Naše vlast zažila téměř půl roku prezidentskou kampaň a zaplať Bůh, že již nepokračuje a prezident byl vybrán. Roman Joch připomíná cyničnost, která se právě v nich projevila. Jak utichly zápasy o prezidenta, pokračují další boje. Zrovna jednomu bude rok …

Pořízeno v časech inflačních.

Martin Soldát: Romane, co nám prozradily volby o české politické scéně a veřejném prostoru?

Roman Joch: Mnozí z nás nemají soudnost a nezváží reálné šance být prezidentem. Voliči to částečně pochopili a prvním dvěma dali výrazně více hlasů než třetí kandidátce a zbylým účastníkům. Myslím si, že voliči toužili po polarizaci – buď z jedné části společnosti či druhé části společnosti. Jde o cosi velmi překvapivého. Čekal jsem, že jak generál Petr Pavel, tak i Andrej Babiš, oba postoupí do druhého kola. Nečekal jsem, že jejich odstup bude až tak výrazný. Nepředpokládal jsem, že nechají za sebou Danuši Nerudovou s odstupem dvaceti procent.

MS: O čem to svědčí?

RJ: Česká společnost se dělí do dvou politických národů. S touto skutečností jsme se mohli potkat i v minulosti: Zeman versus kandidáti proti němu. Ti, kdo postoupili do druhého kola, reprezentují politické názory.

MS: O čem si myslíte, že bylo skrýváno a co bylo příliš zdůrazněno?

RJ: Andrej Babiš je známý, čitelný politik. Dle názoru některých „maká“ pro lidi, ale podle názoru jiných se jedná o chaota, jenž není důstojnou osobou. Generál Pavel působil mnohem tajemněji. Příliš se nesnažil vyjadřovat ke konkrétním politickým otázkám, aby nikoho neodpudil, aby spíše sjednocoval. Více kladl důraz na svou personu, co by důstojný člověk, voják, jenž sloužil zemi. Přiznal: ano, z komunistického režimu mám škraloup, ale posledních 33 let jsem dobře sloužil vlasti. Byl méně známou osobností, a proto se kandidáti snažili skrývat své názory na konkrétní politické otázky, protože by tím vždy někoho „naštvali“. Tuto skutečnost bych jim nevyčítal, protože to k logice náleží. Co bylo příliš zdůrazněno? Vlastně mne ani nenapadá, že by bylo něco zdůrazněno.

MS: Neakcentovala se ve volbách příliš historie? Je podstatné si vybírat podle historie? Nevede její přílišné zdůraznění k chybám v budoucnosti? Existují dva přístupy: člověk kráčející dopředu cítí determinovanost minulostí a člověk ovlivněný minulostí, který místo, aby se díval kupředu, hledí dozadu, ale přitom se přesto snaží kráčet kupředu. Jak na tuto skutečnost nahlížíte?      

RJ: Zohledněme minulost, ale neměla by být hlavním motivem. Veškeré volby by měly směřovat do budoucna – nesnažme se zabřednout v tom, co se stalo, ale usilujme, co má být, ale také co chceme, aby bylo. Na minulost nejde zapomenout. Není-li minulost u pana Babiše a Pavla optimální, měl by požádat o odpuštění, avšak nesmí udělat prohřešek, protože poté odpuštění nedojde. I zde platí: jednou a dost, jelikož poté si volič vybere dalšího kandidáta.

… Historie a její význam …

MS: Proč si my Češi vybíráme lidi s takovou zvláštní minulostí? Co to je? Neprojevuje se tam naše neschopnost, kverulanství? Podíváte-li se na naše prezidenty, zjistíte, že Václav Havel představoval mučedníka minulosti, Václav Klaus i Miloš Zeman reprezentovali „šedou zónu“. Nyní se o úřad uchází ti, kteří vstoupili do komunistické strany v době normalizace, aby uskutečnili své cíle. Není v tom přítomna mladická „poblázněnost“, případně v tom spatřujete bytostný kalkul? Nejsme svědky dalšího poklesu nároků na prezidenta?

RJ: Nešlo o mladickou nerozvážnost. Právě z té se mohl stát stalinistou v padesátých letech. Jedním z nich byl i spisovatel a disident Pavel Kohout. Poté toho litoval. Šlo o dobu nadšení. Být komunistou v době normalizace znamenalo cynismus. Viděl bych v tom kariérismus konkrétních lidí. Vydám se touto cestou, a proto vstoupím do strany, případně se stanu konfidentem státní bezpečnosti. Ptejme se: provedli lidé ve straně dostatečnou sebereflexi?

MS: Oba pánové tu méně tu více šli cestou doporučení českého psychiatra Miroslava Plzáka: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Nehodila by se spíše omluva? Mea culpa, mea maxima culpa. Co volba takových kandidátů vypovídá o voličích?    

RJ: Jednoduché – stali jsme se cyniky. Minulost kandidátů jí vadí méně než před třiceti lety. Někdo tomu říká pragmatismus, ale poté by se pragmatismus stal ošklivým slovem.

MS: Existuje slovo jako oportunismus. Je to zásadní?

RJ: Ukazuje se, že spojitost kandidátů s minulostí je důležitá pro voliče čím dál tím méně. Převažuje cost – benefit analýza, co mi to osobně přinese. Argument pro prezidenta Babiše: znovu to „natřeme“ pražským elitám a je ochoten rozdávat peníze těm jako já. Argument pro generála Pavla zní: U něj máme jistotu, že zachová prozápadní orientaci a nebude dělat takovou ostudu, jako to dělal současný prezident Miloš Zeman. Jsem přesvědčen, že si dnešní voliči si kandidáty neidealizují a netouží po liliově čisté a poskvrněné minulosti. Sám za sebe usiluji garantovat prozápadní orientaci a důstojné vystupování v úřadu, a proto hlasuji pro generála Petra Pavla.

… Poznámky k cynismu …

MS: Zmínili jsme, že pociťujete jistý cynismus v prezidentské kampani, že podporujeme kandidáty, kteří mají komunistickou minulost. Je nutné tuto skutečnost připomínat po 33 letech, pokud vnímáte, že kandidáti prokázali odlišný přístup ve svém profesním životě.

RJ: U obou kandidátů lze tvrdit, že nešlo o komunisty „z přesvědčení“, ale spíše z oportunistických důvodů – tedy kariéristy. Jeden z nich se dal na byznys. Vybudoval svůj holding za pomocí státních i evropských dotací, zatímco druhý pokračoval ve službě v armádě a jako důstojníkovi a pak generálovi v demokratické armádě mu nejde nic vytknout. Můžeme zmínit: 33 let služby bylo částečnou kompenzací, že z kariéristických důvodů vstoupil do partaje.

MS: Bylo angažmá Petra Pavla v armádě svobodného státu i ve službách NATO dostatečnou kompenzací za vstup do KSČ?

RJ: Snad to tak lze pojmout. Stále zde zůstává nepříjemné podezření, že pokud by nedošlo ke změně režimu, nadále by sloužil i bývalému. S jistotou tuto skutečnost nemůžeme vyloučit.

MS: Hledíme-li do budoucna, jak moc má občan akcentovat minulost? Jak silná je stopa minulosti v mysli člověka, pokud hledí do budoucna – a to nejen u nás, ale i v sousedních zemích střední Evropy?

RJ: Komunistická ideologie je slabá, nehrozí návrat komunistů k moci. Dokonce se komunistická strana ani nedostala do poslanecké sněmovny. Nejde o tak palčivou otázku jako po pádu režimu. Tyto skutečnosti máme „uzavřeny“ ve skříňce s názvem minulost. Nikdo to až tak příliš neprožíval. Spíše jsme se v těchto volbách tázali: kdo zosobňuje důstojnějšího reprezentanta státu? Kdo je pravdomluvnější? U koho je větší orientace na naše západní spojence? Tyto podmínky více splňoval generál Pavel. Nejsilnější argument pro Andreje Babiše zní – tento politik zosobňuje lídra opozice, a proto všichni nespokojení s vývojem by ho měli přirozeně preferovat.

MS: Jsme cyničtí, protože nemáme odpovídající kandidáty, třebaže jsme středně velkou zemí, nebo jsme si všichni „zadali“ s režimem? Jak naložit s cynismem doby?

RJ: Snad úplně všichni nezcyničtěli.

MS: Nezažili jsme období plamenných komunistických začátků a jsme odchovanci cynického normalizačního období.

RJ: Mnozí z nás ano, ale asi jde o odcházející generaci. Sám jsem normalizační režim zažil, avšak považuji se za muže středního věku. Dnes však přichází mnohem mladší voliči, kteří komunistické období šedi nezažili. Vím, že například v ODS oslovili mnohé členy. Spekulovalo se o Petru Fialovi, Tomáši Pojarovi, Sašovi Vondrovi, Miloši Vystrčilovi, Miroslavě Němcové. Každý z nich nominaci odmítl, poněvadž nechtěl podstoupit martýrium prezidentské kampaně a vyhrabávání špíny, zostouzení v médiích ze strany protikandidátů. Výše uvedení asi vnitřně zvážili: toto nejsem ochoten podstoupit. Ne snad, že bychom lidi neměli, ale politické kampaně se stávají „kydání“ špíny, poněvadž vždy existují nějací protikandidáti. Lidé si říkají: toto mi není zapotřebí. Volby do senátu a poslanecké sněmovny se odehrávají v mírnější atmosféře, a proto se tam špíny nedává. Když ano, poté proti straně jako celku, ovšem volba prezidentská je tak personifikovaná, že člověk nutně musí vědět, že na něj „vyhrabou“ nějaké prohřešky, případně si něco vymyslí, tedy něco, co vůbec není pravda, a lidé si řeknou: na každém šprochu, pravdy trochu.

MS: Nepředstavovali jsme si toto v devadesátých letech?

RJ: Takové úrovně jsme nezažili. Kdysi jsem četl esej, jenž se netýkal České republiky, ale moderní republiky ve všech západních zemí. Autor tvrdil, že úspěšným politikem může být ten mající tři vlastnosti: hroší kůži, za druhé neuvěřitelné ambice a ego a za třetí překypuje energií a neví, co s ní. Chybí-li mu jedna ze tří věcí, nemá šanci proniknout do společenství.

MS: Platí toto u kandidátů? Možná to platí u Andreje Babiše, ale spatřuje tyto kvality u Petra Pavla?

RJ: Především u pana Andreje Babiše …

MS: Rozhoduje člověk sám, je tam on, nebo se potkáváme s loutkou, jež se nechá vodit a za ni rozhoduje někdo jiný?

RJ: Tato trojkombinace platí pro lidi, kteří touží po představených v exekutivě – v Americe, Francii prezident u nás prezident. To znamená lídr strany. Tyto charakteristicky neplatí u českého prezidenta.

MS: Proč? Vždyť prezident v České republice začal udávat tón.

RJ: Vezměme si Petra Pavla. Má ambice, nevystupuje energicky, ale spíše skromně, poněvadž mluví rozvážně. Co hroší kůže? Určitě si říká: jako voják to snesu. Nejde o apriorní přístup, ale spíše fakt, že občas je pod palbou. Ve veřejném životě to nejsou kulky, ale hnůj.

MS: Neohrožuje minulost pohledy mladých lidí na volbu prezidenta? Bude pro ně Petr Pavel dostatečně přesvědčivý, nebo to zásadní jeho téma byla služba vlasti v NATO? Oba dva jsme v prvním kole podpořili právě pana Pavla. 

RJ: Při pohledu na kandidáty, jinou možnost jsem neměl.

MS: Jak nahlížíte na skutečnost, že se kolem něj utvořila jednota a suita poražených kandidátů ho bude doprovázet?

RJ: Andrej Babiš se ukázal jako více polarizující osobnost, má svůj „fanklub“ věrných čítajících asi třetinu, kteří mu zajistí velmi slušné postavení, coby lídra strany, ale zároveň má velmi negativní reputaci u mnohých dalších. Generál Pavel nevyvolává takové emoce jako jeho soupeř. Andrej Babiš u menšiny vyvolává kladné a u většiny vyvolává velmi záporné. To je důvod, proč se u generála Pavla vytvořila suita podpory různých v prvním kole poražených osobností.

MS: Může to pomoct?

RJ: Možná to vyvolá dynamiku a v angličtině se tento termín překládá jako „momentum“. Lidé si uvědomí: ten to asi vyhraje, a proto ho také budu volit, poněvadž mnozí váhající mají tendenci se přiklonit k tomu, o kom si myslí, že bude vítězný. Lze konstatovat, že dynamika zde vystupuje jako sebe se naplňující proroctví. Komu se povede získat právě dynamiku, je na tom lépe.

MS: Co volba udělá se svědomím voliče? Neuleví se mu, pokud do volební urny hodím prázdnou obálku?

RJ: Vím, že někteří z nás to udělali. Takových bude menšina. Na internetu koloval recesistický vtip: existuje kandidátní lístek mající podobu těch, které házíme do urny. Tam bylo napsáno: Karel Habsbursko – lotrinský jako funkce: král český, markrabě moravský, kníže slezský atd. Někdo si tento lístek vytiskl a hodil ho tam. Tím se jeho hlas stal neplatným. Někdo si jako výraz protestu vybral prázdnou obálku.

… Pravda v prezidentské kampani? …

MS: Zmínil jste slovo pravda, pravdomluvnost. Jakou hodnotu měla právě v prezidentské volbě? Neklame se? Nevytváříme si tím iluzi o dosažení pravdy ve veřejném prostoru? Víme, že pravdě se mnozí z nás vysmívají a kdo se ji snaží hledat, vybral si náročný, někdy sisyfovský úkol. Mluvíte-li o pravdomluvném člověku 21. století, užívá méně lží a polopravd? Stačí si všimnout prohlášení pana Petra Pavla: dost bylo lží, se mnou přichází řád … Neměli bychom proto ke slovu pravda přistupovat pokorněji, protože jako jedinci jsme stěží schopni nahlédnout faktu?        

RJ: Myslím si, že změna volby prezidenta z nepřímé volby na přímou vždy do společnosti přinesla mnohem více emocí. Slova označující vzácné hodnoty jako například pravda se následně používají inflačně. Tomu se však nevyhneme, protože v binární volbě, kde jeden se stane prezidentem, emoce dosahují vrcholu a někteří lidé se domnívají, že jakýkoliv argument – i naprosto laciný – je dobrý, pokud někoho přesvědčí, či odradí.

MS: Slovo pravda vyslovené táborem podporující pana generála Pavla může být i nepatřičné?

RJ: Možná své postoje někteří myslí vážně, že v Čechách bude návrat k pravdomluvnosti oproti končícímu prezidentovi. Mnozí jedinci se ke slovu pravda hlásí i díky spojitosti hesla na prezidentské standartě – Pravda vítězí. Tam se vyvolávala asociace s Masarykem. Tím podprahově získávali podporu pro pana generála.

MS: Nezapomínejme, že nápis na české standartě je zkrácením biblické teze: pravda Páně vítězí a vnímavý pozorovatel dodává: … i když na čas poražena bývá. To znamená, že se odkazuje na transcendentní bytost – Pánaboha. Jaký je rozdíl slyšet dnes ve srovnání s minulostí, slovo pravda při volbách? 

RJ: Tehdy slovo pravda znělo opravdověji. Nyní jsme se přesunuli do „standardní“ doby. Vede-li někdo kampaň, musí říkat různě věci. Neříkám, že jsem cyničtější vůči pravdě, ale jsem cyničtějším vůči volebním kampaním.

… Podoba kampaně …

MS: Vás zaujala prezidentská kampaň nějakého z kandidátů?

RJ: Velice dlouho jsem neměl žádného kandidáta, ale krátce před prvním kolem prezidentské volby jsem se rozhodl, že budu volit jednoho z kandidátů. Nikdo mne nepřesvědčil či neoslovil.

MS: Nakonec jste volil pana Pavla, že?

RJ: Ne, že by byl ideální, ale že je přijatelný. Nebude v zahraniční dělat ostudu, umí reprezentovat a v zahraničně politické orientaci na Západ bude solidní.

MS: Probíhá-li politická kampaň, využíváte mentálního filtru, kterým k sobě nepouštíte jisté informace, které ostatní jedinci mohou brát jako cosi relevantního?     

RJ: Jsem opatrnější a v této kampani jsem hodnotil, jak kdo zareagoval. Například první tisková konference Andreje Babiše po oznámení výsledků prvního kola se nesla v konfrontačním tónu. Jednoduše to přehnal. Sice bude mobilizovat voliče, ale spíš pro generála Petra Pavla, jenž působil přirozeně a lidsky.

MS: Agresivita v kampani kandidáta neukazuje na klady samotného kandidáta.

RJ: Andrej Babiš přišel s kartou, že on je kandidát za mír, zatímco někdo jiný, a všichni věděli, kdo jiný, podporuje válku. Myslím si, že tento přístup je podpásový. Svým způsobem jde o laciný argument. Vnímavý člověk přece ví, že nikdo nechce, aby vypukla otevřená válka mezi námi a Ruskem. Tvrdí-li někdo, že to druhá strana chce, jde o podceňování voličů. Mezi námi žijí ti, kteří si to přesto myslí, ale celkově jde o falešný tah. Ptejme se, co je opravdu diplomatická politika versus válka? Máme nechat padnout Ukrajinu? Nepřiblížíme se náhodou tím více válce? Rusko se přece směrem na západ nezastaví. Naopak neúspěch Ruska na Ukrajině může zajistit mír. Zkrátka – není to jednoduchá odpověď například na problematiku války na Ukrajině.

MS: Jak byste koncipoval kampaň, pokud by se vás někdo zeptal? Ptám se vás, protože jste v devadesátých letech pomáhal Občanské demokratické alianci.

RJ: Psala se devadesátá léta.

MS: Člověk od Občanské demokratické aliance dostal program, jenž vycházel ze selské analýzy skutečnosti, a kandidáti ODA nabízeli odpovědi: co s tím?

RJ: Svým způsobem šlo o unikum, protože s ničím takovým jsme se nepotkali.

MS: Byli jsme svědky apelu kandidátů na selský rozum, přiblížení se k pravdě, či snaha uvést voliče do problematiky. Dá se s tím něco dělat, či jsme odsouzeni k potlačení mohutnosti rozumu a při volbách budou vítězit nestálé emoce?  

RJ: Víte, stále věřím v rozum, ale přítomnost emocí je zásadní. Máme-li systém poměrného zastoupení, dvacetiprocentní zisk parlamentní strany není špatný. V druhém kole prezidentských voleb však potřebujete pro kandidáta padesát procent a jeden hlas, jinak neuspějete. Právě tam se oslabuje důraz na racionalitu, než v předchozím případě.

MS: Nezaplaví emoce veřejný prostor?              

RJ: Možná čas mezi prvním a druhým kolem by se měl zkrátit na jeden týden. Podobné je to v senátních volbách. A to proto, aby rozdělení národa se neprodlužovalo. Ať se po týdnu znovu volí a vybere se náš prezident. Poté se nebudeme muset trápit dva týdny emocemi, útoky, které by jinak nepřicházely. Mně samotnému by se to líbilo.

… Marketing a politická kampaň …

MS: Jak přistupujete k marketingu v politice – například ve skončených prezidentských volbách? Lidé z této profese vám doporučí, co, kdy, kde máte říkat, jak se oblékat atd. Nevede to k devalvaci politiky? Kde vidíte limity? Sám jste přiznal, že kampaním v politice nevěnujete pozornost.

RJ: Marketing není rozhodující. Neměl by se přeceňovat, ale přece má svou užitečnou funkci – poradit, jakým frázím by se měl kandidát vyhnout – jak výběrem jiných slov stejnou myšlenku podat tak, aby nevzbudila přílišnou reakci. Ano, marketing v oblasti slov může hrát svou roli, ale kandidát, aby měl šanci, musí být důvěryhodný, musí mít nějaký příběh. Musí zosobňovat něco pozitivního. Zatřetí – a v tom spočívala chyba Andreje Babiše – může působit jako červený hadr na býka. Myslím tím projev „proti všem“. Domnívám se, že by kandidát měl nabídnout pozitivnější vizi.

MS: Petr Pavel vystupuje jako garant řádu, pan Babiš se prezentuje jako ten, kdo bude ochoten ukončit válku.

RJ: Taková formulace je přijatelná. On právě díky marketingové kampani vytvořil zdání, že je kandidát míru, jsem diplomat – nejsem voják, nechci válku. Takový marketing nepovažuji za správný. Dobrý přístup by byl asi tento: využiji styky, které mám, abychom uspořádali konferenci. Taková vize by byla pozitivní.

MS: Uskutečnila by se pak tato konference, pokud by ji svolával pan Andrej Babiš?

RJ: Pochybuji.

MS: Věnujme se jedné skutečnosti – dobře znáte pozadí kampaně baronky Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Sázeli při své prezentaci při volbách na politický marketing?

RJ: Margaret Thatcherová nekandidovala na hlavu státu, ale na premiéra, jenž je stranicky vyhrocený. Jde o rozdíl. Vždy zdůraznila, že je conviction politician – ne consensus politician. Nabízím vám své přesvědčení, o níž jsem přesvědčena a nebudu za každou cenu ustupovat konsensu.

MS: Ronald Reagan dokázal vtipně a duchaplně reagovat … Domníváte se, že ti, kteří mají osobní charisma a dokážou své postoje lapidárně formulovat, marketing nepotřebují, nebo je jím dán nový impuls? Nádherně to lze vidět u premiéra Petra Fialy, jenž změnil po vstupu do politiky svou vizáž.

RJ: Předpokládám, že mu asi poradili.

MS: Jak tuto skutečnost vnímáte? Jedinec, který je dostatečně věrohodný, je manipulován.  

RJ: Existují ti s talentem. Ronald Reagan. Měl velké zkušenosti s kamerami a v diskusích se projevil jako vtipný. Napadají mne dva. V roce 1980. Ptal se: Co je to recese? Odpovídal: Když soused přijde o práci. Dále: Co je to deprese: když vy přijdete o práci. Co je to oživení? To je, pokud Jimmy Carter přijde o práci. Ten druhý vtip pochází z druhé prezidentské kampaně z roku 1984. V té době byl považován za nejstaršího prezidenta, ale v současnosti ho překonal Donald Trump a Joe Biden. Někteří by byli ochotni udělat z věku téma kampaně, ale Ronald Reagan se usmál: ano, někteří by z toho mohli udělat téma kampaně, ale slibuji, že mládí a nezkušenost oponenta nepoužiji proti němu. Jeho protikandidát se také začal smát. Všichni zúčastnění věděli, že šlo o povedený vtip – nešlo o urážku. Z jeho handicapu se stal vtip.

MS: Takového okamžiky jste našel i v české prezidentské kampani?

RJ: Velmi mne zaujala stručnost odpovědí Petra Pavla. Ostatní vysvětlovali, vysvětlovali. Měl nejkratší odpovědi. Přemýšlel jsem, jestli je to dobré, či ne, ale nakonec jsem uznal, že jde o dobrou skutečnost. Projevuje se tím jako rázný člověk, jenž by rád více konat, než řečnit. To mu snad v kampani pomohlo – ne neublížilo.

… Prezident jako symbol …

MS: Prezident je symbolická role. Symbol je viditelné znamení neviditelné skutečnosti. Jak se to vztahuje k českému prezidentství? Co reprezentuje?

RJ: Je symbolem státnosti a v našich myslích je tento fakt přítomen. Sedí na Hradě, kde se nachází korunovační klenoty. Vlastně představuje momentálního držitele moci. Naše historie je doprovázena králi, ale nyní máme prezidenty.

MS: Ptal jsem se proto, že prezident se má v ústavě vymezené pravomoci, ale zásadní je jednání, které v ústavě uvedeno není. Co byte očekával od prezidenta? Co vám tam chybělo?

RJ: U Miloše Zemana jsem mi chybělo mnohé. I kdybych nesouhlasil s názory Václava Havla či Václava Klause, věděl jsem, že mají touhu zachovávat důstojnost úřadu. To se panu prezidentovi Zemanovi nepovedlo, protože býval nanejvýš potěšen, mohl-li někoho naštvat. Vlastně se podílel na degradaci prezidentské funkce. Kéž bychom se vrátili do časů důstojnosti prezidentské funkce jako Václava Havla či Václava Klause.

Projekt “Hovoří k Vám doktor Joch” realizuje Institut pro péči o kulturní a intelektuální dědictví z. s. Rozhovory připravuje a moderuje Martin Soldát.

Všechny rozhovory najdete zde: http://ippkid.cz/category/doktor-joch/

Svatojánské slavnosti Navalis  na Vltavě měla letos ozvláštnit Armáda České republiky přeletem pěti stíhaček nad Karlovým mostem. Ale neozvláštní. Proti se postavil primátor Hřib.

„Tento způsob vytěžování historického centra považuji za neuctivý a nekulturní. Považuji za krajně nevhodné propojovat církevní témata s armádou. S ohledem na aktuální situaci ve světě, poznamenanou na mnoha místech soupeřením militantních náboženských skupin, je to dnes nevhodné více než kdy jindy.” Průlet by podle něj také zbytečně ohrozil vodní ptactvo. To je, po pravdě řečeno, hodně kostrbaté zdůvodnění…

Novodobí hipíci

Navalis ovšem nejsou církevní slavnosti, ani je církev neorganizuje. Jde o lidovou veselici, „hudbu na vodě“ (Musica navalis), byť samozřejmě s náboženským podtextem. V posledních letech se tuto tradici snaží obnovit převozník pražský Zdeněk Bergman. Pochopitelně, tradice sahající do doby před vynálezem internetu – a navíc se zmíněným náboženským podtextem – je pro Piráty jen těžko uchopitelná. Možná se jim to mělo vysvětlit jako komunitní akce na posílení sousedské vzájemnosti, to by jim mohlo vonět lépe… Militantní náboženské skupiny spolu zápasí po celé dějiny lidstva, ale pokud by měl pan primátor zájem, jistě by našel jednu, která je výrazně agresivnější, než jiná. Na tu by se mohl zaměřit… Považovat pak přelet stíhaček za neuctivý a nekulturní je obzvláště pikantní od primátora, který před čtrnácti dny povolil na Karlově mostě show  s formulí 1 (ta určitě ptactvo nerušila…) a sám v historickém centru Prahy dováděl na alegorickém voze Prague Pride za dunění elektronické hudby.

Jde samozřejmě o něco úplně jiného. Zbraně, armáda, a s tím úzce související vlastenectví je pro tyhle lidi něčím instinktivně podivným, primitivním a archaickým, až nebezpečným. Samozřejmě, lidé jako Hřib mají plná ústa třeba strachu z Ruska. Ale kdyby na nás Rusko zaútočilo, budou se asi tankům bránit mavátky z Prague Pride, protože přece „make love, not war“. Tihle novodobí hipíci asi nechápou, že obrana je prvotním úkolem státu a že stát k tomu potřebuje nejen profesionální armádu, ale i společnost, která armádu oceňuje a podporuje a která je ochotna se sama do obrany země zapojit. Samozřejmě, pro lidi jako Hřib je ideální představa profesionální armády coby jakési izolované party podivných existencí, které se věnují těm zlým věcem (zbraním), ale pokud možno tak, aby nebyli moc na očích, moc to nestálo a nekazili nám idylku celosvětového bratrství. Jenže ono je potřeba, aby vojáci byli na očích. Minimálně pokud chceme, aby armáda a společnost tvořily fungující celek, ochotný bránit vlast.

A k tomu, aby společnost byla ochotna  bránit svou vlast, je potřeba jisté míry vlastenectví. (Podívejte se na odboj za druhé světové války. Jeho hrdinům nešlo v první řadě o demokracii. Šlo jim v první řadě o národ). K ochotě bránit vlast přispívají takové věci jako výuka dějepisu, pomníčky padlým, názvy ulic atd. A taky vojenské přehlídky. Tady všude se člověk od malička setkává s nutností bojovat za svobodu, s faktem, že to není zadarmo, a s obdivem  k mužům (a jejich technice), kteří se tohoto úkolu zhošťují. Přelet stíhaček nad Karlovým mostem mohl být jedním z momentů, který si nějaký malý kluk, kterého tam vezme tatínek, zapamatuje a jednou se stane pilotem.

Svět nezačal internetem

Chápu, že Piráti, pro které svět začal vynálezem internetu, si úplně nedovedou představit válku, ale přesto bych jim rád připomněl, že válka je (bohužel) běžný stav a mír je stav výjimečný. Bohužel to chce opět chápat věci v jisté historické perspektivě. To by ovšem museli nějakou historickou perspektivu mít a ne označit československé piloty RAF za „válečné letce, co v zásadě jen plnili rozkazy“ (legendární výrok poslance Vojtěcha Pikala z roku 2018).

Je celkem známé, že ve světě existují deníky a televizní kanály pravicové a levicové, ty si všímají různých kauz s různým akcentem. Též argumenty předkládané čtenáři jsou odlišné. Pro dobrý přehled o světovém dění je proto dobré všímat si obou částí spektra rovnoměrně. V USA sledovat Fox i CNN, ve Spojeném Království Telegraph i Guardian, atd. Bohužel, ČTK v některých částech světa šilhá příliš zjevně nalevo.

Pokud nahlédneme do historie zpráv v databance ČTK za rok 2020, pak zjistíme, že v některých částech světa existují značné disproporce v citovanosti pravicových a levicových médií.

Nejmarkantnější jsou právě USA a Velká Británie. Za rok 2020 citovala ČTK pravicový Telegraph jen ve 114 případech, zato Guardian rovnou ve 499 případech, tedy téměř 5x častěji. Pomineme-li již zmiňovanou nutnost předkládat informace a argumenty z obou stran názorového spektra, čísla citovanosti neodpovídají ani vlivu ani dosahu, který obě média ve své zemi mají – náklad Telegraphu v roce 2019 byl cca 360 000 ks, náklad Guardianu v roce 2019 cca 141 000 ks. (Pro případné námitky, že dnes rozhodují internetové stránky lze nabídnout alternativní ukazatel celkového dosahu obou médií, který je zhruba 1:1 – Guardian 24,8 milionu čtenářů, Telegraph 23,7 milionu).

V USA dominují zpravodajství spíše televize. U ČTK je oblíbená CNN s 983 odkazy za rok, navzdory nízké sledovanosti (sledovanost 1,8 milionu), naopak Fox má jen 322 odkazů, a to i přesto, že jeho sledovanost v USA je vyšší (sledovanost Fox News 3,6 milionu). Podle toho také vypadalo informování českých médií o průběhu volebního roku v USA.

Hlavním zdrojem vědění o Polsku je pro ČTK levicově-liberální Gazeta Wyborcza se 100 citacemi (a nákladem 85 000 v roce 2019), středová Rzeczpospolita jen 44 citací (s nákladem 52 000 v roce 2019).

O Španělsko se dozvídáme nejvíce hlavně prostřednictvím levicového El País – 271 citací (náklad v roce 2020 byl 92 000), pohled pravicového El Mundo je českému čtenáři téměř neznámý – jen 71 zmínek (náklad v roce 2020 byl 68 000).

Relativně vyvážené bylo v roce 2020 zpravodajství z Francie – levicový Le Monde měl 162 záznamů (náklad v roce 2020 cca 336 000 ks), pravicový Le Figaro 127 (náklad v roce 2020 cca 330 000 ks).

Vyslovenou anomálii pak představuje Itálie, kde ČTK častěji cituje středový Corriere della Serra – 134 záznamů (náklad 280,000), levicová La Republica má jen 100 záznamů (náklad 230,000).

Co dodat závěrem? Pokud má ČTK ze zákona „poslání … poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů“, pak se jí to moc nedaří.

(Data o nákladech převzata z https://www.eurotopics.net/)

Chápu, že to muselo být lákavé. Vykreslit Trumpovu nominantku do Nejvyššího soudu, katoličku Amy Coney Barrettovou, jako někoho, kdo z USA udělá teokratickou diktaturu, kde budou ženy sexuálními otrokyněmi, tomu se těžko odolává. Neodolal tomu 

O co jde? Podle toho, co jsme si mohli přečíst, je Amy Coney Barrettová členkou katolické sekty People of Praise (Lidé chvály), která inspirovala spisovatelku Margaret Atwoodovou k sepsání dystopického románu Příběh služebnice, ve kterém se USA změnily v teokratickou totalitní diktaturu, ve které jsou ženy degradovány na bezprávné sexuální otrokyně. Pokud by soudkyně Coney Barretová byla skutečně členkou takové sekty, bylo by to bezesporu nejen zajímavé, ale i na pováženou. Jenže je to tak? Není. A jak se to dá zjistit? Stačí málo.

Stačí použít Google

V první řadě použít selský rozum. A zamyslet se: je opravdu možné, aby žena, která má za sebou ukázkovou kariéru, ve které je na dosah nejvyšší možné mety, jaká mezi právníky existuje, opravdu patřila k sektě, kde jsou ženy bezprávné bytosti, redukované na sexuální otrokyně? Od této jednoduché úvahy stačí přejít k neméně jednoduchému úkonu – použít Google. Během několika minut narazíte na několika důvěryhodných zpravodajských webech (od pravicového American magazine po liberální Vox) na solidní vysvětlení toho, jak k té záměně došlo. Atwoodová nikdy nezmiňovala křesťanskou charizmatickou komunitu People of Praise, jíž Coney Barrettová byla (nebo stále je) členkou, ale jako inspiraci použila sektu jménem People of Hope z New Jersey, o které se v 80. létech (kdy román psala) zmiňovala americká média v souvislosti se střety mezi členy sekty a běžnými věřícími i katolickou hierarchií. Ale ne, jednodušší je převzít z jednoho zdroje (Newsweek) a pak už ignorovat, že i ten Newsweek to opravil.

Ukazuje to na jeden hlubší problém. Pro liberální redaktory je asi někdo konzervativní a křesťanský něčím jako osoba z Marsu – asi to nikdy neviděli a tak o tom mohou mít značně zkreslené představy. Jinak si nelze vysvětlit, že pouhý fakt, že někdo je katolička a proti potratům, způsobí úplné zatmění mozku. Fungovalo by to stejně, kdyby nějaké pravicové médium vypustilo do světa zprávu, že liberální soudkyně Ruth Ginsbergová si ve sklepě Nejvyššího soudu smažila děti k večeři? Asi sotva, hned by se rozsvítila v mozku kontrolka. Nějak automaticky by každého napadlo, že to je hloupost. Ale spojení úspěšné soudkyně, oblíbené profesorky práva a obětavé matky, ženy, která by přitom mohla být vzorem všem feministkám v oblasti sladění pracovního a profesního života, s naprosto děsivou vizí totalitní společnosti projde zjevně bez sebemenšího zaváhání. Kontrolka selhala…

Kdo jsou Lidé chvály?

Jak to bylo skutečně? Lidé chvály jsou součástí katolického charismatického hnutí, což je široký pojem a nevěřící veřejnosti jsou jeho nuance těžko vysvětlitelné. Jde v první řadě o hnutí, které se snaží o duchovní obnovu a k jeho příznivcům patřil třeba i kardinál Vlk, kterého jistě nikdo nepodzíral z plánování totalitní teokratické mužské nadvlády. Ostatně kritika charizmatiků přicházela v církevním prostředí obvykle spíše z konzervativních kruhů… Některá charizmatická společenství skutečně mohou sklouznout k poněkud sektářskému vidění světa, mezi miliony a miliony charizmatiků po celém světě jde ale o naprosto menšinu. Je to i případ Lidí chvály? Kdo ví, třeba ano… Chce to ale trochu solidnější práci, než jen opsat jeden článek z Newsweeku.

To opravdu není možné kritizovat Coney Barrettovou, aniž by se člověk dopustil opakování naprostých výmyslů (slušně vedenou kritiku z levicových pozic předvedl například Matěj Schneider ve Finmagu)? Nebo není možné uznat, že „panuje všeobecná shoda, že Amy Coney Barrett je naprostou hvězdou svého oboru…“ a jde o typ „profesně úspěšné ženy s uspořádaným rodinným zázemím,“ jak napsali v Respektu, kde jinak srdce redaktorů jistě nehoří pro konzervativní katolíky? Asi ne…

Deník N zasahuje…

A aby toho nebylo málo, přidal k tomu Deník N ještě takovou třešničku na dortu. Zmínil, že Coney Barrettová přednášela studentům na semináři křesťanské organizace ADF, která chce „kriminalizovat homosexualitu“. ADF je Alliance Defending Freedom, což je organizace, kterou shodou okolností znám. Věnuje se na celém světě obhajobě náboženské svobody,  což dnes znamená i účast v kulturních válkách a angažuje se v mnoha soudních řízeních. Například si tato „nenávistná organizace“ (dle slov demokratického senátora Frankena) dovoluje zastupovat středoškolské studentky Selinu Soule, Alannu Smith a Chelsea Mitchell, které se věnují atletice a v soutěži je porážejí mužští soupeři, kteří se považují za ženy, ačkoliv jsou to biologičtí muži. Toto porušování ženských práv se může dít jen na základě pravidel Connecticut Interscholastic Athletic Conference. Ta ustoupila nátlaku transgender lobby úpravou svých pravidel, které jsou dle Trumpovy administrativy v rozporu se zákonem označovaným jako Title IX.

Místo toho, aby byly studentky důsledně hájeny feministickými organizacemi, dočkaly se podpory pouze od této „nenávistné organizace“, která hájí náboženskou svobodu, rodinu a manželství a život od početí až do přirozeného konce. I kvůli svému zaměření se ADF angažuje v případech ochrany těch, které LGBT+ aktivistické skupiny systematicky pronásledují za to, že považují za manželství pouze svazek muže a ženy. I proto zastupují cukráře Jacka Philipse, jehož podnikání je soustavným předmětem žalob ze strany LGBT+ aktivistů, protože odmítl vyrobit dort na oslavu uzavření homosexuálního sňatku. Ano, ADF se aktivně zapojovala v řízení před Nejvyšším soudem USA o redefinici manželství soudní cestou v případě Obergefell vs. Hodges. A to má být ta kriminalizace homosexuality?

Celá dezinformace vznikla z grilování Amy Coney Barrettové demokratickým senátorem Frankenem. Ten upozornil, že Amy Coney Barrettová dvakrát vystoupila v rámci vzdělávacího programu Blackstone Legal Fellowship určeného studentům práv organizovaného ADF. Přednášky se týkaly ústavního práva a Amy Barrettová za ně obdržela po 100 USD.

Takže na závěr jeden dotaz pro Deník N: Jak jste zjistili, že ADF podporuje kriminalizaci homosexuality?

Týden Prague Pride skončil, letos bez pochodu, takže s výrazně menší mediální pozorností. Už je skoro nevhodné se k tomu kriticky vyjadřovat, protože přece „komu to ublíží?“, popřípadě „kolik tradičních manželství homosexuálové rozvrátili?“ Dále se přidá nějaká historka o tradiční rodině Václava Klause jr., čemuž se v dobrých kruzích každý vždycky rád zasměje. Konzervativec ovšem je (nebo by alespoň měl být) člověk od přirozenosti umírněný, takže se nikdo na trase LGBT akcí k ničemu nepřipoutává, nic neblokuje a na nikoho nepokřikuje, ale přesto si dovolí nad celou touhle maškarádou trochu povytáhnout obočí. Proč? Ne kvůli tomu, že se ve městě děje další zkomercionalizovaný mejdan, ale kvůli agendě, kterou vedení Prague Pride nepokrytě prosazuje.  

Faktem je, že oproti třeba Pridu v San Franciscu, kde se souloží a masturbuje na ulici (nejlépe hromadně), je český Pride taková umírněná veselice. Ano, člověk má jisté pochybnosti, zda se musí vlastní sexualita takhle veřejně prezentovat, navíc u řady (zdaleka ne všech) účastníků jaksi na hraně vkusu. I proto se  řada homosexuálů, kteří  žijí zcela běžné životy (kterými dokazují, že opravdu jsou normální lidé), chytá za hlavu, protože zrovna tohle jim opravdu nepomáhá. Ale budiž… Nějaký signál o normách ve společnosti to ovšem vysílá. Když to vezmeme do extrému, pochod komunistů, nacistů nebo třeba uctívačů Satana, mi taky neublíží a ani nerozvrátí demokracii. Ale je to demonstrace nějakého ideového směru, se kterým nemusím souhlasit, mohu ho dokonce považovat za nebezpečný, a proto ho sleduji s jistými obavami. Takže jde o to, jakou agendu má Prague Pride, respektive jeho vedení a obecně LGBT aktivisté. A upozorňuji, že to vůbec nemusí znamenat, že by snad s touto agendou souhlasili všichni, kdo někde na Pridu pochodují nebo tancují (jako třeba holky, které si užívají to, že jim konečně při koncertu nesahají na zadek cizí chlapi, i když u cizích ženských se to zde asi zaručit nedá).

Škola, základ života

Základním požadavkem spolku Prague Pride je totiž postavení všech svazků na stejnou úroveň „Manželství pro všechny“, protože láska přece nemá hranic! Pomineme teď, že společenské uznání důležitosti manželství nemá s láskou zas tak moc společného, a přejděme k následkům. To totiž logicky znamená, že nás v budoucnu ve vzdělávacím procesu – od slabikáře, přes čítanky až po občanskou nauku – nebudou provázet klasické obrazy rodiny máma-táta-děti, ale v rámci ukojení diverzity obrazy všech možných (a stále se rozrůstajících) typů partnerství. Nevěříte? Přečtěte si návrhy, které připravila bývalá ombudsmanka Šabatová ve spolupráci právě s Prague Pride a organizací Queer geography. Doporučila Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a Národnímu ústavu pro vzdělávání,  aby „upravili rámcové vzdělávací programy pro základní a střední vzdělávání tak, aby zde byla explicitně obsažena témata a výstupy vzdělávání bezprostředně související s LGBT+ komunitou a specifiky jednotlivých sexuálních minorit.“ Jistě nepřekvapí, že doporučuje problematiku „blíže konzultovat s odborníky a neziskovými organizacemi.“ A protože je potřeba začít u Adama, doporučuje pedagogickým fakultám, aby zvážily možnost zařazení problematiky LGBT+ do studijních plánů a Národnímu institutu pro další vzdělávání začlenění tématu menšinové sexuality, společenského postavení LGBT+ komunity, heteronormativity, homofobie, transfobie atd. do celoživotního vzdělávání a profesního rozvoje učitelů základních a středních škol.“ Uf… To znamená, že manželství jako tisíci let prověřenou a v zásadě neměnnou praxi, která je zdaleka nejlepším prostředím pro výchovu dětí, zbourají zastánci ideologie, která se mění tak překotně, že si člověk ta písmenka už ani nestíhá zapamatovat (GLBT, pak LGBT, potom LGBTI, dále LGBTIQ, popřípadě LGBT+). A  kdo ví, kde to vzhledem k překotnému vývoji na trans frontě skončí…

Výsledkem je, že třeba ve škole v Massachusets dětem na začátku puberty vykládá transgenderový kluk, jak je super, že se narodil jako žena, 16 měsíců nyní bere hormony, je tedy 14letý kluk, ale současně 55letá žena v období menopauzy. Což je přesně to, co mají vaše děti slyšet v době, kdy mají i tak v hlavě chaos… LGBT prvky ve školních osnovách pak vedly ve Velké Británii k protestům proti homosexuální propagandě ve školách (multikulturní levice se přitom ocitla trochu v úzkých, protože protesty přicházely především z řad obyvatel muslimského vyznání…).

Teror diverzity

Co je také varující, je jistý trend k tomu, aby se demonstrativní podpora LGBT stala jakýmsi morálním ultimátem. K tomu máme v ČR ještě daleko, ale protože následujeme ve všem Západ (v dobrém i ve zlém), tak nás to jednou čeká taky. Když tak v období prajdů člověk projíždí twitterové účty různých institucí v USA, Velké Británii, Holandsku nebo Skandinávii, nemůže ho nezarazit demonstrativní účast celých kolektivů. Místní policejní okrsek, knihovna, zaměstnanci radnice, školy… ti všichni se ve velkém počtu a (alespoň na fotkách) nadšeně účastní. Tak nadšeně, až si říkám, že to snad ani nemůže být pravda, že by všem těm lidem opravdu tolik záleželo na situaci LGBT menšiny. A to nemluvím třeba o náčelníkovi generálního štábu švédské armády, který pochodoval v čele Pridu nebo o britských generálech, kteří posílají dojímavé vzkazy o tom, jak jim leží na srdci diverzita v armádě. Mnohem více na mě z toho dýchá ten Havlův zelinář, co si dával do výlohy komunistická hesla jen proto, aby měl pokoj.  Jistě, tady vás nikdo nepošle do gulagu, pokud se nějak nezapojíte do týdne hrdosti (i když vás možná vyhodí z práce), ale člověk s jiným názorem to přece jen má těžší. Celá instituce mu vzkazuje svým chováním (třeba když si britská policie nabarví auta na duhovo), že by přece neměl stát stranou a také se měl zapojit. Těžko říct, s jakou by se potázal, kdyby si v den pochodu pro život na auto namaloval třeba nenarozené dítě…

Každopádně ani soft verze Havlova zelináře mě moc neláká. Vtipné na tom je snad jen to, že krajní levici se nezavděčíte, takže zatímco jsou kolektivy pracujících na Pridech vítány, tak někdy převáží mezi organizátory ti, co jsou nalevo od Hugo Chaveze, takže někde naopak policistům účast na Pride zakazují (Toronto, Sacramento), protože policie je přece fuj! A ve Vancouveru zakázali účast pro jistotu i zaměstnancům veřejné knihovny, protože v knihovně někdy během roku vystoupila přední kanadská feministka Meghan Murphyová, která ovšem měla nějaké nemoderní názory na trans osoby, co se považují za ženy, i když mají penis.

Pomoc, útlak!

Aby se udržel náboj LGBT hnutí, tak ovšem nestačí z toho udělat jen zkomercionalizovanou techno party s homo podtextem, ale musí stále operovat z tolik vděčné pozice oběti. Je nutno neustále upozorňovat, že žijeme v zajetí homofobů, i kdyby největšími homo/transfobními situacemi v ČR byl křik staré paní na dvě lesby na nádraží, posměšky transgeder/transsex osoby na brigádě ve skladu nebo příliš mnoho práce, které v zaměstnání (oproti ostatním) dostávala nebinární osoba (vše příklady ze zprávy bývalé ombudsmanky Šabatové).

Samozřejmě to neznamená, že LGBT lidé nečelí v každodenním styku neslušnému jednání. Jenže nepříjemným situacím čelí i Romové, ženy, lidé tlustí, postižení, nemocní, staří, zrzaví, chudí, zadlužení, introvertní… Jinými slovy těžké to občas má skoro každý. Každé druhé věřící dítě by mohlo na úřadě ombudsmana vypovědět horší věci o šikaně, jakou zažívalo na základní škole coby „pánbíčkář“. Jenže to a) nikoho nenapadne hlásit a b) nikoho by to nezajímalo, protože křesťanská menšina zaujímá v ideologii intersekcionality jednu z posledních příček. Témata diskriminace a menšin už si zkrátka přivlastnila krajní levice a výsledkem jsou pak nejrůznější oddělení pro diverzitu na univerzitách, úřadech, ba dokonce i v policii a v armádě. Tihle institucionalizovaní pachatelé dobra pak konají zcela přirozeně nejvíce škody (pamatuji si ze studií v USA drobný absurdní příběh, jak policie vyšetřovala spadlý LGBT plakát z nástěnky jako možnou homofobní sabotáž). Ale zrovna nyní britská policie stíhá jakéhosi Abdelhakima z Brightonu za spálení duhové vlajky a na konci zprávy vyzývá všechny, kdo se stanou svědky nějakého „zločinu z nenávisti“, aby ho nezapomněli nahlásit. Pro všechny liberály, co tvrdí, že to je přece pohrdání skupinou obyvatel atd., jen připomínám, že pálení státních vlajek, popřípadě jejich vytahování z vaginy, jim kupodivu nikdy moc nevadilo. Každopádně zavedení homofobie do právního řádu je zrůdnost, která v konečné fázi může umlčet jakoukoliv otevřenou debatu o cílech a praktikách LGBT hnutí. Vychází to z toho, že homosexuální hnutí v USA fakticky kopírovalo strategii hnutí za občanská práva. Sexuální orientaci vyhlásilo za vrozenou, stejně jako barvu kůže, takže jakákoliv kritika je rovna rasismu. Sice přišla nová doba, kdy se naopak tvrdí, že můžete mít jakoukoliv orientaci dle libosti, čistě jen na základě pocitu, ale snaha strčit odpůrce kamsi mezi antisemity a neonacisty zůstala…

Máme jim to věřit?

A pak je tu ta zvláštní věc – korporace. V červnu, což je měsíc LGBT hrdosti, se na Západě zbarví oblečení, zubní pasty, ústní vody, adidasky, pivo., sendviče atd., do duhova.

Firmy se přehánějí, kdo bude duhovější, což jim samozřejmě nebrání v tom, být ve stejnou chvíli třeba hlavním partnerem mistrovství světa ve fotbale v Rusku, kde se s LGBT věru nemazlí (Adidas) nebo dělat byznys v islámských zemích, kde je ani nenapadne zabarvit si logo do duhové (to se týká prakticky všech těchto výtečníků). U nás vede Ikea, která vyvěšuje duhové vlajky, tradičně Staropramen, a také Vodafone, jeden z hlavních sponzorů Prague Pride (mezi hlavními sponzory nesmí chybět ani Evropská komise a Sorosova nadace, aby se potvrdily všechny obavy konzervativců z toho, že jsou opravdu obklíčeni ze všech stran…)

Jako člověk středního věku jsem ovšem pořád ještě dost citlivý na prázdnou propagandu. Vyrůstali jsme uprostřed hesel, která byla sice všude, ale naprosto vyprázdněná. Ta faleš z toho úplně křičela. Pokud mi dnes korporáty s miliardovými obraty tvrdí, jak strašně jim záleží na sexuálních menšinách (a zrovna na nich!), tak budiž, jsou to jejich peníze. Ale trochu zbystřím.  A nejsem sám. Ostatně i proto ti opravdu radikální levičáci dělají separátní alternativní AltPride někde na Klinice. Člověk pro to má skoro pochopení…

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz

Když Angela Merkel a Emmanuel Macron před dvěma týdny navrhli záchranný plán, jak dostat EU z krize, zdálo se mi, že ho můžeme podpořit. Itálie a Španělsko, epidemií těžce postižené, mají kvůli velké zadluženosti problém půjčit si na rychlý restart. Integrita EU i eurozóny je ohrožena a neřízený rozklad není v našem zájmu. Otevřenou českou ekonomiku by to poškodilo. Má proto smysl jim jednorázově pomoct. I tak, že si EU na trhu půjčí a my – jako méně zadlužená země – se na tom budeme podílet. Byla by to solidarita, která není sociálně inženýrská ani morálně hazardující. Jenže…

Jenže minulý týden přišla s plánem Evropská komise a zabalila do něj všechno. Včetně zelené revoluce. Penězi ani ambicemi nešetří. Už to není plán „obnovy“, ale plán pro „příští generaci“. Už to není o záchraně lidských životů, ale o spáse planety. Už to není rychlá a jednorázová pomoc potřebným, ale zneužití lidského neštěstí k prosazení dluhové, přerozdělovací unie, které by v normální době nemohlo projít. Není to o záchraně EU, ale jejím uvržení do hlubší krize. Nejenže plán „není pro starý“; doplatí na něj i budoucí generace.

Četl jsem plán podrobně a zodpovědně říkám: ve stávající podobě ho máme odmítnout. Souhlasit jen, budou-li změněny parametry. Ve stávající podobě nás poškodí. Je tristní, že o plánu chybějí v českých médiích informace. Novináři papouškují, že na Česko čeká 19 mld. eur grantů a půjček. Převzali spekulaci z Reuters, která smíchala jablka a hrušky. V plánu EK nic takového není. Zato je tam mnoho, o čem se nepíše. Proto následující varování:

1) Plán krizi zneužívá, ale neřeší. Slibovaných 750 mld. eur pro celou EU není na záchranu ekonomik postižených epidemií. Tam směřuje jen 50 mld. eur pro členské státy (tzv. ReactEU) a 31 mld. eur pro firmy.

2) Cílem je klima revoluce. Na ni má jít 560 mld. eur. V dotacích bude rozděleno 310 mld., v půjčkách 250 mld. Žádosti musí být v souladu s konvergenčními, energetickými a klimatickými plány, které schvaluje EK. Financování bude podmíněno taxonomií tzv. zelených financí. Větrníky OK, jádro NE…

3) Klíč k dělení 560 mld. eur není fér. Zejména pro Česko. Dlouhodobá nezaměstnanost nesouvisí s epidemií. Srovnání ČR a Slovenska je do nebe volající (viz tabulka a červený rámeček). My ztrácíme, Slováci získávají. Zasáhla je epidemie víc než nás?

4) Tzv. „Fond spravedlivé transformace“ (JTF) je nespravedlivý. Je pro státy, které budou zavírat uhelné elektrárny. Polsko, Německo, ČR, Rumunsko. Má tam jít 40 mld. eur. Pro ČR se počítá s 3 mld. eur, tj. asi 70 mld. Kč na 7 let. Dnes stojí státní podpora obnovitelných zdrojů 40 mld. Kč ročně a na konečné spotřebě se podílejí 15 %. Uhlí dělá v bilanci 40 %. Tak si spočítejte, kdo to zaplatí.

5) Plán směřuje k dluhové a rozpočtové unii. Evropská komise si 750 mld. eur vypůjčí, vydá dluhopisy. V takovém objemu poprvé. Ty pak budeme splácet, i my. Otázkou je z čeho, když EK prosadí snížení emisí CO2 do roku 2030 o 55 % (šílení kolegové v Evropské parlamentu už navrhují -65 %!). Studie tvrdí, že se to vylučuje s ekonomickým růstem. Nebudeme-li růst, není z čeho splácet dluhy. Evropská komise má řešení – nové, celounijní daně. Pod záminkou boje s virem chystá revoluci větší než Maastricht či Lisabon.

Co máme dělat? 1) Společně s Rakušany, Holanďany a „skrblíky“ říct pomoci v nouzi ANO, ale společným dluhům NE. 2) Odmítnout společné daně. 3) Zelené financování omezeně a za podmínky, že se zvýší objem v JTF a vláda se s komisí dohodne na financování jaderných bloků.

V opačném případě plán vetovat. Bude součástí víceletého rozpočtu EU, takže vyžaduje jednomyslnost. Příště už takovou páku mít nebudeme. Klima cíle a zelené finance se schvalují většinou. Minule premiér šanci propásl. Teď má druhou a poslední. Jeho vyjednávací pozici přitom komplikuje střet zájmů i to, že z rozpočtu jeho firma inkasuje peníze….

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS, která je členem skupiny Evropských konzervativců a reformistů.

Skoro to vypadá, že zvolili nového generálního ředitele České televize. Takový zájem médií, vlastní tiskovka, dotazy na všechno – od financování, přes vyváženost až po stav demokracie v ČR nebo postoj k evropské integraci. Ale nebyla to volba generálního ředitele. Byla to volba tří z patnácti členů Rady ČT. A z těch tří si takový zájem nevysloužil ani autor trapně podlézavých rozhovorů Lubomír Xaver Veselý, ani novinář Pavel Matocha. A to přesto, že se z šachového klubu zná s Václavem Klausem ml., což samo o sobě vydá v jistých kruzích na rozsudek smrti. Zájem vyvolala takřka výhradně ekonomka Hana Lipovská.

Miroslav Kalousek v reakci na její zvolení uvažuje o vystoupení z církve (navrhla jí Česká biskupská konference). Tomáš Halík varuje před koncem světa a upozorňuje, že „čas nazrál, nelze pasivně přihlížet ani ustupovat“ a je nutno založit nový politický subjekt, který by nás zachránil. Podle předsedy STAN Petra Gazdíka půjde nyní místo ČT o „Faltýnek TV“. Proti kandidátce biskupů byl i předseda lidovců Marián Jurečka a protestovalo pro ní (ještě v době, kdy byla pouhou kandidátkou) v otevřeném dopise i 19 senátorů.

Lipovská se pravda stala kandidátkou trochu nečekaně (okolnosti jsou to spíše úsměvné a dokumentují ze všeho nejvíce celkovou personální nouzi české církve a rozhodně ne nějaké spiknutí), takže se musela začít ohledně ČT teprve rozkoukávat. Vyjádřila se zpočátku poněkud neopatrně, že na ČT vlastně nekouká a také, že smyslu veřejnoprávních médií úplně nerozumí. To je sice pozice zastávaná řadu libertariánských ekonomů (alias ať jsou média jen soukromá) a je to legitimní názor. Leč kritici zbystřili. Proč má o ČT rozhodovat někdo, kdo jí nesleduje? Nebo někdo, komu by ani nevadilo kdyby zanikla?  Na dnešní on-line tiskovce už bylo zřejmé, že má věc nastudovanou, odpovídala velmi střízlivě a ani sebevětší zastánce České televize by jí nemohl příliš co vytknout. Sama se chce zaměřit hlavně na hospodaření ČT i když si troufnu odhadnout, že prvotním motivem při její nominaci bylo spíše to, aby v Radě prostě byl někdo konzervativní…

Pak se přišlo na to, že externě spolupracovala s Institutem Václava Klause (hrůza) a že chodí občas na mši s Jiřím Ovčáčkem (dvakrát hrůza). Někdo to může vidět tak, že dva introverti se zálibou v tradičním katolicismu a navíc poněkud společensky ostrakizovaní, se našli, jiný v tom ovšem vidí spiknutí Hradu, Kremlu a Pekingu…   Takový senátor Hilšer v tom viděl přímou linku: Klaus-PPF-Peking (to bylo moc i na Martina Veselovského, který se z Hilšera v DVTV marně snažil dostat jediný důkaz.

Mezitím stihla Lipovská založit Institut svobody a demokracie s hvězdou televizní krize před dvaceti lety Janou Bobošíkovou, čím svou pověst v určitých kruzích definitivně dorazila, protože Klaus, Ovčáček a Bobo to už je zkrátka trochu moc. Po pravdě řečeno tím způsobila mírné pozdvihnutí obočí i mezi řadou svých příznivců, protože zatímco Jiří Ovčáček alespoň konvertoval k církvi a chodí na mši (což se dá pokládat s trochou dobré vůle za jistou formu pokání), Jana Bobošíková je stroj na politicko-mediální projekty všeho druhu a všech odstínů. Od kandidatury do europarlamentu za Vladimíra Železného přes kandidaturu a prezidentku za KSČM po vedení stran a volebních bloků jménem Politika21, Suverenita a Hlavu vzhůru, které byly útočištěm politického bizáru všeho druhu, až po neslavné působení   v Českém svazu bojovník za svobodu, vedením bolševickým konfidentem Vodičkou.  Jiří Peňáz k tomu v Echo24.cz napsal: „Slečnu Lipovskou… omlouvá v této věci snad nezkušenost mládí, naivita a typicky špatný odhad na lidi, což se stává jedincům, jako je ona, příliš oddaným světu idejí a teorií. V této věci nezbývá než přát Haně Lipovské, aby ji mámení brzy přešlo a ona odhalila, že pro paní Bobošíkovou a její padesátý šestý politicko-marketingový projekt je především ona cenným úlovkem… Odhad optimisty je, že to slečně Lipovské brzy dojde…“ Uvidíme.

Uvidíme také, co se stane s Českou televizí. Dovolím si už předem říct, že nic. Šance na reformu jakékoliv velké instituce jsou obecně malé, v Česku zanedbatelné. A kdyby se někdo pokoušel o nějaké radikální změny, bude to nakonec spíše Hana Lipovská, věrna konzervativní střízlivosti, kdo to bude krotit. A pokud redaktoři zpravodajství a publicistiky ČT, jejichž většinové politické sympatie jsou někde na linii TOP09-Liráti-Zelení , pochopí její volbu jako náznak toho, že by měli být v ČT více slyšet (a vidět) i konzervativní hlasy, bude to rozhodně větším přínosem, než pokud se upevní v mentalitě obležení. Hana Lipovská je opravdu nepřichází zničit.

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz

Německá média zveřejnila video 46 nemluvňat v jedné místnosti jednoho kyjevského hotelu. Starají se o ně chůvy, které je rodičům ukazují přes Skype. Jedná se totiž o děti na zakázku – o děti z náhradního (surrogátního) mateřství. A kvůli koronaviru si pro ně jejich rodiče (ať už homosexuálové, bezdětné páry nebo ženy staršího věku) nemohou přijet. Zatím to řeší usměvavé chůvy (video ostatně médiím poskytla firma, která děti zajišťuje). Ne všichni tento způsob byznysu ale považují za etický. Ostatně ne nadarmo je ve většině zemí zakázán. Jak se ale dozvíte na konci článku, tenhle byznys bují i přímo u nás – v České republice.

Donedávna byla velmocí v tomto ohledu Indie. V reakci na smrt 42leté ženy, která se přes zjevné zdravotní potíže (měla tuberkulózu) rozhodla takto vydělat, napsali indičtí lékaři petici, ve které připomínají, že náhradní mateřství je především výnosným podnikem, který v žádném případě nezohledňuje dobro matky a její potřeby. Poukazují na to, že i když v poslední době Indie částečně ukončila prodej a používání ženského těla ve formě „Děloha k pronájmu“, kliniky stále hledají způsob, jak obejít zákaz náhradního mateřství pro komerční účely. Odhaduje se, že roční příjem tří tisíc indických soukromých klinik zabývajících se tímto byznysem, je více než 400 milionů USD ročně. Každý rok se tímto způsobem narodí 25 000 dětí. Poslední dva roky ale už jenom pro Indy – cizincům je to (oficiálně) zakázáno. Šampionem v oblasti výroby dětí se tak stala Ukrajina.

Psycholožka Hana Konečná v rozhovoru pro časopis Psychologie dnes vzpomíná jak se s tímto setkala: „Byla jsem před rokem ve Vídni na konferenci Evropské společnosti pro lidskou reprodukci. Procházím se po výstavní hale a tam jsou katalogy. Byla jsem v šoku. Je to jako módní katalog, vyfocené hezké holky, popsáno, že nemají akné, že mají rády zvířátka, mají zdravé rodiče, už jedno zdravé dítě mají, milují červenou barvu a vystudovaly to a to. A na internetu pak nabízejí 3D view, kde se na ně podíváte i zboku a zezadu. Pak si objednáte vajíčka a ta vám přijdou zmrazená v krabičce, jak když kupujete vejce po šesti…“

U většiny náhradních matek se uvádí, že mluví rusky nebo ukrajinsky… A ačkoliv je doktorka Konečná zastánkyní umělého oplodnění pro páry, „multiple parenting“ jí nenaplňuje nadšením. Hlavně při představě práva na informace o rodičích, když je dárce spermií z Dánska, dárkyně vajíčka z ČR, náhradní matka z Ukrajiny, jeden rodič, tedy žadatel o umělé oplodnění je Brazilec a druhý třeba Nor… Ale to vše přece není problém, protože „na děti mám právo“ i kdybychom byli dva chlapi nebo žena, které je padesát. Ukrajinky, moderní medicína a pár desítek tisíc dolarů to zařídí.

A to dokonce i u nás, jak nás ujišťuje třeba stránka https://surrogacyprague.com/, plná obrázků šťastných gayů s miminky (včetně obou spolumajitelů).

Sperma odevzdáte na klinice ve Tbilisi, ale dítě se narodí v Praze. Pokud chcete vajíčka od Gruzínky, zaplatíte 3 500 dolarů, vajíčka od jiných žen stojí od 13 500 do 15 500 dolarů. Každopádně za celkem 92 000 máte prý absolutní jistotu, že dítě dostanete, zatímco v USA (jak varují stránky) zaplatíte 150 – 200 000 dolarů a jistotu nemáte… V ceně je i výběr pohlaví dítěte. Pokud jste HIV pozitivní, připlatíte si 10 000 dolarů. Surrogátní mateřství není podle autorů v ČR ani zakázané ani povolené a běžně se provádí. Ženy v ČR jsou výslovně ujišťovány, že není problém si takto vydělat, pouze je nutno z formálních důvodů najít „někoho spolehlivého, kdo bude označen jako dárce spermatu.“ A co kdyby si to taková náhradní matka rozmyslela a chtěla si dítě nechat? Nebojte, prý jsou smluvně natolik jasně vázány, že si nedovolí změnit názor…

edit 21.05.  23:06:  Původně bylo v textu uvedené konkrétní jméno porodníka, který děti náhradních matek v Prze rodí . To je skutečně na stránkách společnosti nabízející náhradní mateřství uvedeno, nicméně pan doktor na svém Facebooku vysvětlil, že pouze odrodil paní, ze které se nakonec vyklubala náhradní matka dítěte majitelů společnosti, což nevěděl. Na webu společnost je uveden  bez svého vědomí.

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz

Takovou kauzu jsme tu ještě neměli. 

Příběh samozřejmě začal žít svým životem. Pro jedny byl potvrzením ďábelských plánů Ruska, pro druhé důkazem konspiračního myšlení pražské kavárny. Pro řadu z nás, kteří máme k Rusku implicitní nedůvěru, to bylo trochu dilema. Něco vám na tom nesedí. Že by Rusům stál Koněv a Náměstí Borise Němcova za takový skandál? Ale nechcete se postavit po bok sputnikům a aeronetům, že… Navíc tajná služba snad nepřiděluje ochranu někomu jen tak, ono to přece jen dost stojí a těch ochránců u nás také není nekonečně mnoho.

Díry v příběhu

Pak ale na díry v příběhu upozornil v překvapivě dobrém článku Deník Referendum a Hlídací pes. Oba texty míří především na žurnalistickou stránku věci. Ondřej Kundra ve své glose „neříká napřímo, že by ruský agent měl politiky vraždit. Celý text tak nabírá formát konspirační teorie – naznačí pár věcí, které si čtenář sám spojí do té nejvíc dramatické a strhující varianty, a má pak pocit, že to vlastně odhalil sám. Jenže neodhalil nic. Odhalovat měl hlavně Kundra, a zatím toho moc neodkryl, či se tím alespoň nepochlubil.“

Nejvíce jsem se ale těšil, co napíše Petra Procházková v Deníku N. Neboť kdo tu rozumí Rusku lépe… Hned na začátku jasně říká, že „vyvracet či dokazovat cokoliv v největší české špionážní kauze posledních desetiletí je prakticky nemožné.“ Představí nám ale osobu údajného agenta – „Andrej Viktorovič není žádný tajemný muž skrývajícího se léta v útrobách rozlehlé ruské ambasády. Sám Deníku N potvrdil, že v Praze působí od roku 2013, ovšem diplomatický pas získal až loni. Dříve měl pouze pas služební. V Česku ho znají všichni čeští novináři, kteří se zajímají o Rusko. Naposledy s ním mohli mít co do činění 6. května, kdy pořádal tiskovou konferenci pod názvem Moskva–Praha, 75 let vítězství, 75 let paměti… Pokud je skutečně agentem ruských tajných služeb (otázkou je jakých), pak se nijak nesnaží proniknout do tábora ideologického nepřítele a ani se přátelsky nestýká s českou liberální inteligencí, natož s představiteli ruské opozice žijící v Praze. Ti se mu spíš vyhýbají. Vystupuje otevřeně jako loajální státní úředník, hlasatel politiky Kremlu a interpretátor státní ideologie. Což tedy není zrovna nejlepší maskovací háv pro člověka, jenž by měl likvidovat ruskou opozici v zahraničí a trávit české politiky.“

Samozřejmě nic není vyloučeno, jak dokazuje třeba případ údajných atentátníků na Skripala. „Anatolij Čepiga alias Ruslan Boširov a Alexandr Mišin alias Alexandr Petrov, kteří měli zabít Skripala, byli důstojníky zahraniční rozvědky ruského ministerstva obrany GRU. Vycestovali jako turisté a v rozhovoru pro ruskou státní televizi, který se uskutečnil po jejich odhalení, se pokoušeli velmi neobratně tvrdit, že se v Salisbury zajímali výhradně o památky. Tento televizní rozhovor je velmi důležitý. Je totiž jedním z důkazů, že všechno je možné. Že ruské tajné služby jsou schopny i takové frašky, že nechají agenty plácat nesmysly v přímém přenosu, kde je de facto usvědčí ze lži moderátorka-spojenec, i když původním cílem inscenovaného rozhovoru měl být pravý opak. Ve světle tohoto televizního vystoupení, které nejvíce ze všeho připomínalo komickou scénku a la televarieté, není možné vyloučit ani zcela šílenou představu, že do Prahy míří s jedem ruský agent, který tady působí od roku 2013.“

Ano, o tajných službách máme často přehnané představy – nevyhýbají se jim trapasy a fatální omyly. Platí to ale i pro české tajné služby, ze kterých si některé naše protiruské kruhy udělaly jakýsi hrdinský spolek Mirků Dušínů, přičemž zapomínají, že i české tajné služby hrají svoje hry (odkud asi měl Kundra své informace…?) a mohou se občas mýlit. Citovat z jejich výročních zpráv jako z Písma svatého by proto mělo mít svoje limity. Bývalý premiér Nečas v jednom rozhovoru (volně cituji) říkal cosi o tom, že on těch zpráv v utajeném režimu (tedy ne jen těch pro veřejnost, ze kterých citují novináři) viděl dost a moc ho nepřesvědčily. A že každá tajná služba se snaží odůvodnit svojí existenci.

Výmysly snad nepotřebujeme

Nicméně, na to abych se měl na pozoru před Ruskem, nepotřebuji kufřík s ricinem. Stačí mi přečíst si alespoň dvě knihy, klidně z klasické ruské literatury a nejlépe si tam také zajet. Rusko je země, která nikdy nevytvořila společenský model, který by kdokoliv jiný byl ochoten dobrovolně následovat (proto také vždy omezovala příjezdy cizinců a často pak tyto nešťastníky nepouštěla zpět). Nevytvořila „tahák“ ani konzumní (ani Coca-Cola, ani hamburger, ani Hollywood, ani Rock and Roll…), ani intelektuální (univerzity,  osvícenství, romantismus, nacionalismus, ba i marxismus – to vše jsou importy ze Západu). Rusové uměli vyrobit tanky, ale i ty továrny na ně jim museli ve třicátých letech postavit Američané na klíč (ano, Lenin měl pravdu, kapitalista vám prodá i provaz, na kterém ho druhý den oběsíte).

Rusko bylo vždy schopno vytvořit jen systém absolutní moci, kde jednotlivec nehrál žádnou roli a stát byl vše. Nikdy tam nevznikly ani zárodky autonomie (jako byla  v Evropě šlechta, církev, města či svobodní sedláci). Za co se u nás jelo do Brixenu, za to se v Rusku šlo na doživotí na Sibiř. Celá společnost byla prostoupena brutalitou v míře pro nás nevídané a způsob jednání kohokoliv s mocí a vlivem (ať už jde o úředníka, policistu nebo politika) s běžným občanem je toho dodnes důkazem. Z tohoto politováníhodného přehledu logicky vyplývá, že vítězství v druhé světové válce je asi tak jediný světlý moment ruské historie a i proto jsou na něj Rusové tak hákliví.

Do značné míry se to dá pochopit. Ale režim, který tvrdí, že druhou světovou válku vyvolalo Polsko a odstranil pamětní desku na památku polských důstojníků zavražděných v Katyni, nás nemá co moralizovat se sochou maršála Koněva. Hroby obyčejných sovětských vojáků nikdo neničí, ba dokonce se o ně staráme, a to výrazně lépe, než Rusové o hroby československých legionářů. Ale je naše výsostné právo rozhodnout, zda tu budeme nebo nebudeme mít sochu maršála Koněva, který řídil potlačení maďarského povstání v roce 1956 a podílel se i na okupaci Československa v roce 1968.

Co je ten rozdíl…

Ano, ze Západu v posledních letech přicházejí věci, ze kterých se nám konzervativcům ježí vlasy hrůzou na hlavě. Ale… jsou to věci, které je pořád možné kritizovat a existovala a existuje proti nim silná opozice. Zavedl Barack Obama transgenderové záchody? Zavedl! Ale polovina médií a kongresu byla proti a soud je nakonec zrušil. A v dalších volbách zvítězil Trump, který nikdy nic takového nezavede. Zkuste si jednu jedinou věc z toho představit v Rusku… tedy masovou mediální kritiku, odpor v parlamentu, zrušení nějakého Putinova nápadu soudem a jeho porážka ve volbách. Vtipná představa, že…

Takže na závěr bych doporučil méně ricinových kauz a více reportáží ze života v Rusku a také stále připomínat Karla Havlíčka Borovského, který jako jeden z mála Čechů v Rusku pobýval dlouhodobě a proto také jako jeden z mála Čechů (tehdy) Rusko prokoukl: „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz

Sledovat v neděli pořad 168 hodin byla zajímavá zkušenost. Úvodní reportáž se celá věnovala Jaroslavu Kuberovi (ODS). A pozor, v dobrém! Celá totiž rozebírala nevybíravý nátlak, který na zesnulého předsedu Senátu vyvíjela Čína, aby nejel na Tchaj-wan, a krajně podezřelou roli, kterou v tom sehrál Hrad.

Je škoda že člověk musí zemřít, aby i mainstreamová média ocenila jeho kvality. Kubera byl pro ně totiž především jakýmsi nepochopitelným šaškem z dávnověku, „hrdinou staromódně konzervativní scény, kde se dělají vtipy o sexuálně neukojených feministkách nebo ženách, které mohou být rády, pokud je někdo cestou domů znásilní.“ (Respekt)

Projev v Terezíně

Kromě vtípků o ženách si to rozházel především projevem na tryzně v Terezíně, kde řekl, že totalita může mít podobu „zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“ To bylo kritiky, dokonce se proti němu postavila skupina senátorů a od jeho slov se distancovala. Petr Honzejk z Hospodářských novin si neodpustil povzdech, že „zlatý časy, kdy chtěl udělat Caligula senátorem koně“, podle Alexandra Mitrofanova z Práva to byl svátek malosti, podle exministra a ekonomického poradce KDU-ČSL Ivana Pilipa se „definitivně pomátl“, podle vlivného advokáta a intimuse expremiéra Sobotky Radka Pokorného „je to blb“, podle Erika Taberyho z Respektu dokázal, jak „hluboko sahá jeho nesnášenlivost k jiným názorům“, podle Martina Fendrycha z Aktuálně.cz „nemá v čele Senátu co dělat“ a podle Pavla Šafra z Fora24, „když Pánbůh rozdával bystrost, tak se holt na někoho nedostalo“. Více jsme se tomu věnovali zde.

No budiž, pánové si mohli ušetřit ten tón, ale kritiku Kuberových názorů jim pochopitelně nikdo nebere. Co je mnohem zajímavější – a co ukazuje na bídu části našich bojovníků proti Rusku, Číně a Hradu – bylo vytrvalé obviňování Jaroslava Kubery z toho, že je Zemanovým člověkem a že nahrává Číně. Je to už druhý podobný případ absolutního plácnutí mimo (po obvinění pilíře euroatlantismu u nás Alexandra Vondry, že je ruským agentem s nižší mírou zavinění). Přitom každý, kdo se s Jaroslavem Kuberou alespoň jednou v životě bavil, musel vědět, že je to nesmysl.

Nicméně, když byl Kubera zvolen předsedu Senátu, v Respektu se zamýšleli, zda se Kubera náhodou nespojí s „vyznavačem čínského způsobu stabilizace státu Milošem Zemanem, který si volbu Kubery u senátorů vysloveně vyžádal.“ Ondřej Kundra z téhož média napsal, že se Kubera rozhodl stát zástupcem Hradu v Senátu. Elfové ho ve svém monitoringu zařadili mezi osoby podporované řetězovými emaily, což Jiří Pehe na twittru s pobavením okomentoval „Babiš, Husák a Kubera, Fajn…“ Liberální twiterrová hvězda, Darina Vymětalíková z České televize, napsala, že „Kubera je Zemanův kůň“. A z čeho to vyvozuje? „Z mnoha jeho protievropských, konzervativních, proti LGBT, proti ženám atd. výroků.“ To je mimochodem přímo ukázková věta. V podstatě je v ní všechno – nejste nadšeným zastáncem stále hlubší evropské integrace, jste konzervativní, jste proti LGBT ideologii a radikálnímu feminismu, bingo, jste Zemanův kůň! Rázem je celá konzervativní pravice vyřazena ze slušné společnosti. Ale pokračujme…

Už když se Kubera chystal na Tchaj-wan, vyšel na Aktuálně.cz článek o to, že se předseda Senátu chystá na oslavu čínského nového roku, kterou coby diplomatickou recepci pořádá čínská ambasáda. A to „přestože je akce součástí propagandy čínské komunistické strany“ a „jde tedy o legitimizaci čínského režimu. Navíc se dá předpokládat, že tam bude probíhat i kontaktáž a sběr informací ze strany příslušných orgánů. Je otázka, k čemu je taková účast z naší strany“ (jak tvrdil citovaný odborník z agentury Sinopsis). A Aktuálně.cz dodalo varování BIS o čínských aktivitách. Každý vrcholný státní představitel chodí na podobné akce, ale u Kubery se tomu holt musí věnovat článek s varováním, jako kdyby ho na té akci chtěli Číňané zverbovat.

Senátor Pavel Fischer zase čínský vliv dokumentoval  tím, že jako poradkyně Jaroslava Kubery pracuje manželka Vladimíra Mlynáře (člen vrcholného vedení PPF). To Fischer vnímal jako „vážnou věc a jako riziko podjatosti“ (řekl v rozhovoru pro Deník N 19. 12. 2019). Samozřejmě, pokud máte sklon ke konspiračnímu vidění světa, je zhola nemožné se byť jen zamyslet nad možností, zda zkušená dáma s konzervativními názory a zkušenostmi z prezidentské kanceláře od všech tří prezidentů nepracuje u konzervativního předsedy Senátu i z jiných důvodů, než aby ho ovlivňovala  směrem k Pekingu…

Snad už věří

Říká se, že experiment je královnou vědy. Teprve experiment ukáže, zda hypotéza byla správná nebo ne. Je škoda, že u Jaroslava Kubery to muselo vzít takový konec, aby snad každý pochopil, že nebyl mužem Hradu a Číny. Alespoň při tom všem vylezlo na povrch jedno klíčové zjištění. U některých lidí bohužel platí, že do party proti Hradu, Číně a Rusku můžete jenom tehdy, „když s náma budete hrát podle našich notiček“. A to ve všem. Jenže, to není rozumná cesta, dámy a pánové. To byste tam taky mohli zůstat sami…

Škoda, že si loňští kritici Jaroslava Kubery nepřečetli komentář Dana Anýže na Aktuálně.cz, kde popisoval Kuberovu cestu do USA. Předseda Senátu řekl zcela jasně: „Někteří naši politici hledí směrem k Rusku. My jsme zde jako protestní delegace, my chceme posilovat euroatlantické vztahy“. A připomněl to těm všem, kteří „kvůli tomu, že je dráždí Kuberovy řeči o feminismu a politické korektnosti, ho rovnou odmávnou jako ztracený případ.“

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz