Jaké jsou rozdíly mezi českými a polskými zkušenostmi 20. století: období nezávislosti, dva totalitarismy a znovuzískání politické subjektivity? Jakým způsobem reflektují naše národy své historické zkušenosti v kolektivní paměti a v politické praxi? Těmto otázkám byla věnována páteční debata, ve které se setkali polští a čeští intelektuálové.

V pátek 13. listopadu se online debaty nazvané „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“ zúčastnili: Roman Joch (Občanský institut), Matyáš Zrno (Konzervativní noviny), Maciej Ruczaj (Polský institut v Praze) a Paweł Ukielski (Muzeum varšavského povstání). Online debatu moderoval Mikołaj Rajkowski z Nakladatelství Teologia Polityczna.

Postačily společný osud v komunistickém bloku a geografická blízkost k tomu, aby pocítili Češi a Poláci i kulturní blízkost? Na tuto otázku se pokoušel odpovědět Maciej Ruczaj, který poukázal na skutečnost, že vnímání paralely je iluzorní. V počátcích svých dějin se Češi rozhodli pro věrnost Římské říši, kdežto Poláci pro spojení s papežstvím. Tato rozdílná rozhodnutí definovala odlišný směr vývoje našich národů. I jazyková podobnost je pouze povrchní. Peklo komunismu bylo první společnou zkušeností našich národů za stovky let. Vzpomínka na toto období je společné dědictví, ze kterého vyrůstá láska ke svobodě a averze k ideologii – vysvětlil šéf Polského institutu v Praze.

Středoevropský konzervatismus vzplanul po roce 1989. Vyvíjel se v České republice a Polsku podobně? Matyáš Zrno poukázal na to, že na rozdíl od Polska nebyl český konzervatismus hnutím zaměřeným na zachování, ale ,paradoxně, na skoncování se stávajícím řádem. Československo bylo jedinou evropskou zemí, kde komunisté zvítězili v demokratických volbách po roce 1945 a mezi velkými Čechy bychom marně hledali deklarované konzervativce. Teprve v 70. letech hledala hrstka intelektuálů, shromážděných kolem takových osobností jako Pavel Bratinka nebo Václav Benda, odpovědi na filozofické otázky mimo socialistické universum. Právě tehdy měli Češi možnost seznámit se s Rogerem Scrutonem, který jim přiblížil anglosaský typ konzervatismu: pragmatický, vyhýbající se ideologii, vzdálený náboženské a nacionalistické extázi. Tato zkušenost definovala český konzervatismus na další desetiletí.

Sblížily podobné historické zkušenosti Poláky a Čechy z hlediska péče o kolektivní paměť? Podle Pawła Ukielského můžeme skutečně po druhé světové válce hovořit o bezprecedentním přiblížení našich národů. Je to však příliš málo na to, abychom mohli konstatovat, že vyprávíme stejný příběh. Podle historika Ukielského patřily k faktorům, které formovaly českou identitu: panslavismus – který byl v Polsku vnímán jako nástroj prosazování zájmů ruského impéria a který v českých zemích ochladl teprve po roce 1968, dále nechuť vůči dědictví germanizace a antikatolicismus. Nemůže být tedy pochyb o tom, že dva důležité prvky této skládačky, tj. panslavismus a antikatolicismus, jsou něčím, co Poláky a Čechy zásadně odlišuje. I když v posledních letech dochází v tomto ohledu k dynamickým změnám.

Na jakých hodnotách tedy stavěl český konzervatismus? Určitě obsahuje méně náboženských a národních prvků, říká Roman Joch, než v Polsku, na Slovensku nebo v Maďarsku. V průběhu let se čeští konzervativci začali více podobat Anglosasům: jsou spíše pragmatičtí než romantičtí, spíše liberální než pro-státní. Obdivují Reagana a Thatcherovou, jsou nejen protikomunističtí, ale i protisocialističtí. Z jejich pohledu znamenala přebujelá sociální politika komunistického období nemoc a privatizace byla zdravou reakcí na terminální fázi komunismu. Teprve nyní, v období západního progresivismu, obrozeného ruského imperialismu a imigrace z jihu, se čeští intelektuálové ochotněji označují za konzervativce, doposud se častěji identifikovali jako klasičtí liberálové.

Mají dějiny v české veřejné debatě podobně polarizující úlohu jako v Polsku? Podle Pawła Ukielského je český zájem o historii mnohem intenzivnější, než by to vyplývalo ze stereotypního pohledu na Čechy v Polsku. Lustrace v České republice měla více restriktivní podobu než v Polsku, zahrnovala zákaz zastávat vysoké státní funkce bývalými komunisty. Zároveň český stát zůstával pod diktátem liberálů pasivní v oblasti historické politiky. Mění se to teprve v posledních letech. Vznik Muzea paměti XX. století, změna expozice v Národním muzeu či otevření památníku v rodném domě Jana Palacha ukazují rostoucí zájem o pěstování historické paměti.

Jaký je dnes vývoj polsko-českých vztahů a nakolik jsou tyto vztahy ovlivňovány zažitými stereotypy? Češi a Poláci jsou navzájem fascinováni tím, co postrádají ve své vlastní tradici. Češi obdivují polskou národní hrdost a odvahu čelit silnějším, zatímco Poláky přitahuje mýtus českého liberalismu a antiromantismu – odpověděl Maciej Ruczaj. Tyto dva vektory fascinace se rozcházejí a zároveň mají nebezpečný potenciál: jejich stereotypní povaha může snadno vést ke zneužití a zjednodušenému vnímání postojů, které naše společnosti zaujímají v současné kulturní válce: nacionalističtí Poláci versus liberální Češi. Tato zjednodušení je třeba doplňovat přesněji vykresleným obrazem obou národů.

Co dál s českým konzervatismem: zachovává si anglosaská formace svoji dynamiku? Kterým směrem se ubírá? Roman Joch vyjádřil přesvědčení, že Scrutonovo dědictví přežívá na mnoha úrovních: nejen v morálním odmítání komunismu, ale také v závazku úcty k právnímu státu a konzervativně chápané ochraně životního prostředí. Tuto myšlenku doplnil Matyáš Zrno, který poukázal na to, že hlavní výzvou pro českou pravici bude vymezení se vůči vulgárnímu konzervatismu, který se objevil v reakci na migrační vlnu a západní progresivismus. Tento fenomén může totiž pro konzervativce jak přinést novou naději, tak je stáhnout ke dnu.

Toto je poslední z dvanácti textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Český konzervatismus bude vždy více občanský, civilní a proto sekulární. Už víme, že existují národní tradice a nemůžeme proti nim bojovat – říká Roman Joch pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Karol Grabias (Politická teologie): Během mých rozhovorů s českými intelektuály mě zaujala jedna věc: souhlasný přístup k politické transformaci, kterou, jak se ukázalo, tito lidé ve velké míře ovlivňovali. Jaké bylo celospolečenské vnímání změn po pádu komunismu? Existuje nějaký konkrétní étos „českého modelu politické transformace“, který nebyl dovezen postkomunisty ze Západu?

Roman Joch (politický filozof): Máte pravdu. Ti lidé, kteří jsou dnes označováni za konzervativce, jsou zodpovědní za transformaci v České republice počátkem 90. let – i když tehdy se s konzervatismem neztotožňovali. Nepoužívali žádné ideologické nálepky, ani konzervativní, ani liberální. Rozhodně to však nebyli socialisté, nýbrž především antikomunisté a demokraté. Jejich motto znělo: „Zpátky do Evropy“. To naznačovalo, že se považujeme za součást západní civilizace, že Československo bylo „uneseno“ z demokratického světa – nejprve nacisty a pak komunisty. Období 1939 až 1989 bylo v českých dějinách vnímáno jako určitá odchylka. A co znamenal návrat do Evropy – na Západ? Zaprvé: demokracii, ústavnost, omezení a kontrolu moci, svobodné a spravedlivé volby a záruky základních práv a svobod: svobody projevu a svobody náboženského vyznání. Šlo to celkem hladce, protože to lidé chápali. Starší si pamatovali doby „Masarykovské” první Československé republiky. Zadruhé proběhla ekonomická transformace. Diskutovalo se o tom, zda bychom se měli řídit švédským modelem demokratického socialismu nebo „demokratickým kapitalismem“, tj. „ekonomikou volného trhu“, inspirovanou Ronaldem Reaganem nebo Margaret Thatcherovou. Na počátku 90. let vyhrál tento spor politicky i intelektuálně druhý tábor. Nakonec tito lidé nezaváděli model ekonomiky volného trhu v čisté podobě, ale variantu popisovanou jako „západoněmecký model“ s částečně uvolněným trhem – takzvaný ordokapitalismus.

Nastalo vypořádání s dědictvím komunismu?

Transformace proběhla i na morální úrovni. Předpokládala odčinění za zločiny spáchané komunistickým režimem, i když spíše symbolické. Ve skutečnosti bylo jen málo lidí odsouzeno k trestu vězení. I ti, kteří tam skončili, tak jen na krátkou dobu, protože lidé, kteří v padesátých letech páchali hrozné zločiny komunistického režimu, byli už hodně staří. Tresty nebyly přísné, ale veřejnost očekávala, že justice vydá jasné prohlášení: „Byly to trestné činy.“ A bez ohledu na to, jak dlouhá doba uplyne, nelze na tyto zločiny zapomenout a uznat je za promlčené, stejně jako v případě nacistických zločinů. Součástí morální transformace byl tzv. lustrační zákon, který zakazoval členům nejvyšší komunistické nomenklatury a také agentům a spolupracovníkům tajné policie zastávat důležité funkce ve výkonných orgánech státu a v soudnictví. Přitom každý z nich, kdo chtěl, mohl bohatnout v soukromé podnikatelské sféře nebo kandidovat do parlamentu.

Díky tomuto zákonu zde nenastal pocit nespravedlnosti, což se stalo v Polsku, kde několik let po pádu komunismu vládu převzali postkomunisté?

Tento pocit nespravedlnosti přišel později. Deset let po pádu komunismu se ukázalo, že bývalí aparátčíci velmi zbohatli. Přineslo to tehdy pocit zklamání, objevovaly se výtky, ale přesto byla u nás transformace obecně považována za spravedlivou. Dokonce i nyní máme premiéra, původem Slováka, který je velmi bohatý, je druhým nejbohatším člověkem v zemi a přitom byl odhalen jako agent komunistické StB, i když on sám to stále popírá. Jedním z důvodů, proč byla transformace vnímána jako spravedlivá, byl způsob provedení několika vln privatizace. První z nich, která si získala ve své době velkou popularitu, i když nebyla úplně ekonomicky efektivní, byla tzv. „kuponová privatizace“ – každý občan mohl za velmi malý poplatek získat kuponovou knížku – poukazy na podíly ve státních společnostech, čímž se vstával podílníkem. Mnoho lidí si tehdy myslelo, že se z nich stanou bohatí kapitalisté. Toto však nezafungovalo, protože po 40 letech komunismu lidé netušili, jaká jsou práva akcionářů. Jejich prostředky se dostaly do rukou drzých a arogantních manažerů. Nakonec byl tento majetek legálně odcizen a převeden na správcovské společnosti.

To mohlo spíše zvětšit pocit nespravedlnosti. A co ostatní formy privatizace?

Druhý model spočíval v přímém prodeji podniků zahraničním investorům. Mnoho lidí mělo obavy z výprodeje národního bohatství cizincům. Nejúspěšnější transakcí byl prodej Škody Auto skupině Volkswagen. V roce 1991 se o tuto českou značku ucházeli právě Němci a francouzský Renault – Volkswagen přišel s lepší nabídkou. Pro vládu to bylo těžké rozhodnutí: všichni jsme měli na paměti druhou světovou válku. Tento kontrakt však byl a stále je prospěšný.

A konečně třetí cesta, morálně oprávněná a podle mého názoru nejefektivnější forma privatizace: tzv. restituce. Majetek jako domy, budovy, pole a lesy byl vrácen rodinám původních vlastníků. Jednalo se o přeměnu státem ukradeného vlastnictví zpět na rodinný majetek. Tito lidé, na rozdíl od anonymních akcionářů, měli osobní vztah ke svým původním rodinným statkům. Starali se o ně dobře a postarali se o to, že tento model privatizace byl nejúspěšnější. Z morálního, nikoli čistě ekonomického hlediska byla restituce majetku účinná a spravedlivá.

Je to důkazem výrazné přítomnosti liberálního konzervatismu na české politické scéně?

V 90. letech se jen málo lidí ztotožňovalo s konzervatismem. Působily tady dvě křesťanskodemokratické strany: Jedna z nich – KDU-ČSL stále existuje. Je to katolická lidová strana s mnohaletou tradicí. Je konzervativní v morálních otázkách a centristická v ekonomických. Má své kořeny již v dobách rakouské monarchie. Politicky je to pravý střed, což znamená dobrý koaliční potenciál jak pro středo-levicové, tak pro středo-pravicové koaliční vlády. Existovalo i další uskupení – Křesťanskodemokratická strana KDS, malá, intelektuálská, která se později rozdělila. Jejími členy byli katolíci, protikomunističtí disidenti a intelektuálové. V jejím čele stál zesnulý Václav Benda, lídr konzervativně-křesťanského křídla československého disentu. Byla to skutečně antikomunistická strana, s velmi tvrdou linií. Ale jen několik její členů se prohlašovalo za konzervativní. Pro většinu politiků, kteří se identifikovali s pravým středem, byly následováníhodným vzorem anglosaští státníci, jako Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, se svým tvrdým postojem k Sovětskému svazu. Jak Reagan, tak Thatcherová byli v ekonomických záležitostech klasičtí liberálové. Češi se jejich příkladem řídili. Mezi další státníky, které obdivovali, patřil kancléř Kohl a bavorský premiér Franz Joseph Strauss.

Jaký vliv měl Roger Scruton? Toto jméno se často opakuje v diskusích s českými vzdělanci.

Roger Scruton byl osobním přítelem mnoha českých disidentů. Poprvé přijel do komunistického Československa v roce 1979. Jezdil sem díky Vzdělávací nadaci Jana Husa, kterou založili čeští exulanti a profesoři z univerzit v Oxfordu a Cambridge. Jeden z českých disidentů, Julius Tomin, přišel s myšlenkou založit podzemní univerzitu, jejímž cílem bylo vzdělávat hlavně ty, kterým bylo za minulého režimu upřeno právo studovat. Přednášky byly formou bytových seminářů, na které byli zváni lektoři z Velké Británie, Francie, Holandska a západního Německa. Studenti mohli skládat běžné zkoušky, a dokonce měli možnost získat certifikát nebo diplom univerzity v Cambridge. Roger Scruton tedy v roce 1979 navštívil Československo a naši zemi si zamiloval. Byl nám velmi blízký, zejména těm konzervativnějším českým disidentům. Jeho nejlepším přítelem byl Pavel Bratinka, bývalý politik, disident, překladatel Hayeka, Voegelina a přítel zesnulého Michaela Novaka. Díky svým překladům přiblížil tyto tři myslitele: ekonoma Hayeka, filozofa Voegelina a teologa Novaka. Scruton se také kamarádil se zmíněným Václavem Bendou a s Petrem Pithartem – umírněným konzervativcem, který se vyhýbá radikálním politickým pozicím.

Co na Scrutona v Čechách nejvíce zapůsobilo?

Roger Scruton pocházel z dělnické rodiny, během studií v Paříži viděl v roce 1968 bohaté a privilegované francouzské studenty bojovat ve jménu revoluce. Tehdy si uvědomil, že je konzervativní, protože mu nebyla po chuti bohatá mládež, která měla pocit, že není svobodná. Považoval Čechy za národ, který je skeptický vůči velkým ideologiím a opatrný vůči násilným společenským protestům. Považoval to za rys, který je podobný tradičním postojům Britů. Scruton byl zamilovaný do české společnosti, intelektuálů a disidentů, dokonce se zamiloval do jedné české dívky. V letech 1979 až 1985 mnohokrát navštívil Československo, ale nakonec ho vypátrala komunistická tajná policie. StB zjistila, že jezdí přednášet na bytové semináře. Byl zatčen během jedné z přednášek v Brně, odvezli ho k rakouským hranicím a vyhostili ze země. Poté mu byl odepřen vstup do Československa. Po pádu komunismu v roce 1989 se samozřejmě vrátil. Měl tehdy přednášku, která mnoho disidentů šokovala.

Co bylo v této Scrutonově přednášce tak šokující?

Navrhoval úplně zakázat činnost komunistické strany. Byl názoru, že se jedná o zločineckou organizaci. Poukazoval na to, že stejně jako byla v Německu po druhé světové válce zakázána nacistická strana, měla by být i po pádu sovětského bloku zakázána komunistická strana. Osobní vztah k naší zemi a jeho návštěvy z něj učinily v České republice velmi vlivnou osobnost. Například v 90. letech byla většina lidí, kteří sdíleli středo-pravé názory, velmi nepřátelská vůči ekologismu jako nové levicové ideologii. Roger Scruton však učil, že ochrana životního prostředí, uskutečňovaná na lokální úrovni – nikoli mezinárodním ústředím – je ve skutečnosti velmi konzervativní pozicí. S tím nyní souhlasí všichni čeští konzervativci. Strana zelených v bývalé Topolánkově vládě byla nejkonzervativnější stranou zelených na světě. Tímto způsobem ovlivňoval Scruton českou veřejnou sféru. Navštívil Českou republiku při příležitosti oslav 30. výročí sametové revoluce a byl vyznamenán stříbrnou medaili Senátu. Byla to jeho poslední návštěva před nedávnou smrtí.

Chtěl bych se Vás zeptat na vztah mezi liberálním konzervatismem a křesťanstvím obecně. Jde liberální konzervatismus ruku v ruce s křesťanstvím? Ptám se na to, protože by se dalo tvrdit, že deregulace trhu a žádné státní intervence mohou vést k erozi tradičních struktur, jako je rodina a národ.

Rád bych upozornil na velmi zajímavý vývoj, ke kterému došlo za posledních 10 let. Ve 21. století se lidé, kteří byli v 90. letech spojování se středo-pravicí, začali označovat za konzervativce. V ekonomických otázkách, ochraně svobody projevu nebo omezení moci zůstali klasickými liberály, v kulturních a mravnostních otázkách se však přiblížili konzervatismu. Někteří konvertovali jako dospělí ke katolicismu, například Saša Vondra, který byl poradcem Václava Havla. Agresivní ofenzíva LGBT tlačí některé liberály ke konzervativnějším pozicím. Dalším faktorem, který to ovlivňuje, je myšlenka potírání nenávistných projevů. Když někdo v západní Evropě řekne cokoli kritického, vůči jakékoli menšině, je okamžitě označen za šiřitele nenávisti  a může dokonce skončit před soudem. Pro bývalé disidenty jako Alexandr Vondra je to pošetilost. Bojovali za svobodu projevu proti komunistům a nyní chtějí někteří politici tuto svobodu znovu omezit. Kulturní a morální radikalismus progresivistů, jak si říkají, posouvá klasické liberály směrem doprava.

A jejich postoj k volnému trhu se nezměnil?

V české politice to nyní nemá rozhodující význam. Je to spíše otázka míry: zavedeme vyšší daně a vyšší vládní výdaje nebo půjdeme opačným směrem. V české politice panuje shoda, že jde pouze o kvantitu, nikoli o kvalitu. K nejdůležitějším problémům patří nyní kulturní a morální otázky, například imigrace. Návrhy uvalit proti vůli občanů kvóty na přistěhovalce vyvolaly šok. Když jsme vstupovali do EU, přijali jsme za své, že s každým občanem EU bude zacházeno jako se spoluobčanem. Nepřijímali jsme však vědomě žádné závazky vůči třetím zemím, které nejsou členy EU. Podle Lisabonské smlouvy mají unijní instituce právo posílat k nám přistěhovalce, pokud byl návrh schválen většinou hlasů. Pro občany České republiky to byl šok. Měli jsme zde migraci hlavně z Ukrajiny a Vietnamu, ale pomalou, nenucenou. Problém přistěhovaleckých kvót způsobil rozkol i na levé straně. Máme u nás jak tradiční levici, socialisty v ekonomických otázkách, kteří jsou ale konzervativní v otázkách LGBT a přistěhovalectví, tak vedle ní liberální levici, která by chtěla prosadit veškerou progresivní agendu. Na pravé straně scény byla většina klasických liberálů zatlačena do konzervativních pozic, protože si uvědomili, že pokud by došlo k prosazení povinných kvót přijímání přistěhovalců, znamenalo by to vyšší daně a vyšší výdaje na dávky.

Posun doprava byl tedy odpovědí na nové ideologické požadavky?

Ano. Dokonce i liberální politici, kteří neměli problém s registrovaným partnerstvím homosexuálních párů, se radikalizovali v reakci na transgenderismus a genderová studia. Proti radikálním požadavkům liberální levice se staví řada českých politických osobností, od klasické levice po konzervativní katolíky. Češi, i když nejsou věřící, dokážou ocenit to, že žijí v křesťanské, nebo spíše postkřesťanské zemi a nechtěli by o ní přijít – zejména tváří v tvář hrozbě radikálního islámu. Předtím bylo pro ně křesťanství buď irelevantní, nebo dokonce podezřelé, ale nakonec pochopili, že ze strany církve ani křesťanů jim žádné nebezpečí nehrozí. Někteří z českých liberálů buď konvertovali ke křesťanství, nebo alespoň kvituji morální a kulturní základy křesťanství.

Myslíte si, že vztah českých konzervativců k anglosaské tradici je faktor, který je vzdaluje od polské pravice?

Neřekl bych to tak. Čeští konzervativci si uvědomují, že jednotlivé země mají odlišné tradice a odlišné potřeby. Vidíme, že polský konzervatismus má nutně kořeny v katolicismu a maďarská společnost je sekulárnější. Chápeme, že konzervatismus v Maďarsku bude vždy národní. Totéž platí pro nás – český konzervatismus bude vždy více občanský, civilní a proto více sekulární. Uvědomujeme si, že existují národní tradice, a nemůžeme proti nim bojovat. Náš společný protivník je tak silný, že rozdíly mezi polským sociálním nebo maďarským národním přístupem a tím naším nejsou až tak významné. Na rozdíl od liberální levice nevnímají čeští konzervativci Viktora Orbána jako skoro-diktátora. V některých ohledech ho obdivujeme, protože má odvahu ukázat prostředníček elitám. Z našeho pohledu je největší hrozbou radikální forma feminismu a environmentalismu, které se odráží v agendě Ursuly von der Leyen. Obáváme se, že kvůli ideologickým fantasmagoriím může v důsledku dojit ke zničené naší ekonomiky, velkému nárůstu nezaměstnanosti, k zániku našeho automobilového průmyslu. Proto hledáme co nejvíce spojenců v boji proti těmto nátlakům. Není pro nás problém, pokud se vnitřní politika v Polsku, Maďarsku nebo v Rakousku liší od politiky, kterou bychom my sami chtěli dělat u nás doma. Sníme o konzervativní „internacionále“ – koalici lidí, kteří by dokázali odolávat novodobým hrozbám.

Co to přesně je? Co je podle vás největší hrozbou pro Evropu?

Současně jsme ohrožení ze tří stran. Z východu v podobě revanšismu neoimperialistického Ruska: Putin představuje brutální fyzickou hrozbu. Z jihu v podobě migrace zastánců radikálního islámu. Ze západu vidíme hrozby v podobě radikálních progresivních hnutí jako feminismus, environmentalismus a ideologie multikulturalismu. Posledních 30 let jsme žili jako v pohádce, užívali jsme si svobody, bezpečnosti a prosperity. Nyní, po oněch 30 letech, vidíme zázrak: přistěhovalectví bylo zastaveno, Rusko se neodvažuje postupovat a zaútočit na pobaltské státy v obavě z reakce NATO a naše země střední Evropy jsou stále odolnější vůči ideologickému způsobu myšlení, který dominuje mezi mládeží v západní Evropě nebo v amerických univerzitních kampusech. Lidé v Česku si stále pamatují na komunistickou ideologii. Stále se domníváme, že máme opravdové štěstí. Někteří lidé dokonce začali vtipkovat, že  západní civilizací jsme nyní my, střední Evropa. Obdivovali jsme takové osobnosti jako Churchill, de Gaulle, Kohl, Mitterand. Ale nyní západní Evropa tyto lidí nenávidí a tak zavrhuje svou vlastní křesťanskou civilizaci. Skutečný Západ z hlediska kultury a hodnot jsme my: Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko. Možná to zní arogantně, ale vzhledem k současné situaci právě naše čtyři země, bez ohledu na mnoho rozdílů, důstojně čelí hrozbám současnosti.

Toto je jedenáctý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Český konzervatismus má velký potenciál postavit se soudobým levicovým ideologiím, které jsou zde stále více přítomné. V příštích letech tlak zesílí a odpor proti němu je jedinou šancí českého konzervatismu – říká Daniel Kaiser pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Mikołaj Rajkowski (Teologia Polityczna): Při rozhovorech, které jsem vedl během přípravy tohoto čísla, mě z polské perspektivy zaujala jedna věc. Všiml jsem si totiž, že názory na mnoho otázek, které mají spíše kulturně-společenský než politický charakter, nejsou v Čechách jasně dány a rozděleny podle politické příslušnosti, zatímco v Polsku se nejčastěji hovoří o „kulturní válce“, která rozděluje společnost. Můžete to prosím komentovat? Na kolik je zpolitizovaná – pokud lze tento výraz použít – kultura a veřejná debata v České republice? Do jaké míry rozděluje kultura nebo náboženství společnost?

Daniel Kaiser (publicista, autor životopisu Václava Havla): Náboženství téměř vůbec, alespoň ve srovnání s Polskem. Řekl bych, že náboženství nemělo ani nemá v českých zemích tak velký význam. V 90. letech, poté, co jsme se zbavili komunismu, se najednou objevilo mnoho lidí, kteří o sobě říkali, že jsou křesťané. V průzkumech veřejného mínění se tak identifikovalo asi 40 % lidí, a asi třetina Čechů se označovala za katolíky. Toto číslo klesá. S katolicismem se stále identifikuje dost lidí, i když jen asi 3 až 5 % všech Čechů chodí pravidelně na mše – to není moc. Protestantismus, ze kterého jsem vzešel i já, oslábl velmi znatelně. Hierarchie českobratrské církve – je to církev, která navazuje na českou reformaci a Jednotu bratrskou, její kořeny tedy sahají do 15. století – je dnes skoro kompletně ovládnuta progresivním duchem. Podle mého názoru je to známka slabosti, daná úbytkem věřících, křtů, dokonce farářů. Protože cítí, jak zeslábli, snaží se aspoň připojit k zeitgeistu. Ale tím se to oslabování jen urychlí. Obecně si nemyslím, že by v dnešní České republice náboženství hrálo nějak zvlášť důležitou roli. A pokud jde o kulturní záležitosti, záleží na tom, co myslíte pod pojmem kultura. Máte na mysli morálně-civilizační otázky?

Myslel jsem tím například to, zda existuje konflikt mezi uměleckými kruhy či veřejně činnými intelektuály a konzervativci.

Někdy se něco takového přihodí, ale připadá mi to spíš jako pokus inscenovat u nás podobné incidenty, v jakých se vyžívají progresivisté na Západě. Asi před dvěma roky vypukl skandál okolo divadelní hry v Brně. Hra pojednávala o tom, jak Ježíš znásilňoval nějakou muslimku, bylo to vyloženě stupidní. Katolická církev vyjádřila rozhořčení a český primas Dominik Duka dokonce podal trestní oznámení. Jak levicoví politici, tak levicová kulturní scéna zajásaly. Konečně přišla příležitost postavit se těmto konzervativním reakčním zločincům. Příležitost k tomu mají totiž velmi zřídka. Jelikož jsou Češi v podstatě ateisté, konzervatismus vycházející například z katolicismu nebo náboženských principů nemá u nás dle mého názoru velkou budoucnost.

Co je místo toho? Co by mohlo být společným základem pro konzervativce?

Možná to teď bude znít trochu v rozporu s tím, co jsem zatím říkal. Rozhodně bych netvrdil, že by základ českého konzervatismu či pravice neměl obsahovat náboženské – ať katolické nebo protestantské – elementy. Měl by je obsahovat. Tento základ však musí zahrnovat také prvky klasického liberalismu, musí být orientován na svobodu. Od 17. do začátku 20. století Češi prakticky neměli politickou suverenitu. To se odrazilo v jejich mentalitě. Proto jsme skeptici, místo činů dáváme přednost posměchu, sarkasmu. To asi nebylo moc produktivní, ale dnes právě tohle českým konzervativcům dává, aspoň podle mého názoru, překvapivě velký potenciál. Ze Západu přicházejí různé levicové ideologie. A například genderová ideologie je samozřejmě pro běžného Čecha nepochopitelná, absurdní a směšná. Tady vidím příležitost pro české konzervativce, pokud se tomu postaví.

Skrze důraz na osobní svobodu?

Přesně tak.

A co mravně-společenská hlediska? Je možné vytvořit společnost založenou na těchto hodnotách?

Češi jsou bohužel v tomto ohledu pravděpodobně liberálnější, než bych si sám přál. I když sám bych se vlastně donedávna taky považoval spíš za liberála než za konzervativce. Obecně mají Češi liberální přístup k otázce homosexuálních vztahů, hodně se to posunulo za posledních 10–15 let. Myslím, že za 5 let bude 80% Čechů pro. Ale v jiných otázkách, jako je eutanazie, existuje silná, v podstatě konzervativní opozice. Stejně tak je silná opozice vůči adopci dětí homosexuálními páry.  V roce 2018 tu došlo k zajímavé události, která byla pro české reálie zcela neobvyklá. Byl svátek svatého Václava, patrona České země. A Petr Piťha, postarší kněz, který byl na kněze vysvěcen tajně za komunismu a který po revoluci působil jako ministr školství, měl kázání v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. To je samozřejmě nejdůležitější katolický chrám v zemi. Piťha se tu ostře vymezil proti Istanbulské úmluvě. Tu předtím česká vláda chtěla potichu ratifikovat, všechno mělo proběhnout zcela bez povšimnutí. Než ji tento člověk, Petr Piťha, šokujícím způsobem napadl. Cituji: „Až bude toto nové zákonodárství zavedeno, vezmou vám v budoucnu vaše děti a budete posláni do koncentračních táborů, protože tato nová levicová ideologie je totalitní.“ Zjevně přeháněl, o tom není sporu. Ale jeho cílem zřejmě bylo na tuto úmluvu, na rizika, která obsahuje, upozornit. Což se mu podařilo na 120 procent. Nějaká nevládní organizace pak na Piťhu podala trestní oznámení za podněcování k nenávisti. Jenže to už bylo kolem Istanbulské úmluvy najednou velmi rušno. Najednou se ukázalo, že ta úmluva není tak nevinná, jak vypadala, ukázalo se, že by skrze tuhle úmluvui mohlo dojít k propašování genderové ideologie do české legislativy. Ratifikace byla pozastavena. Prezident Miloš Zeman – zástupce staré levice – oznámil, že Piťhovi udělí státní vyznamenání. A před několika týdny se zase objevila zpráva, že přípravy na ratifikaci Istanbulské úmluvy dál potichu pokračují. Očekávám další protesty a hlasitý odpor, myslím, že v takovém případě vláda opět ratifikaci pozastaví. Tímto způsobem dnes česká vláda funguje. Pro předsedu vlády to není tak důležité, protože on se nezajímá o mravní otázky. To nejsou věci, které by pro něj byly důležité, dokonce tu nechává různost názorů, takže v ANO najdete jak propagátory Istanbulské úmluvy, tak její velké odpůrce. Plyne z toho, že premiér Babiš ratifikaci při sebemenším odporu vzdá. Ale obecně bych řekl, že v České republice se teprve objevují první náznaky kulturní války, že Češi se pořád víc zajímají o ekonomické záležitosti.

Myslíte si, že se v tomto ohledu projevuje generační změna? Je podle vás mladá generace více nebo méně progresivní?

Pravděpodobně je progresivnější. Před několika lety jsem z Polska slyšel – nevím, jestli to pořád ještě platí – že mladší generace je konzervativnější než tehdejší čtyřicátníci. Bohužel jsem v české společnosti nikdy nic takového nepozoroval. Konzervativně smýšlející studenti jsou tu sporadický jev. Levicová ideologie už se objevuje i na některých středních školách. Ale zase: pokud bude ta indoktrinace příliš silná – a novodobí ideologové jsou dost odtržení od reality, než aby si toho sami všimli -, může vyvolat protichůdnou reakci. Počítám s tím. Doufám, že levicoví pokrokáři nebudou ve svém chování dostatečně chytří, tedy doufám, že se budou chovat agresivně.

Pro konzervativce je to tedy výzva i příležitost?

Určitě. Jen se naši konzervativci budou muset vypořádat s jedním paradoxem. Jsme natrénovaní mít se na pozoru před Východem. Jenže dnes Východ přichází ze Západu. Ty absurdní ideologie sem jdou ze západních univerzit a z Evropské unie. ODS, což je česká hlavní konzervativní strana, dlouhá léta kritizovala směr evropské integrace, ale poslední dobou, s obměnou stranického vedení, její kritika Bruselu slábne. Dokonce se prý ve vedení objevily hlasy – zatím jsou tedy v menšině -, že ODS by se z z frakce Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu, kde je s PiS, měla vrátit do Evropské lidové strany. Myslím, že by to byla hloupost. Ale někteří lidé v ODS takhle uvažují, podobně jako je to u českých evangelíků, z pocitu vlastní slabosti. Posledních asi pět let ODS stagnuje v průzkumech kolem 12, 13 procent, což pochopitelně pro stranu, která dříve oslovovala 35% voličů, není uspokojivé. Mají slabé lídry, ale místo aby ukázali leadership, se děsí, že pokud se budou příliš vymezovat proti EU a veškeré její propagandě, budou ještě více ztrácet voliče. Podle mě naopak opozice vůči těmto nesmyslům, které stále více ovlivňují naše životy a v příštích letech budou zesilovat, bude jedinou šancí českého konzervatismu. Nepočítám s rozsáhlým náboženským probuzením. Může k tomu docházet, ale spíše v srdcích jednotlivců. Například já pocházím ze severu Čech, poblíž hranic s východním Německem, Saskem, poblíž Drážďan. Tento region Čech byl po revoluci v nejobtížnější situaci: nízká úroveň vzdělání, poměrně vysoká nezaměstnanost, hodně lidí závislých na tvrdých drogách. Svým způsobem beznadějné místo, i když půvabné a přírodně krásné. Mezitím už tam nějakou dobu pozoruji v tendenci k určitému náboženskému oživení, aspon mezi mými kamarády, z nichž se někteří vyvinuli v ortodoxní katolíky. Před dvaceti lety bych to do nich určitě neřekl. Opakuji však – tento trend se nedotýká většiny společnosti. Jedinou nadějí je inteligentní odpor proti současným novotám přicházejícím ze Západu.

Jak si představujete perspektivy spolupráce s jinými stranami na české politické scéně?

Levice na Západě již nemá takový zájem o dělnickou třídu, která tam postupně mizí. Levicové strany se dostávají do situace, kdy potřebují předefinovat svou politickou identitu. Problémy dělnické třídy jsou nyní bližší konzervativcům – levicovým i pravicovým, asi podobně, jako je to v Polsku. Existují lidé jako Zeman, který je socialistou i konzervativcem současně. Konzervativní strany by ho občas mohly podpořit, ale nedělají to hlavně kvůli své osobní averzi k Zemanovi a nepřátelství, které přetrvává od 90. let. Přitom dnešní situace je úplně jiná než v 90. letech. Je třeba čelit novým výzvám, a přesto šance na spolupráci zatím není na obzoru.

Toto je desátý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Specifičnost a fenomén současných polsko-českých vztahů spočívá ve skutečnosti, že vedle intenzivních politických kontaktů a ještě silnější ekonomické propojenosti se během 30 let svobody po roce 1989 podařilo jen v malé míře vytvořit síť skutečných vztahů mezi oběma společnostmi, píše Piotr Bajda pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Vztahy s Českou republikou po staletí znamenají pro Poláky určitou výzvu, její křivka vypadá trochu jako sinusoida: od nepřátelství po fascinaci, od idylických obrazů slovanského bratrstva po posmívání se českému stylu a’la dobrý voják Švejk. Máme bezpochyby s Čechy problém. Ale je to problém, který je do značné míry jednostranný. Na české straně by totiž bylo obtížné najít stejný zájem o „polskost”, hojnost publikací zkoumajících stav polské duše nebo širší polonofilské kruhy. Přitom to neznamená, že se nad Vltavou nic ve vzájemných vztazích nezměnilo, naopak, existuje mnoho důvodů k tomu, abychom se na budoucnost dívali optimisticky.

Zajímavou referencí, která zobrazuje kořeny současného vzájemného vnímání, je střet dvou názorů na sebe navzájem, zaznamenaných ke konci 19. století, těsně předtím, než na politickou scénu vstoupilo znovuzrozené Polsko a nový československý stát. Haličský vlastenec Stanisław Głąbiński ve svých politických pamětech, které byly nedávno znovu vydány, přímo napsal, že považuje Čechy za největší germanizátory, posílané na polské území kvůli jejich znalosti slovanského jazyka, a že ve vídeňském parlamentu čeští zástupci ze zásady neměli zájem o spolupráci s polskými poslanci [1]. Na druhé straně Jaroslav Hašek, který před svou konverzí ke komunismu a napsáním románu o dobrém vojáku Švejkovi psal řadu zpráv z Haliče, ve kterých kritizoval polskou provinční úzkoprsost a opilství jak mezi duchovenstvem, tak rolníky [2]. Nebyl to tedy obraz, který by umožňoval budovat pozitivní přístup ve vzájemných vztazích. O chvíli později se negativní stereotypy prohloubily ještě více v důsledku sporu o Těšínské Slezsko. V dnešní době jsou naopak Češi již několik let na vrcholu žebříčku oblíbenosti národů u Poláků (podle pravidelných průzkumů „Postoj k jiným národům“ prováděných průzkumným střediskem CBOS). V českých průzkumech zpřed několika let prohrávali Poláci pouze se Slováky, ale v posledním průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z listopadu 2019 nejen opustili stupínky vítězů, ale dokonce se propadli až na desáté místo [3]. Není to však důsledek výše zmíněného nepoměru zájmu, ale spíše relativně špatného obrazu Polska, který nad Vltavou budují především liberální média. Ta zas čerpají informace o nás z médií podobného proudu, vycházejících nad Vislou. Přesto k sobě chováme nesrovnatelně větší sympatie, než tomu bylo před sto lety, což dobře znázorňují nedávno vyvěšená hesla (během jarní vlny epidemie koronaviru a uzavření hranic pro individuální cestování), kdy se na obou stranách řeky Olše objevily plachty se slovy „Stýská se mi po tobě, Čechu“ a s podobným obsahem na druhé straně hranice.

Specifičnost a fenomén současných polsko-českých vztahů spočívá ve skutečnosti, že vedle intenzivních politických kontaktů a ještě silnější ekonomické propojenosti se během 30 let svobody po roce 1989 podařilo jen v malé míře vytvořit síť skutečných vztahů mezi oběma společnostmi. Z institucionálního hlediska máme k tomu k dispozici veškeré potřebné nástroje, v obou našich zemích fungují kulturní centra, dokonce existuje zvláštní nástroj veřejné diplomacie: polsko-české fórum, které financuje bilaterální projekty zvolené v rámci soutěže, většina polských univerzit má své partnery na české straně a aktivně využívá příležitostí, které nabízejí programy výměny studentů a lektorů za účelem udržení těchto kontaktů. Přesto přetrvává pocit, že nejsou všechny oblasti vzájemných vztahů dostatečně využívány. Vcelku dobře to vypadá aspoň v polsko-českém pohraničí, kde se konají společné kulturní akce s největší z nich – filmovým festivalem „Kino na hranici“ v Těšíně a menšími akcemi, pořádanými v rámci programových aktivit všech polsko-českých euroregionů.

Nedostatek rozsáhlých společenských vztahů má konkrétní dopad na úroveň politických kontaktů. Na jedné straně jsou intenzivní, a to jak dvoustranně, tak na regionální úrovni – v rámci Visegrádské skupiny či na mezinárodních fórech (EU, NATO). Ale zejména na české straně je spolupráce s Polskem čistě pragmatická. Pokud kalkul v Praze ukáže, že užší vztahy s Varšavou jsou nerentabilní, pak jsou čeští partneři připraveni bez okolků změnit svého spojence. Případná rezignace na spolupráci s Polskem nepředstavuje totiž žádné nebezpečí – českým politikům nehrozí odnikud kritika, ani to nehrozí poklesem volební podpory. Je to výsledek faktu, že neexistuje žádné vlivné propolské lobby, které by aktivně působilo mezi českými politiky a kruhy významnými pro utváření veřejného mínění. Lidé, kteří si ještě pamatují společná setkání na horách, kteří zakládali Polsko-československou Solidaritu, se stáhli z veřejného života nebo už nemají takové postavení, jaké měli před dvaceti lety. To všechno ale není výlučně chyba Čechů, do značné míry je to výsledek jednání nebo spíše řady zanedbání na polské straně. Při rozhovorech s českými přáteli či při častých setkáních s odborníky a akademickými pracovníky opakovaně slyším dotaz, zda Polsko přistupuje k České republice vážně a jakou roli ve skutečnosti připisuje dvoustranné nebo regionální spolupráci. Nejsou to přitom nepodložené otázky, protože my sami nejednou poskytujeme Čechům důvod o takových věcech pochybovat. Tento český vjem poukazuje na existenci širšího problému, který se snažím blíže zkoumat v rámci svého čerstvého výzkumu úlohy malých evropských zemí. Polská diplomacie ve vztazích s menšími partnery totiž často není schopna fungovat efektivně a mnohdy nevyužívá příležitosti k posílení vzájemných vztahů a budování nových vazeb [4 ].

Uvedu dva příklady, které tuto situaci dobře ilustrují. Jak analytiky, tak pečlivé pozorovatele politických událostí musela nepříjemně překvapit odtažitá reakce českých úřadů na pozvání na zahajovací summit Iniciativy Trojmoří v roce 2016 v Dubrovníku. Nakonec na tuto akci dorazil pouze ministr dopravy, dokonce i Slováci vyslali delegaci na mírně vyšší úrovni – v jejím čele stál tehdejší místopředseda vlády. Důvody tohoto českého přístupu jsem pochopil až několik týdnů po setkání v Dubrovníku, kdy jsem měl opakovanou příležitost o tom hovořit s českými přáteli. Přitom jsem pokaždé vyslyšel téměř stejný seznam stížnosti vůči Polské straně: Češi nebyli vůbec s předstihem informováni o plánech a přípravách tohoto nového regionálního projektu, nekonaly se vůbec žádné konzultace, nikdo nevysvětlil, jaký je vzájemný vztah iniciativy Trojmoří a Visegrádské spolupráce. Všechna tato kritická vyjádření samozřejmě obsahují určité nadsázky, ale zástupci malých zemí jsou často přecitlivělí, vnímavější k sobě samým ve větší míře, než země střední velikosti, jako je Polsko. Nejedná se přitom výhradně o problém Čechů, jde o vlastnost, která je typická pro menší hráče mezinárodní scény, kteří musí kompenzovat nedostatek moci politické, vojenské, často ekonomické, nebo i prestiže. Poslední dva nedostatky se přitom České republiky tolik netýkají. Česko je zaprvé díky turistické atraktivitě Prahy rozpoznatelná země, ani název země si světoví vůdci nepletou, jako tomu bylo v případě záměny Slovenska za Slovinsko u prezidenta George W. Bushe. Praha se začala vřeleji dívat na Iniciativu Trojmoří, když vznikl investiční fond a jeden ze strategických projektů (plavební kanál Dunaj-Odra-Labe) byl zapsán na společný seznam projektů, které mohou být v budoucnu financovány z tohoto nového finančního nástroje. Druhý příklad, který naznačuje, proč se Češi mohou odůvodněně ptát, nakolik seriozně k ním přistupuje polská strana, může být poměrně zvláštní fungování polského velvyslanectví v Praze, které v posledních letech spíše připomínalo „rekreační středisko“ než zastupitelský úřad, kde se intenzivně pracuje. Mým českým přátelům neuniklo, že až do konce roku 2017 byla šéfovou polské ambasády příbuzná komunistického politika Bolesława Bieruta, která do Prahy přijela těsně před odchodem do důchodu, [Ve skutečnosti byl Bolesław Bierut strýc manžela Grażyny Bernatowicz – Marka Bieruta] a poté ji vystřídala arabistka, [Ve skutečnosti íránistika], která byla po roce a půl odvolána. Minulost nebo vystudovaný obor by neměly být nejdůležitějším měřítkem hodnocení velvyslance, ale v českých očích tyto osoby nějak zvlášť nevynikly a enormní nasazení zbývajících diplomatických pracovníků bylo do značné míry promarněno.

Praha je bezpochyby krásné město, i ostatní regiony v České republice se vyznačují velkým půvabem, ale polsko-české vztahy vyžadují hodně zapojení, hodně kreativity. Obnovení nebo vytvoření prostředí a kruhů, kterým bude záležet na bližších vztazích s Polskem, není možné dosáhnout bez perfektně fungujícího polského velvyslanectví v Praze, vedeného lidmi plnými zápalu.

Kromě toho budou polské firmy, které podnikají v České republice, potřebovat stále větší podporu a přípravu podmínek pro nové společné investice. Je třeba zdůraznit, že i přes relativně slabé společenské vztahy, i přes nikoliv špatné, ale neúplně využité politické kontakty, je naše hospodářská spolupráce mimořádně intenzivní. ČR je po Německu druhým největším obchodním partnerem Polska a Varšava již roky dosahuje kladného výsledku vzájemné obchodní bilance. Zajímavé je, že tyto dobré hospodářské vztahy jsou výsledkem skutečnosti, že jak v případě polského podnikání v České republice, tak českých investic v Polsku v podstatě nedochází ke konkurenci. Český kapitál je přítomen v polském energetickém sektoru, zatímco PKN Orlen má velmi silnou pozici v České republice. Vedle Orlenu jsou zde PKO BP a PZU a desítky dalších společností. Jediné odvětví hospodářství, kde přetrvává náboj konkurenčního konfliktu, je potravinářský průmysl a zemědělství. Polské zemědělské produkty a potravinářské výrobky představují vážnou konkurenci, zejména pro takřka monopolistickou pozici, které na českém trhu dosáhl současný předseda vlády České republiky Andrej Babiš se svým holdingem Agrofert, který nadále, ač neformálně kontroluje. Před několika lety to byl právě on, kdo využil svého mediálního vlivu k rozpoutání mediální kampaně, útočící na dobrou pověst polských potravinářských výrobků, masivně kupovaných českými a slovenskými spotřebiteli. Babišova politika ve vztazích s Polskem je založena na pragmatismu, nikoli na názorové blízkosti. Může tomu nasvědčovat i skutečnost, že europoslanci za jeho hnutí ANO přistoupili do liberální politické skupiny Obnova Evropy a členkou Evropské komise je Věra Jourová, která u polských vládních kruhů nemá příliš dobré jméno. Navržení Jourové do Evropské komise a její program přiživování konfliktu s Budapeští a Varšavou má nepřímo za cíl odvrátit pozornost evropských politiků a úředníků od Babišových problémů s vypořádáním dotací EU.

Je velmi pravděpodobné, že po příštích volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2021 by mohla vzniknout vláda v jiné sestavě. Babišova strana – ANO si sice udržuje v průzkumech stále nejvyšší podporu, ale sociální demokraté, Babišovi koaliční partneři, a komunisté, kteří současnou vládu podporuji neformálně, mají již nějaký čas podporu pod pětiprocentní hranicí, která je podmínkou pro vstup do dolní komory. O vůdčí postavení v opozici soupeří liberálové z Pirátské strany a konzervativci z ODS, v čele s bývalým rektorem Masarykovy univerzity v Brně prof. Petrem Fialou, který se jako jeden z mála v České republice snažil zajímat a porozumět tomu, co se děje v Polsku. V nakladatelství, ve kterém je Petr Fiala členem správní rady, vycházely překlady knih profesorů Andrzeje Nowaka, Ryszarda Legutky a Zdzisława Krasnodębského. To vytváří příležitost k oživení a novému dynamismu polsko-českých vztahů, ale bude to vyžadovat přípravu komplexní nabídky z polské strany.

Věc, kterou si Polsko nemůže dovolit, je nadále ignorovat Českou republiku. Pokud dnes soustředíme velkou část našeho diplomatického úsilí na Iniciativu Trojmoří, jejíž úspěch může vést ke změně našeho politického postavení v regionu a zároveň posílení našeho postavení v transatlantických vztazích, pak je význam Prahy větší, než bychom si chtěli připustit. Budování vztahu na ose sever-jih vyžaduje vytvoření dobrých relací i s jedním ze dvou jižních sousedů, buď se Slovenskem nebo s Českou republikou. Přičemž navzdory všemu je Praha Polsku bližší než Bratislava, a navíc, pokud bude Česká republika hrát důležitou roli v polské politice, pak Slováci nebudou chtít být horším partnerem, ale opačně tento automatismus tak dobře fungovat nebude.

Klíčem k úspěchu Iniciativy Trojmoří jsou podle mého názoru dobré vztahy Polska s Českou republikou, Rumunskem a Chorvatskem. Chorvatsko je důležité jako spoluautor celého projektu a země, která svým jednáním ovlivňuje postoj Slovinska a částečně i Rakouska. Rumunsko znamená stále nevyužitou příležitost, je to země, která se necítí příliš dobře se svou přidělenou rolí outsidera Visegrádské skupiny, bez potvrzeného postavení plnohodnotného středoevropského partnera. Je to země, která dokáže přitom ovlivňovat a mobilizovat sousední Bulharsko. Na této mapě se však Česká republika jeví jako klíčový partner, jižní brána pro Polsko, země, s níž máme jedinečně intenzivní hospodářské vztahy, které si přímo žádají, aby byly paralelně posíleny a zlepšeny politické kontakty s širokou podporou pro budování společenských vazeb.

V příštím roce oslavíme třicáté výročí založení Visegrádské skupiny a také podepsání smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci. V preambuli se tehdy nevídaně objevilo zdůraznění významu solidarity mezi Polskem a tehdejším Československem. V preambuli smlouvy čteme o navázání na mnoholetou tradici přátelství, spojující oba státy a jejich národy a také o potřebě solidarity pro zajištění důstojného místa v Evropě svým národům“ [5]. Pravděpodobně neexistuje lepší příležitost, abychom pozvedli polsko-české vztahy na vyšší úroveň.

[1] S. Głębiński, Wspomnienia polityczne, Ośrodek Myśli Politycznej, Krakov 2017, s. 45-46.

[2] Viz: J. Hašek,O Podhalu, Galicji i … Piłsudzkim. Szkice nieznane, Oficyna Wydawnicza Przybylik, Varšava 2013

[[3] Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sympatie české veřejnosti k některým zemím –listopad2019, https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a5069/f9/pm191213.pdf [21.11.2020]

[4] Všem zájemcům bych rád (v rámci sebereklamy) doporučil svojí publikaci : P. Bajda, Małe państwo europejskie na arenie międzynarodowej. Polityka zagraniczna Republiki Słowackiej w latach 1992-2016, Ośrodek Myśli Politycznej i Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Kardynała Stefana Wyszyńskiego w Warszawie, Krakov-Varšava 2018.

[5] Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci. Sdělení č. 416/1992 Sb.

Toto je devátý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

České církvi bohužel chybí intelektuální potenciál. Když se podíváte na české biskupy, jen málo z nich je schopno říci cokoli na některé aktuální téma. Církev proto není výrazněji přítomna ve veřejné diskusi, protože kvůli personálním nedostatkům není schopna zaujmout stanovisko – říká Matyáš Zrno pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Karol Grabias (Politická teologie): Jste spojován s jednou z českých konzervativních stran – Křesťanskou a demokratickou unií – Československou stranou lidovou. Zároveň jste kritikem strany s podobným konzervativně-centristickým profilem – Občanské demokratické strany. Jaký je rozdíl v chápání konzervatismu těmito dvěma stranami?

Matyáš Zrno (šéfredaktor Konzervativních novin): KDU-ČSL nemá intelektuálský charakter, takže pokud byste se zeptal člena této strany, co to je konzervatismus, tak by nevěděl, co tím myslíte.

Nemá tedy žádnou jednotnou stranickou linii, vytyčenou intelektuály?

Spíše bych to řekl tak, že kořeny strany KDU-ČSL vychází z venkovského náboženského konzervatismu. Společnost se za několik posledních desetiletí změnila, ale v menších městech a vesnicích lidé stále chodí do kostela. Jak řekl bývalý člen naší strany Miroslav Kalousek: jsou to socialisté, kteří chodí do kostela“. A nebyl příliš vzdálen pravdě. Samotný název „Křesťanští demokraté“ není populární a většina členů se raději označuje jako „lidovci“.

Jsou členy Evropské lidové strany?

Ano, proto nemají moc zájem diskutovat nad významem konzervatismu. Věří v sociální konzervatismus, jsou zastánci podpory rodiny a restituce církevního majetku. Chybí jim však intelektuální schopnost vnímat sociální změny, které probíhají na Západě a pronikají do střední Evropy – například genderová ideologie nebo ekologismus. Je to proto, že se s těmito záležitostmi nesetkávají ve svém každodenním životě. Obyvatelé malých měst v České republice nepřicházejí s genderovou ideologií denně do styku, proto jí nevěnují pozornost.

Jsou to také lidé, kteří mají určitý komplex méněcennosti. Pokud pocházíte z malého města a přijedete do Prahy, začnete se pohybovat v určitém novém prostředí. Chcete do něj zapadnout, proto přestáváte trvat na svých konzervativních názorech. KDU-ČSL nikdy nehlasovala ve prospěch rozšiřování práv homosexuálů, ale ani se nikdy nezapojila do zápasu proti nim, ani není připravená se více zapojit.

Jak lze z toho hlediska zařadit Občanskou demokratickou stranu?

To je zcela jiný příběh. Tato velká pravicová strana s širokou voličskou základnou se u nás stala symbolem transformace po pádu východního bloku, jak dobré, tak špatné stránky této transformace. Tato strana měla vždy větší a širší podporu. Měla i kompetentní lidi. S prezidentem Václavem Klausem můžete v mnohých věcech nesouhlasit, ale je to vynikající intelektuál. Shromáždil kolem sebe lidi na úrovni, takže tato strana měla vždy více elitářský charakter než křesťanští demokraté. Ti posledně jmenovaní byli spokojeni, když jim byl svěřen post ministra zemědělství nebo jiná funkce související s přerozdělováním peněz.

V poslední době ale v ODS došlo ke změně názorového profilu z liberálního a proevropského směrem ke konzervativnějšímu a eurorealistickému. Nemají rádi nálepku euroskeptici; raději říkají, že jsou euro-realisté. Během předsednictví Václava Klause se zaměřili na transformaci ekonomiky. Hodnotově-společenské otázky nebyly považovány za důležité, dokud ze Západu nezačaly proudit pokrokářské myšlenky, spojené s generační změnou – hlasitějšími názory liberálnější mládeže. Někteří lidé spojení s Klausem odešli. Nyní jsou tam lidé, jako šéf strany Fiala, který je angažovaný katolík, nebo Alexander Vondra, který prožil osobní obrácení a nyní chodí do kostela každou neděli.

Na druhou stranu, když jsem si před několika měsíci přečetl stanovy Občanské demokratické strany z roku 1991, překvapilo mě, že se už tehdy psalo o křesťanské identitě. Občanští demokraté se staví proti zesilujícímu tlaku progresivismu ze Západu, jsou umírněně euroskeptičtí, ale zároveň mají pouze 12% voličskou podporu, oproti 25% v 90. letech.

Zmínil jste křesťanskou identitu. Je katolicismus nebo obecněji křesťanství důležitým vztažným bodem pro české konzervativce? Podle statistik se více než 80% Čechů neidentifikuje s žádným náboženstvím. Pokud to není křesťanství, tak co je základem českého konzervatismu?

Existují i průzkumy, které říkají, že 40% populace se považuje za křesťany, protože byli pokřtěni. Důležitější však je, kolik z nich je ve skutečnosti praktikujících. Takových lidí je velmi málo, asi 3% populace. Tato menšina má nicméně větší vliv, než to vyplývá ze statistik. Mnoho předních politiků, také z České strany sociálně demokratické, jsou křesťané. Předchozí předseda vlády Sobotka byl katolík. Pro katolickou církev toho dělal málo, ale pokud vím, je věřící. Jelikož není tento jev tak masový, jako je tomu v Polsku, je více elitářský. Stereotyp katolíků coby nevzdělaných lidových mas, které každou neděli chodí do kostela, tady v České republice neexistuje.

Samotná církev trpí bohužel nedostatkem intelektuálního potenciálu. Když se podíváte na české biskupy, jen málo z nich je schopno říci cokoli moudrého nebo objevného k některému z aktuálních témat. Existuje jeden arcibiskup, který dokáže zaujmout stanovisko k věcem veřejným, ale ten už pomálu stárne a na obzoru není nikdo, kdo by ho mohl důstojně nahradit. Církev proto není výrazně přítomna ve veřejné diskusi, protože často není schopna zaujmout stanovisko kvůli kádrovým nedostatkům.

Pracoval jste během českého předsednictví v Evropské unii pro ministra práce a sociálních věcí. To Vám poskytlo jedinečnou možnost pozorovat evropskou integraci. Jak vnímají čeští konzervativci napětí uvnitř EU způsobené kulturními proměnami?

Čeští konzervativci intuitivně vnímají progresivismus a pokrokové ideály, které prosazuje Unie, jako hrozbu. Někdy je EU vnucuje legislativními opatřeními, ale častěji pomocí měkkých – plíživých metod, prostřednictvím nevládních organizací, doporučení nebo prohlášení. A také soudním aktivismem. Prosazují svou moc takovým způsobem, že nejdřív snižují napětí pomocí rétoriky „je to jen doporučení“ a poté nás donutí přijmout právní řešení s tím, že jsme těmto nápadům již vyjádřili podporu. Proto jsme při další integraci tak opatrní. Je velmi obtížné proti nim bojovat, protože mocenský aparát je obecně líný, kdežto vzdorování Unii vyžaduje úsilí. Bez zapojených lidí není možné zvítězit.

Istanbulská úmluva paradoxně přispěla ke zvýšení povědomí o genderové ideologii. Ještě před 10 lety jsem měl přednášky o genderové ideologii a tehdy se vyprávěl vtip o transgenderech: „Je tu nějakej chlap, co si myslí, že je ženská – haha, a co kouřil?“. A dnes se toto téma stalo předmět vážné debaty a snaha dosáhnout změny pohlaví jen zápisem v matrice je u Ústavního soudu. Vidím v tom přínos: poznali jsme našeho protivníka a víme, že proti němu musíme bojovat. Problém spočívá v tom, že agresivní kampaně o těchto tématech, které vedou populisté, jako český nacionalista Tomio Okamura, využívá levice k tomu, aby nás všechny házela do jednoho pytle.

Na rozdíl od polských konzervativců mají ti čeští tendenci být blíže středu, proto je těžké je přiřadit k zastáncům „konzervativní kontrarevoluce“ ve střední Evropě. Jaký je v této věci názor českých konzervativců?

Situace v České republice je skutečně odlišná od situace v Polsku nebo v Maďarsku. Jsme euroskeptici, opatrně přistupujeme ke všemu, co přichází z Bruselu. Není pro nás ale tak důležitý nacionalismus a Na rozdíl od Polska nebo Maďarska nám ale chybí politické talenty jako Orbán nebo Kaczyński. Orbán je schopen vládnout státu a své straně a prosazovat svou vůli. Je také zručný evropský diplomat, zatímco Kaczyński se evropské politiky příliš neúčastní; proto se Orbán zabývá všemi těmito problémy. Politici formátu Orbána se objevují jednou za generaci, u nás nikdo takový není. I česká mainstreamová média démonizují Polsko a Maďarsko, ale ne v takové míře, jako německý nebo francouzský tisk.

V Polsku označuje pojem „Polák-katolík“ dvě složky naší identity, národnost a náboženství. V Čechách bylo katolictví vždy považováno za něco, co přišlo zvenčí, po pádu Husitů, během vlády Habsburků. Je dnes katolicismus součástí české národní identity?

Takové hodnocení je samozřejmě velmi zjednodušené, stejně jako národní stereotyp, že katolicismus je pro nás něco cizího, něco, co nám bylo vnucováno. Pravda je trochu jiná, ale to nevadí, protože důležité je, jak to vnímá veřejnost. Na jedné straně stále funguje mýtus o cizím náboženství, posílený ideologií národního obrození. Na druhé straně dochází tváří v tvář migrační krizi k oživení debaty o křesťanských hodnotách české společnosti. I když lidé nemají tušení, o čem mluví, dokonce i primitivní nacionalisté, typičtí konzumenti rétoriky „proti Němcům a proti církvi“, všichni najednou začínají hovořit o křesťanských hodnotách.

Česká republika je zemí, ve které má komunistická strana stále významnou podporu a obsazuje mnoho křesel v parlamentu. Jak je to možné, po zkušenostech z období východního bloku?

Čeští komunisté tady byli dlouho před sovětskými bajonety. Ve 20. letech 20. století existovalo v Československu organické a živé komunistické hnutí, zatímco v Polsku byla tato strana ilegální. U nás měli komunisté docela velký vliv v uměleckém a intelektuálním prostředí.

Nedošlo k čistkám původních členů?

Nikoliv, oni nebyli v Sovětském svazu, takže ne. Některých z nich se ale zbavili v čistkách na začátku 50. let. Komunismus byl poměrně populární, a to jak mezi dělnickou třídou, tak mezi intelektuály. Byli jsme osvobozeni Rudou armádou a byli jsme za to vděčni, nadšení. Nedošlo k žádným povstáním, jako Varšavské povstání, kdy Sověti pouze čekali, až Poláci vyhynou. Češi měli navíc pocit zrady ze strany Západu v Mnichově. Jde o hluboce zakořeněné národní trauma, které přivedlo Čechy do východního bloku. Komunisté měli na čem stavět. Po 40 letech útlaku však komunisté ztratili velkou část své počáteční legitimity. Nelze však popřít, že Československá socialistická republika dokázala svým občanům zajistit ucházející životní podmínky. Tady se nemuselo demosntroat pod helsem „chceme chleba“ jako v Polsku. Rok 1968 byl ovšem obrovskou ranou. Dříve vládl mezi komunisty idealistický duch změn, ale po vojenské intervenci se rozšířil pocit pragmatické rezignace. Po sametové revoluci však bylo ve společnosti stále 10% členů komunistické strany. Těm deseti procentům se vedlo poměrně dobře, paměť na osvobození Rudou armádou byla stále živá, velká část společnosti v komunistickém období netrpěla, ani netoužila po zakázaných médiích a literatuře. Lidé byli vděční za „chleba a pořádek“.

Komunisté však nikdy nezískali zpět širokou podporu veřejnosti?

Je potřeba si uvědomit, že čeští komunisté byli docela hloupí. Pád komunismu nepředpokládali a nepřipravili se na něj, jako tomu bylo v ostatních zemích východního bloku. Neprivatizovali státní podniky, nezměnili název strany. V Polsku během prvních čtyř let od konce studené války vynaložila protikomunistická opozice obrovské úsilí na obnovení státu a komunisté se pak vrátili k moci pod hlavičkou sociální demokracie. V Československu to takhle neproběhlo. U nás si komunistická strana podržela svůj starý prapor. V 90. letech byli komunisté obklopeni nepropustným „sanitárním kordonem“. Nikdo s nimi nemluvil, neměli žádný vliv v parlamentu ani na vládu. Podpora, které se jim dostávalo ve volbách, znamenala z hlediska levice vyhozené hlasy. To se změnilo kolem roku 2005, kdy socialistický předseda vlády poprvé pomocí komunistických hlasů prosadil svůj legislativní návrh. Známá se stala jeho slova: zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, budu schvalovat třeba s Marťany“. I když existence komunistické strany je docela protivná, tak v politickém smyslu byla ku prospěchu věci, protože oslabila levici.

Nyní jsou komunisté neformálně součástí vládnoucí Babišovy koalice. To je však oslabilo, protože předseda vlády dokázal přesvědčit pomocí svých propagandistických schopností voliče z „Česka B“ – ty, kteří si nedokázali zařídit život a stále teskní po komunismu – aby hlasovali na něj. Tímto způsobem se bývalému agentovi komunistické rozvědky Andreji Babišovi podařilo oslabit komunisty tak, že nyní mají podporu na úrovni 7%.

Toto je osmý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Úkolem českého konzervatismu je utvářet novou unijní politiků, která by byla asertivnější a starala by se o zájmy jednotlivých států a prosazovat pozitivní evropskou politiku – říká Martin Weiss pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Mikołaj Rajkowski (Politická teologie): Co dnes nejvíce polarizuje českou politiku? Jaký je postoj konzervativců k této věci?

Martin Weiss (publicista a překladatel, v letech 1997–2000 působil jako tiskový tajemník na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu): Na politické scéně je tématem, které nejvíce rozděluje strany označující se jako pravicové, Evropská unie. Zjednodušeně by se dalo říci, že pokud by neexistovala otázka EU, některé z těchto stran by se mohly sloučit. ODS (Občanská demokratická strana) je euroskeptická, zatímco ostatní seriózní pravicové strany jsou Evropské unii v různé míře nakloněny.

Přenáší se politické rozdělení na sociální a kulturní dialog? Nebo naopak odráží sociální rozdíly?

Myslím, že dělicí čára je určena nedůvěrou vůči elitám a hlavním ideologiím. Kromě toho existuje – vím, že to může znít povýšeně – neochvějná víra, že pomoc přijde od lidí, kteří ji vždy poskytovali. Finanční krize v roce 2008 a následná uprchlická krize jsou dvě události, které zapříčinily posun této dělicí čáry.

Je nedůvěra české pravice k Evropské unii výsledkem opozice vůči konkrétní politice, např. ekonomické či migrační, nebo je způsobena obavou z eroze společných hodnot?

Migrační krize byla zlomovým bodem, který odstartoval podezíravost vůči všemu, co přichází z Bruselu. Například nedávno se EU snažila zavést povinnou rodičovskou dovolenou pro otce [W1]. Je zřejmé, že tato záležitost popuzuje veřejné mínění; objevují se obvinění ze šíření falešných zpráv, vede se debata o tom, jak tuto směrnici EU interpretovat.

Jaká je pro Česko alternativa vůči EU, chápané jako ekonomické společenství i jako mezinárodní aktér?

V České republice asi nikdy nebyla otázka Evropské unie zpochybňována z ekonomického hlediska. Bez ohledu na politiku EU nám společný trh vždy přinášel výhody. Nyní se to však může změnit, protože Česká republika se má podle předpokladů nového plánu na podporu oživení Evropy stát čistým plátcem. Politici možná budou chtít tuto skutečnost využít, ale myslím si, že tuto debatu proevropské strany potlačí. Záležitosti okolo Unie jsou velmi emotivní –  pokud jste zastáncem EU, musíte podporovat jednotnou měnu. Stává se, že lidé, kteří hovoří o nutnosti zavést jednotnou měnu, zastupují velké mezinárodní korporace.

Zmínil jste, že pokud by zde nebyla otázka EU, mohly by se některé konzervativní strany sloučit. Co tedy spojuje české konzervativce, co se snaží chránit nebo obnovit?

Rovinou společného porozumění je snaha o zachování rodiny jako základní jednotky společnosti a podpora samostatné výdělečné činnosti a malých podniků, které jsou vnímány jako opora svobodné společnosti. Nejde tedy pouze o ekonomický rozměr, ale také o ideologický. Myslím si, že čeští konzervativci mají mnoho společného. Je však třeba mít na paměti, že názorové rozdíly se v poslední době objevily i v otázkách zahraniční politiky. Podpora NATO byla dříve absolutní, což např. odlišovalo pravici od levice.

Co se tedy na pravé straně změnilo?

Od počátku demokratické revoluce charakterizoval politiku hlavní konzervativní strany ODS thatcherismus. Veškeré návrhy na reformy prorodinné politiky byly ODS odmítány. Dnes však již není hlavní hnací silou ekonomický liberalismus.

Přesunul se hlavní důraz na svobodu jednotlivce?

Je to tak. A navíc byl uznán význam sociálního prostředí pro trvalou existenci tradičních struktur a občanské společnosti.

Jaký je vztažný bod pro české konzervativce? Je to republikánská tradice?

Těžká otázka. Určitě se nejedná o katolické hodnoty, protože Česko již dlouho není příliš katolickou zemí. Takovým referenčním bodem by mohla být paměť na předválečné Československo. Pravice se s ním však nemůže plně ztotožňovat, protože v první Československé republice vládli socialisté. Kromě toho je situace velmi komplikovaná z hlediska národnostní politiky, protože když už tady nejsou Němci, nacionalistická strana má docela odlišný charakter než v dobách první republiky. Taková reference byla tak trochu směsicí touhy patřit na Západ a ekonomické svobody s ambicí dosáhnout bohatství a významu, jaké mají západní země. Svoboda jednotlivce byla nepochybně zásadní. Čistě katolickou tradici zdiskreditovala největší katolická strana, jejíž členové spolupracovali s komunistickým režimem. V České republice nikdy nebyl vztah mezi náboženským a liberálním konzervatismem jednoduchý.

To mi připomíná situaci Polska, které se velmi snažilo napodobovat západní vývojový model. V současné době je tento trend na ústupu. Je Polsko referenčním bodem pro české intelektuály?

Nedokážu říct, jaké je povědomí o polské situaci v České republice. Je ale určitě zajímavá pro mě. Například mě zajímá to, jak se v polské politice začal posouvat význam pojmu „liberální“. Je zajímavé, že tento termín byl v Polsku používán dříve než v Česku.

Proč je to tak zajímavé?

Přišel jsem na to, odkud se vzal rozkol, který nyní probíhá. Někteří konzervativci podporovali progresivní myšlenky prosazované Evropskou unií. Své rozhodnutí vysvětlovali ekonomickými a civilizačními výhodami. Nyní však pociťují určité sympatie k lidem, které lze nazvat „staří socialisté“. Můžeme rozlišit různé druhy socialismu. Mezi nimi jsou staré socialistické strany a nový, postmoderní směr socialismu, který je vůči EU mnohem přívětivější. Ukazuje se, že mnoho mladých lidí na pravici, kteří opovrhují naším současným prezidentem kvůli jeho komunistické minulosti a osobním antipatiím, mu v záležitostech EU důvěřuje více než svým konzervativním kolegům. Zeman je totiž rozhodným odpůrcem progresivní politiky EU, jejímž cílem je provést kontroverzní změny společnosti. Na tomto příkladu je vidět, že staří socialisté se mohou stát spojenci konzervativců.

Rád bych nyní zmínil otázku činnosti protikomunistického disentu v dnešní politice. Na kolik je v české v politice přítomná komunistická minulost? Toto téma je v Polsku stále velmi citlivé.

Po dlouhou dobu nemělo toto téma zvlášť velký význam. Nyní z hlediska volebních preferencí vznikla situace, kdy podle průzkumu jsou hned za Babišovou vládnoucí stranou „Piráti“ –  česká větev mezinárodního hnutí pirátských stran. Pro ně nehraje politika 90. let žádnou roli. Je třeba zdůraznit, že začátek politické kariéry ve straně nezatížené svou minulosti je odlišný. Piráti nejsou zatížení ničím, co by zavánělo minulou dobou. Možná právě díky tomu jsou na politické scéně tak atraktivní. V některých otázkách, jako je eutanazie, jsou velmi progresivní. Zdá se mi, že nejsou schopni vidět důsledky radikální osobní svobody. Na druhou stranu bych byl připraven podpořit asi polovinu jejich požadavků. Zástupce Pirátů, který zastává nejdůležitější funkci v Praze, mi vůbec nevadí. Ale nedůvěřoval bych mu, pokud by měl zastupovat Českou republiku na místech, kde se přijímají nejdůležitější rozhodnutí, například v Evropské unii nebo v NATO.

Jaká je budoucnost českého konzervatismu? Co považujete za hrozby a příležitosti?

Podle mého názoru je největší hrozbou populismus v politice, v této oblasti se předseda naší vlády cítí velmi dobře. Úkolem je revidovat politiku ekonomického liberalismu, kterou prosazuje Evropská unie. Musíme přemýšlet o úloze nadnárodních společností a koncentraci bohatství. Závěrem takové reflexe mohou být řešení, která nejsou v souladu s dříve uplatňovanou politikou thatcherismu. A konečně dalším důležitým úkolem je prosazování pozitivní evropské politiky. I když si myslím, že tak malá země jako ČR nemusí mít dost energie, aby to zvládla. Prosazování vystoupení z Evropské unie by znamenalo ztrátu podpory většiny společnosti. Češi nejsou příznivci takového řešení. Proto potřebujeme novou unijní politiku, která by byla asertivnější a starala by se o zájmy jednotlivých států.

Toto je sedmý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

To, co se událo v Polsku v oblasti kolektivní paměti za posledních zhruba deset let, teprve v České republice začíná a v následujících letech se to bude formovat. Dle mého názoru byl kvasem, který oživil českou historickou debatu, spor s Ruskem o pomník maršála Koněva – říká Paweł Ukielski pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Karol Grabias (Politická teologie): V České republice, stejně jako v ostatních zemích střední Evropy, probíhala transformace pod hlavičkou dialogu s komunisty. Tento způsob prosazoval mimo jiné i prezident Václav Havel. Jak to ovlivnilo vnímání dědictví komunismu ze strany Čechů?

Paweł Ukielski (Muzeum varšavského povstání): tato záležitost je mnohem spletitější. Na jedné straně Václav Havel nebyl zastáncem kolektivního potrestání komunistů, na druhé straně v České republice, jako snad jediné zemi v našem regionu, stále existuje strana, která se nebojí přímo používat název „komunistická“, avšak právě Václav Havel stál u začátku její úplné izolace v politickém životě. Je ale pravda, že tato izolace značně slábne v situacích, kdy vládnoucí strany potřebují komunistické hlasy. Tak tomu bylo třeba v případě, kdy byl prezidentem zvolen Václav Klaus. Jedná se však o výjimku: jde o vylučovanou stranu. I když je současná vláda, tvořena koalicí sociálních demokratů a ANO premiéra Babiše, menšinová a vládne s podporou komunistů, tak k samotnému výkonu moci pozváni nebyli.

Toto je docela zajímavá situace: komunisté v politické „rezervaci“.

Tato skládačka je velmi komplikovaná. Samotný Havel byl v jistém sporu s [Adamem] Michnikem. Havel byl sice umírněným, ale přesto zastáncem lustrace. Je zajímavé, že čeští komunisté se jako strana nereformovali, nezměnili svůj politický prapor, jako tomu bylo v Polsku. Sociální demokraté v České republice nemají [na rozdíl od Polska] komunistické kořeny v institucionálním smyslu. V prvních letech po pádu komunismu byla přijata poměrně restriktivní formální a právní opatření – české lustrační zákony obsahovaly prvky dekomunizace. Spočívalo to v tom, že vyšší činitelé komunistické strany nesměli ve svobodném, demokratickém Československu a později v České republice zastávat určité veřejné funkce. Zákon, který tyto záležitosti upravoval, měl původně platit jen do roku 1996, ale poté byl několikrát prodlužován. Nakonec platí na dobu neurčitou. Na druhé straně bylo v praxi zacházení s komunisty mnohem méně přísné. Na prstech jedné ruky můžete spočítat soudní procesy s příslušníky bývalého režimu, odpovědnými za přehmaty a zločiny. Proto je situace v České republice velmi nejednoznačná. Nyní, po třiceti letech, se toto téma patrně začíná znovu objevovat. V loňském roce se případ vůdců komunistické strany dostal před soud. Jde o vraždy „na železné oponě“, tj. československo-rakouské hranici, kde byly zabity stovky lidí. Nejedná se však o hlavní téma české debaty. Spíše lze hovořit o jednotlivých případech vyrovnávání se se zločiny minulosti, než o pokus odsoudit komunisty jako celek.

Sametová revoluce nenesla na svých praporech požadavek vyrovnání s komunistickými zločiny, zejména těmi z období stalinismu. Dochází v české paměti k otevírání takových ran cestou bouřlivých sporů, jako je tomu v Polsku, nebo jsou tyto spory spíše zamrzlé?

Záležitost komunismu a komunistů rozhodně není v české veřejné debatě tak důležité téma, jako v Polsku. Na polské politické scéně jedna ze stran sporu s velkou chutí zdůrazňovala, že její rivalové jsou komunisté. V České republice se to projevuje v mnohem menší míře. I když trauma po potlačení Pražského jara stále přetrvává v České paměti jako otevřená rána. Je s tím spojená paměť oběti Jana Palacha – studenta, který se na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy zapálil. Toto téma se v posledních letech vrací mimořádně často. Jan Palach se stal symbolem odporu proti komunistickému útlaku. Vznikl dokonce jeho památník – [Památník Jana Palacha ve Všetatech – pamětní místo a expozice Národního muzea]. Je tedy patrné, že paměť vzdoru je v české kolektivní paměti přítomna. Další téma, které už roky vyvolává emoce veřejnosti, která se zajímá o své dějiny, je spor o činnost bratrů Mašínů. Bratři Mašínovi se se zbraní v ruce probojovali skrz hranice Československa s NDR a poté přes NDR do západního Berlína, přičemž cestou postříleli příslušníky bezpečnostních sil. Spor se točí kolem toho, zda s nimi zacházet jako s hrdiny, nebo spíše s lidmi, kterým záleželo především na vlastním blahu, kteří přitom zabíjejí jiné lidi, a tak si zaslouží označení zločinců. Asi před dvanácti lety se o to ostře přeli tehdejší prezident Václav Klaus s předsedou vlády Mirkem Topolánkem – navzdory tomu, že oba zastávali podobné ideologické názory. Topolánek vyznamenal bratry Mašíny a oslavoval je jako hrdiny, zatímco Klaus byl, mírně řečeno, velmi zdrženlivý.

Existuje v České republice jeden převládající narativ v politice paměti, jako je tomu již nějakou dobu v Polsku? Nebo můžeme pozorovat roztroušené aktivity různých aktérů takové politiky?

Je možné, že hlavní linie historického diskursu se teprve bude utvářet po otevření Muzea paměti XX. století, které je v současné době ve výstavbě, a po dokončení rekonstrukce Národního muzea. Tato dlouho fungující instituce není galerií umění [jako je to v případě polského Národního muzea]. Národní muzeum je zaměřeno především na přírodní vědy a dějiny. V rámci Národního muzea má vzniknout nová expozice věnovaná dějinám 20 století, [kromě toho vznikla zcela nová paměťová instituce, založena hlavním městem Prahou – Muzeum paměti XX. století]. To, co se událo v Polsku za posledních zhruba patnáct let v oblasti kolektivní paměti, teprve v České republice začíná a v následujících letech se to bude formovat. Dle mého názoru byl kvasem, který oživil českou historickou debatu, spor s Ruskem o pomník maršála Koněva. Spor kolem něj propukl za poslední rok v plné síle a způsobil i vážnou diplomatickou roztržku mezi Českou republikou a Ruskou federací.

To nás může překvapovat na pozadí obrazů Čechů jako pohotových rusofilů v EU.

Týká se to i problémů interpretace invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V této věci Češi nejsou samozřejmě nijak zásadně rozděleni, ačkoliv k této věci zazněly poměrně ostré komentáře z úst ruských diplomatů. Sergej Lavrov přímo řekl, že usnesení českého parlamentu uctít 21. srpen jako den památky obětí okupace nebude mít pozitivní dopad na vztahy mezi oběma zeměmi. To pobouřilo dokonce tak proruského prezidenta, jakým je Miloš Zeman. Zdá se tedy, že toto téma teprve nyní začíná výrazněji oživovat českou veřejnou debatu. Podle mého názoru budou v blízké budoucnosti takové diskuze spolu s otevřením Muzea paměti XX. století a možná i další spory s Ruskem o paměť a komunistické období vyvolávat výraznější třenice než dříve. Je třeba si však uvědomit, že v rozporu s běžnou polskou představou, Češi sami sebe považují – asi oprávněně – za národ, hluboce reflektující historii a ponořený do svých dějin.

Toto je šestý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Evropská integrace má v České republice většinovou podporu, ale české politické elity zůstávají opatrné. Česko stojí mimo hlavní proud a nevyvíjí vlastní iniciativu směrem k reformování EU. Z tohoto hlediska je Polsko mnohem pragmatičtější – říká Petr Hlaváček pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Karol Grabias (Politická teologie): Do jaké míry se Češi identifikují jako součást západní civilizace?

Petr Hlaváček (koordinátor a vědecký pracovník / Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR):

Češi a český stát jsou tisíc let součástí Západu, ovšem také u nás se občas objevuje podivná protievropská a protizápadní mentalita, která sílí v časech komplexních krizí. Naše západní civilizace prodělává nyní dynamický vývoj, k jehož projevům patří i specifická západní sebenenávist. Nikoliv poprvé je spása hledána kdesi v Orientu, ať už ruském nebo čínském. Část českých elit volala už na počátku 19. století po „rozvodu se Západem“ a připojení se ke „slovanskému Východu“. A tento rozvod byl realizován v roce 1945/1948, kdy se Československo stalo gubernií sovětsko-ruského impéria.

 Existují tvrdé statistické údaje, týkající se orientace Čechů na ose Západ – Východ?

Podle průzkumu bratislavského think-tanku GLOBSEC podporovalo roku 2017 orientaci Česka „na Západ“ zhruba 33 % respondentů (to není málo!); dalších 21 % vůbec nevědělo, jak by na tuto geopolitickou otázku mělo reagovat, případně nemělo názor. Pouhých 5 % bylo přesvědčeno, že by Česko mělo být součástí Východu (v tom je naděje!). Celých 41 % by ovšem nejraději zůstalo „někde mezi“ čili: ani Západ, ani Východ. A to je zřejmě ten hlavní český problém, který bych nazval geopolitickým alibismem. Na počátku roku 2019 zveřejnil tentýž institut další „geopolitický“ průzkum veřejného mínění v zemích V4, který naznačuje určitý pohyb. Afinitu k Západu deklarovalo 57 % respondentů ve věku 18–24 let, zatímco ve věkové skupině 65+ klesá tato podpora na pouhých 33 %. Obdobné je to s touhou po jakémsi geopolitickém „bytí mezi“: u nejmladší generace jde o 38 %, u nejstarší naopak o 58 %. Zároveň však z průzkumu vyplývá, že většina respondentů je přesvědčena o správnosti českého angažmá v evropských a západních strukturách, což převažuje ve všech věkových kohortách: 61–84 % podporuje členství České republiky v Evropské unii, 70–91 % členství v Severoatlantické alianci.

Má dědictví habsburské monarchie pro Čechy nějaký význam? Je to pro Čechy i pro českou kulturu a politiku stále živé téma?

Takzvané habsburské dědictví hrálo výraznější roli v dobách pozdního komunismu, zejména v prostředí disidentských a exilových intelektuálů. Připomněl bych vášnivou polemiku (nejen českou) nad esejem Milana Kundery o Střední Evropě. Jenže i tento česko-francouzský literát nechápal Střední Evropu jako „civilizační“ entitu, nýbrž jako část Západu, která byla unesena na Východ, do cizí civilizace. Dnes je habsburská či středoevropská tradice součástí historické a kulturní sebereflexe, nikoliv problémem, který by rozděloval společnost.

 Jaká je hranice mezi politikou a náboženstvím v dnešní České republice? Jaké reakce vyvolává zapojení zástupců církve do veřejného života?

Nejprve základní informace: podle censu z roku 2011 se asi 12 % obyvatelstva hlásí k některé z křesťanských církví, z toho 10 % se deklaruje jako katolíci. Formální či organizovaná religiozita české společnosti je velmi nízká a neustále klesá. To ovšem neznamená, že je křesťanství v Česku mrtvé, naopak! Křesťané jsou velmi dynamickou menšinou, mnozí z nich jsou angažováni v politice a kultuře. Napříč církvemi panuje většinou přesvědčení, že církevní představitelé by měli vstupovat do aktuálních debat ve veřejném prostoru. Ovšem není vhodné, aby uzavírali s představiteli státu „politické“ koalice. To je bohužel příklad kardinála Dominika Duky, pražského arcibiskupa, který při obraně „křesťanských hodnot“ spolupracuje i s českým prezidentem Milošem Zemanem, který je jasně protizápadní a s vazbami na Rusko a Čínu.

Na čem je založena současná česká identita? Jak významný vliv mají na tuto identitu dějiny?

Podle Ústavy České republiky není česká státnost postavena na etnickém, ale na občanském principu. Preambule naší ústavy začíná slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…“ Jako pozitivní referenční bod je stále vnímán český stát ve formě republikánského a demokratického Československa z let 1918–1938. Ještě důležitější je pak étos sametové revoluce a událostí z let 1989–1991, kdy byla obnovena státní suverenita, skončila sovětská okupace a rozpadlo se sovětsko-ruské impérium. Většina Čechů považuje za důležité ukotvení Česka v NATO a Evropské unii. Zároveň však roste skupina – a je to možná až třetina obyvatel nebo více, která pléduje pro izolacionismus a vyvolává běsi nacionalismu. Zvláštním fenoménem jsou někteří „konzervativní“ katolíci, kteří vidí Vladimira Putina jako zachránce křesťanské civilizace. To vám Polákům musí znít jako špatný vtip…

 Jaké jsou postoje Čechů k projektům evropské integrace? Existuje pro Čechy dilema: EU nebo Střední Evropa?

Asi bych nemluvil o Střední Evropě – kde vlastně leží a kdo do ní patří? A podobné je to i s formátem V4. Ostatně i polské integrační projekty pomíjejí čistě středoevropské souřadnice, připomeňme Trimarium. České elity, ať už konzervativní nebo liberální (v původním slova smyslu), vědí, že rezignací na NATO a EU by se Česko ocitlo mimo západní environment. Evropská integrace má u nás většinovou podporu, ale naše politické elity jsou opatrné – Česko tak zůstává mimo hlavní proud, zároveň však nepřichází s vlastní iniciativou na reformy EU. V tomto ohledu je Polsko mnohem pragmatičtější, lépe umí hledat v rámci EU spojence a prosazuje pozvolna svou agendu. Česko vlastně žádnou svou evropskou agendu nemá, stále jsme spíše černí pasažéři. Anebo se tváříme, že Česko neleží v Evropě, ale někde na Marsu. A tato iluze může být v tomto turbulentním čase geopoliticky velice nebezpečná.

Toto je pátý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Karol Grabias

 Miloš Doležal: S trochou nadsázky by se mohlo odpovědět, že čtvrtina až polovina Čechů – především na jižní Moravě, kde se pěstuje vinná réva – jsou milovníci vína, vinných sklípků a dada humoru. Nicméně pivo, hospoda a živé debaty lidské pospolitosti kolem stolu jsou jistou součástí české (přesněji středoevropské) kultury a společnosti od 19. století, to nelze popřít. 

Pochopitelně – jsou to všechno zjednodušené pohledy a stereotypy, navíc živené médii či povrchními texty populárního polského reportéra Sczygiela. Pokud z vlastní zkušenosti vím, tak i polští zájemci o českou kulturu jsou překvapeni, když s nimi hovořím o české křesťanské kultuře v meziválečném čase (1918 – 1939), která patřila k vrcholům české, ba středoevropské kultury vůbec. Například spisovatelé jako Jan Čep, Jaroslav Durych, Jakub Deml, Alfred Fuchs, Johannes Urzidil, řada vydavatelství (za mnohé Dobré dílo Josefa Floriana ve Staré Říši, který spolupracoval s předními českými i evropskými malíři a vydával francouzskou, německou, ruskou i polskou literaturu, od židovských až po katolické autory); básníci Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Vladimír Holan a rozličné literární a teologické časopisy a revue, střediska duchovní obnovy a akademické farnosti, výrazní teologové, překladatelé a kněží. To je jen výseč bohatého duchovního života česko-moravských zemí. Řada z nich svoje postoje později osvědčila v komunistických kriminálech a táborech nucených prací. A na ně později navázal, v 60. až 80. letech, křesťanský protikomunistický disent, reprezentovaný například filozofem a překladatelem Jiřím Němcem, básníkem Ivanem Martinem Jirousem (Husákovským režimem vězněn čtyřikrát,  celkem téměř devět let),  teologem Josefem Zvěřinou, hudebníky ze skupin PPU a DG307 atd. Mimochodem, řada z nich měla úzké vazby na polské autory a podzemní vydavatelství. Navíc jejich akce se konaly v ekumenickém modu, s výrazným přispěním aktivních evangelických teologů a umělců (Ladislav Hejdánek, Svatopluk Karásek aj.). A dnes kolem sebe vidím – pokud jde o literaturu a umění vůbec – celou řadu výrazných osobností (filmoví režiséři, malíři, divadelníci), které se hlásí  ke křesťanství jako k prameni svého života. Ostatně i u Bohumila Hrabala či Václava Havla bychom našli podstatnou spirituální inklinaci. Chci tím jen říci, že v české kultuře 20. století existuje podstatná křesťanská kulturní vrstva, o které se v Polsku málo ví.

Málokdy si myslíme, že český národ sdílel zkušenosti s noční můrou druhé světové války a komunismu. Jak to ovlivnilo kulturní identitu Čechů? Je pěstování mučednictví také důležitým prvkem české paměti?

Naši identitu ta dvě kataklyzmata 20. století ovlivnila zásadně. Přišli jsme o své elity a Praha o svůj jedinečný kulturně-spirituální trojrozměr, česko – německo – židovský. Nejdříve Němci vyvraždili naše vlastence a Židy, po válce jsme zase my vyvezli dva a půl milionu sudetských Němců; po komunistickém puči jsme si sami vraždili a decimovali zbylé elity a k tomu připočtěme několik vln emigrací (zvlášť po invazi vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968).  A nakonec jsme se oddělili i od Slovenska. Kdo tu zůstal? Tedy dnes pociťujeme obzvlášť silné volání po osobnostech a inspirativních příbězích z minulosti. Domnívám se, že teprve v posledních dvaceti, pětadvaceti letech objevujeme své poklady – hrdiny z druhé války a období komunismu – v novém, ideologicky nezatíženém kontextu. Vznikají o nich filmy, knihy, komiksy, divadelní představení. Ať je to politička Milada Horáková, zavražděná komunisty, naši letci z bitvy o Anglii, Jan Palach nebo kněz Josef Toufar, umučený příslušníky Státní bezpečnosti. S jeho osudem jsem takříkajíc spjatý a sleduji, jak jeho příběh, sedmdesát let po knězově smrti, rezonuje v české společnosti, přitahuje pozornost, inspiruje umělce a stává se duchovním průvodcem řady lidí. Je ostatně zajímavé, že tehdy, před sedmdesáti lety, byla Toufarova farnost malá, sotva několik stovek lidí, a dnes oslovuje napříč generacemi tisíce zájemců. A to nejen katolíků, ale i protestantů, a co je obzvlášť pozoruhodné, mnoho lidí z nekřesťanských kruhů.

A co duchovní rozměr českého života? Rádi zjednodušujeme a považujeme Českou republiku za národ ateistů, lhostejní k posledním otázkám. Pokud se však podíváte pozorně, můžete vidět, že současná česká poezie často čerpá inspiraci z náboženství.

Čechy jsou zemí paradoxů. Na jedné straně jsou tu silné anticírkevní postoje a na straně druhé uprostřed Prahy vracíme na své místo barokní Mariánský sloup. Nebo –  ateisté u nás svépomocí opravují zpustošené kostely a kapličky. Pokud jde o inspiraci náboženstvím či biblickými příběhy – neděje se to jen v poezii, která je jakousi „laboratoří“ citlivosti. Najdeme ji ve filmech, v hudební produkci, v řadě současných výstav. Ale mnohdy je přítomna skrytě, není prvoplánově deklarovaná. Napadá mě příklad novely Národní třída Jaroslava Rudiše, následně zfilmované, o hrdinovi Vandamovi, který žije na sídlišti, pije a má za sebou drogovou i kriminální minulost. V knize ani filmu nepadne snad ani jediné slovo o křesťanství, ale je to hrdina, který podvědomě hájí evangelijní hodnoty, brání slabé proti mocným atd. Češi mají odedávna problém s institucemi a s katolickou církví zvláště. Ale když sleduji ve svém okolí, jak se někteří nekřesťané chovají a jednají, chovám k nim hluboký respekt. Pochopitelně, panuje zde v otázkách víry a náboženství velká nevzdělanost, i tady žijí ignoranti a hlupáci, ale současně bych řekl, že Čechy jsou zemí, kde je křesťanství přítomno skrytě, v jisté plachosti a neokázalosti. Nepotrpíme si na velká gesta. Navíc často si pomáháme ironií a naštěstí i osvobodivou ironií.

Češi zažili mnohem brutálnější náboženské pronásledování než Poláci. Katolická církev, která se nacházela mimo velmi úzkou oblast kontrolovanou stranami, se v jednom okamžiku stala téměř nezákonnou institucí. Jak to ovlivnilo vnímání církve a katolicismu Čechy? Formuje vzpomínka na tyto zkušenosti stále jejich identitu?
Česká katolická církev skutečně byla zbičována nesmírně tvrdě, přímo do živého masa. Desítky až stovky popravených a utrýzněných duchovních i laiků, tisíce vězněných a internovaných, řehole zakázány, kláštery vypleněny a přeměněny na vězení, blázince či sklady. Od roku 1948 panoval nad církvemi tvrdý státní dozor. Křesťané byli až do roku 1989 nekompromisně šikanováni, děti z křesťanských rodin nemohly studovat, křesťané byli vyhazováni z práce etc. Naštěstí se našly nové cesty, vznikaly podzemní sktruktury, skvěle fungoval křesťanský exil a kněží, kteří prošli komunistickými kriminály a tvrdou školou manuální práce mezi lidmi, byli skvěle připraveni na práci v sekularizovaném světě. Hovořil jsem s mnohými, kteří takovou tvrdou školou prošli – svědčili o hluboké zkušenosti, byla to pro ně doslova univerzita, předběhli a tím potvrdili mnohé závěry II. vatikánského koncilu.   V čem?  V oproštění od úřadu, v otevřenosti světu, v radostnosti, humoru, vroucnosti, v prožívání vztahů, v nahlédnutí složitosti manželství a vůbec křehkosti lidského žití. Byl to nesmírně bohatý vklad. Po roce 1989 se zdálo, že tento vklad bude proměněn ve velkou přízeň celé společnosti. Národ a církev se v těch prvních letech setkávaly. Jenže dnes vidíme, že církev mnohé z tohoto živého i životodárného dědictví bohužel prošustrovala. Na druhé straně – dnešní Češi-křesťané, kterých je hrstka, nejsou ve větší míře zvykoví návštěvníci bohoslužeb, jejich křesťanství je ryzí, aktivní a nepatetické. A pak je zde celá řada pozoruhodných duchovních, i z různých křesťanských denominací, kteří vstupují do veřejné debaty, píší skvělé knihy, oslovují většinovou společnost. Ostatně i P. Josef Toufar, fyzicky dávno mrtvý, je toho dokladem. Už v roce 1940 napsal v jednom dopise, že je knězem všech a pro všechny, bez rozdílu politického a náboženského přesvědčení, nikoli jen pro ty, kteří v neděli chodí do kostela.

Toto je třetí z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Identita české pravice, nebo v širším smyslu chápaných konzervativních kruhů vycházela z myšlenek klasického liberalismu. Tato původní liberální identita byla a stále je pro konzervativce velice důležitá. Neboť co jinak jsme měli udržovat? Přítomnost sovětských vojsk v Československu a fungování velkých státních podniků? – říká Alexandr Vondra pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Mikołaj Rajkowski (Politická teologie): Na jakou tradici se odvolávají čeští konzervativci? Jaký je referenční bod v české politice, který je pro konzervativce důležitý?

Alexandr Vondra (český politik, signatář Charty 77, místopředseda vlády v letech 2007–2009): Konzervatismus potřebuje něco, co by mohl „konzervovat“. Mnoho důležitých událostí v moderních dějinách naší země, zejména ve 20. století, nebylo založeno ani tak na logice udržování určitého řádu, ale spíše na demokratických proměnách. Uvedu příklad: na prahu roku 1989, který znamenal konec komunismu, nebylo nic, co by stálo za to udržovat. Téměř všechno v našich životech bylo třeba změnit. Proto máme v Česku konzervativce, kteří hledají inspiraci u různých představitelů konzervativního myšlení. Ať už v minulosti – například u Edmunda Burke – nebo bližších současnosti: myslím samozřejmě především Rogera Scrutona, který byl nejen významným filozofem, ale také velkým přítelem Čechů a Slováků. Pravidelně sem jezdil (v době, kdy mu to ještě dovolovali) a finančně podporoval různé ilegální vědecké iniciativy. Konzervativci četli tehdy Scrutona a obdivovali Margaret Thatcherovou. V období komunismu bylo snadné vyvěsit prapor s hesly boje za svobodu jednotlivce nebo svobodu sdružování, ale tehdy nebylo nic, co by bylo hodno udržování.

Z čeho potom vycházeli konzervativci?

Identita české pravice, nebo v širším smyslu chápaných konzervativních kruhů, vycházela z myšlenek klasického liberalismu. S tím je určitá potíž. Pokud dnes hovoří někdo o liberalismu, myslí tím něco úplně jiného: ze Západu importovanou pokrokářskou ideologii, která nemá s liberalismem, jak ho chápu já, nic společného. Tato původní liberální identita byla a stále je pro konzervativce velmi důležitá. Protože co jsme měli udržovat? Přítomnost sovětských vojsk v Československu a fungování velkých státních podniků? Toho jsme se přeci chtěli zbavit, nebo privatizovat. Komunisté měli koneckonců velkou schopnost vymýtit veškeré tradice: v českých zemích to dokázali mnohem efektivněji než v Polsku. Zaútočili na církev, drobné vlastníky, téměř úplně zničili zemědělce a český venkov. Proto jsou velká města mnohem liberálnější v moderním slova smyslu a venkov je obvykle konzervativní.

Jaké to tedy bylo předtím, před obdobím komunismu?

Počátky moderního československého státu sahají do roku 1918. Jeho identita byla založena na vymanění se z područí rakousko-uherské monarchie. I tehdy byla liberální identita mnohem silnější než konzervativní, protože konzervativci – teoreticky – by měli být zastánci monarchie. I když ve 20. a 30. letech samozřejmě existovaly konzervativní katolické kruhy, avšak neměly k dispozici žádnou monarchii, kterou by mohly podporovat. Pokud se vrátíme do minulosti, zjistíme, že konzervatismus vzkvétal hlavně v některých akademických, spisovatelských a jiných nepolitických kruzích. Ale přitom jen stěží hledal svůj způsob vyjádření jako nástroj praktické politiky. Tento rozpor sahá ještě hlouběji do naší historie, do sporů mezi protestanty a katolíky v době osvícenství, které se odráží v historiografické škole českého osvícenství. Tehdy dokonce i konzervativní spisovatelé souhlasili s tím, že reformace byla projevem pokroku českého národa a sloužila mu. Tehdy také uznali interpretaci, že katolická protireformace přišla z venku, že byla násilně protlačována cizáky.

Přizpůsobil se tedy český konzervatismus historickým převratům?

Dalo by se to tak říci. Všechny zlomové okamžiky – roky 1618, 1918 a poté 1989 – se stavěly proti němu a způsobovaly, že ztrácel půdu pod nohama. Nyní, řadu let po roce 1989, to už začíná vypadat trochu jinak, protože mezitím jsme již stihli něco vytvořit: máme řadu úspěchů a hodně věcí, o které je třeba pečovat, jak v oblasti svobod, tak tradic. Musíme hájit své svobody, které jsme v 90. letech úspěšně vybojovali a které jsou dnes opětovně cílem útoku, jak doma, tak v zahraničí. Mám na mysli současný liberalismus, který je novou formou socialistického progresivismu, kterou nám vnucuje Západ. Zasahuje přinejmenším proti svobodě projevu. Ve jménu imperativu politické korektnosti musíte být opatrní, abyste neřekli něco, co překračuje hranice přijatelného diskursu. Lidé si dnes zvykli na to, že je na veřejnosti třeba mluvit odlišným způsobem, než v soukromí. Jedná se přitom o stejný úkaz, který byl přeci typický pro pozdní komunismus. Pamatuji si to velmi dobře. Moji rodiče často vyjadřovali své skutečné přesvědčení: nenáviděli komunismus. Byli upřímní doma u oběda, v soukromých situacích, ale v přítomnosti jiných lidí se obávali takto vyjadřovat, neříkali ty stejné věci, chyběla jim odvaha. Je to jen jeden příklad toho, co bychom měli uchovat, konzervovat. Jsou zde také tradice, které se v komunistickém období nepodařilo úplně zničit:

například rodina. Nyní je vystavena útokům z mnoha stran. Obrana těchto hodnot je výzvou současné doby a dává konzervativcům příležitost hlasitěji a atraktivněji formulovat své názory. Dříve to nebylo tak snadné. V tomto případě jsem přesvědčen, že se pro český konzervatismus jedná o významnou změnu.

Vstupují konzervativci v Česku do fáze konsolidace, nebo naopak – setrvávají v minulosti?

Když se ohlédnete 30 let nazpět, řekl bych dokonce, že v základních demokratických a politických strukturách neexistoval žádný skutečně významný prvek konzervatismu. Probíhal boj, politické soupeření, soutěž mezi liberály (v původním smyslu) a socialisty. Liberálové, ke kterým patřím i já, toužili změnit stávající řád: skoncovat se státním monopolem, privatizovat majetek, vybudovat otevřený prostor pro konkurenci, jak v klasickém demokratickém životě, tak v ekonomice. Konzervativci v západním smyslu prakticky neexistovali. Existovali pouze jako akademické kruhy a jako jednotlivci v politice. Nezviditelňovali se příliš ani cestou vydávání knih nebo překladů. Nyní je to jiné. Řekl bych, že máme co do činění s čím dál větší konkurencí mezi novodobými liberály a konzervativci, kteří vycházejí z klasického liberalismu. Konzervativce najdete v různých politických uskupeních. V oblasti hospodářské politiky jsou aktivní hlavně klasičtí liberálové z doby před 20 lety, jejichž cílem je především zachování volného trhu.

A co mravnostní otázky?

Pokud jde o sociální a kulturní problémy, zde začínají nuance. Kulturní konzervativci jsou přítomni jak na levici, dokonce i té komunistické, tak na pravici. V mnoha aktuálně diskutovaných otázkách, jako je hnutí LGBT a právo na eutanazii, se politické dělicí čáry mezi pravicí a levicí často proplétají. Výjimkou jsou možná jedině křesťanští demokraté (KDU-ČSL), kteří mají v těchto otázkách konzistentní názory, ale oni jsou koneckonců menšinou. Stačí se podívat na výsledky parlamentních hlasování o různých progresivistických projektech, abyste zjistili, že jsme docela imunní vůči západním ideám nového uspořádání společnosti. Manželství osob stejného pohlaví je pro nás stále nepřijatelné a rozhodně nesouhlasíme ani s eutanazií. V těchto otázkách kontrastuje český konzervatismus se Západem: nejen s liberálními zeměmi Beneluxu, ale také se Španělskem či Itálií. Z toho důvodu se domnívám, že sociální konzervatismus má mnoho pramenů. Nejčastěji však má formu obhajoby daného způsobu života proti pokusům o jeho rozvrat zvenčí.

Pochopil jsem, že přechod k demokracii a ekonomická transformace, která následovala, jsou z konzervativní perspektivy považovány za velmi kladný vývoj: konzervativci je vnímají jako součást tradice, jako svůj úspěch. V Polsku je to úplně jiné – tato otázka i dnes velmi výrazně rozděluje.

I v České republice takové rozdělení existuje, i když ne tak silně jako v Polsku. Konzervativní část společnosti má v Polsku větší vliv, proto obhajuje své přesvědčení více asertivním způsobem. To je docela zřetelný důsledek historického vývoje: česká společnost byla o něco více urbanizovaná, vliv mimoměstského prostředí byl méně citelný. Zadruhé si myslím, že podobně to platí o úloze církve, která byla v Polsku jako instituce mnohem silnější a stála na straně národa. V Česku to nebylo tak jednoduché. Já sám jsem katolík, proto nejsem kritický vůči katolické církvi, ale mnoho protestantů a agnostiků přijalo za svou myšlenku, kterou hlásala Česká osvícenská historiografie, dle které je katolicismus synonymem pro monarchii a německou nadvládu. Ve skutečnosti mnozí lidé, kteří prosazovali myšlenku moderního Československa po roce 1918, sdíleli protiněmecké, protikatolické a samozřejmě protimonarchistické názory. To podtrhuje situaci konzervativců, kteří se ocitli v mnohem složitější situaci. Na rozdíl od Polska, kde byla katolická církev vždy vnímána jako instituce, která stojí za národem, tváří v tvář hrozbě ze strany ruského pravoslaví a německého protestantismu. Toto je historický rozdíl, který podle mého názoru hodně vysvětluje.

A jakým způsobem formovalo náboženství postoje českých politiků?

Rozdíl mezi protestanty a katolíky spočívá v onom progresivistickém přístupu, který má kořeny v protestantských církvích. Když vertikální aspekt, tj. víra v Boha, zůstával silný, pak i horizontální aspekt – obchodní aktivity, například ve weberovském smyslu – byla hybnou silou období raného kapitalismu, ve značně větší míře než v katolických zemích. Kde však za posledních několik desetiletí došlo k zásadní změně, je právě ona vertikální dimenze. Když navštívíte Německo, Nizozemsko nebo Skandinávii, zjistíte, že lidé tam už přestali věřit v Boha. Protestantské kostely zejí prázdnotou, ale pořád ještě tam přežívá étos změny světa k lepšímu. Myslím si, že právě tento étos sloužil jako hnací síla progresivního aktivismu. Před třiceti lety byli pro mne klíčovými spojenci ve všech oblastech zahraniční politiky anglosaští protestanti: Američané, Britové, Holanďané a Skandinávci podporovali rozšiřování NATO, podporovali nás při privatizaci a dokonce i v době boje proti socialismu. To Španělé ani Italové nedělali.

Změnilo se to?

Rozhodně ano. Dnes, když vidím, co se děje ve Spojených státech, co se chystá ve Velké Británii, jakým způsobem nás poučuje Norsko, jsem prostě šokován. Dnes máme více společného s Francouzi nebo Italy, ​​protože ti nejsou až tak progresivní. To je vcelku nová situace. Otázka zní: kdo se změnil, my nebo oni? Myslím si, že jsou to oni. Na Západě skutečně přichází změna. Najednou se všichni začali omlouvat za svou novodobou historii, soustředí se na postoje obětí, které si zaslouží zadostiučinění. Kvůli tomu dochází k oslabování Západu. Myslíte si, že takový Západ bude schopen konkurovat Číně a Rusku? Já si to vůbec nemyslím.

Toto je třetí z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna