Chceme, aby Spojené štáty americké boli ako Európa? Vždy som rád, keď môžem ísť do Štokholmu alebo Amsterdamu, nehovoriac o Ríme alebo Paríži. Na každodennom živote v Európe sa nám môže páčiť mnohé. Ale tvrdím, že odpoveď na úvodnú otázku znie „nie“, a nemyslím si to z ekonomických dôvodov. Chcem sa zamerať na iný problém európskeho modelu: zo života vysáva príliš veľa života.

To, z čoho pozostáva život – elementárne udalosti okolo narodenia, smrti, výchovy detí, sebarealizácie, čelenia nepriazni osudu, intímnych vzťahov – sa odohráva iba v štyroch inštitúciách: rodina, komunita, povolanie a viera. Z tohto hľadiska je cieľom sociálnej politiky zabezpečiť, aby tieto inštitúcie boli silné a životaschopné. Európsky model to nezabezpečuje. Naopak, každú z nich podkopáva.

Európsky syndróm

Prejdite autom po švédskom vidieku tak, ako ja pred pár rokmi. V každom meste nádherný luteránsky kostol, čerstvo natretý, na úzkostlivo udržiavanom pozemku, to všetko subvencované švédskou vládou. Ale tie kostoly sú prázdne. Aj v nedeľu. Škandinávske a západoeurópske národy sa hrdia svojimi politikami podpory detí a poskytovaním štedrých prídavkov, bezplatných centier celodennej starostlivosti a dlhých materských dovoleniek. Tie isté krajiny však majú pôrodnosť hlboko pod mierou zabezpečujúcou reprodukciu a klesajúcu sobášnosť. Sú to krajiny, kde vlády veľmi chránia pracovné miesta a poskytované dávky sú najštedrejšie. A až na pár výnimiek sú to krajiny, kde je práca považovaná najčastejšie za nutné zlo a kde podiel ľudí, ktorí hovoria, že majú radi svoju prácu, je najnižší.

Nazvime to európsky syndróm. V apríli 2008 som prednášal v Zürichu, kde som poukázal na niektoré z týchto momentov. Niektorí z auditória mi otvorene povedali, že pojem „dobre prežitý život“ nemá pre nich zmysel. Prežívali úžasné chvíle so svojimi momentálnymi sexuálnymi partnermi, novými BMW a vo svojich dovolenkových sídlach na Malorke nevideli prázdnotu svojich životov, ktoré si vyžadujú naplnenie. V Európe sa rozširuje mentalita, v ktorej sa za účel života považuje prežiť ho čo najpríjemnejšie. Ak je zmyslom života toto, tak práca nie je povolaním, ale čímsi, čo narúša vyššie dobro, voľný čas. Ak je zmyslom života toto, načo mať dieťa, ak deti znamenajú toľko starostí? Ak je zmyslom života toto, načo ho tráviť starosťami o susedov? Ak je zmyslom života toto, ako príťažlivé je náboženstvo, ktoré tvrdí niečo iné?

Stojím v úžase pred európskou minulosťou, no o to znechucujúcejšia je jej prítomnosť. A znepokojovať by nás malo aj to, že každý prvok európskeho syndrómu sa infiltruje aj do amerického spôsobu života. Európsky model poskytuje intelektuálny rámec sociálnej politike demokratov a u republikánov nemá žiadnych presvedčivých odporcov.

Odstraňovanie rozdielov

Jadrom sociálno-demokratickej agendy sú dve premisy o ľudských bytostiach, ktoré nazývam premisa o rovnosti a premisa o novom človeku. Premisa o rovnosti hovorí, že v spravodlivej spoločnosti budú mať rozličné skupiny ľudí – muži aj ženy, čierni aj bieli, hetero- aj homosexuáli – prirodzene rovnaké rozdelenie rôznych životných „výstupov“ – rovnaký priemerný príjem, rovnakú priemernú úroveň vzdelanosti a rovnaký podiel tých, ktorí sa stanú vrátnikmi a tých, ktorí sa stanú riaditeľmi firiem. Ak by sa tak neudialo, bude za to môcť zlé ľudské správanie a nespravodlivá spoločnosť.

Som presvedčený, že do desiatich rokov nové vedecké objavy donútia ľavicu, aby opustila premisu o rovnosti. Ale ak sociálna politika nemôže stavať na premise, že musia byť odstránené rozdiely medzi skupinami, tak na čom môže stavať? Môže stavať na premise, ktorá bývala súčasťou podstaty amerického idealizmu: s ľuďmi sa musí jednať ako s jednotlivcami. Úspech sociálnej politiky sa nemá merať rovnosťou výstupov jednotlivých skupín, ale slobodou jednotlivcov, konajúcich podľa svojich osobných schopností, túžob a hodnôt tak, aby našli spôsob života, ktorý im najviac vyhovuje.

Druhou tendenciou nových objavov v biológii je smerovanie k dôkazu, že premisa o novom človeku, ktorá hovorí, že ľudské bytosti sú formovateľné správnymi zásahmi vlády, je nezmysel. Ľudská povaha dôsledne predurčuje všetko, čo je možné kultúrne alebo politicky. Nové vedecké poznatky potvrdia, že ľudia sú takí, ako ich videli múdri pozorovatelia už tisícky rokov.

Aktuálnosť tradičnej rodiny

Dopady na politickú diskusiu budú zničujúce. Roky som patril medzi tých, ktorí tvrdili, že nárast pôrodnosti nevydatých žien bol sociálnou katastrofou – tou najdôležitejšou silou, ktorá zapríčinila nárast príslušníkov najnižšej spoločenskej triedy. Hoci sme s viacerými akademikmi boli schopní dokázať, že iné konštrukcie rodiny nefungovali tak dobre, ako tá tradičná, neviem dokázať, že alternatívy by nemohli fungovať tiež. Sociálni demokrati tak prichádzajú s ďalším novým programom, ktorý má kompenzovať absenciu otcov v rodinách.

V najbližších desaťročiach bude pokrok v evolučnej psychológii prepojený s pokrokom v poznaní genetiky, a to podľa mňa povedie k vedeckému konsenzu, ktorý bude vyzerať asi takto: existujú genetické dôvody, pre ktoré chlapci, ktorí vyrastajú vo štvrtiach bez ženatých otcov majú tendenciu dospievať bez toho, aby si osvojili normy správania, ktoré budú potrebovať, aby sa nedostali do väzenia a udržali si prácu. A pritom sme stále schopní uznať, že mnohé nevydaté ženy skvelým spôsobom vychovali svoje deti. Ale sociálni demokrati budú musieť uznať, že tradičná rodina hrá osobitnú, neodmysliteľnú rolu v prosperite človeka a že sociálna politika sa musí opierať o túto pravdu.

V mojej mysli sa pred pár rokmi uhniezdila metafora: 20. storočie bolo dobou dospievania homo sapiens. Veda 19. storočia, od Darwina po Freuda, priniesla celý rad zlyhaní spôsobu, akým sa vnímal život človeka tak, ako tento vyzeral od zrodu civilizácie. Človek, presne ako adolescent, bol zbavený niektorých pohodlných zjednodušení svojho detstva a bol vystavený zložitejšiemu poznávaniu sveta. A intelektuáli 20. storočia reagovali presne tak, ako reagujú adolescenti, keď si myslia, že mama a otec sú beznádejne neaktuálni. Bolo to ako keby si mysleli, že ak má Darwin pravdu s evolúciou, tak Tomáš Akvinský už nestojí za prečítanie; že ak Freud mal pravdu o nevedomí, tak nás už nemá čo naučiť Aristotelova etika.

Prebudenie alebo pád?

Na dospievaní je dobré to, že je dočasné a keď odznie, ľudia zistia, že ich rodičia boli múdrejší, ako si mysleli. Každý z nás, ktorí sa zaoberáme sociálnou politikou, bude rozmýšľať čoraz menej ako adolescent, ohúrený každou novou zvodnou myšlienkou, a viac ako dospelý človek. To však nezastaví pád Ameriky smerom k európskemu modelu. Na to bude potrebné „veľké prebudenie“ amerických elít. Budú sa musieť pýtať samy seba, ako veľmi si vážia to, čo urobilo Ameriku výnimočnou a čo sú ochotní urobiť preto, aby to ochránili.

Americké elity všetkých politických farieb sa však čoraz viac uzamykajú do uzavretých spoločenstiev – či už doslovne alebo obrazne – kde nikdy neprichádzajú do interakcie s ľuďmi, ktorí nepatria do ich spoločenskej triedy. Za posledné polstoročie nová generácia elít čoraz viac trávi svoj život v bubline vyššej strednej triedy: nikdy nevideli výrobnú halu, nehovoriac o tom, že v žiadnej nikdy nepracovali; nikdy nešli do obchodu s potravinami, aby si kúpili lacný kečup namiesto drahého len preto, aby ušetrili; a nikdy nemali blízkeho priateľa, ktorý aspoň raz v škole prepadol.

Pád k európskemu modelu je možné zastaviť, iba ak sa americké elity znovu zamilujú do toho, čo robí Ameriku inou. Je to jedinečný spôsob spolužitia ľudí.

Autor pôsobí ako akademický pracovník na American Enterprise Institute. Dňa 18. mája 2010 bude v Bratislave prednášať v rámci cyklu CEQLS na tému Kolaps sociálneho štátu a európskeho sociálneho modelu. Viac informácií o prednáške a možnosti prihlásiť svoju účasť nájdete tu. Občanský institut ve spolupráci s nakladatelstvím SLON vydal v roce 1998 jeho knihu “Příliš mnoho dobra”, která je již rozebrána.

Pôvodne uverejnené vo Washington Post dňa 22. marca 2009.

Preložil Svetozár Gavora, spolupracovník KI.

Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 04/2010.

Na druhé straně v naší společnosti nepředstavuje tak zřetelný zlom v životním stylu lidí a rodin jako v tradičně demokratických společnostech, protože komunistický režim prosadil v padesátých letech řadu jeho požadavků, především výdělečnou činnost matek, resp. povinnost ženy spoluživit nebo živit rodinu. Ještě podle občanského zákoníku platného do roku 1949  připadala povinnost finančně zabezpečit rodinu muži. Vycházelo se z předpokladu, jak to tehdy formulovala jedna z poslankyň, že „výživa rodiny a dětí je povinností obou rodičů: ženina práce v domácnosti a péče o rodinu je vyživovací příspěvek z její strany, a proto zůstává povinností mužovou, aby získával prostředky na živobytí.“

Naprosto se vytratilo povědomí, zřetelné ještě z knih o manželství z doby předválečné a starší, že výdělečná činnost ženy, která je matkou, není její povinnost: jestliže se souhlasem manžela přesto vydělává, jsou získané prostředky pouze její a ona není povinna z nich přispívat na domácnost.  Nedávno se mi svěřila moje známá, mladá  lékařka, matka tří dětí, že si pro své mateřské povinnosti příliš nevydělá a povzdechla si:  „Je mi to trapné, ale mne vlastní živí manžel.“ Byla překvapená mou reakcí, protože jsem jí řekla: „Od toho ho přece máte!“

Emancipační ideologie padesátých let argumentovala ženami v intelektuálních profesích, lékařkami, vědeckými pracovnicemi apod. Skutečností byla ale armáda žen u běžících pásů, žen ve výrobních halách lehkého, ale také zbrojního průmyslu, prodavaček vláčejících těžké bedny se zbožím. Při výbuchu ve zbrojovce Salier-Bellot ve Vlašimi tehdy zahynuly desítky žen, převážně matek rodin.

Rozdíl mezi tehdejší situací a dneškem vyznačuje mj. požadavek rovných příležitostí. Zatímco v komunistických časech se považovalo víceméně za samozřejmé, že žena, i když dělá fyzicky těžkou nebo intelektuálně náročnou práci, zaujímá spíše podřízené pozice, dnes se požaduje, aby měla stejnou šanci získat vedoucí pozici, jako mají muži.

Zní to dobře a je to spravedlivé, jsou tu ale určité vedlejší efekty, které pro život ženy zase tak vedlejší nejsou. Zmíním dva z nich. Tím jedním je představa, že plné rovnosti s mužem dosáhne žena teprve rovným úspěchem v placeném zaměstnání: to, co dělá pro svou rodinu a okolí, se vůbec nepočítá.  Dnešní feministky, stejně jako ideologové padesátých let, snižují tuto její činnost řečmi o „plotně,“ u níž žena „zakrňuje.“ Tím se snižuje úcta k pečujícímu postoji, který je ženě vlastní: ze zkušenosti víme, že žena v rodině často pečuje nejen o děti, ale  i o staré, nemocné rodiče, že se více angažuje ve svém občanském okolí než muž. To se ale nepočítá: počítá se jen ta práce, která je placená. Hodnota lidského života se tak určuje pouze penězi.

Druhým efektem, o němž se u nás zatím ještě mnoho nemluví, ale v západní Evropě i ve Spojených státech je už poměrně dobře zmapován, je odkládání mateřského startu. Mladým ženám je jasné, že dokud nemají děti, nemají v profesním postupu proti mužům žádnou zátěž: a vzhledem k rozvoji antikoncepce, která je dnes poměrně spolehlivá, mohou žít i více nebo méně nezávazným milostným životem, aniž by jim to bránilo v kariéře. Ještě v pětatřiceti letech mívají takové ženy pocit, že jim vlastně nic nechybí: jsou atraktivní, úspěšné, mají peníze a plně disponují svým časem. S blížící se čtyřicítkou se ukáže,  že si vytvořily zásadní nevýhodu proti mužům.  Muž, který před čtyřicítkou usoudí, že je na čase se usadit a založit rodinu, není nijak znevýhodněn: zpravidla si bere mladší ženu a jako finančně zajištěný je i úspěšným otcem. Žena se ocitá v jiné situaci. Zde hraje zásadní roli reprodukční průmysl, který prostřednictvím médií prezentuje šťastný obrázek pětačtyřicetileté rodičky, a zakrývá, že jeho možnosti nejsou vůbec neomezené. Pokusy o pozdní otěhotnění jsou finančně náročné a pro manželský vztah představují značnou zátěž. Žena, která příliš dlouho zůstala bezdětná, už nemá co nabídnout. Publikace, které se tímto jevem zabývají, dokládají, že i ty ženy, které byly ve své profesi mimořádně úspěšné a mají např. špičkové pozice ve finanční oblasti, ve druhé polovině života trpí.

Ideologie rovných příležitostí se na druhé straně vrací ke stereotypům padesátých let v tom, že vyžaduje, aby se ženy věnovaly i profesím, které se pro ně tradičně považovaly za nevhodné. Tento požadavek se šíří poměrně výrazně cestou konzumní kultury. Nekonečné televizní seriály prezentují jako hlavní postavu tu policejní komisařku, která velí mužům, tu záchranářku, která se fyzickým výkonem mužům zcela vyrovná, tu pohotovostní lékařku,  která na soukromý život nemá čas.  Ocenila jsem proto, když se u nás promítal seriál „Hlavní podezřelý“ s Helen Mirenovou v hlavní roli, který prezentoval jako úspěšného detektiva podobnou workoholičku, ale na konci její profesionální kariéry. Stará žena, která nemá manžela, nemá děti, s rodinou i přáteli se rozešla kvůli svému zatížení i velitelským způsobům, a teď stojí před perspektivou důchodu jako před totální prázdnotou. Zbývají jí jen lahve whisky, a tak svůj důchodový život zahajuje návštěvou Anonymních alkoholiků.

Za nejotřesnější důsledek ideologie rovných příležitostí považuji začlenění žen do bojových jednotek  armády.  Varováním by nám měl být výklad amerického vývoje, který pro mne napsal náš rodinný přítel, veterán korejské i vietnamské války.

Zařazování žen do bojových akcí přitom neodpovídá americké tradici. Za 2. světové války pracovaly ženy v komunikační zóně, pokud se v ní aktivně nebojovalo, nebo v podpůrné zóně: v dopravě, ve zdravotní péči, v zásobování. Ženy působily jako zdravotní sestry nebo techničky, udržovaly technická zařízení, řídily auta, pracovaly jako operátorky. Pokud se chtěly takto zapojit, musely být svobodné a nesměly mít závislé děti – jinak by nebyly přijaty. V žádném případě nesměly působit u bojových jednotek, tedy u pěchoty, u tanků a ozbrojených transportérů, u dělostřelectva ani u vojenského námořnictva.

Za války v Koreji byla uplatněna tatáž pravidla, ale ženy získávaly výcvik s malými zbraněmi, které jim sloužily k vlastní obraně. Ještě ve Vietnamu nesměly ženy sloužit u bojových jednotek, ani jako úřednice. Ani tehdy nebylo možné přijmout do armády ženu s dítětem, ať byla vdaná nebo svobodná. Ve Vietnamu sloužilo mnoho žen, většinou zdravotních sester nebo úřednic. Po vietnamské válce přišly feministky s požadavkem, aby ženy mohly létat na bojových letounech včetně helikoptér, ale stále ještě nepodstupovaly bojový výcvik. Pak začaly feministky požadovat pro ženy právo sloužit na vybraných místech bojových jednotek.

První válka v Zálivu ukázala, že americká armáda a její letectvo překračují tyto limity, cvičí ženy k leteckému boji a zapisují je k jednotkám, které přímo podporují bojové jednotky. Zjistilo se to až v okamžiku, kdy kapitánka helikoptéry CH-47 byla sestřelena a zajata Iráčany. Po první válce v Zálivu se feministické požadavky rozjely plnou rychlostí. Na prosazení těchto požadavků se aktivně podílel Bill Clinton, tedy muž, který ženami naprosto pohrdá, a jeho manželka Hillary.  A tak dnes na bojištích nasazují životy  matky malých dětí.

Je zvrácené, když USA, jež dnes nenutí své muže k obraně vlasti,  posílá do bojových akcí matky, které tak opouštějí i zcela malé děti.  Jsem přesvědčena, že této cestě by se měla Česká republika vyhnout.

Příznačné je, že země, která kvůli trvalým bezpečnostním rizikům poskytuje vojenský výcvik i ženám, tedy Izrael, postupuje jinak. Ženy, které mají děti, Izrael na vojnu neodvádí. Hned po válce za nezávislost zastavil Izrael účast žen v bojových akcích  – jednak proto, že zajatou ženu může nepřítel snáze týrat než muže (znásilnění), jednak proto, že reakce mužů, kteří vidí ženu v nebezpečí, nelze vždy předvídat.  Tam, kde nejde o ideologii, snáze převládne zdravý rozum.

Jedním z feministických hesel je „sladitelnost rodiny a zaměstnání.“ To je rozumné, pokud máme na mysli nahrazení tvrdého systému oddělení pracoviště od rodiny měkkým systémem, který obojí pružně spojuje. Svoboda podnikání zde pomohla mnoha ženám přizpůsobit svou výdělečnou činnost potřebám rodiny.  Ve feministickém pojetí však jde daleko spíše o to, že placená práce má přednost a rodina se musí přizpůsobit.

Přitom rodinu a profesi v ženském životě sladit lze: je totiž dlouhý, delší než mužský život. Stačí jen pomoci mladým ženám v tom, aby si uvědomily, že lidská investice do péče o děti se jim dlouhodobě vyplatí,že rozvíjí jejich osobnost a vytváří jim do budoucna pevné zázemí. Žena, která má děti v mladém věku, je po pětatřicítce v pozici, kdy může znovu začít profesní život, a má řadu výhod: především vyšší sebevědomí, protože ví, že obstála v tak náročné situaci, jakou péče o rodinu nesporně je, dále manažerské schopnosti, které péče o děti vyžaduje, a samostatnost: mnoho žen, které působily v zaměstnání, se teprve s prvním dítětem ocitá v situaci, kdy se mohou a musejí samostatně rozhodovat, řídit provoz náročné jednotky, jíž rodina je, kdy jim nikdo neříká, co a kdy mají udělat. To je velká přednost, kterou řada mužů postrádá.

Ženám v tom může společnost pomoci především tím, že různě zideologizované sexuální výchovy nahradí rodinnou výchovou pro obě pohlaví, která by si měla včas uvědomit, jaké role  a jaká rozhodování je v životě čekají.  Dále je potřeba, aby – tak jako jsou zvýhodněny firmy, které zaměstnávají invalidy – byly zvýhodněny školy, zejména vysoké, které budou poskytovat udržovací a doplňující kursy pro matky, aby se jim druhý nástup do profese usnadnil.

Především však je nutné, aby společnost začala znovu projevovat úctu k mateřství.
Ženy by si měly včas uvědomit, že jejich život, na rozdíl od mužského života, stojí na dvou nohách, a ony mohou volit, jak je využijí. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že bych jako muž jen těžko přežila otupující dobu normalizace: ale měla jsem rodinu s dětmi, pro něž – a pro širší okolí přátel – jsem mohla svobodně vytvářet vlastní, nezávislý svět.

Navíc se život společnosti stále vyvíjí a mladá žena dopředu neví, jaké možnosti se jí později mohou otevřít. Já jsem např. využila léta s dětmi k intenzivní práci v samizdatu, ale také k nezávislému studiu. Nemohla jsem tehdy vědět, že na sklonku mých středních let bude společnost svobodná a objeví se v ní instituce, které poskytnou zcela nová uplatnění: nevěděla jsem tehdy, co je think-tank, a že právě v jednom takovém think-tanku (Občanském institutu)  uplatním mnoho z toho, co jsem získala v dobách svobodné existence matky s dětmi. Jedna z mých přítelkyň, která také nesměla z politických důvodů  studovat, vychovala šest dětí: za tuto dobu vystudovala v jazykové škole tři jazyky včetně státních zkoušek. Dnes – spolu se svým mužem – vlastní a provozuje  úspěšné nakladatelství.

Chceme-li tedy mluvit o rovnosti šancí, musíme si přiznat, že ženy mají šancí více. Mohou si samozřejmě zvolit cestu soustředěnou jen na profesi, a ta, je-li pojata v duchu mateřskosti a péče, může naplnit celý jejich život. Jedna ze zaměstnankyň úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky, která působí v krizových místech světa a obětavě slouží lidem v nouzi, mi řekla: „No,  já jsem se provdala za svou profesi.“

Ale žena, která se skutečně provdá a má děti, vstupuje na neznámou, dobrodružnou půdu. Samozřejmě se může po několika letech vrátit k profesi, pro kterou se připravovala na střední nebo vysoké škole. Ale je také možné, a často se to stává, že se jí – právě díky péči o rodinu – otevřou nové, nečekané perspektivy.

Ženský život není jednoduchý, ale poskytuje více šancí než život muže.

Příspěvek zazněl na konferenci OI “Rodinná politika a agenda rovnosti žen a mužů” v červnu 2007

Jedná se o závazek EU zajistit do roku 2010 jesle pro třetinu dětí do tří let. Tedy něco, co se nepodařilo ani komunistům (skončili na 24 procentech dětí v jeslích). Český ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas si dovolil rozproudit v EU o barcelonských cílech debatu.

Císař je vždy oblečený

Ozvala se okamžitě evropská levice (“Češi chtějí připoutat ženy k plotně!”), ozvala se česká levice (podle Anny Čurdové bude ČR za “exota”) a dokonce i alternativně a environmentalisticky založený týdeník Respekt nyní volá v zájmu materiálního blahobytu po dostatku veřejných pečovatelen a silné ruce státu. Vždyť přece rodiče platí hypotéky! Podstatný je výkon, kariéra, nový byt…

Diskusi vyvolala vláda původně jen nad tím, zda počet jeslí regulovat na evropské úrovni, z Bruselu. Jinými slovy, zda má Česká republika vnucovat severským zemím své názory na tuto oblast a naopak. Ostatně naprostá většina evropských zemí ony mytizované barcelonské cíle nesplňuje a nesplní, nejsme tedy žádnou výjimkou. Jen jsme si jako jediní dovolili říct, že císař je nahý.

Současně vláda chtěla na evropské úrovni upozornit i na nutnost uznání práce rodičů, kteří pečují o děti. Zatím Evropská unie dělala, že tito lidé jaksi neexistují, s tím ovšem, že počet těchto neexistujících lidí je potřeba zredukovat (i když i po splnění barcelonských cílů by jich pořád byly dvě třetiny). Vláda nenavrhla nic jiného než vložit odkaz na svobodu volby, zájem dítěte a uznání domácí péče jako práce. Podle levicových kritiků ale neposkytuje stát svobodnou volbu. Paní Marksová-Tominová, členka ČSSD, o tom jistě ví své: několik let vedla odbor rodinné politiky ministerstva práce, aniž by pro dostupnost jeslí cokoliv učinila.

Za její “vlády” počet jeslí nadále klesal. Naprostá většina obcí (75 %) ovšem jako důvod rušení jeslí uváděla nikoli nedostatek financí, nýbrž klesající poptávku. Pokud by stát chtěl splnit barcelonské cíle, musel by tedy počítat s tím, že uvedený počet dětí (33 %) do jeslí také dostane. Způsob, jak toho docílit, je nasnadě, a navrhují jej i české feministky, tuším včetně paní Marksové: snížit a především zkrátit rodičovskou dovolenou. Jinými slovy, vzít rodičům možnost zůstávat s dětmi doma bez většího finančního strádání.

To je i cesta tolik opěvovaných severských zemí, kde si rodiče nemohou dovolit pečovat o děti sami doma. Ve Finsku trvá placená rodičovská dovolená půl roku, v Norsku necelý celý rok. Tím by asi jen málokterá česká maminka byla nadšená.

Peníze za klientem

Nikdo se dnes nepře o tom, zda má stát podporovat nerodičovskou péči o děti. Otázkou je, zda tato podpora má mít charakter přímého převzetí pečovatelských funkcí a investic do jeslí státem, nebo podobu nepřímé podpory. Podobně jako v sociálních službách lze i u pečovatelských zařízení aplikovat princip: peníze jdou za klientem. Tedy za rodinou.

Zastánci státních jeslí prodlévají v myšlení ještě v hlubokém socialismu. Myšlenka, že by jesle mohly existovat mimo sféru státu (to vláda odstraňováním byrokratické zátěže při jejich zřizování dnes podporuje), je jim zjevně zcela cizí. Stávající stav samozřejmě není ideální: je omezen stavem státní pokladny. Základní postoj Petra Nečase, dát všechny peníze, jež jsou k dispozici, přímo rodinám, je ale zcela správný. Musí zůstat na rozhodnutí rodiny, na jakou službu prostředky využije.

Drtivá většina rodičů zjevně své půl- či jednoroční caparty do jeslí posílat nechce.

Vyslo v Hospodarskych novinach 11.2.2009

1. České předsednictví nenavrhuje, jak je mylně interpretováno, konkrétní změnu barcelonských cílů. Pouze se snaží nastartovat debatu.

Důvod je prostý. Barcelonské cíle byly schváleny na zasedání Evropské rady v roce 2002 bez účasti nových členských států. Je proto logické, že České předsednictví se snaží, aby se nad problematikou, která je v jednotlivých zemích nahlížena podstatně odlišně, otevřela diskuse i s účastí nových členských zemí.

2. Barcelonské cíle, včetně cíle umístit do roku 2010 33 procent dětí do 3 let v zařízeních kolektivní péče, nejsou součástí primárního práva EU, ale výhradně politickým závazkem, neboť rodinná politika nespadá do výlučných kompetencí EU a státy zde vykonávají svou svrchovanou moc.

3. Většina států EU barcelonské cíle v oblasti péče o děti neplní a ani nenaplní. Patří mezi ně i Česká republika.

4. České předsednictví nezpochybňuje cíle v politice zaměstnanosti. Pouze je toho názoru, že při stanovování těchto cílů je třeba hledět i na další faktory, jako je svoboda rodiny a zájem dítěte. Navíc se nelze soustředit výhradně na kvantitativní prvek a nebrat v potaz kvalitu takových zařízení.

5. Řada států, které vstoupily do EU v roce 2004, může nabídnout své specifické zkušenosti s rozvinutým systémem jeslí z doby totality. Patří mezi ně i Česká republika. Celá řada studií provedených v době, kdy byla v těchto zařízeních umístěna téměř čtvrtina dětí, zpřesňuje znalosti ohledně dopadů kolektivní péče. Rovněž i pediatrický a psychologický výzkum prováděný celosvětově ohledně důsledků kolektivní péče je třeba respektovat. Proto je vhodné vést nad cíli nově diskusi, jež by reflektovala poznatky nových výzkumů, ale i zkušenosti, vnesené novými členskými státy.

6. České předsednictví považuje za důležité zvýšit prestiž rodičovství a uznat neplacené péče o děti doma jako společensky relevantní činnosti. Jen tak lze odstranit tradiční stereotyp, že žena, která pečuje o děti „nic nedělá“ a jediným, kdo pracuje, je muž – živitel.

7. České předsednictví vychází z principu svobody rodin. Je třeba ponechat rozhodnutí o způsobu péče na rodinách samotných. Rozhodnutí pro domácí péči o děti by nemělo být automaticky nahlíženo jako nesprávné.

8. České předsednictví respektuje, že oblast péče o děti zůstává výlučnou politikou členských států, v souladu s principem subsidiarity. České předsednictví nezpochybňuje záměry jednotlivých států rozšířit počet zařízení kolektivní péče, na druhou stranu za neusilování o splnění těchto cílů nemůže být žádný členský stát kritizován.

9. Nemá smysl požadovat v celé Evropě jednotně stejný počet zařízení kolektivní péče bez reflektování specifických tužeb a přání rodiny, poptávky a historických zkušeností. Například v ČR bylo i v době komunismu umístěno v jeslích max. 24 procent dětí do 3 let, ač stát činil vše pro navýšení počtu dětí. Po pádu komunismu se preference rodin rychle změnily a počet dětí v jeslích se v důsledku klesající poptávky snížil na 0,5 – 2 procenta dětí. Sám text barcelonských cílů uvádí, že je nutné při jejich dosahování respektovat poptávku i národní zvyklosti. Vybudování nákladného systému kolektivní péče bez existence zájmu by v takovém případě bylo zcela zbytečné. Stát by musel hledat donucovací mechanismy, jak děti do jeslí umístit, a to na úkor svobody rodin (zkracování rodičovské dovolené, snižování rodičovského příspěvku atd.).

10. Sama česká vláda v ČR podporuje rozvoj nerodičovské péče o malé děti. V rámci tzv. Prorodinného balíčku jsou přijímána opatření na podporu zejména inovativních typů péče. Nedomnívá se však, že budování veřejných-státních zařízení kolektivní péče po vzoru komunistického režimu je správnou cestou. Preferuje model, kdy jsou rodinám poskytnuty finanční prostředky přímo, a rodiny mají tak možnost se rozhodnout, zda je využijí na rodičovskou či nerodičovskou péči. Navíc i na národní úrovni je respektován princip subsidiarity a rozvoj jeslí a školek v jeho duchu spadá do kompetence obcí a krajů, nikoli státu.

11. Současně Česká republika masivně podporuje i rodičovskou domácí péči a výši její podpory (v případě „klasické“ tříleté péče) dosahuje přibližně výše minimální mzdy. Naplňuje tak, jako jedna z mála zemí EU, princip, podle něhož lze i práci v rodině vnímat jako ekonomicky relevantní aktivitu. Lze přitom upozornit, že i v pekingské agendě je vyjádřen požadavek na kvantifikování skutečné ceny této péče, jíž je možno považovat za ekonomický produkt.

12. Česká republika v žádném případě nechce vracet ženy ze zaměstnání do domácnosti. Chce se ale zabývat i problémy rodičů, kteří preferují možnost zůstat s dětmi do tří let doma. I tito lidé, kterých navíc i při hypotetickém dosažení barcelonských cílů budou dvě třetiny, mají své problémy a nelze je ignorovat výlučně ve prospěch státní pomoci těm, kteří se rozhodnou pro umístění svých dětí v jeslích.

Kritika by byla pochopitelná, kdyby návrh ztížil možnost všech rozvodů. Pak by platila námitka, že to povede k neochotě lidí uzavírat manželství, a tudíž k méně stabilním partnerským vztahům.

Jenže návrh nerušil dosavadní podobu sňatků. Jen ke stávající úpravě přidával možnost další. Tím vlastně rozšiřoval svobodu volby. Pro lidi, kteří chtějí uzavírat sňatky jako doposud, by se nic nezměnilo. A lidé, kteří by se chtěli dobrovolně zavázat i k něčemu navíc, by tuto svobodu získali. Nikdo by nebyl k ničemu nucen, tak kdo může být proti?

Ano, jedna námitka vznesena být může: co kdyby možnost volby pevnějšího sňatku u někoho vyvolala “zlou krev” v tom smyslu, že jeden z nich by oproti druhému preferoval manželství se snadnější možností rozvodu. Odpověď je jednoduchá: to je přece jen věcí snoubenců samotných.

Výhoda je přitom zřejmá: lze předpokládat, že lidé (ta menšina), kteří se rozhodnou pro pevnější svazky, vytvoří stabilnější prostředí pro výchovu dětí. Což je jednoznačně v zájmu společnosti. Takže návrh z Ministerstva kultury je dobrý jak pro jednotlivce (rozšiřuje jejich svobodu volby), tak pro společnost (povede k vytvoření některých stabilnějších svazků).

Když už jsme ke klasickému manželství přidali i registrované partnerství, zajisté budeme ve své velkorysosti tak velkodušní, že těm, kdo si přejí legálně uzavřít pevnější manželství, tuto svobodu volby umožníme. Nebo tu je někdo, kdo by se stavěl proti právům menšin?

Vyšlo v Hospodářských novinách 14.11.2008

“Zaprvé ve zprávě chybí definice toho, co to genderové stereotypy vůbec jsou. Je proto důvodná obava, že konkrétní kroky vyústí v sociální inženýrství, které bude zakazovat například zobrazování žen v zástěře u sporáku nebo naopak přikazovat zobrazování mužů s čistícím práškem v ruce”, obává se Březina, podle kterého by způsob zobrazování mužů a žen v reklamě měl být v maximální možné míře ponechán na vůli tvůrců a zadavatelů reklamy. “Jediným důvodem pro regulaci a zásah veřejné moci je podle mého názoru situace, kdy by zobrazení ženy nebo muže v reklamě bylo v rozporu s lidskou důstojností, což může být třeba případ některých reklam na sexuální služby”, dodává Březina.

“Za naprosto skandální potom považuji ustanovení, že v zájmu dosažení rovnoprávného postavení mužů a žen je nutné zpochybnit tradiční mužské a ženské role. Jedná se o bezprecedentní útok evropské levice na tradiční hodnoty, jehož cílem je začít lidem diktovat, jak si mají organizovat život v partnerských a rodinných vztazích. To je pro mě jako křesťanského demokrata naprosto nepřijatelné. Stát, natož pak bruselští úředníci, nemají co strkat lidem nos do jejich domácností a soukromí”, odmítá zprávu rezolutně Březina.

Za jediné pozitivum zprávy Březina považuje kritiku časté praxe reklamních agentur zobrazujících extrémně štíhlé ženy jako životní vzory a ideály krásy. “Provedené studie ukázaly, že takto pokřivený mediální obraz ideálu krásy vede zejména u dívek k rozvoji poruch příjmu potravy jako je anorexie a bulimie, a proto je nepochybně žádoucí požadovat, aby reklamy přinášely realističtější pohled na tělesný vzhled”, uzavírá Březina.

Gender-fanatici si pletou rovnost a rovnostářství. Rovnost mužů a žen tady již dávno máme. Oni však nechtějí rovnost příležitostí, nýbrž rovnost stavu, tedy rovnostářství. Jeho největší překážkou je však lidská svoboda.

Například zastoupení žen u nás v parlamentu je přesně takové, jaké má být. Jak to? Je totiž důsledkem dvojí svobody volby: svobody žen se o post ucházet či neucházet a svobody občanů zvolit si poslance, které chtějí. Gender-fanatici, kteří chtějí do parlamentu více žen, tudíž potřebují svobodu volby pošlapat. Buď musí do politiky nahnat více žen, než tolik, kolik se pro ni rozhodlo, anebo nám občanům musí vzít svobodu zvolit si za poslance lidi, které chceme.

Jak stupidní! V demokratické zemi si svobodně vybíráme politiky, s jejichž názory souhlasíme. Jejich mužskost či ženskost je přitom irelevantní. Já bych chtěl, aby mi vládli Reagan a Thatcherová, nikoli Clintonová a Obama. Protože jsou to muži či ženy? Houby s voctem!

Geneder-fanatici strašně přeceňují politiku, čímž prozrazují své totalitní tendence. Totalitarismus je totiž nadvládou politické moci nad celou společností. Naštěstí ve svobodné zemi, jakou je ČR, je role politiky v životě lidí omezena. Nestojí naše ženy o politiku? Mají recht, jsou i jiné krásy v životě a já jim blahopřeji k dobrému vkusu. Žena úspěšná v kultuře či medicíně má u nás větší vliv – a úctu – než řadová socialistická poslankyně, jež se dala na gender-notu.

Je v parlamentech Turkmenistánu a Zimbabwe více žen než v našem? No a co? Mají se tam proto ženy lépe? Pokud si to nějaká gender-dáma myslí, kam se odstěhuje? Do Turkmenistánu, kde moslimské ženy nemají žádná práva, anebo do Zimbabwe, kde jsou bílé ženy znásilňovány gaunery Roberta Mugabeho? Navíc obě země jsou diktatury a jejich parlamenty šaškárny; dávat je nám za vzor je gender-úchylné!

Ženy jsou stejně schopné jako muži, někdy i schopnější. Muž-feminista, jenž požaduje kvóty pro ženy, je však skutečný sexista: je přesvědčen, že ženy bez kvót by se na vlivné posty samy nedostaly. Tím však sugeruje, že ženy jsou méně schopné než muži, tudíž méněcenné. Ženy tak vlastně podceňuje, a proto od mužů, kteří si ženy váží, by měl dostat jednu do zubů.

Publikováno v týdeníku Týden č. 31, dne 4. srpna 2008.

Mnohost „feminismů“

V posledních třiceti letech se v rámci feministického myšlení střetávají tři dominantní proudy: humanistický feminismus, diferenční feminismus a poststrukturalistický či genderový feminismus.

Humanistický feminismus požaduje, aby i na ženy byly plně aplikovány principy moderního liberalismu, které byly původně vytvořeny muži a pouze pro muže. Tento typ feminismu spočívá na představě univerzální podstaty lidství, sdílené všemi lidmi bez ohledu na jejich pohlaví, a volá po důsledném dovršení osvícensko-liberálního projektu tak, aby plně zahrnul i ženy. Humanistickému feminismu tedy jde o emancipaci podřízené a marginalizované ženy do pozice člověka v moderním liberální smyslu, tedy racionální autonomní bytosti reprezentující civilizaci v protikladu k přírodě.

Humanistické feministky tvrdí, že moderní liberální projekt sice vedl ke svržení předmoderní autority panovníka a k jejímu nahrazení demokratickou společenskou smlouvou, ale že tato smlouva byla uzavřena pouze mezi muži. Sféra rodinného života byla vyčleněna z nově vytvořené demokratické veřejné sféry a zůstala místem patriarchálního panství nad ženami. Rodina je tedy především místem, kam byla žena po demokratizaci veřejného života uvězněna a kde je prostřednictvím mužské mocenské kontroly potlačováno její liberálně pojímané přirozené lidství.

Humanistický feminismus je tedy individualistický, jeho cílem je osvobodit jednotlivce. Ideálem diferencialistického feminismu je naopak prosazení politické a morální rovnosti mezi dvěma skupinami – muži a ženami. Vychází s přesvědčení, že univerzalismus humanistického feminismu je fikcí a že mezi muži a ženami existují významné rozdíly, které jsou přirozeného původu. Požaduje proto, aby byly ve veřejné sféře prosazovány hodnoty, které odpovídají specificky ženské zkušenosti péče o dítě, a aby se „mateřské myšlení“ stalo základem politiky. Rozdíly mezi muži a ženami jsou „esenciální“ povahy, neboť jsou určené přirozenou biologickou odlišností.

Míra a původ těchto přirozených rozdílů pak vedou k dalšímu štěpení v rámci diferencialistického proudu. Na jednu stranu zde najdeme radikální feministky, které vztahy mezi muži a ženami jako rozdílnými skupinami vnímají jako boj a usilují o nahrazení patriarchátu matriarchátem. Na druhou stranu v něm jsou zastoupeny i křesťanské feministky, které zdůrazňují přirozenou komplementaritu rolí mužů a žen a snaží se dosáhnout společenského uznání důležitosti ženské mateřské role a posílení jejího vlivu ve společnosti. Konečně zde najdeme směry blízké různým formám novopohanství, které předpokládají mystickou jednotu žen a Matky Přírody, kterou muži nemohou nikdy dosáhnout.

Poststrukturalistický feminismus se ostře vymezuje vůči oběma předchozím proudům a považuje individualistický i skupinový esencialismus za nepřijatelný. Univerzalistickou identitu racionálního člověka i partikularistickou identitu přírodě blízkých žen považuje za pouhé sociální konstrukty, tedy za výtvory historicky nahodilých sociálních praktik, které navíc nevědomky podpírají nadvládu tradičního patriarchátu – osvícenští liberálové, ujařmující ženy, tak přece činili právě s odkazem na jejich údajnou iracionalitu a „přírodnost“. To, že humanistické feministky předpokládají existenci přirozené lidské podstaty a diferencialistické feministky zase existenci nějakého přirozeného mužství a ženství, znamená falešnou naturalizaci těchto společenských konstruktů, tedy předstírání jejich „přírodní povahy“.

Praktickým příkladem rozporů mezi různými feministickými proudy je třeba spor o pornografii: je pornografie nástrojem mužské nadvlády nad ženami a projevem maskulinního násilí, které degraduje ženy do pozice nesvéprávných sexuálních objektů? Nebo je naopak účast žen na produkci pornografie žádoucí, neboť představuje rozšíření svobodné volby pro ženy, vymanění ženy z genderového stereotypu spořádané manželky a dobrou příležitost k podkopávání norem měšťácké morálky?

Je možné najít vnitřní rozpory i u konkrétních konceptů feministické politiky, jako je například „gender mainstreaming“. Tímto pojmem se myslí to, že při vytváření veřejných rozpočtů se má brát rovný ohled na zájmy mužů i žen – tedy že se nemají všechny obecní peníze utratit za nové fotbalové hřiště (tedy za zábavu pro muže), ale i za projekty určené ženám (například mateřské centrum). To je ale v rozporu s hlavním proklamovaným cílem poststrukturalistického feminismu, kterým je odbourání genderových stereotypů – tedy právě představy, že fotbal je „mužskou“ zábavou a mateřské centrum „záležitostí pro ženy“. Gender mainstreaming tak ve skutečnosti genderové stereotypy spíše posiluje.

Pojďme se nyní trochu více seznámit s poststrukturalistickým feminismem, který dnes na západních univerzitách dominuje a poskytuje intelektuální arzenál současnému genderovému aktivismu.

Poststrukturalistický (postmodernistický) feminismus

Poststrukturalistický nebo též postmodernistický feminismus vychází z lingvistických teorií frankfurtské školy a z teorií moci a diskursu Michela Foucaulta. Jeho východiskem je přesvědčení, že to, co vnímáme jako realitu, není nikdy svou povahou objektivní a „přirozené“, ale že je to vždy lidským výtvorem. Charakteristiky, které přisuzujeme člověku, muži a ženě, jsou vždy jen kulturními produkty. Vzhledem k tomu, že diskurs (neboli veřejná mezilidská komunikace v rámci které dochází k definování a prosazování společenských norem a hodnot), se z velké části odehrává prostřednictvím jazyka, je realita v zásadě odvozená od jazyka. Pokud nějaká realita existuje, tak pouze v rámci jazyka. Pokud pozměníme jazyk (tedy významy pojmů, které používá), změníme tím i realitu. Proto i onen velký důraz, který genderový feminismus klade na reformu jazyka.

Podle Foucaulta je diskurs projevem moci. Kdo se zmocní jazyka a diskursu, ovládne společnost. Jakýkoli výsledek diskursu (tedy jakýkoli společností sdílený význam klíčových pojmů) je pouze výsledkem aktuální mocenské dominance, která v diskursu převládla. Poststukturalistický feminismus na rodinu pohlíží zcela v duchu tohoto přístupu. To, co v posledních staletích chápe většinová společnost pod pojmy „rodina“, „muž“ a „žena“, nemá podle něj přirozený základ, ale jedná se o konstrukty hájící patriarchální mocenskou hierarchii, ve které dominují bílí bohatí heterosexuální muži. Neexistuje žádné univerzální lidství, ani mužství, ani ženství. Tyto identity nejsou přirozenými fenomény, ale jsou výsledkem společenských institucí a praktik. Všechno je jen produktem kulturní interpretace.

Poststrukturalistický feminismus odlišuje biologické pohlaví a „sociální pohlaví“ (tedy „gender“) a tvrdí, že neexistuje žádná přirozená souvislost mezi ženským biologickým a ženským sociálním pohlavím a mezi mužským biologickým a mužským sociálním pohlavím. Významy, vlastnosti, role a normy chování přiřazené biologickým ženám a biologickým mužům nevyplývají z jejich biologické podstaty, ale pouze ze společenského diskursu. Neexistují žádné vlastnosti a sociální role, které by od přirozenosti přináležely ženám nebo mužům. Představa, že mezi specificky ženské role patří mateřství a specificky mužskou rolí je být ochráncem rodiny, je příkladem takzvaných genderových stereotypů. Genderové stereotypy reprodukují patriarchální mocenskou dominanci a jejich odstranění je proto v agendě poststrukturalistického feminismu na předním místě. Tvrdí, že jakékoli poukazování na údajnou přirozenost třeba mateřské role ženy je umělou „naturalizací“ tohoto genderového stereotypu a tedy pokusem legitimizovat útlak.

Základním východiskem poststrukturalistického feminismu je tedy odhalení, že rodina založená na heterosexuálním manželském sňatku není nic přirozeného, ale že je to naopak umělý sociální konstrukt sloužící konkrétní mocenské dominanci heterosexuálních mužů nad ženami a homosexuály. Poststrukturalistky odmítají konzervativní předpoklad přirozené komplementarity rolí mužů a žen v rodině a považují ji za klasickou ukázku utlačovatelského genderového stereotypu.

Poststrukturalistický feminismus odmítá rovněž dichotomii pouhých dvou pohlaví, neboť ji považuje ze umělou a represivní, a tvrdí, že existuje celá škála pohlaví a sexuálních identit, které mohou být libovolně kombinovány. Společenské normy musí takovou půvabnou rozmanitost nejenom umožňovat, ale i oceňovat. To je samozřejmě cesta k radikální redefinici pojmu „rodina“ – ideálem je „zmnožování polymorfních bytostí neurčitého pohlaví“ a „rekonstrukce“ všech identit. Novou „osvobozenou rodinu“ tak mohou tvořit děti vychovávané například párem sestávajícím z lesbického muže a transvestity a společnost to má nejenom považovat za zcela normální, ale přímo takové uspořádání oceňovat jakožto pokrokové.

Cílem poststrukturalistického feminismu již není osvobození konkrétního ženy jakožto člověka ani osvobození žen jako skupinové identity, ale emancipace ze samotných patriarchálních identit „člověka“, „ženy“ a „muže“, které jsou falešně prezentovány jako něco přirozeného – a to jak patriarchálními konzervativci, tak humanistickými a diferencialistickými feministkami.

Emancipace od struktur patriarchální společnosti se proto nemá týkat jen „žen“, protože tím by argumentace sklouzávala do esencialismu. Poststrukturalistické feministky často zdůrazňují, že jejich zájmem je od patriarchální struktury osvobodit i biologické muže, protože i oni jsou genderovými stereotypy patriarchální struktury utlačováni – očekává se od nich, že budou schopni ochránit a zabezpečit svou rodinu, že si budou umět v každé situaci poradit a že nebudou projevovat své emoce. Poststrukturalistické feministky se například domnívají, že muž nemůže v hospodě před svými kamarády přiznat, že doma vaří, protože by ho to vystavilo posměchu a zpochybnění jeho stereotypizované mužství, takže udržování „patriarchální nadvlády“ představuje těžké břemeno i pro samotné muže, kteří by se rádi jejím „stereotypním vzorcům“ vzepřeli.

Na rozdíl od starších emancipačních hnutí se tak v současném feminismu znejasňuje rozlišení, kdo konkrétně je utlačovatel a kdo utlačovaný. Lidé utlačují sami sebe tím, že přejímají a brání genderové stereotypy. Při hájení „patriarchátu“ hrají ženy možná ještě větší roli, než muži, protože jsou to ony, kdo mají kontrolu nad výchovou dětí – dívek i chlapců. Rodina je pak chápána jako mocenská struktura, která napomáhá sociálnímu a kulturnímu utváření genderových identit a stereotypů prostřednictvím výchovy.

Fakt, že samy ženy jsou obránkyněmi utlačovatelských genderových stereotypů, poststrukturalistický feminismus otevřeně připouští a vysvětluje tím to, že jen malé procento žen se s feminismem identifikuje. Zároveň je to pro něj další způsob, jak zaplašit strašidlo feministického esencialismu, který „prezentuje muže jako pány a ženy jako oběti“, čímž se dopouští stereotypizace.

Formální institucionální útlak byl sice již z velké části odstraněn, ale zbývá útlak kulturní, jazykový a ekonomický, který mnohdy determinuje osud mužů a žen mnohem důsledněji, než otevřeně diskriminační zákonodárství. Cílem poststrukturalistického feminismu je tedy proměna jazyka, vzorců chápání reality, neformálních společenských norem a osobní identity. Nástrojem k jeho dosažení je překračování a narušování pravidel vymezených „měšťáckou morálkou“ a „podvracení“ (subversion) zkonstruovaných genderových rolí a tím i celého patriarchálního společenského řádu. Co není dostatečně „podvratné“, je reakční, a to včetně řady feministických směrů.

Inspirace Foucaultem a jeho premisou „za vším hledej mocenský boj“ je viditelná i v pohledu postsrukturalistických feministek na klasickou rodinu. Právě v rodině prý probíhá nelítostný boj o moc a následkem toho musí být rodina považována za legitimní součást politiky a nikoli za soukromou sférou. Oddělení soukromé (tedy rodinné) a veřejné (tedy politické) sféry lidského života považují za pouhý, byť poměrně rafinovaný mocenský nástroj „patriarchálního útlaku“.

S ohledem na výše řečené je nutné znovu zdůraznit, že současný feminismus se na své intelektuální úrovni nepovažuje „osvobození žen“ za svůj strategický cíl, protože tím by stvrzoval existenci kulturně zkonstruované identity „ženství“, kterou chce naopak odstranit. Jeho cílem je relativizace všech podobných identit, které jsou podle něj plodem utlačovatelského kulturního vývoje. Feminismus diferencialistek, který zdůrazňuje mateřskou sílu a hodnotu ženy, považují za zrovna tak utlačovatelský, jako byl tradiční patriarchalismus – tentokrát vůči alternativním identitám uvnitř vnucovaného ženství, například vůči lesbičkám nebo ženám, které nechtějí být matkami.

Poststrukturalistický feminismus je proto úzce spojen i s homosexuálním hnutím. Vzájemnou přitažlivost jedinců opačných pohlaví (tedy heterosexuální lásku) totiž považuje za jasný kulturní konstrukt zaštiťující se údajnou přirozeností, přičemž jeho mocenským cílem je udržovat systém vnucené heterosexuality. Patriarchální dichotomie „muž-žena“ tak není utlačovatelská jenom vůči „ženám“, ale vůči řadě alternativních identit – homosexuálům, transsexuálům, lesbičkám, transvestitům, lesbickým mužům, homosexuálním ženám a podobně.

Některé důsledky poststrukturalistického feminismu

Vedle výše naznačených strategických cílů má ale poststrukturalistický feminismus i své cíle taktické. Hodlá například využívat v praxi účinného mobilizačního potenciálu konkurenčních feministických proudů. Na teoretické úrovni by to sice vedlo k fatálním rozporům, ale představa „primátu teorie před praxí“ je koneckonců jedním z těch „utlačovatelských patriarchálních konstruktů“, které je nutné odbourat. Viz například výše zmíněnou agendu „gender mainstreamingu“.

Podobně se poststrukturalistický feminismus neštítí takticky využívat existujících institucí patriarchálního systému – například stát. Dekonstrukcí utlačovatelské dichotomie „veřejné versus soukromé“ a zařazením rodinných vztahů do sféry politična chce odstranit autonomii rodiny. Jak to ale udělat konkrétně? Třeba prostřednictvím podřízení intimního rodinného života zásahům státu. „Postmoderní“ stát se tak má stát jedním z hlavních nástrojů prosazování poststrukturalistického feminismu ve všech sférách života – poté, co sám přijal jeho agendu za svou.

A ačkoli je tím konečným cílem radikální osvobození jedince od existujících společenských norem, cesta k němu nutně vede přes zvýšenou politickou represi ve vybraných oblastech. Věcem se nemůže ponechat volný průběh, protože lidé jsou pod silným a dlouhodobým vlivem tradičních, v kultuře a jazyce zakotvených stereotypních představ o tom, co je to rodina, co je to žena, co je to muž a jak se mají lidé chovat. Musí tedy existovat síla, která emancipaci lidí od sebe samotných urychlí. Tou silou má být právě současný pečovatelský stát. Odbourání hranic mezi veřejnou a soukromou sférou a politizace rodinného života umožní, aby se soukromý život stal terčem donucující moci státu, prosazujícího genderovou agendu.

Plán je to jen zdánlivě paradoxní – podobná cesta k vytouženému cíli vedla i v případě komunismu. Aby mohla být nastolena beztřídní a bezstátní společnost dokonalé svobody a hojnosti, bylo nejprve nutné projít fází diktatury proletariátu a ostrého třídního teroru organizovaného totalitním státem.

Žádoucím cílovým stavem je pro poststrukturalistický feminismus odstranění všech společenských a jazykových norem, které jakýmkoli způsobem preferují určitý typ uspořádání rodiny a určitý typ partnerských a sexuálních vztahů. Nemají existovat žádná omezení (a to ani v podobě neformálních společenských a jazykových preferencí) na cestě k svobodnému šíření jakékoli myslitelné i nemyslitelné formy sexuálního a partnerského chování. Pouhá tolerance ze strany „tradičně“ smýšlejících a jednajících lidí ale zdaleka nebude stačit – cílem je, aby alternativní formy partnerství a výchovy dětí získaly ve společnosti (tedy i v kultuře a jazyce) minimálně stejné uznání a podporu jako heterosexuální rodina.

Závěrem je ovšem nutné zmínit, že na taktické rovině se poststrukturalistický feminismus v řadě bodů své kritiky současné konzumní společnosti shoduje například s křesťansko-konzervativním pohledem, i když jak jejich teoretická východiska, tak jejich strategické cíle se radikálně liší. Jedná se například o společnou kritiku destruktivního vlivu současného módního průmyslu, vulgarizace veřejného prostoru prostřednictvím explicitní prezentace žen jako sexuálních objektů či zpochybňování náročnosti a hodnoty práce žen v rodině.

V běžné mediální argumentaci genderového aktivismu, zaměřené na laickou veřejnost, se navíc jen málokdy setkáme s artikulací jeho radikálních filosofických východisek a strategických cílů naznačených v tomto příspěvku. Příkladem může být třeba tlak na zavádění povinné „otcovské dovolené“, který v současnosti sílí v řadě evropských zemí. Strategickou motivací genderového aktivismu, který se toto státní opatření snaží prosadit, není praktická pomoc matkám v péči o děti. To je podružný motiv. Ta rozhodující motivace se nachází na symbolické rovině – jde o rekonstrukci společenských rolí a podkopání „buržoazních hodnot“. Ale to se v běžné veřejné debatě většinou neobjeví.

I přes zdánlivou neškodnost, nebo dokonce prospěšnost, některých taktických cílů genderového aktivismu však stále zůstává zásadním předmětem sporu, zda mají být záležitosti dosud nepolitických mezilidských vztahů (jak spolu lidé mluví; jak fungují jejich rodiny z hlediska dělby práce mezi manžely; jaké jsou obrázky v dětských knihách) předmětem radikální politizace a tím legitimním polem pro zásahy státní moci. Kromě toho bychom neměli zapomínat na ten radikální strategický cíl, kterým je zásadní proměna společnosti prostřednictvím odstranění ideálu rodiny založené na trvalém heterosexuálním svazku a vzájemné závislosti a komplementaritě jejích členů.

Autor pracuje v Ústavu politologie FF UK. Příspěvek přednesl na konferenci OI “Rodinná politika a agenda rovnosti žen a mužů” v červnu 2OO7 a vyšel ve stejnojmeném sborníku OI.

Bojovníkům za práva gayů pak vzkázala, že je připravena k diskusi důležitých témat v rámci soukromých jednání, veřejné uznání však homosexuálové od ministryně očekávat nemohou. Pokud jsou prý přístupni diskusi na témata, jak bojovat proti diskriminaci a jak předcházet nerovnosti, pak je ministryně pro rovné příležitosti ochotna hledat okamžitá řešení. Pokud by však někdo chtěl podkopávat tradiční model rodiny či diktovat ministerstvu jeho politický program, tak na ministerstvu najde dveře zavřené.

Tak objevují příběh rodiny, který je na jedné straně ideální vizí, na druhé straně obecnou realitou. V naší době také pociťují krizi, protože síly zla se tento společný zdroj svobody, řádu, ctnosti a dětí snaží rozervat na kusy. Mají-li se věci uvést do pořádku, je třeba hledat jasné principy, otevřené cíle a pevný směr konání. Je třeba také odmítnout falešná obvinění a chabé kompromisy. Takto mohou ženy a muži dospět k poznání pravé svobody, k novému vzplanutí svých srdcí a ke skutečnému návratu domů – jak sami pro sebe, tak pro celé lidstvo.
Příběh rodiny

Mladý muž a mladá žena jsou k sobě navzájem přitahováni. Touží se spojit. Když se navzájem spatří, usmívají se. Vnímají cestu k radosti. Cítí, že jako oddělené bytosti jsou jenom částeční, neúplní. Když jsou spolu, cítí se úplní. Lidé, mezi nimiž žijí, žehnají jejich svazku svatebním obřadem. Muž a žena si veřejně vyměňují vzájemný slib, vyměňují si jej i se svými příbuznými a blízkými, a stávají se jedním tělem.

V průběhu času jejich radost i trápení projdou zkouškou překvapivých zvratů života. Budou společně plakat, někdy štěstím, někdy bolestí. Budou čelit nemocem, možná poznají chudobu, možná budou postaveni tváří v tvář rozvratu či přírodním katastrofám, možná je od sebe roztrhne válka. V časech zoufalství a ztráty najdou sílu jeden v druhém. Ve chvíli smrti pocítí duchovní balzám, který hojí bolest z tělesného rozdělení. Manželský svazek postavený na věrnosti, vzájemné povinnosti a respektu umožní každému z nich rozvinout jeho plný potenciál: stanou se kompletní bytostí, jak to zamýšlel Stvořitel.

Takové manželství tvoří novou rodinu, domov, první a základní jednotku lidské společnosti. Manžel a manželka budují malé hospodářství. Společně rodinu zajišťují podle zájmů, sil a schopností každého z nich. Vytvářejí domov, který je zcela zvláštním místem na této zemi. V minulých staletích byly obvyklým vyjádřením tohoto svazku mezi sexualitou a ekonomikou malé farmy a řemeslnické dílny. Dnes je běžnější městský domek nebo byt. Přesto zůstává malá domácí ekonomika živým středem každodenního života.

Manželka a manžel také budují domov jako duchovní místo. Poznávají, že rodina a víra jsou dvě strany jedné mince. Živý domov se zakládá na uctívání a modlitbě.

Z takového přirozeného svazku vzniká nový lidský život. Děti jsou prvotním cílem, účelem manželství. Manželé s úžasem pozorují, jak v matce roste jejich první dítě. Jak se jejich láska přetváří v živoucí dítě, radost a úcta zahánějí pochybnosti a strach. Část jejich bytostí se odevzdává utváření dítěte, formování nové a jedinečné osoby. Otec se ujímá ochrany matky v době, kdy je zranitelná a závislá. Námahu porodu vystřídá štěstí, když matka začíná kojit své dítě a otec se začíná starat o svého prvorozence. Adopce dítěte vyvolává podobné pocity. Díky těmto úžasným okamžikům jsou rodiče prvními učiteli svého dítěte a jejich domov se stává jeho první, živoucí školou. Rodiče předávají dítěti schopnost žít, mluvit, číst, chápat a objevovat svět.

Inspirováni láskou, otevírají manželé svůj svazek dalším dětem, které naplní jejich domov a naplní zemi. Jako rodiče objevují radost z pohledu na bratry a sestry, kteří vyrůstají v pospolitosti. Se směsicí pýchy a starosti pozorují své děti při prvních krůčcích, prvních pokusech o domácí práce, prvních úkolech. Děti – to jsou rozbitá kolena, spory o hračky, prohrané soutěže, slzy a smích. Jak děti vyrůstají, vstupují do širšího světa. Při tom všem jsou rodiče průvodci a strážci, domov je útočištěm a středem společného života.

Přirozená rodina otevírá svůj domov dalším členům širší rodiny. Láska a péče rodičů k malým dětem se odráží v péči a lásce, kterou dospělé děti věnují svým stárnoucím rodičům. Skutečně rozvinutá rodina zahrnuje tři i více generací. Taková rodina se dokáže o sebe postarat. Každá generace je článkem nepřerušeného řetězu, který sahá od minulých staletí ke staletím budoucím.

Tím vším otevírá přirozená rodina brány dobrému životu, pravému štěstí, blaženosti. Včleněni do života druhých konají členové rodiny skutky altruismu, nezištně se dávají. Laskavost plodí laskavost a vzniká tak ekonomika lásky. Laskaví lidé se dělí o to, co mají, nečekají na odměnu, a přitom dostávají víc, než čekali. To je láska, která přináší úsměv na tváře matek a uspokojuje otce, když pozorují, jak jejich děti vyrůstají v mladé muže a ženy. Taková oddanost podporuje lásku k bližnímu, dobré skutky a pravé společenství. To je milost, skrze niž se pozůstalí loučí s těmi, jejichž léta na zemi jsou sečtena, kdo byli povoláni k jinému životu.

I politický život pramení z domovů přirozených rodin. Tady vzniká pravá nezávislost. Domovy jsou zdrojem s řádem spojené svobody, pramenem pravé demokracie, pařeništěm ctnosti. Prvotním výrazem tohoto širšího politického života, jehož prostřednictvím se rodiny navzájem střeží, aniž by porušovaly autonomii domova, jsou místní společenství a obce. Ideální vláda je proto vláda místní. Ani národ “není nic, než soubor rodin v jeho hranicích”.1) Stát existuje proto, aby chránil rodiny a povzbuzoval jejich růst a integritu.

Čas krize

A přesto je přirozená rodina – součást stvořeného řádu, vtisknutá v naší přirozenosti, zdroj radosti, pramen nového života, záštita svobody a řádu – na počátku 21. století hanobena a ohrožena. Nepřátelé zaútočili na všechny aspekty přirozené rodiny, od manželského svazku přes rození dětí až k pravé demokracii svobodného domova. Stále více rodin je oslabených a ochromených. Vidíme, jak stále více mladých dospělých lidí odmítá plnost a radost manželství, hledají si za ně laciné náhražky nebo zůstávají sami, aby se tak stali snadnou kořistí pro totalitní tendence státu. Příliš mnoho dětí se rodí mimo manželství a stávají se svěřenci státu. V manželských domovech se rodí příliš málo dětí: neblahým následkem je odlidnění.

Co způsobilo takové odcizení lidí od jejich pravé přirozenosti a skutečného domova? Byly to dva základní útoky na přirozenou rodinu, jejichž kořeny sahají několik staletí zpět: jednak průmyslová revoluce, jednak nové, protirodinné myšlenky.

Na jedné straně přinesla průmyslová revoluce „velký rozvrat“2) nebo „velkou transformaci“3) lidských záležitostí. Průmysl zrychlil tvorbu bohatství. Ale jeho hlavním dopadem bylo oddělení výroby od domácího krbu, tedy narušení přirozené ekologie rodinného života. Primární pouto mezi domovem a prací se vytratilo. Věci vyráběné doma a domácí práce se staly zbožím, které se začalo kupovat a prodávat. Centralizované továrny, úřady a obchody nahradily rodinnou dílnu, zahradu, kuchyň a spíž. Manželé, manželky, ba i děti byly vyhnány ze svých domovů k práci v továrnách, organizované podle principu efektivity. Neosobní stroje podryly přirozenou komplementaritu pohlaví ve výrobních úkolech. Děti byly ponechány samy sobě s představou, že jejich budoucnost už neurčuje rodina; nadále spíše spoléhaly na neosobní zaměstnavatele.

Také politici vzali průmyslový ideál s jeho nárokem na efektivitu za svůj. Nové zákony upřely dětem vzdělání soustředěné na rodinu a poslaly je do masových státních škol. Porodnost klesla, protože „se ukazuje, že žádná společnost si neudrží vysokou plodnost po dvou generacích masového školství“.4) Stát také pronikl do domovů a rozhodl se chránit děti před rodiči prostřednictvím hnutí školské reformy, později pak pomocí programů „prevence špatného zacházení s dětmi“. Rodinné domácnosti, původně úly užitečné, produktivní práce s bohatými funkcemi a vzájemnou oporou, se postupně začaly stávat nefunkčními noclehárnami, kde odpočívají lidé, jejichž aktivní životy a vztahy se odehrávají jinde.

A co hůř, v době, jež odmítla přirozenou rodinu, se vynořily nové ideje. Někteří političtí myslitelé zaujali stanovisko, že jedinec, stojící izolovaně, je pravou buňkou společnosti: že rodinná pouta – včetně pouta mezi manželi a mezi matkou a dítětem – představují pouze vládu jedné sobecké osoby nad druhou.5) Jiní teoretikové tvrdili, že izolovaný jedinec, osamělý aktér „v přirozeném stavu“, je institucemi jako rodina nebo církev vlastně utiskován. V tomto pohledu se centralizovaný stát proměnil ve zdánlivě osvobozujícího činitele. Jen stát mohl osvobodit jednotlivce z „pout tradice“.6) Z těchto předpokladů se vynořilo mračno ideologií, jež měly společný terč: přirozenou rodinu. Tyto ideologie zahrnovaly socialismus, feminismus, komunismus, sexuální hédonismus, racionální nacionalismus a sekulární liberalismus.

Tyto myšlenky se nebývalým způsobem soustředily kolem Velké francouzské revoluce. Její stoupenci je šířili po Evropě a časem je roznesli po světě. Od roku 1789 do roku 1815 trvala válka o povahu společenského řádu. Důsledkem byly rozbité rodiny a smrt milionů lidí.

Na druhé straně stáli obhájci přirozené rodiny – postavy jako Bonald7) a Burke8). Hájili „malé základny“ společenského života, především domov. Obhajovali myšlenky, jež znovu ukázaly nezbytnost přirozené rodiny. Vysvětlovali, že organická společnost musí ze své povahy být komunitou svobodných domovů.

Velká aliance pak konečně rozdrtila revoluční sílu Francie. V době restaurační byl znovu zakázán snadný rozvod, zavedený Revolucí. Rodina opět získala autoritu. Nově vznikající střední třída posílila mravní řád soustředěný kolem domácího krbu a matky, která je centrem domova. Náboženští vůdci a sociální reformátoři úspěšně krotili impulzy industrializace. Produktivní zázraky tovární výroby vítali, ale usilovali o ochranu pracující rodiny. Velebili rodinné podniky, kde imperativ efektivity mírnilo sociální a náboženské cítění. A prosazovali ideál „rodinné mzdy“, díky níž si průmyslový sektor mohl činit nárok jen na jednoho dospělého z rodiny, otce, který za to získával přirozené právo na mzdu, jež uživila na slušné úrovni i matku a děti, kteří byli doma. Režimy založené na rodinné mzdě kvetly v západní Evropě, v Amerikách, v Austrálii a na Novém Zélandě.

O století později se však tato nová rovnováha znovu rozkývala. Strašlivý konflikt 1. světové války vyrostl z politické rivality a strachu. Jeho nezamýšleným efektem bylo zmnohonásobení moci průmyslových manažerů a obnova ideologií, jejichž společným jmenovatelem bylo nepřátelství k přirozené rodině. Válečná výroby smetla nároky drobného vlastnictví a lokálních komunit. Nové feministky se odvrátily od mateřství a dětí a soustředily se na legalisticky pojatou, sterilní rovnost. Sekulární liberálové se prohnali zastrašenou Evropou se svým po-křesťanským poselstvím výlučného soustředění jednotlivce sama na sebe. Novomalthusiáni prosazovali své chmurné tvrzení, že děti jsou příčinou bídy a války. A sexuální hédonisté si získali morálku rozčarované mládeže. Nejhroznější bylo, že v roce 1917 získali komunisté Rusko a rychle začali eliminovat rodinu. O pět let později triumfovali v Itálii fašisté, kteří vyzdvihovali stát a bojovali s domovem a rodinou. V roce 1933 se v Německu dostal k moci nacionální socialismus a ten trhal rodiny ve snaze vybudovat rasovou říši.

74 let (1917-1991) se odehrával další velký konflikt okolo povahy společenského řádu. Národy, které se (někdy pracně) držely demokracie vybudované na přirozeném rodinném ideálu (Austrálie, Francie, Velká Británie, Nový Zéland a Spojené státy) se střetly s totalitními režimy. Otevřený konflikt (který někdy vyvolával podivné aliance) nastal za ruské občanské války, za 2. světové války, a později na místech, jako byla Korea a Vietnam. Zbytek doby vyplnila „studená“ válka. Rukama protirodinných totalitářů zahynulo přes 140 milionů osob.

A přece rokem 1991 – kolapsem Sovětského svazu – nacismus, fašismus a komunismus z Evropy zmizely. Demokratické národy soustředěné na rodinu zvítězily. Poté však začaly zjišťovat, že jiné ideové systémy vyvolané 1. světovou válkou – rovnostářský feminismus, sexuální hédonismus, nové malthusiánství a militantní sekularismus – v jejich vlastních zemích zvítězily. Zjistily také, že věda – bez morální kontroly – zasahuje do jejich nejintimnějších sexuálních aktů. I tvorba nového života, jedinečný a vitální manželský úkol, se v „krásném novém světě“ stala kořistí laboratoří a továren.

Okamžikem zvratu, jak se ukazuje, byla polovina šedesátých let. U všech západních národů narážíme v tomto krátkém časovém úseku na stejné události: právně se zpochybňuje úspěšný systém rodinné mzdy; Bůh Stvořitel je vědomě vytěsňován z občanského života; rychle se šíří pornografie; požaduje se snadný rozvod; pojmy „manželka“ a „manžel“ se zpochybňují; nastupuje rétorika „genderu“ a „sexuálních práv“; státy vedou kampaně za populační kontrolu; usnadňuje se přístup k potratu; sexuální revoluce klade nové nároky; zpochybňují se pojmy povinnosti a dlouhodobých závazků; manipulace s lidským životem jsou na postupu. Američané označují tuto dobu mravního otřesu a hrůzy jako „šedesátá léta“, ale tato kampaň pokračuje ještě v dalším desetiletí.

Do roku 1980 dosáhly síly zaměřené proti přirozené rodině v západním světě řady vítězství. Potrat na žádost téměř všude posílil státní kampaně proti manželství a za zmenšení rodiny. Rozvod bez výroku o vině a „daňová penalizace manželství“ oslabily samotný základ společenského řádu. Počet rozvodů prudce stoupl. „Genderová rovnost“ rozložila systém rodinné mzdy; reálné mzdy otců rodin ostře klesly; mladé matky se vrátily do továren a do kanceláří a své děti – jichž bylo méně – předaly státem placeným kolektivním zařízením. „Sexuální výchova“ ve školách zesměšnila cudnost a věrnost a podnítila různé experimenty. Homosexualita získala status legitimní „sexuální preference“. Systémy sociálního zabezpečení začaly podporovat bezdětnost a penalizovat velké rodiny. Daňové systémy začaly trestat rodičovství v manželství, zatímco sociální systémy začaly odměňovat nemanželské mateřství. Manželská plodnost prudce klesla, nemanželské porody stouply. Tytéž síly vytěsnily náboženství z veřejné sféry.

Do roku 1990 se tato kampaň globálně rozšířila. Mezinárodní rok rodiny v roce 1994 byl cynicky zneužit k sérii konferencí OSN, jež měly zrušit přirozenou rodinu i u rozvojových národů. Káhira, Peking, Istanbul a Kodaň se staly arénami, kde se začal ustavovat „post-rodinný“ řád.

Zapomnělo se ale na jednu pravdu: „Instituce domova je anarchistická… Je to jediná překážka státu, která se obnovuje stejně vytrvale jako stát, a přirozeněji než stát“.9) Podníceny nepřátelskou kulturou, začaly se rodiny probouzet. Noví vůdci přinesli znamení obnovy a začala narůstat hnutí – populárně řečeno – „pro život“ a „za rodinu“; ta začala hájit přirozenou rodinu. Počátkem 21. století tato (naše) hnutí dosáhla určitých úspěchů; byla a jsou nicméně brzděna svou obrannou pozicí a spoléháním na politické akce ve velkých městech.

V naší době jsou vůdci „post-rodinného“ světa stále ještě na postupu. Tak například našemu pro-rodinnému hnutí se dosud nepodařilo potlačit revoluci rozvodů bez výroku o vině a obnovit tak právní ochranu manželství. Ještě v roce 2005 zoufale bojujeme, abychom uchovali životně důležitou instituci manželství, kterou si chtějí přisvojit homosexuálové. Oběma našim hnutím se zatím nepodařilo zbrzdit válku států proti lidské plodnosti, a to navzdory perspektivně katastrofického vylidňování rozvinutých i rozvojových národů skrze politiku globální „prázdné kolébky“.10)

Vize

Proto zde předkládáme novou vizi a novou formulaci principů a cílů pro 21. století a třetí tisíciletí.

Naší vizí je svět obnovený v souladu se Stvořitelovým záměrem. Naší vizí je kultura – místní i celosvětová – jež podporuje manželství jedné ženy a jednoho muže jako ústřední aspiraci mladých lidí. Tato kultura potvrzuje manželství jako nejlepší cestu ke zdraví, bezpečí, životnímu naplnění a radosti. Domov vystavený na manželství chápe jako zdroj pravé politické suverenity a zdroj demokracie. Manželský domov chápe jako primární hospodářskou jednotku, jako místo bohaté činnosti, hmotné hojnosti a rozsáhlé sebedůvěry. Tato kultura pokládá soukromé vlastnictví v rodinných rukou za záruku nezávislosti a svobody. Manželské sexuální spojení považuje za jedinečný zdroj nového lidského života. Takovéto domovy vidíme jako místa otevřená dětskému pobíhání, jako zdroj rodinné kontinuity a společenského růstu. Spatřujeme mladé ženy, jak vyrůstají v manželky, tvůrkyně domova a matky, a mladé muže, proměňující se v manžely, ochránce domova a otce.

Pravé štěstí považujeme za dílo lidí spojených vitálními pouty se svými manželi, dětmi, rodiči a příbuznými. Naší vizí je krajina rodinných domovů, luk a zahrad naplněných užitečnou prací a zvučících smíchem mnoha dětí. Naší vizí jsou rodiče jako první vzdělavatelé svých dětí, domovy, jež zahrnují i širší rodinu, kde se poskytuje péče starým a nemocným. Naší vizí jsou obce, vesnice a města jako další rovina politické suverenity. Představujeme si svobodu obchodu, která respektuje integritu rodiny a slouží jí. Naší vizí jsou národní státy, pro něž je ochrana přirozené rodiny primární odpovědností.

Naše principy

Tato vize vyžaduje jasné principy, které povedou naše úsilí o podporu přirozené rodiny v novém století a tisíciletí.

Tvrdíme, že základní jednotkou společnosti není jedinec, ale přirozená rodina.

Tvrdíme, že přirozená rodina je svazek muže a ženy spojených manželstvím v zájmu sdílení lásky a radosti, přivádění dětí na svět, jejich mravní výchovy, budování životaschopné domácí ekonomiky, poskytování bezpečí v dobách obtíží a udržování vazby mezi generacemi.

Tvrdíme, že přirozená rodina je pevným aspektem stvořeného řádu a je zakotvena v lidské přirozenosti. Různé rodinné systémy mohou slábnout nebo sílit, ale přirozená rodina se nemůže změnit do nějaké nové podoby; ani sociální inženýři ji nedokážou předefinovat.

Tvrdíme, že přirozená rodina je ideální, optimální, pravý rodinný systém. I když uznáváme, že okolnosti nebo dysfunkce mohou přivodit různé životní situace, všechny ostatní „formy“ rodiny jsou nekompletní nebo jsou politickými výtvory státu.

Tvrdíme, že manželský svazek je autentické sexuální spojení, jež je jako jediné otevřeno přirozenému a odpovědnému utváření nového života.

Tvrdíme, že lidský život je posvátný od početí do přirozené smrti; každá počatá osoba má právo žít, růst, narodit se a sdílet domov se svými přirozenými rodiči, spojenými manželstvím.

Tvrdíme, že přirozená rodina má přednost před státem a že legitimní vlády jsou od toho, aby chránily a podporovaly přirozenou rodinu.

Tvrdíme, že svět má dostatek zdrojů. Za chudobu, hlad a úpadek životního prostředí nemůže „přelidnění“, ale rozpad přirozené rodiny a morální i politická selhání.

Tvrdíme, že pravým demografickým nebezpečím je odlidnění, jež hrozí zemi v novém století. Naše společnosti potřebují více lidí, ne méně.

Tvrdíme, že ženy a muži jsou si rovni v důstojnosti a vrozených lidských právech, ale ve svých funkcích se liší. I když se někdy události vymknou kontrole jednotlivce (nebo se člověk vzdá některých funkcí z náboženských důvodů), je povoláním každého chlapce stát se manželem a otcem, povoláním každé dívky je stát se manželkou a matkou. Všecko, co muž dělá, je dáno jeho schopností být otcem. Všecko, co dělá žena, je dáno její schopností být matkou.11) Kultura, zákony i politika musejí s těmito rozdílnostmi počítat.

Tvrdíme, že komplementarita pohlaví je zdrojem síly. Muži a ženy jsou hlubinně odlišní – biologicky i psychologicky. Když jsou však spojeni v manželství, vzniká celek větší než prostý součet jeho částí.

Tvrdíme, že ekonomický determinismus je falešný. Ideje a náboženská víra jsou schopny převážit materiální síly. I něco tak mocného, jako je industrializace, může být zvládnuto aktem lidské vůle.

Stojíme za ideálem „rodinné mzdy“ jako „rovné mzdy za rovnou rodinnou odpovědnost“. Odměna za práci a zdanění mají posilovat přirozená rodinná pouta.

Stojíme za nezbytnou úlohou soukromého vlastnictví půdy, obydlí i produktivního kapitálu jakožto základu rodinné nezávislosti a garanta demokracie. Ve spravedlivé a dobré společnosti mají mít všechny rodiny skutečný majetek.

Tvrdíme, že trvalá řešení lidských problémů vznikají v rodinách a malých komunitách. Nemohou být ukládána byrokraticky a svévolně, nelze je vnucovat zvenčí.

Naše platforma

Z těchto principů odvozujeme jednoduchou, konkrétní platformu pro nové století a tisíciletí. Říkáme světu:

- Chceme vybudovat novou kulturu manželství tam, kde je ostatní chtějí – cestou předefinování – zrušit.

- Vítáme více dětí a chválíme větší rodiny tam, kde ostatní vedou válku s lidskou plodností.

- Chceme hledat cesty, jak přivést matky, otce i děti zpátky domů tam, kde ostatní oddělují rodiče od dětí.

- Chceme vytvořit skutečné domácí ekonomiky tam, kde ostatní podrobují rodiny kontrole rozsáhlého státu a velkých korporací.

Abychom to dokázali, musíme nabídnout pozitivní řešení a musíme také opravit politické chyby minulosti. Zejména:

Pro novou kulturu manželství

- prosadíme vyučování, které poskytuje pozitivní obrazy cudnosti, manželství, věrnosti, mateřství, otcovství, mužské ochrany a ženské péče. Skoncujeme s kažením dětí prostřednictvím státních programů „sexuální výchovy“.

- Vybudujeme systém právní a ústavní ochrany manželství jakožto svazku jednoho muže a jedné ženy. Ukončíme válku, kterou sexuální hédonisté vedou proti manželství.

- Přebudujeme programy sociálního zabezpečení, podpor a bydlení tak, aby posilovaly manželství, zvláště manželství mladých dospělých. Skoncujeme se státními podporami života mimo manželství.

- Přesuneme váhu zákona na stranu těch manželů, kteří chtějí bránit své manželství. Skoncujeme se státními preferencemi pro snadný rozvod tím, že zrušíme institut rozvodu bez výroku o vině.

- Uznáme manželství jako skutečné a plné ekonomické partnerství. Skoncujeme s daňovou „penalizací manželství“.

- Dovolíme soukromým pojišťovatelům, aby na zdravých obchodních principech zohlednili zdravotní přednosti manželství a rodinného života. Skoncujeme s právní diskriminací manželů a rodičů větších rodin.

- Posílíme právní a kulturní ochranu manželství a veřejné morálky. Ukončíme vulgarizaci naší kultury.

Pro vstřícnější postoj vůči dětem v manželství

- podpoříme církve a ostatní skupiny, jež poskytují mladým lidem zdravé a plodné modely rodinného života. Ukončíme státní programy, jež indoktrinují děti a mládež kontraceptivní mentalitou.

- Obnovíme respekt k životu. Skoncujeme s kulturou potratů a masového zabíjení nevinných.

- Rozvineme soukromé i veřejné kampaně, jež zredukují mateřskou i dětskou úmrtnost a zlepší zdraví rodin. Ukončíme vládní kampaně populační kontroly.

- Vybudujeme ochranná opatření pro rodiny, matky a děti. Ukončíme útoky na tato základní lidská práva.

- Podpoříme respekt k manželům a manželkám, kteří otevírají svůj sexuální život dětem. Ukončíme manipulaci a ničení lidského života v laboratořích.

- Zavedeme velkorysé daňové odpočty, výjimky a kredity pro lidi, kteří žijí v manželství a mají několik dětí. Ukončíme brutální zdanění rodinného příjmu, rodinné práce, rodinného majetku a bohatství.

- Zavedeme kredity na daň z příjmu, které odměňují narození dítěte a podporují udržování a rozmnožování rodinného majetku. Ukončíme stávající praxi, kdy systémy sociálního zabezpečení podporují bezdětnost.

- Nabídneme daňové výhody podnikům, které zaměstnancům poskytují dávku při narození dítěte a „dětské přídavky“. Odstraníme právní podněty, které povzbuzují podniky, aby ignorovaly rodiny.

Abychom přivedli matky i otce zpátky domů

- zajistíme rodičům působícím doma přinejmenším stejné dávky, jaké pobírají uživatelé kolektivních zařízení. Ukončíme diskriminaci rodičů pečujících o děti doma.

- Podpoříme nové strategie a technologie, které napomohou rozkvětu a prosperitě výdělečných činností vykonávaných doma. Ukončíme politiku, která nespravedlivě zvýhodňuje velké, centralizované podniky a instituce.

- Podpoříme malé podniky, které propojují domov s výdělečnou prací. Zrušíme daňovou politiku, finanční podněty, podpory a územní plánování, které odrazují malé farmy a rodinné podniky.

Abychom vytvořili rodinnou ekonomiku

- umožníme mužům a ženám žít v harmonii s jejich pravou přirozeností. Ukončíme agresivní státní podporu androgynie.

- Podpoříme zaměstnavatele, abych platili „rodinnou mzdu“ hlavám domácností. Zrušíme zákony, které zakazují zaměstnavatelům zohlednit a odměnit rodinnou odpovědnost.

- Prosadíme zákony, které budou chránit domácí vzdělávání a další vzdělávací instituty soustředěné na rodinu před státními zásahy. Předáme reálnou kontrolu státních škol malým komunitám, tak, aby se zaměřily na domov a rodinu. Zavedeme opatření (např. vzdělávací daňové kredity), která zohlední rodičovskou odpovědnost. Odstraníme diskriminační daňovou politiku, která upřednostňuje masové státní vzdělávání dětí a mladistvých.

- Uplatníme přednost rodičovských práv a přimějeme veřejné činitele ke skládání účtů ze zneužití jejich moci. Ukončíme zneužívání zákonů o zneužívání dětí.

- Podpoříme soběstačnost rodin podporou vlastnictví nemovitostí, domácích podniků, zahrad a dílen. Omezíme „kulturu závislosti“, kterou v lidech pěstuje zaopatřovatelský stát.

- Budeme podporovat domovy, které jsou centry užitečné práce. Skoncujeme se státní podporou takové bytové výstavby, která předpokládá – a tak vytváří – rodinu bez funkcí.

O svobodě

Všemi těmito kroky se snažíme o prosazování pravé svobody. Zastánci „post-rodinného“ světa učí, že svoboda je svobodou od tradice, od náboženské víry, od rodiny, od komunity. Domnívají se také, že svoboda je darem státu. To všechno popíráme. Pravá svoboda vychází ze schopnosti lidí, žen i mužů, jít za svým skutečným osudem, ze schopnosti žít v harmonii se stvořeným světem. Skutečná svoboda spočívá v možnosti „jít za svým štěstím“, což Otcové zakladatelé správně chápali jako „domácí štěstí“, radost z manželství a domova.12) Pravá svoboda závisí na rodinném vlastnictví skutečného, produktivního majetku. Politická svoboda znamená svobodu od moderních sociálních inženýrů, kteří chtějí vytvořit svůj vlastní, umělý řád založený na společenské třídě, rase, nebo násilné androgynii (popírání přirozenosti ženy a muže). Lidské bytosti byly skutečně stvořeny k přirozeným vazbám, k tomu, aby žily v domovech, kde jsou spojeni s rodiči, manželi a dětmi. Autentická svoboda prochází přirozenou rodinou.

Obvyklé námitky

Víme, že se proti nám dají uplatnit jisté námitky. Leckdo namítá, že chceme obrátit čas nazpět, obnovit mytický předměstský svět Ameriky 50. let. Jiní namítají, že chceme podrýt práva žen nebo že chceme pluralistickému světu vnutit bělošské, západní, křesťanské hodnoty. A další tvrdí, že ignorujeme vědecký pokrok a posilujeme patriarchální násilí. Někteří říkají, že blokujeme nevyhnutelný společenský vývoj nebo ohrožujeme udržitelný svět příliš mnoha dětmi.

Proto předesíláme:

Hledíme kupředu s nadějí a poučujeme se z minulosti

Je pravda, že vřele vzpomínáme na dřívější rodinné éry, jakou byla například Amerika let padesátých. Tehdy – poprvé za sto let – se simultánně v Americe (a v Austrálii a v části západní Evropy) projevilo pět jevů: stoupl počet uzavíraných sňatků, počet rozvodů klesl, manželská plodnost stoupla, rovnost mezi domácnostmi narostla, nároky dětí i dospělých vzrostly. To byly společenské výdobytky „největší generace“. Pohlížíme na ně s potěšením a rádi bychom opět dosáhli podobných výsledků.

Víme ale také, že tento zvláštní vývoj byl zázrakem jedné generace. Netrval dlouho. Některé děti této generace se vzbouřily a jejich rebelie byla až příliš často bláznivá a destruktivní. Přesto nacházíme v rodinném modelu Ameriky padesátých let některé slabiny. Víme, že se týkal hlavně bělošské většiny. Černošské rodiny v téže době trpěly stresem: manželství ubývala, přibývalo nemanželských dětí.13) Také nový model předměstského života, který počítal s dlouhým dojížděním otce a budoval domovy bez ústředních bodů, jako jsou parky a obchody, kde by matky a děti mohly nalézt zdravá společenská pouta, se ukázal jako neúplný. Shledáváme také, že tehdejší ideál „partnerského manželství“, jež absolutizoval psychologické úkoly a vylučoval funkce materiální a náboženské, je křehký. Můžeme to udělat lépe a také uděláme.

Upřímně věříme v práva žen

Především věříme v taková práva, jež uznávají jedinečný dar těhotenství, rození a kojení. Androgynní cíl, úsilí eliminovat pravé rozdíly mezi ženami a muži, působí lidské přirozenosti stejné násilí jako staré komunistické snahy o vytvoření „sovětského člověka“ a nacistické snahy o vytvoření „árijského člověka“. Odmítáme sociální inženýrství, snahy kazit dívky i chlapce, zaměňovat identitu ženy a muže. Na druhé straně nic v naší platformě nebrání ženám, aby usilovaly o vzdělání, jež si přejí, a dosáhly ho. Nic v naší platformě nebrání tomu, aby ženy mohly přijímat placená zaměstnání a vstupovat do profesí, po nichž touží. Stavíme se ale proti omezování svobody zaměstnavatelů uznat rodinné vztahy a závazky a tak nepřímo podporovat ty rodiče, kteří zůstávají doma, aby se starali o děti. A stavíme se proti současným útokům na Všeobecnou deklaraci lidských práv, dokument, který vyhlašuje základní práva na rodinnou autonomii, na rodinnou mzdu pro otce a zvláštní ochranu matek.14)

Věříme, že přirozená rodina je universální, že je atributem celého lidstva

Uznáváme, že v otázkách rodiny se přidržujeme křesťanských hodnot: posvátnosti manželství, přání Stvořitele, abychom byli plodní a množili se; Ježíšova zázraku na svatbě v Káni; jeho napomínání proti cizoložství a rozvodu. Ale přesto nacházíme u jiných velkých náboženství světa podobné názory. Uznání přirozené rodiny nacházíme i v manželských rituálech animistů. Přirozená rodina je totiž vtištěna do naší lidské přirozenosti a mohou ji pochopit všichni lidé, kteří otevřou svou mysl svědectví smyslů a srdce i nabádání svých nejlepších instinktů. Na počátku 21. století je na našich názorech jen málo „západního“. Dnešní „pozápadňovatelé“ naopak stojí za „post-rodinnou“ myšlenkou. To oni vládnou v nedětných, stárnoucích, umírajících zemích “evropského Západu”. To oni se snaží otrávit zbytek světa pochmurnou, seschlou kulturou smrti. Naše nejlepší přátele naopak nacházíme v rozvojovém světě, ve třetím světě, na Středním východě, v Africe, v jižní Asii, v Jižní Americe. Naši nejráznější spojenci nejsou běloši, ale spíše barevní lidé. Ti druzí usilují o sterilní, universální temnotu. My se snažíme osvobodit celý svět – včetně umírající Evropy – pro světlo a život, pro děti.

S radostí přijímáme zjištění empirické vědy

Věda, pokud je čestně prováděna a čestně presentována, je přítelem přirozené rodiny. Desítky let trvající výzkum v sociologii, psychologii, antropologii, sociobiologii, medicíně a sociální historii říká stále totéž: dětem se daří nejlépe tam, kde se rodí dvěma přirozeným rodičům, do jejich péče. Jakékoli jiné uspořádání – ať je to spolužití s jedním rodičem, s nevlastními rodiči, s homosexuály, s volně kohabitujícími dospělými nebo s rodinnými komunami – dětem neprospívá. Domovy manželů, přirozených rodičů dětí, přinášejí jejich potomstvu zdraví, vzdělání a úspěch. Věda ukazuje, že tyto domovy přinášejí i manželům život, prosperitu a radost. Ti, kdo odmítají rodinný život, musejí čelit nemoci, depresi a předčasné smrti.15) Přírodní věda je konec konců studiem přirozeného řádu. A to, co Stvořitel promíjí, příroda nepromíjí.

Chceme omezit domácí násilí

Žádná rodina není dokonalá a určitá část rodin selhává. I nás znepokojuje domácí násilí. Víme, že lidé, kteří zvolili špatně, jsou vydáni na pospas sobectví a temným instinktům. Víme také, že mnozí lidé žijí tam, kde strádají nedostatkem modelů solidního domova, kde jim chybí příklady dobrých manželství. Přitom ale trváme na tom, že přirozená rodina není příčinou lidských selhání. Výzkumy zde hovoří jasnou řečí. Ženy se těší největšímu fyzickému bezpečí tam, kde jsou vdané a žijí se svými manželi. Děti jsou nejlépe chráněny před sexuálním, tělesným a emočním zneužitím tam, kde žijí se svými rodiči, kteří jsou sezdáni. Krátce řečeno, přirozená rodina je odpovědí na špatné zacházení. Víme také, že manželé a manželky, matky a otcové, potřebují podporu a výchovu k jejich svým pravým rolím. Tato výchova je prvotním úkolem všech kvalitních společenských institucí.

Jsme přesvědčení, že i když se rodinné systémy mění, vzorec přirozené rodiny se nemění

Ve věci přirozené rodiny odmítáme jakoukoli společenskou evoluci. Veškeré změny jsou buď úpadkem nebo obnovou jediného pravého modelu rodiny. Od samého našeho počátku jakožto jedinečného stvoření na zemi jsme my lidé definováni dlouhodobým svazkem ženy a muže, kteří se dělí o zdroje, komplementárně si rozdělují práci a zaměřují se na plození, ochranu a výchovu dětí ve stabilním domově.16) Dějiny jsou plné příkladů různých rodinných systémů, které zesílily a vybudovaly velké civilizace, ale pak se rozpadly. I v naší západní civilizaci můžeme identifikovat období úpadku a rozpadu rodiny, po nichž následují úspěšná hnutí obnovy.17) Je pravda, že posledních čtyřicet let představuje období zmatku a úpadku. Nyní cítíme nový začátek společenského znovuzrození.

Jde nám o udržitelnou budoucnost člověka

Konstatujeme bohužel, že nový malthusiánský podnět ve své válce proti dětem uspěl až příliš dobře. Plodnost na celém světě klesá. Většina národů už upadla do „pasti stáří“. Dnes to vypadá tak, že nás čeká katastrofální úpadek populace, hospodářský útlum a lidská tragédie. Náš program v tuto chvíli představuje naději na udržitelnou budoucnost Země.

Naši spojenci

Jaký máme vztah k ostatním hnutím a kampaním na ochranu rodiny? Konzervativní intelektuální a politické hnutí v Americe přistoupilo v posledních desetiletích na filosofii „propojení“: ekonomičtí konzervativci hlásající kapitalismus svobodného trhu se propojují se společenskými konzervativci zaměřenými na život, rodinu a „tradiční hodnoty“. Toto propojení po určitou dobu fungovalo dobře. Má reálné hospodářské výsledky v podobě rodinného podnikání, které úspěšně spojuje zisk a integritu domova (včetně domova jeho zaměstnanců).

Vidíme ale také, že zájmy „velkého byznysu“ a rodin nejsou vždy shodné. Tak např. velké korporace, nejsou-li vedeny jinými ideály, hledají levnou práci a ukončují domácí produkci, počínaje oblékáním přes přípravu jídla až k péči o děti. Reklama spíše povzbuzuje individuální chutě než rodinnou integritu. Jak dnes ukazuje globalizace, rodiny nejsou imunní vůči „tvořivé destrukci“ kapitalismu.

Podporujeme skutečně svobodné trhy a směnu. Chválíme společnosti, které mají zájem na silných domovech a spojují inzerci s pozitivními obrazy rodiny. Jsme ale proti zákonným privilegiím a výhodám pro velké korporace, které si kupují politický přístup a moc na škodu rodin. Navíc poukazujeme na vnitřní dilemata kapitalistické ekonomiky, k nimž patří krátkodobé zájmy jednotlivých korporací na slabých domovech (jako místech konzumu, ne produktivních úkolů) a zájem na universálním zaměstnání dospělých (matek i otců), jež stojí proti dlouhodobým zájmům národních ekonomik na povznesení lidského kapitálu. Tento poslední termín znamená šťastné, zdravé, inteligentní a produktivní mladé dospělé, kteří nejsou „produktem“ kolektivních zařízení, natož bezdětných domovů. „Fusionistický konzervatismus“ může tyto tenze překonat. Rodiny klademe na první místo. Chápeme ekonomiku a všechny její komponenty – od finančních trhů k pravidlům obchodu a mzdám – jako faktory sloužící přirozeným rodinám, nikoli naopak.

Hlásíme se také ke spojenectví s prorodinnými hnutími a hnutími „pro život“, která vznikla v posledních desetiletích. Jsme do jisté míry jejich součástí. Ale uznáváme také jejich slabosti, jež narušují jejich efektivitu. Příliš často je jejich úspěch podlamován individuálními ambicemi a třenicemi. Vize je pak zúžena, zájem se soustřeďuje na drobné otázky, zatímco skutečně podstatné boje jsou ignorovány a tak ztraceny. Strategické myšlení a kroky, které by mohly proměnit klíčové debaty, jsou oslabovány bázlivostí těch, kdo tato hnutí vedou a podporují je. Příliš často se udržují velké instituce, spíše než by se podpořily rychlé a efektivní kroky. Peníze, zvláště „přímé podpory“, se staly mírou příliš mnoha věcí. Doktrinářské a sektářské rozpory v důležitých, nicméně okrajových věcech mohou zakrýt zásadní shodu v ústředních otázkách rodiny a života. Naši nepřátelé se radují, když staré strachy a podezřívavost mezi náboženskými skupinami získávají nové podněty. Iniciativu v příliš mnoha věcech přenecháváme druhé straně.

V této souvislosti trváme na integritě pro-rodinné agendy. Naši praví spojenci musejí přijmout celou kauzu přirozené rodiny, ne jen její části. Nelze podporovat přirozenou rodinu a přitom obhajovat masové rozvody nebo kolektivní zařízení pro malé děti. Naši praví spojenci jsou ti, kteří, jak jen možno, uspořádávají své životy v souladu se stvořeným řádem.

Věříme také, že vítězství přirozené rodiny lze očekávat jen tehdy, když přeformulujeme celou debatu a otevřeme se novým spojenectvím. Nestačí zastavit veřejnou podporu „homosexuálních manželství“, ani se stavět proti „výchově k bezpečnému sexu“ na veřejných školách, ani prosazovat zákaz pozdního potratu, ani podporovat volitelné „smluvní“ manželství. Tyto zisky nebudou mít trvalý efekt, pokud se přirozená rodina neosvobodí z útlaku post-rodinných ideologií, dokud nevybudujeme široce pojatou kulturu manželství a života.

Pohled vpřed

Tento velký úkol si žádá nové způsoby myšlení a jednání. Naše vize domácího krbu je orientována dopředu, nikoli do minulosti, jde jí o naději a cíl. Vidíme vitální domov, znovuzrozený novými hnutími, jako je např. hnutí za domácí vzdělávání. Obdivujeme svěží nápady a myšlenky, které vytvářejí nová pouta mezi domovem a prací. Inspiruje nás konvergence náboženské pravdy a vědeckých důkazů o vitální roli přirozené rodiny. Vidíme perspektivu velké občanské aliance náboženských ortodoxií v národech i celosvětově: v doktrínách, které jsou nám drahé, nebudeme dělat kompromisy, ale budeme bránit své rodinné systémy před společným nepřítelem. Žasneme nad společným štěstím lidí, kteří si kdysi nedůvěřovali a báli se jeden druhého. Těšíme se z nových přátelství, zakotvených v rodinných ideálech, jež překlenou staré rozdíly. Vidíme příležitost kvetoucího světa vystavěného na přirozené rodině.

Zvláště se obracíme na mladé lidi, narozené v posledních třech nebo čtyřech desetiletích. Jste dětmi těžké doby, doby mravního a společenského nepořádku. Byli jste počati do kultury nestřídmosti, potratu, kultury orientované na smrt. Rozvod rodičů jste zažili častěji než kterákoli předchozí generace. Mnozí jste žili v domovech bez otců. Učili vás popřít svůj ženský a mužský úděl. Nutili vás číst knihy, zesměšňující manželství, mateřství a otcovství. Lidé, kteří vás měli chránit – učitelé, soudci, veřejní činitelé – vás často vydali na pospas mravním a sexuálním predátorům. Mnozí z vás jsou vlastně oběťmi jakéhosi kulturního znásilnění: svedeni k předčasným sexuálním aktům, odsouzeni ke sterilitě.

A přesto jste to právě vy, kdo může obnovit svět. Tam, kde příslušníci naší generace společně svět zkazili, budete vy jeho budovateli. Viděli jste tmu, ale vaší výzvou je světlo. Přišel čas, abyste se ujali vedení, a přirozená rodina bude vaším standardem a majákem. Odmítněte lži, jež vám namlouvali. Uplatněte svou přirozenou svobodu na vytvoření pravých a plodných manželství. Poučte se ze společenské obnovy, kterou podnítila „největší generace“, a požádejte ji o podporu. Máte šanci utvořit svět, který vítá a obdivuje děti. Máte možnost vrátit se domů. Vaše generace má v rukou osud lidstva. Jste nadějí všech dobrých a slušných lidí.

Výzva

Ve světě se šíří nový duch, který je podstatou přirozené rodiny. Vyzýváme všechny lidi dobré vůle, jejichž srdce jsou otevřená tomuto duchu, aby se spojili ve velké kampani. Blíží se doba, kdy perzekuce přirozené rodiny, válka proti dětem a útok na lidskou přirozenost skončí.

Nepřátelé přirozené rodiny jsou znepokojeni. Triumf, který před několika málo lety považovali za totální, není zdaleka jistý. Jejich hněv narůstá a tak se pokoušejí, stále zoufaleji, si úspěch vynutit. Vrší ovšem chyby. Špatně rozumějí lidské přirozenosti, špatně rozumějí času a dějinám.

Všichni jsme povoláni stát se aktivními účastníky, morálními vojáky tohoto hnutí, jež chce žít život tak, jak jej pro nás uspořádal náš Stvořitel. Naši nepřátelé vymírají – svou vlastní volbou: my získáme svět. Přirozené rodiny všech ras, národů a vyznání, spojme se.

Poznámky:

1) Theodore Roosevelt: Presidential Addresses and State Papers of Theodore Roosevelt. Part Two. New York: P. F. Collier and Son, 1904, 493.

2) Francis Fukuyama: The Great Disruption: Human Nature and the Reconstruction of Social Order. New York: Free Press, 1999.

3) Karl Polanyi: The Great Transformation. New York: Rinehart and Company, 1944.

4) John C. Caldwell: Theory of Fertility Decline. London and New York: Academic Press, 1982, 324.

5) Např. Thomas Hobbes: De Cive: The English Version Oxford: Clarendon Press, 1983, 42-48, 122-24.

6) Jako příklad: Jean Jacques Rousseau: The Social Contract New York: E. P. Dutton, 1950.

7) Louis de Bonald: On Divorce. Přel. a vyd. Nicholas Davidson, New Brunswick, NJ: Transaction, 1992.

8) Edmund Burke: Reflections on the Revolution in France. London: J. Dodsley, 1790.

9) G. K. Chesterton: What´s Wrong With the World a The Superstition of Divorce. In: Collected Works. Volume IV. San Francisco: Ignatius Press, 1987, 67, 256.

10) Phillip Longman: The Empty Cradle: How Falling Birthrates Threaten World Prosperity and What to Do About It. New York: Basic Books, 2004.

11) Tyto věty jsem si vypůjčil od Davida Schindlera z „The John Paul II Institute“, Washington, DC.

12) Jan Lewis: The Pursuit of Happiness: Family and Values in Jefferson´s Virginia. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1985; Barry Alan Shain: The Myth of American Individualism: The Protestant Origins of American Political Thought. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1996.

13) Daniel Patrick Moynihan: The Negro Family: The Case for National Action. In: Lee Rainwater – William L. Yancey (eds.): The Moynihan Report and The Politics of Controversy. Cambridge, MA: M. I. T. Press, 1967.

14) Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 16 (3), 25(1 a 2), 26.

15) Viz výzkumná abstrakta „New Research“ ve SwanSearch (www.profam.org); také v databázi Family and Society na www.heritage.org.

16) C. Owen Jovejoy: The Origin of Man. Science 211 (Jan. 23, 1981), 348.

17) Carle C. Zimmerman: Family and Civilization. New York and London: Herper and Brothers, 1947.

–––-

Allan C. Carlson je presidentem The Howard Center for Family, Religion and Society v Rockfordu (Illinois) a významným spolupracovníkem odboru Family Policy Studies ve Family Research Council ve Washingtonu, DC.
Paul T. Mero je presidentem Sutherland Institute v Salt Lake City (Utah) a členem správní rady ALS Foundation v Oremu (Utah).

Z anglického originálu „The Natural Family: A Manifesto“ publikovaného v periodiku The Family in America (special edition), Vol. 19, No. 3, March 2005,
přeložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz.