Recenze knihy: Dinesh D’Souza, Křesťanství a ateismus úplně jinak, Ideál, Praha, 2009.
Požitek z knihy „Křesťanství a ateismus úplně jinak“ bude mít každý, kdo obdivuje dobré a logické myšlení. Není to náboženský traktát argumentující vírou, nýbrž filosofická disputace vedená rozumem.
Dinesh D’Souza (1961) je naturalizovaný Američan indického původu; dva roky pracoval Reaganově Bílém domě, působil na několika think-tancích, je autorem bestsellerů. Česky už vyšel jeho životopis Ronalda Reagana.
D’Souza polemizuje s autory jako Richard Dawkins, Sam Harris a Christopher Hitchens. To nejsou ateisté, kteří věří, že vědí, že Bůh neexistuje, a proto jsou v klidu, nýbrž zuřiví anti-teisté vedoucí proti Bohu vyhlazovací válku.
D’Souza tvrdí, že budoucnost lidstva bude více religiosní než současnost již z demografických důvodů:
věřící mají více potomků („Ateismus je trochu jako homosexualita – není jisté, jak zapadá do teorie přirozeného výběru“; s. 24).
Křesťanství je základem západní civilizace a původcem omezení státní moci, které je podmínkou všech našich svobod. Přišlo s koncepcí rovnosti lidí a důstojnosti každého člověka.
Křesťanství, zvláště katolické, vždy kladlo důraz na rozum a jeho schopnost poznat pravdu o Bohu, člověku a světě. Úžasný rozmach přírodních věd stál na křesťanské teologické premise: vesmír je racionální, neboť rozumný Bůh stvořil svět rozumně, vložil do něj rozumem poznatelné zákony, jež rozumný člověk může poznávat.
D’Souza se vrací k mýtu o Galileovi; poukazuje na fakt, že vědecká teorie vzniku vesmíru velkým třeskem implikuje Boží stvoření; pojednává o antropickém principu, podle něhož nepravděpodobnost náhodného vzniku vesmíru s parametry, jež umožňují lidský život, svědčí o inteligentním plánu kosmu, stejně jako i Darwinova evoluční teorie. Uvádí rovněž, proč jsou zázraky možné, jakož i reprodukuje slavnou Pascalovu sázku, podle níž pokud nevíme, zda Bůh existuje či ne, je racionálnější předpokládat, že existuje.
D’Souza v části o etice rozebírá údajné i reálné zločiny křesťanů (křížové výpravy, inkvizice) a ukazuje, že počet jejich obětí byl mnohonásobně nižší než počet obětí ateistů – nacistů a komunistů.
Reprodukuje i důkaz, proč je materialistická teorie reality rozporná, tudíž neplatná. Nejen že z pozorování materiální reality neplyne, že žádná jiná (duchovní) realita neexistuje, ale pokud by člověk byl pouze materiální bytostí, žil by ve sféře kauzality a tudíž jeho názory by byly determinovány. Pak by nemohl poznat, zda jsou pravdivé, tudíž by nemohl poznávat realitu, jaká je. Ti přírodní vědci, kteří na základě empirických věd tvrdí, že člověk je pouze materiální bytost, zároveň nevědomky implikují, že není důvod tomuto názoru věřit: „Jestliže mé duševní pochody určuje výhradně pohyb atomů v mozku, pak nemám důvod se domnívat, že moje názory jsou správné… a tudíž nemám důvod se domnívat, že můj mozek se skládá z atomů.“ (s. 213.) Aby člověk mohl poznávat realitu, musí být volní bytostí, tj. duchem vtěleným v hmotě. Z toho plyne existence duchovní reality nezávislé od hmoty, např. objektivního a univerzálního morálního zákona. Tento zákon nelze z hmoty (přírody) odvodit, stejně jako z ní nelze odvodit kategorie „krutost“ či „šlechetnost“.
Ti, kdo konkrétní křesťany v dějinách obviňují ze zločinů, skládají křesťanství vlastně velkou poklonu: ty zločiny jsou odsouzeníhodné právě na základě křesťanských kritérií, neboť právě křesťanství hlásá, že určité činy jsou objektivně a univerzálně špatné! Kdyby nebyly špatné objektivně a univerzálně, nebylo by ani co a koho odsuzovat. Tato norma však není odvozena z materiální částí reality; je tudíž součástí reality jiné než hmota, leč neméně reálné.
A když rozumové argumenty proti Boží existenci neobstojí, proč ateisté na Jeho neexistenci tak zarputile trvají? Podle D’Souzy mají subjektivní pohnutku: „Většina současných ateistů se od křesťanství distancuje kvůli sexu… Když ateista složitě obhajuje, že Bůh neexistuje a tradiční morálka je iluze, nejspíš u toho myslí na své pohlavní ústrojí. Nebýt onoho jediného přikázání ‚nesesmilníš‘, byl by Západ možná stále křesťanský… Dnešní sekulární svátostí je orgasmus… Jestliže se sex vymkne ze svých starých morálních mezí, přijdou nechtěná těhotenství. Tím se dostáváme k druhé ateistické svátosti, totiž k potratu… Ateismus není primárně revoltou intelektuální, ale morální. Bůh pro ateisty není ani tak neviditelný, jako nežádoucí.“ (s. 232-34.)
Vůči D’Souzově knize mám jednu výhradu: nekriticky přijímá Kantovu teorii poznání. Rozpor, jež platí pro materialistickou teorii reality a lidského poznání, platí i pro Kantovu teorii poznání: podle ní realitu poznáváme zkresleně, po filtraci našimi smysly. V tom leží rozpor, neboť Kant považuje svou teorii poznání reality za objektivně správnou – jako kdyby on realitu zkresleně nepoznával. Naštěstí D’Souzova hlavní argumentace proti materialistickému ateismu není na Kantovi závislá a tudíž jeho spoléhání se na Kanta její přínos neničí.
V závěru D’Souza popisuje ústřední zvěst křesťanství: konkrétní člověk v dějinách byl Bohočlověk. Jak to víme? Jako jediný přemohl smrt: byl zabit, ale pak vstal z mrtvých. Pět set lidí jej vidělo po jeho zmrtvýchvstání. Porazil-li však On smrt, tuto možnost otevřel i nám; dobrou zvěstí křesťanství tudíž je: „Nezoufejte, biologickou smrtí váš život nekončí, máte možnost vstoupit do život věčného, v němž vás přivítá On.“
Dokazovat toto tvrzení už není ambicí D’Souzy; rozumem jej dokázat ani nemůže. Autor „jen“ objasnil, co rozumem objasnit šlo, totiž že křesťanství je rozumné. Eventuální krok poslední – akt víry – je již na každém osobně.
Publikováno v Kavárně Mf Dnes 15.8.2009.
DSouzova knížka je čirá demagogie.
Každý si musí ujasnit, co je jeho mysli bližší. Zda pověrčivost, potom si stačí vybrat libovolné náboženství, což není nic jiného než systém pověr, nebo rozum, což představuje věda. Zásadni rozdíl je ten, že pověrčivost je jednoduchá a pohodlná, zatímco používání rozumu vyžaduje intelektuální námahu. Z tohoto hlediska je DSouzuv závěr uvedený v recenzi mylný. Křesťanství nemůže být rozumné, protože pověrčivost je v příkrém rozporu s rozumem.
Vzhledem k tomu, že z těch Souzových argumentů se dá vyvrátit prakticky všechno, chci se spolučtenářů zeptat: chce se vám o tom vést diskusi?
Nemám na to moc času a většinu protiargumentů lze snadno nalézt na netu, ale aspoň bych se znovu vyjádřil k jedné věci, ke které jsem se už na tomto webu myslím vyjadřoval a kterou Roman přesto stále argumentuje (má to asi od Fuchse): je to vztah determinace a poznání a tvrzení, že determinovaný člověk nemůže poznat, zda jsou jeho názory pravdivé, a proto by jimi ani neměl v diskusi argumentovat.
Myslím, že tento názor vychází z nepochopení, co to vlastně determinace je. Odpůrci determinismu si představují vždy pouze determinaci uzavřenou: tedy, že nějaké skutečnosti určí můj názor na nějakou věc a ten už nemůže být ovlivněn žádnými rozumovými argumenty. Což zároveň znamená, že mezi determinanty odmítají započítávat rozum.
Deterministická představa vychází z empiricky ověřitelného i logicky (a metafyzicky) zdůvodněného faktu, že nemohu chtít, co nechci, a považovat za pravdivé něco, co za pravdivé nepovažuji. To ale neznamená, že mě nemůže názor oponenta přesvědčit, zapůsobí-li na můj rozum (který je u člověka velmi silným determinantem – pravda, tato síla se může u různých lidí lišit). Zda na můj rozum zapůsobí, zda pro mě bude přesvědčivý nebo ne, o tom ale nijak nerozhoduji – naopak, má další rozhodnutí vycházejí z toho, zda mě tento názor přesvědčil nebo ne. Používáme ovšem společný jazyk a obdobnou strukturu myšlení, takže spolu můžeme komunikovat a naše postoje se mohou během diskuse hodně sblížit či dokonce splynout – ale dobře víme, že se tak neděje zcela a že si lidé své názory uchovávají a považují je za zcela rozumné, přestože jiní lidé pokládají za zcela rozumné něco zcela jiného. Je to ostatně dobře viděti i v diskusním fóru na tomto webu.
Samozřejmě, v diskusi mohu dospět k tomu, že oponent mě už žádnými dalšími rozumovými argumenty oslovit nemůže. Pak teprve mohu učinit diagnózu a říct, že jeho důvody neplynou z rozumu, ale z nějakých mimorozumových postojů a zkušeností. Ale mohu se plést – mohu to být naopak já, jemuž jeho mimorozumové postoje a zkušenosti znemožnily pochopit a přijmout rozumové názory oponenta. Křesťanští diskutéři k této možnosti bohužel přidávají ještě další, kterou přitom aplikují mnohem více na své názorové oponenty než na sebe: že totiž zastávání nějakých názorů není chybou intelektuální či psychologickou, ale morální. Že jejich oponent v hloubi duše dobře ví, jak věci jsou (tak, jak si myslí oni sami křesťanští diskutéři), ale z morálně zavrženíhodných důvodů to odmítá.
O tom, zda mé názory jsou či nejsou ovlivněny mimorozumově, prostě nemohu s absolutní jistotou rozhodnout ani já – ve chvíli, kdy tyto názory zastávám – ani mí názoroví oponenti: ale svůj nárok na pravdivost mých názorů o žádné mimorozumové vlivy neopírám. Prostě uvádím rozumové argumenty, které k zastávání nějaké pozice mám, a oponenti se snaží najít protiargumenty, které mě buď přesvědčují nebo ne.
Nebezpečí psychologizace nebo moralizace diskuse je obrovské a kterýkoliv z těchto postupů ji jakožto oboustrannou diskusi zablokuje (může být ovšem stále užitečná pro toho, komu jeho oponent psychologické či morální nedostatky připisuje).
Fakt, že své názory mohu měnit a měním na základě rozumových argumentů, které mě napadají nebo které mi říkají jiní lidé, prostě nijak neprotiřečí faktu, že moje reakce na tyto argumenty je determinována. Když o něčem říkám: “To je jistě pravda”, tak prostě říkám “Ze všeho, co jsem tom schopen zjistit a myslet, pro mě plyne, je to jistě pravda” (tj., podle mého chápání je vyloučeno – nejlépe rovnou principem sporu – že to pravda není).
Důležité také je, že pravdivost či nepravdivost nějakého názoru není závislá na motivaci, s jakou jej nějaký člověk zastává: i když motivace může být zcela mimorozumová, sám zastávaný názor (a jeho rozumové vyargumentování, které zmíněná motivace potencovala) může být rozumově zcela OK.
“Když ateista složitě obhajuje, že Bůh neexistuje a tradiční morálka je iluze, nejspíš u toho myslí na své pohlavní ústrojí.” – vskutku požitek z logického myšlení!
Ahoj Romane, ale to jsou přece všechno stokrát vyvrácené pitomosti. Je tam opravdu nějaký smysluprlný, logicky přijatelný argument pro boží existenci, nebo to všechno jsou jen podobně povrchní tlachy?
Argumentovat počty obětí jedněch oproti druhým jest nesmysl, neb možnosti byly radikálně jiné. Stejně tak i množství lidí.
Argumentovat počty obětí jedněch oproti druhým jest nesmysl, neb možnosti byly radikálně jiné. Stejně tak i množství lidí.
tip na hodnotný vánoční dárek…
Doporučení knih jsou vždy velice cenná. Protože sdělovací média – to je talíř, na kterém Vám podávají chuťovky společně s exkrementy, což u normálního člověka znemožní konsumaci všeho. Kniha – to je něc jiného!
– a děkuji.
(Nevím, jak Roman myslel předposlední odstavec. Nesmrtelnost člověka je rozumově dokazatelná, odměna/trest po smrti také, ovšem Bohočlověk, jeho zmrtvýchvstání a nebe/očistec/peklo (čili konkrétní způsob odměny/trestu) ne.)