Víra, že eurokraté reprezentují jinou úroveň lidského vědomí a nepodléhají tlaku okrajových zájmů, je infantilní. Už několik let je zjevné to, co se dříve přece jen zastíralo – že silné státy, hlavně Německo a Francie, využívají unijní instituce k prosazování vlastních zájmů.

Žijeme v říši samozřejmosti. Takový závěr se nabízí, pokud pozorujeme polský mediální mainstream a nasloucháme publicistům, kteří v něm dominují. Je pro ně samozřejmé, že vzdát se eura nebo omezit je by znamenalo katastrofu, že čím více kompetencí mají unijní instituce a jejich úředníci, tím lépe, že odevzdání správy státních, především pak našich financí do rukou jakéhosi dosud blíže neurčeného evropského orgánu uzdraví kontinentální a polskou ekonomiku, že pokrok rovná se přesun pravomocí státu k evropským instancím a že řešení navrhovaná v Bruselu, ale také v Berlíně či v Paříži mají na zřeteli výlučně naše společné dobro a politici i úředníci, kteří tam působí, se povznesli nad partikulární zájmy a reprezentují nezištnou evropskou identitu, a také že ve světě upevňovaných hospodářských vztahů ztrácí suverenita na významu a odchází na smetiště dějin. Hlasatelé těchto názorů tvrdí, že z jejich odpůrců promlouvá výlučně ignorance nebo zlá vůle, či spíše obojí dohromady.

Pokud se tedy diskuse mají týkat pouze praktických detailů, musí být samozřejmě zadány odborníkům, kteří spočítají, jak rychle by Polsko mělo vstoupit do eurozóny, a také rozhodnout, v jakých procedurách mají být voleny jednotlivé unijní orgány atd. Pokud tedy o žádných základních politickoekonomických záležitostech není sporu a podrobné rozpracování je přirozenou kompetencí odborníků, pak v oblasti společenského života ztrácíme svou svobodu.

Všechny tyto „samozřejmosti” jsou ovšem očividně velmi pochybné a na první pohled odporují naší zkušenosti a zdravému rozumu. Zdá se, že jejich úporné omílání má zastřít intelektuální plytkost a je svého druhu persvazí, jako každá propaganda. Má nás tedy naklonit k určité volbě. Ti čestnější a rozumnější z jejích hlasatelů naznačují, že tu jde o volbu mezi svobodou a bezpečností. Zdá se mi ovšem, že i takto postavené dilema je falešné. Staré heslo někdejších polských disidentů „není chleba bez svobody” obsahuje závažné sdělení. Proberme však nejdříve teze těch, kdo tvrdí, že celá věc nemá se svobodou vůbec co dělat.

Svoboda individuální a kolektivní

Současný Západ je omámen ideou svobody. Zneužívání tohoto pojmu však očividně jde ruku v ruce s jeho radikálním zjednodušením i s mystifikací. Svoboda je pojímána výlučně negativně, jako oproštění se všech omezení. Což ústí v paradox, protože jejím konečným důsledkem by bylo naprosté osamocení. Jiný člověk naši svobodu omezuje vždycky. Ale ani pro seberadikálnějšího bojovníka za svobodu není kýženým cílem pustý ostrov. Pokud se soustředíme výhradně na negativní dimenzi svobody, zastíráme pravdu o lidské osobě, která v tomto pojetí působí jako soběstačná monáda. Ve skutečnosti se však stáváme lidmi díky zděděné kultuře, již ovlivňujeme v omezené míře. Můžeme ji ovšem zpochybnit a zničit, jako to dělala revoluční hnutí, která nás vrhala zpět do barbarství, o to strašlivějšího, čím více podporovaného moderní technologií. Oprošťování od tradičních norem, jež propaguje levicová antikultura, nás dává všanc veškerým manipulacím, jimž je dnešní člověk vystaven.

Neboť svoboda je také schopností dosahovat vlastních cílů. Žijeme ve skupinách, a má tudíž i společenský rozměr. Možnost dosáhnout určitých cílů závisí na našem lidském okolí. Vytváříme je společně. Musíme rozeznat a vyčlenit komunitu, která společně sdílí své osudy, což je vlastně definice národa. Neboť právě národ je nejširším společenstvím, s nímž se dokážeme identifikovat. Nejde o identitu etnickou, ale kulturní a politickou, která dává prostor k rozhodování o společných záležitostech.

Jedinec se z národní komunity může vyčlenit – dnes snáze než kdykoliv předtím -, ale buďto si zvolí jiný národ, anebo přijme podřadnou roli a vzdá se možnosti podílet se na zásadních rozhodnutích, jež určují jeho osud a osud společenství, v němž žije.

V říši idiotů

Člověk je zakotven v mnoha komunitách. Základní z nich je rodina, která původně svými pokrevními vazbami (reálně nebo pomyslně) definovala také všechny širší svazky – rody či kmeny. Politické společenství je svébytné: spojuje ty, kteří cítí zodpovědnost za společné záležitosti, a jsou si tak rovni. Řekové, zakladatelé demokracie, byli přesvědčeni, že dospělosti dosahují pouze ti, kteří chápou svou sounáležitost s politickým uspořádáním, a chtějí je tudíž spoluvytvářet. Ty, již to nechápali a omezovali se na soukromý život, označovali za idioty.

Politické společenství nemusí být nutně demokratické. Ostatně demokracie byla tradičně považována za vadný systém a uspořádáním, které zdůrazňovalo smysl pro společné dobro občanů v něm žijících, byla republika. Dnes se republika a demokracie staly prakticky synonymem, ačkoli kritici tohoto stavu věcí poukazují na to, že dnešní demokracie klade důraz spíše na způsob volby vládnoucích orgánů než na pocit sounáležitosti, který odumírá. Důsledkem je oslabování zájmu o politiku, která začíná v obecném vnímání fungovat jako oblast her a podvodů, místo tradičního pojetí péče o společné dobro. Nejde o to, že politici bývali šlechetní, a dnes jsou korumpovaní. Korupce a populismus existovali vždy – jde o étos této profese. Čím dál častější souhlas s nemístnými postoji politiků je druhou stranou znehodnocení oblasti, v níž působí. Vyplývá z přílišného zdůrazňování individuální svobody a z upozaďování jejího komunitního kontextu. Tento stav svým zpochybňováním tradičních společenství a životních postojů zásadně ovlivňuje současná levice.

Přirozená a umělá společenství

Kategorie národa je dnes napadána jako exkluzivní, tedy jako něco, co vylučuje a omezuje individuální svobodu. V jistém smyslu je to pravda. Všechny lidské organizace, všechny identity a komunity musí vymezovat vlastní hranice, to je přece podmínka jejich existence. Stejně jako lidské myšlení je založeno na abstrakci, čili na vyčleňování jevů z nekonečné složitosti věcí, tak i veškeré společenské upořádání spojuje lidi, tudíž vyhraňuje určitou jejich skupinu z neurčitého celku. Každá lidská instituce vytváří vlastní pravidla, která omezují lidskou svobodu. Současně však umožňuje nové perspektivy. Politické uspořádání otevírá omezením individuální svobody možnosti pro společné jednání, tudíž rozšiřuje svobodu. Důležité samozřejmě je, jako ve všech lidských záležitostech, najít rovnováhu mezi veřejnou a soukromou sférou, neboť přílišná rozbujelost veřejných závazků lidskou osobu ohrožuje. Krajním příkladem tohoto stavu byly totalitní systémy.

Odpůrci současného řádu projektují utopii lidstva, v němž lidské osoby působí bez jakýchkoliv zprostředkovatelských institucí, podobny „společenství svatých”, které je možné až v ráji. Protože se však tohoto stavu nikde nepodařilo dosáhnout, snažily se k němu revoluční ideologie dospět prostřednictvím arbitrálně určovaných či přímo konstruovaných skupin. Příslušnost ke každé z nich však, jak vyšlo najevo, determinovala, a tedy omezovala lidskou osobu více než v tradičních společenstvích. Dělnická třída měla tvořit téměř samostatný lidský druh, jehož role ve výrobním procesu měla podmiňovat všechny projevy existence jeho příslušníků. Dnes takovou roli začínají sehrávat různé ad hoc ustavované menšiny, které mají rozbíjet komunitu tradiční, „patriarchální”, „utlačovatelské” společnosti. Kreují se tak různé „identity” – pohlavní, sexuální, rasově-kulturní.

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že tradiční společenství vznikala dlouhodobě a vlastně organicky se rozvíjela spolu s kulturou. Ta nová jsou určována či tvořena shora a mají za cíl destrukci stávajícího řádu. Jistou dobu už k takové roli nabíhá nová „evropská” identita. Podle svých konstruktérů má absorbovat tradiční ztotožnění s národem, a to prostřednictvím nadřazeného evropského práva a společných politických institucí.

Jistá širší evropská kulturní identita skutečně existuje. Nevytváří ovšem komunity, pouze vzbuzuje pocit sounáležitosti, je společenstvím principů, nikoliv cílů či zájmů. Je možné, že časem se posílí a možná se v budoucnu vyvine v novou kvalitu. Otcové zakladatelé společné Evropy to chápali a zahájili evoluční proces, na jehož počátku stálo Evropské společenství uhlí a oceli. Odstraňování bariér, iniciování společného jednání k sobě národy přibližovalo a začínalo je spojovat. Obával bych se, že pokus vytvářet politickou jednotu shora bude působit kontraproduktivně.

Jako v současném Polsku

Všechny výše popsané jevy jsme v karikaturální podobě mohli pozorovat v současném Polsku, tedy ve třetí Rzeczpospolité. Od počátku se tu projevovaly snahy o znehodnocení národního společenství, a tedy i politiky coby prostředí pro jeho jednání. Pokud naše budoucnost spočívala, jak se nám namlouvalo, ve společné Evropě, a národ měl být pouze překážkou na cestě do ní, pak ho musíme eliminovat. Čím dříve, tím lépe.

Docházelo tedy ke znehodnocování naší národní tradice coby překážky na cestě pokroku, a Poláci měli naordinovánu pedagogiku hanby coby recept na jejich závislost na národě. Pocit, že jsme horší, nás měl motivovat k co nejrychlejšímu vysvléknutí z národní kůže a převtělení v Evropany. Naši pedagogové se odvolávali na jasnou zkušenost podřadnosti postkomunistických zemí ve vztahu k jejich nekomunistickým sousedům. Tento neduh sice nevyplýval z kulturní tradice národů střední a východní Evropy, jež se staly obětí revolučního experimentu vnuceného jim sovětskou armádou, určitě v nich však budil snadno zneužitelný komplex. Ve skutečnosti ovšem souhrn hlubokých komplexů projevovali především sami pedagogové našich postkomunistických společností, tedy jejich establishment. Byl to komplex méněcennosti vůči západním partnerům, kompenzovaný povýšeným vztahem k vlastnímu národu. Tato povýšenost plynula mimo jiné z potlačeného pocitu viny. Od počátků třetí Rzeczpospolité jsme byli svědky znehodnocování politiky. Politici měli být groteskní a zabývat se „zástupnými tématy”, polský Sejm byl „cirkus”. Netýkalo se to ovšem všech. Mezi politiky se našly „autority”, které nemusely své názory dokládat, protože jejich postoje byly z principu závazné. Tento přístup ničil reálnou politiku, která se přirozeně odehrává v rámci politické diskuse a předpokládané rovnosti všech zúčastněných podmětů.

Autoritou našich autorit však byla mytická Evropa, která přijímala určitá rozhodnutí a zaujímala prý určitá stanoviska. Ve skutečnosti takový útvar neexistoval a evropská rozhodnutí byla výslednicí střetu zájmů různých států. Existuje samozřejmě vrstva eurokratů, pro něž má partikulární zisk větší váhu než národní příslušnost, ty však nelze považovat za vzor, spíš je nutno vnímat je jako patologii.

Europropaganda aneb království mystifikace

Finanční krize, která začala v roce 2008 a po průběhu různými fázemi dnes narůstá, je dobrým testem fungování institucí. Je dalším empirickým dokladem porážky sociálního inženýrství v aktuální evropské verzi a prozrazuju trvanlivost přirozených národních společenství. Odhaluje iluzorní formu evropských institucí, které se proměňují v zástěrku hry nejsilnějších.

Rezignace na právo být strůjcem vlastního osudu, nebo alespoň jeho ekonomické stránky, nemá, zvlášť v dané situaci, žádné reálné opodstatnění. Víra, že eurokraté reprezentují jinou úroveň lidského vědomí a nepodléhají tlaku okrajových zájmů, je infantilní. Už několik let je zjevné to, co se dříve přece jen zastíralo – že silné státy, hlavně Německo a Francie, využívají unijní instituce k prosazování vlastních zájmů. Pokud je vybavíme většími pravomocemi, znamená to pro nás silnější podřízenost.

I v rámci EU lze při zachování vlastní suverenity mít podíl na politickém jednání. Tzn. prosazovat společně s ostatními vlastní zájmy a vytvářet racionální kompromisy. Takový postup je nejlepší cestou k formování různých postojů a postupného hledání společného dobra.

Vláda Občanské platformy se politiky vzdala ve prospěch utváření vlastního obrazu. „Plutí v hlavním proudu”, které ve své propagandě vychvaluje, z principu není politikou, ale podřízením se nejsilnějším. Argumentace našich nádorotvorných kruhů, že o naše dobro se lépe postarají evropští lídři coby představitelé vyšší civilizační úrovně, je nejen absurdní, ale vyjadřuje cynické a bludné přesvědčení, že silní mají vždycky pravdu. To je mentalita poddaného, který uznává vlastní podřadnost, čímž se k ní odsuzuje. Ve skutečnosti poměr sil není nikdy dán jednou provždy. Politika je pokusem optimálně využít naše státní nástroje. Současné polské vládnoucí elity ji nahradily úsilím o dobrý „image” a namlouváním občanům, že mezinárodní vztahy znamenají výměnu zdvořilostních poklon.

To, co sledujeme v europropagandě našich mediálních center, je pokračováním takového jednání. Unijní představitelé se stále více obávají, že budou za svá chybná rozhodnutí potahováni k odpovědnosti. Uchylují se tedy ke strategii zastrašování. V obavě před apokalypsou, která by měla nastat po pádu eura v jeho současné podobě, jim máme přenechat vlastní hospodářskou, tedy ve společenském smyslu základní svobodu. Ti, kteří ze stále jasnějších příznaků nastávající krize nevyvodili důsledky, jsou prý schopni precizně vypočíst náklady odklonu od dogmatu, jakým je euro. Zadávají ekonomické prognózy, které na dvě desetinná místa uvádějí míru recese, do níž se jednotlivé evropské země v důsledku takovéhoto procesu pohrouží.

Víme jistě, že na Evropu dopadne další vlna krize, protože v jistém okamžiku bude potřeba začít splácet dluhy. Pak bude možné bez problémů vyprávět, že jde o důsledek zrušení eura, anebo absence evropské vlády. Vždyť naše znalosti ohledně toho, co bude, se dnes omezují na vědomí závažné hrozby, již znamená a jež je také následkem krachu shora vytvářené Evropy. Na ony těžké časy se musíme připravit posilováním vlastního státu, tedy tím, že svůj osud vezmeme do vlastních rukou. K vedení racionální ekonomické politiky nepotřebujeme správce, nikdo se jí neujme lépe než my sami.

Během první fáze krize v roce 2008 hájili unijní představitelé především vlastní kůži a nebrali si přitom servítky. Chovali se tedy normálně. Představa, že pokud jim přenecháme vlastní suverenitu, naloží s námi lépe, je mylná. Představitelé Německa či Francie dokonale vědí, že byli zvoleni jako reprezentanti určitého národního společenství a jejich povinností je dbát především o jeho dobro. Dokud to nepochopíme, budou o našem osudu rozhodovat jiní. Naše dobro přitom určitě nebude prioritou.

Bronisław Wildstein je zakladatelem Nezávislého výboru studentské solidarity (1977), jednoho z prvních opozičních sdružení v Polsku. Patří mezi absolutní špičku polských politických komentátorů – nyní působí v deníku Rzeczpospolita, má také vlastní televizní pořad “Bronisław Wildstein prezentuje”. V letech 2006-2007 byl ředitelem veřejnoprávní televize. Proslul zveřejněním tzv. Wildsteinova seznamu (seznamu osob evidovaných komunistickou tajnou policii), který „propašoval“ z knihovny Ústavu národní paměti v roce 2005.Česky mu vyšla kniha “ˇUdolí nicoty”

Text vyšel současně v polském týdeníku UważamRze a v Revue Politika.

České vydání připravil Ondřej Krutílek.

Vyšlo na Revue Politika