Lze svazky mužů a mužů nebo žen a žen prohlásit zákonem za manželství? A lze duben, listopad a únor prohlásit zákonem za léto? Jistě ano, i když je to popření reality. Není-li ale stát schopen rozpoznat manželství, odeberme mu pravomoc o něm rozhodovat.

Na diskusích o redefinici manželství lze vidět, jak ti, kdo se považují za tolerantní, dokážou nenávidět. Málokdo totiž umí nenávidět tak dokonale jako oni. Jen okázale proklamují, jak jsou tolerantní, a přitom jsou nezřídka mistry v nenávisti. Ti, kdo skutečně tolerantní jsou, o tom nemluví – nepotřebují to vytrubovat do světa, je to pro ně normální.

Pro stoupence rozšíření právní definice manželství i na svazky osob stejného pohlaví existuje jedna spolehlivá strategie, jak svůj názor prosadit: démonizace oponentů, kteří jsou přesvědčeni, že manželství má být svazkem osob opačného pohlaví.
A vyvolání hysterie, že kdo s jejich názorem nesouhlasí, je kreatura, a navození atmosféry, kdy se poslanci a senátoři budou bát hlasovat dle svého přesvědčení, že termín „manželství“ má být zachován pro svazky mužů a žen, nikoli rozšířen i na svazky mužů a mužů či žen a žen.

Už nejsme kreatury?

Bez takové démonizace a vyvolání hysterie vskutku neuspějí, neboť názor, že manželství je svazek osob opačného pohlaví, není nenávistný, nýbrž normální a přirozený.
Každá civilizace v lidských dějinách ho zastávala. Až kolem roku 2000 se na Západě vyskytl názor, že manželstvím může být i svazek osob stejného pohlaví. Do té doby si to nemyslel nikdo. Každý z vás starší třiceti let, ať už si nyní myslíte cokoliv, jste jistě část svého života zastávali názor, že manželství je jen svazek mezi mužem a ženou. A víte, že jste v té době nebyli kreatury – ten názor jste zastávali v dobré víře.
Možná jste ho změnili, možná ne. Ať tak, či onak, víte, že jste žádné svině nebyli.
Barack Obama, vnímaný progresivními levicovými liberály jako „Ten, Na Jehož Příchod Jsme Čekali“, v roce 2008 kandidoval na prezidenta USA s programem, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. V roce 2011 změnil pozici, ale coby prezident v letech 2009–2011 zastával názor, který se nyní někteří snaží démonizovat.
Americký publicista Irving Kristol (1920–2009), „kmotr“ neokonzervatismu, definoval neokonzervativce jako liberála, kterého zaskočila realita (můj případ: původně liberál zaskočený realitou, jak se samozvaní pseudoliberálové zbláznili). A říkal, že úkolem neokonzervativců je vysvětlit elitám, proč se mýlí, a prostému lidu, proč má pravdu.

Celoroční léto všem

Takže se do toho pusťme. Manželství vždy bylo institutem s dvěma cíli: vzájemná pomoc a vznik i výchova příštích generací.
Stát manželství netvořil, jen uznával a pomáhal mu kvůli dětem. Děti však mohou vzniknout jen v párech opačného pohlaví, nikoli stejného pohlaví – tam, aby dítě přišlo na svět, je nutný někdo třetí, či dokonce čtvrtá mimo pár. Proto stejnopohlavní svazek, jenž ač schopen lásky a vzájemné pomoci, z principu není manželstvím. Je-li věrný, obdivuhodný být může, ale manželstvím není.
Je ironií a paradoxem, že když odpůrci redefinice manželství namítají, že odstranění podmínky opačného pohlaví je totéž, jako by bylo odstranění podmínky dvou osob, tak stoupenci redefinice odpovídají, že nikdo nechce legalizovat polygamii. Jenže polygamní manželství na rozdíl od svazku osob stejného pohlaví manželstvím je!
Není to můj ideál manželství, ale splňuje všechny jeho cíle – vzájemnou pomoc i vznik nových generací. Mnohé civilizace byly polygamní. Ať už formou polygynie (jeden muž a vícero žen), nebo v Tibetu formou polyandrie (dva chudí bratři, nemohou si dovolit každý vlastní manželku, proto mají jednu společnou).
Zdůrazňuji znovu: není to mnou preferovaná forma manželství, ale nemohu popřít, že to manželství je. Manželství je možné mezi muži a ženami; nikoli mezi muži a muži či ženami a ženami.
„Rozšířit manželství“ na svazky osob stejného pohlaví je jako „rozšířit léto“ na celý rok. Či definici trojúhelníku na všechny mnohoúhelníky. Proč by létem měla být jen třetina června, červenec, srpen a dvě třetiny září? Jak k tomu „chudáci“ duben, listopad a únor přijdou? „Jsme fér“, proto rozšiřme léto na všechny měsíce roku!

„Léto pro všechny!“ Proč by měl trojúhelník být definován úhly (vrcholy, stranami) jen třemi? Proč nemohou být čtyři, pět, šest, sedmnáct a půl?
Jak byste reagovali na to, kdyby parlament přijal zákon, že odteď je létem celý rok, všechny měsíce? Nebo že pod právní definici trojúhelníku jsou nyní zahrnuty všechny mnohoúhelníky? Bylo by to popření reality. Ať už by parlament odhlasoval cokoli, jaro, podzim a zima by se prostě létem nestaly. A ani čtyř- a víceúhelníky by trojúhelníkem nebyly.
Odhaduji, že Poslanecká sněmovna a Senát „manželství pro všechny“ neschválí. Většinu poslanců a senátorů totiž nevolí „pražská kavárna“ či progresivní lynčující lůza na internetu, nýbrž prostý lid této země, který intuitivně stále ví, co manželství je. Přijme se kompromis: navýšení práv osob ve svazcích stejného pohlaví, leč bez označení manželství.
Kdyby však přece jen k právní redefinici došlo, na místě by byly dvě věci: požadovat právo na výhradu svědomí pro ty, kdo s tím nesouhlasí. Smíme jíst maso (já to dělám), ale vegetariány jíst maso nenutíme. Smíme vlastnit zbraně pro účely ochrany života, zdraví či majetku i obrany našeho svobodného ústavního řádu (a já jsem hrdým držitelem několika legálně vlastněných zbraní), ale pacifistům zbraně nenutíme.

Takže i ti, kdo s konceptem „manželství“ osob stejného pohlaví nesouhlasí, nesmějí být nuceni mu přitakávat, vyznávat jej, velebit ho či se mu klanět – a to slovem ani skutkem.
A pak řešení principiální, radikálně (od slova radix, tedy kořen, jdoucí ke kořenům věcí) liberální, libertariánské: není-li stát schopen či ochoten rozpoznat manželství, odeberme mu pravomoc o něm rozhodovat.
Odluka manželství od státu. Stát žádné manželství „řešit“ nebude. Budou jen soukromé či církevní ceremonie a lidé svým svazkům mohou říkat jakkoli. Stát se však k ničemu z toho vyjadřovat nebude. Když český stát evidentně neví, co je to manželství, ať se do něj raději nemíchá a nemrzačí jej.

Na diskusích o redefinici manželství je vidět, jak ti, kdo se považují za tolerantní, umějí nenávidět.

Když český stát evidentně neví, co je to manželství, ať se do něj raději nemíchá a nemrzačí jej.

Zdroj: Mladá fronta DNES, 26.07.2023

Dějiny neberou ohledy a těžce a neomylně spějí ke svému cíli… Tak promlouvá jedna z postav knihy bývalého komunisty a pozdějšího antikomunisty Arthura Koestlera. Jeho Tma o polednách ve skutečnosti osvětluje chování starých bolševiků.

Měl pravdu. Ronald Reagan byl vůdcem antikomunistické strany, jež položila na lopatky sovětské impérium. Myšlení amerických poválečných antikomunistů formovali mnozí exkomunisté. Jejich seznam je příliš dlouhý na to, abych je všechny uváděl. Jedním z nich však byl Arthur Koestler (1905–1983). Narodil se v Budapešti maďarskému židovskému otci a pražské židovské matce. Postupně žil v Rakousku, Německu, Francii a ve Velké Británii, jíž se nakonec stal občanem. V letech 1931–1938 byl členem (německé) komunistické strany, s níž se v roce 1938 rozešel a stal se antikomunistou. Svůj román začal psát v roce 1939 ve Francii, jenže po vypuknutí války byl coby státní občan nepřátelské země internován. Po propuštění (prokázání, že není nacista, ale zapřísáhlý antinacista) knihu dokončil během tří měsíců únor–duben 1940. Psal ji v němčině, jeho tehdejší milenka, britská sochařka, ji překládala do angličtiny. Po vpádu Němců do Francie dramaticky prchal do Británie; v Lisabonu se dozvěděl (naštěstí nepravdivou) zprávu, že loď její milenky byla potopena. Pokusil se o sebevraždu, leč přežil; nakonec se do Británie dostal. Zjistil, že jeho přítelkyně žije a jeho dílo bude vydáno v angličtině. Stalo se, pod názvem Tma o polednách; a stalo se světovou senzací. Dodnes je to jeden z nejsilnějších antistalinistických románů.

Německý originál rukopisu poslal švýcarskému knihovníkovi a mělo se za to, že je ztracen. Ten překlad do angličtiny nebyl dobrý, překladatelka neměla k dispozici slovník a německy dobře neuměla. Do všech jiných jazyků světa byla pak kniha překládána z jejího anglického překladu (i do češtiny na počátku 90. let 20. století). Proto místy nedávala smysl a působila zmateně.
V roce 2015 byl v knihovně v Curychu objeven originál rukopisu a zjistilo se, že se výrazně liší od jeho překladu. Kniha začala být překládána opět, ale do přesnější podoby, odpovídající originálu, a dává taky mnohem větší smysl; proto nový český překlad má název Noc o polednách. Revoluční teror

Děj knihy se odehrává ve věznici v Moskvě, kde je během stalinských čistek uvězněn starý bolševik Nikolaj Salmanovič Rubašov, kdysi přítel Lenina a teoretik komunismu. Rubašov je kompozitní postavou vícero komunistických vůdců popravených Stalinem během velkého teroru let 1937–1939, ale jeho hlavní inspirací byl Nikolaj Bucharin.

Spočívá ze tří výslechů se dvěma vyšetřovateli (první Ivanov byl jeho starý přítel, v průběhu děje se dozvídáme, že se stal obětí čistek a nahradil ho vyšetřovatel druhý) a retrospektivních vzpomínek Rubašova na svůj život a službu straně. Jak byl v nacistickém Německu zatčen a ve vězení mučen, jak sám organizoval stranické čistky v zahraničí, jak obětoval svou sekretářku a milenku, když učinil pokání a byl přáteli přesvědčen, že jeho život je pro stranu a revoluci důležitější než její.

Sám Koestler měl osobní zkušenost s vězením a pobytem v cele smrti; ještě jako komunista působil během španělské občanské války (1936–1939) pod krytím novináře u frankistů, aby předával informace jejich levicovým protivníkům, ale byl odhalen a odsouzen k trestu smrti. Krátce před popravou byl vyměněn za prominentního vězně druhé strany, manželku Frankova stíhacího pilota, leteckého esa, již věznili republikáni.
Rubašov v románu také nebyl mučen; k doznání byl tlačen argumentací a marxistickou dialektikou. Téměř všechny oběti stalinismu během moskevských procesů ale ve vězení mučeny byly; avšak později stalinista Vjačeslav Molotov a chameleon Anastas Mikojan (působil ve vysokých pozicích od Lenina přes Stalina, Chruščova až po Brežněva) tvrdili, že Bucharin mučen nebyl.
Mučení ve vězení Koestler nezažil, tak ho ve svém románu nepopisoval; věrně však popisoval úvahy a pocity člověka, který ve vězení je a ví, že bude popraven. Proto je ten román tak unikátní, autentický a dobrý. Navíc Koestler jako exkomunista znal dobře marxistickou teorii dějin, dialektiku a apologetiku revolučního teroru coby „nutného“.

Pro ilustraci: Rubašov o tom, jak Kompartija pojímá samu sebe: „Strana se nemůže mýlit. Ty a já, my se můžeme mýlit – strana ne. Strana, soudruhu, je víc než ty a já a tisíc takových, jako jsme my dva. Strana je ztělesněním revoluční myšlenky v dějinách. Dějiny neznají váhání a neberou ohledy. Těžce a neomylně spějí k svému cíli… Znají svou cestu. Dějiny se nemýlí. Kdo tuhle bezpodmínečnou víru ve stranu nemá, nepatří do jejích řad.“

Vyšetřovatel Ivanov říká Rubašovovi: „Od vynálezu parního stroje žije svět v nepřetržitém výjimečném stavu; války a revoluce jsou toho viditelnými projevy. Raskolnikov (z Dostojevského románu Zločin a trest – pozn. red.) je blázen a zločinec; ale ne proto, že jedná logicky, když stařenu ubije, ale protože jedná z individuálních pohnutek. Věta, že účel světí prostředky, je a zůstane jedinou použitelnou normou politické morálky; všechno ostatní je jen tlachání… Ale podmínkou správnosti té věty je, že jde o užitečný kolektivní účel, a ne o pouhý individuální cíl. Kdyby Raskolnikov stařenu odpravil na příkaz strany, všechno by do sebe zapadalo.“

Ivanov pokračuje: „Existují jen dvě protichůdné koncepce lidské etiky. První je křesťansko-humanistická, která prohlašuje jedince za nedotknutelného a tvrdí, že krví nelze dělat žádnou aritmetiku. Druhá spočívá na základní poučce, že kolektivní cíl světí prostředek a nejenže dovoluje, nýbrž i vyžaduje, aby se jedinec, ať už jako pokusný králík, nebo jako obětní beránek, podřizoval celku.“
Rubašov: „Připouštím, že humanismus a politika, úcta k jednotlivci a sociální pokrok nejsou slučitelné. Historie revolucí není bezpochyby žádnou povznášející nedělní četbou, ale takovou spoušť, jakou jsme v ní napáchali my, lidstvo ještě nezažilo…“ Ivanov: „Možná. Všechny revoluce dělali dosud jen moralizující diletanti. My jsme poprvé důslední.“

Rubašov: „Tak důslední, že v zájmu spravedlivého rozdělení půdy jsme nechali v průběhu jednoho roku plánovitě i s rodinami vyhladovět kolem pěti milionů rolníků. Tak důslední, že jsme za účelem osvobození člověka z pout kapitalistické námezdní práce poslali na deset milionů lidí na nucené práce do arktických oblastí a pralesní tajgy za podmínek rovnajících se práci antických otroků na galejích. Tak důslední, že pro řešení názorových rozdílů známe jediný argument: smrt. Životní úroveň mas je nižší, než byla před revolucí; pracovní podmínky tvrdší, disciplína nelidštější, dřina práce horší než u domorodých kuliů v koloniálních zemích; věkovou hranici pro trest smrti jsme snížili na 12 let, naše zbožňování vůdce je grotesknější než adorování onoho poskakujícího panáka s knírkem. Náš tisk a naše školy pěstují šovinismus, militarismus, dogmatismus, konformismus a tupou nevědomost. Moc a svévole vlády jsou bezmezné a v historii bezpříkladné. Vybudovali jsme největší policejní stát v dějinách, nejgigantičtější aparát udavačů a špiclů, nejrafinovanější vědecký systém tělesného a psychického trýznění… To jsou důsledky naší důslednosti.“

Člověk je jen hmota bez vůle

Ivanov: „No a? Tobě se to nezdá velkolepé? Existovalo někdy v historii něco úžasnějšího? Stahujeme z lidstva starou kůži a opatřujeme mu novou. Na muže s tvou minulostí je tahle náhlá nechuť experimentovat opravdu poněkud naivní. Každý rok umírá zcela nesmyslně několik milionů lidí na epidemie a přírodní katastrofy. A my bychom se měli bát obětovat několik set tisíc pro nejsmysluplnější experiment dějin? Příroda je ve svých nesmyslných experimentech na lidech velkorysá; a člověk nemá mít právo provádět pokusy sám na sobě?“

Pod tlakem marxistické dialektiky nakonec Rubašov kapituluje a dozná se; jeho závěrečná řeč: „Občane soudce, mluvím tu naposledy ve svém životě. Ptám-li se dnes sám sebe: za co umíráš?, vyvstane náhle přede mnou absolutní, černá prázdnota. Neexistuje nic, pro co by musel člověk zemřít, umírá-li bez pokání a beze smíru se stranou a hnutím.“

Poslední úvaha Rubašova před popravou, jež vlastně vyjadřuje Koestlerovo exkomunistické prozření: „Strana popírala svobodnou vůli jednotlivce – a zároveň po něm žádala absolutní obětavost a vypětí vůle. Popírala jeho schopnost rozhodovat se mezi dvěma alternativami – a zároveň žádala, aby se stále rozhodoval pro tu správnou. Popírala jeho moc volit mezi dobrem a zlem – a zároveň pateticky promlouvala o vině a zradě. Stál ve znamení ekonomické fatality, byl kolečkem v hodinovém stroji, které se nezadržitelně otáčelo, předurčené navěky a neovlivnitelné – a strana žádala, aby se kolečko proti stroji vzepřelo a ovlivnilo jeho chod. Někde ve výpočtu byla chyba a rovnice nevycházela.“
Vskutku, marxistická koncepce reality je vnitřně rozporná a je s podivem, jak málo lidí si to uvědomovalo: je-li člověk jen kusem hmoty, pak nemá svobodnou vůli, je determinován, všechno, co si myslí či dělá, činí tak, protože musí. Nemá šanci poznat pravdu či změnit dějiny. Je-li historický proces nutný, je zbytečné dělat revoluci; je-li správné udělat revoluci, pak marxistická teorie dějin i člověka je mylná atd. I mnozí dnešní materialisté si to neuvědomují. Východiskem ze slepé uličky je uznání, že člověk není jen hmotou, ale i duchem, má svobodnou vůli, může se rozhodovat a poznávat pravdu a omyl, dobro a zlo; vybírat si mezi nimi na základě svědomí; či jeho umlčení a zardoušení.

Vyšetřovatel Ivanov měl pravdu; v posledku jsou jen dvě koncepce; křesťanskohumanistická, jejíž implikací je liberálněkonzervativní politika: člověk je nutně nedokonalý, nikdy ráj na zemi, utopie nebude, ale nedokonalý člověk je bytost nekonečné hodnoty, je nesprávné s ním nakládat svévolně. Správné je se snažit, aby na zemi nenastalo peklo a člověk měl zachovanou svobodu. A pak ta druhá, a je jedno, zda ji označíte za jakobínskou, revoluční, komunistickou či progresivní: ostentativně „miluje“ lidstvo; jen ti konkrétní lidé ji štvou. Nedokonalí lidé nemají žádnou hodnotu; nutná je revoluční transformace v zájmu sociální, třídní, rasové, feministické, environmentální či sexuální utopie. Stojí-li konkrétní lidé v cestě, nutné jest rozdrtit je napadrť.
Knihu Tma o polednách si rád přečte každý, kdo chce pochopit smýšlení starých bolševiků (a mladých dnešních fanatiků); ale i každý, kdo miluje vynikající prózu.

„Každý rok nesmyslně umírá několik milionů lidí na epidemie a přírodní katastrofy. A my bychom se měli bát obětovat několik set tisíc pro nejsmysluplnější experiment dějin?“

Zdroj: Lidové noviny, 22.07.2023.

Právě se vracím ze zbrojního veletrhu IDET v Brně. Všude samé zbraně, munice, drony, vozidla, balistika. Neuvěřitelný festival kreativity. Třeba dron, schopný nést protitankovou střelu z RPG-7 + dva další druhy munice a vyrobený tak, aby byl nezávislý na čínských součástkách. Jenže je tu problém – abyste vyráběli, potřebujete peníze. Obvykle úvěr od banky, že… Jenže banky nechtějí financovat zbrojní výrobu i rok a čtvrt po útoku na Ukrajinu, která ke své obraně potřebuje… světě div se… zbraně.

Všichni zbrojaři si stěžují nejen na nemožnost získat od bank úvěry na rozšíření výroby, ale i na problémy s platebním stykem. O některých bankách se dokonce vyjadřovali jako o ruských agentech, protože komplikují obzvláště platební styk s Ukrajinou.

Nestěžují si jen Češi, ale třeba i Francouzi. Chtějí rozšiřovat kapacity na výrobu munice nebo samohybných houfnic Caesar (aby vyrobili měsíčně ne max 4, ale dvojnásobek). Banky zlobí, ale je to Francie a Macron zavelel, že vojenský průmysl má přejít na válečnou výrobu.

Nemám o zbrojařích žádné iluze. Na této válce třeba ti naši nekřesťansky vydělávají díky tomu, že kdysi za cenu šrotu koupili vyřazovanou techniku ČSLA. Jenže kdyby to tehdy neudělali, nebylo by teď z čeho podporovat Ukrajinu. Kdyby neudrželi výrobní kapacity (i za cenu vývozu do kdejaké podivné země třetího světa), nebyly by tu teď haly, ve kterých repasujeme staré tanky a raketomety, na které se skládá celý národ. A nebylo by co rozšiřovat, aby se jich mohlo repasovat víc. A nebyli by tu zkušení zaměstnanci se zlatýma rukama, kteří umí ze starého (skoro)šrotu udělat něco jako tank Tomáš. Nebyla by tu dokonce ani celá řada už moderních systémů.

Agrese na Ukrajinu ukázala v celé nahotě vlastně banální pravdu: potřebujete zbraně a armádu. A to i když jste je poslední desítky let nepotřebovali a vypadalo to, že je to házení peněz do černé díry. Jenže armádu musíte budovat (materiálně i morálně) desítky let. Kdyby měla za rok za dva vypuknut válka a i kdybychom do toho teď dali všechno, nedoženeme to. Československo začalo masově zbrojit po roce 1935 a stejně to do roku 1938 nestihlo. Prostě musíte desítky let lít prachy do něčeho, co možná nebudete potřebovat.

Generál Řehka má zcela pravdu, když říká, že obrana není jen záležitostí armády. Profi armáda má cca 20 000 vojáků, zálohy asi 4 000. Představte si konflikt jako na Ukrajině. To je kapka v moři. Potřebujete víc lidí/víc materiálu/víc výrobních kapacit.

Všimli jste si, kolik tisíc neprůstřelných vest je najednou schopen vyrobit český průmysl a dodat na Ukrajinu? Kolik zbraní se posílá na Ukrajinu? V drtivé většině ne ze skladů armády, ale od soukromých firem? Takže si promluvme o „pošucích“.

Hodně lidí se někdy s pobavením, někdy s úšklebkem, kouká na různé „pošuky“, co mají doma zbraně, neprůstřelnou vestu, vojenské vybavení atd. Jenže teď, když jsou tyhle věci potřeba na Ukrajině (což uzná i ten největší „sluníčkář“) se ukazuje, jak jsou důležití.

Bez nich by tu nebyla dobrá polovina domácího průmyslu schopná ty věci vyrobit. Protože bez těch „pošuků“ by nebyla dobrá polovina poptávky…A bez poptávky by nebyla nabídka. Tohle není průmysl, který se vytvoří přes noc. Potřebujete know-how, zkušené odborníky, trvalou poptávkuVětší, než jen ze strany státních ozbrojených složek (třeba pušek je stejně mezi držiteli zbrojních průkazů, jako mezi vojáky). Stejně tak se díky „pošukům“ vyvarujete situace, kterou vidím zde na Ukrajině, kdy jsou na check pointech lidí, kteří drží zbraň poprvé v životě.

Jasně, deset, dvacet, třicet let vám můžou připadat jako magoři. Protože co by se přece mohlo stát, že… Obyčejným lidem zbraně přece do ruky nepatří. Ale pak přijde okamžik, kdy jste rádi, že tu jsou. Znám to z Bosny, potvrdila mi to Ukrajina.

Převzato z Konzervativních novin.

Jak vidí situaci Rusové  ve svých diskusních skupinách na nejoblíbenější sociální síti VKontakte VK.com)?

1) Z Prigožina se stal takový Ježíšek. Kdekoliv lidi něco trápí v souvislosti s válkou, dovolávají se Priga. Hlavně lidi z Bělgorodu, z Brjansku. Chtějí, aby je přišel zachránit Wagner. To Prigožin ani při nejlepší vůli nemůže všechno uspokojit, on těch chlapíků zas tolik nemá. Ale tak toužebně na něj čekají maminky s dětmi a bábušky a vůbec všichni… Protože s nimi normálně komunikuje.

2) Ve zbytku Ruska je zase Wagner cool brand, který má navíc punc něčeho zakázaného (úřady to nerady vidí), ale ne tak zakázaného, aby vás za to mohli potrestat, takže je to zvlášť populární u mládeže (horolezci na Elbrusu, gympláci při maturách, Rusové v Paříži). Podotýkám, že státní média o Wagnerech skoro nemluví a nikdy nemluvila, všechno, co lidi vědí, vědí z internetu. Vlajka Wagnera je často v doprovodu žlutočerné vlajky Ruského impéria.

3) Nadává se všem a na všechny (politiky), i dost hustě, nejvíc to schytává už tradičně Šojgu, Putin asi nejmíň. I lidé v Bělgorodu se ho hlavně dovolávají. Prostě kde Čech napíše „FYJALO CHCÍPNI“, tam Rus napíše „Vladimire Vladimiroviči, prosíme tě, pomoz nám…“ Lidé v Bělgorodu hlavně chtějí, aby jim tam poslal Wagnery, případně aby se všem obyvatelům rozdaly zbraně.

4) Útoky v Rusku utvrzují dosud váhající Rusy v přesvědčení, že Putin neměl na výběr a je potřeba vrhnout do války vše, protože v případě porážky nás Západ zničí, rozdělí na několik států, bude okupovat atd. Přijde bída a chaos jako v 90. letech. To nesmíme dopustit za žádnou cenu. Z konfliktu „kdesi v dáli“ se stává „existenciální válka“, byť se těm lidem v praxi nic neděje.

5) Časté odkazy na Stalina, spíš od lidí, co nemají moc rádi režim a Putina, dožadují se „stalinských metod“ proti zrádcům (agentům, korupčníkům), rovněž „stalinské spravedlnosti“ v tom smyslu, že tenkrát měli všichni představitelé politbyra – včetně Stalina – svoje syny na frontě.

6) Z „novějších“ tváří je velmi populární Vladimir Žirinovskij, odkazy na něj, citáty… Buď lidi píšou, že ho volili a jejich hloupé okolí se jim tehdy za to smálo, nebo říkají, že se mu sami smáli, ale dneska chápou, že měl pravdu. (Pro představu o co jde zkuste třeba toto video)

7) Občas frustrace z toho, že Putin je „nevelitel“, vůbec národ a vojáky nepodporuje, neburcuje, reaguje vlastně slabě… Ale pořád je tam velká úcta, takže na takový názor je pět dalších, kteří mu přijdou vynadat, že Putin určitě dělá, co může, a vůbec je v nelehké situaci, tak není pěkné mu ještě přidávat (ergo „vy jste tak strašně chytří, že byste si to měli zkusit“). Lidem se nic nevysvětluje, tudíž mají pocit, že někdo válku záměrně sabotuje. Naprostá alergie na slovní spojení „červené linie“. Lidé nechápou, proč už dávno nebyl vybombardován Kyjev, proč se nebombardují trasy, jimiž se transportují zbraně ze Západu apod. Proč vůbec nějaká obilná dohoda, proč Rusko stále dodává Ukrajině plyn a ropu. Tato neznalost samozřejmě frustruje pár vojenských expertů, kteří se občas pokusí něco vysvětlit, ale většinou jsou ukřičeni.

9) Nějaké slavné vítězství už nikdo neočekává, už je to taková opotřebovací válka, kdy se slaví každá vesnice. Racionální úvaha za tím je, že čím víc toho Rusko dobyje a uhájí, tím víc bude odumírat západní ochota valit tam zbraně, a tím pádem i ukrajinský bojový potenciál, takže ve finále to skončí nějakou dohodou, a cílem je, aby byla pro Rusko co nejpříznivější. Zkrátka si myslí, že čím víc toho Rusko urve a především uhájí, tím silnější bude jeho pozice u vyjednávacího stolu, což je nepochybně pravda. To už je teď jediný cíl.

10) Nejvíc zapálení jsou lidé, co mají na frontě nějaké blízké, hlavně ženy – nebude jich moc z celkového počtu diskutujících, dosud se mobilizace nedotkla 95 procent Rusů, ale oni se k tomu v diskusích hlásí a většina je zavalí blahopřáními a poděkováními, takže jsou vidět. Nejhorší, co jsem viděla, byla matka dvojčat, která tam obě padla (šlo však o profesionální vojáky, ne o mobiky). Celkově bych řekla, že současní padlí budou plynule zahrnuti do kultu padlých z druhé světové války (jeho součástí jsou koneckonců i padlí z Afghánistánu, Čečenska apod).

11) Melancholie. Rusové jsou velmi melancholický národ a dokážou se nad sebou úžasně dojímat. Nejsou jediní a je spousta takových národů, i Američani to v sobě mají. To Češi jsou cynické bestie, které si o sobě rozhodně nemyslí, že jsou nejlepší na světě (spíš naopak) a jakémukoliv náznaku kýče se vysmějí. Rus se podívá na oblohu a řekne, jak je to naše Rusko nádherné.

Takže všelijak vzpomínají na padlé z válek, sdílí písničky, filmy, básničky, obrázky, dojímají se nad dětmi Donbasu, nad tím, jak je Západ nenávidí… Na VK jsou tisíce neválečných skupin s tématikou „Rusko je nejlepší“, „Naše milované Rusko“, „Jsem Rus, všem na zlost“ atd. Tam jsou miliony lidí.

12) Populární jsou veškeré nezápadní národy, pochopitelně hlavně Číňani, ale i Indové, Brazilci, Indonésani, Arabové, Íránci, veškeří černoši tohoto světa (Západ jim stovky let dělal to, co nám), ambivalentní je vztah k Turkům – mají je rádi, rádi tam jezdí na dovolené, ale zdá se jim, že Turecko je takové nějaké vypočítavé (to je ale překvapení…) a nedostatečně podporuje Rusko. Ale celkově je akceptují. Z evropských národů zvlášť nenávidí Poláky a pak už jen Američany.

Ostatní národy slouží buď Polákům či Američanům, případně oběma dohromady. Jsou velice zklamáni tím, kdo všechno se nechal Američany koupit, zvlášť jejich oblíbené národy (Italové, Francouzi), ale není to zášť vůči běžným lidem, jen vůči elitám, lidé jsou pořád dobří. Rusové žijící v západní Evropě často v těchto diskusích sdělují své smutky z toho, jaká je tu propaganda.

Převzato z Konzervativních novin.

V Německu žije přibližně 1,5 milionu Turků, kteří jsou oprávněni volit v tureckých volbách. Úspěch u nich měl jednoznačně současný prezident Erdogan. V prvním kole pro něj hlasovalo 65,5 % německých Turků, opoziční kandidát Kilicdaroglu získal 32,5 %. Vyšší podporu měl Erdogan už jen v Belgii (72,3 %), Rakousku (72 %) a Nizozemsku (68,4 %). Naproti tomu ve Velké Británii (79 %), Kanadě (79,7 %) a USA (80,4 %) zvítězil Kilicdaroglu. Důvodem může být sociální struktura Turků žijících v zahraničí – AKP má vysokou podporu v zemích, kde žijí tzv. gastarbeiteři z Anatolie. Naopak akademici a vzdělanější vrstvy se častěji stěhují do anglosaských zemí.

Turků žijících v Německu se bezprostředně nedotýkají vnitropolitické problémy jejich vlasti, jako je inflace nebo politické represe. Turkům v zahraničí nabízí Erdogan velkou myšlenku –  ideu, že jsou součástí velkého národa. Ale i v rámci Německa existují regionální rozdíly ve volebním chování Turků. V Essenu získala AKP 77 %, v Berlíně pouze 49 %. Essen je město v Porúří, generální konzulát ve městě je spádovou oblastí pro města jako Duisburg, Bochum, Gelsenkirchen. Jedná se o typická města s dělnickou sociální strukturou. Například v Duisburgu po Erdoganově vítězství vypukly v ulicích spontánní oslavy, silnice byly zablokovány auty a podle policie panovala „radostná atmosféra“. Naproti tomu turecká komunita v Berlíně je heterogennější a zahrnuje různé sociální vrstvy.

Německo-turečtí poslanci

Němečtí Turci se však voleb neúčastní jen jako voliči, ale také jako kandidáti. V uplynulých volbách bylo za poslance zvoleno 5 kandidátů, kteří se v Německu narodili nebo zde desítky let žili. Čtyři muži a jedna žena, všichni jsou „konzervativní“ a čtyři patří do vládnoucího tábora prezidenta Erdogana.

Meryem Göka dosud vedla pobočku Erdoganovy strany AKP v Německu. Její otec patřil k první generaci gastarbeiterů a v 60. letech minulého století přišel do Německa z Konye ve střední Anatolii. Göka se narodila v roce 1963 v bádenském městě Ettlingen, strávila zde dětství a němčina je jejím mateřským jazykem s mírným švábským přízvukem. Koncem 70. let se s rodinou přestěhovala do Turecka, kde vystudovala biologii. Angažovala se v AKP a před čtyřmi lety ji Erdogan vyslal do Berlína jako „velvyslankyni“ AKP. Hlavu má zahalenou šátkem a na jejím twitterovém účtu najdeme třeb oslavnou připomínku výročí dobytí Konstantinopole Osmany.

Oguz Ücüncü je rovněž nováčkem v tureckém parlamentu. Narodil se v roce 1969 ve vestfálském Hammu, kde také vyrůstal. Stal se inženýrem a již od útlého mládí se angažoval v islamistickém sdružení Milli Görüs, v letech 2002-2014 byl jeho generálním tajemníkem. Ücüncü byl v minulosti spolu s dalšími funkcionáři MG vyšetřován kvůli podezření z padělání a praní špinavých peněz. Trestní stíhání však bylo zastaveno. V rozhovoru pro jednu z německých televizí Ücüncücü prohlásil, že jeho politickým programem je boj proti islamofobii a rasismu.

Zafer Sirakaya je poslancem za AKP od roku 2018. Má 49 let, narodil se v Porúří a je politologem. Spoluzaložil a několik let vedl Unii evropsko-tureckých demokratů (UETD), která je lobbistickým sdružením AKP v Evropě. Po svém zvolení v roce 2018 převzal Sirakaya vedení nově zřízeného výboru pro záležitosti zahraničních Turků. V novém funkčním období chce s vládními politiky a poslanci spolkových zemí s tureckou menšinou diskutovat o „diskriminaci, znevýhodnění, vyloučení, islamofobii a xenofobii a hledat řešení,“ řekl Sirakaya listu Tagesspiegel.

Alimu Yükselovi je 74 let a do Německa přišel až v dospělosti koncem 70. let. Téměř 30 let působil jako imám v mešitách v Severním Porýní-Vestfálsku. Stal se vedoucím Milli Görüs v Německu a tím i jednou z nejvýznamnějších postav politického islámu. Naposledy byl zmocněncem pro zahraniční Turky v islamistické straně YRP, která patří do koaličního tábora.

Mustafa Yeneroglu je jediným německo-tureckým poslancem z opozice. Do Kolína nad Rýnem přišel z Turecka s rodiči jako nemluvně, vyrůstal zde a vystudoval práva. Svou politickou kariéru zahájil na islamistické scéně, když byl stejně jako Ücüncü a Yüksel tajemníkem Milli Görüs. Ještě v roce 2015 byl zvolen do tureckého parlamentu za AKP. Byl členem předsednictva strany a v německých talk show a debatách obhajoval prezidenta Erdogana. Po svém znovuzvolení v roce 2018 začal Erdoğana kritizovat a v roce 2019 z AKP vystoupil. O rok později založil s několika bývalými ministry a poslanci AKP stranu Deva a za tuto stranu získal znovu mandát.

Milli Görüs, kam se podíváš…

V životopisech poslanců je obzvláště nápadná vazba na Milli Görüs. Milli Görüs je pod dohledem německé rozvědky a je prodlouženou rukou tureckého státu. Sdružení má ve své správě více než 300 mešit na území Německa. MG je úzce propojeno s dalším sdružením, Ditib, které je největší turecko-islámskou organizací v Německu. Ditib a Milli Görus tvoří mimořádně rozsáhlou organizační a mobilizační síť. Organizovaly autobusovou dopravu ke konzulátům, kde se volby konaly. Spolu s pracovníky konzulátů tvoří Ditib a MG stínový stát na území „západního“ Turecka.

Autorka je politoložka, s rodinou žije v Berlíně.

Převzato z Konzervativních novin.

Ve Spojených státech oficiálně začala kampaň pro prezidentské primárky Republikánské strany. Guvernér Floridy Ron DeSantis svou kandidaturu veřejně oznámil během živé debaty s Elonem Muskem na sociální síti Twitter. „Myslím, že tím každého překvapil. Místo oznámení kandidatury sálu svých stoupenců, obklopen manželkou a dětmi, si zvolil něco, co je zatím unikátní,“ komentuje odborník na USA a ředitel Občanského institutu Roman Joch.

Twitter ve Spojených státech nejvíce využívají lidé ve věku 25 až 39 let. „To je přesně ta kategorie, kterou DeSantis potřebuje získat na svoji stranu, aby uspěl,“ vysvětluje Joch. Podle něj je Musk kandidátovi přátelsky nakloněn, síť však v minulosti sloužila téměř jako deník jeho největšího rivala, exprezidenta Donalda Trumpa.

Pro Trumpa i současného prezidenta Joa Bidena je volba zahájení kampaně tímto způsobem dobrou zprávou. „Bylo to docela fiasko. Jak Trump, tak Biden reagovali posměšně,“ navazuje Matěj Schneider, spolupracovník Českého rozhlasu Plus. „Minimálně po včerejšku to vypadá, že se ani jeden DeSantise až tak nebojí,“ říká.

Podpora Trumpa mezi republikány navíc v posledních měsících stoupá na úkor jeho vyzyvatele DeSantise. „Mnozí republikáni ho vnímají jako mučedníka, jako oběť, které zlý, globalistický a elitářsky svět ve Washingtonu ubližuje,“ vysvětluje Joch, proč se kolem Trumpa jeho příznivci semkli. „Trump je showman, DeSantis má za sebou výsledky, není ale příliš charismatický,“ popisuje.

Republikáni potřebují boxera

„Je to tím, že Trump byl obžalován za to, že dal peníze své bývalé milence a neuvedl to jako výdaje na kampaň, což je velice pofidérní žaloba,“ doplňuje Joch. „Trumpa lze obžalovat za mnohem závažnější věci, například za snahu zmanipulovat prezidentské volby 2020,“ zdůrazňuje.

DeSantis se oproti Trumpovi prezentuje jako ideální rodinný typ, což mnohem více odpovídá republikánským hodnotám. „DeSantis je ideální kandidát, hlavně konzervativního křídla. Trump ale změnil názor, že charakter člověka je důležitý,“ tvrdí.

Mnozí pravicově orientovaní lidé ve Spojených státech si podle Jocha myslí, že současná situace vyžaduje silnou osobnost. „Je jedno, jaký má charakter, jestli je to nevěrník, nebo dokonce vulgární člověk,“ uvažuje Joch. „Potřebují nějakého boxera. Podstatné je, aby rozdával rány,“ míní.

Křesťanská politika, nebo politické křesťanství?

Proč není křesťanství kompatibilní s totalitarismem, nýbrž představuje zdroj lidské svobody

Zatímco křesťanská politika striktně vzato neexistuje, politické křesťanství ano, ale je to hereze. Tvrzením, že křesťanská politika neexistuje, míním, že na konkrétní praktické politické otázky typu „Jak mají být vysoké daně a jaká má být jejich struktura?“, anebo „Jak výrazné mohou být zásahy státu do života společnosti?“ zkrátka není žádná explicitně a specificky křesťanská odpověď.

Křesťanství je kompatibilní s mnoha režimy i s vladaři, kteří křesťané nejsou. Je však nekompatibilní s režimy, které si činí totální nárok na člověka, tedy s komunismem a nacismem (ne však s fašismem), a s islamismem (tzv. politickým islámem; ne však s islámskou vládou samotnou). Křesťanství odmítá ty ideologie a režimy, které si činí totální nárok na člověka, protože člověk nebyl stvořen státem a ani nepatří plně státu (má však být loajální vůči státu a jeho legitimnímu režimu); nýbrž byl stvořen Bohem, k obrazu Božímu a jeho osud spočívá v Bohu. Jinými slovy, člověk patří Bohu plně, leč státu jen omezeně, ve striktně vymezené sféře politické loajality.

Obec Boží i pozemská

Zdrojem tohoto náhledu jsou samotná Ježíšova slova: „Dejte císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest Boží.“ Jejich implikací je oddělení moci světské a moci duchovní, jak tomu nebylo ani u starých Židů, Řeků, či Římanů.
Řecká polis byla těsnou jednotou státu, společnosti a náboženského kultu; římský Pantheon bohů sloužil Římu; staří Židé měli problém rozlišit mezi Hospodinem na jedné straně a Lidem vyvoleným s jeho politickým vedením, ať už soudci, nebo později králi, na straně druhé.

Anglický (a vlastně evropský) klasicky liberální a katolický historik lord Acton označil křesťanskou církev za jedinou instituci v dějinách, která se střetla a čelně srazila se státní institucí (Římskou říší), a v tomto střetu nebyla rozdrcena, nýbrž v něm naopak zvítězila (a obrátila jej na svou víru). Jako první významný křesťanský politický filosof se projevil Augustinus Aurelius, tedy sv. Augustin, ve svém díle De Civitate Dei (O obci Boží). V něm rozlišil mezi Civitas Terrena, obcí pozemskou čili světskou se státy a jejich dějinami, a mezi Civitas Dei, obcí Boží. Ta první je profánní, nikoli posvátná; v ní dochází k vzestupům a pádům států a říší, jejichž hlavním úkolem je zajistit Pax, mír, a aproximovat spravedlnost, Iustitia. Jinak by stát byl jen bandou zločinců.

Tato pozemská obec však není naším domovem, je jen přechodným a dočasným bydlištěm. Tím skutečným domovem je obec Boží, tedy život věčný v přítomnosti Boží (Ráj neboli Nebe). Tam nás však žádný stát nedostane; stát je v otázce spásy nekompetentní; „transportérem“ do obce Boží je církev Kristova. Ta sice není přímo obcí Boží, ale předznamenává ji; je společenstvím světců i hříšníků. Tato dichotomie mezi institucí státu a institucí církve předznamenává středověkou teorii dvou mečů: moci světské a moci duchovní.

Moc světská a duchovní

Nejdůležitějším papežem, o kterém snad nikdo (až na historiky papežství) nikdy neslyšel, respektive nejdůležitější z papežů, o kterých nevíte, byl papež Gelasius na konci 5. století, krátce po pádu Západořímské říše. V roce 494 poslal východořímskému (byzantskému) císaři Anastasiovi dopis, který podle formulace v něm obsažené má název Duo sunt („Jsou dvě“), v němž mu psal o tom, že jsou dvě moci/ autority, světská a duchovní (Potestas je světská, Auctoritas je duchovní) a která je které nadřazená a v čem.

Stručně řečeno, členové církve žijí pod mocí států a musejí respektovat jejich světské zákony. Ale i státy a jejich vladaři žijí pod zákonem Božím, který interpretuje církev, takže musejí respektovat její interpretaci Božích zákonů a ty nepřekračovat. Je jasné, že tento model neumožňuje státní absolutismus, nýbrž nutně implikuje omezení státní moci, především ve sféře duchovní a ve sféře svědomí. Když si toto uvědomíme, překvapí nás už jen málo, že inspirátorem základního a původního dokumentu celého západního konstitucionalismu, anglické Magny charty libertatum čili Velké listiny svobod, pramatky to všech moderních ústav z roku 1215, byl kardinál Stephen Langton, arcibiskup z Canterbury.
Ano, byl to kardinál svaté církve římské, kdo nejspíše i sepsal Magnu chartu, a je tak jedním z praotců všech našich dnešních ústavních svobod.

Zákon věčný a přirozený

Jako byl sv. Augustin největším filosofem křesťanského starověku, tak největším filosofem křesťanského středověku byl sv. Tomáš Akvinský. Jeho dílo je komplexní, ale zmiňme jen dvě jeho politicky relevantní myšlenky.
První se týká zákona. Bůh, který stvořil svět, ho stvořil inteligentně, a vložil do něj inteligibilní (tj. srozumitelné, poznatelné) zákony, které my, lidé, inteligentní bytosti, jsme schopni rozumem poznat a pochopit. Poznání je tedy naše nahlédnutí Boží myšlenky ve stvořeném světě realizované. Ve stvořeném světě je zákon Boží (Lex Divina) zákonem věčným (Lex Aeterna), který lze poznávat buď cestou přirozenou, rozumem, to je pak zákon přirozený (Lex Naturalis; přirozené právo, Ius Naturale), anebo cestou nadpřirozenou, vírou, a to je zákon nadpřirozený (supranaturalis). Nepotřebujeme náboženskou víru, abychom věděli, že vraždit, krást a podvádět se nemá a dobrovolně uzavřené smlouvy jsou závazné pro obě strany. To víme na základě rozumu. Proto se (pozitivní) právo státu má opírat o přirozené právo a aproximovat je. Příkaz státu, který jde proti přirozenému právu, je neplatný. Víme-li, že nevinní mají právo na život, pak rozkaz vyvraždit vesnici je protiprávní a neplatný od samého počátku; kdo jej vydá, ale i vykoná, je zločinec.

Přirozený zákon je závazný pro všechny, ale nadpřirozený jen pro ty, kdo mají dar víry. Bůh požádal Židy, aby nejedli vepřové (či králičí), proto ten zákon je závazný pro věřící Židy, ale ne pro ostatní. Křesťané, minimálně ti katoličtí, by na Velký pátek měli držet přísný půst; tento zákon je závazný pro věřící, ale nikoli pro ty, kdo víru nemají, proto stát by jej neměl vynucovat vůči všem.
Sv. Tomáš Akvinský rozděloval hříchy podle jejich závažnosti do tří kategorií: nejméně závažné jsou hříchy těla (obžerství a sexuální hříchy), závažnější jsou hříchy intelektuální (z konjunkturálních důvodů popírat pravdu, vědomě obhajovat nepravdu), a nejzávažnější jsou hříchy proti víře, tedy zpochybňování učení církve (heretik veřejně zpochybňuje něco, co pouhým rozumem nelze zjistit, dokázat či vyvrátit). Proto sv. Tomáš v principu obhajoval právo na perzekuci heretiků.
Pro jinověrce (židy, muslimy) žádal toleranci, ale považoval za správné perzekvovat křesťanské heretiky.

Jak vidno, i tak velký člověk jako sv. Tomáš Akvinský se v něčem mýlil; neuvědomoval si, že z hlediska ortodoxního judaismu je křesťanství vlastně židovskou herezí (špatně identifikuje osobu Mesiáše), a tudíž podle jeho vlastních, Tomášových principů, by židovské náboženské autority měly mít právo na perzekuci křesťanů coby heretiků.

Povzbuzováním ke ctnostem

Pozoruhodným křesťanským myslitelem byl na konci 17. století například Angličan John Locke. Z hlediska politického myšlení jeho nejdůležitějšími díly byly „Druhé pojednání o vládě“ a „Listy o toleranci“. Dříve, než se k němu dostaneme, připomeňme si, že v antické polis moc státu nad člověkem byla komplexní. Aristoteles učil, že cílem života člověka je štěstí, eudaimonia, a podmínkou štěstí je ctnost. Jsou čtyři kardinální ctnosti: umírněnost (uměřenost; v požitcích), statečnost (v překonávání strachu), prozíravost (rozvážnost; usilovat o správné cíle tak, aby to nezpůsobilo více zla než užitku) a spravedlnost (ke každému se chovat tak a každému dávat to, jak si zaslouží). Je-li cílem života člověka štěstí, a je-li podmínkou štěstí ctnost, pak úkolem polis, státu, je vést člověka ke štěstí formou příkazů a zákazů, povzbuzováním ke ctnostem a odrazováním od neřestí.

Křesťanství (například sv. Pavel) později ke zmíněným čtyřem kardinálním ctnostem přidalo i ctnosti teologické, potřebné pro štěstí nadpozemské, tedy pro spásu: víru, naději a lásku („a z nich největší je láska“).
Křesťanství tak ve středověku vlastně převzalo antickou koncepci státu jako toho, kdo má člověka vychovávat, formovat a vést ke ctnostem.

John Locke však přišel s revoluční myšlenkou: Všichni jsme křesťané, všichni víme, co máme dělat pro svou spásu; o tom, co je ctnostné, nás učí církve. Tedy to už není úkolem polis! Role státu má být omezena na ochranu individuálních přirozených práv, jimiž jsou právo na život, svobodu, majetek; stát má být omezený, jeho moc rozdělena mezi tři složky. Rolí státu je zajistit obranu, ochranu a spravedlnost; nic víc. Pro učení se ctnostem a ke spáse nepotřebujeme stát; k tomu máme církve.

Postmoderní neomorálka

Lockova koncepce minimálního státu je nejradikálnější verzí křesťanského oddělení moci světské od moci duchovní. Takto to ovšem mohlo fungovat jen v rámci společnosti hlásící se ke křesťanství. Taková společnost, v níž byl silný zdroj morálky, který se nacházel mimo stát, umožňovala ten nejomezenější stát.
Co ale v případě, kdy společnost takový svůj silný zdroj morálky nemá? Nastává návrat k antickému, předkřesťanskému pojetí státu.
Dnešní dechristianizace společnosti a sekularismus vedou k tomu, že stát nás opět začíná vychovávat a tím přijímá nové funkce a moci. Začíná nás ale „vychovávat“ i proti židovskokřesťanské morálce a řecko-římským ctnostem.
Například nesouhlasit s homosexuálním chováním je těžkým „hříchem“ homofobie, který má státní moc vymýtit. Nesouhlasit s přílišnou imigrací z islámských společností je hříchem xenofobie a islamofobie; stát nás má převychovat. Patriotismus, heroismus, stoické snášení bolesti a utrpení bez naříkání a stěžování už nejsou ctnosti, nýbrž „toxická maskulinita“.

Naopak, „ctností“ je být obětí; a čím víckrát je člověk obětí – čím se víckrát za oběť vydává (intersekcionalita čili mnohonásobná diskriminace: být zároveň obětí rasismu, sexismu, homofobie, transfobie atd.), tím je člověkem lepším a ctnostnějším. Jinými slovy, je to návrat k polis; ale polis, která vynucuje nikoli židovskokřesťanskou či antickou řecko-římskou morálku, nýbrž v dějinách naprosto novou, unikátní postmoderní „neo-morálku“.

Křesťanství proti totalitarismu

Jak už bylo uvedeno na začátku, křesťanství odmítá totální nárok státu na člověka. Proto křesťanství nutně bylo a je proti totalitarismu; komunismu i nacismu. Papež Pius XI.
vydal v březnu 1937 záměrně v rozpětí pouhých pěti dnů dvě encykliky odsuzující soudobé totalitarismy: Mit brennender Sorge (odsouzení rasistického nacismu) a Divini Redemptoris (odsouzení bezbožného komunismu). Proto jako symbol toho, že stát nemá celý nárok na člověka, ve školních třídách v katolickém Bavorsku nejsou na zdích fotografie státních vůdců, nýbrž křesťanské kříže. Proto protestantští evangelikálové v USA mají jako své motto I Have No King But Jesus. A když (deista) Thomas Jefferson formuloval své přesvědčení, že „vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu“, mluvil nejen za liberální deisty, ale i za křesťany a židy, neboť ta zásada vyjadřuje přesně to, co udělal Mojžíš vůči egyptskému faraonovi.
Křesťanství coby náboženství tudíž zdůrazňuje limity státní moci; avšak politické křesťanství, například hnutí „Social Gospel“ u protestantů či tzv. „teologie osvobození“ u katolíků, mají snahu vytvořit politickými prostředky, skrze státní moc, jakýsi ráj na zemi.

Striktně vzato jsou to křesťanské hereze. Papežové sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. to viděli přesně, proto byli proti „teologii osvobození“. Věděli, o čem křesťanství je, a naopak, o čem není. Jde přece o spásu nesmrtelných duší, nikoli o vnitrosvětský komunismus.

Vyšlo v Týdeníku Forum

To tvrzení je zjednodušující a nepřesné. Ano, v nadcházející době bude hlavní soupeření mezi převáženě demokraciemi na jedné straně a převážně diktaturami na straně druhé.

Našim hlavním protivníkem, nás coby zemí v Evropě a v Severní Americe neboli atlantického společenství, bude Čína a Rusko – bude se jednat o studenou válku II. Ale v tomto soupeření budou našimi spojenci i některé autokracie a naopak některé demokracie pro nás nehnou ani prstem.

Tak to bylo za 2. světové války i za studené války I.

Za 2. světové války byly jednou stranou demokracie Británie, Francie, Československo, později USA; druhou stranou totalitní nacistické Německo, autoritářská fašistická Itálie, později militaristické Japonsko a jejich satelity. Totalitní komunistický Sovětský svaz byl na počátku spojencem nacistického Německa, pak byl svým spojencem napaden a přešel na druhou stranu.

Jenže při německém útoku proti němu v roce 1941 byla spojencem Německa (kromě satelitů jako Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) i jedna demokracie, Finsko, která však nechtěla útočit dál do ruského vnitrozemí, jen si vzala zpět území, které jí Sovětský svaz ještě jako spojenec Německa ukradl během zimní války (1939–40).

Spolu proti sobě

Nejefektivnějším spojencem Velké Británie po kapitulaci Francie v červnu 1940 bylo až do jara 1941 roajalistické Řecko, v němž vládla pravicová vojenská diktatura. Bylo to autokratické Řecko, které jako první uštědřilo citelné porážky zemím Osy, konkrétně Italům.

Když si Britové vyhodnotili, že komunističtí partyzáni v Jugoslávii bojují proti Němcům efektivněji než srbští roajalisté, začali je podporovat. Prostě pro vítězství západních demokracií ve 2. světové válce udělali mnohem více pravicová diktatura v Řecku a komunista Tito než mnohé demokracie, které pro ně nehnuly ani prstem – konkrétně Irsko, Švédsko, Švýcarsko. Diktátor Salazar v Portugalsku byl formálně neutrální, ale pomáhal spojencům – na Azorech jim umožnil mít základnu. (Víte, která spojenecká aliance je nejstarší na světě? Anglicko-portugalská, sahá do druhé poloviny 14. století. Od té doby proti sobě Anglie/Británie a Portugalsko nikdy nebojovaly, ale ve válkách si vzájemně pomáhaly.)

Obdobně tomu bylo i za války studené. Byl to primárně konflikt mezi liberálními demokraciemi v Severní Americe a západní Evropě na jedné straně a totalitním Sovětským svazem a jeho satelity na straně druhé. Ani jedna demokracie nebyla spojencem Sovětského svazu, většina spojenců Ameriky a západní Evropy v třetím světě byly autokracie. Mnohé demokracie v tomto zápasu západním spojencům vůbec nepomohly.

Zakládajícím členem NATO se v roce 1949 stalo Salazarovo Portugalsko. Od roku 1952 bylo členem i Turecko, země s častými vojenskými převraty, které prováděl na západních vojenských akademiích vzdělaný sekulární generální štáb jeho armády. V boji proti komunismu v 50. a 60. letech 20. století (Korea, Vietnam) byla demokratická Indie neutrální, pro Američany a Australany nehnula ani prstem, naopak autokracie Jižní Korea, Tchaj-wan, Filipíny, Thajsko a samotný Jižní Vietnam byly spojenci proti totalitnímu komunismu. Demokraté Olof Palme ve Švédsku a Pierre Trudeau v Kanadě během války ve Vietnamu okopávali Americe kotníky, autokratická junta řeckých plukovníků jí poskytovala sympatie a podporu.

V boji proti totalitarismu, ať už nacistickému či komunistickému, jsou někteří autokraté efektivní a užiteční a někteří demokraté neužiteční a bezcenní.

Tak to bude i ve studené válce II. proti Číně a Rusku. Jsou to diktatury: jedna mocná tyranie, druhá nemocná. Ale mnohými našimi spojenci budou autokracie. Maroko, Egypt, Jordánsko, monarchie v Zálivu – chceme, aby byly na naši straně, nikoli na straně Číny či Ruska, no ne?Demokracie není všechno

Pamatujete na 1. válku v Zálivu v roce 1991? To nebyla válka za demokracii v Kuvajtu, nýbrž za jeho nezávislost, jednak potrestání nevyprovokované agrese, aby se nestala precedentem, a jednak prevence toho, aby volatilní diktátor neměl vládu nad třetinou světových zásob ropy.

V těchto zemích by demokracie nejspíš vedla – a v Egyptě už i vedla – ke zvolení islamistů. Ústavní demokracie si vážíme nikoli proto, že je to vláda většiny, nýbrž proto, že je to omezená vláda většiny s ochranou menšin. Neomezená vláda většiny nemá žádný šarm. Lepší je na místní poměry relativně umírněný autokrat – monarcha či na západních vojenských akademiích vzdělaný generál – než z demokratických voleb vzešlá vláda fanatiků. Raději generál Sísí než muslimští bratři.

Prezident Pavel to určitě chápe.

Vyšlo na lidovky.cz dne 10.05.2023.

V eseji O fanatismu a autoritářském pokušení některých konzervativců, který vyšel v Nové orientaci (18. října 2022), se Karel Dolejší věnoval praktickému hodnocení některých současných politiků napravo od středu. Jak už to u politiky bývá, s něčím souhlasím a s něčím méně. Předně bych řekl, že Donald Trump není a nikdy nebyl konzervativec, i když jeho vláda některé konzervativní postoje prosadila. Dále bych dodal, že Giorgia Meloniová, i když bývala kdysi fašistka, dnes už jí v žádném analytickém smyslu není – stejně jako Marián Čalfa v listopadu⁠–prosinci 1989 (a poté) už nebyl normalizačním komunistou; stejně jako František Kriegel v roce 1968 už nebyl stalinistou. Problematická je však podle mého názoru druhá („intelektuální“) část eseje, s níž si dovoluji polemizovat.

Za prvé zde vidím tendenci autora dávat postojům či názorům, kterým nerozumí, pejorativní adjektiva. Zásadně píše o „bigotním křesťanství“ tam, kde má na mysli ortodoxní (tj. pravověrné) křesťanství. Pro pochopení filosofie dějin Erica Voegelina je zásadní správně chápat rozdíl mezi křesťanskou ortodoxií a herezemi. Nebo píše o Hayekově „ústavním fetišismu“, když míní jeho loajalitu vůči konstitucionalismu a přesvědčení, že ústavní omezení moci státu je pro svobodu nezbytné (takto lacině lze odstřelit cokoli: „fetišismus ochrany klimatu“, „fetišismus lidských práv“, „fetišismus demokracie“ atd.).

Za druhé, autor označuje Erica Voegelina za „konzervativního ideologa“. To je stejný nesmysl, jako kdyby někdo označil sira Karla Poppera za „liberálního ideologa“. Ani jeden z nich nebyl ideolog, oba byli filosofové. Je zásadní rozdíl mezi filosofií a ideologií a z textu vůbec není zřejmé, zda si ho je autor vědom. Rozdíl mezi ideologií a filosofií je pro Voegelinovu filosofii dějin zásadní.

Za třetí, autor píše o „bigotní křesťanské ideologii“. O „bigotnosti“ jsem se již zmiňoval, autor tak nazývá ortodoxii („Ratzinger byl ortodoxní křesťan“ versus „Ratzinger byl bigotní katolík“ – vnímáte ten rozdíl?). V autorově pojetí pak jediný „nebigotní“ křesťan je neortodoxní, tj. neúplně křesťanský křesťan… Ale nyní se podívejme na to slovo „ideologie“: existuje něco jako „křesťanská ideologie“? „Židovská ideologie“? Ne. Existuje křesťanské, židovské nebo islámské náboženství, ale ne ideologie. Ideologie je politický fenomén; křesťanství, židovství, islám jsou náboženství. Opět, není vůbec zřejmé, jestli autor rozlišuje mezi náboženstvím a ideologií, což je pro Voegelinovu filosofii zásadní.

Nakonec se musím ptát, jestli autor, který Voegelina četl, z něho něco pochopil. Kloním se k názoru, že něco ano, ale to něco se mu velice nelíbí, protože Voegelin kladl na lavici obžalovaných nejen totalitarismy 20. století, ale i celý dnešní západní progresivismus.

Voegelinovo varování před gnostiky

Ukažme si, co byl geniální postřeh Erica Voegelina. Ponechme stranou jeho zajímavé úvahy o reprezentaci (elementární, existenciální, soteriologická), o starých Židech (Mojžíš, Exodus) nebo Řecích (Sokrates, Platon, Aristoteles) či zajímavé (leč heretické) spekulaci mnicha Joachima z Fiore (12. století, Kalábrie) o aplikaci dogmatu Svaté Trojice na historický čas a přejděme přímo k tomu, co autora popuzuje nejvíce: ke středověkému křesťanství. Nás nezajímá křesťanská dogmatika či mravouka, ale čistě politická filosofie. Tu ortodoxní (podle autora „bigotní“ a „ideologii“) formuloval sv. Augustin v díle De Civitate Dei (O obci Boží).

V předkřesťanském období (řecká polis, Řím) existovala těsná jednota státu a náboženského kultu; panteon bohů měl vlastně sloužit státu, chránit polis. Římský císař byl zároveň veleknězem (Pontifex Maximus). Křesťanství to rozťalo vedví, oddělilo moc světskou a moc duchovní. Sv. Augustin psal, že my nyní žijeme v obci pozemské (Civitas Terrena), v hmotném časoprostoru. Tady je rolí státu udržovat mír (Pax) a stát bez úsilí o spravedlnost (Iustitia) je jen bandou zločinců. Stát však není posvátný, je to profánní instituce. Dějiny jsou dějinami vzestupů a pádů různých států a říší. Na zemi nikdy dokonalost zrealizována nebude, protože my lidé jsme (morálně a intelektuálně) nedokonalí.

Jenže stát, obec pozemská, není cílem našeho života. Nejsme tu doma, jsme tu jen dočasní osadníci. Cílem našeho života je obec Boží (Civitas Dei), Království nebeské. Tam se dostáváme po smrti – je to Ráj neboli Nebe. Tento přechod se nazývá spása. Jenomže v otázce spásy je stát nekompetentní. Tím transportérem z obce pozemské do obce Boží není stát, nýbrž církev. Království Boží není z tohoto světa. Ráj na zemi nelze vytvořit, a už vůbec ne státními (etatistickými) a politickými prostředky, spása se realizuje až po smrti v Nebi.

Jak to víme? Striktně vzato, uvádí Voegelin, tato jistota visí jen na tenkém vlásku náboženské (křesťanské) víry (tj. exaktně to nevíme – tolik k jeho „bigotnosti“). Ale tato Augustinova koncepce státu a církve je ortodoxním křesťanstvím, pokud jde o politickou filosofii. Na ní byla vybudována středověká Evropa. Člověk není reprezentován institucí jednou, ale dvěma. Mezi nimi není identita: obyvateli Českého království mohli být křesťané i židé; ne všichni křesťané byli poddaní (občané) jen jednoho státu, ale naopak států mnohých, dokonce i tureckého sultána. Institut římského cézara byl rozdělen mezi politického (světského) císaře a církevního (náboženského) papeže (ten zdědil titul Pontifex Maximus, který má dodnes). Západní císařství zaniklo v roce 476, pak bylo obnoveno v roce 800, pak zaniklo v roce 1806, eventuálně 1918. Východní císařství zaniklo v roce 1453, eventuálně 1917 (dle turecké interpretace 1922)

A tady vstupuje na scénu Eric Voegelin a jeho koncept gnosticismu: tím označuje pokus vytvořit království Boží (Ráj) na Zemi na základě poznání vyšší tajné moudrosti (gnosis). To je popření ortodoxního křesťanství Augustinovy koncepce (která je ortodoxní, protože je věrná Ježíšovým slovům „Dejte Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo“. Nebo dále, Ježíš na přímou Pilátovu otázku „Ty tedy jsi král?“ dává odpověď: „Ano, jsem král… Ale mé Království není z tohoto světa…“).

Voegelin tento pokus světskými prostředky vytvořit Ráj na Zemi označuje za pokus o „imanentizaci křesťanského Eschaton“. Eschatologie je vědou o posledních věcech člověka. Podle křesťanství to jsou smrt, Nebe/Peklo. Imanentizace – zpřítomnění, zhmotnění v tomto imanentním světě času, prostoru a hmoty – křesťanského Eschaton ⁠– tedy znamená pokus vytvořit Ráj na zemi, a to v naprosté většině případů státními, politickými prostředky. To podle Voegelina nejde, protože je to proti realitě, a tudíž pokus o to vždy dopadne špatně. Čeština má pro to výraz „cesta do pekel je dlážděna nejlepšími úmysly“. (Američtí konzervativní studenti v 60. letech 20. století, aby šokovali a iritovali své levicově liberální profesory, nosili odznáčky s nápisem „Neimanentizujte Eschaton!“.)

Politicky prvními gnostiky byly některé středověké heretické sekty, u nás například radikální křídlo husitů, táborité. Tito „boží bojovníci“, gnostická to armáda, chtěli království Boží ustavit na zemi ohněm a mečem. V moderní době to byli například puritáni.

Moderní gnostické revoluce

Středověk se obvykle datuje do roku 1500, novověk – tedy modernita – od toho roku dále (1500 coby kulaté číslo mezi 1492, Kolumbovou plavbou do Ameriky, a 1517, počátkem reformace) do roku 2000 (zaokrouhlení 1989), kdy začala doba post-moderní. Ve středověku – díky dichotomii a tenzi mezi mocí světskou a duchovní, státem a církví – nebyl státní, konkrétně královský absolutismus. Ten začal až na počátku novověku, v 16. a 17. století. V důsledku reformace jak v katolických, tak v protestantských zemích státní moc určovala, co je pravá víra, pravé náboženství na daném území (to je samozřejmě radikálně proti-křesťanské, proti-židovské i proti-islámské). To znamenalo státní absolutismus. Liberální historik 19. století lord Acton proto uváděl, že středověk byl svobodný a novověk absolutistický. Proto se Voegelin politicky označoval za „před-reformačního křesťana“.

První velkou vlnou gnostické revoluce byla ta anglická čili puritánská v 17. století. Ta byla ta nejmírnější; byla ještě v křesťanském prostředí a puritáni nakonec neuspěli. Druhá vlna, francouzská, už byla sekularizovaná a byla to Velká francouzská revoluce z let 1789–1794. Jejími nejradikálnějšími gnostiky byli jakobíni. Ta už byla mnohem krvavější. A třetí vlna gnostické revoluce byla nejradikálnější, německá, a měla dvě podoby: komunistickou a nacistickou. (Marx byl Němec, a i když Lenin, Trockij, Stalin, Dzeržinskij atd. byli různých etnik, byli to marxisté). Ta byla nejvíce sekularizovaná a nejkrvavější.

Takže Voegelin jako gnostická označuje ta politická hnutí moderní doby, která vzala křesťanskou představu Ráje/Nebe a politickými prostředky je chtěla realizovat na zemi. To je pro nás, kdo pamatujeme totalitarismus, celkem triviální postřeh, že nacismus a komunismus byly vlastně náhradními náboženstvími (Ersatzreligionen), neopohanskými náboženskými kulty, jež byly zároveň politickými ideologiemi. Měly své posvátné texty, své proroky, své rituály, své symboly, své věřící. Teď je to triviální postřeh, ale Voegelin byl jedním z prvních, kdo si toho všiml a podrobně to popsal.

V tomto smyslu věta, která tak popudila Karla Dolejšího, totiž že americká revoluce „měla to štěstí, že se dotvořila v rámci institucionálního a křesťanského klimatu ancien régime“, nejenže není vůbec skandální, ale naopak je pravdivá; byl zásadní rozdíl mezi revolucí americkou a revolucí francouzskou (nemluvě o té další německé, ať už komunistické, nebo nacistické). Jefferson nebyl Marat, Hamilton nebyl Danton, Madison nebyl St.-Just, Adams nebyl Hébert a Washington nebyl Robespierre.

V anglosaských zemích, v Británii a v Americe, bylo povědomí o tom, co lze nazvat ortodoxním středověkým křesťanstvím v augustinovském smyslu (ještě jednou opakuji, nemluvíme zde o věrouce či mravouce, ale o politicko-filosofické koncepci státu): stát ani společnost ani vladaři nejsou božští a nelze je zbožšťovat a Ráj na zemi nelze nastolit, a už vůbec ne politickými prostředky.

Velice dobře tento ortodoxní středověký křesťanský náhled sv. Augustina ilustruje známá pasáž Jamese Madisona z Listu federalistů č. 51: „Kdyby lidé byli andělé, nebylo by zapotřebí žádné vlády; kdyby lidem vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných vnitřních ani vnějších kontrol vlády…“ Nebo postřeh Johna Adamse: „Naše ústava byla vytvořena pouze pro morální a zbožné lidi; je naprosto nevhodná pro vládnutí jakýmkoli jiným“. A k tomu výrok George Washingtona: „Stát je jako oheň ⁠– dobrý sluha, ale zlý pán.“ Či osobní motto Thomase Jeffersona (který nebyl křesťan, nýbrž deista): „Vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu.“ To je dokonce předkřesťanské, židovské: vystihuje přesně to, co uskutečnil Mojžíš v Exodu, když vyváděl židovský lid z egyptského otroctví na svobodu pod Bohem.

„Pod Bohem“ – „One Nation Under God“ je poslední věta Přísahy věrnosti americké vlajce. „In God We Trust“ je na amerických bankovkách – což znamená, že „v nikoho jiného důvěru nemáme, nikomu jinému nevěříme naprosto, žádnému člověku, politikovi“. A není pravda, že Američané a Britové si toho nejsou vědomi, že to je „tajná pravda“, vlastně gnóze. Je to součástí jejich občanské, politické filosofie; sdílely ji tak odlišné osoby jako Dwight Eisenhower i reverend Martin Luther King, Jimmy Carter i Ronald Reagan. A v Británii je to vidět na osobě monarchy – například velice zřetelně na nedávném pohřbu královny Alžběty a ceremoniích kolem něho. Je řád světský a řád duchovní, světský řád nemůže a nemá (neboť to ani nedokáže) usilovat o nastolení cílů řádu duchovního politickými prostředky.

Proto se taky jakobínské, nacistické či komunistické myšlenky v Británii nikdy masově neuchytily. Pár intelektuálů bylo pro, ale lid byl proti. Jak odlišný to náhled od Velké francouzské revoluce a jejích dědiců! Na evropském kontinentu následovalo zbožštění Revoluce, Republiky, Národa, Třídy (proletariátu), Rasy (árijské), Strany, Vůdce, soudruha Stalina, et cetera, et cetera, ad nauseam.

Jenže za projevy gnosticismu v moderní době Eric Voegelin nepovažoval jen jakobínství, komunismus a nacismus, ale i Hegelovo myšlení, Comteův pozitivismus a scientismus, dále socialismus, progresivismus i levicový liberalismus amerického typu. Jejich představitelé nepoužívali tak radikální a drastické prostředky jako totalitáři, větší důraz kladli na reformy a reformní proces, možná nikdy nekončící, každopádně však meliorační. Jenže představou a cílem byla dokonale spravedlivá společnost bez křivd, bolestí a vlastně i hříchů. Dosažení změny člověka na bezhříšnou, altruistickou bytost vnitro-světskými, tj. politickými a vzdělávacími prostředky. Každý ortodoxní židovský či křesťanský teolog by se nad touto představou musel pousmát jako beznadějně naivní, pomýlené a hloupé (neboť utopické).

Radikalizace západní levice

Není to však případ i současné západní, neustále se radikalizující levice, hlavně té, která si říká progresivní? Za posledních zhruba patnáct let (tedy přibližně od nástupu Obamy) jsme viděli její velice rychlou radikalizaci (reakcí na ní na pravici byla tzv. Alt-Right, alternativní pravice, která byla post-křesťanská, neopohanská, rasově a etnicky nacionalistická).

Podívejme se na dva fenomény tzv. progresivní levice: na hnutí woke neboli „probuzených“, které obsahuje součásti jako BLM (Na černošských životech záleží), či antirasismus. Antirasismus není prostý ne-rasismus či non-rasismus, který nehodnotí lidi podle rasy, nýbrž jako jednotlivce, ale naopak je zdůrazňováním rasy jako toho nejdůležitějšího fenoménu, dle něhož má být státem prováděna redistribuce bohatství; je to vlastně rasový, nikoli třídní komunismus.

V tomto smyslu si je s Alt-Right bližší, než si uvědomuje. Ronald Reagan na pravici a Martin Luther King na levici sdíleli křesťanský pohled na člověka jako na dítě Boží (všichni lidé jsou bratři a sestry, protože mají stejného nebeského Otce), jako na bytost stvořenou k Obrazu Božímu, u níž je rasa podružná; pro woke antirasismus i Alt-Right je rasa tím nejdůležitějším, tuto premisu sdílejí, jen stojí na opačných stranách rasového „boje“.

Woke antirasismus jako hnutí je neopuritánské a neojakobínské zároveň: neopuritánské v tom, že si o sobě myslí, že je první čistou generací bez hříchu a je netolerantní až inkviziční vůči všem, kteří někdy před třiceti lety vyslovili slovo či názor, které v té době vůbec nebyly společensky problematické. A neojakobínské v tom, že chce gilotinovat sochy všech osobností a státníků minulosti, u kterých nalezli hřích skutečný či domnělý (tak dopadl i Abraham Lincoln, velký osvoboditel černých otroků). Má své rituály, slogany, zaříkávání a posvátné texty; je to nové, náhradní náboženství.

Nebo radikální environmentalismus reprezentovaný kultem Grety Thunbergové. Apokalyptická varování jsou náboženským fenoménem, to dělali židovští proroci i křesťanští kazatelé: „Lidé, jste hříšní, čiňte pokání, konec je blízko, když se obrátíte, budete se kát a změníte své životy, Pán se nad vámi ještě slituje…“ V náboženství to má své dobré místo, ale v politice?

„Lidé, jste hříšní, žijete konzumním způsobem života, létáte na dovolené letadly, vypouštíte příliš moc oxidu uhličitého, ničíte environment, konec je blízko, všichni se na planetě upečeme, čiňte pokání, uskromněte se, snižte svou uhlíkovou stopu a Příroda, Matka Země, se nad vámi možná ještě slituje.“ Mohli bychom reformulovat islámskou šahádu (vyznání víry „není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok“) na feministicko-environmentalistické krédo: „Není Bohyně kromě Matky Země a Greta Thunbergová je její prorokyně.“

Jenže v obou případech nejde jen o náboženské kulty, ale i o politická hnutí, která chtějí státní mocí zakázat to, co vnímají jako neřesti („do roku 2035 zakážeme spalovací motory!“), či přikázat to, co vnímají jako ctnosti („všichni běloši musí platit finanční reparace všem černochům!“). Jinými slovy, terminologií Erica Voegelina je to gnosticismus jako vyšitý.

Je to ten důvod, proč Karel Dolejší tak neférově až brutálně zaútočil na subtilního myslitele, který se snažil co nejpřesněji a nejvýstižněji filosoficky a teologicky analyzovat to, co kolem sebe ve 20. století viděl? To, že ten myslitel vlastně ukázal, že názory, tendence a zápal současné progresivní levice ji co do motivace (i když ne nutně prostředků – zatím) kladou do stejné kategorie, v níž byly i totalitarismy jako komunismus a nacismus?

Mimochodem, čeští disidenti jako Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Zdeněk Neubauer, Radim Palouš, Martin Palouš a další podrobně diskutovali o Voegelinově knize Nová věda o politice (stejně jako o dílech Hannah Arendtové či Friedricha A. Hayeka). Nemusím snad dodávat, že si Voegelina (a Arendtové a Hayeka) velice vážili. Bratinka a Kroupa jsou konzervativci, Martin Palouš centristický liberál. Utěšuji se nadějí, že byli ušetřeni četby Dolejšího hanopisu, protože kdyby ho četli, museli by nutně kroutit hlavou, zda nad ním brečet, nebo se smát.

Roman Joch je konzervativní politický komentátor a publicista, mimo jiné od roku 2003 ředitel Občanského institutu a od roku 2020 ředitel Institutu pro výzkum práce a rodiny Slovenské republiky.

Převzato z Forum24.

Vánoce jsou svátkem narození našeho Pána, Ježíše Krista. A křesťanství je o radosti. Především o radosti, a vlastně… pouze o radosti… Rád bych Vám to vysvětlil, ale neumím to… Polovinu svého dospělého života jsem byl agnostikem a polovinu jsem křesťanem. Mám přátele ve stavech obou. Vím, jak se na život a osud lze dívat z pohledů obou. A věřte mi, na žádné straně nejsou padouši. Jen lidem na straně jedné… něco chybí… To nejdůležitější…

Tak tedy, teď následuje jeden velice neumělý pokus:

Křesťanství je v první řadě o svobodě. Toto náboženství Západu nám sděluje, že člověk je svobodný, má svobodnou vůli a na jeho volbách záleží. Člověk si v posledku sám volí spásu nebo zatracení. Křesťanství, na rozdíl od fatalistických náboženstev Východu, sděluje, že osud člověka není předem daný, že on sám si svou budoucnost určuje. A taky říká, že jakkoli hluboce by klesl, vždy existuje možnost nápravy. Není na světě tak špatný čin, aby nemohl být olitován a napraven.

Křesťanství je v druhé řadě o lásce. O lásce Stvořitele k nám lidem, celkem to zlobivým potvůrkám, jež je tak velká, že my sami ji nemůžeme opětovat. Můžeme se o to jen pokusit. My lidé jsme slabé, chybující a pošetilé potvůrky, a nechápeme, na čem skutečně záleží. Proto Bůh, ve své nekonečné lásce a moudrosti, nás to naučil tím nejvíce šokujícím způsobem: stal se člověkem, přebýval mezi námi a pak se pro nás nechal zabít. Z terapeuticko-pedagogických důvodů: aby nás vykoupil z našich nepravostí a aby nás naučil, co je smyslem života.

Křesťanství je tudíž v třetí řadě o pravdě. Je pravdou o smyslu našeho života na Zemi, kterým je láska ve svobodě k Bohu a i k tomu nejposlednějšímu člověku. Je taky pravdou o tom, co jest po smrti.

Křesťanství je tudíž nakonec o smrti. Říká nám, co je po smrti: život věčný. Dobrá zvěst (evangelium) křesťanství zní: lidé, když už jednou existujete, budete věčně. Vaší biologickou smrtí váš život nekončí. Vaše vědomí, vaše paměť, vaše „já“- vaše duše – bude existovat nadále; a to buď ve stavu mimořádně mizerném, anebo mimořádně blaženém. Máte možnost, že ve stavu mimořádně blaženém. Navždy.

Jak víme, že smrtí život nekončí? Již se tak stalo. Kristus byl první, který zemřel a pak vstal z mrtvých. Byl ten, kdo porazil smrt. Byl první, kdo vstal z mrtvých, nikoli poslední. Následovat jej můžeme všichni.

Křesťanství je tak to jediné, co dává smysl v tomto jinak nesmysleném světě. Až budete slavit Vánoce, vzpomeňte: vy, všichni lidé, jste bytosti nekonečné ceny. Jste stvořeni k obrazu Božímu a máte nesmrtelnou duši. A zároveň, jste hezky zlobivé potvůrky. Měli byste se zlepšit, jinak je to s vámi špatné. Ale Bůh, který vás tak miloval, že za vás zemřel, to ví, a proto vám dal prostředky nápravy, které byste vy sami neměli. Zanechal vám tady svou Církev. Ale to je již příběh další… Šťastné a veselé Vánoce!

Ve válce na Ukrajině nejde pouze o lokální konflikt dvou slovanských národů, ale o spor dvou řádů. Střetává se zde východní autoritářský přístup a se západním prodemokratickým. Právě ten, nám Čechům bližší, se pozvolna – byť s nedostatky – obnovoval po roce 1989, ale měl být strany Ruska  přerušen. Doufejme, že tlak nejen symbolický – politický, ale i ekonomický přinese své plody a tenze na Ukrajině nevyvolají válku mimo Ukrajinu, natož případný konflikt mocností spojený se zkázou této planety.

Ohlédnutí za invazí

Martin Soldát: Rád bych se zeptal, co vás překvapilo na zvláštní ruské operaci?

Roman Joch: Vlastně nešlo o lokální útok proti části Ukrajiny, kterou si chtěl ruský prezident – diktátor přivlastnit, ale jednalo se o útok na celou Ukrajinu. Putin projevil zájem ovládnout celou zemi, případně ji připojit k Rusku či tam dosadit loutkovou vládu. Uplatnil agresivní scénář a Ukrajinci se odhodlali k efektivní obraně. Dnes máme 14 dní od ruské invaze a Rusové Ukrajině nejsou o nic blíž než na začátku.

MS: Nepodcenili Rusové své partnery?

RJ: Předpokládali, že to bude snadné, že ukrajinská armáda se doslova rozsype. Možná se opravdu domnívali, že je bude ukrajinské obyvatelstvo vítat. Optimismus bychom stále měli mít před závorkou, protože síly Ruska jsou mnohem větší.

MS: K čemu všemu by se mohli Rusové odhodlat?

RJ: Nasadí-li Rusové to nejničivější, co v armádě mají, Ukrajinu mohou zdevastovat. Také jsme se setkali s postojem, že Ukrajinci nejsou národem, ale „součást“ velkého ruského národa, a proto Rusové Ukrajinu osvobozují od nepřátelských živlů před totální destrukcí.

Poměry na Ukrajině

MS: Také nás přijeli v osmašedesátem (totožně) osvobodit od nepřátelských živlů… Nezapomínejme, že Ukrajina má větší rozměry než Francie. Je v síle Rusů ji absolutně ovládnout? Jen se podívejme na houževnatost ukrajinské obrany. Mohou Rusové vydržet takový odpor? Například Němci chtěli ovládnout Francii, ale nepovedlo se.

RJ: Francie byla obsazena v roce 1940 i 1942, existoval tam odboj. Nyní lze očekávat, že v případě pádu Kyjeva, pak minimálně na západní Ukrajině, kde máte největší identitu, by nastala guerillová válka, jež by byla pro ruskou armádu velmi bolestná. Poté by byly uplatněny proti ukrajinskému obyvatelstvu velké represe. Přiznejme si toto: Ukrajinci nejsou v současnosti schopni plně porazit ukrajinskou armádu a ruská armáda není schopna porazit Ukrajince. Pokud chce Rusko uspět, bude muset zvyšovat míru agresivity a represí vůči celé Ukrajině – nejen vůči ukrajinské armádě.

MS: Jak tyto kroky mohou být mírněny?

RJ: Jednání o příměří, když ne přímo míru, mohou být úspěšná, protože Rusové si uvědomili, že se jim invaze nepovedla, jak chtěli. Ukrajinci si uvědomí, že pokud by Rusé udeřili v plné vojenské síle, jejich země bude zničena.

MS: Co dělat, pokud agresor touží po podmanění si hodnot, které ta země má? Jak naložit s tím, když se zničí hodnoty země a zůstane spoušť po vojenském zásahu? Jak ti lidé uvažují? Nejde o výraz bytostného šílenství i bohorovnosti ze strany Rusů?

RJ: Z našeho evropského pohledu ano, ale jste-li imperialistou, který si myslí, že čest a sláva je budovat impérium, úvahy o invazi na Ukrajině jsou zcela jiné. Mnozí z Rusů si myslí, že silné ruské impérium je čímsi posvátným. Nevidím jiný, racionální důvod, proč Rusové podnikli takovou invazi kromě tradičního imperialistického přístupu.

MS: Rétorika Rusů byla odlišná.

RJ: Řeči, že Ukrajina představovala hrozbu, byly plané. Snad tomu ani nemohou věřit. Jsou to pouze propagandistické teze směřované spíše svému vlastnímu obyvatelstvu.

MS: Rusové užívají pro invazi stejné zdůvodnění jako do Československa v roce 1968. Nemyslíte?

RJ: Ano, Rusové tvrdili, že zde probíhala kontrarevoluce a lidem poskytovali „bratrskou“ pomoc.

NATO

MS: Zaměřme svou pozornost na Severoatlantickou alianci, jíž jsme součástí. Věděli představitelé NATO, že Rusko spřádá záměry na obsazení Ukrajiny? Otázku pokládám proto, že i čelní představitelé západního světa byli překvapeni, třebaže docházelo k ruchu na rusko-ukrajinské hranici. Existoval scénář, co se stane, pokud dojde k ruskému vpádu?

RJ: Očekávalo se, že Rusko bude usilovat o politické ovládnutí Ukrajiny. Rusko vždy mluvilo o sférách vlivu, ale myslím si, že málokdo předpokládal, že Rusko se rozhodne pro frontální útok ze tří stran proti celé Ukrajině. To znamená, že na evropském kontinentu rozpoutá největší válku od roku 1945. Možná s tím počítalo pár bystrých analytiků, ale ne všichni.

MS: Možná Američané cosi předvídali, právě oni nabídli legitimnímu vedení Ukrajiny, aby opustilo svou domovinu a aby se stáhli do bezpečí, ovšem jejich prezident Volodymyr Zelenskyj tuto nabídku odmítl a tímto řešením dal svým spoluobčanům na vědomí: budu se bránit na život a smrt. Máme právo na spravedlivou odpověď.

RJ: Nabídka na dočasný azyl v Americe pro pana Zelenského znamenala, že i oni si mysleli, že akce proběhne rychle. Všichni jsou překvapeni schopností Ukrajinců se bránit, ale jak osobním, tak státnickým heroismem Zelenského. Na americkou nabídku reagoval: potřebuji munici, nepotřebuji odvoz. Právě odpor, jeho morální i politické vůdcovství, ale i veřejné mínění na Západě přimělo i západní státníky k nejpřísnějším možným sankcím. Asi nic přísnějšího nelze ani vymyslet. Západ má zájem dodávat zbraně, ale nechce se v ní přímo angažovat, poněvadž kdo chce válku s atomovou mocností?

MS: Pečovala Evropa o linii států, která se nachází mezi Ruskem a Evropskou unií, aby mezi ní a chtivým medvědem bylo dostatek prostorného odstupu od proklínaného západního světa?

RJ: Myslím si, že Západ byl k Rusku vstřícný. Na jedné straně zde existovalo povědomí o potřebě se bránit pro rozšíření NATO, které zahrnovalo i baltské země, bývalou část sovětského svazu, byť neslovanskou. V minulosti sice existovaly sympatie vůči Ukrajině, ale převážil tento pohled: Ukrajina je tak chudá země, že brzké přijetí není možné, jelikož by Evropská unie byla zatížena velkými transfery financí na Ukrajinu. Naopak byla vůle jednat s Ruskem, protože ruské energetické suroviny – hlavně plyn stále patřily k těm nejlevnějším, a proto zde panovala ochota spolupráce.

MS: Nemyslíte si, že jsme svědky razantní proměny sil – hlavně v Evropě?

RJ: Ano, zdá se, že evropští představitelé stáhnou Ukrajinu na cestu do Evropské unie. Také již předtím bylo jasné, že Ukrajina nebude přijata do NATO, poněvadž mnoho členských zemí západního světa nechce „dráždit“ medvěda. Myslím si, že toto se asi nestane a Ukrajina se do NATO nedostane, ale prozápadní směřování Ukrajiny je nyní po agresorském vpádu tak silné a pevné, že již jim nemůžeme říci NE v souvislosti s členstvím v Evropské unii. Nyní hledejme společnou rovnováhu pro všechny.

Prezentace Ukrajiny

MS: Podívejme se nyní na ty, kteří reprezentují Ukrajinu. Co soudíte o ukrajinském prezidentu Volodymyru Zelenském? Jistě má schopnost proniknout do médií a promluvit jako ten, kdo vnáší sílu do žil těžce zakoušenému národu.

RJ: Nevím, zdali mu někdo radí, jestli má nějaké P. R. poradce, ovšem myslím si, že vyhrává informační válku, v níž interpretuje ukrajinský konflikt. V západním světě Ukrajinci zvítězili 10:0, ne 9:1, ale ne v Rusku. Právě Ruské obyvatelstvo může žít v nějaké tmě, nevědomosti.

MS: Jak si to vysvětlujete?

RJ: Prezident Zelenskyj říká, jak to je. Málo konfliktů je tak černobílých jako tento. Jsme svědky naprosto nevyprovokované agrese vůči malé zemi. Takový příklad konfliktu jsme nezažili pěkně dlouho.

MS: Pan prezident má schopnost zaujmout nejen Ukrajince, ale i ostatní národy.

RJ: Nesmíme opomenout jeho talent. Promlouvá jak k Ukrajincům a dodává jim odvahu – podívejte, jsem zde, neuprchl jsem, celá vláda neopustila zemi. Kladu si otázku: dostanou se jeho promluvy k ruskému obyvatelstvu? Ruské televize jeho přenos neodvysílají. Možná jeho slova se dostanou k uchu Rusů, kteří jsou v dosahu ukrajinských stanic. Ptám se: jak to právě na ně bude působit?

Konflikt na Ukrajině v kontextu česko – německé zkušenosti

MS: Nyní se na ukrajinskou současnost podívejme optikou českoněmecké zkušenosti. V roce 1938 se v českém národě objevila touha „poprat se“ s německým agresorem. V podobné situaci se asi nacházela i Ukrajina. Prezident Československa se tehdy rozhodl pro jiný přístup.

RJ: Ano, Edvard Beneš zaujal tento postoj: nebudeme budovat sami, protože spojenci nejsou ochotni jít do boje s Německem, a proto raději složíme zbraně.

MS: Co pro národ znamená boj do posledního vojáka a co kapitulace?

RJ: Máte-li velkou přesilu a země je okamžitě obsazena jako Československo v roce 1968, tam boj nebyl ani rozumný a ani prakticky možný. Český myslitel Daniel Kroupa se domnívá, že jsme v roce 1938 měli bojovat a pak čestně prohrát. Kapitulace úplně bez boje, bez účasti armády, poškodila „morální páteř“ národa než ztráty, které by byly v boji.

MS: Pár výstřelů asi být mělo, že? Prezident Beneš chtěl zachránit lidské životy.

RJ: Kapitulace nezachránila životy, protože vojenský historik Eduard Stehlík v jedné přednášce uváděl ztráty za celou II. světovou válku na důstojnickém sboru československé armády a Francie. Právě ty ztráty byly vyšší u československého sboru, jelikož mnozí vojáci byli popraveni za okupace, přesněji  za heydrichiády. Možná životy civilistů byly zachráněny, ale podívejme se na českou židovskou populaci. Ta byla zavražděna. Mnozí čeští vlastenci byli popraveni a ztráty u důstojnického sboru byly vyšší u nás než u francouzské armády. Francie bojovala v letech 1939 – 1940, ale boje probíhaly i za Svobodné Francie generála Charlese de Gaulla.

MS: Provedl by ukrajinský prezident chybu, pokud by se vzdálil své zemi a nechal by ji obsadit vojsky Ruska, dříve, než Rusové uvolní svůj režim? Stejný přístup byl uplatněn u nás. Vím, nezvaná návštěva ruského medvěda trvala 20 let. Pokud by se Ukrajinci rozhodli jít touto cestou, nedošlo by k takové destrukci Ukrajiny – země i lidí. Zároveň bychom neviděli asi takovou velkou devalvaci ruského rublu, nedošlo by k zastavení obchodování na ruské burze. Zkrátka – události by se vyvíjely klidněji, bez šoků a Evropa by se lépe mohla připravit na odpoutání od vlivu Moskvy.

RJ: Prezident Zelenskyj by ovšem ztratil legitimitu, kterou nyní disponuje. Je správné, že se Ukrajina odhodlala bránit. Existuje možnost, že sice Ukrajina prohraje, ale její aktivity jí dávají legitimitu a velkou naději do budoucna. Domnívám se, že v současné době Ukrajina nebude totálně zničena a obě znesvářené strany podepíší dohodu. Tím pádem vliv Ukrajiny a její politická váha bude větší. Podotýkám – v mých očích se Volodomyr Zelenskyj se rozhodl správně.

MS: Pokud by ukrajinský prezident ustoupil, poté by snaha prozápadní Ukrajiny nebyla dostatečným argumentem pro přijetí do západních struktur? Nyní si představitelé Západu mohou říkat: s Ukrajinci má cenu vyjednávat, protože svou mentalitou nenáleží k Rusku.

RJ: Přesně! Kdyby se vzdali bez boje, v Evropě bychom si řekli: žádný politický ukrajinský národ neexistuje, dobrá, v minulosti žili pod Ruskem, poté chvíli svobodně, nyní si je k sobě opět přitáhlo Rusko. V současnosti se ukázalo, že sebevědomý ukrajinský národ existuje a chce patřit na Západ.

MS: Ze zpráv víme, že východ Ukrajiny bude zničen, ale převážně tam zůstanou prorusky, proputinovsky orientované skupiny. Západ Ukrajiny bude asi podporovat svého současného prezidenta. Ptám se: nestane se Ukrajina v konečné fázi válkou zničenou a rozštěpenou zemí?

RJ: Těžko říci, ale vidíme, že ve městě Charkov na východě Ukrajiny se Ukrajinci brání. Dokonce ani Charkov Rusové zcela neobsadili. Něco jiného probíhá ve dvou prorusky orientovaných oblastech, v Doněcku a Luhansku. I velká část východní Ukrajiny sdílí ukrajinskou identitu – ne ruskou.

Pomoc Ukrajině

MS: Na jakých silách stojí konflikt na Ukrajině? Jak Evropané mohou pomoci Ukrajině? Vidíme velké množství iniciativ západní občanské společnosti. Přesto se ptám: nejsou ukrajinští občané v těch bojích „osamoceni“, třebaže my v relativně svobodném světě zde vyjadřujeme solidaritu i protestními shromážděními, hustě ozdobenými vlajkami Ukrajiny?

RJ: Žádná země nechce Ukrajinu otevřeně vojensky odporovat. Posíláme jim zbraně, nejvíce v těchto aktivitách vedou Poláci a Britové. Také Česká republika přispěla. Na Západě se organizují dobrovolníci, kteří by podpořili slabší ukrajinské síly. Přichází například z Kanady, kde žije početná ukrajinská komunita.

MS: Účast v armádě je ojedinělá.

RJ: Na Západ odcházejí ženy s malými dětmi, protože muži bojují v armádě. Je nasnadě, že pomoci musí slovanské země jako Polsko, Česko, Slovensko – a to kvůli jazykové i mentální blízkosti. Naše odpovědnost je jednoznačná.

MS: Střetnutí na Ukrajině bych z pozice pozorovatelů přirovnal k návštěvě sportovního zápasu. Jako občané máte přístup do hlediště a neovlivníte samotný průběhem utkání. Smutné je, že se díváte na zápas, v němž umírají lidé. Máme 9. března a Rusové při bombardování zasáhli v Mariupolu porodnici. Díváte-li se z hlediště na „sportovní“ zápas, trpíte a cítíte bezmoc, jelikož „vaši“ čelí mezní situaci a vy jste „mimo bojiště“. Jdete-li například na hokej, nejste ohrožen na životě, jako v tomto zápasu. Když přijde faul, provinilý si jde sednout na trestnou lavici. Toto je jiné, a proto jak s tímto pocitem můžeme naložit?

RJ: Zde by měl převážit pocit rozvážnosti a odpovědnosti. Neměli bychom rozšířit válku na ostatní země.

MS: My se nacházíme zatím v bezpečí?

RJ: Zatím tíhu války nese Ukrajina – ne ostatní země, ale ty se podílí finanční i humanitární pomocí, a též dodávkami zbraní. Někdy je prozíravější, aby válka byla geograficky omezena, než aby se rozšířila na mnohem větší území.

MS: Můžeme tento konflikt přirovnat k minulým?

RJ: Napadá mne „zimní válka“, kdy Sovětský svaz napadl Finsko. Sympatie celého světa byly ve Finsku. Švédsko umožnilo dobrovolníkům, aby se konfliktu Finska se Sovětským svazem účastnili. Žádná jiná země nevstoupila do války na straně Finska. O to více, že v té době probíhal konflikt s Německem. Vím, jedná se o smutnou skutečnost, …

MS: … ale asi jde o sebezáchovu celku, že?

RJ: Snad ano.

MS: Pokud bychom využili sportovní analogii, je nemožné, aby si divák na hokejový zápas vzal hokejku a pomáhal i slovutným osobnostem jeho týmu.

RJ: Přesně tak!

MS: Můžeme dodat: buď vůle tvá! Pánbůh s námi a zlý pryč!

Dialog byl veden v době boje za nezávislost Ukrajiny při ruském vpádu na Ukrajinu. Zdroj: https://www.ippkid.cz/2022/03/15/ukrajina-2022-ii-cast/