Výsledky podniků, jichž byl prezident USA účasten, vyvolávají mnohé otázky

Joe Biden coby prezident USA navštívil Evropu již podruhé, a to v situaci, kdy se mu doma příliš nedaří. Průzkum televize NBC zveřejněný v neděli, v poslední říjnový den, ukázal, že s jeho výkonem ve funkci je spokojeno pouze 42 procent Američanů, zatímco nespokojeno je až 54 procent. Rozdíl dvanácti procentních bodů.

Není rovněž jasné, zda jeho ambiciózní balíčky obřích státních výdajů v řádu bilionů (anglicky trilionů) dolarů projdou Kongresem. Jsou dvě varianty: umírněná a radikální. Proti té radikální, kterou prosazuje levicové, tzv. progresivní křídlo strany a kterou by si přál i Biden, jsou dva senátoři jeho Demokratické strany: senátor Manchin a senátorka Sinemaová. Ti jsou pro umírněnou variantu; ta Senátem prošla. Nyní se uvidí, jaká varianta (zda vůbec nějaká) projde i Sněmovnou reprezentantů a jak dopadne případné dohadování mezi sněmovnou a Senátem.

Hledání útěchy

Žertem bychom mohli říci, že možná proto Joe Biden začal svou evropskou cestu návštěvou u svého duchovního pastýře, papeže Františka, aby u něj hledal útěchu. Oba muži mají levicové názory: jsou pro pomoc chudým formou přerozdělování (například vakcín z bohatého severu na chudý jih), přijímání imigrantů (i když Biden se již od svého předchozího liberálního přístupu k imigraci distancuje, protože na jižní hranici s Mexikem má bezprecedentní migrační krizi) a pro ochranu životního prostředí formou příkazů a zákazů. V tomto si Biden a František notovali.

Doktrinální katolická však není žádná z těchto otázek; na každou z nich mohou mít katolíci politické názory různé. Jestli se však dotkli skutečně doktrinální otázky umělých potratů, které církev odsuzuje coby úmyslné zabíjení nevinných lidských bytostí, a tudíž velké zlo a těžký hřích – a jejichž financování z peněz daňových poplatníků Biden coby katolický politik prosazuje doma i v zahraničí –, o tom diskrétně mlčeli. Čekal-li někdo, že František tuto zásadní otázku Bidenovi veřejně nadhodí, byl zklamán.

V Římě se následně konal summit skupiny G20, tj. dvaceti ekonomicky nejrozvinutějších zemí světa. Ty se shodly, že daň pro korporace (právnické osoby) má celosvětově být minimálně 15 procent, aby se eliminovaly tzv. daňové ráje (například Panama nebo v Evropě Irsko, Nizozemsko, Lucembursko). Pro zajímavost, daň z příjmu pro firmy je v ČR 19 procent, celosvětový průměr je 20 procent, v USA je to 21 procent. (Pro úplnost: když firmy své korporátní daně zaplatí, pak jejich majitelé, tj. akcionáři, své příjmy zase opět zdaňují jako fyzické osoby, takže i kdyby firma byla registrovaná v zemi, kde korporátní daň je nízká nebo žádná, její vlastníci coby osoby své příjmy stejně danit musí.)

Nápad celosvětově zavést patnáctiprocentní minimální daň z příjmu firem ponechává dvě otázky otevřené: co když některá země na něj nepřistoupí a zavede pro firmy daň nižší? A za druhé, patnáctiprocentní daň z příjmu coby minimální nic dlouhodobě neřeší, pokud zároveň není stanovena celosvětová daň z příjmu maximální, protože ty země, které budou mít vyšší firemní daň než 15 procent, budou ty země s patnáctiprocentní daní stejně považovat za „daňové ráje“ a celý kolotoč námitek a „řešení“ se bude opakovat. Avšak stanovit maximální povolenou daň je něco, co se většině politiků tohoto světa příčí, protože utrácet peníze jiných lidí chtějí nade vše.

Problém západního progresivního idealismu

Po Římě se Joe Biden a další přesunuli do Glasgow, kde probíhá klimatický summit známý pod zkratkou COP 26 (26. konference zúčastněných stran). Účastní se ho 25 až 30 tisíc lidí, z nichž většina přiletěla či přiletí; a někteří, jako americký zmocněnec pro klima John Kerry, dokonce vlastními tryskáči. Takže ať už summit dosáhne čehokoli, jedné věci dosáhne určitě: zanechá za sebou značnou uhlíkovou stopu. Už nyní panuje vůči jeho výsledkům skepse; cíle, aby teplota na zeměkouli oproti předindustriálnímu věku nestoupla o více než 1,5 stupně Celsia, se asi nedosáhne; reálné číslo může být 2,7 stupně Celsia.

O této skepsi svědčí i postesk Joea Bidena před odletem z Říma do Glasgow, postěžoval si na fakt, že na summit nepřijedou prezident Ruska (země, jež produkuje nejvíce zemního plynu na světě), král Saúdské Arábie (země, jež produkuje nejvíce ropy na světě) a prezident Číny (země, jež znečišťuje nejvíce na světě a taky vypouští do atmosféry nejvíce oxidu uhličitého).

Ti, kdo usilují o zastavení změn klimatu, mohou o to usilovat sebevíce upřímně, odhodlaně i zoufale, leč nedosáhnou ničeho, pokud se k nim nepřipojí největší znečišťovatelé světa. To je problém západního progresivního idealismu: hoří jasným plamenem náboženské víry, který nechává mnohé cynické vládce chladnými, ale vůči vlastní západní ekonomice může působit destruktivně. Když se pak chudí Evropané podívají na ceny energií, bude jim z nich horko; v jejich obydlích však v důsledku výše těchto cen a finanční nouze obyvatel může být jaksi dosti chladno.

Vyšlo v LN, 3.11.2021

Amerikou cloumá levicová progresivistická bouře. Nakonec však selže, jako předtím selhaly i revoluce jakobínská či fašistická. Otázkou je, kdy a za jakou cenu, píše v komentáři pro MF DNES ředitel Občanského institutu Roman Joch.

Byli jsme zvyklí na to, že Evropané se občas zblázní. To je velice evropské. Francouzi se zbláznili za Velké revoluce a jakobínského teroru, Italové za Benita Mussoliniho a fašismu, Němci za Adolfa Hitlera a nacismu, Rusové za Lenina, Stalina, bolševismu a komunismu, a dokonce i my jsme ve volbách 1946 učinili nejsilnější stranou tu komunistickou.

Ale mnozí z nás měli za to, že Angloameričanům se to stát nemůže. Že oni jsou klidní, vyrovnaní, pragmatičtí. Mají zdravý rozum. Ti se nezblázní. I kdyby černá lesbická transžena byla milionářkou a nějaký chudý běloch z Kentucky živořil, ona je utiskovaná, on utiskovatel.

Kdy Angličané naposledy běsnili? V 17. století za puritánské revoluce. A Američané? Ano, jedna velká krvavá občanská válka Severu proti Jihu – před sto šedesáti lety. Za uplynulých sto let však žádný fašismus, žádný komunismus, žádný diktátor, žádný Lenin, Stalin, Mussolini, Hitler ani Franco či Pétain. Tam se to stát nemůže.

Jenže v polovině loňského roku se podstatné segmenty americké populace zbláznily. Vypukla u nich neojakobínská a neopuritánská revoluce v tom smyslu, že gilotinovali sochy postav své historie, jež považují za nečisté; a zároveň sami sebe považují za ty jediné čisté, za první antirasistickou generaci v dějinách USA, přičemž všichni před nimi prý byli rasisté.

Této neojakobínské a neopuritánské revoluci se souhrnně říká progresivismus a má několik podob. Jednu představuje neorasistické hnutí „Na černošských životech záleží“ – neorasistické proto, neboť dodáte-li, že na černošských životech zajisté záleží, ale záleží i na životech všech, černých, bílých, hnědých, žlutých, šmahem vás obviní z rasismu.

Další je teorie tzv. intersekcionality, podle které historickou kastou utiskovatelů v dějinách jsou bílí heterosexuální muži a těmi utiskovanými ženy a barevné i sexuální menšiny. Těmi nejutiskovanějšími jsou pak členové všech utiskovaných skupin zároveň. Tj. černé ženy-lesby.

A když k tomu přidáme i nejmódnější utiskovanou menšinu, tzv. transgender, pak nejutiskovanější jsou černé lesbické transženy (biologičtí muži, kteří se považují za ženy) – i kdyby taková konkrétní transžena byla milionářkou a nějaký chudý běloch z Kentucky živořil. Ona je utiskovaná, on utiskovatel.

Politickým projevem této progresivní revoluce je půlrok vlády Joea Bidena. Kandidoval jako umírněný demokrat, vládne jako nejlevicovější prezident v dějinách USA, co se týká federálních výdajů i snahy státní moci regulovat všechny aspekty amerického života.

Kde hledat příčiny této revoluce? Existuje jich několik, ale čtyři jsou hlavní.

Zaprvé, způsob, jakým se americké dějiny vyučují na amerických státních středních školách a většině univerzit. Již čtyřicet let základním textem jsou Lidové dějiny Spojených států od Howarda Zinna. On v nich podává historii USA jako sérii zločinů: vraždění indiánů, zotročování černochů, útisk dělníků velkokapitálem, války… Již dvě generace jsou američtí studenti středních a vysokých škol indoktrinováni nenávistí vůči vlastní zemi a jejím dějinám.

My v Evropě učíme historii jinak. Zmiňujeme i její temné stránky, ale máme i své pantheony hrdinů. U nás sv. Václav, Karel IV., Komenský, Masaryk, legie, letci v Británii za války, odpor lidu vůči okupaci 1968 a pak listopad 1989. Heroické události a hrdinové. Máme se za co stydět ve vlastních dějinách, ale máme být i na co hrdi.

Podle Zinna však v dějinách USA najdeme jen zločiny a nespravedlnosti; žádný příběh o ustavení svobodné společnosti a pak rozšiřování svobody na další skupiny lidí doma i v zahraničí.

Zadruhé, šok z prezidenta Donalda Trumpa. Jak to, že ten šimpanz, ten orangutan byl zvolen? A jak to, že se mu povedlo prosadit tak moc? Dramatické snížení daní, až do pandemie prosperita a vysoká zaměstnanost, a co je nejhorší, tři noví soudci Nejvyššího soudu z devíti! Takže konzervativní většina 6:3 na Nejvyšším soudu bude zabetonovaná na generaci, možná dvě. A tak revolucionářům v létě 2020 ruply nervy.

Zatřetí, radikalizující a k přehánění svádějící vliv sociálních sítí jako Facebook, Twitter a podobně. Kdy, když ne teď?

A začtvrté, odhad, že demokraté v listopadu 2022 většinu v Kongresu ztratí, takže s Bidenem mají dva roky na prosazení všeho, co chtějí. Levice, která kdysi do Baracka Obamy vkládala astronomické naděje,se jím cítí být zklamána. Podle ní prosadil málo; nyní chtějí využít svou moc naplno a prosadit maximum své vize. Joe Biden a demokraté už mají jen rok a půl na to, aby protlačili plný socialismus evropského typu a ambiciózní zelený nový úděl.

Radikálové by i rádi převálcovali Nejvyšší soud, přidali do Unie dva nové státy (město Washington a Portoriko), a kdyby to šlo (z ústavy nejde), zrušili i Sbor volitelů prezidenta a Senát.

Takže kombinace několika faktorů způsobila, že nastalo něco jako dokonalá bouře.

Jak dopadne tato progresivistická revoluce? Nakonec ve svých největších ambicích selže, stejně jako předtím selhaly i revoluce puritánská, jakobínská, fašistická, nacistická, komunistická. Otázkou však je, kdy a za jakou cenu. Ale zároveň, i když se nakonec vyčerpá, přece jen může do určité míry americký charakter a étos USA už navždy pozměnit. Otázkou jen je, jak a do jaké míry.

Vyšlo dne 21.08.2021 na zpravy.iDNES.cz

Americká Deklarace nezávislosti, její vyznání politické víry, je jedním z nejradikálnějších dokumentů v dějinách. Kdyby USA její principy opustily, staly by se kmenovou společností třetího světa. Zůstanou-li jim věrné, setrvají velkou a svobodnou zemí. Opustí-li je, budou nesvobodnou balkanizovanou mozaikou identit. Píše Roman Joch.

Bývalý prezident USA Abraham Lincoln (1809–1865) charakterizoval Deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776 a ústavu USA napsanou v září 1787 těmito slovy: „Zlaté jablko v stříbrném rámu.“ Deklarace je zlatým jablkem, které vyjadřuje politické hodnoty Ameriky, a ústava stříbrným rámem, který garantuje, aby zlaté jablko, hodnoty deklarace, mohlo přetrvat. Letos v neděli 4. července uplynulo už 245 let od sepsání deklarace. Tak staré jsou USA, nejstarší kontinuálně existující republika na světě.

Pravdou je, že americká revoluce byla společensky konzervativní. Společnost nezničila, nýbrž politicky vylepšila (stejně jako sametová a ostatní antikomunistické revoluce v roce 1989), zatímco francouzská byla destruktivní, když režim špatný nahradila režimem ještě horším (stejně jako ruská bolševická v roce 1917, německá nacistická v roce 1933, čínská i kubánská komunistické v letech 1949 a 1959 či íránská islámská v roce 1979). Krédo Deklarace nezávislosti, její vyznání politické víry, je však jedním z nejradikálnějších dokumentů v dějinách.

Klíčová pasáž zní: „Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří (právo na) život, svobodu a hledání (usilování o) štěstí. Že k zajištění těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády, jejichž oprávněné pravomoci se odvozují od souhlasu ovládaných…“ Ukažme, jak jsou tyto teze radikální, a co říkají. Existuje politicky relevantní pravda s velkým „P“, jež je poznatelná. Toto tvrzení hlavní proud současné postmoderní filozofie odmítá.Americká revoluce byla společensky konzervativní. Společnost nezničila, nýbrž politicky vylepšila, zatímco francouzská byla destruktivní, když režim špatný nahradila režimem ještě horším. Otcové-zakladatelé USA byli klasičtí liberálové, kteří o existenci pravdy nepochybovali, následný vývoj liberalismu a filozofie však vedl k relativismu. A ten tvrdí: politická či morální pravda s velkým P neexistuje.

Otcové-zakladatelé USA byli klasičtí liberálové, kteří o existenci pravdy nepochybovali, následný vývoj liberalismu a filozofie však vedl k relativismu. A ten tvrdí: politická či morální pravda s velkým P neexistuje (nebo je nepoznatelná), proto každý má právo si žít svůj život podle svého názoru, své malé „pravdy“ s malým p. To zní sice liberálně, ale aplikujme to na státy a režimy: žádná politická, morální pravda, která by stát zavazovala, neexistuje, proto každý stát má právo vládnout svým občanům (poddaným) podle svého názoru, tedy svévolně.

Zní toto liberálně? Nezní, protože to umožňuje i státní absolutismus a totalitarismus. To byla výtka konzervativců 20. století relativistickým liberálům: sice nechcete nacismus ani komunismus, ale váš relativismus opravňuje jejich existenci. Tyto ideologie hlásají svá dogmata, jež však nejsou pravdou, nýbrž lží. Nepravdu však nezamítnete a neporazíte relativismem, jen pravdou skutečnou. Ta ale podle vás neexistuje. Takže tváří v tvář totalitarismům jste paralyzovaní a praktikujete appeasement.

Jenže proto, aby lidé byli ochotní riskovat a obětovat své životy proti nacismu a komunismu, musejí být silně přesvědčeni o pravdě, filozofické či náboženské. Jednou z těch pravd je, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni. John Calhoun (1782–1850), americký viceprezident a dlouholetý senátor, to označil za nesmysl. Byl duchovním otcem jižanské Konfederace a stoupencem otrokářství. Tvrdil, že lidé jsou si nerovní ve všem, a proto ti civilizovanější mají vládnout méně civilizovaným jako otrokům – pro dobro obou.Nepřijatelné otroctví a otrokářství

Existuje tedy argument ve prospěch rovnosti? Lidé jsou si sice nerovní téměř ve všem (schopnostech, kvalitách, výkonech), ale jednu věc mají společnou: že jsou to lidé mající své lidství, lidskou přirozenost. Kdyby ji neměli, nebyli by to lidé a koncept člověka i lidstva by byl nesmyslný. Takže lidé jsou si nutně rovní v této možná jediné věci, což má i politické implikace. Lidé mají práva: na život, svobodu a hledání štěstí. Nikoli „právo na štěstí“, jak tvrdí socialisté, ale jen právo na usilování o štěstí.

Štěstí stát nezajistí, a pokud to nějaký politik tvrdí, je podvodník a lhář. Oprávněné pravomoci – nikoli všechny pravomoci, které si nárokuje stát, jsou oprávněné. To jsou jen ty, které slouží k zajištění základních práv na život, svobody a hledání štěstí. Vláda má vládnout se souhlasem ovládaných, jak se souhlas projevuje v periodických volbách. Deklarace nezávislosti je univerzalistický dokument; neříká, co je dobré jen pro Ameriku, ale pro všechny lidi na světě, a hodnotí státy, režimy podle toho, nakolik aproximují její krédo.Z hlediska principů deklarace je otroctví a otrokářství kategoricky nepřijatelné a nespravedlivé. A otcové-zakladatelé to věděli, po přijetí deklarace bylo ve všech severních státech otroctví zakázáno.A otcové-zakladatelé, kteří byli otrokáři, tento problém chtěli řešit postupnou emancipací – tím, že dají sami svým otrokům svobodu za svého života či nejpozději v závěti.

Žádná země toho nedosahuje plně (ani USA), ale má to být aspirace, ke které by se státy usilující o spravedlnost měly blížit. V tomto smyslu je velmi radikálním dokumentem. Otcové-zakladatelé věděli, že její ideály se nepovede hned a možná nikdy plně uskutečnit všude na světě, ale chtěli se k nim aspoň v USA blížit. A to přivádí k otázce otroctví. Z hlediska principů deklarace je otroctví a otrokářství kategoricky nepřijatelné a nespravedlivé. A otcové-zakladatelé to věděli, po přijetí deklarace bylo ve všech severních státech otroctví zakázáno.

A otcové-zakladatelé, kteří byli otrokáři, tento problém chtěli řešit postupnou emancipací – tím, že dají sami svým otrokům svobodu za svého života či nejpozději v závěti. Většina z nich to udělala, například první prezident George Washington (1732–1799) či hlavní autor ústavy James Madison (1751–1836), nikoli však autor Deklarace nezávislosti Thomas Jefferson (1743–1826), který byl v tomto směru pokrytec: byl zadlužený v důsledku celoživotního nakupování knih a francouzských vín, takže otroky odkázal na splacení dluhů.

Mělo se za to, že otroctví postupně zanikne, a byl zakázán dovoz nových otroků z Afriky. Jenže v první polovině 19. století se ukázalo, že práce otroků na bavlníkových plantážích je velmi výnosná, takže jižanští politici opustili názor otců-zakladatelů a začali stejně jako Calhoun tvrdit, že otroctví je dobré, a požadovali jeho expanzi na západ.Kritická rasová teorie

Na to zareagoval Lincoln tím, že otroctví je zlo, které sice lze dočasně tolerovat tam, kde je, ale v žádném případě nemá expandovat tam, kde není. Lincoln tedy byl konzervativní, nechtěl otroctví zakázat hned – ústava to ani nedovolovala –, ale chtěl ho rušit postupně. Když však jižanští politici reagovali pokusem o rozbití USA, založením Konfederace a snahou s otrokářstvím expandovat, Lincoln projevil tvrdost, jejímž důsledkem byla válka Severu proti Jihu a zrušení otroctví.

Lincoln tvrdil, že teze deklarace jsou zlatým jablkem aplikovatelným na všechny lidi všech rasa národů, zatímco ústava stříbrným rámem garantujícím ho pro USA. Říkám to proto, že v současnosti je v USA na levici populární takzvaný Projekt 1619 iniciovaný novinářkou The New York Times Nikole Hannah-Jonesovou, který tvrdí, že skutečným začátkem USA nebyl rok 1776 (deklarace), nýbrž rok 1619. Proč tedy ne rok 1617, kdy anglicky mluvící osadníci založili první osadu Jamestown ve Virginii?Druhé velké zpochybnění principů deklarace nastává nyní na americké „progresivní“ levici, podle které má být člověk posuzován nikoli jako jednotlivec, nýbrž jako člen skupiny, podle svého pohlaví, sexuální orientace a především rasy. To je obsahem takzvané kritické rasové teorie, podle níž je rasa nejdůležitějším faktorem politiky. Roli, již třída hrála v marxismu, hraje v této ideologii rasa.

Protože v roce 1619 byli do anglicky mluvící Ameriky přivezeni první černí otroci a USA se prý nikdy netýkaly ničeho jiného (například svobody) než rasismu a otrokářství. A v roce 1776 povstali proti britské koruně údajně proto, aby si otroctví uchovali; což je historický nesmysl, který kritizují i levicoví historici, například Eric Foner. První velké zpochybnění principů deklarace učinili jižanští apologeti otrokářství; proti nim je Lincoln obhajoval, nakonec úspěšně, byť za strašnou cenu občanské války.

Díky Lincolnovi bylo otroctví zrušeno a díky baptistickému kazateli Martinu Lutheru Kingovi (1929–1968) o sto let později i rasová segregace. King v srpnu 1963 ve Washingtonuprohlásil: „Sním o tom, že jednoho dne budou mé malé děti posuzované nikoli podle barvy své pleti, nýbrž podle svého charakteru.“ Tedy jako individuální lidské bytosti, nikoli podle rasy. To je princip a sentiment deklarace. Sen reverenda Kinga se však nenaplnil.

Druhé velké zpochybnění principů deklarace totiž nastává nyní na americké „progresivní“ levici, podle které má být člověk posuzován nikoli jako jednotlivec, nýbrž jako člen skupiny, podle svého pohlaví, sexuální orientace a především rasy. To je obsahem takzvané kritické rasové teorie, podle níž je rasa nejdůležitějším faktorem politiky. Roli, již třída hrála v marxismu, hraje v této ideologii rasa.Definitivní principy

Autoři, jako je Ibram X. Kendi, tvrdí, že nelze být nerasistou (který hodnotí člověka individuálně), jen rasistou a antirasistou. Rasisté jsou všichni, kdo podporují politiku, jež vede k rasovým nerovnostem, například rovnost před zákonem či přijímání na vysoké školy podle studijních výsledků, nikoli zohlednění rasy. A antirasismus je to, co povede ke statistickým rasovým rovnostem, což znamená privilegování ras, jež byly kdysi diskriminované.

V posledku to znamená i rasový socialismus, přerozdělování bohatství od příslušníků ras statisticky bohatších (bělochů) k příslušníkům ras statisticky chudších (černochům). Rovnost před zákonem je rasistická, stejně jako svoboda projevu, protože pomáhají udržovat status quo; nutná je rovnost výsledná, rovnost stavu. To je zjevné odvržení od principů deklarace i snu Martina Luthera Kinga. Americký prezident Calvin Coolidge (1872–1933) v roce 1926 při příležitosti 150. výročí deklarace řekl:Jsou-li lidé stvořeni rovní, je to definitivní. Jsou-li obdařeni nezcizitelnými právy, je to definitivní. Odvozují-li vlády své spravedlivé pravomoci od souhlasu ovládaných, je to definitivní. Žádný pokrok od těchto principů neexistuje.Chce-li někdo popírat jejich pravdu či rozumnost, jediný směr, kterým postupuje, historicky není kupředu, nýbrž dozadu k dobám, kdy nebyly žádná rovnost, žádná práva jednotlivce, žádná vláda lidu.

„V deklaraci je jistá definitivnost. Často se říká, že svět od roku 1776 učinil velký pokrok, takže máme nové myšlenky a nové zkušenosti, jež nám dávají výhodu vůči lidem té doby, proto bychom měli nahradit jejich závěry něčím modernějším. Tento argument však neplatí pro deklaraci. Jsou-li lidé stvořeni rovní, je to definitivní. Jsou-li obdařeni nezcizitelnými právy, je to definitivní. Odvozují-li vlády své spravedlivé pravomoci od souhlasu ovládaných, je to definitivní. Žádný pokrok od těchto principů neexistuje.

Chce-li někdo popírat jejich pravdu či rozumnost, jediný směr, kterým postupuje, historicky není kupředu, nýbrž dozadu k dobám, kdy nebyly žádná rovnost, žádná práva jednotlivce, žádná vláda lidu.Ti, kdo chtějí postupovat tímto směrem, si nemohou nárokovat pokrok. Jsou to reakcionáři. Jejich ideje nejsou modernější, nýbrž starobylejší než ty našich revolučních otců.“

Amerika se stala majákem svobody pro lidi celého světa díky principům své deklarace; kdyby je opustila, stala by se jen další kmenovou společností třetího světa. Zůstane-li jim věrna, zůstane také velkou a svobodnou zemí. Opustí-li je, bude nesvobodnou balkanizovanou mozaikou identit.

Vyšlo dne 24.07.2021 na ceskapozice.cz

V USA se vede tuhý boj o volební práva. Demokraté je chtějí co nejvíc rozvolnit, aby rozšířili kohorty svých voličů. Republikáni chtějí dát hlasování větší řád. Potud klasický politický boj. Jenže pak se prezident Joe Biden a demokraté začali ohánět slovem rasismus…

Prezident Joe Biden ve filadelfském projevu 12. července prohlásil: „… pokus potlačit a podvrátit volební právo. Srovnatelné s Jimem Crowem. … čelíme nejzávažnější zkoušce naší demokracie od občanské války. To není nadsázka, od občanské války.“
Pro úplnost, Jim Crow („Kuba Vrána“, kdysi hanlivá přezdívka pro černochy) se označuje období od 70. let 19. století do roku 1965, kdy mnohé, hlavně jižanské americké státy nátlakem vynucovaly rasovou segregaci černochů i jejich diskriminaci a bránily jim volit.
Takže to v USA podle prezidenta Bidena prý nyní hrozí. Země prý také čelí „nejzávažnější zkoušce demokracie od občanské války“. A proč to? Co nebo kdo je tak strašnou, zákeřnou a ďábelskou hrozbou?
O tom ale až za chvíli, ještě předtím si připomeňme, že sám Joe Biden má za sebou historii rasově přehnaných poznámek.
V prezidentské kampani v roce 2012, kdy proti tehdejšímu prezidentu Baracku Obamovi, jemuž sloužil jako viceprezident, kandidoval Mitt Romney, Biden na volebním mítinku s černošskými voliči řekl: „… bude-li zvolen Romney, uvrhne vás všechny zpět do okovů.“ Jinými slovy, obnoví otroctví.
Jasně, to volební rétorická nadsázka byla, ale i tak…
Romney, ten suchar a slušňák, který jako mormon nepije nejen alkohol, ale ani kávu a čaj (jen vodu, ovocný džus a kakao) a nekouří vůbec nic. Romney, kterého Trumpova vulgarita a nedůstojné chování popuzovaly natolik, že jako jediný republikánský politik hlasoval za schválení impeachmentu, tedy sesazení Trumpa, dvakrát; nejen na začátku roku 2021, ale i na začátku roku 2020. Tak tento Romney nepůsobí věru jako ten, pod jehož bičem by prý černý muž žíti měl a který by, jakože Romney, na toho černocha pořvával „negře, hni se!“ To by si fakt raději asi dal čaj, než by ze svých úst vypustil to slovo na „n“.

Opravdu apokalypsa?

Ale vraťme se do současnosti. Co je dle Bidena tou apokalyptickou, galaktickou hrozbou volebním právům a americké demokracii? Snaha republikánů ve státních parlamentech dát volbám řád. Například zakázat, aby se volební lístky posílaly těm, kdo o ně vyloženě nepožádají. Nařídit, aby se volilo v stanovené dny a hodiny, ne předtím, ne potom. Aby se volilo na stanovených místech a ne aby aktivisté s urnami objížděli čtvrtě a hlasovací lístky do nich sbírali.
A hlavně aby každý volič měl identifikační kartu se svou fotkou, kterou se prokáže, že je vlastně občan USA (nikoli legální, natož ilegální imigrant) a má právo volit. Tento požadavek považují demokraté za „fašismus“.
U naší první přímé volby prezidenta v roce 2013 Miloš Zeman porazil Karla Schwarzenberga poměrem 55:45. To ale není přesný údaj; porazil ho tím poměrem mezi těmi, kdo přišli volit. A to bylo 60 procent oprávněných voličů. Takže 40 procent nevolilo, Zemana tedy skutečně volilo 33 procent a Schwarzenberga 27 procent.
Jak by ale dopadly volby, kdyby auto s volební urnou den před hlasováním a den po něm objíždělo bohaté čtvrtě a sbíralo další hlasy pro Karla?
Nebo jiný příklad v USA, vezměte si Orange County („Pomerančový okres“) v Kalifornii na jihovýchodě od Los Angeles. V poválečném období silně republikánský okres. Tak silně, že vždy kromě jedné výjimky překlopil Kalifornii k republikánům od roku 1952 až do roku 1988. A nejen silně republikánský, ale i silně konzervativní.
Což v amerických poměrech znamenalo co nejnižší daně a co nejsilnější antikomunismus. U mužů. Co ženy? Ty byly ještě tvrdší než muži, začaly se věnovat učebním osnovám na školách a vyhodily každého, kdo působil narůžověle. Vedle nich by i Viktor Orbán vypadal jako levicový liberál.
Jedinou výjimkou v letech 1952–88, kdy Kalifornie hlasovala v prezidentské volbě demokraticky, byl rok 1964. Tehdy Lyndon Johnson (demokrat) porazil Barryho Goldwatera (republikán) v USA poměrem 61 procent:38,5 procenta (na státy poměrem 44:6). V Kalifornii poměrem 59 procent:41 procent. Ale v Orange County ten poměr byl 56 procent versus 44 procent pro Barryho Goldwatera!
Tak pravicový byl Orange County.
V roce 1996, silně pravicový republikánský kongresman Bob Dornan prohrává se svou demokratickou soupeřkou jménem Loretta Sanchez. O necelých tisíc hlasů. Dojde na přepočítání a zpochybnění občanství voličů. Téměř u osmi stovek z nich je prokázáno, že neměli v den voleb americké občanství, byli to imigranti. Stoupenci Boba Dornana trvají na dalším vyšetřování, ale celoamerická Republikánská strana to zastaví. Dornan je příliš pravicový i na ni a chce se ho zbavit. A navíc nechce popudit Američany latinskoamerického původu.
Byly ty volby, jejich výsledek, ukradeny? Nikdo neví. A aby k tomu už nikdy nedocházelo, snaží se republikáni ve státech dát tomu jasný řád. Joe Biden však řve „fašismus!“ namířený proti menšinovým, hlavně afroamerickým voličům.
Proč to dělá? Jsou tři možnosti: (a) Věří tomu.
(b) Nevěří tomu, ale je to volební kampaň do kongresových voleb 2022.
(c) Nevěří tomu, ale je to alibi pro kongresové volby 2022, kdy demokraté prohrají a opoziční republikáni vyhrají. Takže tak.

Republikáni chtějí, aby každý volič měl identifikační kartu se svou fotkou.

Vyšlo dne 29.7.2021 v Mladé frontě DNES.

Američané (a s nimi i všichni ostatní) se stahují z Afghánistánu, kde je Taliban na postupu. Během tří měsíců obsadil skoro 90 okresů (z celkem 387). Afghánští vojáci se na řadě míst vzdávají bez boje a odevzdávají Talibanu svou výzbroj a výstroj. Tisícovka vojáků dokonce na severu země uprchla do sousedního Tádžikistánu poté, co Taliban obsadil hraniční přechod. Potvrdí se pravdivost pořekadla, že nejnebezpečnější je být přítelem Spojených států? A není to tak, že Západ prostě ztratil schopnost ovlivňovat vývoj v „rozpadlých“ státech?

Leccos tomu nasvědčuje. Podporovat alianční mise patří u nás ve slušné společnosti k dobrému tónu. A je to tak dobře – už jen z pragmatického důvodu, že pomůžeme-li my nyní Američanům, pomůžou (snad) oni nám. Přesto ale nelze zavírat oči nad faktem, že asi nikdo by v roce 2001 netipoval, že se budeme o dvacet let později z Afghánistánu stahovat  stylem, který nápadně připomíná Nixonovo stažení z jižního Vietnamu v roce 1972.

Hlavně, ať padnou až po volbách…

Tedy takové, že na místě necháme místní vládu, která je chronicky neschopná, ale my přesto tvrdíme, že až tak neschopná není – právě proto,  abychom se mohli stáhnout s čistým štítem. Hlavně, aby Saigon padl až po volbách nebo – ideálně – až za příští administrativy. Zní to drsně, ale jednak je taková realpolitika a jednak se není až tak moc co divit. Američané investovali do Jižního Vietnamu tolik, přesto byla jihovietnamská vláda, její rozhádanost, zkorumpovanost a neschopnost nekončícím pramenem jejich frustrace. Jihovietnamská neschopnost podkopávala jak efektivitu operací na místě, tak dramaticky snižovala legitimitu amerického snažení v očích domácího i světového veřejného mínění. Když odcházeli první američtí vojáci do Vietnamu, mysleli si, že budou jako jejich otcové, co šli bojovat za ušlechtilou věc za druhé světové války. Jasný nepřítel, jasní spojenci, vítající davy v osvobozených městech. Skončili  u cynismu, který vyjadřuje věta „asi zabíjíme ty špatné rákosníky“, která mířila na vlastní jihovietnamské spojence. (Věta je to sice z filmu, ale sedne…)

Nejinak tomu je i v případě Afghánistánu. Stejná frustrace z neschopné vlády, neschopné armády, korupce, nepotismu. Armáda, jejíž velitelé obvykle sídlí v bezpečí v Kábulu. Armáda, u které nikdy nevíte, kolik má mužů, protože nadsazené stavy umožňují velitelům čerpat peníze navíc. Armáda, která je notoricky „zhulená…“. Není to asi jen naše vina, že to s nimi neumíme, úplně stejně jako my ze svých současných prozápadních afghánských spojenců byli v 80. létech ze svých afghánských komunistických spojenců frustrováni Rusové.

A ještě jedna historická paralela: Martin Weiss v jednom článku v Echu připomněl záznam v deníku amerického diplomata Richarda Holbrooka, který byl do roku 2010 (kdy zemřel) zvláštním zmocněncem pro Afghánistán a Pákistán v Obamově administrativě. Popsal v něm jednání s tehdejším viceprezidentem Joe Bidenem: „…říkal, že nás čeká politický debakl, říkal, že když nezaměstnanost zůstane vysoká, tak v roce 2012 ztratíme Bílý dům, a druhá věc, která nás může stáhnout dolů, je Afghánistán, a proto se musíme odtamtud stáhnout, musíme udělat to, co ve Vietnamu. To mě šokovalo a hned jsem namítl, že si myslím, že vůči lidem, kteří nám věří, máme určité závazky. Odpověděl: ,Seru na to, tím se nemusíme trápit. Udělali jsme to ve Vietnamu a Nixonovi s Kissingerem to prošlo.‘“

Dopadlo to jako vždycky

Afghánistán samozřejmě nemusí skončit jako jižní Vietnam. Taliban není tak silný protivník jako Moskvou a Pekingem podporovaný severní Vietnam. Významná část populace jeho vládu odmítá (především  menšinová Tádžici, Chazárové, Uzbeci, ale i celá řada většinových Paštunů). Pokud budou Američané dál finančně a materiálně kábulskou vládu podporovat, může vydržet. I v roce 1989, když se stahovali Sověti, predikovalo se kábulské vládě prezidenta Nadžibulláha přežití v řádu týdnů, maximálně měsíců. Vydržel tři roky, a kdyby se se nerozpadl Sovětský svaz, možná by vládl dodnes. Jakmile totiž přestala přistávat letadla se zásobami, neměl Nadžibulláh čím platit vojáky, ti neměli čím střílet, chyběly náhradní  díly a pohonné hmoty. A protože jsme v Afghánistánu, kde platí poněkud jiné pojetí vojenské cti, nepovažovalo se za nic divného, když velitelé jednotlivých divizí zdvihli vysílačky, zavolali svým protivníkům a dohodli se na tom, že s celou jednotkou přejdou v bezvýchodné situaci na druhou stranu.

I tak byl Nadžibulláh překvapivě úspěšný, Ovšem za jednu cenu. Za cenu, kterou nyní platí i současná vláda. Musel se totiž spolehnout na místní milice. Těm platil (penězi, zbraněmi a municí) za to, že udržovaly volné dopravní trasy mezi jednotlivými městy a nepustily na své území opoziční bojovníky. Jinak si ale mohly dělat, co chtěly. A také dělaly. Byl to rozpad státní autority v přímém přenosu. A to samé dělá nyní afghánská vláda. Dějiny Afghánistánu jsou stále se opakujícím příběhem pokusu vybudovat centrální vládu, který ale stále znovu a znovu „dopadne jako vždycky.“  A je jedno, jestli se o to pokouší král, komunisti nebo prozápadní vláda.

A proč není afghánská armáda schopná sama ubránit svou zemi? Budujeme jí od roku 2004. Stálo to miliardy dolarů. Při každé krizi opakovali západní lídři mantru o tom, že zesílí  výcvik afghánských vojáků. A pak vidíme, jak ti bez boje odevzdávají  své zbraně Talibanu a ten předvádí triumfální jízdy v ukořistěných obrněných vozidlech, které Afgháncům přenechali Američané. Je to trochu nepřesný obraz, protože třetinu okresů už afghánská armáda dobyla zpět, ale i tak je jasné, že na tom afghánská armáda není nejlépe. To ale není tak překvapivé pro kohokoliv, kdo kdy afghánskou armádu viděl zblízka. Rekruti, kteří neuměli číst a psát, jejichž fyzická kondice byla bídná (nikdy necvičili, takže pokus o rozcvičku probíhal přímo groteskně), kteří nechápali samotný koncept výcviku, protože se nikdy nic neučili („proč sem máme dávat ten obvaz, když tomu vojákovi nic není?“, ptali se třeba při zdravotnickém výcviku). Takové vojáky těžko naučíte orientaci v mapě nebo vypočtení náměru hlavně minometu…

Když chybí nacionalismus

Moderní armáda prostě nejde vybudovat v předmoderní zemi. Veškerý výcvik je k ničemu, pokud chybí některé základní předpoklady. Afghánská armáda trpí všemi neduhy armád třetího světa – nízké vzdělání neumožňuje kvalitní výcvik. Nedostatečná míra schopnosti zacházet s technikou (ti lidé třeba v životě neměli v ruce šroubovák…) vede k častým závadám na zbraních a technice, a jakmile odejdou západní kontraktoři, nevzlétne jediné afghánské letadlo či vrtulník a postupně budou odpadávat všechna obrněná vozidla.  Korupce a nepotismus brání tomu, aby se ti schopní dostali na vedoucí pozice. Hodnosti se dokonce kupují, protože být velitelem pluku znamená možnost si „ulít“ stranou z žoldu nepřítomných vojáků – proto jsme třeba nikdy nebyli schopni zjistit, kolik má která jednotka mužů. Velitelé se tomu vždy vyhnuli, protože by se zjistilo, že jich je třeba o třetinu méně, než vykazují… Je také obtížné bojovat v zemi, kde hypertrofovaný model osobní cti v podstatě znemožňuje tok pravdivých informací. Jinými slovy – afghánský velitel bude do poslední chvíle bájit, že situace je v pořádku a pod kontrolou, protože přiznat, že nepřítel za chvíli obsadí jeho základnu, by znamenalo osobní pohanu. Celý společenský model (od výchovy dětí přes vzdělání) navíc stojí na absolutní poslušnosti autoritě, takže ideál aktivního a samostatně se rozhodujícího důstojníka je naprosté sci-fi. A je úplně jedno, kolik kurzů takovému důstojníkovi dáte…

Ale jsou tu ještě hlubší problémy – loajalita. Afghánistán je pořád v jistém smyslu předmoderní země. Není to jako v Evropě, kde každý (až na zmatené progresivní světoobčany) v zásadě všichni cítí nějakou míru loajality ke své zemi, za kterou je řada lidí ochotna bojovat, ba i zemřít. To je moderní občanská armáda, která  ale vyžaduje moderní stát a moderní občanský stát – ať se nám to líbí ne – je produktem nacionalismu.  A ten proklínaný nacionalismus v Afghánistánu chybí. Afghánec se tak pořád v první řadě cítí bát příslušníkem své široké rodiny, klanu, kmene, etnické skupiny (Paštůn, Tádžik, Hazára atd) a pak teprve Afgháncem. Proto jsou taky efektivnější místní milice, kde lidé brání svou oblast, než armáda, kde voják ze severu má bojovat za vesnici na jihu…

Kdo je čí loutka…

Přesto jsme cvičili afghánskou armádu stejným stylem, jako bychom cvičili západní armádu. Zapomněli jsme na starou poučku, že povstalce nejlépe porazí někdo jako oni. Navlékli jsme do západních  uniforem vojáky, kteří si neuměli zavázat tkaničky na kanadách (což není výtka – když celý život chodíte bosi nebo v sandálech, prostě tkaničky zavázat neumíte). Nutili jsme dělat kliky lidi, kteří v životě klik nedělali a vůbec netušili, o co nám vlastně jde. A v zemi, kde je všechno o osobních vazbách, jsme rotovali každých šest či dvanáct měsíců a začínali zase znovu. Kdybychom poslali násobně méně lidí, ale na dvacet let, jako Britové v koloniální Indii, udělali bychom lépe. Kdybychom takové lidi vybavili násobně méně penězi, se kterými ale mohou nakládat flexibilně a ne podle zákona o veřejných zakázkách (jak tomu bylo v případě českého Provinčního rekonstrukčního týmu), udělali bychom lépe. Ale není to jen naše vina. Afghánská vláda chtěla také hezkou západní armádu. Chtěla v Kábulu západní instituce. A celou dobu zneužívala toho, že Američané věděli, že jsou zkorumpovaní a neschopné, ale zároveň věděli, že jinou vládu tu nemají a že je pořád lepší, než Taliban. Kábulská vláda nebyla loutková vláda Američanů. To spíš naopak – ona využívala Američany, aby jí platili a aby za ní umírali, aniž by byla schopna za dvacet let vybudovat alespoň trochu efektivní vládní systém.

Náhlé stažení Američanů tak může oprávněně působit jako zrada afghánských spojenců, stejně oprávněné je ale roztrpčení Američanů z těch samých afghánských spojenců. Pokud se Američané dohodli s Talibanem, že tento nepřipustí, aby se jeho území stalo znovu zázemím pro teroristické útoky proti jiným zemím, a zároveň bude bojovat proti ještě extrémističtějšímu Islámskému státu (který v Afghánistánu také zakořenil), je to krajně cynické, ale svým způsobem pochopitelné vyústění. Jen je tak brutálně kissingerovské, že člověka až překvapí, že ho provádí zrovna Joe Biden.

Autor působil v letech 2010-2011 jako vedoucí Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Logar.

Putin je autoritář nepřátelský Americe a Západu, jaký smysl má nyní pro amerického prezidenta setkat se s ním? Tím mu dodává jen legitimitu; Putin může říkat Rusům i světu: „…Vidíte, jak jsem mocný a důležitý…, i americký prezident usiloval o to, se mnou se setkat.“ Myslí si snad Biden, že setkáním s Putinem a promluvením mu do duše něco změní na jeho politice, domácí či zahraniční?

Tristní historie

Historie setkávání amerických prezidentů se sovětskými a pak ruskými vůdci byla tristní. Začala Rooseveltem a Stalinem v Teheránu a na Jaltě, která byla katastrofou, protože nemocný Roosevelt dal Stalinovi vše, co on chtěl (polovinu Evropy) v naivní víře, že pokud tak učiní, Stalin se umírní. Stalin spustil studenou válku a povolil horkou v Koreji.

Určitý smysl mohlo mít setkání Eisenhowera s Chruščovem, aby se zjistilo, jaké jsou postoje sovětských vůdců po Stalinově smrti. Naprostou katastrofou však bylo setkání Kennedyho s Chruščovem ve Vídni v roce 1961. Starý lišák Chruščov chtěl testovat mladého nezkušeného prezidenta, a proto se na něj obořil jako hulvát. Gentleman z Harvardu si myslel, že je pod jeho úroveň na to reagovat (chyba; gentleman se má chovat jako gentleman vůči dámám a jiným gentlemanům; na hulváta má reagovat železnou pěstí), a proto si ho Chruščov vyhodnotil jako slabocha a lehkou váhu. To, a zpackané vylodění svobodných Kubánců na Playa Girón, když jim Kennedy na poslední chvíli odmítl poskytnout leteckou podporu, přiměly Chruščova k dobrodružství známému jako karibská krize v říjnu 1962, kdy se svět ocitl na hraně jaderné války.

Kontraproduktivní byla i setkání amerických prezidentů Nixona, Forda, Cartera s Brežněvem v době Détente (zmírňování napětí), protože mohla ukolébat západní mínění k přesvědčení, že Sovětský svaz už není smrtelným nepřítelem. „Détente – není to to, co panuje mezi farmářem a krocanem až do Dne díkuvzdání?“ – žertoval Ronald Reagan, jeden ze dvou nejdůležitějších kritiků Détente (druhým byl demokratický senátor Henry Jackson).

Jaký by měla smysl setkání Reagana s Brežněvem, Andropovem, Černěnkem? Žádný. Smysl měla až setkání s Gorbačovem (1985 Ženeva, 1986 Reykjavík, 1987 Washington, 1988 Moskva), protože Reagan už jednal z pozice síly, což je jediná pozice, které Sověti rozuměli a Rusové rozumí dnes. Z žádné jiné pozice s nimi jednat smysl nemá.

Nejdřív slova o zabijákovi, pak žádost o schůzku

V červnu 2001 se s Putinem setkal Bush, v roce 2009 se zastupujícím prezidentem Medveděvem Obama; a úplnou katastrofou byla společná tiskovka Trumpa s Putinem v Helsinkách 2018, kde Trump rétoricky dal ve všem Putinovi za pravdu a pomluvil vlastní zpravodajské služby. Ale politika Trumpovy vlády, na rozdíl od jeho rétoriky, byla vůči Rusku tvrdá.

Biden sice nazval Putina zabijákem a po otrávení Navalného uvalil na Rusy další sankce, ale… 13. dubna, kdy se ruská vojska shromažďovala na hranicích Ukrajiny, Biden zavolal Putinovi (ne opačně!) a požádal ho o schůzku. Druhý den se dvě americké válečné lodě, které směřovaly do Černého moře, otočily. Putin vyhodnotil Bidenovo gesto dobré vůle jako jeho slabost. „Kvůli setkání se mnou udělá (téměř) cokoli…“

Pak následovaly hackerské útoky z Ruska proti infrastruktuře, firmám a jednomu ministerstvu v USA, v květnu Putinův satrapa Lukašenko unesl letadlo, aby mohl z mladého disidenta mučením vytřískat omluvu, a Biden? Ukončil sankce proti plynovodu Nordstream 2 s tím, že už stejně bude dokončen a Německo je důležitý partner a spojenec USA v Evropě.

Plynovod na dně Baltského moře z Ruska do Německa zvýší energetickou závislost Německa na Rusku a velice poškodí doposud tranzitní země mezi Ruskem a Německem, především Ukrajinu, kterou tak energeticky vydá na milost Rusům. Trump ty sankce alespoň držel.

Navíc není pravdou, že plynovod už nelze zastavit. Když si Izrael vyhodnotí, že nějaké zařízení na území nepřítele je pro jeho bezpečnost nepřijatelné, dojde tam k „nehodě“. Když Reagan na počátku 80. let sabotoval výstavbu plynovodu ze Sibiře do západní Evropy, na plynovodu v Sibiři došlo k explozím. Kde je vůle, tam je cesta. Na dně moře by na plynovodu po jeho dokončení, ale před jeho spuštěním, taky mohlo dojít k explozím. Kdyby byla vůle.

Západ v krizi, jinde autoritáři na koni

Summit Biden–Putin za těchto okolností pomůže Putinovi a Biden je jen dalším z amerických prezidentů, kteří na začátku svého volebního období mají tendenci se s Putinem setkávat. Putin je zkušený a tvrdý, Biden je za zenitem. Vladimir Vladimirovič si ho namaže na chleba.

Západ je v krizi, uvnitř probíhá kulturní revoluce, zfanatizovaná mládež se stydí za jeho historii a dle rozmaru si „mění“ pohlaví; vně jsou autoritáři na koni. Západ nemá veliké státníky; potřeboval by jednoho jako sůl.

Vyšlo v Lidových novinách dne 16.6.2021 

Setkání amerického prezidenta Joea Bidena s ruským prezidentem Vladimirem Putinem je politickou chybou prezidenta amerického a propagandistickým vítězstvím prezidenta ruského. Putin je autoritář nepřátelský Americe a Západu, jaký smysl má nyní pro amerického prezidenta setkat se s ním? Tím mu dodává jen legitimitu; Putin může říkat Rusům i světu: „…Vidíte, jak jsem mocný a důležitý…, i americký prezident usiloval o to, se mnou se setkat.“ Myslí si snad Biden, že setkáním s Putinem a promluvením mu do duše něco změní na jeho politice, domácí či zahraniční?

Tristní historie

Mrazivá premiéra Bidena a Putina: spolu se pokusí najít cestu ze ‚dna‘, čeká se aspoň symbolické gesto.

Historie setkávání amerických prezidentů se sovětskými a pak ruskými vůdci byla tristní. Začala Rooseveltem a Stalinem v Teheránu a na Jaltě, která byla katastrofou, protože nemocný Roosevelt dal Stalinovi vše, co on chtěl (polovinu Evropy) v naivní víře, že pokud tak učiní, Stalin se umírní. Stalin spustil studenou válku a povolil horkou v Koreji.

Určitý smysl mohlo mít setkání Eisenhowera s Chruščovem, aby se zjistilo, jaké jsou postoje sovětských vůdců po Stalinově smrti. Naprostou katastrofou však bylo setkání Kennedyho s Chruščovem ve Vídni v roce 1961. Starý lišák Chruščov chtěl testovat mladého nezkušeného prezidenta, a proto se na něj obořil jako hulvát. Gentleman z Harvardu si myslel, že je pod jeho úroveň na to reagovat (chyba; gentleman se má chovat jako gentleman vůči dámám a jiným gentlemanům; na hulváta má reagovat železnou pěstí), a proto si ho Chruščov vyhodnotil jako slabocha a lehkou váhu. To, a zpackané vylodění svobodných Kubánců na Playa Girón, když jim Kennedy na poslední chvíli odmítl poskytnout leteckou podporu, přiměly Chruščova k dobrodružství známému jako karibská krize v říjnu 1962, kdy se svět ocitl na hraně jaderné války.

Kontraproduktivní byla i setkání amerických prezidentů Nixona, Forda, Cartera s Brežněvem v době Détente (zmírňování napětí), protože mohla ukolébat západní mínění k přesvědčení, že Sovětský svaz už není smrtelným nepřítelem. „Détente – není to to, co panuje mezi farmářem a krocanem až do Dne díkuvzdání?“ – žertoval Ronald Reagan, jeden ze dvou nejdůležitějších kritiků Détente (druhým byl demokratický senátor Henry Jackson).

Jaký by měla smysl setkání Reagana s Brežněvem, Andropovem, Černěnkem? Žádný. Smysl měla až setkání s Gorbačovem (1985 Ženeva, 1986 Reykjavík, 1987 Washington, 1988 Moskva), protože Reagan už jednal z pozice síly, což je jediná pozice, které Sověti rozuměli a Rusové rozumí dnes. Z žádné jiné pozice s nimi jednat smysl nemá.

Nejdřív slova o zabijákovi, pak žádost o schůzku

V červnu 2001 se s Putinem setkal Bush, v roce 2009 se zastupujícím prezidentem Medveděvem Obama; a úplnou katastrofou byla společná tiskovka Trumpa s Putinem v Helsinkách 2018, kde Trump rétoricky dal ve všem Putinovi za pravdu a pomluvil vlastní zpravodajské služby. Ale politika Trumpovy vlády, na rozdíl od jeho rétoriky, byla vůči Rusku tvrdá.

Biden sice nazval Putina zabijákem a po otrávení Navalného uvalil na Rusy další sankce, ale… 13. dubna, kdy se ruská vojska shromažďovala na hranicích Ukrajiny, Biden zavolal Putinovi (ne opačně!) a požádal ho o schůzku. Druhý den se dvě americké válečné lodě, které směřovaly do Černého moře, otočily. Putin vyhodnotil Bidenovo gesto dobré vůle jako jeho slabost. „Kvůli setkání se mnou udělá (téměř) cokoli…“

Pak následovaly hackerské útoky z Ruska proti infrastruktuře, firmám a jednomu ministerstvu v USA, v květnu Putinův satrapa Lukašenko unesl letadlo, aby mohl z mladého disidenta mučením vytřískat omluvu, a Biden? Ukončil sankce proti plynovodu Nordstream 2 s tím, že už stejně bude dokončen a Německo je důležitý partner a spojenec USA v Evropě.

Většina Američanů chce, aby byl Biden k Putinovi tvrdý. Každý čtvrtý považuje Rusko za nepřítele.

Plynovod na dně Baltského moře z Ruska do Německa zvýší energetickou závislost Německa na Rusku a velice poškodí doposud tranzitní země mezi Ruskem a Německem, především Ukrajinu, kterou tak energeticky vydá na milost Rusům. Trump ty sankce alespoň držel.

Navíc není pravdou, že plynovod už nelze zastavit. Když si Izrael vyhodnotí, že nějaké zařízení na území nepřítele je pro jeho bezpečnost nepřijatelné, dojde tam k „nehodě“. Když Reagan na počátku 80. let sabotoval výstavbu plynovodu ze Sibiře do západní Evropy, na plynovodu v Sibiři došlo k explozím. Kde je vůle, tam je cesta. Na dně moře by na plynovodu po jeho dokončení, ale před jeho spuštěním, taky mohlo dojít k explozím. Kdyby byla vůle.

Západ v krizi, jinde autoritáři na koni

Summit Biden–Putin za těchto okolností pomůže Putinovi a Biden je jen dalším z amerických prezidentů, kteří na začátku svého volebního období mají tendenci se s Putinem setkávat. Putin je zkušený a tvrdý, Biden je za zenitem. Vladimir Vladimirovič si ho namaže na chleba.

Západ je v krizi, uvnitř probíhá kulturní revoluce, zfanatizovaná mládež se stydí za jeho historii a dle rozmaru si „mění“ pohlaví; vně jsou autoritáři na koni. Západ nemá veliké státníky; potřeboval by jednoho jako sůl.

Vyšlo v Lidových novinách dne 16.6.2021

Antitrumpisté a „nevertrumpisté“ mi nadávají, že jsem o něm neřekl dost špatných věcí. A trumpisté mi nadávají, že jsem o něm neřekl dost dobrých věcí…

Byl jsem překvapen (vzdor svým očekáváním), jak dobrá byla politika Trumpovy vlády. Čekal jsem něco mnohem horšího. A vědomě říkám Trumpovy vlády, nikoli Trumpa. Vždy byl velký rozdíl mezi Trumpem a Trumpovou vládou. (Děkuji, deep state, hluboký státe…)
Když se Trump po volbách 2020 choval hanebně, kritizoval jsem ho. A trumpisté mi namítnou: „… ha, ha, ha, máš Bidena! To jsi chtěl?“
Ne, to jsem nechtěl. Tento článek bude věnován malému segmentu populace – českým pravicovým „nevertrumpistům“. Jsou pravicoví a Trumpa považovali za takovou ostudu, že by ho nikdy nemohli volit.

Zbyly jim oči pro pláč

Joe Biden, starý, dobrý dělnický Joe ze Scrantonu v Pensylvánii, nyní žijící ve Wilmingtonu, Delaware, z chudé rodiny, ano, ten starý dobrý katolík, který denně chodí na mši svatou, je to tudíž reprezentant náboženské levice, kandidoval s heslem „návrat k normálu“.
„Normalita“, „normalizace“ byla hesla jeho kampaně. A mnozí lidé tomu věřili (já ani na chvíli). Pak vyhrál. Vyhrál těsně, ale suverénně. Asi tak jako Trump v roce 2016. Ten Bidenův výsledek v roce 2020 je zrcadlovým obrazem Trumpova výsledku v roce 2016. Pár desítek tisíc hlasů ve dvou, třech státech a mohlo to být opačně. V roce 2016 i v roce 2020.
A Trump se po volbách 2020 zachoval tak, jak všechny nejhorší karikatury z americké levice říkaly, že se zachová… Biden byl zvolen prezidentem a pravicoví „nevertrumpisté“ byli potěšeni. On kandidoval jako centrista. To byl ten apel, kterým pravicové nevertrumpisty získal. Byl prý „normální“. Byl to prý návrat do „normálu“.
Tomu nevertrumpisté věřili. A nyní jim zbylo co? Oči pro pláč? Bidenova vláda je jedna z nejradikálnějších v dějinách USA. Biden chce být nový FDR, nikoli jen LBJ, natož JFK. FDR jako Franklin Delano Roosevelt. Ten s „novým údělem“. Totální překopání vztahu federální vlády a člověka. Ne jako LBJ, Lyndon B. Johnson a jeho „Velká společnost“. On, LBJ, si myslel, že může zvládnout dva státní programy: porazit chudobu doma a porazit komunisty ve Vietnamu. V obou se mýlil, v obou prohrál.
No a JFK. Zemřel mladý, zemřel krásný, jeho manželka byla jednou z nejhezčích dívčin na světě, ale jako politik zase až tak moc neznamenal. Nejspíš by volby 1964 prohrál, ale měl to štěstí, že ho komunistická kulka odnesla na věčnost… A do říše snů a imaginace…

Zlo je ta druhá strana

Biden. Jakých je vlastně jeho prvních sto dnů? Nejhorší krize – zatím – je ta na hranicích. Je to imigrační krize. Ta může způsobit, že dnes opoziční republikáni získají většinu v obou komorách amerického Kongresu v roce 2022. A pak, ano, Biden a jeho vláda utrácejí jako opilí námořníci v přístavu. Ale toto mu nemohu vyčítat, protože takto fiskálně neodpovědné byly všechny americké vlády v tomto století a tisíciletí. Bush, Obama, Trump i Biden. Naše paní ministryně Maláčová se měla u koho učit…
„Nevertrumpisté“, naletěli jste. Starý dobrý Joe není starý dobrý Joe. Je to loutka v rukou radikální levice.
„Romane, koho bys volil, kdybys byl Američanem?“ zeptala se mě manželka, když si myslela, že jí to řeknu. Mýlila se, jak jsem řekl. Neřekl jsem jí to.
Takže, koho bych volil?
V naprosté většině případů bych nevolil. V Kalifornii (demokratický stát) a ani v Texasu (republikánský stát) bych nevolil prezidenta, jen kongresmany, senátory a místní úředníky. Trumpa bych nevolil.
Ale ve státech, kde na každém hlasu záleží? Ve státech jako Arizona, Wisconsin, Michigan, Georgia, Severní Karolína, Florida, Ohio, Pensylvánie? Koho bych tam volil?
Trumpa. Ne proto, že ho miluji, naopak, nesnáším ho. Ale proto, jaké zlo je ta strana druhá.
To byste nevěřili, ale na Slovensku žije člověk, který za tuto odpověď – kterou jsem vám právě dal – pořádá hony na čarodějnice a nejraději by vás upálil. Za to, že volíte stranu jinou než tu „správnou“. Jmenuje se Martin Šimečka.
V letech 2008–09 jsem potkal člověka, který pracoval na vysoké pozici v kanceláři viceprezidenta Dicka Cheneyho. Tehdejší americký prezident, George W. Bush, na něho hodil nevděčný úkol. Jako například arménský a turecký problém. Tj. zabývali se poslední roky vlády otázkou, či uznat nebo neuznat genocidu, to slovo. Nakonec se rozhodli neuznat, Turecko bylo důležitý spojenec.
Joe Biden pojmenoval pravdu pravdou. Byla to genocida. Bůh mu žehnej. Budu ho ještě mnohokrát kritizovat, ale toto mu nikdo „neodpáře“. Pravda je pravdou. Bůh mu žehnej.

Biden a jeho vláda utrácejí jako opilí námořníci v přístavu. Ale takto fiskálně neodpovědné byly vlastně všechny americké vlády v tomto století.

Vyšlo v Lidových novinách dne 6.5.2021

První agrese byla vůči Polsku, které mělo svůj stát mnohem dřív než moskevská Rus (Rusové si sami stát založit nedokázali, museli to pro ně udělat Vikingové, konkrétně Rurikovci). Polsko bylo historickým královstvím stejně jako to české. Šlo o trojí dělení Polska v sedmdesátých až devadesátých letech 18. století. Rusko nebylo jediným agresorem, také Prusko. A Marie Terezie, když viděla, že si tyto dvě predátorské mocnosti rozdělují Polsko, si vzala svůj díl (udělala dobře, Poláci byli kulturně, společensky i politicky nejsvobodnější v rakouském záboru.)

Expanze na západ
Polsko nikdy nebylo součástí ruské říše a na rozdíl od ní nebylo pravoslavné, ale katolické – ruský Drang nach Westen byl expanzí na západ a agresí. Poté rusko-švédská válka v letech 1808 až 1809, kdy Rusko napadlo Švédsko a expandovalo na západ – obsadilo a přisvojilo si Finsko, do té doby součást švédského království. Finové i Švédové jsou luteráni, nikoli pravoslavní, a dodnes kulturně blízcí. Švédština je druhým jazykem Finska a mnozí jeho občané etničtí Švédové. A je to neslovanský národ. Ruská agrese a expanze neměla žádné morální opodstatnění.Po vítězství rudých v občanské válce v letech 1918 až 1920 v Rusku se vítězná strana (bolševici, komunisté) a její Rudá armáda nezastavily na hranicích Ruska, nýbrž napadly a dopustily se otevřené agrese vůči Polsku. Rudá armáda chtěla Polskem prorazit až do Německa, což byla první otevřená ozbrojená agrese komunismu vůči Západu.

První světová válka, nikoli lokální konflikt, začala tím, že Rusko napadlo Rakousko-Uhersko, jež zaútočilo na Srbsko, protože jeho tajná služba zavraždila následníka trůnu, byť srbská vláda rozkaz nevydala. Způsobil to vražedný kult, který ovládal srbskou tajnou službu a odstranil už předtím srbského krále a chtěl i rakouského císaře. Měla to být trestná expedice vůči režimu v rukou zločinců. Rusko však do konfliktu zasáhlo „na ochranu malého Srbska“ a vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku.

Německo pak chtělo pomoci svému spojenci, proto vstoupilo do války proti Rusku, a mělo nehorázné požadavky vůči Francii, jež je odmítla. Následně porušilo neutralitu Belgie, proto do války vstoupila Velká Británie. Za to, že první světová válka nezůstala omezeným rakousko-srbským konfliktem, nejvíc mohou Rusko a Německo.

Po vítězství rudých v občanské válce v letech 1918 až 1920 v Rusku se vítězná strana (bolševici, komunisté) a její Rudá armáda nezastavily na hranicích Ruska, nýbrž napadly a dopustily se otevřené agrese vůči Polsku. Rudá armáda chtěla Polskem prorazit až do Německa, což byla první otevřená ozbrojená agrese komunismu vůči Západu.

Sedm proher

Po paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939 Německo a Sovětský svaz nejen napadly a rozdělily si Polsko, ale sovětské Rusko přepadlo v zimní válce v letech 1939 až 1940 malé Finsko, v roce 1940 expandovalo do Pobaltí a obsadilo malé země Estonsko, Lotyšsko, Litvu a od Rumunska odtrhlo Besarábii, dnešní Moldavsko. Ani jedna z těchto pěti zemí nebyla slovanská a každá měla právo na sebeurčení a nezávislost. Sovětský svaz ruskou říši v komunistické reinkarnaci rozšířil až po Labe a Šumavu. Pro srovnání, car Alexandr dovedl svou armádu v roce 1814 až do Paříže při porážce Napoleona, ale pak ji z Evropy, tedy Francie, Německa, Čech, Rakouska, Uher stáhl.

To Stalin neudělal.

Argument, že kdysi byly součástí ruské říše, a tudíž Sovětský svaz (s komunistickým, nikoli carským režimem) je měl právo obsadit, je stejně relevantní (tedy stejně absurdní a stupidní) jako ten, že proto má nyní Francie právo napadnout a obsadit Alžírsko, Británie Indii, Rakousko Česko, či Maďarsko Slovensko, Chorvatsko, Sedmihradsko…

Je záslužné, že Sovětský svaz ve druhé světové válce porazil nacistické Německo, ale už méně, že „osvobozeným“ zemím neponechal svobodu a nezávislost, nýbrž v nich (stejně jako předtím Hitler) dosadil k moci loutkové komunistické režimy, udělal si z nich satelity, de facto kolonie. Jinými slovy, Sovětský svaz ruskou říši v komunistické reinkarnaci rozšířil až po Labe a Šumavu. Pro srovnání, car Alexandr dovedl svou armádu v roce 1814 až do Paříže při porážce Napoleona, ale pak ji z Evropy, tedy Francie, Německa, Čech, Rakouska, Uher stáhl. To Stalin neudělal.

Následně Maďarsko 1956, Československo 1968. Takže, Rusko nebylo vždy mírumilovné, neagresivní, neexpanzionistické… Tím nechci říci, že bylo jedinou agresivní, predátorskou mocností v dějinách. Nikoli, každá země, když nabyla určité moci, se stala vůči někomu agresivní. Taková je lidská přirozenost. Ale je naivní a trapné tvrdit, že jedině Rusko nikdy nebylo. A nyní, pokud jde o mýtus o jeho neporazitelnosti:Rusko bylo poraženo v Krymské válce v letech 1853 až 1856.Rusko bylo poraženo – drtivě – v rusko-japonské válce v letech 1904 až 1905.Rusko bylo poraženo v první světové válce v letech 1914 až 1918 a opět drtivě.Sovětské Rusko bylo poraženo ve své agresi vůči Polsku v roce 1920.Sovětské Rusko bylo poraženo ve své agresi vůči Finsku v letech 1939 až 1940.Sovětský svaz byl deklasujícím způsobem poražen v Afghánistánu v letech 1979 až 1988.Sovětský svaz prohrál studenou válku a rozpadl se.

Rusko, stejně jako každá jiná země v dějinách, mnohokrát zvítězilo a bylo poraženo. A mnohokrát bude.

Vyšlo v České pozici 26.2.2021

Na článek Václava Makrlíka Proč Západ nenávidí Rusko aneb Historická fakta o ruské rozpínavosti zareagoval Roman Joch. Dle něho Rusko nebylo vždy mírumilovné, neagresivní a neexpanzionistické…

Václav Makrlík ve svém článku Proč Západ nenávidí Rusko aneb Historická fakta o ruské rozpínavosti kromě jiného sugerovává dvě teze: Rusko nikdy Západ nenapadlo, vždy Západ napadl Rusko (Napoleon, Hitler) – a Rusko vždy zvítězilo. Ani jedna není pravdivá. Nebudu popisovat expanzi Ruska od dob Ivana Hrozného na Sibiř, ani jeho expanzi za Kavkaz, ani do Střední Asie. Zmíním se jen o expanzi a agresích vůči Západu, Evropě. A také o tom, které války prohrálo.

První agrese byla vůči Polsku, které mělo svůj stát mnohem dřív než moskevská Rus (Rusové si sami stát založit nedokázali, museli to pro ně udělat Vikingové, konkrétně Rurikovci). Polsko bylo historickým královstvím stejně jako to české. Šlo o trojí dělení Polska v sedmdesátých až devadesátých letech 18. století. Rusko nebylo jediným agresorem, také Prusko. A Marie Terezie, když viděla, že si tyto dvě predátorské mocnosti rozdělují Polsko, si vzala svůj díl (udělala dobře, Poláci byli kulturně, společensky i politicky nejsvobodnější v rakouském záboru.)

Expanze na západ

Polsko nikdy nebylo součástí ruské říše a na rozdíl od ní nebylo pravoslavné, ale katolické – ruskýDrang nach Westen byl expanzí na západ a agresí. Poté rusko-švédská válka v letech 1808 až 1809, kdy Rusko napadlo Švédsko a expandovalo na západ – obsadilo a přisvojilo si Finsko, do té doby součást švédského království. Finové i Švédové jsou luteráni, nikoli pravoslavní, a dodnes kulturně blízcí. Švédština je druhým jazykem Finska a mnozí jeho občané etničtí Švédové. A je to neslovanský národ. Ruská agrese a expanze neměla žádné morální opodstatnění.

První světová válka, nikoli lokální konflikt, začala tím, že Rusko napadlo Rakousko-Uhersko, jež zaútočilo na Srbsko, protože jeho tajná služba zavraždila následníka trůnu, byť srbská vláda rozkaz nevydala. Způsobil to vražedný kult, který ovládal srbskou tajnou službu a odstranil už předtím srbského krále a chtěl i rakouského císaře. Měla to být trestná expedice vůči režimu v rukou zločinců. Rusko však do konfliktu zasáhlo „na ochranu malého Srbska“ a vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku.

Německo pak chtělo pomoci svému spojenci, proto vstoupilo do války proti Rusku, a mělo nehorázné požadavky vůči Francii, jež je odmítla. Následně porušilo neutralitu Belgie, proto do války vstoupila Velká Británie. Za to, že první světová válka nezůstala omezeným rakousko-srbským konfliktem, nejvíc mohou Rusko a Německo.

Po vítězství rudých v občanské válce v letech 1918 až 1920 v Rusku se vítězná strana (bolševici, komunisté) a její Rudá armáda nezastavily na hranicích Ruska, nýbrž napadly a dopustily se otevřené agrese vůči Polsku. Rudá armáda chtěla Polskem prorazit až do Německa, což byla první otevřená ozbrojená agrese komunismu vůči Západu.

Sedm proher

Po paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939 Německo a Sovětský svaz nejen napadly a rozdělily si Polsko, ale sovětské Rusko přepadlo v zimní válce v letech 1939 až 1940 malé Finsko, v roce 1940 expandovalo do Pobaltí a obsadilo malé země Estonsko, Lotyšsko, Litvu a od Rumunska odtrhlo Besarábii, dnešní Moldavsko. Ani jedna z těchto pěti zemí nebyla slovanská a každá měla právo na sebeurčení a nezávislost.

Argument, že kdysi byly součástí ruské říše, a tudíž Sovětský svaz (s komunistickým, nikoli carským režimem) je měl právo obsadit, je stejně relevantní (tedy stejně absurdní a stupidní) jako ten, že proto má nyní Francie právo napadnout a obsadit Alžírsko, Británie Indii, Rakousko Česko, či Maďarsko Slovensko, Chorvatsko, Sedmihradsko…

Je záslužné, že Sovětský svaz ve druhé světové válce porazil nacistické Německo, ale už méně, že „osvobozeným“ zemím neponechal svobodu a nezávislost, nýbrž v nich (stejně jako předtím Hitler) dosadil k moci loutkové komunistické režimy, udělal si z nich satelity, de facto kolonie. Jinými slovy, Sovětský svaz ruskou říši v komunistické reinkarnaci rozšířil až po Labe a Šumavu. Pro srovnání, car Alexandr dovedl svou armádu v roce 1814 až do Paříže při porážce Napoleona, ale pak ji z Evropy, tedy Francie, Německa, Čech, Rakouska, Uher stáhl. To Stalin neudělal.

Následně Maďarsko 1956, Československo 1968. Takže, Rusko nebylo vždy mírumilovné, neagresivní, neexpanzionistické… Tím nechci říci, že bylo jedinou agresivní, predátorskou mocností v dějinách. Nikoli, každá země, když nabyla určité moci, se stala vůči někomu agresivní. Taková je lidská přirozenost. Ale je naivní a trapné tvrdit, že jedině Rusko nikdy nebylo. A nyní, pokud jde o mýtus o jeho neporazitelnosti:

• Rusko bylo poraženo v Krymské válce v letech 1853 až 1856.
• Rusko bylo poraženo – drtivě – v rusko-japonské válce v letech 1904 až 1905.
• Rusko bylo poraženo v první světové válce v letech 1914 až 1918 a opět drtivě.
• Sovětské Rusko bylo poraženo ve své agresi vůči Polsku v roce 1920.
• Sovětské Rusko bylo poraženo ve své agresi vůči Finsku v letech 1939 až 1940.
• Sovětský svaz byl deklasujícím způsobem poražen v Afghánistánu v letech 1979 až 1988.
• Sovětský svaz prohrál studenou válku a rozpadl se.

Rusko, stejně jako každá jiná země v dějinách, mnohokrát zvítězilo a bylo poraženo. A mnohokrát bude.

Vyšlo dne 26.02.2021 na ceskapozice.cz