Václav Benda – dopis Rogeru Scrutonovi (1985)

Vážený  pane,

především mi odpusťte, že u kolébky tohoto listu stojí vlastně  určitá nezdvořilost: odpovídám na Váš dopis, který  mi nebyl určen a nebyl také označen za otevřený. Vzhledem k povaze Vašich výtek, týkajících se hlavně Charty  77 a jejích postojů k západním mírovým hnutím, jsem však byl s jeho obsahem seznámen. Cítím se povinen připojit několik vysvětlujících poznámek – již jenom proto, že jako jeden z mluvčích Charty 77 v roce 1984 nesu za její oficiální vystoupení v tomto období zvýšenou odpovědnost.

Charta 77 je volným společenstvím lidí nejrůznějších ideových přesvědčení a politických názorů či programů, závazně  spojených jen vědomím spoluodpovědnosti za osud společnosti, nezadatelnosti lidských a občanských práv, nedělitelnosti svobody a důstojnosti člověka. Přitom jednotliví signatáři Charty mají značně odlišné názory i na takové otázky, jako např.: jsou lidská a občanská práva přirozeného či historického původu; zda, v jaké míře a za jakých okolností mohou být oprávněně suspendována; jaké jsou nezbytné meze svobody, ať již diktované odpovědností za společnost jako celek, či tkvící ve svobodě samé; co je vlastním zdrojem důstojnosti člověka a co ji naopak nevyhnutelně ohrožuje. Praxe však přesvědčivě prokázala, že alespoň v československých podmínkách je takováto „minimální“ a v mnoha směrech záměrně nevyjasněná jednota neobyčejně životaschopná a efektivní, že se stala významným faktorem společenského sebeuvědomění a tedy v posledku i politiky. Odkazuji při této příležitosti na Dokument Charty 77 č. 2/1985, který obsahuje mnohem obšírnější a přesnější rozbor dané problematiky.

Charta 77 v žádném případě neupírá svým signatářům právo hájit jednotlivě i ve skupinách mnohem dalekosáhlejší a radikálnější politické programy, pokud respektují tento „minimální prostor“ shody;  ba naopak, podle svých možností takové snahy podporuje, neboť v nich spatřuje základní podmínku pro obnovu svobodného politického myšlení a posléze i politického života vůbec. Nemůže však v tomto směru za své signatáře odpovídat a smí být spravedlivě posuzována jen podle svých dokumentů, podepsaných mluvčími; jen ty vyjadřují naše společné a závazné stanovisko. Nuže: ve svých dokumentech z roku 1984 i z let předchozích Charta vždy zdůrazňovala, že není mírovým hnutím a že se také nehodlá s cíli žádného ze stávajících západních mírových hnutí identifikovat. Kdykoli předkládala konkrétní návrhy na odstranění jaderných zbraní či stažení amerických a sovětských jednotek z Evropy (naposledy v dopise mírovému  kongresu v italské Peruggii), vždy je spojovala se souběžnou likvidací konvenční vojenské převahy jedné strany a hlavně nepokládala za smysluplný žádný krok k míru, který by nezahrnoval větší respektování lidských práv účinnou kontrolu občanů nad počínáním svých vlád a v neposlední řadě také právo na sebeurčení všech evropských národů (včetně národů Sovětského svazu: explicitně jsme se o nich zmiňovat nemohli, nicméně jsme se vždycky bedlivě snažili aby je naše formulace nevylučovaly). V žádném ze zmíněných ohledů tedy nemohu uznat oprávněnost Vašich konkrétních výtek. Odzbrojovací krok, ať již jakýkoli, byl pro nás vždy relativně podružným důsledkem nebo raději řekněme nezbytným průvodním znakem nastolení podmínek skutečného míru, které však  spatřujeme daleko hlouběji.

Jiným problémem je publicita (či zneužívání) materiálů Charty 77 a její kontakty s těmi či oněmi společenskými silami. Pokud jde o to první, je situace poměrně jednodušší: jednak máme jen nepatrnou (vůči domácí moci pak téměř žádnou) možnost uvádět na pravou míru, co se o nás říká, jednak někteří z nás pokládají za zneužití, když se našich stanovisek dovolává třeba prezident Reagan, jiní zase, když totéž činí západní levice či mírová hnutí. Zhruba se však všichni shodujeme, že důsledná věrnost pravdě a setrvávání ve vytčených mezích, neohlížející se na politické kalkulace a možné momentální výhody, jsou naší jedinou zárukou před zneužitím našich materiálů a skýtají nám jedinou reálnou možnost uchovat si svou identitu před sebou i obecným povědomím, ať již domácím, či zahraničním. To druhé je samozřejmě mnohem problematičtější: my jsme však jednoznačně přijali zásadu, že jsme ochotni vést dialog s každým, kdo alespoň formálně respektuje podmínky skutečného dialogu ( tedy např. i velice nerovnoprávný dialog s mocí, pokud by se týkal věci samé, ne však již dialog se Státní bezpečností, jehož jediným a neskrývaným cílem je likvidace partnera). Mnoho velice závažných důvodů nás pak vede k tomu, že mimo hranice naší země preferujeme rozhovor s různými občanskými a neoficiálními společenskými skupinami před rozhovorem s vládami či institucemi. Jaké je převažující politické zabarvení našich partnerů, to už spíše než na nás závisí na tom, kdo má či nemá zájem do dialogu s námi vstupovat.

Tolik víceméně oficiálně a jménem Charty 77, následující  poznámky je naopak třeba chápat jako čistě osobní a vyjadřující výlučně můj vlastní politický  postoj. Na obranu svého přítele Václava Havla (byť vítám, že a jak byly kritické připomínky vysloveny – přispívá to ke tříbení duchů i k celkové rovnováze) musím konstatovat zatím nezměnitelný fakt, že z technických (i bezpečnostních) důvodů nelze vytvořit skutečně vyvážený a uvážený text podobného druhu. Mnohé však nasvědčuje tomu, že přínos takovýchto společných vystoupení zdaleka převažuje jejich nevyhnutelné nedostatky. Ostatně sám to připouštíte, měl byste tedy Václava Havla kritizovat jen podmíněně a Chartu 77 kritizujete už vůbec neprávem (ať již z těch či oněch důvodů, nikdo z jejích stávajících mluvčích zmíněné prohlášení nepodepsal).

Jestliže jsem tedy přesto odmítl připojit svůj podpis pod tento text, nebylo to jen proto, že ho pokládám za špatně napsaný a větu po větě zpochybnitelný: pravda je pro mne živou pravdou a nesmíme jí odmítnout svědectví jen kvůli neobratnosti její artikulace. Měl jsem však tři zcela zásadní námitky. První se týkala nadpisu, v němž se podepsaní označují za členy či příslušníky mírových hnutí. Následující dvě jsou prakticky totožné s Vašimi výhradami. V žádném případě se nehodlám plně a bez výhrad solidarizovat se západními mírovými hnutími, vymezenými jen tím, že o cosi usilují (německá, neméně autentická varianta textu je ještě nepřijatelnější). Pokud jde o větu „Kdo toleruje sociální nerovnost nebo ji dokonce prohlubuje, odpovídá za hlad a bídu“, je do daného kontextu vložena naprosto neorganicky. Převažující evropocentrické zaměření tohoto prohlášení ji usvědčuje ze lží: v Evropě jsou hlad a bída palčivými fenomény v Polsku, Rumunsku a asi v SSSR, tedy v zemích, které vehementně deklarují a násilně prosazují požadavek sociální rovnosti. Posléze a hlavně jsem přesvědčen (zcela v duchu Vašeho argumentu), že popření sociální nerovnosti vždy nevyhnutelně znamená také popření základních lidských i občanských práv a svobod. To není žádná náhoda, způsobená nedokonalostí dosavadních projektů sociální rovnosti či jejich uskutečňovatelů; sociální rovnost totiž představuje likvidaci societas, polis, její přeměnu v beztvarou, nesmyslnou a posléze vždy zotročenou masu jedinců, zbavených svých obecně užitečných svobod, své lidské důstojnosti a hodnoty i svých práv a výsad. Ani v Říši Kristově (nehledě na to, že každá snaha nastolit ji pouze lidskými silami vede ke zhoubným koncům) nebude rovností v tomto smyslu: i tam budou místa po pravici a po levici, na stupních trůnu či opodál – byť se jejich přidělování bude řídit jinými než pozemskými měřítky a poslední budou prvními. Zde však je namístě zdůraznit, že naprosto odlišný je můj postoj k sociální spravedlnosti (Vaše věta „co hájíte, nemá nic společného se sociální rovností nebo socialistickými ideami spravedlnosti“ není při příznivém výkladu nepravdivá, v každém případě ji však pokládám za nebezpečně zavádějící, pokouší se spojit nespojitelné): blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti; fiat iustitia, pereat mundus; vina a trest (či odpuštění!), zásluha a odměna, možnost rozlišování dobrého a zlého, to jsou patrně nejzákladnější svorníky všech lidských kultur i náboženských a filosofických soustav. Spravedlnost je absolutně nezcizitelná: ovšemže je možno ji za výjimečných okolností porušit, nikdy by se to nemělo dít v jejím jménu, nýbrž výlučně na konto osobní viny a odpovědnosti těch, kdo však  jsou v dané chvíli povoláni volit mezi menším a větším zlem. Jsou zajisté situace, v nichž účel světí prostředky (či alespoň omlouvá), povýšením této věty na morální či právní zásadu je však jakýkoli účel definitivně zmařen (to je mimochodem jeden z mnoha důvodů diskreditujících soudobý socialismus ve většině jeho podob). Spravedlnost může nabývat nesčíslných a namnoze neslučitelných forem, každý pokus ji popřít, znásilnit či omezit je však atentátem  na společnost jako celek: smysluplnou koexistenci autonomních bytostí stejně jako jejich transcedenci v řádu, tradici či loyalitě k institucím (používám zde Vašich „konzervativních“ termínů, které pokládám za rozumné, ač ne za jediné myslitelné) mění v pouhou válku disparátních zájmů, postrádající jakékoli hodnotové znaménko i dějinný cíl. Jestliže se církve, státy Západu či vůbec duch novověké civilizace zřekly myšlenky sociální spravedlnosti nebo ji alespoň opomíjely (osobně doufám, že tomu tak bylo a je v mnohem menší míře, než nám s oblibou předhazuje náš společný nepřítel), plně spoluodpovídají za zlo z toho vzešlé.

Tím se dostáváme k problému socialismu. K nelibosti řady svých přátel a úzkých spolupracovníků se celkem ztotožňuji s Vaším míněním že i „socialismus s lidskou tváří“ je hrůzným monstrem, že se zde zápasí o věc špatnou a dávno ztracenou. Neshledávám na socialistických myšlenkách ani zrnko dobrého, ba čím více se v některých ohledech podobají některým jiným rozumným a lidsky oprávněným myšlenkám či pocitům, tím jsou nepřijatelnější a zhoubnější: celkový koncept je totiž natolik zvrácený, že jakékoli prvky pravdy stejně naprosto znehodnotí, využívá však jejich přitažlivosti k oklamání méně zkušených myslí a nejistějších srdcí. Jako filosof zajisté právem diagnostikujete termín „sociální rovnost“ jako pouhý prázdný slogan, jako politický filosof se však šeredně mýlíte, když takto bagatelizujete jeho společenskou účinnost: svedl a je stále schopen svést mnohé k velice efektivnímu a velice neblahému počínání. Musím-li již pro nedostatek místa volit také nějaký slogan, formuloval bych svou pozici asi takto: neúnavně a zcela nesmiřitelně oponovat všem socialistickým myšlenkám a smyšlenkám, zvláště pak preventivně odhalovat každou kamufláž, která by jim mohla umožnit nové povstání z popela (v tom upozorňujete na pravdu, jejíž důležitost jsme asi podcenili) – chovat se však co nejšetrněji a nejtolerantněji vůči všem socialistům (nemám zde ovšem na mysli náhončí či dozorce Gulagu), být stále připraven vyjít jim vstříc dál než na půl cesty, přehlédnout deset jejich nesnesitelných návyků a resentimentů pro jediný lidský moment, který jim třeba jednou umožní probrat se z onoho smrtelného očarování. Oba se jistě shodneme, že celosvětově je duch socialismu (žel zatím nikoli zbraně a mocenské možnosti, označené tímto znaménkem) na nezadržitelném ústupu a že snad bude brzy možno toto bludné vykročení lidského rozumu definitivně odepsat. Nikdy však nesmíme odepsat miliony a stamiliony bližních, kteří tomuto bludu v té či oné míře podlehli – boj o jejich duše bude tou méně viditelnou, ale patrně rozhodující součástí našeho společného úsilí. Nepodstoupíme-li jej, nezbývá nám než přijmout k zavedení pořádku a řádu praktiky nepřítele: pak je však téměř lhostejné, kdo zvítězí nebo podlehne, výsledek bude téměř stejně nesnesitelný a bylo by iluzí doufat, že lepší původ našich hodnot je nadlouho ochrání před degenerací vinou užitých prostředků. Opět, aby nedošlo k nedorozumění: myslím, že moc má být vykonávána, ba že ve svém výkonu není nutně vázána normami individuální etiky (jsem  např. spíš přívržencem než odpůrcem trestu smrti); v bezbřehém a formálně zabsolutizovaném liberalismu spatřuji smrtelné nebezpečí pro svobodu jak ve smyslu jejího ohrožení rozkladnými tendencemi, tak ve smyslu nemožnosti skutečně svobodu provozovat bez existence pozadí, vytčeného pevným řádem; rozhodně zásadně a à priori neodmítám ani existenci zbraní (včetně jaderných), ani jejich případné použití (a to nejen v užším slova smyslu oprávněné sebeobrany, ale též jako faktor, který za určitých okolností stvrzuje a garantuje důstojnost člověka, možnost efektivně ji bránit, odporovat zlu násilím). Jenže všechny tyto společensky nezbytné výsady (moc, právní řád v nejširším slova smyslu, násilí) mají své přísné limity, po jejichž překročení nejsou již ničím než svévolí, jsou neospravedlnitelné, neomluvitelné a zhoubné. A já v předchozím jen konstatuji, že dobro a zlo nejsou rovnocenné a komplementární, že totalitní režim nelze odstranit pouhou výměnou znamínek, že být proti něčemu (sám se pokládám za důsledného antikomunistu) je důležité, zdaleka však ne dostačující.

Málokdo z nás chová nějaké politické ambice a už vůbec nikoho nelze v současné době označit za profesionálního  politika (ani profesionálního revolucionáře)  v běžném slova smyslu. Prostě jen pro každého z nás jednou nastal okamžik, kdy mu jeho svědomí velelo říci ne vší té nespravedlnosti, lži a zlobě okolo nás, kdy přestal být ochoten nečinně přihlížet, jak je národní společnost se všemi svými hodnotami, tradicemi a institucemi postupně a záměrně přeměňována v poušť, v pouhý prach ve větru. Ani tehdy jsme nechtěli dělat politiku, dovolávali jsme se pouze obecně přijatých právních norem a platných zákonů (dokonce přísně v mezích té tvrdé a problematické legality, pod kterou žijeme), dobrovolně jsme na sebe vzali svůj díl lidské a občanské odpovědnosti za neblahý stav veřejných věcí a jeho nápravu; to  teprve moc nás prohlásila za veřejné nepřátele a náš mravní apel za nebezpečné politikum. Koneckonců dalo se to očekávat: kterýpak totalitní stát připustil, aby někdo jen na vteřinu svobodně vydechl, neřkuli aby si osoboval  právo na samostatný úsudek o dobrém a zlém, aby si dovolil zdvořile upozorňovat svou vládu, že porušuje zákony, které sama vydala. Jsme možná politicky nezkušení, nejsme však naivní ani zaslepení: smířili jsme se proto s faktem, že našemu počínání byla vnucena politická dimenze, a naučili jsme se přihlížet (ne však podřizovat se a už vůbec ne bezvýhradně) i k čistě politickému dopadu, který ten či onen náš čin bude mít.

Osobně  si však myslím, že takováto „politizace“ Charty 77 nezůstala jen při pouhém uznání nezbytného, že nebyla jen ctností z nouze: záhy jsme pochopili, že jsme (zprvu asi nevědomky) klopýtli o něco, co má mnohem univerzálnější význam, co úzce souvisí s nadějemi i obavami moderního člověka (i lidstva) jako takového. Zdá se, že toto přesvědčení sdílí stále širší okruh mých přátel, ať již jsou jejich „politické“ názory (podle doposud platného výměru) seberozličnější – abych Vám však mohl alespoň v náznaku vyložit, co míním, budu muset poněkud odbočit.

Rád bych předeslal, že mě nesmírně odpuzuje každý  pokus (a čím je sofistikovanější a rádoby spravedlivější, tím větší dávku lži a nebezpečí v sobě tají) klást Američany a Rusy či jejich vojenskou přítomnost kdekoliv na stejnou úroveň, vidět v politice bloků sám základ světového zla a odpovědnost za ně přidělovat paritně oběma partnerům, dovozovat, že Východ i Západ mají vlastně tytéž problémy, tu i onde je život těžký a lidsky nedůstojný, tu i onde jsou svobody omezovány a práva porušována, tu i onde se zavírá za projevy přesvědčení (bylo by pěkné, kdyby se pár britských mírových aktivistek, nejlépe po předchozím nabytí čs. občanství, pokusilo utábořit před některou sovětskou raketovou základnou na našem území: mezi 14 dny a 14 lety vězení je přece jen jakýsi kvalitativní rozdíl, třeba by za tu dobu aspoň pochopily, že odzbrojit Západ a spoléhat na dobrou vůli Východu není ten nejlepší lék; stejně by ale musely mít to nepravděpodobné štěstí, že by jim někdo umístění základny prozradil a že by byla dána přednost jejich humánnímu odsouzení na limitovanou dobu před zmizením v nenávratnu), či označovat např. Váš dopis za projev stalinismu naruby  (také s takovým soudem jsem se setkal, i od lidí jinak relevantních). Ne, my zde žijeme a velmi dobře víme, že na celém Východě nefunguje nic než upevňování moci a její expanze: ty však fungují s vražednou efektivností. Proto děkujeme Bohu za všechno, co se snaží této moci vzdorovat a omezovat ji, třeba sebenešikovněji. Smysluplná existence lidstva skončí v planetárním měřítku, jestliže se nepodaří tuto expanzi zastavit – a termonukleární zničení je jen jedním z možných konců.

Nejsme však tímto srovnáním očarováni natolik, abychom zaměňovali příznaky choroby s jejími skutečnými důvody a kořeny: v tomto směru naopak existuje rozsáhlá podobnost omylu mezi antikomunismem a pacifismem. Totalitní systémy tohoto století nespadly z nebe, nevstoupily do historie jako nějaký iracionální a nepředvídatelný faktor. Nahodilým a izolovaným jevem nejsou ani stále vražednější války a masová vyhlazování celých národů, dominance amorfních davů či naopak militantních  skupinek a opuštění většiny hodnot, perspektiv i věr, ničení životního prostředí a poprvé v dějinách aktualizovaná možnost globální zkázy, „horké“ či „studené“, vzrůstající bída Třetího světa, ale také jeho zhoubné extravagance, které už jen nenapravitelný optimista může označit za dětskou nemoc a vůči nimž se zbytek lidstva nejen zříká vší humánní i historické odpovědnosti, nýbrž umocňuje jejich zkázonosnost exportem nejstrašnějších zbraní a ideologií (v dobách relativně nedávných potíraly válečné lodi některých evropských mocností otrokářství na všech mořích, aniž se zdržovaly problémy svrchovanosti – bylo to sice zpupné, ale přece jen o něco poctivější; politika dělových člunů je zajisté jedna z nejhorších politik, může-li však náhodou zabránit genocidě, pak chvalme dělové čluny). Ještě mnoho a mnoho příkladů by bylo možno uvést: svět jako celek je v těžké krizi, která nijak nerespektuje hranice bloků – po této bezvýchodné cestě se lidstvo, vydatně stimulováno hesly o automatickém pokroku, vydalo dávno předtím, než něco jako bloky vůbec existovalo, patrně již před několika stoletími. Tato krize vyžaduje zásadní léčbu, na níž je se vší vykalkulovatelnou pravděpodobností již příliš pozdě: život (a evropský život ve formě zvláště vypjaté) má však tu vynikající vlastnost, že se nevzdává za okolností sebebeznadějnějších. Ve vaší zemi, kde demokratické tradice jsou opravdu hluboké a která po jistou dobu byla extraktem novověkého evropského ducha se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi, je asi snazší přehlédnout tuto krizi nebo v ní vidět jen pouhý zádrhel na jinak schůdné cestě: nemylte se však, právě evropská civilizace učinila svět jediným a nedělitelným, i vaše instituce a tradice se jedna po druhé vyprazdňují a zvláště vaše myšlení již dnes podléhá oné schizofrenii, která nevyhnutelně ústí do zkázy. Válka o Falklandy byla velikým vzepětím, které celosvětově znamenalo mnoho pro tříbení duchů a které zlomilo vaz panujícímu předsudku, že jediná účinná politika a diplomacie spočívá v permanentní ztrátě cti i rozumu. Připouštím, že po desítkách let nepřetržitých ostudných kapitulací velkých i malých mocností Západu (z nejflagrantnějších připomeňme případ lodi Pueblo či amerického velvyslanectví v Iránu; jedinou světlou výjimkou je stát Izrael, který ovšem bohužel není přímo napodobitelný jak z historických, tak z metafyzických  důvodů) je samozřejmý krvavý odpor hrstky námořních pěšáků a následující neméně samozřejmé nasazení národního loďstva pro znovuzískání vzdálené výspy pozoruhodným vysvědčením zachovalosti Vaší země, jejího lidu, její vlády a jejich vzájemné důvěry. Nicméně málo věřím v různé internacionály, národ a stát jsou skutečnosti natolik svébytné, že se pro ně málokdy hodí cizí řešení. Právě proto se však obávám, že toto před světem slavné vzepětí vaší země je příliš jednoduchou aplikací jejích klasických a nerevidovaných politických tradic (a také stereotypů), než aby bylo schopno nabídnout podobně trvalá východiska ze stávající krize jako třeba americká Moral Majority, polská Solidarita či francouzské hnutí na obranu svobody školství: o tom nechť rozhodne čas.

V této souvislosti Vám ale velice zazlívám Váš výrok „mesianistická a (smím-li to tak říci) fašistická jednota společného zájmu“, vyřčený na adresu mírových hnutí. Jde zde o typické zaměnění příčin a následků, podstatného a nepodstatného. Zajisté existuje jen jediný pravý mesianismus, navíc lidsky neuchopitelný, nezmapovatelný a nepředvídatelný – všechny ostatní jsou od zlého a plodí zlo. Zajisté existují fašistické, komunistické či socialistické „jednoty společného zájmu“: falešné a zhoubné. Ze zjištění, že doposud byly použity výhradně nevhodné léky, však nelze vyvodit neexistenci nemoci. Lidský svět se stal (možná proti naší vůli, ale co na tom záleží) univerzem a jeho krize má univerzální charakter: také k jejímu léčení je proto třeba přistupovat podle jistých společných pravidel, jakéhosi minimálního kodexu, který teprve umožní obnovit rozumnou rozmanitost a rozrůzněnost. A ještě něco, čemu by se také dala náramně snadno přidělit nálepka mesianismu: každý musí začínat doma, před svým vlastním prahem, podle svých specifických podmínek a možností; bylo by však absolutně pošetilé spoléhat na jiná než globální řešení. Separované ostrovy, byť by i měly rozměr poloviny světa, mohou mít trvalejší význam jen jako východisko k útoku, který přinese konečné zúčtování a rozhodnutí. Pokusí-li se pohodlně zařídit ve své pravdě a relativní nevinnosti, příval zla je jednoduše pohltí. Zdánlivě skýtá jistou šanci pouhá obrana, aby však byla dlouhodobě účinná, musí chtě nechtě kopírovat metody zla a stát se nakonec jeho zrcadlovým obrazem: místo jedné říše zla tu prostě budou dvě a jejich rivalita bude jen umenšovat pole budoucích nadějí. Pokud jde o argumentaci, podrobnosti a další souvislosti i problémy, s potěšením zde odkazuji na knihu Pán prstenů od profesora Tolkiena: stěží by se v tomto století našlo odborné dílo, které nastoluje základní otázky společnosti v takové naléhavosti a úplnosti, rozebírá je natolik pronikavě a předkládá řešení tak reálná, netotalitní a vyvážená (mimochodem tato povýtce konzervativní superpohádka usvědčuje ze lži obvyklou tezi konzervativců, že nezbytnou daní za přesnost jejich  analýz a účinnost jejich praxe je slabost a vágnost jejich teorie ).

K zmíněným „společenským pravidlům“ nepochybně patří vzkříšení občanské odpovědnosti za sebe, obec a lidský svět vůbec. Což mimo jiné znamená, že kohokoli druhého budu přijímat především jako bližního, spoluobčana a partnera, a nebudu ho redukovat na  nositele jisté ideologie, na jeho sociální, nacionální či rasovou šifru, na voliče. Nepochybně to sebou nese strašlivá rizika: takto lze poskytnout prostor terorismu či rozvracení státu, takto se můžeme stát ještě bezbrannějšími vůči svévolné a nelegitimní moci (již řecká kolébka demokracie znala tento problém a dosti nešťastně se jej pokoušela řešit institucí ostrakismu). Křesťanství učí, že tato rizika je nutno bezpodmínečně podstoupit, byť současně jasně vytyčuje mez, za níž si Ježíš (a každý, kdo se chce hlásit k Jeho jménu) splétá bič a hlava nehlava čistí dům svého otce, který je také naším jediným pravým domovem. V hrůzných a extrémních podmínkách moderní doby (rád připouštím, že byly doby jiné a pokojnější, kdy řád panoval dosti samozřejmě a alespoň navenek nebylo nutné klást vždy v sázku naprosto vše) se pak ukazuje, že pevný mravní postoj, který se zříká pragmatismu, zjednodušování i slepé nenávisti, je tou poslední zbraní, která proti zlu ještě něco platí.

Teď  tedy konkrétně a speciálně k současným mírovým hnutím na Západě: proč na ně po všem řečeném chci nejen apelovat, ale vidím v nich důležitého spojence a jakýsi prubířský kámen našeho úsilí i já, který jinak hlásám spíše křížovou výpravu než mír kapitulantů a nezúčastněných. Samozřejmě se s Vámi nebudu přít o míře komunistické inspirace a kontroly (byť bych doporučoval pečlivější rozlišování): o těchto metodách jsme poučeni o tolik hlouběji a nelítostněji než Vy, že už je nikdy nedokážeme podcenit. Velmi důležitým motivem těchto hnutí je naprostá nevůle k odporu a vysoce sofistikovaný strach: zvlášť nepochopitelný u těch, kdo si říkají křesťané a jinak vytrvale hlásají, že snaha zachránit svůj život znamená jeho ztrátu, že všechny lidské naděje mají kořenit v očekávání Jeho příchodu a konce časů. Cíle většiny mírových hnutí jsou naprosto nereálné, jsou to vyprázdněná nebo i nemorální hesla, jakož jejich jazyk je spíše jazykem ideologů nebo pomatenců. Přesto přese všechno však v tato hnutí vkládám nemalou naději. Moskva si nemůže koupit miliony (a manipulovat je může jen po jistou hranici), z pouhého strachu nemůže vzejít statečnost a odhodlání k obětem, i fascinace špatnými hesly má své limity. Domnívám se, že u naprosté většiny západních mírových hnutí je ve hře i další faktor, který význam těch doposud zmíněných naprosto zastiňuje. Nazval bych ho reakcí na krizi občanské identity, která zachvátila celou moderní společnost, snahou opět se ujmout jedinečné odpovědnosti, učinit věci obecné lidsky srozumitelnými a smysluplnými. Nejsem historik, zkusmo bych však chtěl upozornit na analogii s prvopočátky socialistického hnutí: naprosté nepochopení autorit světských i duchovních se tehdy vydatně přičinilo o to, že se socialismus stal hlavní hrozbou našeho věku. Nemůžeme si dovolit luxus opakovat stejné chyby. Zajisté je tato spontaneita velice neuvědomělá, špatně artikulovaná a zatím ovládaná spíše silami a hesly nám nepřátelskými. Je na křižovatce: doposud není sterilním pacifismem klasického typu, extremistickým či teroristickým hnutím ani přidruženým článkem kterékoli strany nebo moci – může se však čímkoli  z toho velmi brzy stát. Může se však také uchránit všech  těchto osidel a stát se počátkem: počátkem apolitické politiky nebo lépe řečeno obnovením politiky jako společné věci odpovědných a veřejnému zájmu loyalních občanů, navzájem respektujících svou důstojnost, práva i výsady. Obávám se, že nedozná-li politika takovéto obnovy, nebude už brzy nic jako politika; jen fatální moc nebo neméně fatální smrt. Západní mírová hnutí mají dvě významné přednosti: v masovém měřítku se zde setkáváme s vysokým stupněm osobního nasazení, přičemž jsou poměrně nezávislá na stávajících  politických mechanismech všeho druhu (mnohé z těchto mechanismů je nezbytné uchovat, pouhé jejich uchování bez podstatné proměny však již dnes nepostačí k záchraně světa před doléhající zhoubou). Kritizovat či odsoudit je snadné, v tuto chvíli je však životním zájmem nás všech (tím více pak těch, kdo dobře chápou jejich slabiny a nebezpečí) přičinit se o to, aby tato hnutí pochopila svou vlastní podstatu a zvolila si onu cestu, ve které jediné ještě zbývá nitrosvětská naděje. My jsme značnou část své prestiže vsadili na to, že pro mírová hnutí takové východisko existuje. Vaše názory jsou mi samozřejmě bližší než jejich postoje; jestliže přesto odpovídám na Vaše stručné kritické poznámky takto obšírně a polemicky, činím tak proto, že chci uvažovat reálně politicky – a jedinou reálnou nápravu špatného běhu věcí světa vidím v možnosti domluvit se alespoň s některými kategoriemi idealistů a ideologů.

V úctě

Václav Benda

Roman Joch

Žízeň po spravedlnosti*)

V politickém pohledu na lidskou společnost jsou možné tři pozice. Ta první je utopická a idealistická zároveň. Věří, že politicky lze člověka a společnost zásadně zlepšit a zdokonalit, že lze vytvořit ráj na zemi, utopii; tím je samozřejmě tato pozice idealistická, plná ideálů. Pozice druhá, vůči ní alternativní,  je jejím protipólem. Není utopická, nýbrž realistická. Nevěří, že ráj na zemi lze stvořit – z toho důvodu, že lidé samotní jsou nedokonalí. Zároveň není ani idealistická, nýbrž je přímo cynická: lidé jsou tupé stádo, zasluhující jen vládu tvrdé ruky.

–––––-

*) Předneseno na semináři Václav Benda: křesťan v politice v Senátu Parlamentu ČR 16. 6. 2009.

–––––-

Pozice třetí rovněž odmítá utopismus, představy o možnosti vytvoření ráje na zemi politickými prostředky – je tudíž rovněž realistická. Zároveň však – pro někoho možná paradoxně – odmítá i cynismus pozice druhé a je naopak idealistická v tom, že na člověka nehledí jako na dobytek, nýbrž jako na bytost s vnitřní hodnotou. Uznává, že i nedokonalý člověk je schopen pochopit objektivní normy dobra a zla, pravdy a omylu, šlechetnosti a hanebnosti, spravedlnosti a nespravedlnosti a ve svém životě – ať již osobním či politickém – se o jejich realizaci, byť nedokonale, pokusit. Je-li však schopen se o ně pokusit, má to pak taky za svou mravní povinnost. Byť, opakuji, výsledek – vzhledem k jeho nedokonalosti – dokonalý nebude. Tato třetí pozice je pozicí křesťansko-konzervativní.

Křesťansko-konzervativní  politický přístup ke společnosti je tedy založen na vyhnutí  se Scylle utopismu a Charybdě cynismu. Je konzervativní, tedy není levicový, tedy není utopický. Ví, že království Boží není z tohoto světa, že ráj na zemi nelze vytvořit, a proto se rozchází i s těmi levicovými křesťany, kteří by sice díky své víře měli mít více rozumu, ale přesto pošetile věří, že království Boží lze realizovat na zemi politicky, což je pochopitelně nemožné. Křesťansko-konzervativní politika je tedy realistická. Dokonalá společnost na zemi, společnost bez žádných bolestí, obtíží, slz či utrpení, nikdy nebude. Rozchází se však s těmi realistickými leč cynickými konzervativci, kteří z tohoto faktu zkratovitě a zbytečně vyvozují, že neexistuje ani žádná spravedlnost, že o spravedlnost není nutné usilovat a že je dokonce pošetilé po ní žíznit. Naopak, křesťanský konzervatismus je prostě křesťanský, tj. věří, že i ten nejposlednější člověk je stvořen k obrazu Božímu a Bohu na něm záleží. Člověk je tvor, který oprávněně žízní po spravedlnosti a žíznit po ní má.

Václav Benda byl křesťanským konzervativcem. Málokde lze najít vyjádření  křesťansko-konzervativních principů v jejich krystalické podobě lépe než právě v myšlení Václava Bendy. Pokusím se to ilustrovat na příkladu citací z textů Václava Bendy, které jeho křesťanský konzervatismus obrážejí. Citáty rozdělím do tří kategorií:

- realismus jakožto opak utopismu,

- idealismus jakožto opak cynismu,

- realismus a idealismus v jednom, a to na příkladu studené války, boje za svobodu proti komunistické tyranii.

A) Realismus jakožto opak utopismu

a) Moc a její  nutnost:

„…myslím, že moc má být vykonávána, ba že ve svém výkonu není nutně vázána normami individuální etiky (jsem spíše přívržencem než odpůrcem trestu smrti); v bezbřehém a formálně zabsolutizovaném liberalismu spatřuji smrtelné nebezpečí pro svobodu jak ve smyslu jejího ohrožení rozkladnými tendencemi, tak ve smyslu nemožnosti skutečně svobodu provozovat bez existence pozadí, vytčeného pevným řádem; rozhodně zásadně a a priori neodmítám ani existenci zbraní (včetně jaderných), ani jejich případné použití (a to nejen v užším slova smyslu oprávněné sebeobrany, ale též jako faktor, který za určitých okolností stvrzuje a garantuje důstojnost člověka, možnost efektivně ji bránit, odporovat zlu násilím).“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

b) Svoboda coby odpovědnost:

„Svoboda je však nerozlučně spjata s odpovědností: neexistuje absolutní a zcela neodpovědná svoboda, protože každá taková svoboda se velmi rychle obrací v otroctví. Ještě spíše je otroctvím od samého začátku, protože jenom otrok může pojmout záměr úplně zničit kontury svého vězení; svobodný člověk si cení členitosti domu, v němž se volně pohybuje a v němž odpovědně uskutečňuje svá rozhodnutí. K uchránění svobody nestačí ani její vytrvalá, avšak pouze abstraktní obrana. K úspěchu takové obrany, ke skutečnému sepětí svobody s odpovědností je třeba disponovat něčím, jako je řád hodnot a jejich stupnice, něčím, jako je určitá hierarchie lidských svobod, schopnost rozlišit základní a nezadatelné lidské svobody od svobod odvozených, sekundárních, ne nezbytných.“ Pokorný návrat k parlamentní demokracii, 1990.

B) Idealismus jakožto opak cynismu

a) Žízeň  po spravedlnosti, spravedlnost je nezcizitelná:

„…blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti; fiat iustitia, pereat mundi; vina a trest (či odpuštění!), zásluha a odměna, možnost rozlišování dobrého a zlého, to jsou patrně nejzákladnější svorníky všech lidských kultur i náboženských a filosofických soustav. Spravedlnost je absolutně nezcizitelná: ovšemže je možno ji za výjimečných okolností porušit, nikdy by se to nemělo dít v jejím jménu, nýbrž výlučně na konto osobní viny a odpovědnosti těch, kdo však jsou v dané chvíli povoláni volit mezi menším a větším zlem. Jsou zajisté situace, v nich účel světí prostředky (či alespoň omlouvá), povýšením této věty na morální či právní zásadu je však jakýkoli účel definitivně zmařen (to je mimochodem jeden z mnoha důvodů diskreditujících soudobý socialismus ve většině jeho podob). Spravedlnost může nabývat nesčíslných a namnoze neslučitelných forem, každý pokus ji popřít, znásilnit či omezit je však atentátem na společnost jako celek…“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

b) Potraty:

„Je paradoxní, že právě moderní doba, která natální i prenatální psychice přičítá velkou váhu a ne zcela bezúspěšně se pokouší proniknou do jejích tajů, se tak ochotně stává spoluviníkem všech těch ukrutností. Tatáž věda nám umožnila získat filmový záběr o průběhu potratu. Zárodek na něm vypadá velmi lidsky a také se lidsky chová: cucá si paleček. Technické provedení vraždy je natolik perfektní, že dítě nestačí dát najevo žádnou reakci. To ostatně není v nukleárním věku nic mimořádného, nebo dokonce odlišujícího, stíny těch dospělých, kteří se vypařili v Hirošimě, také nevykazují žádnou vnější známku, že by stačili pochopit svůj osud.“ O problémech nejen morálních, 1985.

C) Realismus a idealismus na příkladu studené války, boje za svobodu proti komunistické tyranii

a) Odpor proti totalitní moci jest povinnost:

„Totalitní moc rozšířila sféru politiky na všechno, včetně víry, smýšlení a svědomí jednotlivce: první povinností křesťana i člověka je proto oponovat takovémuto nemístnému nároku politické sféry, ergo vzepřít se totalitní moci.“ O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis, 1987.

b) Odmítnutí  morální ekvivalence USA a SSSR:

„Rád bych předeslal, že mě nesmírně odpuzuje každý pokus (a čím je sofistikovanější a rádoby spravedlivější, tím větší dávku lži a nebezpečí v sobě tají) klást Američany a Rusy či jejich vojenskou přítomnost kdekoliv na stejnou úroveň, vidět v politice bloků sám základ světového zla a odpovědnost za ně přidělovat paritně oběma partnerům, dovozovat, že Východ i Západ mají vlastně tytéž problémy, tu i onde je život těžký a lidsky nedůstojný, tu i onde jsou svobody omezovány a práva porušována, tu i onde se zavírá za projevy přesvědčení (bylo by pěkné, kdyby se pár britských mírových aktivistek, nejlépe po předchozím nabytí čs. občanství, pokusilo utábořit před některou sovětskou raketovou základnou na našem území: mezi 14 dny a 14 lety vězení je přece jen jakýsi kvalitativní rozdíl, třeba by za tu dobu aspoň pochopily, že odzbrojit Západ a spoléhat na dobrou vůli Východu není ten nejlepší lék; stejně by ale musely mít to nepravděpodobné štěstí, že by jim někdo umístění základny prozradil a že by byla dána přednost jejich humánnímu odsouzení na limitovanou dobu před zmizením v nenávratnu).“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

c) Kritika mírového hnutí na Západě:

„Velmi důležitým motivem těchto hnutí je naprostá nevůle k odporu a vysoce sofistikovaný strach: zvlášť nepochopitelný u těch, kdo si říkají křesťané a jinak vytrvale hlásají, že snaha zachránit svůj život znamená jeho ztrátu, že všechny lidské naděje mají kořenit v očekávání Jeho příchodu a konce časů. Cíle většiny mírových hnutí jsou naprosto nereálné, jsou to vyprázdněná nebo i nemorální hesla, jakož jejich jazyk je spíše jazykem ideologů nebo pomatenců.“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

d) Pád komunismu – zásluha Reagana, nikoli Gorbačova:

„Na událostech ve střední a východní Evropě bije do očí jejich synchronnost a analogie jejich průběhu – to vede k pokušení popisovat je jako důsledek událostí v jediném společném centru, či dokonce jako projev vůle tohoto společného centra. To je pravda jen potud, že státy a národy tohoto prostoru byly svázány železnou vnější obručí a že teprve tehdy, kdy tato obruč praskla (nebo se alespoň uvolnila), mohlo v nich dojít k obnovení chodu dějin ve vlastním slova smyslu. Avšak již sám fakt odstranění této obruče nelze interpretovat pouze jako projev dobré vůle Gorbačova a jeho reformistů či jako fatálně nevyhnutelné zhroucení komunismu právě hic et nunc. Fenomén „Gorbačov“ a fenomén „selhání komunismu“ mohou být totiž pokládány za nutné sub speciae aeternitatis, v řádu času však běží jen o fenomény odvozené a vynucené. Vynucené stejně tak mužnějším a prozíravějším postojem Západu, který nakonec „uzbrojil“ říši zla, jako rostoucí neschopností totality vyrovnat se se stále sebevědomějším vnitřním odporem, od afgánských mudžahedínů až po polskou Solidaritu. V okamžiku, kdy prozíravější politikové Západu pochopili, že se od nich nepožadují nepopulární lidské oběti, ale jen materiální podpora těch milionů mužů a žen, kteří svádějí zoufalý zápas s totalitou, přestal být tento zápas zoufalý a osud totality byl definitivně zpečetěn.“ Pokorný návrat k parlamentní demokracii, 1990.

e) Causa Pinochet – aneb mravní povinnost vojenského převratu, je-li svoboda kriticky ohrožena:

„Provolávání  ‚Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!‘ z roku 1938 je pouhou propagandou, nenásleduje-li konkrétní návod, kde tyto zbraně vzít a pod čím velením jich použít. A existuje-li vůbec nějaké ospravedlnění pro existenci armády, pak se její velitelé ve chvíli zrady civilních politiků a smrtelného ohrožení státu neuchylují k divadelním sebevraždám, ale k vojenskému převratu – čímž zároveň zodpovídají otázku, jakými zbraněmi a pod jakým velením.“ O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis, 1987.

Vyšlo jako bulletin OI č.217

Jedním z pramenů, do nichž jsem v knihovně Société jersiaise nahlížel, byla básnická sbírka La lyre exilée vydaná v roce 1847 francouzským exulantem usídlivším se na ostrově, L. D. Hurelem, což byl ovšem pseudonym; o jeho nositeli se mi podařilo zjistit jedině to, že přibyl na ostrov o několik let dříve než nejslavnější jerseyský exulant Victor Hugo. Před čím utekl L. D. Hurel, není známo.

Sbírka La lyre exilée obsahuje pohřební ódu na Le Croniera a ódu na zrušení trestu smrti. Ódu na Le Croniera původně Hurel publikoval samostatně ihned po vraždě, dokud zůstávaly city ostrovanů vzedmuté a mohl se svézt na jejich vlně. Podle tvrzení autora se vyprodala dvě vydání po 2000 výtiscích, což znamená, že si ódu koupil každý dvanáctý obyvatel Jersey.

Po odjezdu z ostrova jsem nad rozepsanou knihou seznal, že moje výpisky z La lyre exilée jsou neúplné a že bych potřeboval do sbírky znovu nahlédnout. Jenže jak se ke knize dostat? Stěží byste narazili na obskurnější dílko: zjistil jsem, že se na celém světě zachovalo pouhých dvanáct katalogizovaných výtisků. Tak řídkému výskytu říkají antikváři velmi vzácný (a nechávají si pro sebe, že ještě vzácnější jsou podivíni, kteří o takovou knihu mají zájem.)

Návrat na Jersey nepřipadal v úvahu – a tu jsem s překvapením (a v tu chvíli i s radostí) zjistil, že Hurelova kniha existuje ve zdigitalizované podobě. Mohl jsem do ní nahlédnout, aniž bych vytáhl paty z pracovny, ba aniž bych vůbec vstal ze židle. Na malý okamžik jsem nalezl smír s moderním světem.

Brzy však radost ustoupila melancholii; začal jsem být nesvůj, dokonce lehce zatrpklý. Je-li na internetu dostupná natolik kuriózní kniha jako La lyre exilée, cožpak to nezvěstuje zánik knihy jako takové a neodsuzuje ji to ke zbytečnosti, podobně jako pozbyla užitečnosti husí brka či pijáky?

Ale počkat – je-li tomu tak, proč bych vlastně měl truchlit? Konec konců nad zánikem psacího stroje jsem také žádný velký žal nepociťoval. (Vidím-li ve starém filmu velkopísárnu – halu plnou písařek v řadách pěkně za sebou – přijde mi to neskonale komické, jako by to byly dělnice u pásu či dojičky). A přece se mě zmocnilo znepokojení. Jak asi musí být člověku, jenž se celý život zabývá alchymií, a nakonec, když už je pozdě pustit se do něčeho jiného, zjistí, že chemie coby vědecká disciplína obrátila veškeré jeho snažení vniveč, a že tedy zasvětil svou pozemskou existenci honbě za chimérou a vyměřený čas vyplýtval na dětinskou iluzi.

V mém životě hrály podobně významnou roli knihy a symbolem jejich zániku se mi stala digitalizace La lyre exilée. Nehodlám předstírat, že si knih cením pouze kvůli obsahu, ač by racionalista řekl, že právě tak tomu má být. Cením si jich jako fyzických objektů a shromáždil jsem jich tisíce. Nejsem v pravém slova smyslu bibliofil – člověk, jemuž přináší vzrušení, objeví-li na straně 278 tiskovou chybu dokazující, že jde vskutku o první vydání. Přitom si tu knihu možná ani nepřečetl. Nejsem v pravém slova smyslu ani bibliomaniak – člověk, jehož najdou mrtvého pod hromadou zřícených svazků, které bez rozmyslu shromažďoval z úchylného puzení hromadit. Jsem něco mezi. (Hned se mi vybaví, jak za mých studentských let jeden lékař vysvětloval pacientovi, že má myelom, což není ani leukémie, ani rakovina, nýbrž „něco mezi“.) Mám raději dobrá vydání nežli špatná, myšleno fyzicky i literárně. Kupuji víc knížek, než jich přečtu, ale vždy s poctivým úmyslem je přečíst. Nejsem vášnivý lovec rarit pro raritu samu, ale pár rarit se u mě najde; až moje ovdovělá žena pozve nákupčího knih, zasvítí mu oči… a nabídne jí obvyklé metrovné: dva dolary za metr knih.

Prozatím však stále čerpám jistou útěchu z pohledu na plné police, jež mě obklopují. Jsou mým útočištěm před světem, s nímž mám potíž se srovnávat, a nebýt toho, že se musím živit něčím praktičtějším, snadno (a asi i rád) bych se proměnil v pravého knihomola anebo v rybenku, mola či jiný organismus trávící život mezi polozapomenutými a zřídka přerovnávanými svazky. Mohlo by se o mně říkat: kdyby alespoň četl, aby žil, ale on žije, aby četl.

Police s knihami jsou pečlivě sestaveným hieroglyfem mého života. Jenom já jej umím číst a po mé smrti bude rozmetán. Jelikož jsem nikdy nebyl odborník na nic konkrétního, je můj život sledem posedlostí. Jakmile vrah svůj čin zopakuje, stává se z něj vrah sériový; já jsem sériový monomaniak. Každá monománie mi vydrží sotva pár měsíců, ale zanechá stopu v mé knihovně. Kamarád ji onehdy přelétl zrakem a pravil, že podle mých knih by nikdo nedokázal určit, kdo jsem a co dělám – vždyť co mají společného dějiny Srí Lanky s topologií pavoučích sítí, případně myšlenkové proudy v Rusku devatenáctého století s temperovaným laděním, s historií krinolín či s čistěním komínů? Na každé z těchto témat najdete v mé knihovně zarážející množství svazků. Očividně svědčí o snaze definovat si pomocí knih vlastní identitu podobným způsobem, jako to činí narůstající počet lidí, kteří si nechávají dělat piercing či tetování.

Knihy jsou pro mě natolik důležité, že když přijdu k někomu na návštěvu, ihned se začnu nenápadně sunout ke knihovně (pakliže nějakou mají). Snažím se odolat, ale vždy podlehnu. Platí-li, že v potravinovém řetězci pochází veškeré jídlo z trávy, pak veškerá mysl pochází z knih – alespoň tak si to rád představuji, i když vím, že striktně vzato tomu tak není. Co v knihovně chybí je samozřejmě stejně podstatné jako mlčení psa, jenž v noci nezaštěkal. Moje knihovna, v tuto chvíli tak nezpochybnitelná a konejšivá, se po mé smrti rozpadne stejně neodvratně jako mé tělo. Někteří lidé říkají, že útěchu v myšlenkách na smrt jim poskytuje vědomí, že atomy a molekuly, z nichž jsou složeni, přetrvají a vstřebá je širý vesmír. Já jsem v poslední době čerpal útěchu z představy, že své knihy ve skutečnosti nevlastním, nýbrž jen dočasně střežím. Po mně zase přejdou pod ochranu dalšího strážce. V ranějším věku jsem uvažoval jinak: koupil-li jsem knihu starou čtvrt století, prohlížel jsem si jména předchozích majitelů zaznamenaných na obálce či patitulu a napadalo mě: „Konečně nalézá tato kniha pravého vlastníka. Teprve u mě dojde definitivního spočinutí.“ A jak mi bylo líto předchozích majitelů, jimž zůstal její konečný osud utajen! Jenže teď si mnohem jasněji uvědomuji, že knihu vlastním jen krátkých třicet let a za dalších třicet let ji bude vlastnit a opečovávat někdo další, o jehož totožnosti nic nevím pro změnu zase já, a bude trpět tou samou klamnou iluzí jako já i všichni předchozí majitelé. (Ne že by mi to zabránilo pořizovat si další knihy. Reverend Thomas Dibdin – autor knihy Bibliománie: Příčiny a léčba životu nebezpečné nemoci – líčí, jak jeden bibliomaniak, jenž vlastnil už 50 000 knih, objednával nové knihy z katalogu ještě na smrtelné posteli, ba doslova ve své poslední hodince. Měl šťastnou smrt, anebo smutnou? Máme mu závidět jeho nepřestajnou vášeň, anebo se pousmát nad jeho bláhovostí? Jisté je, že se jeho knihovna obratem prodala v aukci za mnohem méně, než kolik za knihy zaplatil. Mimochodem obsah Bibliománie doznal mezi prvním a druhým vydáním patrně největšího rozšíření v historii vydávání knih. V roce 1807 vyšlo první vydání o 94 stranách. První dotisk v roce 1809 jich měl už 786. Samo toto rozšíření je metonymem biblikomaniakova problému. Anatomie bibliománie Holbrooka Jacksona vydaná o čtvrtstoletí později – úchvatně erudované anekdotické kompendium, strukturované podle vzoru Burtonovy anatomie – byla ještě o něco rozsáhlejší. A též jen na okraj: téma bibliománie tvoří samostatnou sekci mojí knihovny, či spíše metaknihovny.)

Avšak útěcha, že se moje knihovna rozpadne na původní součásti v širém světě antikvárních knih, není tak velká, jako bývala před lety. Antikváři zavírají kamenné obchody a přesouvají prodej na internet. Je to velice jednoduché podnikatelské rozhodnutí: z internetu pochází 90 % jejich obratu a z kamenných prodejen 90 % režijních nákladů.

Podle knihkupce, ke kterému jsem chodil pro knížky čtyřicet let a s nímž jsem takříkajíc zestárl, se charakter zákazníků během let proměnil. Řekl mi to krátce před tím, než zavřel krám. Skutečných pátračů, jako jsem já, kteří se tři hodiny dychtivě probírají prašnými regály a možná v nich objeví knihu, o jejíž existenci neměli ani tušení a která poškádlí jejich vybíravý vkus či rovnou zažehne plamen vášně, je málo a jsou staří. Mladí – pokud vůbec nějací přijdou – se přeptají, zda má tu a tu knihu, obvykle povinnou četbu pro takový či makový kurs, a pokud ji nemá, ihned odejdou, aniž by se zajímali, co má jiného. Museli tu knihu potřebovat opravdu naléhavě, protože přes internet by byla k dodání do druhého dne – nejspíš jim hrozilo, že zmeškají nějaký termín. Má-li být mládež naší budoucností, pak je naše budoucnost neveselá (přinejmenším pro antikváře v kamenných obchodech).

Odehrála se zásadní kulturní změna, děl trudně můj knihkupec – a nebyl to jen povzdech člověka, jenž zestárl a nevšiml si, že čas si běží po svém. Když začínal, prohlíželi si mladí knížky v knihkupectví stejným způsobem, jako to dnes činí staří. Padl za oběť změně, kterou nemohl ovlivnit, podobně jako kdysi bednáři, koláři či kováři.

Kdo si tedy vezme mé knihy, až zemřu? Jaký širý svět je absorbuje?

Také od dalších knihkupců slýchám historky, jež mi na klidu nepřidávají – byť beru v potaz, že knihkupci obvykle zpochybňují věrohodnost historek jiných knihkupců. (Ne nepodobni rybářům a myslivcům všichni vespolek provozují s gustem jakousi knihkupeckou latinu a líčí báje o tom, jak jim o vlásek unikl původní tisk z dílny Gutenberga či Caxtona anebo vydání Shakespearových her z roku 1623. Návštěvníci knihkupectví pochopitelně nejsou jinačí: též já občas vyprávím o knihách, které jsem si skoro koupil, ale z nějakého důvodu nekoupil.)

Tyto znepokojivé historky vyprávějí o masovém zanedbání péče, či přímo ničení vzácných svazků veřejnými institucemi (včetně knih, které jim lidé v důvěře odkázali.) A nejde jen o to, že jsou mnozí knihovníci nedbalí či lhostejní ke knihám, za něž zodpovídají – oni je dočista nenávidí, podobně jako dělníci v čokoládovně po letech nenávidí čokoládu. Jeden knihkupec ve Walesu mi řekl, že našel knihy ze sedmnáctého a osmnáctého století vyhozené v kontejneru přímo před vraty slovutné instituce vědění. Jiný přistihl knihovníka, jak šlape po svazcích ze šestnáctého století, vyházených z polic a čekajících na likvidaci, aby udělaly místo počítačovým terminálům. Nazývají ten proces deakvizicí, což je orwellovský obrat k pohledání. Jako kdyby se demolici či bombardování říkalo třeba odstavba. Deakvizice konkrétní knihy se mimo jiné zdůvodňuje tím, že si ji podle záznamů už celá léta či desetiletí nikdo nepůjčil. Knihovna přestala být úložištěm veškerého myšlení a písemnictví a stala se obchodním domem, kde čtenáři svými výpůjčkami určují, co bude na skladě. Zajímá-li je víc Dan Brown než Summa Theologica, knihovny jim vyhoví. Zákazník je král.

Dalším důvodem deakvizice je nutnost uvolnit místo nejen počítačovým terminálům, ale i novým a novým knihám. Bědujeme sice, že mladí méně a méně čtou, ale knih se vydává ve všech žánrech a oborech stále víc. Knihovna, která by měla pojmout všechny svazky vydané ve Velké Británii za jediný rok, by musela být větší, než byla před několika sty lety největší knihovna světa. Velmi přísná, ba až nelítostná selekce je očividně nezbytná a ušetřeny by jí měly být jen Library of Congress, British Library a Bibliothèque nationale. Ale nemyslím, že by to ospravedlňovalo vyhazování starých tisků do kontejneru (když nic jiného, daly se přece prodat), stejně jako nemůže potřeba životního prostoru ospravedlnit nepříčetné demolice starých budov.

Tak či onak není sporu, že půl tisíciletí trvající vláda tištěných stran v intelektuálním životě se chýlí ke konci. Například náklady novin všude ve vyspělém světě nepřetržitě klesají. Noviny přežívají jen proto, že někteří lidé rádi drží v ruce papír. Nic není tak slabé jako síla zvyku, mění-li se zvyk souběžně s generační výměnou.

Opakované průzkumy ukazují, že děti tráví méně času čtením než generace předchozí. Místo toho věnují mnoho hodin svého bdělého stavu elektronickým obrazovkám toho či onoho druhu. Nedávno jsem na jedné konferenci shlédl vědeckou presentaci, podle níž americké děti tráví v průměru sedm hodin denně před obrazovkou, ať již je to televize, počítač nebo mobil. Výzkumníci požádali děti, aby v náhodně generovaných časech natočily pomocí videokamery v mobilu, co právě dělají. Ukázalo se, že mnoho dětí má kolem sebe hned několik zapnutých obrazovek najednou. Zamyslíme-li se nad touto simultánní elektronickou stimulací, můžeme se ptát: poznamená tahle všude se rozlévající bramboračka natrvalo jejich schopnost či ochotu soustředit se na jednu věc a znemožní jim skutečnou intelektuální činnost? Na tohle autoři studie odpovědět neuměli. Děti, které trávily před obrazovkou více času, měly ve škole jednoznačně horší výsledky, ale studie nedokázala určit, zda to byla příčina nebo následek.

My knihomilci nejen věříme, že nahrazení stránek obrazovkou změní lidskou povahu, zploští ji a zbaví hloubky, ale ve skrytu doufáme, že se tak opravdu stane. Poškození lidské povahy způsobené smrtí knihy bude pro zaryté čtenáře apologia pro vita sua (ospravedlněním života). Strávili jsme totiž velký díl žití s knihami, leccos jsme jim i obětovali, a z toho si odvozujeme mravní nadřazenost. Jen si povšimněme, jakým tónem pronášíme to naše věčné: „Mladí dnes nečtou“ – jako lamentaci, a ještě spíše jako morální odsudek. Osoba, která nečte – a čtením rozumíme čtení papírových knih – je mentální barbar, jenž se omezuje na vlastní zkušenost (vědomě či nevědomě), a ta je zákonitě jen nekonečně malým zlomkem všech myslitelných zkušeností. Takový barbar je navíc i egocentrik. Ale co my? Pyšníme se tím, že čteme hodně a se širokým záběrem, jenže zapomínáme, že nám tištěná stránka slouží jako droga. Už po krátké době bez knihy začínáme být neklidní a chřadneme. Pak už nám stačí cokoliv: jízdní řád, telefonní seznam, návod k použití pračky. „Říká se, že život je to pravé ořechové,“ pravil Logan Pearsall Smith (znamenitý littérateur, dnes však již takřka zapomenutý), „ale já radši čtu.“ Ptám se: pro kolik zapálených čtenářů je tištěná strana prostředkem, jak se vyhnout nevýslovné složitosti života, jeho neuchopitelnosti – s jediným cílem utéci před sebou samými? Kniha má pro nás stejnou funkci jako telenovela pro obyvatele Latinské Ameriky: je nám rozptýlením a útěchou. Hltáme stránku za stránkou, abychom se nemuseli zabývat vlastním nitrem. To je velké téma dr. Johnsona, jak potvrzuje Bolswell i sám Johnson. Anebo čteme proto, abychom si vytvořili pocit nadřazenosti či přinejmenším zaplašili pocit méněcennosti: „Cože, tys nečetl Joyce?!“

Jednou jsem přenocoval v letištním hotelu v Los Angeles nemaje při sobě žádnou knihu. Jak se to mohlo stát, mi nejde do hlavy. Takové výpadky nemívám, neboť to nejužitečnější, čemu mě život naučil a čím se téměř vždy řídím, je poučka nejít nikdy nikam bez knihy. (V Africe jsem zjistil, že kniha je skvělým prostředkem, jak překonat obstrukce úředníků. Afričtí úředníci dělají obstrukce v očekávání, že jim nabídnete úplatek, aby s obstrukcemi přestali. Když se místo toho pohodlně usadíte a otevřete tlustou knihu, třeba Moby Dicka, přiznají nakonec porážku. Africkým úředníkům ostatně vděčím za to, že jsem Moby Dicka kdy přečetl, jinak bych se jím zřejmě nikdy neprokousal.) V onom losangeleském hotelu jsem však měl na vybranou pouze mezi televizí a zlatými stránkami. Zvolil jsem zlaté stránky, a tu jsem teprve zjistil, jak je moje posedlost knihami doopravdy vážná: automaticky jsem začal vyhledávat telefony knihkupců. A kolik myslíte, že jich tam bylo? Sotva půl stránky. Zato dentistů bělících zuby a slibujících klientům zbrusu novou existenci, neboť sebevědomý úsměv je tajemstvím úspěchu a úspěch je zárukou štěstí, tak těch tam bylo na dvacet stran. Nikoliv tedy básníci, nýbrž dentisté bělící zuby jsou nepoznanými zákonodárci světa.

Intelektuála lze definovat jako člověka, jenž vymýšlí přijatelné ospravedlnění svých tužeb a libůstek – ostatně metafyziku kdosi trefně definoval jako hledání nepravých zdůvodnění toho, čemu věříme instinktem. Tímto způsobem dokáže čtenář knih bleskově zdůvodnit domnělou nadřazenost tištěné strany nad displejem elektronického přístroje, nic totiž nestimuluje mozek lépe než nutnost racionalizace. Zjistil jsem, že i nejtupější mozek pracuje rychlostí světla, potřebuje-li něco racionalizovat.

Stránka knihy přináší estetické potěšení, jaké obrazovka nepřináší… až na to, že mnoho stránek mnoha knih také ne. V knize je snazší než na obrazovce vracet se zpět … avšak pouze pro ty, kteří nejsou tak technologicky zdatní jako dnešní mládež. Stránky knihy je snazší anotovat… avšak se stejnou výhradou jako výše. Na knihu se lze déle a plněji soustředit… až na to, že toto médium v sobě neskrývá žádný zásadní důvod, proč by tomu tak mělo být – přinejmenším o nic větší (jak uvedl zesnulý Neil Postman), než proč by televize musela nutně propadnout vulgaritě a primitivismu. Nám bibliofilům nezbývá než hledat nepravé důvody toho, čemu věříme instinktem.

Zeptal jsem se jednoho ze svých nakladatelů (provozujícího malé nakladatelství jako všichni ostatní moji nakladatelé), zda si myslí, že kniha přežije. Konec konců právě malých nakladatelů se tato otázka týká naléhavěji než většiny ostatních, a jak je známo, starost o vlastní zájmy je mocný stimul k hledání pravdy (ne sice mezi akademiky, ale mezi obchodníky určitě). Odvětil, že podle jeho názoru ano, byť určité žánry budou vbrzku totálně digitalizovány. Přežijí kupříkladu harlekýnky a romány psané pro letištní knihkupectví. Nadále se budou vydávat naopak i knihy se závažným, či dokonce výjimečným obsahem anebo vysokou estetickou hodnotou. Okamžitě jsem pocítil úlevu a svěřil se mu, že v těchto záležitostech funguje jako můj guru: jeho předpovědi vnímám bez přemýšlení jako fakta. Varoval mě, abych v něj žádnou víru nevkládal: „Cožpak se obvykle nestane pravý opak toho, co jsem předpověděl?“ „Tak tedy budete můj urug – guru v zrcadlovém obraze.“

Ihned jsem si uvědomil, že pojem urug je nadmíru šikovný. Vždyť tak mnohý odborník té či oné specializace (příkladmo v oblasti ekonomie) je neocenitelným průvodcem realitou, nahlédneme-li, že je to urug a ne guru. Problém je poznat, který je který.

Tištěná kniha možná zahyne, možná nezahyne – mně osobně nikdo nevymluví, že by přežít měla. Srdcem věříme navzdory důkazům. Pro mě bude vždy neskonale lákavější prohlížet si knihy v knihkupectví (a v antikvariátu dvojnásob) než na internetu, protože v knihkupectví hraje mnohem větší roli náhoda. Máloco může přinést větší požitek než zcela náhodný objev, který je nejen fascinující sám o sobě, ale též vytváří neočekávané vazby s čímsi úplně jiným. Představivost je zde podněcována způsobem, jemuž se nemohou rovnat logičtější vazby na internetu. Internet učí lidi myslet doslovně.

Zánik každého oboru podnikání probíhá ve fázích. Antikvárnictví není výjimkou. Naprostá většina antikvárních knih se nyní kupuje online. Znám malá města, jež mívala několik antikvariátů a dnes nemají žádný. Profese hledače knih již neexistuje a tajná vědomost, jíž hledači knih disponovali, přišla vniveč. Místo toho máme portály chvástající se nabídkou 100 000 000 titulů, což je zajisté požehnáním pro každého, kdo potřebuje nebo chce získat nějaký titul urgentně. Stačí pár kliknutí a kniha, kterou byste jinak hledali půl života, vám bude doručena zítra či pozítří.

Ale každý zisk je i ztrátou. Takto doručená kniha vám sice určité potěšení také přinese, ale zdaleka ne tak velké, jako když ji najdete náhodou a neočekávaně. Možná se zde naskýtá širší poučení: nelze mít všechno a nelze smířit všechny dostupné zdroje potěšení. Nemůžete se těšit z nenadálého štěstí a zároveň mít pohodlí okamžitého přístupu k čemukoliv. Navíc se zdá, že s pokračujícím technickým pokrokem už žádnou volbu ani nemáme. Poupravme mírně Marxův výrok o historii: člověk si obstarává, co je mu libé, ale ne podle libosti. Odmítat využívání nových technologií v naději, že si uchováme staré požitky? To nemůže fungovat. Nebylo by to o nic poctivější a autentičtější, než kdyby si Marie Antoinette hrála na pastýřku. Lítost nad osudem knihy je nefalšovaná, odpor však nikoliv.

Poznámka překladatele: tento překlad věnuji otci. I on by si zasloužil zmínku v Dibdinově Bibliománii.

Anthony Daniels (píšící často pod pseudonymem Theodore Dalrymple) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž jmenujme např. „The New Vichy Syndrome: Why European Intellectuals Surrender to Barbarism“ (2011) a „Not With a Bang But a Whimper: The Politics and Culture of Decline“ (2010). Jeho nejnovějším titulem je „The Pleasure of Thinking: A Journey Through the Sideway Leaps of Ideas“ vydaná nakladatelstvím Gibson Square Books. Česky vyšla jeho kniha Ztraceni v ghettu.

   Z anglického originálu „Loss & Gain – or the Fate of the Book“ publikovaného v časopisu The European Conservative, Issue 8, Summer 2013, s. 45-48, přeložil Jiří Pilucha.

Hlavní frontovou linií této války se stal zdánlivě vnitřní konflikt v Sýrii. Tak jak se tragédie v Sýrii rozvíjela, byli do tohoto konfliktu vtahováni jak sunnité, tak i šíité. Inspirováni povstáními v Tunisku, Libyi a Egyptě, v březnu roku 2011 Syřané – převážně sunnité – počali se svými zprvu nenásilnými protesty proti vládnímu režimu odnože šíitské větve islámu – Aláwitů, vedených Bašárem al-Asadem. Asad, vědom si své podpory ze strany extremistického režimu v Íránu, odpověděl brutální silou. Jeho protivníci reagovali stejným způsobem, k čemuž jim posloužily peníze a zbraně dodávané jejich sunnitskými mecenáši ze zemí Arabského poloostrova a sunnitskými islamisty z Muslimského bratrstva i z al-Kájdy. Ti se obávají něčeho, čemu dali poplašný název „Šíitský půlměsíc“. Pod tímto pojmem se skrývá oblast vlivu íránských šíitů v arabském světě a prostřednictvím Sýrie sahající až k břehům Středozemního moře. Sýrie funguje coby přímé spojení Íránu s jeho teroristickou složkou Hizballáhem a se šíitskou populací v Libanonu. Hraničí také s Irákem, jehož šíitská většina by se mohla radikalizovat, a s Tureckem, jehož sunnitské vedení může být tímto způsobem monitorováno a kontrolováno.

Jak syrská revolta pokračovala, vystupovaly do popředí i sektářské prvky. Momentální převaha často kolísala ze strany na stranu mezi Asadem podporovaným Íránem a sunnitskými rebely. Ovšem na jaře 2013, když se Asadovi přestávalo dařit, Írán zdvojnásobil své úsilí. Zorganizoval přímé a masové zapojení „dobrovolníků“ šíitského Hizballáhu a iráckých šíitů do probíhajících bojů, což zvrátilo poměr sil v boji o Sýrii ve prospěch šíitů. V tom, co jeden íránský důstojník označil za „velkolepou bitvu za šíitský islám“, dnes Írán vítězí.

Dobrovolné umenšení amerického vlivu v regionu v průběhu těchto událostí povzbudilo ambice Iránu a umocnilo obavy sunnitů. Střední východ je dobře obeznámen s postoji i slabostmi cizích mocností. Presidentem Barrackem Obamou předkládané návrhy dohod týkajících se syrských chemických zbraní a íránského jaderného programu jsou v očích šíitů i sunnitů vnímány coby velká vítezství radikálního šíitismu.

Pro Američany je samozřejmě nesmírně lákavé zůstat mimo souboj dvou svatých armád, které se obě staví proti Spojeným státům i jejich spojencům. Řečeno diplomaticky ani radikální šíité ani radikálové na straně sunnitů nesdílí naše hodnoty a neslouží našim zájmům. Přesto to však z praktického hlediska neznamená, že jeden z našich nepřátel nepředstavuje vyšší hrozbu než ten druhý. Ze všech odpudivých režimů v daném regionu se pouze Írán definoval ze samotné podstaty vlastní existence jako náš smrtelný nepřítel, podle čehož se také vždy choval. Ba co více, schopnost Íránu podnikat nepřátelské kroky vůči Americe se v současnosti ještě zvyšuje. Proto Írán představuje pro náš klid mnohem větší hrozbu. Pokud vyjde z bitvy o budoucnost politického islámu a regionální dominanci vítězně, budou americké zájmy zřejmě ohroženy v míře, kterou jsme od studené války nepoznali. Situace bude ještě vážnější, pokud íránské vítězství půjde ruku v ruce s úspěchem při vývoji jaderných zbraní. Nejenže by pak Izrael – spojenec Ameriky – čelil neustálé hrozbě totálního zničení, ale vliv Spojených států na Středním východě by se dostal do područí vyděračské politiky Íránu. A přesto k tomu všemu právě v této chvíli současný stav konfliktu mezi sunnity a šíity směřuje. „Írán se stává den ode dne silnějším,“ prohlásil nedávno s uspokojením íránský president Hasan Rúhání. Je těžké s tím nesouhlasit.

Existuje hned několik dobrých důvodů, proč se domnívat, že radikální šíitismus, jak jej představuje íránský režim, bude nadále v této svaté válce dominovat a že ji nakonec možná i vyhraje. Za prvé, šíitská strana má výhodu více či méně jednotného vedení ze strany Íránu. Možná bude časem domácí íránská opozice působit vládě v Teheránu výraznější problémy, ale zatím ajatolláhové takové pokusy zadusili hned v počátcích a mají patrně situaci pevně v rukou. Mimo Írán sice existují šíitští duchovní v Iráku, kteří odmítají Chomejního doktrínu „vlády vykladačů islámského práva“, ale tato šíitská „tichá“ škola nemá zájem vládnout svým perským sousedům, a nadto její pozici neustále oslabují duchovní působící v Iráku v íránských službách. Koncentrované centrum šíitské moci tak nadále zůstává v Íránu a je navíc ještě posilováno podporou vnějších nemuslimských mocností – hlavně Ruskem a Čínou.

Oproti tomu je tábor Sunnitů výrazně roztříštěn, a tudíž slabý. Tato slabost se projevuje i štěpením sil sunnitských islamistů bojujících proti Asadovi v Sýrii. Důsledkem pak jsou stále častější vojenské šarvátky mezi jednotlivými skupinami, nehledě na trvající boje se sekulárnějšími sunnitskými milicemi.

Za syrskými hranicemi není pro sunnity situace o mnoho lepší. Sunnitské národy Arabského poloostrova a Perského zálivu postrádají velikost a vliv Íránu. Poskytly peníze a zbraně sunnitským rebelům bojujícím proti Asadovi, ale protože každá z těchto zemí podporovala jinou skupinu islamistů, přispěly tak spíše k eskalaci napětí a znepřehlednění situace. Obecnější konflikty a neshody mezi těmito zeměmi nadto znemožnily jakýkoliv společný postup.

Stejně demoralizující a rozvratný účinek má i neklidná situace v převážně sunnitském Egyptě, největší z arabských zemí. Sesazený president Muhammad Mursí z Muslimského bratrstva navrhoval, aby Egypt poskytl syrské opozici větší podporu; tento návrh se ukázal být natolik nepopulárním, že klidně mohl být jedním z faktorů, vedoucích k jeho odstranění egyptskou armádou. Nový režim dal jasně najevo, že do občanské války v Sýrii nehodlá vstupovat na žádné z bojujících stran.

Snad nejpřekvapivějším slabým článkem sunnitů je Turecko. Tato země sdílí se Sýrií dlouhou hranici a je tak v přední linii konfliktu. V posledních letech ministerský předseda této země Recep Tayyip Erdogan nejen že prohlašoval, že by jeho země měla nejen stanout v čele ostatních sunnitských zemí, ale stát se i vůdčí silou celého regionu. Poté co Turecko postavilo k Asadovi nepřátelsky, bylo celkem racionální očekávat, že v konfliktu zaujme významnou, možná dokonce rozhodující roli. Koneckonců je Turecko s Íránem srovnatelné jak co do velikosti země, tak i z hlediska vojenských kapacit. Pod Erdoganovou vládou, podpořenou jeho třemi volebními vítezstvími v řadě, zažilo Turecko bezprecedentní ekonomický růst a politickou stabilitu. V důsledku všech těchto faktorů i díky Erdoganovým islamistickým kořenům a jeho tíhnutí tímto směrem se zdálo, že Turecko si mezi arabskými zeměmi – zejména mezi těmi, kde se islamisté ocitli na vzestupu – vydobude značnou autoritu. Muslimské bratrstvo k Turecku vzhlíželo se značnou úctou a nadějemi.

Přesto však za ty dva roky, co prohlásil, že Assad musí odstoupit, toho Erdogan v zájmu tohoto cíle udělal jen velmi málo. Navíc začal čelit domácím problémům, když proti jeho systému vlády proběhlo několik velkých demonstrací. Mezi mnoha důvody těchto protestů byl i odpor proti jeho politice ve vztahu k Sýrii, kterou mnozí označovali za „příliš agresivní“ a pro Turecko riskantní. Erdoganova slabost vyšla najevo i v důsledku jeho neschopnosti získat podporu alespoň některého z regionálních vůdců v jeho pokračující snaze zabránit sesazení egyptského presidenta Mursího. Erdogan zariskoval, nikdo jej však nenásledoval. V rámci skupiny sunnitských zemí – arabských i nearabských – si tak žádná z nich nemůže nárokovat pozici vůdčího státu, a už vůbec ne ta nejsilnější z nich, Turecko.

Ke zmatku v rámci skupiny sunnitských zemí přispívá i absence důvěryhodného vnějšího, nemuslimského patrona – jmenovitě Spojených států. V minulosti Amerika de facto podporovala sunnitské zájmy, ale Obama v této politice nepokračuje. Poté, co prohlásil, že Asad musí odejít, poskytl jeho opozici pouze minimální materiální podporu. A pak, po dalších takových prohlášeních, naznačil, že Asad by mohl vládu nad syrským územím udržet, byť oslaben. Vrcholem pak byl Obamův velký syrský debakl: jeho administrativa ohlásila plány omezeného útoku, cíleného na syrské chemické zbraně – aby pak přijal ruský plán, který Asadovi umožnil vyvléknout se i z toho.

Americký ústup od zásahu v Sýrii je jen pokračováním Obamova upouštění od vojenské přítomnosti v Iráku a Afghánistánu, se kterou musel Írán ve všech svých plánech počítat. Tím vším vyslal Washington výrazný signál o své slabosti. Pokud je Amerika tak neochotná jednat tváří v tvář Asadovým provokacím, pokud je tak ochotná stáhnout se ze svých pozic, pak jak sunnité, tak šíité nemohou nedospět k závěru, že Spojené státy nebudou mít žaludek na to, aby se postavily Íránu, a to ani v otázce jeho pochybného jaderného programu. Výmluvná jsou slova jednoho z předních poradců Erdogana (jehož si Obama vytrvale předcházel), který amerického presidenta nedávno označil za „polovůdce“, zatímco ruský president Vladimir Putin je „celým vůdcem“. A to bylo dokonce ještě předtím, než Putinova diplomacie zachránila Obamu před zásahem v Sýrii.

Ačkoliv existují pouze omezené vyhlídky na skutečný úspěch sunnitů v Sýrii (či v širší sektářské válce), existuje několik možných scénářů, podle nichž by sunnité mohli získat zpět některé pozice ztracené ve prospěch šíitů. Ovšem ani tyto možnosti neskýtají naději, že by Írán utrpěl vážnější škody. Například by občanská válka mohla umožnit rebelům vynutit si založení vlastního ministátu na území velké Sýrie. Takovému státu by pravděpodobně vládly skupinky džihádistů, které by se profilovaly výrazně nepřátelsky vůči Šíitům. Jedna z těchto skupin – Islámský stát v Iráku a Sýrii (resp. Levantě, pozn. red.) – by se nepochybně snažila sjednotit sunnitské oblasti Iráku se sunnity kontrolovanými oblastmi Sýrie. Tento ministát by se stal frontovou základnou v pokračující válce proti šíitům. Ale Írán už dal najevo pevnou oddanost svým cílům a jeho ochota platit penězi či krví neuvadne, ani kdyby jeho spojenec ztratil kontrolu nad částí svého území.

Každopádně íránské jaderné zbraně pravděpodobně přitlačí sunnitské síly ke stále větší ochotě podřídit se vůli Íránu (byly by, jak se říká „finlandizovány“). Zvažme například pozici jedné z důležitých sunnitských zemí a spojence Ameriky, Saúdské Arábie. V posledních letech se Írán snažil zvýšit ceny ropy tím, že by přiměl Saúdy k omezení produkce. Ti doposud těmto snahám odolávali, ale to by se mohlo změnit, kdyby Írán vlastnil jaderný arzenál (tím spíše, kdyby se Rusko – které zvýšením cen ropy sleduje své vlastní zájmy – rozhodlo se k tlaku Íránu přidat). Byť by třeba Saúdové získali jako prostředek odstrašení vlastní jaderné zbraně, íránská ideologicky radikálnější zahraniční politika by z každého pokusu Saúdů o podobnou hru s ohněm dělala velice nebezpečný podnik.

Současné soupeření mezi sunnity a šíity dává vzpomenout na starší období velkých vojenských střetů obou stran – na rivalitu mezi sunnitským Osmanským kalifátem a šíitskou Persií safíjovské dynastie v 16. a 17. století. V tomto střetu dokázaly mohutné zdroje Osmanské říše udržet síly Safíjovců v šachu celkem snadno. Vzpomínka na tento úspěch může být sunnitům vzpruhou.

V historii však existuje ještě jiný příklad, kdy byl svět Muslimů ve svízelné situaci snad ještě podobnější té, jíž čelí dnes. V 10. a 11. století si Střední východ a sunnity, občas i v součinnosti s vládnoucí šíitskou dynastií v Bagdádu, podmanil radikální šíitský režim Fatimidů s centrem v Egyptě. Síla šíitů pramenila z toho, že sunnité byli rozděleni. Nakonec sice sunnité převzali otěže vlády zpět, ale k tomu bylo zapotřebí nového, vnějšího sunnitského prvku – seldžuckých Turků.

V současné době žádný sunnitský ekvivalent seldžuckých Turků neexistuje, ale roli protiváhy by mohly sehrát vnější neislámské síly. Doposud to Obamova administrativa odmítala s odůvodněním, že dosavadní vývoj v Sýrii by z jakéhokoliv rozhodnějšího amerického zásahu udělal velice riskantní podnik. To je nepochybně pravda, byť jsou současné náklady a rizika takového zásahu zapříčiněny především minulým rozhodnutím Američanů nejednat.

Musíme se tedy smířit s tím, že Írán z konfliktu vyjde vítězně a bude ve svých regionálních plánech pokračovat? Existuje i další možnost. Cestou, která se nejvíce nabízí, je zaměřit naši pozornost na oblasti, v nichž je Írán z hlediska americké síly nejzranitelnější: na jeho jaderný program a na nespokojené obyvatele v některých klíčových oblastech. Ani zde však není mnoho důvodů k velkým nadějím. Čím déle Amerika vystupuje s prohlášeními proti íránskému jadernému programu, tím jsou tato prohlášení fádnější. Stejně působí americké volání po demokratizaci Íránu. Věci se dnes mají tak, že Spojené státy stále tlačí na vyjednání dohody s Teheránem ohledně jeho jaderného programu, což je proces, který probíhá již deset let, aniž by přinesl jakékoliv viditelné výsledky. Nový íránský president Rúhání zaujal vágní a smířlivou diplomatickou pozici, kterou důvěřiví zápaďané označují za umírněnou. Diplomaté v Obamově administrativě zastávají tento postoj bezvýhradně. Jak ovšem na adresu Rúháního poznamenal jeden z vysoce postavených rádců íránského nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího: „Jazyk je a měl by být jiný, ale cíle zůstávají nezměněny.“ A Rúháního kariéra před tím, než začal zastávat prezidentský úřad, je vskutku sbírkou protiamerických apokalyptických prohlášení, které by žádný americký diplomat neměl zaměňovat za umírněnost.

Nejefektivnějším způsobem, jak zastavit íránský pochod směrem k regionální nadvládě, by bylo uvážlivé použití vojenské síly. Nikdo kromě presidenta Obamy nemůže vědět, zda se k takovému kroku Spojené státy odhodlají, ale aktuální obraz amerických postojů takovýto krok stále více zpochybňuje.

Ale i kdyby Spojené státy dospěly k závěru, že zásah v Íránu, stejně tak jako zásah v Sýrii, nestojí za to riziko, existuje ještě poslední možnost: Izrael. Židovský stát, který čelí ze strany Íránu existenciální hrozbě, se může rozhodnout k vojenské akci, aby zastavil jaderný program mulláhů. Izraelci jsou tak svéráznou náhražkou za seldžucké Turky; jak ale kdysi řekl Mark Twain: „Historie se neopakuje, ale rýmuje se.“ Takový rým by mohl být přijatelný i pro řadu sunnitských vůdců v arabských zemích Zálivu, kteří soukromě vyjadřují podporu izraelskému zásahu v Íránu. Pokud by se měl takový scénář naplnit a byl by úspěšný, mohl by iniciovat pozitivní změny v dosavadním vývoji sunnitsko-šíitské války a otočit její výsledky v neprospěch dnešních Fatimidů.

Hillel Fradkin pracuje v Hudson Institute, jehož je Lewis Libby vicepresidentem.

Z anglického originálu „Why Sunnis Fear Shiites. The true nature of the Syrian conflict – and the Middle East´s“ publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 136, No. 5, December 2013, s. 24-27, přeložil Jan Kust.

U ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta je taková bagatelizace současné války mírně řečeno znepokojující. Kdo v poslední době více sleduje Putinovy projevy i činy, mohl zaznamenat opakované zmínky o Eurasii, multipolárním světě, nové fázi dějin, podpis mezinárodní smlouvy o vzniku Eurasijské unie k 1. lednu 2015, atd. Naplňuje tedy současné Putinovo Rusko nějaký dlouhodobý plán, anebo jsme skutečně svědky pouhého obratného manévrování v post-studenoválečném světě?

Idea Eurasie jako jedné z geopolitických oblastí spoluurčujících vývoj dějin není nová, byla populární například počátkem minulého století v Německu. V současném Rusku však nalezla nové uplatnění, a jak samotný název Eurasie napovídá, týká se i nás. Vliv eurasijské ideje mezi ruskými politickými i armádními elitami sílí již více než dekádu. Hlavním představitelem a ideologem (neo)eurasianismu je Alexander Dugin. Jeho vliv již přesáhl hranice Ruska, jeho myšlením se inspirují i některé politické strany a hnutí v Evropě, například předseda maďarského Jobbiku Gábor Vona.

Duginův politický a intelektuální vývoj byl velice bouřlivý, z jeho životopisu proto jen stručně. Alexander Dugin se narodil v roce 1962 v Moskvě. V 80. letech koketoval s mystikou tradicionalistů, od roku 1988 se angažoval v Nacionálně-bolševické frontě „Pamjať“, od roku 1993 působil jako ideolog a jeden z lídrů Nacionálně-bolševické strany, odkud kvůli sporům v roce 1997 odešel. V roce 1998 nastoupil jako poradce předsedy Státní dumy v geopolitických a strategických otázkách (v této funkci působil až do roku 2004). V roce 2001 založil stranu Eurasie, která se o dva roky později změnila v Mezinárodní eurasijské hnutí. Od roku 2006 vede čtyři webové portály propagující eurasianismus. Jedním z jeho obdivovatelů se stal například i Ivan Děmidov, hlavní ideový vůdce strany Jednotné Rusko, který objevení se Dugina označil jako „zlomový moment svého života“. Od roku 2007 je Dugin profesorem sociologie na Moskevské státní univerzitě, tehdy např. přednášel o filosofii Martina Heideggera. Od roku 2008 tamtéž vede Katedru sociologie mezinárodních vztahů a Centrum konzervativních studií. V srpnu 2008 aktivně podporoval útok na Gruzii, když prosazoval, aby ruská armáda dobyla Tbilisi. V listopadu téhož roku na Moskevské státní univerzitě uspořádal společně s ideovým zakladatelem francouzské nové pravice Alanem de Benoist konferenci o tzv. „čtvrté politické teorii“. Vydal desítky studií a knih, jež spolufinancuje i ruské ministerstvo obrany, pravidelně vystupuje na hlavním kanálu ruské státní televize, kde komentuje především politiku. Během dosavadního života byl redaktorem několika časopisů, ovládá 8 jazyků. Prezidenta Putina podle svých vlastních slov považuje za naprosto klíčovou postavu ruské i světové politiky.

Svou eurasijskou ideu Alexander Dugin uceleně prezentoval již ve své knize Základy geopolitiky (1999). Zajímavá je však především jeho obecnější teorie politiky, již zmíněná Čtvrtá politická teorie (první ruské vydání 2009). Ta totiž jako hlubší myšlenková vrstva stojí v pozadí geopolitické teorie a ideje Eurasie samotné. Než se ale ke čtvrté politické teorii dostaneme, alespoň několik slov k Duginově geopolitické koncepci.

Dugin vychází z obecné představy o konfliktech, které zákonitě vznikají mezi geopolitickými bloky. Hlavní síly zde představují „eurasijské“ kontinentální mocnosti a „atlantické“ námořní mocnosti. Základní linie konfliktu podle Dugina vede mezi USA a Ruskem. USA představují ústřední sílu globalizace a unipolárního uspořádání světa, kdežto Rusko je vedoucí silou prosazující multipolární uspořádaní. Obnovení velmocenského postavení Ruska pak chápe jako součást širšího dějinného procesu, jehož výsledkem bude zhroucení dosavadní hegemonie Západu vojensky přestavovaného Severoatlantickou aliancí. Součástí tohoto přeskupení sil bude ústup USA za Atlantik a vznik silného eurasijského bloku, jehož hlavním mocenským centrem bude Moskva. Vztaženo na nás, „atlantismus“ nahradí „eurasianismus“. Mocensko-politické jádro eurasijského prostoru má přitom tvořit Eurasijská unie. Pod přímou nadvládu Ruska by podle Dugina například měly patřit i pravoslavné oblasti Balkánu, jihozápadní Ukrajina, Gruzie, Arménie nebo Ázerbájdžán.

Nástup nového světového uspořádání přitom Dugin odvozuje z hlubších filosofických zdrojů, než by mohla vysvětlovat běžná mezinárodní politika a zájmy velmocí. Dugin v podstatě předkládá novou interpretaci dějin, která se v nejhlubším základu opírá o ontologii Martina Heideggera a jeho pojem „Dasein“. Protože zde nemáme prostor pro rozbor tak rozsáhlých ideových souvislostí, soustředíme se jen na hlavní Duginovu tezi, totiž že nyní na konci modernity potřebujeme novu politickou teorii, která nahradí ideje moderny a postmoderny.

Proč Dugin mluví právě o „čtvrté“ teorii? Podle něj s koncem 20. století končí i věk tří hlavních ideologií, které mají svůj původ v modernitě: 1) liberalismu (levicového i pravicového), 2) komunismu (včetně všech variant socialismu) a 3) fašismu (včetně nacionálního socialismu). Odhlédněme od nepřesností v Duginově klasifikaci, podstatné je, že Dugin chápe liberalismus jako poslední z přeživších ideologií, které zrodila moderní doba. Liberalismus zkrátka ve střetu s fašismem (nacismem) a komunismem zvítězil a na konci 20. století zaujal pozici ideologického hegemona. Subjekty politiky, jakými byly třída u komunismu a stát u fašismu (rasa u nacismu), byly poraženy individuem liberalismu.

Ideál jednotlivce jakožto základu politického uspořádání podle Dugina tvoří zdroj západního universalismu: pro všechny lidi jakožto jedince platí stejné hodnoty, náleží jim stejná práva. Dynamika liberalismu je proto podle Dugina již samotnou svou povahou stejně totalitní jako komunismus a fašismus. Liberalismus se totiž celému světu snaží ze své vnitřní logiky vnutit totožné hodnoty: lidská práva, demokracii, kapitalismus apod. Globalizace je jen jednou stránkou celkového směřování liberalismu.

Zde musíme učinit malou odbočku a upozornit, že Dugin nerozlišuje mezi přirozenými, univerzálně platnými právy, jak byl tento koncept původně zamýšlen, a dnešní uměle nafouknutou podobou lidských práv, která stále více degeneruje ve smyšlené nároky jakékoliv skupiny na cokoliv – dnes už nám chybí snad jen práva zrzavců. Jinak viděno, Dugin nerozlišuje mezi klasickým liberalismem, který bychom zařadili na pravici, a liberalismem (libertarianismem), který bychom zařadili na levici. To je velice důležité vzhledem k tomu, že Dugin chápe jako zlo vše, co pochází z liberálního Západu. Ani univerzální lidská práva proto nemají v jeho myšlení místo. Koncept lidských práv Dugin dokonce označuje přímo za rasistický. Ale zpět k vývoji dějin.

Podle Dugina nyní po vítězství liberalismu nastala fáze postliberální, kdy se liberalismus bez nepřátel a dotažený do všech důsledků zhroutí. Jednotlivec bez širšího společenského zakotvení, bez tradic, bez Boha, spojený s konceptem absolutizované svobody, totiž nakonec pohltí sám sebe a přinese úpadek všude tam, kam sahá jeho vliv. Nedávná globální ekonomická krize představovala podle Dugina jen začátek. To nejhorší teprve přijde. Proto je nutné vydat se zcela novou cestou, překročit modernitu jako takovou. Nový směr má vytyčit právě čtvrtá politická teorie.

U konzervativně smýšlejících čtenářů by takový pokus mohl na první pohled vyvolávat sympatie. Zdá se totiž, že by mohl skýtat naději na zastavení úpadku západní společnosti. V čem tedy Dugin spatřuje nové základy? Podívejme se alespoň na několik bodů. Tím ústředním je absolutní odpor k modernitě a liberalismu, především pak odpor proti jeho základnímu kameni: „Liberalismus jako celek spočívá na jednotlivci, který tvoří jeho nejzákladnější prvek… Abychom rozetli kruh, musíme zasáhnout jedince, zničit ho a odsunout ho na okraj politických úvah. …nabízíme teorii, že každá lidská identita je přijatelná a ospravedlnitelná, kromě identity jednotlivce. Člověk je totiž vším krom individua. … Liberalismus musí být poražen a zničen a jednotlivec musí být svržen ze svého piedestalu.“ (Srov. 2. kapitola, Dasein jako činitel.)

Podle Dugina musíme kompletně odvrhnout ontologii, antropologii i epistemologii moderní doby a vytvořit nové tradice. Na základě zkušeností z 20. století rozhodně víme, že třída, rasa ani individuum nemohou základ nového uspořádání tvořit. Hodnotami budoucnosti jsou proto hodnoty z předmoderní doby. Dugin ale nemá na mysli pouhý konzervatismus, nýbrž mu jde o jakýsi futurismus, který z minulosti vyjde. Ve čtvrté politické teorii má mít například nezastupitelné místo svoboda: „Rozdíl je však v tom, že svoboda je pojata jako lidská svoboda a nikoli jako svoboda jednotlivce – jako svoboda daná etnocentrismem, svoboda Dasein, svoboda kultury a společnosti, svoboda jakékoliv formy subjektu kromě jediné, totiž svobody jednotlivce.“ (Srov. 2. kapitola, Dasein jako činitel.)

Dugin nabízí jakousi verzi kolektivní svobody. Kdo si najde čas čtvrtou politickou teorii důkladněji prostudovat, zjistí, že takovou svobodu budou mít především politici. Člověk je totiž podle Dugina jen produktem kultury a moci: „To, kým člověk je, nevyplývá z něho samotného jakožto jednotlivce, ale z politiky. Je to právě politika, která disponuje násilím a legitimní mocí, která definuje člověka. Je to právě politický systém, který nám dává tvar. Co více, politický systém má intelektuální a pojmotvornou moc, stejně tak jako neomezený potenciál proměňovat. Odpověď na antropologickou otázku spočívá v uspořádání moci ve společnosti.“ (Srov. 11. kapitola, Nová politická antropologie: politický člověk a jeho proměny.)

Pokud jde o konkrétní obsah, představuje čtvrtá politická teorie otevřený projekt, ke kterému se mohou v různých formách přidat nejrůznější společnosti a civilizace. Každý nechť vytvoří vlastní uzavřený hodnotový a kulturní systém, vznikne multipolární svět. Každý civilizační okruh bude mít své „Dasein“ nesrovnatelné s ostatními. Dugin používá termín pluriversalismus, nebo také regionální universalismus, spojený s konkrétním geopolitickým prostorem, v kontrastu k universalismu. Je-li (anebo možná spíše byla-li) na Západě svoboda jednotlivce ústřední ideou politiky, jinde prostě být nemusí.

Kultury (civilizace) jsou v Duginově pojetí hodnotově autonomní a nelze je srovnávat, každá má své vlastní pojmy, platí zásada dvojího metru: „Nebude existovat žádný univerzální standard, ani v materiálním ani v duchovním smyslu. Každá civilizace konečně získá právo svobodně projevit sama sebe podle svých přání, bude měřítkem svých věcí. Někde bude měřítkem člověk, někde náboženství, jinde etnická příslušnost, jinde třeba materialismus.“ (Srov. 7. kapitola, „Civilizace“ jako ideologický koncept.)

Co z právě předložených zásad čtvrté politické teorie vyplývá pro projekt eurasianismu? Pokud jde o Rusko, cílem je vytvořit nezávislou civilizační oblast, která bude řízena jako impérium s centrem v Moskvě a bude ovládat Eurasii. Měla by se celkově izolovat a stát nezávislou na Západu, a to pokud možno ve všech oblastech, od vojenské až po kulturní. Její základ má tvořit Velké Rusko, jež je esenciálně svázáno s pravoslavím. Eurasie zároveň poslouží jako jeden z pilířů multipolárního světa a jedno z center celosvětového odporu proti Spojeným státům, jež jsou zdrojem liberalismu.

Hlavní světová mise eurasianismu pak spočívá v tom, že všem nabízí proti-univerzalistickou alternativu představovanou USA. Chce všem ostatním civilizacím napomoci rozvinout jejich vlastní hodnoty a kultury v novém světovém řádu. Porážka liberalismu je přitom podmínkou pro osvobození světa od hegemonie Západu, pro otevření prostoru pro multipolární svět. Nutnou podmínku vítězství přitom podle Dugina představuje přetržení pouta mezi Evropou a Spojenými státy. Atlantický svět bez starého kontinentu totiž nebude mít šanci na udržení. Evropa se stane periferií Eurasie.

Podle Alexandra Dugina se právě nacházíme v přelomové fázi dějin, kdy liberalismus a s ním i celý Západ stojí před zhroucením a doba je zralá na novou multipolární éru. Putin a Rusko mají v tomto přerodu sehrát klíčovou roli, mají napomoci zrození nového světa, který zcela nahradí post-liberální agonii. Čtvrtá politická teorie všechny vybízí, aby se k tomuto úsilí připojili.

Na květnové konferenci v Kyjevě po přednášce Timothy Snydera o současných trendech ruské politiky a ideologii eurasianismu padla otázka, jak můžeme přesněji odhadnout, kam až sahá Putinův plán, když nemáme žádný Mein Kampf jako v případě Hitlera, kde si mohl každý už v roce 1926 přečíst, co má Vůdce v plánu. Snyder odpověděl především jako historik, že musíme z vývoje událostí zkusit odhadnout jejich celkový směr. S tím nelze než souhlasit. Měli bychom ale také důkladněji studovat myšlení ideologů Kremlu. Pokud se totiž jejich vazba, například Dugina, na současnou Ruskou mocenskou elitu prokáže jako silná, máme skutečný a dlouhodobý problém. Pokus o vytvoření eurasijského prostoru byl totiž podle všeho zahájen nejpozději někdy na přelomu tisíciletí. Jak bude úspěšný, nezáleží jen na Putinovi. Momentálně jsou na tahu Ukrajinci.

(Alexander Dugin, The Fourth Political Theory, Londýn 2012, Arktos. Viz také www.4pt.su)

Tento text byl otištěn ve druhém čísle XXIII. ročníku časopisu Babylon. Za laskavé svolení k jeho publikování v Bulletinu OI redakce děkuje šéfredaktorovi Petru Placákovi.

„Až bude po všem, napíšu sloupek s titulkem: ‘Ženy prostě nemohou chtít všechno,‘“ řekla své kolegyni a ta se zhrozila.

„Jako kdyby se mi pevná půda feministického přesvědčení náhle začala propadat pod nohama,“ přiznala následně v článku pro časopis The Atlantic. Stačilo dalšího půl roku a byla zpátky doma v Princetonu. Ne ovšem jako typická žena v domácnosti. Titul profesorky, vystupování v televizi  a široký ohlas článku „Ženy ještě pořád nemohou chtít všechno“ jí toho nedopřál.

Kyberprostor explodoval. Slaughterová porušila první přikázání postmodernismu hlásající: „Nebudeš míti jiného boha než Rovnost.“ Příval urážek, nadávek a spílání, jímž byla zahrnuta, ji ohromil a zaskočil.

Zdá se, že starý spor žen-matek o tom, zda zůstat doma a pečovat o děti, či vrátit se do práce, na sebe vzal novou, generačně odlišnou podobu. Na jedné straně bitevního pole stojí starší generace žen profesionálek, které svým kariérám obětovaly vše, co šlo, především však osobní a rodinný život ve jménu „příští generace žen“. Na druhé straně to vše pozoruje právě tato „příští generace žen“ a říká: „Probůh, jen to ne, musíme najít něco jiného…“

Slaughterová zmiňuje ve svém eseji pro Atlantic debatu dvou mladších profesionálek z Manhattanu na  téma starších žen, které pro úspěch v zaměstnání přinesly obrovské oběti, „aniž si to vždy plně uvědomovaly“, jako např. práci 24 hodin denně a nezbytnost najmout vychovatelku k dětem na plný úvazek. Z vlastní zkušenosti mohu uvést pracovní příhodu své známé z Manhattanu, jejíž šéfová před důležitou schůzkou v Davosu reagovala na telefonickou výzvu z Pohřební služby k převzetí ostatků své matky slovy: „Nemohli byste si to tam nechat, prosím, ještě týden?“ Probůh, tohle ne, musíme najít něco jiného.

Znamením naší doby je společnost Google. Svými kulečníkovými stoly na pracovišti, firemními sushi bary a firemními školkami jasně manifestuje zájem o maximální uspokojení potřeb zaměstnanců s minimálními časovými ztrátami. Jde přeci o to, že jen sytý a odpočatý člověk, nevystresovaný starostmi o dítě, si může udržet jiskru, a tím i schopnost dobře a výkonně pracovat pro Google.

Žena, která se mi pochlubila s touto zkušeností, neskrývala nadšení, ba téměř pýchu nad tím, jakého zacházení se jí dostalo. Mně osobně to připadá dost strašidelné, ale to zřejmě jen proto, že jsem zastánkyní staromódního receptu na plodnou (reproduktivní) manželskou lásku, kdysi známého jako „rodina“.

Pravdou však zůstává, že jako většina vzdělaných žen i já mám spoustu přání a ambicí, jež toužím naplnit. Abych sladila potřebu práce s potřebou věnovat se rodině, vyzkoušela jsem celou škálu uspořádání: od výlučné péče o rodinu přes práci z domova na částečný úvazek, částečné úvazky na pracovištích s pružnou pracovní dobou až po ředitelování ve dvou organizacích, které jsem sama založila, nejprve jako svobodná matka, později jako vdaná žena. Avšak v otázce zachování mé identity, dojde-li na lámání chleba, vítězí moje rodina (i když ne vždy co do počtu hodin).

Problémy práce a rodiny, které popisuje Slaughterová, jsou důsledkem hlubokého rozporu mezi normami a potřebami lidí orientovaných převážně na uplatnění tvůrčí profesionality a těmi, jimž jde převážně o rodinu a výchovu dětí, přičemž v boji o prostor a společenské uznání skupina prorodinná spíše prohrává. Teoretik městského života Richard Florida razí termín „kreativní třída“, jímž souhrnně označuje typ profesí, které je nutno přilákat k oživení života v postindustriálních městech. Jedná se o vědce, podnikatele, výzkumné pracovníky, techniky, programátory jakož i lidi vzdělané v humanitních oborech, umělce, návrháře a pracovníky médií. Florida se nyní živí tím, že pomáhá městům nalézat způsoby, jak přitáhnout kreativní třídu v podmínkách, kdy rodiny s dětmi z těchto měst odcházejí.

Jsme živoucími svědky konečné fáze kulturní evoluce mající původ v hospodářském vývoji. Průmyslová revoluce oddělila v masovém měřítku práci od domova, čímž narušila rovnováhu mezi oběma aspekty lidské existence.

Před industriální revolucí byla rovnováha mezi prací a rodinným životem určena přikázáním „Pomni, abys den sváteční světil.“ Kromě toho se na rodinném statku sice pracovalo od úsvitu do soumraku, ale všichni práceschopní členové rodiny pracovali jeden vedle druhého na společném díle, jehož podstatou bylo uživit se a přežít. Jako pospolitý celek chovala rodina krávy pro mléko, z něhož vyráběla máslo, či ovce, jejichž vlnu stříhala a používala k výrobě oděvů.

Průmyslová revoluce odvedla muže z domova do měst k povětšině špinavé a monotónní práci. Harmonická jednota jejich života byla rozetnuta ve dví, neboť náhle se vytvořily dva naprosto odlišné světy a jeden soupeřil s druhým o čas, energii a identitu lidí spadajících do jeho sféry. Viktoriánské období vyřešilo nově vzniklou situaci povýšením společenského postavení ženy v domácnosti, uznáním její nezastupitelné a žádoucí role „ženy a matky“.

Nešlo přitom o ekonomické hledisko, neboť majitelům továren samozřejmě vyhovovalo zaměstnávat ženy za nižší mzdy, ale o morální princip, jenž uzákonil novou společenskou normu chránící statut rodiny a ideu domova tím, že učinil ženu jejich morální záštitou.

V souvislosti s tímto posunem v pojetí společenských rolí se zvolna začalo přesouvat z mužů na ženy povolání učitele, a tím  se stalo společenskou nutností otevřít ženám brány vzdělanosti. Ruka houpající kolébku měla být zušlechtěna, aby civilizace neutrpěla. Pojetí „společnosti“ se rozšířilo. Vzhledem k tomu, že komunální sféra byla ve stále větší míře ovládána ženami, zintenzivnil se i proces vytváření nových příležitostí pro ženy, aby se mohly uplatnit jejich nabyté schopnosti. Tato občanská reforma dala vzniknout i novým vůdcovským rolím (vzpomeňme jen na Jane Addamsovou a její komunitní centrum Hull House).

V šedesátých letech viktoriánský model ztratil opodstatnění, jelikož se stále více vysokoškolsky vzdělaných žen začalo bouřit proti vyloučení z přitažlivého světa prestižních pracovních příležitostí. Otázka domova a práce si žádala nové odpovědi.

Následujícím dvěma generacím vysokoškolsky vzdělaných žen přinesl život praktické a schůdné řešení. Sňatek s dobře postaveným mužem, který je ochoten pomáhat, jim dal na výběr: zůstat určitou dobu doma, pracovat na zkrácený úvazek, anebo obojí střídat. Chtěli-li být oba manželé plně zaměstnáni, museli se o rodinné povinnosti dělit, a nestačilo-li to, museli najmout vychovatelku k dětem nebo uklízečku.

Přes svou nedokonalost je práce na zkrácený úvazek upřednostňována většinou zaměstnaných matek. Průzkum veřejného mínění Pew Forum z března roku 2013 ukázal, že pět let po skončení recese pouze 37 % zaměstnaných žen považuje práci na plný úvazek za ideální, a to nebyly do výzkumu zahrnuty názory žen v domácnosti, jinak by se podpora plného úvazku propadla ještě na mnohem nižší procento.

Bohužel však našemu praktickému řešení stojí v cestě hned dva problémy. Za prvé není dostupné většině žen, jejichž manželé nemají vysokoškolské vzdělání, a za druhé současné uspořádání nedokáže uspokojit energicky prosazované nároky elitních žen na paritu příjmů. Z obou důvodů postrádá kulturní legitimitu.

Základní dilema zůstává nevyřešeno. Dáme se cestou kulturních změn maximálně napomáhajících tomu, aby 50 % vedoucích pozic bylo obsazeno ženami, anebo se budeme snažit, aby maximum žen dosáhlo rovnováhy mezi prací a rodinou, a tím i pocitu štěstí a spokojenosti? Profesorka Slaughterová nám vodítko poskytnout nemůže, neboť každá z otázek nastoluje jiný směr.

Jako správný rovnostář je Slaughterová trochu nesvá z toho, že je tak zaujata vlastní třídou: „Jsem si velice dobře vědoma, že většinu amerických žen trápí daleko horší problémy než tyto… avšak naděje na zlepšení údělu všech žen spočívá právě v tom, že zaplníme chybějící místa ve vedoucích funkcích. Je třeba zvolit do čela země presidentku a 50 senátorek. Je třeba zajistit rovné zastoupení žen mezi generálními řediteli firem a vysokými soudci. Teprve taková společnost bude sloužit všem.“

Ne že bych byla odpůrkyní opatření usnadňujících život talentovaným „supermatkám“, ale promiňte vespolek, milé profesorky typu Slaughterové, vážně si myslíte, že vyřešení vašeho osobního problému skýtá klíč ke šťastnějšímu životu pro vychovatelku či učitelku vašeho dítěte, pro vaši uklízečku anebo vaši dceru?

Nová generace žen čelí mnoha problémům, z nichž nejvážnější je zřejmě ten, že muži bez vysokoškolského vzdělání jsou velmi neúspěšní. Žádný bod v programu profesorky Slaughterové se nezabývá zásadním problémem rovnováhy mezi rodinou a prací: tím, že stále méně chlapců zvládá školu. Podle Judith Kleinfeldové, emeritní profesorky psychologie na University of Alaska ve Fairbanks, pokulhává každý čtvrtý bílý středoškolák s vysokoškolsky vzdělanými rodiči ve čtení natolik, že nedosahuje ani základní úrovně, což znamená, že není schopen přečíst článek z novin, zatímco u děvčat je to pouze 7 %. A to byli do statistiky zahrnuti pouze synové relativně privilegovaných rodičů.

Mohli bychom dosadit na všechny možné vrcholky moci bambilion žen typu profesorky Slaughterové, a pro průměrnou americkou ženu by se nic podstatného nezměnilo – stejně jako se nic podstatného nezměnilo pro průměrného Afroameričana zvolením Baracka Obamy. To neznamená, že by zvolení prvního černošského presidenta nebylo skvělým úspěchem. Znamená to, že řešit tíživé problémy sužující převážnou většinu lidí (nejen zářivou elitu) vyžaduje zaměřit se na ně a učinit z nich prioritu.

Konflikt mezi prací a rodinou se prohlubuje, pokud kreativní třída získává převahu nad třídou reproduktivní, ale také pokud elitní „supermatky“ tvrdošíjně vzývají princip statistické rovnosti na úkor všech ostatních společenských cílů.

Momentální skóre: jedna nula pro profesorku Slaughterovou. Je zpátky ve Washingtonu ve funkci ředitelky nadace Nová Amerika a dokáže zvládnout dojíždění i péči o dva syny a zároveň pracovat s pomocí akademicky vzdělaného manžela na vytýčení nového programu pro Ameriku. Ona boduje. Ona ano.

Maggie Gallagherová pracuje v American Principles Project. Publikuje na MaggieGallagher.com.

Z anglického originálu „Balance, Not Parity“ publikovaného v časopisu National Review, September 30, 2013, s. 38-39, přeložila Alice Pezlarová.

Zájmy obou stran svědčí o zásadních rozdílech ve vůdcovských stylech a navzájem se doplňují – bohužel neblaze. Obama o sobě říká, že byl zvolen, „aby války ukončoval, nikoliv rozpoutával“. Putin naproti tomu rozehrává dobrodružný ruský epos. Trvá na „zásadním morálním nároku Ruska“ těšit se respektu všech států. V jeho interpretaci to znamená agresivně prosazovat zájmy Ruska, vzniknou-li konflikty v jeho klientských zemích, jako je právě Sýrie. Tím, že Washington v podstatě odevzdal syrskou agendu Rusku, naplnili oba vůdci své cíle.

Problém je, že Obamovy cíle byly přízemní a Putinovy grandiózní. President Spojených států amerických, jediné světové velmoci, uhrál díky dohodě plichtu s Kongresem a dostal se na půl dne do televizního zpravodajství, kde ho za to pochválili. Despotický president nestabilního a hospodářsky zbídačeného Ruska – v pravém slova smyslu druhořadé mocnosti – dostal výměnou pravé poklady, jež mu umožnily upevnit autoritativní moc doma i v cizině.

Pod vládou Putina chápe Kreml vztahy s USA jako hru s nulovým součtem, v níž oslabení Ameriky automaticky znamená vzestup Ruska. Z tohoto pohledu se Putinovo záchranné lano začíná jevit spíše jako oprátka. Dohoda mající za účel zbavit syrskou vládu chemických zbraní pravděpodobně tento účel nesplní. Zato však umožní Putinovi ochromovat vliv Ameriky a spolupracovat s jejími odpůrci. Ujednání pravděpodobně zanechá na Obamově presidentství nesmazatelnou stopu porážky a způsobí těžké škody americkým národním zájmům.

Když byl oznámen rámec dohody, utrousila americká vyslankyně u OSN Samantha Powerová následující hlášku na twitteru: „Ještě před třemi dny se zdálo nemožné pohnat Asada diplomatickou cestou k zodpovědnosti, a vida: hrozba amerického zásahu přiměla Rusko zasednout za jednací stůl.“ Až na to, že sled událostí hovoří o něčem jiném. 30. srpna – týden poté, co se svět dověděl o chemickém útoku – vystoupil ministr zahraničí John Kerry se zdůvodněním naléhavé nutnosti použít sílu proti Asadovi. Následujícího dne oznámil Obama, že je v jeho pravomoci udeřit na Sýrii a ztrestat ji za použití chemických zbraní. O něco později však prohlásil, že pozdrží své rozhodnutí, dokud nevyjádří svůj souhlas také Kongres – což si vyžádá nejméně týden. Tři dny nato Kerry a priori stanovil meze případného amerického zásahu a přislíbil Senátnímu výboru pro zahraniční vztahy, že na syrskou půdu „nevkročí americká noha“.

9. září pak Kerry pronesl v Londýně dva improvizované výroky, jimiž původní hrozbu prakticky zcela popřel. Nejprve charakterizoval potenciální operaci v Sýrii jako „nepopsatelně malou a omezenou akci“. Kromě toho uvedl, že Asad může odvrátit útok, pokud by „v příštím týdnu odevzdal mezinárodnímu společenství do posledního kusu všechny chemické zbraně“.

Putin skočil po kořisti a už ji nepustil. Na sklonku téhož dne obdržel ruský ministr zahraničí Lavrov od Asada neformální souhlas s odevzdáním syrských chemických zbraní. Dalšího dne večer promluvil Obama k národu a naservíroval mu směsici protichůdných sdělení. Hřímal o nezbytnosti učinit přítrž hrůzám, jež Asad páchá, a zároveň se přimlouval za prozkoumání diplomatických řešení navrhovaných Ruskem a vyzval Kongres, aby odložil hlasování o vojenském zásahu – tedy hlasování, které o týden dříve požadoval. Vzápětí došlo k uzavření dohody a o čtyři dny později byla zveřejněna.

Nemůže být řeč o tom, že by americká tvrdost přivedla Rusy k jednacímu stolu. Naopak. Americká váhavost vrátila Rusy do hry.

A do hry se Rusové vrátit potřebovali, zejména po provokaci, jíž se dopustili uprostřed léta. V srpnu usiloval o azyl v Rusku Edward Snowden, někdejší zaměstnanec společnosti Booz Allen Hamilton, jenž vyzradil americké zpravodajské informace. Obama osobně apeloval na Putina, aby byl Snowden vydán k soudnímu procesu do Spojených států. Snowden se více než měsíc zdržoval na moskevském letišti a Putin se o jeho osudu vyjadřoval s taktickou neurčitostí. Když nakonec definitivně shodil americkou žádost pod stůl a udělil Snowdenovi dočasný azyl, zrušil Obama nadcházející schůzku na nejvyšší úrovni v Moskvě. Dal tak veřejné sbohem politice „resetování“, jíž se Washington snažil obnovit dobré vztahy s Ruskem, narušené příkrou reakcí Bushovy vlády na ruskou invazi do Gruzie v roce 2008. Jistý vládní činitel označil Putinovo rozhodnutí za „nejprovokativnější studenoválečnické gesto, jaké mohli Rusové učinit“. Pět let Kreml odmítal trpělivé, uctivé námluvy Washingtonu. Udělení azylu Snowdenovi se stalo pro Obamu příslovečnou poslední kapkou. Putin do té doby pojímal politiku resetování jako jednosměrný mechanismus, jenž mu uvolňoval ruce k realizaci ambicí doma i v zahraničí, aniž by se musel obávat americké odvety. Když Američanům trpělivost došla, uzavřel se Moskvě důležitý manipulační kanál. Teprve syrská krize dala Putinovi novou šanci.

Ruský plán, jak zbavit Asada chemických zbraní, přináší nesčetná nebezpečí. Na obecné rovině je zde neblahý fakt, že Spojené státy daly najevo nízký zájem a nízké odhodlání bránit své zájmy v zahraničí, takže Rusko může v nadcházejících měsících a letech těžit z trhlin ve vztazích Ameriky k jejím spojencům, jako jsou Francie nebo Turecko, jež se cítí rozhodnutím Washingtonu zrazeni. Nadto však uzavřená dohoda nabízí Putinovi celou plejádu možností využít nově nabytou důležitost k praktikování zlopověstného avanturismu.

Nejprve je třeba pochopit jedno. Je-li plán na zabavení Asadových zbraní těžko splnitelný – což se všeobecně předpokládá – pak z toho bude mít prospěch Putin. Zajištění chemických zbraní ve válečné zóně je neuvěřitelně obtížný úkol vyžadující nasazení obrovského počtu inspektorů a vojáků, kteří by je střežili, transportovali a ničili. Syrská občanská válka zuří dál, takže průtahy a potíže při přebírání a přemisťování zbraní mohou ruská a syrská vláda snadno klást za vinu nepřátelské straně – povstalcům. Jakmile takové komplikace nastanou, může navíc Kreml Washingtonu naznačit, že pár ústupků požadavkům Moskvy by mohlo zvýšit bdělost inspektorů a techniků v terénu. Putin by kupříkladu mohl požadovat, aby Spojené státy odřekly východoevropským zemím i zbytek přislíbených lokalit pro umístění antibalistických raket. V letech 2009 a 2010, kdy americká vláda oficiálně uplatňovala politiku resetování, vyhověla Putinovým námitkám a skartovala původní, mnohem ambicióznější plány na protiraketovou obranu. Proč je tedy nepohřbít kompletně, zachránilo-li by to americkou politiku vůči Sýrii? Pokud by východoevropským zemím byly odepřeny „tvrdé“ bezpečnostní garance, jež mohou v rámci NATO poskytnout jedině Spojené státy, nesmírně by to alianci oslabilo. Moskva by navíc mohla požadovat, aby Amerika zmírnila nebo zrušila potupná opatření toho typu, jaká předpokládá Magnitského zákon (stanovující sankce za porušování lidských práv Ruskem). Dále pak může Moskva vyvíjet nátlak na Washington a Evropu ohledně plánů na udělení výhod či plného členství v EU Ukrajině, tedy zemi, již chce mít Rusko pod přísnou hospodářskou kontrolou.

Máme důvody se domnívat, že právě s těmito vyděračskými úmysly byla dohoda koncipována. Její cíl, tj. odebrání chemických zbraní Sýrii, se v ní popisuje jako „ambiciózní“, čímž se už dopředu dláždí úniková cesta pro případ průtahů. Kromě toho dohoda opatrnicky a důsledně užívá varianty formulací „mělo by se učinit“ namísto „bude učiněno“. V případě jejího neplnění, včetně neoprávněného přemisťování chemických zbraní „kýmkoliv v Sýrii“, by Rada bezpečnosti OSN „měla uplatnit“ opatření podle Kapitoly VII Charty OSN – tedy nikoliv „uplatní“ či „je povinna uplatnit“. Hemží se to zde obraty jako „mělo by být založeno“, „mělo by se řešit“, „mělo by se poskytnout“, „mělo by se podřídit“, „mělo by se plnit“, „mělo by se vztahovat“ atakdále. Neplnění může mít za následek jedině to, že o něm bude zpraveno Valné shromáždění a Rada bezpečnosti. Rusko si ochotně přisvojuje zásluhu za odvrácení vojenského konfliktu, ale rozhodně nehodlá nést odpovědnost za případný krach dohody. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu si dal například velmi záležet, aby zdůraznil, že Rusko je sice ochotno participovat na transportu a ničení syrských chemických zbraní, ale pouze jako součást mezinárodní koalice.

Ale i kdybychom dali herkulovskému úkolu v Sýrii šanci na úspěch a považovali jej za splnitelný, i tak by z něho Putin vyšel jako vítěz. Asad, Putinův klient a spojenec, je do jisté míry Putinovým fantomem. Bude-li zbaven zbraní hromadného ničení, uchrání to Putina před mezinárodním odsouzením a ostudou. Poznamenejme zde, že Putin nikdy nepřiznal Asadovu vinu za útok. Ale odeberou-li se jeho klientovi zbraně, nebude moci Putina v budoucnu uvést do ponižující situace. Zabrání-li se navíc tomu, aby arsenál chemických zbraní padl do rukou syrských povstalců, bude mít Rusko záruku, že se nedostanou k protivládním teroristickým uskupením v Rusku.

Bez ohledu na to, zda se podaří dohodu schválenou americkou vládou naplnit či nikoliv, spadnou určité výhody Putinovi do klína už jen díky okolnostem, které sama dohoda vytváří. S tím, jak se pozornost mezinárodního společenství přesunula od občanské války k likvidaci chemických zbraní, se Moskvě uvolnily ruce k podpoře syrské vlády proti povstalcům. A opravdu, druhý kanál izraelské televize už přinesl zprávu, že v rámci dohody s Asadem, podle níž syrská vláda předá arsenál zbraní hromadného ničení pod mezinárodní kontrolu, mu Rusko navýšilo dodávky zbraní konvenčních. V probíhajícím konfliktu bylo zabito 120 000 lidí a z toho 99 procent konvenčními zbraněmi. V jistém smyslu tedy lze výhradní zaměření na chemické zbraně považovat za „Obamovo jednoprocentní řešení“. Nelze se pak divit, že vrchní velitel v severní Sýrii Kásim Saad ad Dín prohlásil: „Kerry a Lavrov se můžou jít s celým plánem vycpat.“

Plány na likvidaci Asadova arsenálu chemických zbraní dávají Putinovi v širším středovýchodním pohledu možnost zavděčit se řadě zemí, zejména Íránu, na účet Izraele. Na nedávné konferenci ve Valdaji vyzval Putin židovský stát, aby zlikvidoval (předpokládané) jaderné zbraně (pochopitelně pro své vlastní dobro) jakožto první krok, jenž umožní požadovat likvidaci zbraní po Asadovi, neboť ty jsou podle Putinových slov pouze odpovědí na nukleární výzbroj Izraele.

Také Evropě zadělal Obama na problém. Vzhledem ke zvýšení ruské kontroly nad Sýrií může Moskva ještě účinněji uplatňovat „diplomacii utaženého kohoutku“ – procesu, jímž nepokrytě zastrašuje země dovážející energii a tlačí je k nevýhodným smlouvám. Může totiž zastavit tok arabské ropy z Perského zálivu přes Sýrii do Středozemí, jak a kdy se jí zlíbí. Bude-li Putin využívat pokrok či nedostatek pokroku v odzbrojování Sýrie jako prostředek licitace, může přinutit Evropu vzdát se snah o zajištění dodávek ropy z jiných zdrojů nežli z ruského, na němž je Evropa závislá.

S dobře vyvinutým predátorským instinktem Putin neomylně vycítil slabost amerického presidenta a natáhl ruku po výhodách. Jakmile si jednou vyzkoušel bianko šek americké politiky resetování, nebude už nikdy vidět v Obamovi Hamleta – zpočátku váhavého, ale nakonec přece jen akceschopného. V Obamově nerozhodnosti ohledně Sýrie ruský president odhalil nemohoucnost, jíž se dá dobře využít. Nebude už se nikdy bát znepřátelit si Spojené státy, dospěl totiž k závěru, že tím málo riskuje a hodně získá.

Zřejmě nejznepokojivější ze všeho je, co to je vlastně za zemi, která nejenže Spojené státy převezla, ale učinila tak s krajním pohrdáním. Rusko je ubohý pohrobek někdejší velmoci, jeho nominální HDP není větší než HDP Itálie (aniž by však mělo italskou vytříbenost, flexibilitu a soutěživost). Jednodimenzionální ekonomika Ruska závisí takřka výhradně na exportu ropy a zbraní. Avšak navzdory vysokým cenám ropy si ruská ekonomika podle Světové banky vede bídně. Globální ekonomické postavení Ruska stagnuje. V počátcích roku 2013 poklesla ruská průmyslová výroba. Celoroční růst HDP bude sotva dvě procenta. Očekává se, že růst v roce 2014 nedosáhne růstu Brazílie, Turecka nebo Jižní Koreje. Odliv investic vesměs převažuje nad jejich přílivem.

Tato ubohá čísla vrhají hanbu na zemi překypující brilantními vědci, tvůrčími umělci a takřka neomezenými přírodními zdroji. Zdá se, že Putin, částečně inspirovaný někdejším sovětským vůdcem Jurijem Andropovem, pracuje s hypotézou, že může být modernizátorem, aniž by byl demokratem. Jeho nástroji jsou zlodějna a korupce. Pozlátko Moskvy a oslnivé bohatství ruských oligarchů ostře kontrastuje s tím, že většina obyvatelstva byla zanechána ve stavu chudoby typickém pro rozvojové země. Ekonomicky se nemůže Rusko se Spojenými státy srovnávat.

V zahraniční politice nemá Rusko žádný kloudný plán, ba ani kohezní strategii – leda jakýsi weltanschauung. Putinovy mezinárodní nároky se rodí z nerealistického pokusu navrátit velmocenský statut zemi trpící chronickým úbytkem obyvatelstva, vážnými etnickými třenicemi a rozvratem hospodářství. Ale už jen tím, že se o to pokouší a že v tom selhává, může napáchat mnoho škody.

Obamova administrativa si zřejmě racionalizuje dvojí nabídnutí ruky silně oslabenému Rusku jako formu politického realismu. V jejím náhledu je stále diktátorštější Putin prostě další lídr, s nímž je nutno nalézt společnou řeč. To je ale chybné čtení nevyzpytatelnosti Ruska a osudný krok ke zvýšení rizikové závislosti na Rusku – i kdyby nabízelo v Sýrii skutečnou cestu vpřed. Zlo způsobované Putinem doma v Rusku nekončí u věznění vůdců opozice, likvidace nevládních organizací, falšování volebních výsledků, drastických zásahů proti médiím a tvrdých zákonů proti gayům. Země propadá nerealistickým představám hraničícím s bludy. Putin se pouští do bizarních akcí přesahujících obvyklý kult osobnosti. Propagandistická mašinerie Kremlu představuje Putina nejen jako svalnatého, do půl těla svlečeného válečníka cválajícího na koni či předvádějícího bojová umění. Ukazuje ho, jak „objevuje“ na dně moře předem připravené poklady, vytahuje z vody obří štiky na inscenovaných rybářských výpravách a plachtí na rogalech, aby navedl zbloudivší chráněné jeřáby do jejich hnízdiště. Zde se ve jménu nacionalismu mísí represe s fraškou. Putin pyšnící se pragmatismem vytváří politickou verzi magického realismu. Kombinuje sporadické prvky racionálna s fantastikou. Byla by z toho pěkná knížka, ale v Rusku to znamená únik před fundamentálními problémy.

Putinismus se vznáší na oblacích toxických fantazií, jenže Spojené státy mu v Sýrii naservírovaly po čertech reálný úspěch. Tím nastala situace dvojnásob nebezpečná: podpořil se Putinův mýtus doma a rozšířila se jeho neblahá moc ve světě. Ruský vůdce chce být viděn jako rozhodný představitel supervelmoci, byť třeba jen kašírované. Postaví-li se Spojeným státům, posílí svou pozici před národem – a nacionalismus je posledním zdrojem jeho legitimity. Není třeba si nic namlouvat: Rusko považuje dohodu o Sýrii za velké vítězství. Odcitujme zde část holedbavého článku uveřejněného v Pravdě: „Naštěstí pro prezidenta Obamu byl Putin dostatečně mazaný, aby přistavil žebřík, po němž mohl Obama slézt poté, co předvedl trapné mávání šavlí hodné desetiletého křiklouna, který vyhrožuje sousedovi z koruny stromu a plačtivě volá maminku, když ho štípne vosa do zadku.“ Nabízí se otázka: kdo komu vlastně hodil záchranné lano?

Aurel Braun je hostujícím profesorem na Harvardově universitě a profesorem mezinárodních vztahů a politologie na universitě v Torontu. Zabývá se zejména otázkami komunistických režimů a problémy transformace komunistických zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Je autorem několika knih, např. „Dilemmas of Transition“ či „The Extreme Right: Freedom and Security At Risk“.

Z anglického originálu „How Putin Bested Obama“ publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 136, No. 4, s. 26-29, přeložil Jiří Pilucha.

Ateističtí bijci začali být takto agresivní a nepřátelští mimo jiné proto, že cítí mocný vítr v plachtách. Kostelní lavice se vyprazdňují a věda stále hlasitěji vytrubuje, že už má ve všem jasno. Dalším důvodem je to, že jediný, kdo doposud vzdoroval, jsou konzervativci, z větší části konzervativní křesťané.

Možná v hodině dvanácté však přicházejí na pomoc věřícím nenadálí spojenci. Thomas Nagel rozhodně není křesťanský konzervativec. A hle, nedávno vydal knihu Mind and Cosmos: Why the Materialist Neo-Darwinian Conception of Nature Is Almost Certainly False, která vzbudila ohromný poprask, ježto doposud respektovaný filosof došel k závěru, že redukovat veškerý život, veškerou existenci na to, že kdesi v mikrosvětě poskakují mezi kvantovými stavy elektrony, nedává valného smyslu. Zajisté Nagel rovnou nepovstal, aby slavně vyznal Pána, tvrdí však, že věci toho skrývají více, než co se daří změřit materialistům. Jak se dalo čekat, rozběhla se proti Nagelovi diskreditační kampaň. Však uvidíte, v nejbližších dnech ho budou předvádět s šaškovskou čepicí v cirkuse.

Dalším kvazi spojencem je Jonathan Haidt – psycholog, jenž kromě dalšího studuje formování politických postojů. Haidt došel ke zjevně provokativnímu závěru, že konzervativci nejsou úplní pošukové. A aby toho nebylo málo, dovolil si tvrdit, že konzervativci jsou vesměs mravně vyspělejší než liberálové, zčásti díky tomu, že rozumějí postojům liberálů lépe než liberálové postojům konzervativců.

Jako poslední vstoupil do ringu (nejspíš nevědomky) Frans de Waal – přední světový primatolog a těžká váha v týmu neodarwinistů. Valná část jeho nové knihy The Bonobo and the Atheist: The Search for Humanism Among the Primates se snaží přesvědčit ateisty, lapidárně řečeno, aby zklidnili hormony.

Frans de Waal se ptá: „K čemu je dobré urážet tak mnoho lidí, kteří nalézají hodnotu v náboženství?“ Ač sám nevěřící, respektuje věřící. Pokusy popřít existenci Boha ho jednoduše nudí (a přestavte si, jak asi nudí Boha). Odmítá přiznat důležitost Nietzschově otázce „Je člověk jen omylem Boha? Je Bůh jen omylem člověka?“ Kdyby si musel vybrat, přitakal by druhé možnosti. Přinutíme-li však každého smířit se s tím, že Bůh je mrtev, přinese to podle něho pramalý užitek.

Jak tedy rozlousknout ořech?  Podle de Waala musíme připustit, že morálka přichází z nitra. Působivě argumentuje, že morálka je takříkajíc součástí předinstalovaného softwaru. Zní-li otázka, co bylo první, zda morálka nebo náboženství, de Wall tvrdí, že morálka – s jasným náskokem. Vstoupila do našeho genetického softwaru „minimálně sto tisíciletí před tím,“ než se objevilo cosi s rozeznatelnými rysy moderního náboženství (nejsem si ovšem jist, jak de Wall ví, jakou podobu mělo či nemělo náboženství před 100 000 lety). Je přesvědčen, že jeho zjištění vyvracejí „teorii fasády“ – myšlenku, že morálka je pouze tenký příkrov slov a zákonů zabraňující nám páchat strašlivé věci. Slovy Ivana Karamazova: „Není-li Boha, všechno je dovoleno.“

A právě zde máme tak trochu problém. Myslím, že konzervativcům (a snad i jejich čerstvě nalezeným spojencům) prospěje, když se v něm trochu pošťouráme. De Waal míní, že nábožensky založení lidé, sociální konzervativci, tradicionalisté a filosofové „se rozumem dopracovávají k morálním pravdám. I když nevzývají Boha, postulují universální vertikální proces ‚shora dolů‘, v němž formulujeme principy a následně jim podřizujeme lidské chování.“ Evidentně se domnívá, že dokáže oba tábory dovést na společné shromaždiště, prokáže-li, že morálka přichází „zdola“ a že se rodíme s mravním cítěním (přičemž „my“ zahrnuje nejen všechny primáty, ale i mnoho dalších zvířat). Morálka pro něj není abstrakcí, nýbrž takřka tělesnou funkcí.

Nejsem si jist, zda uspěje. A. C. Grayling (zarytý ateista, ujišťující každého, že je ateistou zdvořilým) už stačil zahrnout de Waala mnoha posměšky. Naproti tomu konzervativci nemají k vytyčenému shromaždišti cestu nijak dalekou. Části de Waalovy knihy, které se obracejí na tradicionalisty a věřící, patrně vyvolají reakci typu „Fajn, a co má být?“ Mezi vědci sice je – nebo doposud bylo – choulostivé říci nahlas, že primáti a některá další zvířata mají cítění, ale nemyslím, že by o tom dnes někdo pochyboval, zvláště ne majitelé psů.

Co je však důležitější: prokazují-li studie o šimpanzech, že lidská morálka obsahuje genetickou komponentu, je to sice zajímavé, ale nic se nemění na tom, jak nahlíží morálku většina tradicionalistů. Většina tradicionalistů totiž nerozporuje tvrzení, že stvořitel obdařil lidi mravním cítěním, byť shledávají toto tvrzení neúplným. Pokud vím, není v křesťanství ani v judaismu – nemluvě o generickém konzervatismu – nic, co by zavdalo věřícím příčinu odmítat poznatek, že přicházíme na svět s instinktem činit dobro. Marně byste hledali křesťanského konzervativce popírajícího tvrzení Adama Smitha, že jsme obdařeni mravním cítěním. Téměř před 20 lety napsal James Q. Wilson nádhernou knihu, v níž ukazuje, že se lidé rodí se smyslem pro mravnost (přiléhavě nazvanou Smysl pro mravnost).

Řekneme-li však, že se rodíme s mravním instinktem, neznamená to, že vždy instinktivně víme, co je mravné. Ne každý věří v prvotní hřích, ale většina tradicionalistů se shodne, že jsme uhněteni z drolivé hmoty. Jsme chybující, nedokonalí tvorové náchylní podléhat pokušení. Navíc je život složitý a matoucí, takže leckdy potřebujeme pomoc, abychom nalezli cestu z temnot. Lidé nejsou andělé. Podle židů dal právě proto Bůh lidem Tóru: abychom rozuměli, co od nás chce (andělé instrukce nepotřebují – umějí rozeznat dobro od zla již od prvního dne). Křesťanství pak učí, že člověk dokáže dobro do zla rozlišovat díky tomu, že cítí odpor k věcem špatným, ale má také schopnost užívat rozum. Církev se pokouší působit na rozum tak, aby si lidé správně kultivovali svědomí.

V rozhovorech i ve výše zmíněné knize klade Frans de Wall velký důraz na experimenty, jež ukazují, že primáti mají smysl pro spravedlnost. Zadáte-li dvěma šimpanzům nějaký úkol – vkládat koule do jamek, rozpoznat nějaký předmět, napsat fejeton do New York Times (na obvyklé úrovni) – a budete-li je odměňovat plátky okurky, s radostí budou úkoly plnit. Jakmile však z ničeho nic začnete jednomu dávat hroznové víno a druhému ponecháte mzdu v okurkách, propadne ošizený šimpanz zuřivosti a přestane pracovat. De Wall a jeho vědečtí kolegové tomu říkají „odmítání nerovnosti“. Stejný jev byl zaznamenán i u psů, což mne ani v nejmenším nepřekvapuje.

Jenže je zde opravdu řeč o nerovnosti? Nemáme tu co do činění se závistí? Tu považují tradicionalisté za hřích. Je ovšem nutno poctivě přiznat, že by zvýhodněný šimpanz byl vskutku obdivuhodný altruista, kdyby se o svou lepší odměnu podělil. Na tom je mimochodem názorně vidět, co je v nepořádku s hnutím Occupy Wall Street. Někteří ukňouraní opičáci totiž bědují, že nedostávají hrozny od státu. Jejich námitky proti státní pomoci krachujícím firmám se soustřeďují na to, jak je nespravedlivé, že státní pomoc nedostali také oni. Lidé i šimpanzi mohou svorně volat „To je nefér,“ jakmile nedostanou, co chtějí, ale to ještě nedokazuje, že se jim stala nespravedlnost.

Pochopitelně jsou případy, kdy se jim opravdu stala. Právě proto mají takovou důležitost filosofie, náboženství a tradiční morálka – pomáhají nám totiž přemýšlet o našich bezprostředních morálních reakcích, a je-li zapotřebí, přehodnocovat je.

Jinými slovy: výrok, že „máme mravní instinkty“, skvěle popisuje, co popisuje, ale nepopisuje toho příliš. Na de Waalově práci, ale zčásti též na práci Haidtově a Nagelově je fascinující, že si přímo říkají o to, aby konzervativci zvolali: „Vidíte? My jsme vám to říkali.“ Jazykem společenských věd konzervativci opakují tytéž věci po celé generace. Na stránkách tohoto časopisu i jinde už před půl stoletím Will Herberg charakterizoval člověka jako Homo religiosus. Robert Nisbet psal o vrozené lidské touze po společenství dávno předtím, než vstoupili do hry neodarwinisté. Starý známý F. A. Hayek před několika dekádami upozorňoval na nebezpečí scientismu, jenž propašovává vědecké koncepty a vědecký jazyk do sféry politiky a morálky, aby mohla věda vyhlásit objektivní nárok na subjektivní hodnotové soudy.

Nakonec vzpomeňme Erica Voegelina, jenž podotkl, že nelze popřít náboženskou povahu člověka. Popřít však lze existenci Boha, anebo na ni můžeme přinejmenším zapomenout. „Je-li Bůh za kulisami světa neviditelný,“ píše Voegelin, „pak se v nové bohy promění, co je před kulisami. Zakážeme-li symboly transcendentní religiozity, povstanou ze světského jazyka věd symboly nové a zaujmou jejich místo.“ To by mohlo vysvětlovat, proč si noví ateisté počínají jako náboženští blouznivci dávných dob: vystupují jako buřiči ve jménu nové víry a jejich bůh je žárlivý.

Jonah Goldberg je zakládajícím redaktorem a dnes šéfredaktorem National Review Online a pravidelným přispěvatelem The Los Angeles Times. V současnosti působí rovněž v American Enterprise Institute ve Washingtonu, D.C. Přispívá rovněž do periodik The New Yorker, The Wall Street Journal, Commentary, The Public Interest, The Wilson Quarterly, The Weekly Standard či The New York Post. Je autorem knih “Liberal Fascism: The Secret History of the American Left, from Mussolini to the Politics of Meaning” (2008) a The Tyranny of Cliches: How Liberals Cheat In The War of Ideas (2013).

Z anglického originálu „The New Anti-Atheists. Believers are getting some reinforcements“ publikovaného v časopisu National Review, May 6, 2013, s. 24-27, přeložil Jiří Pilucha.

George Zimmerman je svými kritiky viněn z toho, že jednal na základě jednoho z takových stereotypů.  (George Zimmerman, běloch s hispánskými kořeny, 26. února 2013 jako člen místní sousedské hlídky zastřelil v Sanfordu na Floridě sedmnáctiletého černošského mladíka Trayvona Martina. Šestičlennou, výhradně ženskou porotou byl nakonec osvobozen s odůvodněním, že jednal v sebeobraně, když byl napaden. V jeho prospěch svědčila mj. zranění v obličeji a telefonát na krizovou linku, kam volal o pomoc. Zimmerman byl zatčen až 44 dní po incidentu (policie vycházela z toho, že zastřelit někoho v sebeobraně není zločin), a to na základě masových veřejných protestů a demonstrací, jejichž účastníci označovali Martina a priori za oběť rasového útoku. Podobné akce se stejným podtextem, doprovázené vandalismem a rabováním, propukly v řadě amerických měst po vynesení osvobozujícího rozsudku. S výzvou ke klidu vystoupil i známý aktivista Jesse Jackson. Pozn. red.) Uzřel mladého černošského chlapce potulujícího se údajně sem a tam v uzavřené rezidenční oblasti. Dovodil, že asi nikoliv s nějakým bohulibým záměrem, ale že se možná nebo dokonce pravděpodobně jedná o zloděje plížícího se za lupem. Kdyby však v jeho hlavě převažoval jiný stereotyp, události by se nevyvinuly tak tragicky: toho večera pršelo a lupiči nemají déšť příliš v oblibě. Ve skutečnosti je příjemné počasí zásadním faktorem některých druhů zločinu, neboť, jak je mi známo, je statistická souvislost mezi vlídným počasím a takovými typy trestných činů nejsilnější, dokonce ještě silnější než mezi kouřením a zločinností (více než 90 procent vězňů přinejmenším v Británii kouří) a než mezi tetováním a kriminalitou (ještě vyšší procento bílých trestanců má tetování – vyjma těch uvězněných pro podvod či zpronevěru).

Poprvé jsem se o těchto meteorologických předpokladech zločinu dozvěděl při svých každodenních pochůzkách, které jsem po patnáct let vykonával mezi nemocnicí, kde jsem pracoval dopoledne, a vězením, kde jsem pracoval po odpoledních. Bylo to něco přes půl kilometru a ve slunečných letních dnech bylo na této cestě až šest či sedm ze zaparkovaných aut vykradeno; malé střípky jejich rozbitých skel se blyštily na obrubnících téměř barvou olivínů. V zimě nebo v dešti nebývalo vykradeno jediné – až mne překvapilo, že policie nevydala varování, aby majitelé aut parkovali pouze za špatného počasí. Zločinci jsou možná drsní, ne však otužilí.

Takže, kdyby si tohle George Zimmerman uvědomil, kompenzoval by se tím jeho údajný stereotyp a celá tragédie by se nestala. Neuvědomil si, jak nepravděpodobné (ačkoliv jistě ne nemožné) bylo, že je mladý muž na zločinecké výpravě, protože se nikterak nespěchal ukrýt před deštěm, jak to dělá většina opravdových kriminálníků, když se v něm ocitne.

Pohled většiny lidí na tento případ bezpochyby odpovídá stereotypům, které jsou v jejich myslích ukotveny téměř tak pevně, jako DNA v jejich buňkách. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že nesoulad mezi bílými a černými Američany v této věci nespočívá v čistě intelektuální rovině, neboť obě skupiny měly přístup ke stejným informacím, ke stejným záznamům apod. Průzkum uskutečněný nevládní organizací Pew Research Center odhalil, že 86 procent černochů a 30 procent bělochů nebylo srozuměno s verdiktem soudu, a šetření provedené ABC News ve spolupráci s Washington Post ukázalo, že 87 procent černochů a 33 procent bělochů považovalo střelbu za neoprávněnou.

Žádný z faktů v tomto případě neukazoval rozumně uvažujícímu člověku na vinu či nevinu George Zimmermana natolik jednoznačně, aby mohl označit toho, kdo došel k jinému závěru, za bláznivého, zlého či mentálně zaostalého. Byl bych však ještě v pokušení dodat, že žádný rozumně uvažující člověk nemůže prohlásit, že vina George Zimmermana byla prokázána nadevši pochybnost, proto byl tedy osvobozující výrok soudu jak správný, tak nevyhnutelný. Nemohl bych tak ovšem učinit aniž bych ovšem zároveň neprohlásil 86 procent černochů za iracionální.

Pro většinu lidí je vědomé potlačení vlastního přesvědčení obtížné a vyžaduje úsilí ne v případech, kdy se např. dívají na film či čtou román, ale ve chvílích, kdy slyší či čtou zprávy o dění ve skutečném světě. A přesvědčení, jehož se nemohou vzdát, nevzdají či zoufale vzdát nechtějí, je jejich vnitřní pohled na svět, který si vybudovali ve svém vlastním nitru. Pro ně je svět soustavou stereotypů, přičemž zřeknutí se kteréhokoliv z nich ohrožuje celý způsob vnímání světa, který je jim tak drahý, a vyvolává v nich nepříjemné pochyby o vlastní schopnosti vnějšímu světu porozumět.

Internetový komentátor k článku, který se pouze pokoušel shrnout fakta ze soudního přelíčení případu George Zimmermana, napsal: „Tenhle proces je vtip. Není potřeba žádné soudní řízení k tomu, aby se prokázala jeho (Zimmermanova) vina.“ Pro tohoto čtenáře byl Zimmerman vinen jaksi „z moci úřední“, stejně tak jako pro jiné nebyl Trayvon Martin z moci úřední nikým jiným než mladým grázlem, který dostal, co si zasloužil. Tento čtenář je přesně tím druhem člověka (jakých je celá řada), jenž nedokáže rozlišit mezi vinou O. J. Simpsona a neschopností státního zástupce tuto vinu prokázat.

V nerudné diskusi, jež se rozpoutala kolem jiného internetového článku, který se věnoval tomuto případu, čtenář, jehož přezdívka zní „Yowolowo“ napsal: „Zimmerman se ,nepředstavil‘. Pokud by tak učinil, zřejmě nic z toho, co následovalo, by se nestalo. Nepostupoval podle pravidel sousedské hlídky, podle nichž má být očima a ušima, nikoliv vynucovatelem. Vzal si s sebou nabitou zbraň, vystoupil z auta a přiblížil se k mladému chlapci, který neměl ani ponětí, o co mu jde. Jednal hloupě, což vyústilo ve smrt nevinné osoby.“ Muž, který si říká „Bílý lovec“, odpověděl: „Dobře, že měl zbraň. Kdyby ji neměl, tak by býval zemřel nevinný člověk.“ Yowolowo namítal: „Nevinný člověk také zemřel. Byl to ten, který byl sledován někým, kdo si hrál na policistu a měl nabitou zbraň. Na tom, co udělal Zimmerman, není nic statečného ani spravedlivého. A váš komentář je nenávistný a odporný.“

Vnější pozorovatel by byl asi překvapen, kdyby Yowolowo napsal to, co napsal Bílý lovec, a obráceně. Oba dva, Yowolowo i Bílý lovec, si zvolili své přezdívky, aby o nich vypovídaly něco podstatného. Fakt, že by bylo dost překvapivé, kdyby si Yowolowo myslel, že Zimmerman zastřelil Martina oprávněně, nebo Bílý lovec zastával názor, že Zimmerman zabil naprosto nevinného Martina, vypovídá o tom, že zvolili úspěšně. Jinak řečeno, oba se upírali ke stereotypům, což nás přivádí k velice důležitému, ale často přehlíženému aspektu stereotypů: totiž že mnozí, možná i většina lidí, touží být stereotypizována. A skutečně dělají všechno proto, aby tomu tak bylo, neboť na rozdíl od kritiků stereotypizace si uvědomují něco, co je hluboce zakořeněno v samotné lidské přirozenosti – tedy to, že člověk je stvoření, pro které je symbolika cosi stejně nevyhnutelného, jako je dýchání.

Samozřejmě může být, že si na sebe obvykle oblékáme různé šaty jakožto naši druhou přirozenost, docela bez přemýšlení. To ale neznamená, že nic nesymbolizují. Pro mne je stejně přirozené obléci si tvídové sako, jako je pro jistý typ mladých přirozené obléct si mikinu s kapucí nebo baseballovou čepici s kšiltem otočeným na stranu. Všichni tak činíme, aniž bychom nad tím příliš přemýšleli, ovšem i tak tím předáváme jisté zprávy.

Často však takové úkony děláme s rozmyslem. Záliba mladíků v nízko zavěšených kalhotách tak například vyvěrá ze symbolické identifikace s vězni, kterým je při příchodu do vězení zabavován pásek, aby jej nemohli zneužít coby prostředku ke spáchání sebevraždy či jako zbraně. Výsledky jsou jasně patrné; ti, kdo v takovém oblečení spatřují – nebo spíše tuší – výraz drzého vzdoru, záměrného odmítnutí toho, čemu se kdysi říkalo slušnost či serióznost, mají nepochybně pravdu, a to i když neznají původ této módy. To samé mimochodem platí i pro ty, kteří módní trendy naopak úzkostlivě sledují a ctí; také třeba neznají jejich původ, ale mají jasnou představu o efektu, jaký takové odění může mít na ty, které se snaží urazit. Móda je symbolem pokusného stvoření zrcadlového obrazu morálního vesmíru, v němž je to, co je považováno jednou částí společnosti za dobré (ke které, drahý čtenáři, příslušíme), bráno jinou její částí s pohrdáním – a obráceně.

Samozřejmě je jasné, že ne všichni mladí chlapci, oblékající si řekněme mikiny s kapucí, jsou násilníci, ale ve chvíli, kdy byste procházeli nepříliš osvětlenou uličkou a proti vám se blížil takto oděný mladík, asi by ve vás zrnko strachu hlodalo trochu více, než kdyby byl oblečen ve tvídovém saku. A to je možná přesně to, čeho chce dosáhnout, byť třeba nemá přímo záměr někoho napadnout. Chce, abyste si ho zařadili do určitého stereotypu.

Tohle jsem se naučil od svých pacientů. V Anglii mladí lidé, kteří spáchali tolik trestných činů, že byli odesláni do nápravných zařízení, si často nechávají vytetovat modrou tuší tečku na tváři, podobně jako absolventi Etonu nosí vázanky. Obojí je jakýmsi znakem toho, odkud vzešli, a signálem, že není radno si s nimi zahrávat. Ovšem mezi mými pacienty bylo i množství mladých lidí, kteří nikdy problémy se zákonem neměli a přesto si nechali vytetovat stejné modré znamení. Udělali tak z jednoho ze dvou důvodů, či dokonce z obou: Porušit zákon tolikrát, aby byl člověk poslán do nápravného ústavu, v jejich okolí přinášelo jistou dávku prestiže, zlo se v těchto kruzích stávalo novým dobrem; anebo si přáli působit navenek agresivněji a násilničtěji, než jací doopravdy byli – tak jako některé druhy motýlů napodobují zbarvením jiné, jedovaté druhy, aby je ptáci nesnědli. Pokud chcete, aby vás ostatní nechali na pokoji, vypadejte nebezpečně.

Snaha působit navenek drsnější nebo agresivnější, než jakými ve skutečnosti jsme, s sebou samozřejmě nese určitá rizika. Měl jsem pacienta, který měl po straně na krku nápadně vytetován nápis „No Fear“ („žádný strach“), nejspíše proto, aby vyzařoval – navzdory své nedostatečně vyvinuté muskulatuře – jakousi fretčí zarputilost a schopnost kdykoliv bez zjevného důvodu zaútočit. Bohužel byla právě tato jeho deklarovaná neohroženost brána jako výzva těmi, kteří si o sobě myslí, že jsou drsňáci, a tento muž skončil čtyřikrát v nemocnici v důsledku nevyprovokovaných či preventivních útoků na jeho osobu, když zašel do hospody. Odstranění provokativního tetování však bylo nad jeho možnosti.

Symbolický význam oblečení a souběžné přání být v důsledku jeho nošení zařazen do určitého stereotypu, aniž by s tím však byly spojovány negativní konotace takového škatulkování (něco jako mít koláč a zároveň jíst koláč), byl barvitě ilustrován jistým případem, který se stal nedávno ve Francii, kde je nyní protizákonné nošení jakéhokoliv oděvu zakrývajícího obličej. Mladá žena v Trappes nedaleko Versailles, antilská konvertitka k Islámu, byla zastavena policií, když procházela městem v nikábu. Co se stalo pak je předmětem dohadů a sporů (jak už to tak u podobných incidentů, kdy každý věří tomu, čemu věřit chce, bývá), nicméně nedlouho poté začalo docházet k veřejným nepokojům.

V svém komentáři v levicovém listu Libération uvedl muslimský aktivista Mohammed Mechermache, jehož organizace ACLefeu (L´Association collectif liberté, egalité, fraternité ensemble unis, což je homonymum pro Assez le feu – „dost ohně“) byla založena po pouličních nepokojích, které sužovaly Francii v roce 2005, uvedl, že lidé jsou ve Francii vylučováni ze společnosti na základě prostého kousku ošacení – nikábu. Na to by mohla zaznít replika: pokud je to pouze kus oblečení, tak proč trvat na jeho nošení?

Číst webové stránky ACLefeu je totéž jako poslouchat diskuse Američanů nad smyslem smrti Trayvona Martina, pouze s francouzským přízvukem. V debatě o případu Zyeda Benny a Bouna Traorého, kteří zemřeli ve věku 17, respektive 15 let při policejní honičce, tato stránka uvádí: „V úterý 4. června 2013 podal státní zástupce návrh na zrušení trestního stíhání vedeného proti dvěma policistům. … Toto rozhodnutí, bohužel jedno z mnoha, podkopává víru v čestnost a záruky nestrannosti justice v naší zemi, a zase jednou po sobě zanechává pachuť nerovnosti před spravedlností. Podání tohoto návrhu posiluje pocit nerovných podmínek před zákonem, sdílený v dělnických čtvrtích.“

Problém se redukuje na následující otázku: jsou stereotypy zobecněním našich zkušeností s reálným chováním, nebo je toto chování reakcí na tyto stereotypy? V jednom dobře známém okamžiku mimovolné upřímnosti reverend Jesse Jackson odhalil, na kterou stranu se kloní, v co opravdu věří, když řekl: „Není pro mne v mém věku nic bolestnějšího než uvědomit si, že ve chvíli, kdy jdu sám po ulici a slyším za sebou kroky, myslím na to že budu oloupen, pak se otočím a pocítím úlevu, když vidím jít za mnou někoho bílého.“ Jinými slovy Jesse Jackson sdílel tentýž stereotyp, kvůli němuž je dnes tak ostře kritizován George Zimmerman. (Vlastně je však Jacksonův popis jeho zážitku nepřesný. To, z čeho cítil úlevu, nebylo to, že za sebou neviděl nějakého černocha obecně, ale černošského mladíka – černoška či černoch středního věku by v něm žádné obavy nevzbuzovali.)

Jistá míra stereotypizace je v komplexní společnosti, kde není možné vědět vše o každém, nezbytná. Jedná se o druh jakési mentální zkratky, která stejně jako jakákoliv jiná simplifikace může být přesná či nepřesná. Stereotyp může být chybný ve své obecné podobě, stejně jako může být chybný v konkrétním případě. Navíc bývá mnoha lidmi častokrát opomíjen fakt, že z prostého konstatování, že většina z „A“ je „B“, nikterak neplyne, že většina z „B“ je „A“ – tedy že z faktu, že většina lidí, kteří onemocní rakovinou plic, jsou kuřáci, neplyne, že většina kuřáků dostane rakovinu plic, stejně tak jako ze skutečnosti, že většina bělošských zločinců má tetování, nevyplývá, že většina z tetovaných jsou kriminálníci.

Stereotypy jsou však užitečnými rámcovými vodítky. Jak se to tak děje, den před tím, než jsem napsal tento článek, byl jsem coby soudní znalec povolán k jednomu soudnímu řízení ve věci vraždy. Při vstupu do soudní budovy jsem samozřejmě procházel bezpečnostní prohlídkou, pracovníci ochranky mne však prohledali pouze zběžně, jsouce přesvědčeni, že šedesátiletý muž v obleku s taškami plnými dokumentů nepředstavuje bezpečnostní riziko. Naopak o polovinu mladšího, tetovaného muže stojícího ve frontě za mnou, ověšeného masivním zlatým řetězem na krku, s prsty zatěžkanými velkými prsteny, které tvořily obdobu obranného boxeru, oholenou hlavou a zjizveným obličejem, spoustou zbytečných zlatých zubů a očima plnýma zloby, prohledávali velmi důkladně. Vidět toho člověka Lombroso, byl by to pro něj svátek. (Cesare Lombroso, rodným jménem Ezechia Marco Lombroso (6. 11. 1835 – 19. 10. 1909) byl italský lékař, biolog a kriminolog, pocházející z veronské židovské rodiny. Vyšel ze studií frenologie, aby nakonec přišel s teorií, že zločinné sklony jsou vrozené a jsou rozpoznatelné ve fyziognomických znacích člověka. Rozlišoval “rozené zločince, občasné zločince, zločince z vášně, morální imbecily a kriminální epileptiky”. Tato jeho antropologická kriminonologie byla časem zavržena jako nevědecká a předsudečná. (Pozn. red., převzato z Wikipedie).

Zkrátka si jej zaškatulkovali, aniž by si toho snad byli přímo vědomi; a protože násilí a zastrašování ve veřejných prostorách soudu nejsou neznámou věcí, lze si jiný způsob, jakým s námi nakládali, představit jen stěží. Pokud nechcete, aby vás okolí bralo jako násilníka, proč vynakládat takové úsilí na to, vypadat jako jeden z nich? Je velice nepravděpodobné, že ten muž za mnou nevěděl, že vypadá jako hrdlořez.

Uvnitř soudní budovy nebylo příliš složité fyzicky odlišit ty stojící na špatné straně zákona od jejich právních zástupců. Byla tam spousta lidí (shodou okolností všichni běloši), od nichž byste se na základě stereotypizace drželi za temné noci dostatečně daleko. A byli byste blázni, kdyby ne. Bylo ale mnohem složitější odlišit na základě jejich vzhledu příslušníky rodin pachatelů a jejich obětí. Vypadali vcelku stejně. Byla to aktuální připomínka toho, že hlavními oběťmi zločinů jsou ti, kdo jsou kriminálníkům, kteří je páchají, nejblíže – zeměpisně i sociálně.

Jinými slovy, hlavními oběťmi zločinů páchaných černochy v USA jsou černoši a nikoliv běloši. A statistická pravděpodobnost toho, že bude mladý černošský hoch zabit bílým útočníkem, je mizivá (dnes, když už doba nesmyslného lynčování skončila) ve srovnání s pravděpodobností toho, že bude zabit jiným mladým černochem. Stereotypní uvažování Jesse Jacksona, když zaslechl kroky za svými zády, tuto pravdu potvrzuje.

Není špatné užívat stereotypy, je naproti tomu špatné, bláhové a někdy i podlé dovolit stereotypům, aby díky jejich nepružnému použití překryly svou váhou důkazy. Není žádný důvod si myslet, že to je to, co provedl George Zimmerman. Jednoznačně musel vědět, že ne všichni černoši v uzavřené obytné oblasti jsou podezřelí, protože věděl, že 20 procent z jejích obyvatel jsou černoši. Kromě toho pár let před incidentem se osobně účastnil protestů proti špatnému zacházení policie s jiným černošským mužem. Jeho podezření ohledně Trayvona Martina bylo směřováno výlučně proti němu, byť si třeba i myslel, že mladí černoši bývají častěji kriminálníky než mladí běloši. (Reagoval by stejně, kdyby byl Trayvon Martin běloch? To samozřejmě nemohu dokázat, ale myslím si, že ano). Má-li být Zimmerman za své chování plísněn, pak za to, že bylo minimálně bláhové, ale ne za to, že jednal neospravedlnitelně na základě stereotypu.

Nevkusné, improvizované a nepřesné poznámky prezidenta Obamy ale dobře ilustrují nebezpečí nepružného myšlení ve stereotypech (ovšem také dokládají užitnou hodnotu takového typu myšlení pro politické demagogy). Řekl: „Myslím, že je důležité uvědomit si, že afroamerická komunita tento případ vnímá skrze své vlastní zkušenosti a historii, které nezmizí.“ Samozřejmě, že nezmizí, když budete a priori přesvědčeni o tom, že vše, co se děje, je jen opakováním této historie.

Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels, narozen 11. 10. 1949) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž česky vyšla v roce 2011 kniha „Ztraceni v ghettu“.

Z anglického originálu „Types of Stereotypes. Not all are unreasonable“ publikovaného v časopisu National Review, August 19, 2013, s. 28-30, přeložil Jan Kust.

Legislativa tohoto druhu byla nedávno projednávána v Rakousku a nakonec nedošla schválení. Rakouskému ministru sociálních věcí Rudolfu Hundstrorferovi nezbylo, než aby svůj návrh zákona o rovném zacházení stáhl. Kdyby byl návrh prošel, rozšířil by zákaz nerovného zacházení z důvodu „náboženství či vyznání, věku a sexuální orientace“ na oblast poskytování zboží a služeb včetně bydlení.

Podobný návrh zákona byl rakouským parlamentem zamítnut už začátkem roku 2011, ale Hundstrorfer a sociální demokraté předložili stejný návrh zákona stejnému parlamentu ve stejném legislativním období podruhé. Jeho strana návrh prosazovala z pochopitelných důvodů, ale jak mohl získat podporu dvou členů relativně konzervativní strany lidovců (ÖVP) – ministra hospodářství dr. Reinholda Mitterlehnera a presidenta Rakouské federální hospodářské komory dr. Christopha Leitla – nad tím zůstává rozum stát.

Zákon by pochopitelně poškodil rakouské podnikatele. Jejich tlak spolu s odporem různých seskupení občanské společnosti a jasně odmítavým postojem katolické církve a středově liberálních sil uvnitř ÖVP přispěly k zamítnutí návrhu.

Prozatím je tedy tato záležitost v Rakousku takzvaně u ledu. Jenže Hundstrorferův návrh zákona je úplně stejný jako legislativa připravená již od roku 2008, aby se stala směrnicí EU. Ze strany Rakouska k ní nejsou zjevně žádné podstatné výhrady a čeká se jen na změnu vlády v Německu, neboť Německo v současné době není ochotno taková omezení osobních svobod akceptovat.

První čtyři směrnice EU o rovném zacházení jsou již závazné pro celou Evropskou unii. Zakazují diskriminaci v zaměstnání, a to „pouze“ v soukromém sektoru. Výše zmíněný návrh páté směrnice o rovném zacházení, která by rozšířila zákaz diskriminace na poskytování zboží a služeb v soukromém sektoru, se prozatím nedočkal přijetí – a z dobrého důvodu: následky by totiž byly dramatické. Je na čase, aby Rakousko svou podporu páté směrnice EU o rovném zacházení stáhlo.

Svoboda podnikání?

Stejně jako odložený návrh zákona rakouského je i návrh páté směrnice EU o rovném zacházení nepřijatelným poručníkováním. Kdyby byl přijat, stala by se svoboda podnikání – zejména pro živnostníky a drobné podnikatele – výjimkou namísto pravidlem. Dodržování takové směrnice by bylo nákladné a časově náročné; korespondence se zákazníky i nové marketingové strategie by často vyžadovaly zapojení právníků.

Hlavním sporným bodem je zákaz nerovného zacházení při poskytování zboží a služeb v soukromém sektoru z důvodu náboženství či vyznání, věku a sexuální orientace. Kdyby se takový zákon stal skutečností, byl by například Žid vlastnící hotel povinen pronajmout konferenční místnost islamistickému spolku, homosexuál by již nesměl trvat na tom, že vezme do podnájmu pouze homosexuály, a železniční společnost by nesměla poskytovat slevy starším občanům. Navíc by katolické seznamky, specializované na zprostředkování vztahů mezi lidmi vyznávajícími stejnou víru, byly povinny otevřít se jinověrcům. Východoevropská rodina, která kdysi uprchla z vlasti před komunistickým režimem, by měla přikázáno pronajmout byt funkcionářovi komunistické strany. Rodiče, jimž odloudila dceru radikální sekta, by nesměli odmítnout člena této sekty, kdyby měl zájem o pronájem bytu v jejich domě.

Existují další příklady. Evangelický grafik by musel na žádost osob stejného pohlaví navrhovat pozvánky na obřady uzavírání jejich registrovaného partnerství, katolický fotograf by na nich musel fotit, věřící cukrář by pro ně musel vyrábět dorty a tak dále a tak dále.

Proč by věřící grafik, fotograf či cukrář neměli být ochotni pracovat pro oslavy registrovaného partnerství? Ne proto, že mají něco proti homosexuálům, nýbrž proto, že nechtějí podporovat tuto napodobeninu manželství z důvodu náboženského vyznání a svědomí. Dokonce Jean Jacques Rousseau (1712-1778) napsal: „Za sebe jsem si nikdy nemyslel, že svoboda člověka spočívá v tom, že si může dělat, co se mu zlíbí, nýbrž v tom, že jej žádná lidská síla nesmí nutit dělat, co je proti jeho vůli.“

Diferencované zacházení by podle nové směrnice bylo možno legitimizovat jedině tehdy, rozhodl-li by soudce, že je to „vhodné a nutné“. V důsledku toho by soukromé podnikání regulovali soudcové, což by mimo jiné znamenalo nákladné žaloby a absenci právní jistoty ochromující dlouhodobé podnikatelské plánování. Takto navržené zvrácení principu důkazního břemene protiřečí našemu právnímu systému a přináší další obtíže. Namísto tzv. privilegia pochyb (benefit of the doubt) by tato legislativa rovného zacházení připouštěla pouze privilegium obětí diskriminace. Drobní podnikatelé to mají už i tak dost těžké, tak proč jim ještě klást další omezení? Ale i veřejné správě by významně přibylo práce, měla-li by zajistit plnění těchto předpisů. V konečném součtu by na to doplatila celá společnost.

Následky zákazu

Nedávný případ je toho ilustrativním dokladem. Vysoký hodnostář jisté křesťanské církve hledal sekretářku. Jeho právní poradce učinil moudrou věc: ještě před publikováním inzerátu se dotázal Komise pro rovné zacházení: budou moci odmítnout muslimskou ženu v šátku? Odpověď zněla: ne. Podle prvních čtyř směrnic o rovném zacházení povoluje evropská legislativa rozlišovat při náboru do církevních zařízení mezi uchazeči podle vyznání pouze v případě „autentických, legitimních a ospravedlnitelných profesních požadavků“, např. má-li uchazeč kázat věřícím téhož vyznání. A teď si představte, že přijdete za oním představitelem křesťanské církve a hle, na recepci sedí muslimka jako vymalovaná. Byli byste poněkud zmateni, že? Nakonec se tento církevní hodnostář rozhodl inzerát nepodat a najít někoho neoficiálně. Cenu za systém antidiskriminačního práva zaplatili všichni, kteří byli pro místo kvalifikováni, ale nedostali šanci se o ně ucházet.

Rozšíření zákazu diskriminace do soukromého sektoru by vedlo k podobným následkům. Poskytovatelé, kteří dnes inzerují své služby veřejně, by začali shánět zákazníky méně veřejnými cestami, takže mnoho dalších potenciálních zákazníků by se o nich vůbec nedovědělo. To by jednak vedlo k růstu cen a jednak by samy „chráněné skupiny“ byly opomíjeny kvůli strachu před žalobami. Nakonec by na takovou legislativu doplatil spotřebitel.
Ač to může zprvu znít překvapivě, je důležité, aby na trhu bylo diskriminační chování povoleno bez ohledu na jeho případnou nemorálnost či společenskou nevhodnost. Jistě, odmítnutý zákazník pak musí hledat jiného poskytovatele dané služby, ale tuto obtíž je nutno snášet ve jménu svobody – včetně svobody činit chybná či nepříjemná rozhodnutí. Je to v souladu s Voltairovým pojetím tolerance: nesouhlasit s někým, ale přitom bránit „do posledního dechu“ jeho právo na odlišný názor.

Právě tato idea nás všechny vybízí, abychom se naučili snášet nedokonalé chování druhých. Je tedy skutečně starostí státního aparátu, aby vynucoval domnělý společenský pokrok školskými zákony a policejní silou? Jak dalece věří zákonodárci tomu, že občanům chybí vzdělávání a poučování? Ať již je odpověď jakákoli, příliš často se stává, že sociálně a morálně motivovaná legislativa vede k nečestnosti a bezpráví.

Podnik, anebo víra?

Rovné zacházení a antidiskriminační legislativa jsou vesměs formulovány nestranně. Jenže praxe ukazuje, že se podle těchto zákonů ocitají před soudem obvykle křesťané. Uveďme několik příkladů. Jistý Španěl musel zaplatit 12 000 eur na pokutách ve správním řízení za to, že nebyl ochoten propůjčit svou restauraci oslavě partnerství osob stejného pohlaví. Britský pár provozující pension musel zaplatit odškodnění 4 000 liber, protože neposkytl dvoulůžkový pokoj homosexuálnímu páru. Křesťanská seznamovací kancelář v USA byla donucena přidat do vyhledávání rubriku „muž hledá muže“.

Zákony o rovném zacházení tedy přinášejí křesťanům neřešitelné mravní konflikty, protože je nutí vybrat si mezi vírou a podnikáním. V některých zemích zákony o rovném zacházení ukládají pokuty ve správním řízení, v jiných ukládají odškodnění. Prováděcí předpisy mnohdy hrozí „citelně vysokými“ pokutami. V praxi tudíž zákaz diskriminace při poskytování zboží může způsobit neřešitelné dilema: vzdát se podnikání nebo vzdát se vyznání.
Zkušenost dále ukazuje, že zákony o rovném zacházení vedou mimo jiné ke strategicky motivovaným žalobám. Ve Velké Británii je běžným jevem, že radikální aktivisté vyhledávají interakce s firmami, v jejichž čele stojí lidé takových přesvědčení, jež jsou v rozporu s dotyčným zákonem – například praktikující křesťané – se záměrem podávat žaloby. Právní poradci ochotně přispěchají na pomoc: obdrží část odškodného a z toho financují vyhledávání dalších soudních sporů. Čím vyšší jsou částky odškodnění, tím výdělečnější roli má oběť.

Je takových zákonů zapotřebí?

Velký politický filosof Montesquieu (1689-1755) radil: není-li nutné vytvářet určitý zákon, je nutné ho nevytvářet. Podle něho musejí být zákony nezbytné, adekvátní a přiměřené. Zákony o rovném zacházení to nesplňují. Navzdory rovnostářské dikci dávají určitým skupinám privilegia. Udělení privilegia nějaké skupině lidí může být pochopitelně v jistých situacích nutné, ale důvody musejí být velmi závažné.

V Rakousku zazněla v debatě obava, že by kupříkladu homosexuálovi mohli odepřít vstup do nějakého nočního klubu. Kdyby se to však opravdu stalo, může každý dát najevo solidaritu tím, že do toho klubu už nikdy nevstoupí a vybídne k tomu i ostatní. Kdyby takový bojkot nepřinesl úspěch a místo toho by se problém ještě rozšířil, měli bychom diskutovat o motivačních a demotivačních opatřeních a plánovat osvětové kampaně. Teprve kdyby se diskriminace určité skupiny široce rozmohla a nabyla na síle, měla by se zvažovat dočasná omezení jako prostředek k získání kontroly nad situací – a v tom případě jedině při zachování svobody vyznání. Důkazní břemeno ohledně takové nutnosti však musejí nést stoupenci zákonů o rovném zacházení.

V uvažování lidí se legitimizují antidiskriminační zákony pro poskytování zboží představou monopolní situace typu „jediný hotel ve městě“ či „jediná studna na poušti“. Ve většině právních systémů – a rozhodně pak v evropských zemích – jsou monopolní situace již dávno uspokojivě regulovány pro všechny zákazníky bez ohledu na to, ke které „skupině“ náleží.

Za bukem v Bruselu

Vraťme se k pozdržené páté směrnici EU o rovném zacházení. Když se nechce zadařit na úrovni EU, zkouší se to na úrovni států. Lobistické skupiny přeskupily síly a tlačí na tzv. „leveling up“ spočívající v tom, že se dosud nepřijatá směrnice transponuje nejprve do národních legislativ. V členských zemích rozhodují nepozorní lajdáci, jimž uniká, v čem je rozdíl. Rozplizává se jim ve vágním povědomí typu „Brusel to tak chce.“ Je důležité zdůraznit, že v současné době neexistují žádné povinnosti stanovené Evropskou unií přijmout zákon proti diskriminaci při poskytování zboží a služeb z důvodu náboženství či vyznání, věku a sexuální orientace. Absolutně žádné.

Jaká je budoucnost páté směrnice EU o rovném zacházení? Dá jí Rakousko svůj souhlas? Tato otázka se dotýká jádra demokracie. V Rakousku neexistuje celonárodní konsensus ve prospěch takovéto legislativy. Přesto se zdá, že Rakousko hodlá v Bruselu s tímto zákonem souhlasit. Rozhodnutí zjevně závisí výhradně na ministerstvu, pod které tato věc spadá a které je v tu chvíli zrovna řízeno tou či onou politickou stranou.

A tak tedy politicky motivovaní státní úředníci činí společensko-politická rozhodnutí kolosálních dimenzí a mají větší moc než národní parlamenty. Většinou ani neznáme jejich jména. O daném tématu neexistuje veřejná debata. Jediné, co nám zbývá, je apelovat na jejich pocit zodpovědnosti, aby nedali Bruselu souhlas s něčím, co nebylo odsouhlaseno v Rakousku. Nic jiného nemůžeme dělat. A to je velmi znepokojivé.

Směrnice o rovném zacházení

Asociace německých hospodářských a obchodních komor se nedávno proti páté směrnici EU o rovném zacházení ozvala a prohlásila, že by přinesla „zvýšenou administrativní zátěž“ a „snížené právní jistoty“. Jako další důvod k jejímu odmítnutí uvedla omezení svobod, „faktickou diskriminaci lidí, kteří nevyhovují zadaným kritériím“ jakož i jednoduchý fakt, že zde prostě chybí problém dostatečně závažný na to, aby vyžadoval samostatný zákon.

Dále pak proti směrnici ostře vystupuje Zentralverband des Deutschen Handwerks (ZDH – Ústřední svaz německých řemesel): „Zákonitě dojde k masivnímu narušení ústavní svobody smlouvy a svobodného podnikání. Podnikatel bude muset zajistit, aby on i jeho pracovníci respektovali zákaz diskriminace (a připomeňme, že slovo diskriminace znamená rozlišení) při kontaktování zákazníků a potenciálních zákazníků počínaje pozdravem přes poskytování informací, předkládání nabídek produktů, projednávání podmínek, instruktáže, obchodní jednání až do okamžiku uzavření smlouvy. Nejenže to vytvoří masivní byrokratickou zátěž a právní nejistotu, ale může to rovněž vést k situacím, kdy se budou firmy vyhýbat uzavírání právních vztahů s lidmi, jež mohou být potenciálními oběťmi diskriminace, jen aby zamezily bezprostředně hrozícím soudním sporům. Je-li úmyslem navrhované směrnice integrování, může vyústit v pravý opak.“

Podobně i německé Centrum für Europäische Politik (CEP – Centrum pro evropskou politiku) se obává všeobecné „povinnosti uzavřít kontrakt“ coby důsledku výjimečných případů a hovoří o „hrozbě státních intervencí“ zacílených na „převýchovu společnosti“.

Právo na nediskriminaci?

O nediskriminaci a rovném zacházení se často mluví, jako by byly nárokovatelné z titulu lidských práv. To má však k pravdě daleko. Zákaz diskriminace ve Všeobecné deklaraci lidských práv (Čl. 2) a v Evropské konvenci o lidských právech (čl. 14) se vztahuje pouze na práva vyjmenovaná v daných dokumentech. To je ekvivalentní principu rovnosti před zákonem, jenž je základem našich právních systémů. Dále pak v Mezinárodním paktu o lidských a politických právech (čl. 26) se nediskriminace vztahuje na zákon obecně – nikoli na vzájemné vztahy soukromých osob či podnikatelů.

Charta základních práv EU (čl. 21) formuluje princip komplexněji. Evropským soudním dvorem doposud článek 21 interpretován nebyl, ale i kdyby byl shledán samostatným právem, a nikoliv jen principem interpretace vyhlášených práv, není Charta základních práv universálně aplikovatelná: zavazuje instituce EU a členské státy EU pouze, když aplikují právo EU.

Řečeno v kostce: nikde nenalezneme lidské právo na to, aby s člověkem jiní lidé zacházeli jako rovný s rovným. Naopak. Zákony o rovném zacházení jsou lidským právům na škodu a omezují je. Fundamentem lidských práv – a důvodem pro ně – je privátní autonomie každé osoby. Vždyť právě lidská práva jsou půdou, v níž jsou osobní svobody pevně zakotveny. Svoboda provozovat živnost resp. podnikat vychází z práva na vlastnictví (jehož případná omezení by musela být nezbytná, adekvátní a přiměřená), které znamená, že státní aparát nesmí zasahovat do osobního rozhodování. Legislativa rovného zacházení navíc oklešťuje svobodu vyznání a svobodu svědomí – nutí totiž živnostníka resp. podnikatele nabízet služby způsobem, který nelze smířit s jeho vyznáním či svědomím.

V rakouské debatě o návrhu zákona o rovném zacházení z roku 2012 se často uvádělo, že takový zákon „doporučila OSN“. Při bližším zkoumání tohoto rádobyargumentu se však ukázalo, že „doporučení OSN“ není tím, zač se vydává. Jednalo se o výsledek všeobecného, periodického hodnocení lidských práv na fóru Rady OSN pro lidská práva složené ze 47 zemí. Doporučováno je běžně nespočet opatření – nikoliv Organizací spojených národů, nýbrž jednotlivými zeměmi. Pouze několik málo zemí žádalo rozšíření rakouského zákazu diskriminace: Honduras, Kanada, Velká Británie, Norsko a Íránská islámská republika.

Kanada a Velká Británie pochopitelně sledují v otázce antidiskriminační legislativy vlastní cíle. Honduras a Norsko na sebe zřejmě chtěly upozornit aktivistickým postojem. Připojení Íránské islámské republiky je určitým překvapením. Možná by Írán měl nejprve přestat zavírat homosexuály do vězení, než začne poskytovat antidiskriminační poradenství Rakousku.

Údajné doporučení OSN tedy ve skutečnosti není názorem mezinárodního společenství, nýbrž jen nezávazným návrhem hrstky států. Rozhodně neurčuje žádnou legislativu ani není náhradou za národní zákonodárný proces. Nabízí se otázka, zda Rada OSN pro lidská práva překračuje svou pravomoc vědomě a záměrně, anebo omylem. Ani jedna varianta nevrhá na Radu dobré světlo.

A la Recherche D´Égalite Perdu

Z rovnosti se stalo takřka nezpochybňované dictum naší doby: rovnost coby conditio sine qua non společenské stability a osobní tolerance. Avšak všichni, kteří neakceptují omezování myšlení, jsou voláni, aby tuto představu zpochybnili.
Nadbytek legislativy o rovném zacházení se podobá terapii vyvolávající přesně tu nemoc, kterou má léčit. Podle průzkumu Eurobarometer z roku 2009 se nejdiskriminovanějším národem cítí Švédové a nejméně diskriminovaným Turci. Zdá se tedy, že antidiskriminační zákony přinášejí větší problémy, než jaké existovaly na počátku. To už je samo o sobě dostatečným důvodem k jejich odmítnutí.

O jednom není pochyb: bojovníci za antidiskriminační zákony nepoleví ve snahách vyrábět stále více „obětí“ diskriminace. Při tom budou pomalu ukrajovat z našich svobod, až o všechny přijdeme. Historicky byly tyto svobody těžce vydobyté. Neměli bychom se jich vzdávat tak lehkomyslně.

Gudrun Kuglerová je profesorkou Mezinárodního teologického institutu v Trumau v Rakousku. Je rovněž spoluzakladatelkou a ředitelkou vídeňské Observatory on Intolerance and Discrimination Against Christians.

Z anglického originálu „From Equality to Privilege“ publikovaného v časopisu The European Conservative, Issue 8, Summer 2013, s. 1-5 přeložil Jiří Pilucha.

Za prvé, přepisování zákonů a zvyklostí podle radikálně nových linií odpovídajících radikálně novým podmínkám teprve začalo. Kolik křesťanských studentů, učitelů, profesorů, advokátů, kněží, řeholnic, pastorů, lékařů, farmaceutů, podnikatelů a politiků budoucnosti se dostane do konfliktu s pravidly týkajícími se „nenávistných skupin“ a „nenávistných projevů“, jejichž definice se neustále rozšiřují? Kolik lidí ještě bude ve školách a na pracovištích ostrakizováno, případně je potká ještě něco horšího, pro údajný „extremismus“, jak se to stalo už mnohým? Kolik z nich uvidí své děti trestané za náboženskou víru, která ještě předevčírem nebyla v Americe hodna pozornosti?

Vydá se Amerika cestou Velké Británie, kde bylo nedávno manželům zakázáno adoptovat dítě, protože jsou praktikující křesťané a tedy stojí na špatné straně současného „správného myšlení“? Budeme následovat Kanadu, kde, jak uvádí Mark Steyn, jsou katolické školy nuceny akceptovat spolky podporující gaye, jež podrývají katolickou morální nauku? Páter Raymond de Souza z arcidiecéze Kingston v Ontariu nedávno uvedl, že mnoho mladých kněží, které zná, si myslí, že „vyhlídka, že někdo z nás stráví nějaký čas ve vězení za svou víru, není vzdálená ani nepravděpodobná, ale je to možná realita, na kterou musíme být připraveni.“ Budou duchovní ve Spojených státech časem říkat totéž?

Kdyby toto byl celý obraz, bylo by to k uzoufání. Ale není. Za dva tisíce let prošlo křesťanství prudkými bouřemi, přežilo diskriminaci i přímou persekuci. Čelíme skutečně teprve dnes konečnému úpadku církve? Bude to ze všech kulturních fenoménů nepřátelských církvi, co jich dějiny poznaly, teprve sexuální revoluce, která z kříže a všeho, co znamená, učiní zastaralou a překonanou záležitost?

Lze se naopak domnívat, že věci nejsou tak chmurné, jak se zdají – nebo naopak, nejsou tak povzbuzující, jak se jeví jejich odpůrcům. Důvody k opatrnému optimismu mají mnoho společného s důvody k pesimismu. Když to obrátíme a podíváme se z jiného úhlu, jsou důvody k optimismu vlastně více či méně i důvody k pesimismu.

Už přes stovku let hlásá sociologie smrt Boha – předčasně, jak se ukazuje, protože sociologové ignorují úlohu, kterou hraje v náboženské víře ona velká instituce, s níž je osud náboženství nerozlučně spojen: rodinu.

Dějiny ukazují, že v každé situaci je jeden tento pilíř tak silný, jak silný je ten druhý. Náboženství, a zvláště křesťanství, roste i slábne v závislosti na síle manželství a rodiny. Po celém západním světě nastal v prvních 10-15 letech po 2. světové válce náboženský boom současně s boomem populačním. Naopak, v desetiletích od roku 1960 začalo spolu s náboženským útlumem přibývat mimomanželských rodičovství a klesala porodnost. Rodina a víra jsou historicky spojeny způsobem, který historizující sociologie zcela opomíjí. Takže uvažujeme-li o budoucnosti křesťanství, musíme se ptát: je možná obnova přirozené rodiny – a současně s ní i obnova křesťanství? Odpověď je a nadále bude znít ano.

Podívejme se napřed na pohled zesnulého Pitirima Sorokina, zakladatele harvardské katedry sociologie a jednoho z nejplodnějších sociálních myslitelů poloviny 20. století. Sorokin psal v době, kdy sociologie nevycházela ani tak z jemných statistických analýz, ale spíše z nejširšího možného záběru a nejširšího historického pojetí.

V knize Man and Society in Calamity (1942) shrnuje Sorokin výsledky projektu, který lze dalekosáhle uplatnit i na dnešní situaci. Věnuje se v ní analýze mechanismů, jimiž různé historické katastrofy, hlavně války, morové epidemie a hladomory, uváděly do pohybu protichůdné sociální síly. Když prozkoumal rozsáhlé katastrofy lidské historie, dospěl k obecnému pravidlu: „Zásadní kroky v pokroku lidstva směrem k náboženství a ušlechtilým zásadám etiky byly podniknuty především pod vlivem velkých katastrof.“  Kalamita podle něho není jen možným podnětem k náboženské obnově, ale může být dokonce podnětem nezbytným.

Je dnešní západní svět v situaci kalamity dostatečných rozměrů, aby znovu potvrdil Sorokinovo pravidlo? Od roku 2008, kdy do vědomí masy západních voličů poprvé pronikla globální finanční krize, po jejímž propuknutí následovaly pouliční bouře od Londýna po Atény, od Barcelony po Paříž a zpět, je stále jasnější, že zaopatřovací státy Západu jsou nesmírně přebujelé a vposledku neudržitelné. To není jen věc eur a centů. Lze tvrdit, že možné civilizační zhroucení sociálního státu bude mít zásadní vliv na proces úpadku rodiny.

Snazší rozvody a stále rozšířenější nemanželské rodičovství současně s tím souvisejícími důsledky již po desítky let narůstají v přesvědčení, že stát může dělat to, co kdysi dělaly kompetentní rodiny: pečovat o mladé, opatrovat nemocné a staré, poskytovat domov. Úpadek rodiny byl způsoben západním blahobytem.

V sedmdesátých letech předpověděl sociolog David Popenoe, že jedním z důsledků klesajícího bohatství Západu může být právě oživení instituce rodiny. Konec konců, jak poznamenal, rodiny vykonávají funkci zásadní pro všechny společnosti, protože dělají zadarmo to, co by jinak stálo peníze. „Důležitost této pečovací funkce rodiny,“ píše, „se jasně ukáže, když uvážíme, co se může stát, jestliže moderní společnosti opět upadnou do vážné hospodářské deprese.“

Mohl by po-zaopatřovací stát nakonec přiznat manželství, výchově dětí a rodinným poutům ekonomickou hodnotu, jak to po mnohá staletí činily předprůmyslové zemědělské společnosti? Člověk si nemusí představovat zrovna tu nejhlubší krizi, aby pochopil, jak se tváří v tvář tlakům vyvolaným ubývající a stárnoucí západní populací může rodina najednou jevit jako dosud hrubě podceněný rezervoár. Jak prorocky poznamenal v článku „Demografie a kulturní válka“ v časopisu Policy Review tři roky před finančním kolapsem roku 2008 Stanley Kurz:

Nemusí to být naprostý ekonomický rozpad ani dostatečně velký nepoměr v porodnosti mezi fundamentalisty a sekularisty, aby se změnil běh moderního světa. Mohl by stačit i jen nízký, leč stálý ekonomický tlak v rapidně stárnoucím světě. Existuje dobrý důvod obávat se o osud starších příslušníků poválečné generace s nepevnými rodinami, omezenými úsporami a poměrně malým počtem dětí, aby se o ně postarali. Mladší generace pracujících už brzy pocítí břemeno plateb za péči o početnou starší generaci… Modernita sama se může stát terčem kritiky, stejně jako mohou být oceněny přínosy manželství a rodičovství.

Drastické svědectví kolapsu roku 2008 ukazuje právě ony nezamýšlené důsledky ekonomické nepřízně osudu, o nichž mluví Kurtz. Například rozvod. Ekonomická krize mění rozvod, který byl vždycky drahý, v luxusní záležitost.  Podle čísel American Academy of Matrimonial Lawyers (AAML) klesl počet rozvodů v USA v roce 2008 o 24 procent, v roce 2009 o 57 procent, sledujíc tak kolaps trhu s nemovitostmi. Rozvodovost začala opět stoupat v roce 2010 s tím, jak se zlepšovala ekonomika. Stejně jako jiní pozorovatelé, i předseda AAML si je jist, že pokles byl reakcí na těžké časy.

Dalším bezděčným důsledkem ekonomické krize je návrat mnoha dospělých dětí domů k rodičům. I když nastal z finančních důvodů, nemůže  tento návrat „boomerangové generace“ zpět do rodičovského hnízda posílit rodinná pouta? Stručně řečeno, těžké časy dokáží přivést lidi zpět k tomu nejzákladnějšímu.

To přináší další důvod k opatrnému optimismu, pokud jde o budoucnost rodiny a víry: lidé se učí. Počet manželství a rodičovství u relativně bohatých, vzdělaných Američanek mírně stoupá (i když s pohybem na socioekonomickém žebříčku směrem dolů jejich počet klesá). Dva lidé se uživí levněji než jeden, jak dokládá Robert J. Samuelson v nedávném článku o vztahu mezi osobním bohatstvím a rodinnou strukturou, a lze se rozumně domnívat, že si to bude uvědomovat stále více lidí. Jedním z důvodů, proč se lépe situované ženy více kloní k dětem a tradiční rodině, je to, že se poučily z minulosti, zvláště z nákladů, spojených s alternativními způsoby života. Pokud se z této lekce poučí více lidí, může přirozená rodina – a s ní církve – zažít oživení.

Současné historicky nízké počty přirozených rodinných forem a problémy s tím spojené nejsou trvalé. Nemanželské mateřství například, jemuž v předchozí generaci tleskaly feministky ve jménu „osvobození“, dnes mnoho lidí vidí v jeho pravé podobě: jako nelidsky obtížný úkol pro téměř každou ženu, natož pak pro chudé ženy, u nichž je pravděpodobnější, že se neprovdají. Podobně heslo „kariéra především“ dnes mnoho vzdělaných mladších žen odmítá, a to včetně řady feministek. Možná, že příští generace budou více nakloněny myšlence, že život ve více lidech  je radostnější, než jak tomu bylo u jejich předků ve 20. a 21. století. Lze si představit obrat ve statistice rodinných formací na celém Západě – jednak proto, že náklady na podporu upadajících rodin se stanou neudržitelnými, jednak i proto, že sociální náklady spojené s alternativami rodinného života budou patrné více lidem, než je tomu dnes.

A je tu ještě další důvod, proč bychom ještě neměli psát nekrolog křesťanství a tradiční rodině: demografie. Jak nezávisle na sobě doložili Phillip Longman a Eric Kaufmann a jak rázně dokládá Jonathan Last ve své strhující knize What to Expect When No One´s Expecting, věřící lidé mají děti a nevěřící je nemají. S čím aktivněji věřící, tím více dětí mají. Jak se shodnou ti, kdo sledují čísla, tento prostý fakt časem přivede západní populace k náboženské víře. Sociolog Rodney Stark tvrdí, že křesťanství vyrostlo z malé sekty do světového náboženství právě proto, že si Církev vážila manželství, zakazovala zabíjení novorozenců a potraty, a obecně její pozornost vůči rodině přispěla k demografickému zvýhodnění věřících. A tyto předpoklady dosud trvají.

A zvažme ještě další skutečnost, jež podporuje tradicionalisty. Ve své knize Family and Civilization (1947) dokládá  další harvardský sociolog, Carle Zimmerman, že v průběhu dějin sledovala rodina tento vzorec: rostla silněji po období úpadku, který způsobil obrovské společenské škody. Zimmerman tvrdí, že pevnost rodiny je cyklická a že problémy objevující se v období slabých a atomizovaných rodin vedou k opačným cyklům silných rodinných formací.

A nakonec zbývá na straně odpůrců současných trendů ještě cosi, co můžeme nazvat skrytou zbraní křesťanství. V průběhu dějin byli muži a ženy přitahováni k Církvi právě jejím tradičním mravním kódem, který dnes tolik lidí nenávidí. Raní křesťané byli poučeni, že pohané mohou mít všecko: své modly, svou infanticidu, svou antikoncepci, své potraty, své sexuální libertinství, kdežto křesťané nikoli. A seznam pokračoval. Od počátku byla tato „ne“ fundamentálním učením křesťanství (a v mnoha případech i judaismu), ale nebyly to jen zákazy. Bylo to také učení, které přitahovalo mnoho lidí, padlých, ale zbožných lidských bytostí, jež nazřely toto učení jako pravdivé. A tak to i zůstává, jak ukazují zástupy západních konvertitů až do dnešních dnů.

Jako upozornění, že ne všechno je nevyhnutelné, uvažme poslední malý boom víry, který proběhl po celém Západě bezprostředně po 2. světové válce. Ve Spojených státech se náboženská praxe tehdy tak rozšířila, že Will Herberg, přední sociolog náboženství poloviny 20. století, poznamenává ve své klasické knize Protestant, Catholic, Jew, že na venkově ateisté a volnomyšlenkáři téměř vymizeli, že agnosticismus upadá a „rozšíření náboženské identifikace může být spolehlivě považováno za významný rys Ameriky posledního čtvrtstoletí“.

Tato slova byla napsána jen před několika desetiletími. Náboženství ve světě stoupá a klesá způsobem, o němž se sociologům nesní. Víra nesestupuje na zem a neopouští ji jako nějaká neřiditelná síla, jako kometa. Situace křesťanství kopíruje situaci rodiny; oba tyto fenomény spojuje jemná, leč hluboká vzájemná závislost.

Nic z toho neznamená, že současní věřící na Západě mohou počítat s jasnými dny obou uvedených institucí ještě za svého života. V krátkodobém horizontu, odvoláme-li se na Johna Maynarda Keynese, budeme všichni mrtví. Ale dlouhodobě jsou tu signály, ukazující nejen k naději, ale k pravděpodobnému oživení. V nich se skrývá omezený, ale reálný důvod k optimismu, pokud jde o společnou budoucnost rodiny i náboženské víry.

Mary Eberstadt pracuje v Ethics and Public Policy Center ve Washingtonu. Publikovaný text je upravenou částí její nové knihy „How the West Really Lost God: A New Theory of Secularization“.

Z anglického originálu „Faith and Family“ publikovaného v časopisu National Review, May 20, 2013, s. 34-36, přeložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz