Jako věštec není německý ministr financí Wolfgang Schäuble moc použitelný. Na otázku, zda bude muset španělská vláda požádat o pomoc evropský záchranný balík, ujišťoval ještě před měsícem: „Španělsko je na správné cestě. Španělé tvrdí, zvládneme to sami, a já jim věřím.“ Od sobotního večera ale víme, že země eurozóny pomohou španělským bankám do 100 miliardami euro.     
Neexistuje žádné spolehnutí

Možná se jenom Schäuble příliš spoléhal na španělské ministerské kolegy. Sotva dvě hodiny před tím, než španělské volání o pomoc proniklo do světa, ubezpečoval španělský ministr průmyslu José Manuel Soria, že jeho vláda v „žádném případě“ nebude o pomoc žádat dříve, než nebudou k dispozici zprávy expertů povolaných ke kontrole. Tyto zprávy byly očekávány až za 14 dní. Formálně bylo Soriaho vyjádření správné – Španělsko ještě oficiálně o pomoc nepožádalo. Ale již dvě hodiny po pokusu Soriaho o uklidnění veřejnosti, bylo zřejmé, že Madrid o pomoc požádá za několik dní. Nestranný divák se selským rozumem, na kterého se němečtí soudci tak rádi odvolávají, nemůže tato slova vnímat nijak jinak než jako podvod.     Nakonec ale není španělský ministr jediným politikem, na kterého není spolehnutí. Vzpomeňme na případ Řecka.

21. prosince 2009 tvrdil Wolfgang Schäuble: „My Němci nemůžeme platit za chyby Řeků.“ 3. února 2010 ujišťoval tehdejší řecký předseda vlády Giorgos Papandreou: „Rád bych zcela jasně vysvětlil jednu věc: Řecko nechce ani jediný cent od německých daňových poplatníků.“ 21. března 2010 vysvětlila kancléřka Angela Merkelová: „Řecko samo říká, že v této chvíli nepotřebuje žádnou pomoc. Zemi nehrozí platební neschopnost.“ 28. dubna 2010 ujišťoval ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle: „Ti spekulanti, kteří uzavírají sázky proti Řecku, ztratí velice mnoho peněz.“

„Důvěřuj, ale prověřuj“

Kdo se spoléhal na uvedené výpovědi, zůstal později zcela bezradný. Tak jako šéf Commerzbank Martin Blessing. Před několika měsíci si stěžoval, že nejvyšší evropští politici ještě v roce 2010 slibovali soukromým věřitelům Řecka, že do roku 2013 nedojde k žádnému škrtání dluhů Atén. Byl nabádán k tomu, aby ukvapeně neprodával státní dluhopisy. „Pokud by dnes za mnou znovu přišel nějaký evropský politik a požadoval by, abychom naše státní dluhopisy dále vedli v účetní knize, odpověděl bych mu: důvěřuj, ale prověřuj.“

Zřejmě má Blessing pravdu. Copak si ještě někdo pamatuje všechna tabu, která odpřisáhla také německá vláda, aby je nakonec porušila? Pravidlo předepsané v Maastrichtské smlouvě, podle kterého nesmí žádná země eurozóny ručit za jinou, už dávno neplatí. Automatické sankce při překročení dluhového limitu na zlost všem tvrzením neexistují, přesto byly krizové záchranné fondy navýšené.  Německo mezitím ručí za daleko více než 211 miliard euro, ke kterým se ještě před několika měsíci předseda CSU Horst Seehofer hlásil jako k vyznání víry.

„Když je situace vážná, musí se lhát“

17. června se v Řecku uskuteční parlamentní volby. Jen málokteří pozorovatelé věří, že vyhrají ty strany, které chtějí dodržet mezinárodní dohody. Pro případ, ze země nebude schopna držet se pevně slibovaného kurzu škrtání a šetření, hrozí evropští vrcholoví politici několik měsíců tím, že zavřou Aténám finanční kohoutky. Śéf ministrů financí ezurozóny Jean-Claude Juncker prohlásil pro Spiegel: Pokud Řecko neprosadí potřebné reformy, nemůže čekat, „že ostatní s ním budou projevovat solidaritu“. A dále: „Jestli zjistíme, že vše v Řecku jde špatným směrem, nedostane země nový program pomoci, tedy bude muset vyhlásit bankrot.“

Problémem je, zda mají Řekové těmto hrozbám opravdu věřit. Před přibližně rokem kolovala v Bruselu Junckerova věta, kterou sotva co předčí v její přesnosti: „Když je situace vážná, musíme lhát.“ Doufejme, že se tato věta nedostala až do Atén. Mohla by řecké voliče povzbudit k tomu, aby se na ní spoléhali.

Vyšlo v deníku Frankfurter Algemeinne Zeitung 10.6.2012
Přeložila Maria Pešeková

Němečtí křesťanští demokraté (CDU/CSU) se již několik týdnů nemohou shodnout na příspěvku pro rodiče (tzv. Betreuungsgeld) kteří po dosažení věku 14 měsíců jejich potomka upřednostní domácí výchovu před jeslemi. Příspěvek ve výši 150 euro měsíčně navrhuje ministryně Kristina Schröderová pro rodiče, které chtějí zůstat s dětmi doma déle než 14 měsíců. Takové matky jsou značně znevýhodněné oproti ženám, které využívají státní službu v podobě jeslí a vrátí se brzy do svého zaměstnání. Přesto, že zavedení tohoto příspěvku předpokládal již zákon na podporu dětí z roku 2008, jehož předmětem byla masivní výstavba jeslí, jakož i koaliční smlouva, křesťanští demokraté nemohou najít společnou řeč. Příspěvek požaduje zejména bavorská CSU, proti se staví liberální (tedy většinové) části CDU i svobodných demokratů (FDP). Téma komentoval na stránkách Focusu Alexander Kissler.

Německo se už dávno stalo „pečovatelskou“ zemí. Namísto výchovy dětí je preferovaná institucionální péče. O staré lidi je také pečováno ve veřejných institucích, namísto doma.  Roste nesamostatnost a ztrácí se solidarita.

Měli bychom více naslouchat gramatice, ve které se skrývá pravda. Slovo pečování (betreuen) je slabým slovesem (jako tzv. slabá slovesa se v němčině označují slovesa s pravidelným časováním). To platí v každém ohledu. Sotva byste vymysleli slabší slovo. Přesto se stalo hlavním pojmem pro celou společnost. Spolková republika se stala pečovatelskou republikou. Plné zaopatření nás šálí od kolébky až po hrob. Měli bychom se rozloučit s touto klamnou iluzí, s těmito nebezpečnými hlasy sirén, pokud nám záleží na naší zemi.

Momentálně se v berlínské koalici CDU, CSU a FDP vede spor o příspěvek pro rodiče, kteří zůstanou doma s dětmi po dosažení věku 14 měsíců. Jelikož by byl i přes všechny nevýhody prostředkem na posílení svobodné volby rodičů rozhodujících se mezi domácí péčí a odložením dítěte do jeslí, neměli by se nechat členové koalice odradit řevem průmyslových svazů a FDP. Pozice jejich zájmů je průhledná: čím dříve odevzdají rodiče svého novorozence z domova do rukou cizí péče, tím rychleji se vrátí matky či otcové zpátky na pracovní trh. Malé děti jsou v tomto smyslu brzdou produktivity národního hospodářství, „zabijáky“ efektivity. Nelze ale zpochybnit, že je výchova v rodičovském domě pro dobro dětí každopádně nejlepší, protože střídající se personál v jeslích dovede vybudovat jenom nesrovnatelně slabší emocionální vazbu a chabý pocit domova. Shodují se na tom neurologické i pedagogické výzkumy.

Člověk, o kterého se pečuje, je závislým člověkem

Tím se dostáváme k rozhodujícímu bodu, který žel ani obhájci příspěvku pro rodiče starající se o děti doma, nepojmenují. Kdo prohlašuje děti – ať doma nebo v jeslích – za objekty péče, považuje je nejen z jazykového hlediska za zajatce v pasti nezralosti. Děti mají nárok na lásku, jistotu a výchovu, nejen na zabezpečení svých potřeb. Člověk, který je odkázán na institucionální péči, je bezmocným, závislým člověkem. Tato souvislost platí zvláště pro nabídky institucionální péče. Skrývá se za nimi vnímání skutečnosti jenom skrze svět čísel a lidí jako zdroje nákladů.

Staří nebo nemocní lidé také touží po pozornosti, starostlivosti, a ne institucionální péči. Nechtějí být „případem“ či číslem, ale lidmi mezi lidmi. Bydlení v domově důchodců je životem pod dohledem, na vodítku mezi státem a zdravotnictvím. Také celé široké pole mezi dětstvím a stářím se rozpadá v mnoho drobných pečovatelských opatření pro příslušné životní období. Pečovatelé mají takzvaným těžce zvladatelným dospívajícím vysvětlit život, pomoci nalézt povolání a předvádět jim manželství. Koučové pro kariéru a vztahy mají dospělým ukázat, jak psát dopisy, zvládat vášně či uspořádat/organizovat rozchody. Televize je plná starostlivých nabídek a poradců, kteří vám pomohou zvládnout vaše neuspořádané a dezorganizované bydlení, vyřešit problémy v práci či najít nevěstu. Žádná činnost není dostatečně jednoduchá na to, aby k ní nebyl potřebný pečující poradce předvádějící každý následující úkon. Je jenom otázkou času, kdy dojde i na pečování u dýchání.

Státní opatřovatelský aparát má tisíc chapadel a bohatě živí celou opatřovatelskou branži. Mnoho z jejich protagonistů je jistě motivováno upřímnou snahou zmírnit lidské utrpení či ulehčit rány osudu. Ve skutečnosti je dávno neomezená pečovatelská rétorika a valící se vlna pečovatelských nabídek  alarmující. Dlouhodobě totiž omezují osobní angažmá, vlastní iniciativu vyhrazují jenom na odůvodněné výjimečné případy a zcela opomíjejí zodpovědnost za svoje činy.

Možná již brzo zažijeme situaci, kdy občan uvidí na silnici zrazeného či klopýtajícího člověka a začne volat o pomoc pečovatele, místo toho, aby se o nuzného postarala sám. Protože všude, kde se rozmáhá státní pečovatelský systém, vítězí pasivita nad aktivním přístupem. Člověk nežije aktivně, nýbrž prožívá.

Z článku Kisslers Konter: Stoppt die Betreuungsindustrie in Deutschland! přeložila Maria Pešeková

Katolická média se obsáhle věnují stále ostřejším sporům mezi administrativou prezidenta Obamy a katolickou církví.

Některé nedávné „závažné útoky na náboženskou svobodu“ jsou „neblahým potvrzením“ obav, které vedly americké biskupy k založení zvláštní komise pro monitorování náboženské svobody ve Spojených státech. Oznámil to v polovině ledna mons. William E. Lori na půdě Sněmovny reprezentantů při setkání s parlamentní komisí pro spravedlnost, o kterém obsáhle referovalo Rádio Vatikán a Kath.net. Lori vyjmenoval přitom šest okruhů, které vzbuzují mezi biskupy určité obavy.

1. Kontroverzní nařízení ministerstva zdravotnictví (Hhs), které zavazuje všechny soukromé pojišťovny, aby hradily chirurgickou sterilizaci a antikoncepci jako prevenci pro ženy z veřejného pojištění.

2. Stejné ministerstvo chce dále uložit Službě pro migranty při biskupské konferenci USA (Mrs) povinnost poskytovat tzv. služby reprodukčního zdraví, tedy interrupce a antikoncepci pod postihem ukončení státní podpory.

3. Ministerstvo zahraničí  rovněž ukládá všem humanitárním organizacím (tedy i křesťanským), které se zasazují v oblasti prevence proti AIDS, aby distribuovaly prezervativy.

4. Rozhodnutí washingtonského ministerstva spravedlnosti nechránit ústavnost zákona z roku 1996 o manželství jakožto přirozeném spojení muže a ženy. (tzv. DOMA).

5. Dalším útokem na náboženskou svobodu je vyjádření téhož ministerstva, které napadlo tzv. „profesní výjimku“, jež na základě prvního dodatku Ústavy Spojených států umožňuje církevním institucím vybírat si personál podle kritérií vyplývajících z náboženského přesvědčení. (Křesťanské instituce jsou tedy tlačeny k tomu, aby mezi své zaměstnance přijímali i nevěřící popř. i homosexuály a pod.)

6. V této souvislosti mons. Lori na půdě amerického parlamentu poukázal také na situaci v několika amerických státech, kde bylo legalizováno homosexuální soužití a kde katolické adopční organizace odmítají svěřovat děti do adopce takovýmto párům, čímž se vystavují postihům, které mohou vést až ke zrušení těchto institucí. (V případě Velké Británie k tomu již došlo; několik katolických agentur, které v zemi působily 150 let, raději ukončilo svou činnost, než aby akceptovaly tento “antidiskriminační” zákon a jednaly proti své víře. Tuto praxi kritizoval papež během své návštěvy Velké Británie). Podobně jsou ve Spojených státech postihováni státní úředníci, kteří se nechtějí zúčastnit obřadů uzavírání homosexuálních forem soužití, uvedl také americký katolický biskup ve Sněmovně reprezentantů. Představitel biskupské konference dále navrhnul, aby k zajištění náboženské svobody církevních institucí i svobody svědomí pracovníků ve zdravotnictví a zaměstnanců církevních institucí byla přijata patřičná opatření. (Ta se označují jako tzv. výhrada svědomí, jež umožňuje odmítnutí takové práce, která je proti náboženskému přesvědčení např. u lékaře, který takto může odmítnout provést potrat a pod.)

Redakce Radia Vatikán i Kath.net se dále zabývají novými předpisy zdravotního pojištění, které prosadila Obamova administrativa, detailněji.  Podle nových předpisů budou od roku 2013 abortiva distribuována zdarma (Zprávu zveřejnila v pátek 20. ledna ministryně zdravotnictví Spojených států amerických Kathleen Sebeliusová). Nové směrnice vypracované ministerstvem zahraničí zároveň porušují právo na výhradu svědomí pracovníků ve zdravotnictví. To kritizují američtí biskupové.

Newyorský arcibiskup Timothy Dolan na adresu Baracka Obamy poznamenal: „Pan prezident nám říká, že máme rok času na to, abychom znásilnili své svědomí“ a pokračoval „Je doslova nemorální, aby američtí občané museli volit, zda se zřeknou zdravotní péče, či zda dostojí svému přesvědčení“. Podle budoucího kardinála se jedná o „útok na přístupnost zdravotnických služeb a na náboženskou svobodu“. Arcibiskup Dolan zdůraznil, že by vláda neměla Američanům vnucovat názor, že těhotenství je nemoc, které je třeba za každou cenu zabránit.

„Dosud nikdy se nestalo, aby federální vláda nutila jednotlivce i organizace, aby si kupovali výrobky, které by byly v rozporu s jejich svědomím“, varoval arcibiskup Dolan a vyzval Kongres k revizi tohoto opatření přijatého vládou. Rozhodnutí Obamova kabinetu ostře kritizovaly rovněž asociace amerických katolických nemocnic, které v něm spatřují přímé zpochybnění prvního dodatku Ústavy Spojených států amerických, zaručujícího svobodu vyznání.

Zcela nepozorovaně se ubíráme k totalitárnímu pojetí společenského uspořádání, komentoval kontroverzní nařízení pro Vatikánský rozhlas znalec církevního práva prof. Carlo Cardia, který vyučuje na římské univerzitě Roma Tre.

„V první řadě bych chtěl připomenout, že není zpochybněna pouze americká Ústava, nýbrž všechny mezinárodní deklarace lidských práv, které uvádějí svobodu vyznání jako jeden ze zásadních bodů. Jistě si každý vzpomene na první formy námitky z důvodů svědomí – jednalo se o odpírání vojenské služby, kdy pacifismus dostal přednost před povinností bránit vlast. Tento princip se nyní dostává na vedlejší kolej a všichni se tváří, že neexistuje. Právo na námitky svědomí je vystaveno útokům v nejrůznějších oblastech a situace se neustále zhoršuje s rizikem, že lidská práva nejsou již tak úplně všeobecná…“ domnívá se římský právník a popisuje následující krok – pokud jsou námitky svědomí zpochybněny, povýší se tím potrat na právo.

„Připomeňme si, že když se začínaly zavádět zákony na tzv. „liberalizaci potratů“, tvrdilo se, že potrat není právo, nýbrž je východiskem ze zoufalé situace a je všeobecně považován za utrpení. Toto přesvědčení se postupně vytratilo a potrat se stává právem – námitky svědomí vůči potratu se tak vlastně mohou stát negativní hodnotou…“

K celé kauze se vyjádřil i kardinál Daniel N. Di Nardo, arcibiskup Galvestonu a Houstonu v Texasu, který je předsedou Komise Pro-Life americké biskupské konference. V rozhovoru pro Emer McCarthyovou z Vatikánského rozhlasu řekl:

„Zdá se, že v pozadí toho všeho je tendence považovat těhotenství za nemoc, ale těhotenství není nemocí. Plodnost není patologií, která by měla být potlačována všemi technicky dostupnými prostředky. Na první pohled je zřejmé, že tyto dispozice jsou zcela proti životu. Mnoho Američanů, ne-li většina, nevidí samozřejmě potrat jako něco zdravého nebo terapeutického. V nových předpisech jsou kromě toho vážné hrozby v podobě povinnosti pojišťoven pokrývat náklady. Nicméně to, co zneklidňuje nejvíce, je ignorance otázky svědomí těch skupin lidí, kteří mají co do činění se soukromými pojišťovacími společnostmi, mezi nimiž jsou také některé katolické instituce.“

Podle nového zákona se katolické instituce mohou řídit katolickým učením, ovšem pouze za předpokladu, že slouží výlučně katolíkům. Jak to ovlivní katolická asistenční centra, která nejsou určena jen katolíkům?

„Jistě, předpis je přehnaně reduktivní a rozhodně nebere v potaz naše nemocnice a další katolické asistenční instituce, některé naše agentury pro sociální pastoraci, nemluvě o našich školách a univerzitách. Budí to vážné obavy a nemůžeme s tím souhlasit. Budeme rozhodně proti téhle direktivě protestovat. Kromě toho se domníváme, že pro obecné dobro Američanů je nutné, aby záležitost byla upravena na vyšší úrovni, než je norma ze strany výkonné moci státního departmentu. Práva na výhradu svědomí by mělo být posíleno a to si vyžádá zásah ze strany Kongresu.“

Když prezident Obama představoval návrh zákona, sliboval „volbu a soutěž“ a zároveň přislíbil ochranu svobody svědomí. Nezrazuje výsledek tyto sliby?

„Řekl bych, že ano, domnívám se, že zklamal. Musím ale přiznat, že z hlediska naší komise pro life, nejde o rozhodnutí příliš překvapivé. Lze uzavřít s tím, že to, o čem je tu řeč, není lékařskou pomocí směřující ke společnému dobru. V základu těchto nových předpisů je spoustu ideologie.“

Podle posledních zpráv (RaVat/kath.net/CNA/jg) z 3. a 4. února se již více než 60% amerických biskupů veřejně vyslovilo proti Obamově zákonu o zdravotním pojištění a znásilňování svědomí věřících. Podle tohoto zákona bude muset každý zaměstnavatel, katolické nevyjímaje, v rámci pojistného balíčku přispívat na antikoncepci, potraty a sterilizace. Mnoho amerických biskupů oslovilo v pastýřských listech věřící svých diecézí. Upozorňují na antikatolický trend vnitřní politiky současného prezidenta a hovoří o bezprecendentním útoku na svobodu svědomí věřících ve Spojených státech.

Při dojednávání tohoto zákona byla pro náboženské organizace stanovena výjimka, ta však byla zrušena a nový zákon má nabýt účinnosti v srpnu 2013, tedy až po presidentských volbách. Americká biskupská konference ústy předsedy výboru pro náboženskou svobodu biskupa Williama Loriho upozorňuje na to, že po tomto datu bude mít už jen malá část náboženských organizací právo uplatňovat tzv. výhradu svědomí.

Ve svém příspěvku ve Washington Post ze 4. února biskup Lori píše, že katolická zařízení by neplnila své poslaní, kdyby „poskytovala lidem služby nikoli podle víry, nýbrž stala se závislou na jejich potřebách“. Katolicita tj. všeobecnost služeb těchto zařízení by byla navíc zničena, neboť by je mohla poskytovat pouze svým členům tj. katolíkům, zatímco příslušníkům jiných vyznání nikoli. „A to by byla škoda pro obecné dobro a utrpěli by tím především chudí a potřební“, uvádí biskup Lori

„Pokud budou katolické organizace přinuceny muset se rozhodnout mezi přikázáním Ježíše Krista a přikázáním Obamy, bude to úder do srdce svobody náboženství, na níž jsou Spojené státy založené“, uzavírá biskup Lori svůj článek ve Washington Post.

Vrcholící krize produkují někdy záchranné plány, které ještě umocňují jejich katastrofální závěr. O takový návrh jde i v případě myšlenky zabránění hrozícího státního bankrotu několika zadlužených evropských zemí a s tím údajně spojeného konce společné evropské měny prostřednictvím vzniku Spojených států evropských. Přesto s tímto návrhem na veřejnost přišli nikoliv intelektuálové, ale členové spolkové vlády.

Na první pohled by se taková myšlenka mohla opravdu zdát jako reálná. Proč by nemohlo fungovat na úrovni evropského federálního státu finanční dorovnání ve prospěch zadlužených členských zemí, když se osvědčilo v německé historii a po celé dekády udržovalo finančně slabší městské spolkové země jako Brémy nebo Berlín finančně a tím i akceschopné? Odpověď zní: požadavky solidarity, které jsou akceptovatelné doma i občansky, předpokládají existenci zkušenosti sounáležitosti, které nelze dosáhnout politickým rozhodnutím podle aktuálních potřeb státní kasy.

„Všichni jsme přece Evropané“, dalo by se namítnout, což je také pravda, ale nijak to nepotvrzuje existenci jednoho potenciálního národa a společné občanské identity. Transfery peněžních prostředků nejsou neznámým pojmem a existují dlouho. Plánem na vznik jednoho evropského federálního státu s úmyslem sloučení deficitů státních rozpočtů by sjednocování Evropy tvrdě narazilo. Stačí si položit otázku, kdy a jak by pro to byl dosažen nutný politický konsenzus mezi zeměmi jako např. Finskem a Řeckem, Slovinskem a Portugalskem nebo Rakouskem a Francií. Bylo by to bez šance na úspěch. Dokonce i podle představ většiny Němců není Evropa sjednocená do jednoho státu „nade vše“.

Pravděpodobnost opětovného vzniku velkého státního celku podle vzoru Spojených států amerických postupně klesá. Jistě, nebyl to nikdo menší než Winston Chruchill, kdo se ve své slavné curyšské řeči z 19. září 1946 domníval, že odpovědí na vojenskou katastrofu by mely být „Spojené státy evropské“, tedy evropský federální stát. Platí tady ale jedno– Churchill měl na mysli samozřejmě státní podobu Evropy bez účasti samotné Velké Británie.    

Churchill tehdy ještě považoval za pravděpodobnou globální pentarchii velmocí, ve které by se jako velmoc udržela i Velká Británie s Commonwealthem. Místo toho je Spojené království členským státem EU. Dokud to tak zůstane, jsou už jenom z tohoto důvodu „Spojené státy evropské“ nemyslitelné. Je to patrné na úspěšném odporu Britů proti přijetí pojmu „federal“ do textů evropských smluv.   

Spojení neznamená zrušení

Německo je nepochybně zemí s nejvytrvalejším a někdy přímo horlivým nadšením pro evropský sjednocovací proces, a to z pochopitelných důvodů. Vedle přijetí do NATO jakožto nejdůležitější odpovědí Západu na výzvy studené války to bylo právě členství v evropském společenství, které Německu po konci nacistického režimu umožnilo překvapivě rychle získat opětovné postavení a uznání mezi sousedy, Francii nevyjímaje.  

Na to se nezapomíná. Přesto to neznamená, že by Německo a Francie měli cílený společný záměr proměnit nakonec „stále těsnější“ evropské společenství v jednotný federální stát. Taková domněnka by byla hlubokým nepochopením zájmů, které vyzývají vystupovat Francii za stabilní EU i ve vztahu k Německu.

Kdo potřebuje nové superstáty?

Vystačí jediný příklad, aby to bylo zřejmé. Bylo by myslitelné, aby se Francie v plné shodě s Velkou Británií vzdala svého světového postavení jako politické velmoci s právem veta v bezpečnostní radě OSN ve prospěch nadnárodního suverénního federálního státu „Evropské unie“? Odpověď není třeba hledat.  Nehledě na evropskou politickou horlivost „korunovat“ konečně mezinárodněprávní suverenitu a neomezenou zodpovědnost do podoby superstátu s názvem „Spojené státy evropské“, odporuje myšlenka takového útvaru navíc i pragmatice globalizace. Globalizace je procesem postupné expanze naší kolektivní vzájemné závislosti. Roste podíl životních podmínek, pro které platí, že se dají vytvořit jenom dohodou, nebo se nedají zajistit vůbec.    

Právě to povede k vybudování nových velkých států – říkalo se, ale opak je pravdou. Svět států se v minulém století pluralizoval jako doposud nikdy v novodobé historii Patří to samozřejmě ke konsekvencím dekolonizace, platí to ale i pro Evropu včetně jejich východních a jihovýchodních sousedních regionů. Zde se do konce první světové války rozprostíraly prostory třech velmocí – carského Ruska, rakousko-uherské monarchie a Osmanské říše. V důsledku dohod z pařížských předměstí a rovněž zánikem Sovětského svazu a jím kontrolovaného tábora světového míru o sedm dekád později, jako i rozpadem nadnárodních států patřících v meziválečném období do tzv. Malé dohody se v těchto oblastech počet států více než zesedminásobil.     

Politika malého prostoru

Tyto nové země menší nebo střední velikosti jsou již všechny členy Organizace spojených národů a jejich mezinárodněprávní nezávislost je tedy chráněna. Bylo by ale nesmyslné říkat, že se zde rozšířil nový umíněný nacionalismus. Politicky je tady mnohem účinnější něco jiného – špatná historická zkušenost a vzpomínky na mnohonárodnostní říše, ke kterým tyto státy dříve náležely. Proti politické moci těchto vzpomínek nezmůže nic ani výzva jednoho nejmenovaného vysokého bruselského úředníka, že je na čase překonat konečně evropskou rozdrobenost do malých státečků.  

Toto doporučení bylo zjevně inspirováno úspěšným sjednocením Itálie a Německa v 19. století. Bylo by ale politicky nerealistické přenášet to na aktuální evropskou integraci. Pravdou zůstává, že svět se stává menším a vyžaduje si nadnárodní spolupráci. Komplementárně k tomu vyžaduje komplexita moderních civilizačních životních podmínek víc než kdykoliv předtím kompetence politického sebeurčení v malých prostorech. Myšlenka evropeizace fiskální politiky se tomu příčí.

Německá marka byla příliš dobrá

Myšlenku vytvoření „Spojených států evropských“ nelze aktualizovat ani jako prostředek k záchraně eura před důsledky evropské dluhové krize. Euro je nejen potenciální obětí této dluhové krize. Je zároveň jednou z jejich hlavních příčin. Proč? Osudy eurové metaforiky jsou nasnadě. Ještě v době sepisování Maastrichtské smlouvy se říkalo, že společná měna „korunuje“ evropskou integraci. Když už jsme euro měli, jeho smysl najednou metaforicky revolucionizoval. Místo korunovace má euro sloužit jako „motor“ budování EU.

Tím byl euru přisouzen účel, který ze samotné nesmírně citlivé podstaty peněz mít nemůže. Svého času nevyslovený hlavní účel eura se již mezitím prokázal ekonomicky jako škodlivý. Když už nebylo možné zabránit znovusjednocení Německa, měla být odsunuta alespoň německá marka ze svého rozšiřujícího se postavení hlavní evropské měny. Protože se to ale nesmělo vyslovit nahlas, bylo euro řečnicky jmenováno za garanta míru. Teď se mstí politické přetížení užitečných funkcí, které měnová unie vhodných států skutečně bývala mohla mít. Němci teď trpí důsledky ekonomicky ojedinělého rozhodnutí nahradit jednu měnu novou měnou ne proto, že ta stará byla zlá, ale že byla „příliš dobrá“. 

Nebylo možné tohle předvídat? Jistě, že ano – někteří to tušili, jako například Švýcarský svaz obchodu a průmyslu, který se v roce 1996 nechal slyšet, že užitek společné měny omezující se jen na evropské země se stabilní měnovou politikou zůstane nepatrný, naproti tomu škody velké měnové unie budou značné. Nyní je její užitek tak velký, že myšlenka, aby se za účelem odvrácení těchto škod EU transformovala na „Spojené státy evropské“, byla definitivně pohřbena.

Vyšlo ve Frankfurter AllgemeineZeitung dne 15.10.2011

Přeložila Mária Pešeková

Článek nazval „Německo potřebuje místo morálních apoštolů více realistických politiků.“  V řadě postřehů se bezesporu pozná i český volič a občan.

Při pohledu na výsledky posledních průzkumů se zdá, že se Němci chtějí zcela zbavit svých dosavadních politických představitelů. Raketový nárůst podpory pro Stranu zelených je podle Helda především hlasem proti stranám, které dosud určovaly politický pragmatismus Spolkové republiky: křesťanským demokratům (CDU/CSU), sociálním demokratům (SPD) a liberálům (FDP).

Strana zelených, jejíž volební maximum dosud bylo 10,7 %, se od podzimu drží v průzkumech nad 20 % a soupeří s SPD o lepší pozici. V zemských volbách v Bádensku-Württembersku smetli Zelení křesťanské demokraty, když prolomili padesátiletou historii předsedů vlád z CDU a sami poprvé dosáhli na předsedu zemské vlády. V Porýní – Falci slavili návrat do zemského sněmu s 15,4 %.

Při tom všem je ale pozoruhodný arogantní tón, s nímž dává lid sbohem dosavadním nositelům mandátů. Začalo to SPD, když byla jako všelidová strana shledána historicky překonanou. V rozmezí let 1998 a 2009 ztratila v absolutních číslech přes 10 milionů voličů, což představuje více než polovinu jejích hlasů. Pak byla prohlášena za ztělesnění nemorálnosti, přímo za pohrdání hodnou FDP. Nedávno se do hledáčku pozornosti dostala i CDU/CSU. Z konzervativních pozic je jí vyčítáno, že zradila křesťanské hodnoty.

To, co hýbe zemí, není normální soutěží mezi politickými stranami. Do hry vstoupil jakýsi vyšší princip, podle kterého má být politika morální. Politik, jako např. v případě ministra obrany Guttenberga, není odvolán kvůli špatnému vedení svého úřadu, ale kvůli selhání v etickém smyslu (opsal část doktorské práce). Proměna dosavadního stranického systému je ale přitom v podstatě demontáží realistického rozměru politiky, který doposud utvářel Spolkovou republiku.

Nejde přitom o manipulaci, je to převládající nálada v zemi, která pramení z mnoha zdrojů. Prosperující Německo je znechucené ze svých politických představitelů a touží po zcela jiných lídrech. V hledáčku voličů stojí ve společnosti nedostatkové zboží - vyšší hodnoty, které občané nacházejí dočasně (v rétorice) Zelených.

Německo nestojí jen před politickou výměnou, ale před proměnou hodnotících měřítek, která jsou kladená na politiku. Již při protestu proti projektu „Stuttgart 21“ (projekt nového moderního nádraží ve Stuttgartu, jež mělo výrazně odlehčit tamější dopravě, ale zároveň mu měla padnout za oběť část budov ze začátku 20. století a několik stromů) vstoupilo na scénu hnutí, které si pro sebe činilo nárok na vyšší znalost problému a vyšší morálku, a které nalezlo u veřejnosti široký ohlas.

“Definitivní” německý konsensus

Potom přišla krize ve Fukušimě a od té doby sledovala německá politika jen nekonečné, globální problémy. Přesto,

že u atomové nehody se prokázaly jen omezené úniky, byl v německé veřejnosti malován obraz nekonečné katastrofy, aby pak mohlo být vystoupení z jádra prohlášeno za „definitivní“ německý konsensus, který je nedotknutelný.

Tím byly všechny možnosti výběru, ale tím i politika jako taková, zrušeny. V prezentovaném výjimečném stavu rozhodování mezi „celosvětovým neštěstím“ a odstavením atomových elektráren se zdají být všechny úvahy o zájmech státu jako sekundární a méněcenné.

Zlozvyk prezentovat každou politickou událost v celosvětových či staletých rozměrech zdomácněl již předtím. Žádný návrh zákona si nemohl dovolit být označen za méně než „historický“ nebo za „reformu století”.
Výsledkem je, že úspěchy klimatické politiky spočívají dodnes v podstatě na tom, že jsou formulovány požadované cíle bez znalosti o prostředcích, jež jsou k tomu zapotřebí. Zde překvapí na německé scéně pozoruhodná shoda všech politiků. Věří v jakousi skrytou moc, která se postará o to, aby k cílům přibyly samy od sebe prostředky k prosazení.

Obětování Benghází

Státní systém přiměřený vznešeným cílům však nestojí ani na penězích, ani na výsadách. Po desetiletích velkorysé klimatické politiky se najednou v Německu zjistí, že ještě neexistuje spolkový územní plánovací orgán pro výstavbu vodovodních potrubí.

Během krize v Libyi se pak ukázal ještě horší projev této politiky. Odmítnutí využití vojenských prostředků, které čekaly na příkaz od politiků. Na počátku byl morální entuziasmus z arabské revoluce obrovský. Ale jakmile v Libyi hrozil masakr, zvrhla se morálka v odmítnutí intervence kvůli „nedozírným důsledkům“. Benghází mělo být obětováno.

A opět nesouhlasil poměr cílů a prostředků: vůbec nebyl zájem zjistit, zda by vojenské síly ze vzduchu stačily k zabránění nejhoršímu. Německo nebylo schopné se realisticky koncentrovat na dočasné cíle – na ty cíle, které byly prostřednictvím existujících prostředků dosažitelné.

Příliš mnoho morálky škodí politice, a to se dotýká i každodenního života. Třeba malicherné předpisy, které chtějí zakazovat kouření a předepisovat druh žárovek. Nebo chtějí cenzurovat nápisy na billboardech. I zde, kde se politika vměšuje do způsobu života, je ve hře zneužití etiky.

To platí i pro měřítka, jež jsou kladena na politický personál. Politik nemusí být příkladem ve všech otázkách života. Záleží jenom na vedení jeho úřadu. Moralizování v politice vede k tomu, že ve volbách rozhoduje také jeho milostný život a všechny další okolnosti soukromého života. Podle této logiky bychom pak měli volit politiky, kteří chodí řádně do kostela nebo kteří se přiznávají k populárním zálibám.

Tyto příklady ukazují, jak nejasným se stal pojem politična. Dříve, než si politika vyláme všechny zuby, bychom si měli připomenout ctnosti realistické politiky. Ta uvažuje z opačného konce – začíná od prostředků, které jsou státnímu systému k dispozici.

Jak blahodárně praktické jsou pak diskuse o energetice či zprávy o Libyi ve francouzské či britské televizi.

Held závěrem připomíná odkaz Konrada Adenauera, politika, jenž při vědomí omezených prostředků poválečné Spolkové republiky uměl učinit potřebné kroky a uvést věci do pohybu. Ten starý lišák by už ale v dnešním Německu nejspíš neměl žádnou šanci…

Nejprve se pozastavují nad návrhem nejvýznamnějšího lídra francouzských muslimů, Dalila Boudakera, hlavy největší mešity v Paříži. Ten přišel s návrhem na rozsáhlý projekt budování mešit, financovaný z francouzského státního rozpočtu. Šestnáct dalších nejvýznamnějších francouzských muslimů má jednodušší návrh: ve svém prohlášení žádají převod prázdných katolických kostelů a jejich přeměnu na mešity. Mohou být potom podle stejné logiky mešity přeměněné opět v kostely? A bylo by možné v jedné jediné muslimské zemi z mešity vytvořit kostel, ptají se autoři. A kalkulují, že jediný, komu muslimští předáci svým návrhem poslouží, bude hlava Národní fronty, Marine Le Penová, která může být velkým překvapením příštích prezidentských voleb.

Seržant britské armády Dipprasad Pun získal nejvyšší britské válečné vyznamenání za hrdinství, které tento ghurkský voják v britských službách prokázal v Afghánistánu. Na jeho osamocené pozorovací stanoviště zaútočilo třicet povstalců. Seržant Pun, který byl jediný na místě, nejprve na útočníky vystřílel všech 400 ran z těžkého kulometu. Když se mu zasekla puška, začal prvního útočícího Talibánce bít pytlem s pískem, aby ho nakonec srazil z předprsně svého zákopu lafetou od kulometu. Následně vyházel všech svých 17 ručních granátů, odpálil na další přístupové komunikaci protipěchotní minu Claymore, aby nakonec s výkřikem „Zabiju vás“ v nepálštině zaútočil proti přeživším protivníkům, tluka je pytlem s pískem. Připomíná to podobný příběh, který v rubrice „Tento týden“ četli čtenáři před časem. Ghurkský voják, který cestoval domů přes Indii vlakem, zahnal na útěk tři tucty vlakových lupičů ničím jiným, než pouze svým mečem… Seržant Pun je třetím vpořadí ve své rodině, kdo slouží v britské armádě – po dědečkovi a otci.

Hned dvě zprávy se vážou k České republice. Ta první je o údajném archeologickém nálezu homosexuálního pračlověka. Od pozdní doby kamenné do rané doby bronzové bylo naše území obývané lidem kultury se šňůrovou keramikou. Tito to byli poměrně precizní ve svých pohřebních rituálech – muži byli pohřbíváni ležíce na pravém boku, obličejem k západu, se svými zbraněmi a dalšími předměty. Ženy ležely na levém boku, obličejem k východu. Když tedy archeoložka Kateřina Semerádová nalezla mužskou kostru, pohřbenou ženským způsobem, mohlo to podle ní být tak, že „ten muž byl pravděpodobně homosexuál nebo transsexuál“. Zprávu převzaly britské noviny a začala se lavinovitě šířit po internetu, zvláště na gay stránkách jako zpráva o prvním „jeskynním gayovi“ (gay cavemen) bez ohledu na to, že jeskynní lidé byli od kultury se šňůrovou keramikou vzdáleni několik tisíc let. O něco opatrnější archeologové sice upozornili, že určování sexuální orientace na základě polohy kostry v hrobce je přece jenom poněkud unáhlené, zpráva ale už žila vlastním životem…

Druhý příběh z Čech je serioznější. National Review vzpomíná v úctě na Franka Lampla, který zemřel ve věku 84 let. Původně František Lampl byl brněnský Žid, který jako jediný z celé rodiny přežil Osvětim a Dachau jen proto, aby byl komunisty obrán o majetek a odsouzen k práci v uranových dolech. V roce 1968 emigroval do Velké Británie, kde začal pracovat jako polír na stavbách, aby se stal šéfem Bovisu, mamutího mezinárodního stavebního konsorcia s obratem čtyři miliardy dolarů. V roce 1990 ho královna pasovala do rytířského stavu. Podle National Review nejen úžasný osobní úspěch, ale také zadostiučinění po vší nespravedlnosti, které byl František Lampl vystaven.  R.I.P.

O něco smutnější requiem je za Mika Campbella, zimbabwského farmáře. Byl jednou z mnoha obětí programu prezidenta Mugabeho, který se rozhodl zabrat půdu bílých farmářů a rozdat jí svým věrným (kteří na ní neuměli hospodařit, což vedlo k dramatickému pádu zemědělské produkce v zemi). Většina bílých farmářů, která žije v zemi po generace, uprchla. Campbell odmítl. Odvolal se k zimbabwskému nejvyššímu soudu a neuspěl. Odvolal se tedy k soudu Jihoafrického společenství pro rozvoj a…byl unesen, zmlácen tak, že ledva přežil a spolu se svou ženou a synovcem odvlečen do převýchovného tábora. Koncem roku 2008 soud rozhodl v jeho prospěch a zábor pozemků na základě barvy pleti označil za rasistický. Mugabe reagoval po svém – Campbell byl znovu zmlácen a jeho dům vypálen. V dubnu na následky utrpěných zranění zemřel. R.I.P.

Jedna z nejslavnějších knih Johna Steinbecka jsou jeho „Toulky s Charleym“ z roku 1960. Je to kniha o jeho putování Amerikou -  v přívěsu, navařeném na korbu auta. Je to kniha o Americe plné rasismu, materialismu, znečištění a vykořisťování. Jak nyní zjistil spisovatel Bill Steigerwald, bylo to s Johnem Steinbeckem asi tak jako s Michaelem Moorem – Steinbeck nebyl jen se svým pudlem a nežil jenom v karavanu, jak podával čtenářům. Ze 75 dní, kolik strávil na cestě, byl 45 nocí se svou ženou – herečkou. A to i v některých z nejluxusnějších hotelů, nemluvě o dvou týdnech na rodinném ranči v Kalifornii a týdnu na texaském ranči, sloužícím jako místo pro luxusní dovolené milionářů. V Americe se pro takové ujalo označení „Champagne radical“, tedy levicový intelektuál, který blouzní o pracující třídě u šampaňského a na 1. máj dá řidiči svého mercedesu volno.

Bývalý americký prezident Jimmy Carter navštívil Kubu. Mnozí doufali, že zpět přiveze Alana Grosse, amerického humanitárního pracovníka, který je od roku 2009 v kubánském vězení. Carter ho sice navštívil (ve vězení), ale jen proto, aby řekl, že se „zdá být v dobré náladě“. Bývalý prezident se setkal i s Fidelem Castrem, kterého nazval starým přítelem a ubezpečil novináře, že bývalý diktátor se má dobře a že se těší dobrému zdraví. S Fidelovým bratrem Raulem mluvil Carter šest hodin a řekl, že je to „čestný muž“. Setkal se pravda i s některými kubánskými disidenty, ale jediná výzva, kterou vydal, byla ta k propuštění „kubánské pětky“. Tedy pětice kubánských špionů, kteří na území USA plánovali vraždu emigrantů a jeden z nich se účastnil sestřelení amerického letounu v mezinárodním vzdušném prostoru v roce 1996, při čemž tři američtí občané přišli o život.

National Review je zdaleka nejvýznamnějším americkým konservativním časopisem, založeným roku 1955 Williamem F. Buckley Jr. Buckley okolo sebe shromáždil representativní skupinu konservativců všech možných odstínů a National Review zásadně přispěl k formování americké konservativní scény v duchu fusionismu (tedy maximálního možného spojení konzervativců různých odstínů). National Review vychází každé dva týdny, rozsáhlý souboir textů je k dispozici i na jeho webových stránkách.

“Představa, že Mubarak byl loajálníms pojencem – představa sdílená napříč politickým spektrem – je mýtus.”  Mubarak podle Rubina sdílel hlubokou nechuť k Izraeli a mírovou dohodu snášel jen s krajní nechutí. “Egyptské odbory vyloučily nejen ty členy, kteří měli kontakty s Izraelem, ale i ty, kteří to pouze navrhli. Strátní představitelé, státnímédia, státem určení imámové, ti všichni hlásali ty nejšílenější protiamerické a antisemitské konspirační terorie, což – vzhledem k prestiži Egyopta v arabském světě – mělo značný vliv i za hranicemi země.”

A Rubin uvádí příklady. V roce 1995 tak egyptský vládní deník Al-Ahram obvinil Izrael z šíření viru AIDS. Z útoků žraloků na Sinaji byl – jak jinka – obviněn také Izrael.  Egyptská účast ve válce proti Iráku v roce 1991 byla vykoupena smazáním čtrnáctimiliardovéhod luhu. O 12 let později už Egypt nejen, že nepomohl Spojeným státům ve svržení Saddáma Husajna, ale aktivně bojkotoval novou iráckou vládu. Na Egypt ale nebylo spolehnutí ani v otázkách, které se nijak nedotýkaly Blízkého východu. Například v roce 2009 hlasoval Egypt v OSN pro americké návrhy méně častěji než Barma, Kuba, Vietnam nebo Zimbabwe.

Jak je možné, že se přesto udržel obraz úplně jiného Egypta – prozápadního a loajálního? Podle Rubina je to do značné míry způsobeno mizerou prací amerických diplomatů. Ti propstě z podstaty věci naslouchají úplně jiným lidem a na jiných místech, než by měli. Nenaslouchají tepu arabské ulice, ale cinkotu sklenic v diplomatických klubech a na recepcích. “Káhira je domovem druhé největší americké ambasády na světě a stovky nejslibnějších arabistů prošly jazykovou školou ministerstva zahraničí v Tunisku. Přesto nikdo z nich ani nenaznačil, jaké obrovské změny se odehrají v arabském světě.”

Michael Rubin je analytikem American Enterprise Institute,doborníkem na Blízkých východ a bývalým diplomatem. Na pozvání Občanského institutu vystoupil v roce 2007 v Praze na konferenci “What Unites And What Divides Us? Tough Questions For Islam And The West.”

American Enterprise Institute je vlivný americký think-tank, blízký neokonzervativcům, zaměřený jak na domácí, tak zahraničně-politická témata.

Únorové vydání amerického neokonservativního měsíčníku Commentary se mimo jiné věnuje i boji o charakter židovského svátku Purim. Z tradiční oslavy záchrany Židů před plánovaným vyhlazením v období perského zajetí totiž americké židovské feministky vytvářejí svátek ženské emancipace. Jak to? Jak si můžeme přečíst v knize Ester, celý příběh (ve zkratce) začíná tím, že opilý perský vládce Achašveroš požádá na slavnosti svou manželku Vašti, aby přede všemi odhalila své vnady. Ta odmítne a Achašveroš ji za trest odvrhne. Pořídí si novou manželku – sirotka Ester, jež je židovského původu, který však na radu svého strýce Mordechaje neprozrazuje. Králův vysoce postavený rádce Haman zatím připravil plán na vyvraždění všech Židů a přesvědčil krále, aby souhlasil. Ester a Mordechaj (který se mezitím díky odhalení komplotu proti králi dostal ke dvoru) však plán překazí. Ester svým šarmem krále přesvědčí, aby Židy nevyvraždil. Haman je popraven a Mordechaj povýšen na jeho pozici. Židé navíc pozabíjejí Peršany, kteří se je chystali vyvraždit.

Purim se slaví jako karneval, se spoustou masek, tance a alkoholu. Je to svátek, který byl obzvláště živý pro Židy v diaspoře, jejichž přežití často záviselo právě na blahovůli jejich nežidovských vládců. Zázračné vysvobození v hodině takřka jisté záhuby, navíc provázené potrestáním těch, co jí plánovali, naplňovala židovská srdce v ghettech po celém světě alespoň jednou do roka radostí a nadějí.

V posledních létech se ale někteří na Purim dívají trochu jinak. Pro židovské feministky to není Ester, ale Vašti, kdo je hrdinkou příběhu. V deseti kapitolách knihy Ester se sice Vašti objevuje jen krátce na začátku, ale to nevadí. Stačí to k tomu, aby se Purim ze svátku židovského vysvobození stal svátkem ženské emancipace a aby se dnes židovským dětem v USA nepředkládala Vašti jako vzor odvahy vzepřít se tradičním autoritám. Po celé zemi se loni konaly tzv. Vašti slavnosti, na nichž ženy poslouchají blízkovýchodní hudbu a diskutují o domácím násilí a dalším zrovnoprávnění žen.

Začalo to před třiceti lety textem jisté Mary Gendlerové:

„Achašveroš může být chápán pouze jako absolutní autorita, mužská patriarchální autorita, která ovládá ženy. A Vašti a Ester slouží jako modely, jak se této autoritě postavit. A co nám z toho vychází? Žena, které se jasně a otevřeně muži postaví, je odvrhnuta a jako model se nám předkládá žena, která své cíle prosazuje tiše, nenápadně a skrze lásku, kterou probouzí v muži. Taková žena podřizuje své potřeby potřebám ostatních. Stereotypní židovské matky jsou přesně důsledkem tohoto „modelu Ester“.

Liberální rabínka Susan Schnurová dokonce tvrdí: „měli bychom trvat na tom, aby v synagogách všichni vstali a tleskali, když se vzpomene jméno Vašti.  Byla to průkopnice v pravém slova smyslu – asertivní a odvážná. Nebojí se nebýt mužům po chuti.“

Ruhama Wesissová, která učí Talmud na Hebrew Union College, dodává: „ Bylo nutné potlačit Vašti, aby se neukázal rozpor mezi dvěma cestami: mezi cestou ženy, která je ochotná akceptovat patriarchální systém a pracovat přes postel, a mezi ženou,  která je ochotná bojovat za svou čest.“ A existuje o tom i písnička na CD „Ženy Bible“, kde se zpívá „Vašti je naše hrdinka, první feministka, odmítla striptýz“ A rabínka Susan Grossmanová dokonce přirovnala k Vašti Hillary Clintonovou: „Hillary je jako Vašti, která byla první ženou v Bibli, která odmítla být pouhým sexuálním objektem, je to paradigmatická žena, která od mužů nesbírá jen drobky z jejich stolu.“ A Marjorie Garberová z Harvardu vidí v době aféry Moniky Lewinské ještě jednu paralelu“Hillary je jako Vašti, proto-feministická královna, zatímco Lewinsky je jako Ester, krásná Židovka…“.

To je ovšem v dosti příkrém rozporu s tradičním rabínským pohledem na Vašti, která byla potomkyní krále Nabuchadonozora, který odvlekl Židy do Persie, bila své židovské služebnice a nutila je pracovat o sabatu.

Dnes se nicméně Purim v řadě židovských komunit v USA slaví jako svátek ženské emancipace, tolerance a boje proti domácímu násilí. V informačních letácích o Purimu se dočteme, že Vašti je modelem silné ženy, která následuje hlas svého svědomí, a učitelé by měli pomáhat dětem, aby byly jako Vašti. Ester sice pomohla učinit svět lepším tím, že zabránila masakru, ale pomohla jenom – Židům. A ti navíc na oplátku pobili tisíce Peršanů. V nové politicky korektní době by se tak děti měly od Ester učit, „ne, jak být stateční, ale jak lépe rozumět lidem jak lépe vzájemně vycházet“.

Commentary je americký neokonservativní měsíčník, vydáváný American Jewish Committee od roku 1945. Jeho zpočátku liberální ladění se přesouvalo doprava a od roku 1976 je Commentary jedním z předních neokonservativních médií se značným vlivem nejen mezi americkou židovskou komunitou.

Úvodník prvního dubnového čísla australského konservativního týdeníku News Weekly se věnuje překvapivému obratu, který předvedla australská labouristická premiérka Julia Gilliard ve společenských otázkách. Gilliardová, která žije „single“ a deklarovala se vždy jako feministka, kategoricky odsoudila euthanasii a manželství mezi homosexuály. „Jsem na konservativní straně kvůli tomu, jaká naše společnost je a jak se dosud vyvíjela. Existují důležité věci v naší minulosti, které by měly pokračovat v současnosti i do budoucnosti“. Ačkoliv je ateistkou a první premiérkou z levého křídla labouristické strany, zdůraznila svůj respekt ke kulturní dimensi židovsko-křesťanské tradice a k Bibli coby dílu, které zásadně formovalo západní kulturu. Premiérka své názory zdůvodnila velšskými kořeny (Gillardová je potomkyní velšských přistěhovalců), které ctí disciplínu, tradici, tvrdou práci a dobré způsoby. Komentátoři ale spíše mluví o snaze vymezit se proti koaličním Zeleným s jejich radikálním levicovým společenským programem a přiblížit se většinovému pohledu Australanů.

V dalším článku kritizuje Tim Cannon, mluvčí Australské společnosti pro rodinu, australskou podporu potratům v asijských zemích. Minulá australská labouristická vláda změnila předchozí politiku premiéra Howarda a uvolnila miliony dolarů na podporu Mezinárodní federace pro plánované rodičovství. Kromě morálních otázek upozorňuje Cannon i jiný aspekt masivního využívání potratů v zemích jako je Čína nebo Indie. Snadnější přístup k prenatálním vyšetřením a následně k umělému ukončení těhotenství vede k tomu, že rodiče masivně usmrcují nenarozená děvčata, která v těchto společnostech nejsou tolik ceněna jako mužští potomci. Podle studie, zveřejněné v Canadian Medical Association Journal, jen v roce 2005 se v Číně narodilo o více než milion chlapců více než děvčat. Tím se převýšila početní převaha mužů pod 20 let nad ženami ve stejné věkové kategorii na 32 milionů. Tento trend povede k obrovskému počtu mladých frustrovaných mužů bez šance najít nevěstu se všemi z toho plynoucími společenskými důsledky.

Babette Francisová se pro změnu zamýšlí nad bitvou, která se udála na 55. zasedání OSN pro situaci žen. Bylo to první zasedání po zformování nové agentury OSN pro ženy, nazvané „UN Woman“, vzniklé spojením čtyř menších agentur. Zasedání mělo název: „Přístup a participace žen a dívek ke vzdělání, školení, vědě a technologiím, včetně důrazu na rovný přístup žen k zaměstnanosti a slušné práci“. Zasedání se změnilo v bitvu mezi delegací EU a konservativním blokem pod vedením Vatikánu, Ruska a řady zemí Asie a Afriky. Spor se vedl o definici „genderu“, který se EU snažila prosadit jako volně měnitelný sociální konstrukt. Vatikán trval na definici, vycházející z tradičního pojmu „pohlaví“, chápaného biologicky a umožňující tradiční rozdělení na muže a ženy. Změna definice pojmu gender by byla zásadní, protože tisíce dokumentů OSN, které se nyní týkají rovnosti mužů a žen, by se rozšířily i na další „gendery“ (translidi a samozřejmě bisexuály, lesby a gaye a potencionálně další desítky genderů, které údajně existují). To by mělo dopad i na legislativu členských států OSN. Autorka si na tomto místě postěžovala, že australská vládní komise pro lidská práva připravuje federální antidiskriminační legislativu, která má obhajovat práva ne méně než devatenácti různých genderových skupin. V OSN se nicméně podařilo uhájit definici genderu ve smyslu pohlaví (tedy muže a ženy), tak jak je ostatně uvedena v dosud jediné mezinárodněprávní definici, a sice v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu.

Podařilo se také zablokovat rezoluci o AIDS, ve které EU požadovala legalizaci manželství homosexuálů, legalizaci prostituce, povinnou názornou sexuální výchovu a tresty pro lidi, kritizující homosexualitu. V panelu nevládních organizací o boji s homofobií a transfobií požadovala zástupkyně největší americké organizace učitelů Diane Schneider názornou grafickou sexuální výuku na školách slovy: „Ve školách se musí vyučovat orální sex, masturbace a orgasmus“. Jen tak lze podle ní bojovat se heterosexismem a genderovou konformitou…

Na konci jednání byl (s americkou podporou) zvolen členem komise OSN pro ženy známý šampion práv žen – Islámská republika Írán.

A u podobného tématu ještě zůstaneme. Phyllis Shlafly, americká konservativní aktivistka po neuvěřitelnou dobu téměř půl století, se věnovala dobrodružství amerického feminismu. Začíná osobou Sarah Palin, bývalé aljašské guvernérky a viceprezidentské kandidátky, nyní čelné postavě konservativního hnutí v USA.  Palinová je pro feministky oříškem. Nemůžou se totiž vyrovnat s faktem, že má úspěšnou kariéru, pohodového manžela, spoustu dětí a ještě k tomu hezky vypadá. Stejně ignorují další úspěšné ženy, které nezapadají do jejich ideového klišé -  třeba Margaret Thatcherovou nebo Condoleezzu Riceovou. Feministické dogma totiž zní, že ženy nemohou být nikdy úspěšné pod dominancí utlačovatelského patriarchátu (jedna z klíčových feministických myslitelek Jessica Valenti ve Washington Post definovala feminismus jako „strukturální analýzu světa, který utlačuje ženy, a jako ideologii založenou na uznání faktu, že patriarchát existuje a musí být zničen“). Vykreslit ženu jako oběť mužů je totiž motorem feminismu. Veškerá feministická agenda, od uznání jednostranných rozvodů v 60. letech přes ústavní dodatek o rovných právech v 70. letech, státem financovanou péči o děti v 80. letech, zákon o násilí proti ženám v 90. letech až po zákon o rovném odměňování po roce 2000, je totiž ospravedlňována údajnou diskriminací žen.

Nejobsáhlejší studií o feminismu, kterou nenapsala feministka, je kniha Domestic Tranquility od Carolyn Graglia. Ta shromáždila veškerou dostupnou feministickou literaturu, od Betty Friedan, Germaine Greero či Kate Millet až po Glorii Steinem a Simone de Beauvoir, a vyšel jí z toho jeden hlavní princip feminismu: degradovat ženy, které nepracují. Všechny branže feminismu jsou zajedno v tom, že žena se může realizovat pouze v kariéře a jako placená pracovní síla. Podle Glorii Steinem se stanete „jakousi neosobou“ („semi-non-person“) , když se vdáte a podle Simone de Beauviour či Betty Friedan je žena v domácnosti prostě „parazit“. Tento pohled se podařilo úspěšně vnutit mainstreamovým médiím, které pak vykreslují život ženy bez kariéryjako ztracený.

Realita ale nedává feministkám za pravdu. Například nedávné volby do Kongresu přinesly vítězství celé řadě republikánek a čtyři kandidátky za republikánskou stranu se staly guvernérkami států. To ale feministky jako vítězství žen nepočítají, protože jim nejde o práva žen, ale o moc pro ženskou levici.

Nicméně i jejich vlastní studie, například hojně diskutovaná „The Shriver Report: A Women´s Nation Changes Everything“ vydaná levicovým think-tankem „Center for American Progress“ uznává na svých 400 stranách, že žijeme v „ženském světě“, kde vzrůstající ekonomická moc žen přisoudila ženám “místo v čele stolu“.  Ženy jsou stále více nezávislé, samy si na sebe vydělávají, osvobozeny

od povinností manželství a sexuálně bez zábran. Feministky se tak dostávají do bludného kruhu, kdy se jim ztrácí jejich vlastní dogma o utlačovaných ženách.

News Weekly vychází od roku 1941 a vydává ho National Civic Council (NCC) – konservativní politické hnutí, zaměřené na ochranu lidského života, rodiny, decentralismu, patriotismu a židovsko-křesťanských hodnot. NCC vzniklo v prostředí katolických skupin, ktero byly ovlivněné sociální naukou církve. Prosluly  ve 40. a 50.létech, kdy vedly v australských městech tvrdé boje s komunisty o vliv v dělnických odborech.