nad Moravicí, Jihlava, Olomouc, Valašské Meziříčí, Zlín), středního (Brno, Kroměříž, Prostějov, Letovice, Odry, Ostrava, Třebíč, Žďár nad Sázavou), učňovského (Jihlava, Vřesovice) i vysokoškolského (kluby a knihovny vysokoškolské mládeže v Brně a v Olomouci), církevní charitativní a sociální činnosti (asylové domy, denní stacionáře pro chudé a nuzné v tuzemsku i v zahraničí), sdělovacích prostředků (rozhlas, tiskoviny, časopisy). Zároveň se počítá s tím, že by část výnosů z restituovaného církevního majetku byla používána na údržbu a opravy kostelů, tedy na stavby kulturního a památkového významu.
V lesnické činnosti předkládaná koncepce naráží na absenci nového lesního zákona, který dosud nebyl vydán. Lesnictví má totiž svá specifika, která musí jak majitelé tak nájemci respektovat: lesní majetek o jakékoliv výměře musí mít svého odborného lesního hospodáře, buď vlastního nebo zabezpečeného formou odborné správy. Státní správa má dosud svými instituty na okresních úřadech právo kontrolovat dodržování zásad hospodaření v lesích podle schválených lesních hospodářských plánů. Tyto se připravují na každé desetiletí a revidují po každých pěti letech, kdy je prováděna kontrola následků živelných pohrom abiotického nebo biotického původu.
Tradice správy církevních lesů je taková, že významní generální ředitelé arcibiskupských lesů (např. prof. Konšel v Olomouci a prof. Korf v Praze) začínali svoji odbornou kariéru jako zařizovatelé – taxátoři. Taxace lesů je základem hospodaření v lesích. Lesprojekt (současný ústav pro hospodářskou úpravu lesů se sídlem v Brandýse nad Labem) má dosud monopolní postavení jako taxační kancelář. Bude však s velkou pravděpodobností zrušen pro nedůvěru zákazníků. Nepředpokládá se ho využívat ani ke spolupráci v církevních lesích. Pro církevní lesy by se zřídila vlastní taxační kancelář po vzoru vojenských lesů a statků, která by prováděla taxaci veškerého církevního lesního majetku. Sídlo této taxační kanceláře bude s největší pravděpodobností v Kroměříži.
Po schválení lesního zákona a restitučních zákonů bude nutné okamžitě reagovat na krátkodobé i perspektivní změny lesních hospodářských plánů jako např. jsou strategicko-ekologická stabilizace lesů, identifikace geofondu a maximální zabezpečování
reprodukce, změna podílu přirozeného zmlazování porostů apod. Ve všech větších lesních celcích chce církev hospodaření zkonsolidovat podle cílových představ o hospodaření. Asi 60% lesních lokalit je však ekologicky postiženo a církev z nich nemůže očekávat jakýkoliv ekonomický efekt po dlouhou řadu let (např. církevní lesy Blatno).

Po restituci budou nejprve převzaty větší lesní celky a pak se přistoupí k přebírání drobných farních lesů v regionu. Drobné lesy rozptýlené mimo regiony velkých celků bude často neekonomické obhospodařovat ve vlastní režii. Skupina odborníků tuto problematiku posoudí a dá návrh na optimální řešení, kterým může být buďto vlastní hospodaření nebo propachtování místní lesní akciové společnosti nebo jinému majiteli většího lesního celku nebo provedení arondace. V další etapě se uvažuje o slučování těchto drobných lesů do větších celků.
Jsou připraveny zásady pro přebírání lesů, zásady lesnické politiky, práva a povinnosti správců církevního majetku, zásady pro provedení počáteční inventury (zjištění skutečné zásoby dřeva na pni, holiny, stav kultur, honiteb a mysliveckého zařízení, lesních školek, meliorací, stav a současné využívání budov a jiných objektů, návrhy úprav a vybavení potřebných provozních budov) taxátory atd.
V zemědělské činnosti je situace složitější, protože zemědělství je v současné době neefektivním odvětvím národního hospodářství.
Kláštery si tradičně obhospodařují svou zemědělskou půdu samy. Z výnosu vydržují své kláštery, proto jsou všude vyhlášené jako vynikající hospodáři. Pokud jde o diecéze a fary, došlo by v případě převzetí zemědělské půdy k diferenciaci. Česká církevní provincie, které by se vrátila většina zemědělské půdy, by dala ihned vypracovat odbornou studii zahraničními církevními odborníky na správu církevního majetku, jak nejúčelněji postupovat u církevních velkostatků. Drobné farní pozemky, které kdysi sloužily k lepšímu hmotnému zabezpečení místního faráře a jeho kaplanů, by byly podle okolností buďto pronajaty místním rodinám za minimální nájem eventuelně do bezplatného užívání, nebo by byly využity na veřejně prospěšné účely ve prospěch obcí (hřiště, hřbitovy atd.)
Příprava církve na převzetí majetku je tedy, jak je jistě z uvedeného patrno, v pokročilém stadiu a měla by vyvrátit domněnky, že církev není schopna se ujmout efektivně a na úrovni hospodaření se svým původním majetkem. Přesný opak je totiž pravdou – církev má v úmyslu v případě navrácení svého majetku s ním hospodařit v duchu svých dřívějších tradic harmonicky spojujíc ekonomickou efektivnost s ekologicky zdravým lesnictvím a zemědělstvím a přihlížet přitom za pomoci domácích i zahraničních odborníků k nejmodernějším metodám řízení a správy.
Společnost majetkové správy pověřená hospodařením s církevním majetkem bude považovat za své hlavní úkoly:
1. Zachovat nedotknutelnost vlastnických práv církve na spravovaný majetek.
2. Zajistit církvi rozhodující vliv na správu tohoto majetku a to jak po stránce věcné, t.j. ekonomické, odpovídající zásadám mechanismů tržní ekonomiky, tak i po stránce duchovní, morální a sociální, odpovídající sociálnímu učení církve.
3. Vytvořit takový systém práce, který zajistí vysoce efektivní využití majetku a jeho další zvelebení aplikací všech moderních poznatků a zásad ekonomického řízení, ale současně zajistí i vysokou etickou úroveň této činnosti tak, aby byla v plném souladu s celkovým posláním církve.
4. Správa církevního majetku převezme od církve rizika, která každá podnikatelská činnost přináší s tím, že ekonomický efekt bude vracet zpět církvi tak, aby se plně mohla věnovat pouze svému pastoračnímu úsilí.
5. Vytvořit dlouhodobou koncepci organizace a k tomu odpovídající soubor služeb, které budou platnou integrální součástí nově vytvářených vzájemných vztahů mezi církvemi a státem.

Velká pozornost se věnuje problému tzv. věcných břemen církve. V některých budovách totiž stát provozuje sociální, vzdělávací, charitativní nebo zdravotnické služby.
Církev není schopna ihned převzít všechna tato zařízení do své správy. Některá lze převzít ihned, avšak ve většině z nich se počítá s postupným narůstajícím angažováním církve a teprve v budoucnosti s plným převzetím správy do církevních rukou. Bylo by podvázáním budoucích aktivit, kdyby církev nedostala možnost postupného přebírání těchto zařízení tak jak poroste počet kněží, řeholníků a řeholnic a laiků ochotných se angažovat ve službě bližnímu.
Pokud by se stalo, že církev oproti svému dnešnímu očekávání nebude mít v budoucnosti možnost převzít do své správy sociální, vzdělávací, charitativní nebo zdravotnická zařízení provozovaná státem v budovách, které by byly církvi zamýšleným restitučním zákonem vráceny, měla by být pro tento případ předem dohodnuta forma řešení takového problému mezi státem a církví. Dále by mohla být předvídána i možnost provozování smíšených zařízení státně-církevních.

Kapitola 4
K čemu by církev využila restituovaný majetek

Restituce by se týkala budov, polí, lesů, rybníků a několika málo drobných průmyslových staveb.
Výnos z klášterních polí, lesů a rybníků by byl používán k financování rekonstrukce klášterů, které vždy z výnosů tohoto majetku žily.
Výnos z diecézních, kapitulních a farních polí, lesů a rybníků by byl používán k údržbě kostelů a budov. Ekonomickými propočty bylo zjištěno, že výživu duchovních nebo náklady spojené s provozem církve či církevní administrativou by nebylo možné z tohoto zdroje krýt. Výnos lesů je odhadován na 50 – 70 mil. Kč, výnos polí na 10 mil. Kč, výnos rybníků je ekonomicky nepodstatný.Na opravy církevních staveb a interiérů je však třeba vynakládat několik miliard korun ročně.
Pro stát i pro veřejnost je patrně nejzajímavější, k čemu by chtěla církev využít budovy vrácené v restituci. Proto uvádíme mnohé z nich, přičemž se soustřeďujeme zejména na osud budov, které jsou dnes ve státním vlastnictví. Údaje uvádíme v pořadí: místo, číslo objektu, dnešní majitel, dnešní využití, církevní majitel, církevní využití.
Údaje o dnešním majiteli jsou jen orientační, protože často dochází k záměně majitele a uživatele a kromě toho byly zjištěny nesrovnalosti mezi údaji o majiteli v geodetických podkladech a v právní (smluvní) dokumentaci. Kromě toho dosti často nesouhlasí názvy právnických osob, uváděných v geodézii jako majitelé, se skutečností.
Z praktických důvodů zde nemůže být podán plný výčet budov, protože počet budov, kterých by se měla teoreticky týkat možnost restituce, přesahuje 3 tisíce. Účel, ke kterému hodlá církev objekty využít je uveden za předpokladu, že bude církvi dotyčný objekt vrácen.
Pro ilustraci je možno uvést výsledky průzkumu prováděného brněnským biskupstvím. Z 217 budov přicházejících v úvahu pro restituci byl detailně do poloviny roku 1993 prověřen stav 115 budov, které vlastní nebo užívá necírkevní majitel s tímto výsledkem:

účel budovy: počet z toho:
budov zbořeno zchátralé soukromé
kaple,kostel 2 2
obytný dům 26 7 2 8
stodola, hosp. budova 53 17 7 6
kulturní zařízení 4 1
fara 3 1
márnice 5
stáj 1
úřad 2
občanská vybavenost
(škola, nemocnice,
soc. ústav, tělocvična) 9 1
sklep 2 1
pila 1
prázdná plocha 1
zámek 2
klášter 1
továrna 1
mlýn 1
jiné 1

Konkrétní příklady budov s uvedením zamýšleného účelu po restituci:

Jesenec – zámek č. 1, domek č. 2, dům č. 109
Okresní ústav sociálních služeb, domov důchodců
Česká kongregace sester dominikánek, domov důchodců

Hranice – dům č. 873 v lázeňské části města
Městský úřad, kanceláře
Česká kongregace sester dominikánek, zpočátku pronájem, později sociální ústav

Klimkovice – dům č. 5, dům č. 239, dům č. 417
Městský úřad, kanceláře
Česká kongregace sester dominikánek, zpočátku pronájem, později sociální ústav

Kokory – dům č. 54, dům č. 56 s hospodářskými budovami
Okresní ústav sociálních služeb, ústav pro mentálně postižené dívky a ženy
Česká kongregace sester dominikánek, převzetí ústavu do vlastní správy

Morkovice – dům č. 140 a 141
Obecní úřad, zdravotní středisko
Česká kongregace sester dominikánek, pronájem, ponechání pro potřebu zdravotnictví (původní sirotčinec nebude obnoven)

Liptál – domy s dvory
Okresní úřad, zvláštní škola s internátem
v dlouhodobější perspektivě převzetí do správy řádu s ponecháním dosavadního využití

Olomouc – Řepčín – komplex budov sloužící původně jako mateřinec České kongregace sester dominikánek, školka, základní škola, odborné školy, gymnázium, Fakultní nemocnice, Okresní úřad, Městský úřad, školství, Závody těžkého průmyslu, Technické služby Olomouc
Česká kongregace sester dominikánek, zpočátku návrat mateřince do části objektu, zbytek do pronájmu, postupné dlouhodobě plánované obnovení církevní školy, ostatní beze změny

Přerov – Dům Mariin č. 551 (původně pension)
Přerovské strojírny, ubytovna
Česká kongregace sester dominikánek, obnovení pensionu

Svatý Kopeček u Olomouce – dům č. 98
Obecní úřad, kanceláře
Česká kongregace sester dominikánek, obydlí řeholnic

Víceměřice – zámek a pět dalších budov
Okresní ústav sociálních služeb, ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež
Česká kongregace sester dominikánek, ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež, zpočátku v pronájmu, později převzetí do vlastní správy

Vyškov – domek č. 213
Městský úřad, školka
Česká kongregace sester dominikánek, školka ve vlastní správě

Předklášteří u Tišnova – nevrácené budovy areálu kláštera a to:
- č. 3 a 4, vstupní objekt do kláštera
Obecní úřad, část budov nevyužitá, část sloužící jako zařízení staveniště, část jako obchod
Řád cisterciaček, vstupní objekt by byl po restituci vrácen původnímu účelu a stal by se hlavním vchodem do kláštera a současně obydlím klášterních zaměstnanců
- č. 6, bývalý kravín a konírna
Obecní úřad, slouží jako zařízení staveniště a k pěstování hub
Řád cisterciaček, využití k hospodářským účelům, budou-li vráceny pole a lesy, nebo ubytování
- č. 7, bývalý pivovar
Obecní úřad, objekt nevyužíván pro havarijní stav
Řád cisterciaček, obnova pivovaru nebo k ubytování
- č. 8, bývalá sýpka
Obecní úřad, nevyužito
Řád cisterciaček, využití k hospodářským účelům, budou-li vráceny pole a lesy, nebo k ubytování
- č. 9, bývalý ovčín
Obecní úřad pronajal objekt soukromému zemědělci
Řád cisterciaček, využití k hospodářským účelům, budou-li vráceny pole a lesy
č. 105, bytový dům čp. 1003
Obecní úřad, Podnik bytového hospodářství – obytný dům
Řád cisterciaček, obytný dům k pronájmu nebo bydlení zaměstnanců
- čp. 209, 210, obytný dům
Obecní úřad
Řád cisterciaček, využití k bydlení zaměstnanců, event. k pronájmu

Dolní Loučky – č.p. 117 (hájenka)
Lesy České republiky
Řád cisterciaček, jako hájenka nebo obytný dům k bydlení zaměstnanců, envent. k pronájmu

Šerkovice – č.p. 36 (lesní objekt)
Okresní úřad Brno-venkov
Řád cisterciaček, využití k lesnímu hospodářství

Štěpánovice – č.p. 49 hájenka
Lesy České republiky
Řád cisterciaček, jako hájenka nebo obytný dům k bydlení zaměstnanců, event. k pronájmu

Tišnov – č.p. 267 obytný dům
Lesy České republiky
Řád cisterciaček, využití k bydlení zaměstnanců nebo k pronájmu

Lomnička – č.p. 20, 21, 23, 61 (obytné, zemědělské budovy,hájenka)
Okresní úřad Brno-venkov, Městský úřad Tišnov, Lesy České republiky
Řád cisterciaček, využití k bydlení zaměstnanců event. k pronájmu

Bruntál – areál budov, Žižkovo nám. 10 (budova zemědělské střední technické školy, dvůr, garáže, internát, kotelna)
Zemědělská střední technická škola
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat dlouhodobě pro školské účely

Bruntál – budova Komenského č. 1
Všeobecná zdravotní pojišťovna, kanceláře
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat zatím pro dosavadní účel, později přeměnit v řeholní dům

Vrbno – areál nám. sv. Michala č. 17 (škola, internát, dvory, zahrady)
Zvláštní škola internátního typu
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, později převzít školu do vlastní správy

Vrbno – budova nám. sv. Michala 19
Základní škola
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat pro dosavadní účel

Andělská Hora – dům č. 192
Základní škola
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat dlouhodobě pro dosavadní účel

Andělská Hora – parcela č. 177 a zahrada č. 38/2, prodala obec Andělská Hora Jaroslavu a Zdeňce Svobodovým, kteří na parcele vystavěli rodinný domek
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské nepočítají s návratem parcely, avšak umožní-li to restituční zákon, s finančním odškodněním

Rýžoviště – budova školy (budova, zahrada, louka)
Základní škola
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat dlouhodobě pro dnešní účel
- budova školy (budova, kůlna, dvě zahrady)
Mateřská škola
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, převzít později školku do vlastní správy
- jesle do 31.3.1993, nyní pronajato soukromému podnikateli
Obecní úřad
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, zatím pronájem, později řeholní využití

Dlouhá Loučka – budova školy
Základní škola
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat dlouhodobě pro dnešní účel

Opava – Mírová ul. č. 2 (původní budova, přístavba, skladový objekt, zahradní altán, dvůr, hřiště)
Střední průmyslová škola stavební
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, ponechat dlouhodobě pro dnešní účel
- areál Slezské nemocnice (nemocnice, kotelna, dvůr, zahrada)
Slezská nemocnice
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, převzít do správy
- Rybí trh č. 185, obytný dům s 2 bytovými jednotkami a neobývaným přízemím pro vlhkost
Městský podnik bytového hospodářství v likvidaci
Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské, převzít do správy, provést rekonstrukci, změnit buďto na domov řeholnic nebo na bytové jednotky

Přerov – Šířava 7
Střední učňovské učiliště, Městská hudební škola
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, menší část areálu bude vrácena původnímu účelu (mateřinec kongregace), větší část bude ponechána v používání dosavadních uživatelů

Brno – Pellicova č. 2c
Domov mládeže
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, po převzetí objektu bude sloužit jako pensionát pro studující a zaměstnané dívky, pro charitní, zdravotní a sociální službu v rodinách a pro
výpomoc v duchovní správě

Praha 4 – Na Habrovce, Dolní Krč – pozemek určený od svého zakoupení ke stavbě kostela a exercičního domu
Dnešní vlastník nezjištěn
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, dá po vrácení pozemek k dispozici pro realizaci původního záměru

Uherský Brod – Mariánské nám. č. 16, mateřská škola
Městský úřad
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, později převezme mateřskou školu do své správy

Moravská Třebová – Svitavská 7
Ústav sociální péče Svitavy, domov důchodců
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, nežádá o vrácení objektu, ale jen o uvolnění kaple pro výkon duchovní správy
- Gymnasium
Městský úřad
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, nežádá o vrácení objektu

Šternberk – Sadová 7
Ústav sociální péče, ústav pro mladistvé
Kongregace sester Neposkvrněného Početí P. Marie, nežádá o vrácení objektu

České Budějovice – ul. Rudolfovská č. 23 (škola, zahrada)
Základní škola
Kongregace sester Nejsv. Svátosti, ponechá po dobu 10 let školu v pronájmu, pak převezme její správu, nájemné nevyžaduje

Černožice n. L.- budova č.p. 84
Ústav sociální péče, domov důchodců
Kongregace sester Nejsv. Svátosti, ponechá domov důchodců po dobu 10 let v pronájmu, pak převezme jeho správu, nájemné nevyžaduje

Žíreč n.L. – budova
Ústav sociální péče, domov důchodců
Kongregace sester Nejsv. Svátosti, ponechá domov důchodců po dobu 10 let v pronájmu, pak převezme jeho správu, nájemné nevyžaduje

Svatý Kámen u Rychnova n. Malší – pozemek 2 ha čísla parcel
613/1, 613/2, 613/3, 122/1, 122/2, 122/3, 615/1, 615/2, 615/3, 615/4, 614/1, 614/2
Uživatel: Státní statek v Kaplici
Kongregace sester Nejsv. Svátosti, využije pozemek pro mateřskou školu v přírodě

Hradec Králové – Pospíšilova 351 (budova, zahrada)
Okresní ústav národního zdraví
Kongregace školských sester de Notre Dame, vrátí objekt původnímu školskému účelu

Mariánské Lázně – Karlovarská č. 149 (budova, zahrada)
Podnik bytového hospodářství
Kongregace školských sester de Notre Dame, využije objekt jako ubytovnu pro lázeňské pacienty z řad kněží a řeholnic

Horažďovice – Rašínova ul. 309-313 (budovy, nádvoří, zahrady)
Česká armáda – KVUSS Plzeň
Kongregace školských sester de Notre Dame, nemůže objekt převzít, ačkoliv již byl armádou vyklizen a chátrá

Praha 2 – areál nemocnice sv. Alžběty Na Slupi 6
(vráceno jen č.p. 448 se stavební plochou č.kat. 1565 a pozemek č.kat. 1569/1, nebyly vráceny nedílné části objektu nemocnice a kláštera: č.k. 1567 – zahrada uvnitř objektu, č.k. 1564/2 – okrasná zahrada, č.k. 1564/5 – okrasná zahrada, č.k. 1564/1 – příjezdová komunikace, č.k. 1564/3 – pás zeleně, č.k. 1564/4 – vnitřní zahrada, č.k. 1568 – kostel P.Marie Bolestné, kaple sv. Tekly a kaple sv. Alžběty, č.k. 1569/1 – vnitřní zahrada, kaple sv. Václava, č.k. 1569 – vnitřní zahrada, č.k. 1569/2 – vnitřní zahrada, č.k. 1570 – kaple sv. Barbory, č.k. 1571 – kaple P. Marie Lurdské, č.k. 1569/3 – vnitřní zahrada, č.k. 1572 – vnitřní zahrada
Fakultní nemocnice
Řád sv. Alžběty, v případě vrácení nemocnice a souvisejících pozemků převezme řád nemocnici do své správy

Kadaň – areál kláštera
Ústav sociální péče, Městský úřad
Řád sv. Alžběty, dokud nebude schopen ujmout se správy objektu, ponechá ho dosavadnímu účelu a pronajme dosavadnímu uživateli

Brno – Kamenná 36
Ústav sociální péče, domov důchodců
(vrácena jen budova kláštera se stavební plochou č. kat. 762 a zahradou s č. kat. 763, nevráceny č.k. 759/1 – okrasná zahrada,
č.k. 759/2 – předzahrádka, č.k. 761 – zahrada a příjezdová komunikace, č.k. 760- garáže a márnice, č.k. 764/1 – zeď a dělící pás od řeky)
Řád sv. Alžběty, žádá doplnit o nevrácené části areálu. V případě restituce bude řád areál provozovat jako kombinaci sociálního ústavu s nemocnicí.

Vizovice – č.p. 528 (původně domov mládeže)
KNV Zlín, odbor školství – Dětský domov Vizovice
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ponechán dosavadnímu uživateli na omezenou dobu bez nároku na nájemné

Chomutov – č.p. 238, 239, 785, 915, 1303, 1480 se zahradami (původně domov mládeže a církevní škola)
Ministerstvo školství (dnes domov mládeže a zdravotní škola)
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ponechán dosavadnímu uživateli na omezenou dobu bez nároku na nájemné, avšak později bude změněn na církevní školu s internátem

Radošov – č.p. 75, 107 s přilehlými pozemky (sirotčinec)
obec Kyselka (ústav pro mentálně postižené děti)
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ponechán dosavadnímu uživateli na omezenou dobu bez nároku na nájemné, o budoucím převzetí do správy kongregace a využití se rozhodne později

Hulín – č.p. 688 (původně dívčí domov)
město Hulín – domov mládeže
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ponechán dosavadnímu uživateli, o budoucím využití a převzetí do správy kongregace se rozhodne později

Turnov – č.p. 584 (původně dívčí domov)
Obecní úřad Turnov
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ponechán dosavadnímu uživateli, o budoucím využití se rozhodne později

Brno – Stránice – č.p. 342 (původně dívčí domov)
Ústřední správa kolejí a menz Masarykovy university
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ihned po vrácení použit pro ubytování studujících sester

Praha – Žižkov – č.p. 1250 (původně dívčí domov)
Kubelíkova nemocnice
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ihned po vrácení využit jako dívčí domov

Ostrava – č.p. 137, 138 (původně církevní škola)
Ministerstvo školství – Pedagogická fakulta
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt č.p. 138 bude ihned po vrácení využit na církevní školu s internátem, objekt č.p. 137 bude ponechán dosavadnímu uživateli na omezenou dobu bez nároku na nájemné

Cheb – č.p. 52, 57, 60, 63 s pozemky (původně církevní škola)
Ministerstvo školství, Ministerstvo vnitra (internát plzeňské vysoké školy a chátrající část areálu vyklizená jednotkami ministerstva vnitra)
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ponechán dosavadním uživatelům, později bude použit pro církevní školu s internátem

Napajedla – č.p. 307 se stavebním pozemkem č. 504 (původně církevní škola)
Obecní úřad Zlín
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ihned po vrácení znovu použit pro církevní školu

Chlumec u Chabařovic – č.p. 85, 131, 132
Okresní ústav sociálních služeb, domov důchodců
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude prozatím ponechán dosavadnímu uživateli, později kongregace převezme jeho správu

Teplice – Šanov – č.p. 1366
Vojenské lázně a rekreační zařízení Praha,s.p. (vojenské lázeňské a rekreační zařízení)
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude prozatím ponechán dosavadnímu účelu, později objekt převezme do správy Kongregace s tím, že bude i nadále sloužit armádě jako lázeňský a rekreační dům

Karlovy Vary – č.p. 458 (původně lázeňský dům Sv. Josef)
Město Karlovy Vary
Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, objekt bude ihned po převzetí znovu sloužit jako lázeňský dům pro kněze

Praha 1 – Bartolomějská ul. č.p. 302 (původně kostel)
Ústav stavebních informací
Kongregace šedých sester III.ř. sv. Františka, objekt bude vrácen původnímu účelu a bude sloužit jako sakrální stavba (kostel)

Hradec Králové – Hradecká ul.č.p. 868 (původně ošetřovatelská škola)
Střední zdravotní škola (domov mládeže SZŠ)
Kongregace šedých sester III. ř. sv. Františka, objekt bude sloužit jako církevní škola

Poděbrady – Pavlovova ul. č.p. 687/III (lázeňský dům Charitas)
Lázně Poděbrady s.p. (lázeňský dům Purkyně)
Kongregace šedých sester III.ř. sv. Františka, objekt bude sloužit jako křesťanský lázeňský dům

Kutná Hora – Bartolomějská ul. č.p. 217 ( t.zv. Jindrův dům)
dnešní majitel nezjišťován
Kongregace šedých sester III.ř. sv. Františka, objekt nebude převzat

Zbraslav – dům č.p. 87
dnešní majitel nezjišťován
Kongregace šedých sester III. ř. sv. Františka, objekt nebude převzat

Pyšely – zámek č.p. 1 a dům č.p. 7 s parcelami
dnešní majitel nezjišťován
Kongregace šedých sester III.ř. sv. Františka, objekt nebude převzat

Praha 6 – Proboštská 3, dva domky související s kostelem sv. Václava, původně mateřinec Apoštolátu františkánského sekulárního řádu č.p. 1561 a 4
Obvodní podnik bytového hospodářství Praha 6
Metropolitní kapitula u sv. Víta Praha 1

Tábor – dům č.p. 868
Okresní bytový podnik Tábor
Kongregace sester premonstrátek, objekt bude prozatím ponechán dosavadnímu účelu, o jeho převzetí do správy bude rozhodnuto později

Olomouc – Sv. Kopeček, dům č.p. 62 a 97
Fakultní nemocnice Olomouc – Dívčí výchovný ústav
Kongregace sester premonstrátek, objekt bude prozatím ponechán dosavadnímu účelu, o jeho převzetí do správy se rozhodne později

Pustá Polom – dům č.p. 230
Obecní úřad Pustá Polom
Kongregace sester premonstrátek, objekt bude prozatím ponechán dosavadnímu účelu, o jeho převzetí do správy se rozhodne později

Višňové – zámek
Ústav sociální péče, domov důchodců
Kongregace milosrdných sester III. ř. sv.Františka pod ochranou sv. Rodiny, objekt nebude převzat

Svitavy – ul. Marie Kudeříkové č.p. 463
Okresní úřad Svitavy (kanceláře okresní privatizační komise, odbor kultury, dětská psychiatrická poradna, sklady)
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, objekt bude použit k umístění centra ošetřovací služby Katolické Charity, farního klubu křesťanské mládeže, farní radu, farní knihovnu a prodejnu křesťanské literatury

Kroměříž – Riegrovo nám. č.p. 160
Okresní ústav sociálních služeb Kroměříž (domov důchodců)
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po vrácení převezme kongregace provoz

Frýdek – Místek – č.p. 1287
Okresní ústav sociálních služeb Frýdek-Místek (domov důchodců)
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po navrácení převezme kongregace provoz

Strážnice – č.p. 513, 515, 517
Okresní ústav sociálních služeb Hodonín (domov důchodců)
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po navrácení převezme kongregace provoz
- obytný dům č.p. 473
Domovní správa Strážnice
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po vrácení bude sloužit k ubytování řeholnic
- školní budovy č.p. 518 a 520
Školský odbor Strážnice
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po vrácení převezme kongregace provoz škol

Pačlavice – č.p. 6 (klášter, zámek)
Okresní ústav sociálních služeb Kroměříž (domov důchodců pro mentálně postižené ženy)
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po vrácení převezme kongregace provoz

Břest – hospodářská budova č.p. 2
Obecní úřad Břest, okres Kroměříž
Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul, po vrácení bude sloužit charitativní činnosti

Svitavy – č.p. 7, 9, 11, 29 (klášter, kaple, budovy)
Okresní ústav sociálních služeb Svitavy (ošetřovací ústav pro m