Mnozí z občanské, liberální pravice jsou zklamáni intelektuálním vývojem, jenž Václav Bělohradský prodělal za posledních patnáct let. Kdysi stoupenec liberalismu a kapitalismu, dnes neo-marxistický odpůrce západní společnosti.
Jak červená nit se však Bělohradského uvažováním vine jeden jeho proklamovaný atribut: filosofický a morální relativismus. Již ve svém liberálním období byl relativistou. Jeho pozice byla více-méně tato: protože žádná absolutní, objektivní pravda neexistuje, každý má tu relativní „pravdu“ svou, a podle ní má mít svobodu žít si svůj život. Protože neexistuje univerzální pravda o dobru, lidé mají mít svobodu.
Již tehdy jsem byl přesvědčen, že relativismus je nedobrým základem pro obranu svobody. Domnívám se, že hodnotový relativismus je pro svobodu zhoubný,. Jinými slovy, když někdo v sobě kombinuje liberalismus i relativismus, časem jeden z nich musí pryč. To byl i případ Bělohradského: jeho relativismus přehlušil a zadusil jeho liberalismus a přivedl jej na jeho dnešní pozici postmoderního nepřítele západní civilizace.
Proč je relativismus neslučitelný se svobodou? Protože úspěšné filosofická a politická obhajoba svobody jednotlivce může být založena jen na nedotknutelnosti osob, na vnitřní hodnotě a důstojnosti každého člověka, na tom, že jsou věci, které nikdy nikdo nesmí na nevinném člověku záměrně páchat. Tedy že existuje objektivní morální řád, který mnohé skutky zakazuje, ale tím zároveň chrání člověka před svévolí většiny, jednotlivců i státu. Relativismus působí zdánlivě liberálně, je-li aplikován na jednotlivce a jeho životní styl; je však již extrémně neliberální, svévolný a tyranský, je-li aplikován na skutky vládců, režimů a jejich zacházení s občany. „Žádná objektivní pravda ohledně univerzálně platného dobra neexistuje“ – znamená to tedy, že vládcové mohou vládnout, tj. nakládat se svými poddanými, dle svých relativních „pravd“? Znamená to, že s nimi mohou dělat cokoli? Ano, dle relativistických premis to znamená právě to. Což ale znamená, že poddaní žádnou svobodu či práva mít nebudou. Zároveň to ale implikuje, že neexistuje kriterium, které by jedny režimy označilo jako spravedlivé a jiné jako nespravedlivé. Rozdíly mezi režimy se stírají, a relativista se stává buď cynickým obhájcem svévole vládců, anebo „rebelujícím“ pozérem, který rovnou mírou kritizuje režimy všechny, svobodné i tyranské – ale vždy jen z pohodlí a bezpeční režimů svobodných. To je i případ Bělohradského.
V 60. letech 20. století se mnozí levicoví intelektuálové nekomunistického Západu se stali z marxistů pod vlivem Frankfurtské školy neo-marxisty. Předtím za nespravedlivou považovali západní kapitalistickou ekonomiku, nyní začali za nespravedlivou a přímo zlou považovat západní civilizaci ve všech jejich aspektech. Formálně se stali relativisty; fakticky však nadevše nenávidí Západ: jak jeho tržní ekonomiku, tak i svobodnou politiku a židovsko-křesťanskou morálku. Ve své nenávisti vůči Západu se stali vyhraněně západo-centričtí: všechny zlé skutky, které kritizují, spáchal jen Západ; a nekritizují žádné zločiny, jež spáchala civilizace jiná – vlastně je ani nezmiňují, jako kdyby ani neexistovaly.
Václav Bělohradský ve svém eseji
Být vlastencem Západu?
z roku 2004 (všechny jeho články jsou na www.tady.cz/hawkmoon/) polemizuje s výrokem tehdejšího kardinála Ratzingera o tom, že Západ je obětí „patologické nenávisti k sobě samému… neváží si už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je odsouzeníhodné a ničivé“ takto:
„Kdo by mohl zapomenout na zoufalé, morálně inspirované ‚Ne‘ Ivana Karamazova Bohu který připouští (či snad chce?) utrpení nevinných dětí? Pozdější Ivanové Karamazovové na tom byli hůře: jejich Bůh připustil yperit, Osvětim, Hirošimu, Gulag, Abu Ghreib…“
Všechno jsou to podle Bělohradského západní zločiny, ani jeden není nezápadní. Vtírá se však otázka: který Abu Ghreib? Ten, v němž někteří američtí vojáci ponižovali a zastrašovali irácké vězně, za což jsou dnes souzeni a odsouzení; anebo ten Abu Ghreib, v němž Saddámovi katani uřezávali údy a končetiny vězňů, vypichovali jim oči, znásilňovali ženy, mučili je a popravovali – popravili statisíce vězňů – aby pak za to byli Saddámem odměňováni a oceňováni? Který Abu Ghreib měl Bělohradský na mysli? Všichni víme, který. Ty mnohem drastičtější a brutálnější věci, které se dějí ve věznicích v Číně, Severní Koreji, Íránu – a ano, které se děly v Abu Ghreib před svržením Saddáma – ty prostě Bělohradského nezajímají.
Ve svém eseji
Inkvizitor papežem
(2005) Bělohradský souhlasně cituje výrok: „Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji Araba. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam Arab může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“ Ups, k tomu že se hlásil Bělohradský? K tak rasistickému a nechutně a protiarabskému žvástu? Hm, asi jsem se spletl, neboť Bělohradský se ve skutečnosti hlásil k jinému výroku:
„Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji bílého muže. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam bílý muž může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“
– Řekl americký černý rasista Malcolm X; a co na to Bělohradský? Slyšme, slyšme:
„Jsou tato obvinění falešná? Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby.“
V tom jsou pokrytectví a faleš Bělohradského koncentrovány trojnásobně. Za prvé, ta obvinění jsou absurdní, falešná a křivá; znamenají připisování kolektivní viny celému národu či rase nacistickým způsobem a jejich smyslem je jedině šíření nenávisti a navozování genocidních tendencí. Za druhé, Bělohradský by si nikdy nedovolil přihlásit se k takovémuto výroku, pokud by se týkal Arabů, Číňanů či černochů; považuje však za možné a správné přihlásit se k němu, týká-li se bělochů ve smyslu „dobrý běloch = mrtvý běloch.“ Jenže určitý výrok není o nic méně rasistický a hanebný, je-li právě o běloších a ne o Arabech či černoších. A za třetí, vrcholem Bělohradského pokrytectví je říci:
„Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby.“
Především, on nemá co přiznávat vinu za druhé. A pak, není známo, že by byl právě křesťanem. Tudíž nemá co přiznávat vinu za křesťany. To je stejné, jako kdybych já odcitoval ty nejhorší a nejnechutnější antisemitské pasáže z Hitlerova
Mein Kampf
a pak řekl: „já se jako židovský muž cítím vinen v všech bodech obžaloby.“ Především, i kdybych byl židovský muž, neměl bych žádné právo přiznávat vinu za Židy druhé; to právo však nemám o to více, když žádným židovským mužem nejsem. A to ještě odhlížím od toho, že Hitlerovy rasistické žvásty, stejně jako rasistické žvásty Malcolma X, jsou neobhajitelné samy o sobě.
Ve svém eseji Bělohradský dává bývalému kardinálovi Ratzingerovi, nynějšímu papeži Benediktu XVI., „dobrou“ radu
„jak bojovat s největšími nepřáteli církve, totiž s představiteli všech odrůd politického konzervativismu, různými neocons, kteří chtějí proměnit křesťanské náboženství v neomezeného ručitele za absolutní platnost svých dočasných morálních a politických pořádků. Tito bushmeni si půjčují od křesťanských církví slova a obrazy k tomu, aby své zájmy prohlásili za ‚objektivní mravní řád‘ a vnucovali je násilím celému světu jako ‚pravdu a slobodu‘.“
Chce snad Bělohradský církvi doporučit, aby resignovala na objektivní mravní řád? To by se rovnou mohla rozpustit. Není-li rozdíl mezi světcem a hříšníkem, mezi konáním skutků milosrdenství a pasáctvím, není-li povědomí o přestoupení zákona a hříchu, jakož i následné potřebě milosti, odpuštění a vykoupení, není ani žádné potřeby církve. Bělohradského „rada“ by vedla k sebe-destrukci církve.
Právě myšlenka objektivního mravního řádu se obzvláště těší Bělohradského výsměchu. Ale jak tento výsměch sloučit s moralistním, moralizujícím Bělohradského výkřikem (z eseje
Být vlastencem Západu?): „Je tu ale zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit. Vidím… fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená naháněla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá.“
Takže jak je to; že by přece jen existoval „objektivní mravní řád“, který považuje za
„zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit“
ponižování vězňů? Teď Bělohradský nebude papeži doporučovat „osvobození se“ od objektivního mravního řádu, jenž odsuzuje praktiky v Abu Ghraib, že ne?
Pro ilustraci Bělohradského uvažování je však nejpříznačnější jeho esej
Deset knih, které pokazily svět?
(2005) Píše v něm:
„…jsem četl seznam deseti nejškodlivějších knih 19. a 20. století podle amerických “neocons”. Věřil jsem, že rok 1989 je začátkem nové role idejí v západních dějinách, že přišel definitivní konec cenzorského čtení knih…
“ – První Bělohradského konstatování a hned faul! Jako stará hysterka Bělohradský straší cenzorem; jako kdyby někdo chtěl nějaké knihy zakázat. Hned zpočátku démonizuje americké konzervativce, kteří žádné knihy zakázat nechtějí (a ani nemůžou; jako konzervativci mají v popisu práce konzervovat ideály otců zakladatelů USA, z nichž jedním je svoboda slova); jen svobodně využili své svobody slova a vyjádřili své svobodné mínění o tom, které knihy obsahovaly ideje, jež nejvíce vedly k lidskému zotročení, utrpení a mizérii.
Bělohradský pokračuje:
„Je to podivný seznam… Na prvním místě je Komunistický manifest, jeden z největších modernistických textů, srovnatelný s Baudelairovým popisem plynutí mas, blikání světel v metropolích modernosti, vtržení technických obrazů světa do evropské kultury…“
– Je to skutečně to nejdůležitější v Komunistickém manifestu? Co obhajoba krvavé revoluce a nastolení diktatury?
„Komunistický manifest je oslavou víry v revoluční sílu /určitého/ pohledu na lidskou společnost…Pohled na svět, který Komunistický manifest přinesl, nebyl škodlivý, byl osvobozující…“
– Řekněte to milionům obětí, které komunismus „osvobodil“ od nudné povinnosti žít na tomto světě… Snaží se Bělohradský snad naznačit, že komunistická teorie neměla žádný vliv na komunistickou krvavou praxi?
„Na druhém místě je Hitlerův Mein Kampf a na třetím Rudá knížka citátů předsedy Maa, jíž mávala nad hlavou část vzbouřených studentů na nepokojných amerických univerzitách 60. let. Nevím, kdo v Americe četl Hitlera.
“ – V Německu však Hitlera četlo – a souhlasilo s ním – až příliš mnoho lidí!
„Nacismus nikde nezvítězil, protože lidé přečetli tuto rozhulákanou knihu. Zvítězil, protože si jeho vítězství zaplatil zbrojní a ocelářský průmysl v Německu a jinde v Evropě.“
– Předpokládejme, že je to pravda (není). Předpokládejme ale, že Hitlera vskutku dosadil k moci zbrojní a ocelářský průmysl – jako zřejmě mnoho jiných vůdců před ním i po něm. Proč ale právě Hitler chtěl vyvraždit všechny ty lidi, které on považoval za méněcenné? Proč ne ti ostatní, které taky dosadil k moci zbrojení a ocelářský průmysl? Že by snad zbrojní a ocelářský průmysl chtěl jen po Hitlerovi, aby provedl Holocaust? Anebo jej Hitler uskutečnil proto, že byl přesvědčen o správnosti genocidy? A proč řadoví náckové, gestapáci a esesáci, proč se ti podíleli na všech těch zvěrstvech? Protože to od nich chtěl zbrojní a ocelářský průmysl? Anebo proto, že věřili v nacionální socialismus a věřili svému Vůdci a jeho dílu
Mein Kampf?
Proč Hutuové začali vraždit Tutsije ve Rwandě – protože jim to nařídil zbrojní a ocelářský průmysl, anebo proto, že jedna rádiová stanice jim dnem a nocí vtloukala do mozků, že Tutsijové jsou škodlivý hmyz?
„Obsah Rudé knížky citátů předsedy Maa neměl na Západě žádný vliv, knížka byla jen ikonou ‚kulturní revoluce‘…“
– Naneštěstí v Číně nějaký vliv měl a nohsledi „předsedy Maa“ zavraždili více lidí, než Stalin a Hitler dohromady. Mao byl tak nejmasovějším vrahem ze všech vládců v dějinách. Že západní studenti nad svými hlavami mávali výtvorem takové kreatury, svědčí o jejich intelektuální demenci, nebo o jejich mravní deviaci, anebo o obojím.
A tak dále, Bělohradský pokračuje v glosování a popírá, že by jakákoli knížka mohla být sama o sobě škodlivá. Popudilo ho, že na seznam byla zařazena taky Nietzscheho kniha „Mimo dobro a zlo“:
„Nietzsche nás učí myslet morální soudy realisticky, jako výpověď o těch, kteří soudí: je vždy možné se ptát, co vypovídá morální tvrzení o jeho autorovi. Každý morální soud je řešením něčí situace ve světě, projevem něčí vůle k životu. Často se rodí z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost.“
Skutečně? Takže odsouzení Holocaustu např. ze strany Simona Wiesenthala nebo Eli Wiesela se rodilo
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“?
Wiesenthal a Wiesel byli poraženi a slabí, malí a zbabělí, a proto nyní odsuzují Holocaust, monstrosní to vraždu šesti milionů lidských bytostí? To je Bělohradského názor? A co je tedy potom výkřik jeho samotného:
„Vidím… fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená naháněla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá.“ ? Zrodil se tento Bělohradského mravní soud taky
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“? Je Bělohradský malý a zbabělý, a proto moralistně odsuzuje chování amerických „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů ve věznici Abu Ghreib? A kdyby to bylo tak, co je potom vlastně špatného na jednání těch „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů? Tak jak je to vlastně,
Signor Professore? Není možné koláč sníst a zároveň jej celý mít. Nelze kritizovat „objektivní morální řád“ z relativistických pozic a velebit Nietzscheho tvrzení, že morální soudy se rodí
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“ – a potom vzápětí moralizovat, odsuzovat bezpráví a dovolávat se spravedlnosti.
To je ale rutinní Bělohradského technika: jeho texty jsou sérií rychle sázených obrazů a metafor (rychle proto, aby čtenář neměl čas se nad jejich seriosností zamyslet): obraz křivdy (páchané vždy jen Západem, samozřejmě) je náhle střídán relativistickým výsměchem z morálních hodnot. Rozpor mezi Bělohradského ultra-moralizováním a ultra-relativismem je zřejmý a do očí bijící, to však Bělohradskému vůbec nevadí. Je rozporný a odporuje sám sobě? No a co, vždyť póza je přeci důležitější než pravda! Bělohradský není filosof, tedy milovník moudrosti a pravdy, nýbrž okultní guru, mág a šaman, který svými rychle se střídajícími, barvitými obrazy chce svého naivního čtenáře okouzlit, omámit a svést ke své pozici: „vidíš, já jsem rebel, jsem kritik, všichni mi to žerou, proto příliš nepřemýšlej, věř mi, přidej se ke mně, budeš jako já, bude to cool!“
Bělohradský svůj esej o neškodnosti knih uzavírá zdánlivě efektní frází:
Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.“ (To je jako „Proletáři všech zemí, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy!“)
Vážně nejsou žádné knihy škodlivé? Nemůže se stát, že někdo je sveden zlou knihou? To by ale znamenalo, že nikdo nemůže být ani učiněn lepším člověkem dobrou knihou! Má snad Bělohradský na knihy tak přezíravý pohled, že si myslí, že četba knih nemá na člověka žádný vliv, ani k lepšímu, ani k horšímu? Že knihy jsou vlastně nicotné a nanic?
„Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.“ Seznam škodlivých knih je ale taky knihou! Tak co, jsou, anebo nejsou škodlivé knihy? Je kniha, která je seznamem škodlivých knih, škodlivá? Dle Bělohradského nakonec ano, takže on sám na závěr svého eseje neguje vše to, co celým esejem hlásal. Nechme stranou, jak je úžasně „konzistentní“ a jak si flagrantně „neodporuje“ sám sobě, a zeptejme se: proč si Bělohradský myslí, že kniha, která je seznamem (údajně?) škodlivých knih, je sama o sobě škodlivá? Protože může svádět lidi k neliberálnímu jednání, k zákazům a cenzuře, k omezování a pošlapávání svobody slova? Tedy k věcem, které Bělohradský považuje za zlé? Bingo! To je ono! Pak ale knihy (Komunistický manifest,
Mein Kampf, Rudá knížka…), které nastiňují zrušení všech svobod všech lidí – a zrušení životů milionů – jsou evidentně horší, než knížka-seznam, jež podle Bělohradského hrozí jen zavedením cenzury, tj. omezením jen jedné z mnoha svobod. Celá teze Bělohradského eseje tak kolabuje jako domeček z karet.
Cenzura nemá být svévolně zaváděna nikoli proto, že zlé knihy neexistují, nýbrž proto, že cenzura samotná je urážkou rozumu svobodymilovného člověka. Zároveň ale existují i zlé knížky, ty, které obhajují zlé věci, a my bychom si toho měli být vědomi. Toho, že ty věci jsou skutečně zlé, i toho, že knížkám, které je obhajují, v minulosti věřili mnozí lidé, kteří podle nich jednali a páchali zločiny. A právě proto, že ne všichni lidé jsou svobodymilovní, cenzura propagandy, jež navádí ke genocidě, je za určitých okolností praktickou nezbytností, má-li svobodná a civilizovaná společnost přežít. Jen nihilista a barbar si může myslet, že nezáleží na tom, co člověk čte, slyší a vidí, a potom na základě toho jedná. Civilizovaný člověk si je však vědom toho, že něco je lepší a něco horší, že myšlenky mají důsledky, že na základě toho, o čem jsme přesvědčeni, i jednáme, a že tedy velice záleží na tom, co si myslíme a čemu věříme. Toho si je ale vědom civilizovaný člověk, nikoli nihilista či barbar.
ovšem ideje V. Bělehradského nejsou tak triviální a kvůli své nebezpečnosti zasluhují solidnější, vtipnější a do větší filosofické hloubky jdoucí protiargumentaci, než je např. pasáž o “nebezpečných knihách vs. seznamech nebep. knih”…
Bělehradský jako divadelník svými obrazotvornost budícími obrazy usiluje o zájem mas, stejně tak jeho oponenti musí být na stejné úrovni přesvědčit ne jeho, ale ony masy, o nepravdivosti nebo pokrytectví těchto jeho obrazů. Pokud tento konflikt nevyjde z úzce specializovaných akademických fór, je předem prohraný. Jde o mnohé, protože byť se jeví jako odtažitý spor o teoretické termíny, jde ve skutečnosti o reálný zápas o charakter naši budoucí civilizace.
A v ní lidé typu Bělěhradského – zatím, zdá se – umí svými lehce zapamatovatelnými příměry zaujmout více pozornosti, než jejich oponenti. Bohužel. O to více práce je před námi…
Nedávno jsem chtěl napsat delší polemiku s Vaším názorem, že pravda je poznatelná rozumem, ale nějak mi nezbyl čas. Vaše diskuze s Vilémem je zde ovšem vhodným demostrativním příkladem:
Tvrdím totiž, že rozum je určitě výborným nástrojem pro přemýšlení neboli vyvozování jedněch výroků z druhých, nicméně pro nalezení základních axiomatických výroků, které jsou nutné, aby rozum vůbec mohl začít přemýšlet, se nehodí. Nějaké axiómy musí každý přijmout vírou (i když to mnozí popírají).
Základním axiómem relitivizmu je při tom, přímo obvykle nevyslovená, teze “Můžu si dělat co chci a hodlám být za to odpovědný komu chci, případně nikomu” (variace na nejstarší pokušení “a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé”).
Z tohoto axiómu pak plyne vše ostatní, včetně toho, že souhlas s tímto axiómem je důležitější než nějaká logická konsekventnost projevu.
Proto relativista prohlašuje moralizování za bigotnost, (když se mu to hodí), a sám při tom moralizuje (když se mu to hodí), vynáší absolutní soudy a hned na to prohlašuje, že nic absolutního neexistuje apod. Prostě pravda je to, co se relativistovi zrovna hodí, i kdyby se to měnilo několikrát v jedné větě. A protože to, co říkáte Vy, se mu nehodí, tak to pravda není (prostě protože bagr). Diskuze je celkem bezpředmětná.
Trvám nicméně na tom, že pan Vilém, stejně jako pan Bělohradský nemusí mít nevýkonný rozum. Pouze vírou přijali jiné axiómy, resp rozhodli se věřit někomu jinému (která duchovní bytost nabízí výše uvedený axióm jistě nemusím rozvádět).
Všiml jsem si, že Roman do své polemiky proti Bělohradskému zařadil svou dřívější pasáž o škodlivosti knih, aniž by ji po diskusi nějak změnil. Tak tedy zopakuji své námitky vůči ní: Roman vlastně předpokládá, že člověk může být špatnou knihou “infikován”.
a teprve v důsledky dalších událostí začaly být mocenskou většinou čteny tak, že převládly některé negativní tendence v nich nad jinými, pozitivními.
Může být někdo sveden zlou knihou nebo učiněn lepším dobrou knihou? No, asi ve stejném smyslu, v jakém může být sveden dobrou knihou (tak, že se vymezí vůči ní, že prohloubí nebo si uvědomí svá zlá stanoviska) nebo učiněn lepším zlou knihou (tak, že se vymezí vůči ní, že prohloubí nebo si uvědomí svá dobrá stanoviska). škodlivá či uži´tečná kniha by se tedy dala vymezit jen z hlediska určitého časového momentu jako její působení na lidi, kteří ji četli – a hodnocení škodlivosti nebo užitečnosti by vlastně nezávislolo na tom, zda samo tato kniha hájí dobré nebo špatné myšlenky.
Přičemž za zlé či dobré samozřejmě může každý z nás považovat jiné knihy, takže cenzura, pokud má vůbec nějaká být (např. je otázka, zda stíhání tzv. osvětimské lži není kontraproduktivní a nedává argument do rukou odpůrcům svobody slova), by musela stíhat to, na čem se jako “hodném stíhání” shodne velká většina společnosti. Jinak samozřejmě není jen cenzura předběžná, existuje možnost soudního sporu a příkazu ke stažení knihy z oběhu např., pokud je v ní někdo urážen, apod.
Takže kdokoliv z nás samozřejmě může říci, že ty a ty knihy obsahují ta a ta tvrzení, která považujeme z těch a těch důvodů za špatná – ale jestli budou i škodlivá, záleží na jejich přijetí čtenáři. musí nějakým způsobem, třeba deformovaně, odpovídat na jejich potřeby a zkušenost.
Pokud ale k těmto knihám nebudeme mít přístup (nebo bude omezen jen na nějaké “vyvolené” znalce, bude to pro nás horší – bude nám hrozit, že nebudeme znát určité argumenty a tedy ani zformulovat či modifikovat protiargumenty, tedy dospět k lepšímu popisu světa.
Nejsem ale absolutním odpůrcem krocení např. popudů k násilí, protože ty už známe, těžko nám může další vyrovnávání se s nimi přinést něco nového v poznání, apod.
Psal jsem, že u konkrétních knížek se lidé zřejmě neshodnou. Bělohradský podle mě říká, že některé knihy fakticky vůbec vliv neměly, nic neiniciovaly a byly jen “doprovodnými texty” hnutí, k jehož dočasnému vítězství a síle nijak zvlášť nepřispěly. Pak podle mě říká, že jiné knihy samy o sobě myšlenkami v nich obsaženými nebezpečné nejsou nebo spíš, že nejsou o nic nebezpečnější než jiné (např. ve srovnání s Pohádkami Boženy Němcové
ale souhlasím, že Bělohradský často píše emfaticky, skáče z jedné myšlenky na druhou, mění pojem uvnitř téhož výkladu apod. Jeho myšlenkový vývoj a postoje ale vnímám jako jednotné a organické, jen to holt není systematik a se vším z jeho myšlenek se souhlasit nedá.
Ano, tím se to definitivně vysvětluje.
Nechápu autora. Pan Bělohradský evidentně používá dnes již klasický Cimrmanův krok stranou. Pan Joch by si měl doplnit vzdělání. Myšlenky velkého českého génia mu unikají…
Nic nenamítám proti vyvracení svých stanovisek, jsou – li opravdu má.
Pan Joch si však věc usnadňuje, představuje skoro vždy karikatury dosažené svými aproximacemi a ty pak velkolepě odhaluje jako neudržitelné, naivní, nemravné, pomatené či dokonce netečné ke zločinu. Naprosto nikdy bych neřekl, že morální absolutismus OI je stejně špatný jako Hitlerův, a výslovně jsem poukázal na to, že se obsahově liší. U morálky záleží též na tom, ČEHO jsme absolutními stoupenci. Odsouvat OI kvůli absolutní morálce na roveň nacistům by bylo stejné jako obviňovat OI z nacismu, protože užívá např. stejné členění dne na 24 hodin.
Pokud jde o nesvaté trio údajně vyčerpávající množinu morálních stanovisek, pak si pan Joch věci opět velmi usnadňuje – jeho vlastní stanovisko je však neslučitelné se svobodou slova a přesvědčení. Nevím, proč by měl být násilím zastavován každý, kdo něco tvrdí? Protože pan Joch není schopne nebo nemá zájem rozebírat problém poznání seriózně, dopustím se spekulace o praktičtějších motivech. Rád bych se mýlil, ale pan Joch už je asi duší na íránském osvobozeneckém tažení. Jen bych se zeptal, jak by pan Joch své formulky použil na případ SSSR, vyvolal by třetí světovou válku?
Opravdu pan Joch vidí problém takto triviálně, nedochází mu, že člověk se může rozhodnout jednat i tehdy, když si není zcela jist? Stanoviko C vůbec nevylučuje jednání, jen ho umožňuje udržet v civilizovaných mezích.
Nemohu než s politováním konstatovat, že nemálo excesivní stanoviska pana Jocha jsou patrně hlavně obranou před totální paralýzou, kterou by mu přineslo poznání nejistoty. Takové obranné mechanismy lez tolerovat, nejsou však hodné následování, tím méně v otázkách, na kterých závisí budoucnost naší společnosti.
Pane Josefe, zřejmě jsem ťal více do živého, než jsem původně zamýšlel; omlouvám se.
Ale prosím Vás, podívejme se, bez zloby či zlé vůle, na Váš bod 5. Bude to něco jako poslední pokus z mé strany ukázat, že filosofická pravda, jistota či mravní absolutismus nejsou nutně od Ďábla.
Píšete: “…filosofie hledá poučení o nebezpečí Jistoty. Té Jistoty, kterou vy máte o určitých hodnotách a politických axiomech, té Jistoty, kterou měli i jiní když podepisovali rozsudky smrti pro zrádce, odpadlíky, teroristy, revizionisty, komunisty, Židy, černochy apod.”
Jistota, podle které mají jít nevinní na smrt, je zlá, na tom se shodneme (já bych ji však nenazval filosofickou jistotou, ale omylem, případně zlou vůlí). A teď prosím, skutečně pokorně prosím, položte si otázku, zda je zlou i ta Jistota, podle které nevinní nemají jít na smrt, ale naopak mají být před těmi, kdo by je chtěli zavraždit, chráněni?!? Je tato Jistota skutečně zlá?
Vilém by řekl: mravní absolutismus (např. Hitlera), podle něhož mají jít nevinní do plynu, a mravní absolutismus (např. konzervatismu v pojetí OI), který to odsuzuje absolutně a absolutně chce chránit nevinné před Hitlery, Staliny, či Pol Poty tohoto světa , jsou oba dva stejné – a stejně nebezpečné – absolutismy, které se liší jen (nepatrně? nezávažně?) v obsahu. Souhlasíte s touto Vilémovou pozicí?
Jak to vidím já, máme tři pozice: A: nevinní mají jít do plynu. B: nevinní nesmí jít do plynu, a ti, kdo zastávají pozici A, mají být v zájmu ochrany nevinných zastaveni i silou. C: Vše je relativní, nic nesmíme tvrdit s Jistotou; zajisté není jisté, zda nevinní mají jít do plynu, ale ani není příliš jisté, že nemají; jen nevynášet žádné silné soudy o Pravdě, to by mohlo být fakt nebezpečné.
Pozice A i B jsou morálně absolutistické a tudíž – podle Viléma – stejně špatné a zavrženíhodné. Pozice C jako relativistická je však obezřetná a moudrá. Souhlasíte s Vilémem? Anebo jinak; kterou z pozic A, B, C považujete za nejlepší či nejméně zlou? A kterou za tu, jež nejlépe chrání nevinné?
Opakuji, já nechci být na Vás zlý či Vás nějak “dostat”, jen by mě zajímalo, zda i nyní podle Vás “Jistota” (poznání pravdy) je vždy větší neřestí než “Nejistota” (např. ohledně ochrany nevinných); jinými slovy, zda pozice B je nutně horší a zavrženíhodnější než pozice C.