Základním axiómem relitivizmu je při tom, přímo obvykle nevyslovená, teze “Můžu si dělat co chci a hodlám být za to odpovědný komu chci, případně nikomu” (variace na nejstarší pokušení “a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé”).
Z tohoto axiómu pak plyne vše ostatní, včetně toho, že souhlas s tímto axiómem je důležitější než nějaká logická konsekventnost projevu.
Proto relativista prohlašuje moralizování za bigotnost, (když se mu to hodí), a sám při tom moralizuje (když se mu to hodí), vynáší absolutní soudy a hned na to prohlašuje, že nic absolutního neexistuje apod. Prostě pravda je to, co se relativistovi zrovna hodí, i kdyby se to měnilo několikrát v jedné větě. A protože to, co říkáte Vy, se mu nehodí, tak to pravda není (prostě protože bagr). Diskuze je celkem bezpředmětná.
Trvám nicméně na tom, že pan Vilém, stejně jako pan Bělohradský nemusí mít nevýkonný rozum. Pouze vírou přijali jiné axiómy, resp rozhodli se věřit někomu jinému (která duchovní bytost nabízí výše uvedený axióm jistě nemusím rozvádět).

Pan Joch si však věc usnadňuje, představuje skoro vždy karikatury dosažené svými aproximacemi a ty pak velkolepě odhaluje jako neudržitelné, naivní, nemravné, pomatené či dokonce netečné ke zločinu. Naprosto nikdy bych neřekl, že morální absolutismus OI je stejně špatný jako Hitlerův, a výslovně jsem poukázal na to, že se obsahově liší. U morálky záleží též na tom, ČEHO jsme absolutními stoupenci. Odsouvat OI kvůli absolutní morálce na roveň nacistům by bylo stejné jako obviňovat OI z nacismu, protože užívá např. stejné členění dne na 24 hodin.

Pokud jde o nesvaté trio údajně vyčerpávající množinu morálních stanovisek, pak si pan Joch věci opět velmi usnadňuje – jeho vlastní stanovisko je však neslučitelné se svobodou slova a přesvědčení. Nevím, proč by měl být násilím zastavován každý, kdo něco tvrdí? Protože pan Joch není schopne nebo nemá zájem rozebírat problém poznání seriózně, dopustím se spekulace o praktičtějších motivech. Rád bych se mýlil, ale pan Joch už je asi duší na íránském osvobozeneckém tažení. Jen bych se zeptal, jak by pan Joch své formulky použil na případ SSSR, vyvolal by třetí světovou válku?

Opravdu pan Joch vidí problém takto triviálně, nedochází mu, že člověk se může rozhodnout jednat i tehdy, když si není zcela jist? Stanoviko C vůbec nevylučuje jednání, jen ho umožňuje udržet v civilizovaných mezích.

Nemohu než s politováním konstatovat, že nemálo excesivní stanoviska pana Jocha jsou patrně hlavně obranou před totální paralýzou, kterou by mu přineslo poznání nejistoty. Takové obranné mechanismy lez tolerovat, nejsou však hodné následování, tím méně v otázkách, na kterých závisí budoucnost naší společnosti.

Ale prosím Vás, podívejme se, bez zloby či zlé vůle, na Váš bod 5. Bude to něco jako poslední pokus z mé strany ukázat, že filosofická pravda, jistota či mravní absolutismus nejsou nutně od Ďábla.

Píšete: “…filosofie hledá poučení o nebezpečí Jistoty. Té Jistoty, kterou vy máte o určitých hodnotách a politických axiomech, té Jistoty, kterou měli i jiní když podepisovali rozsudky smrti pro zrádce, odpadlíky, teroristy, revizionisty, komunisty, Židy, černochy apod.”

Jistota, podle které mají jít nevinní na smrt, je zlá, na tom se shodneme (já bych ji však nenazval filosofickou jistotou, ale omylem, případně zlou vůlí). A teď prosím, skutečně pokorně prosím, položte si otázku, zda je zlou i ta Jistota, podle které nevinní nemají jít na smrt, ale naopak mají být před těmi, kdo by je chtěli zavraždit, chráněni?!? Je tato Jistota skutečně zlá?

Vilém by řekl: mravní absolutismus (např. Hitlera), podle něhož mají jít nevinní do plynu, a mravní absolutismus (např. konzervatismu v pojetí OI), který to odsuzuje absolutně a absolutně chce chránit nevinné před Hitlery, Staliny, či Pol Poty tohoto světa , jsou oba dva stejné – a stejně nebezpečné – absolutismy, které se liší jen (nepatrně? nezávažně?) v obsahu. Souhlasíte s touto Vilémovou pozicí?

Jak to vidím já, máme tři pozice: A: nevinní mají jít do plynu. B: nevinní nesmí jít do plynu, a ti, kdo zastávají pozici A, mají být v zájmu ochrany nevinných zastaveni i silou. C: Vše je relativní, nic nesmíme tvrdit s Jistotou; zajisté není jisté, zda nevinní mají jít do plynu, ale ani není příliš jisté, že nemají; jen nevynášet žádné silné soudy o Pravdě, to by mohlo být fakt nebezpečné.

Pozice A i B jsou morálně absolutistické a tudíž – podle Viléma – stejně špatné a zavrženíhodné. Pozice C jako relativistická je však obezřetná a moudrá. Souhlasíte s Vilémem? Anebo jinak; kterou z pozic A, B, C považujete za nejlepší či nejméně zlou? A kterou za tu, jež nejlépe chrání nevinné?

Opakuji, já nechci být na Vás zlý či Vás nějak “dostat”, jen by mě zajímalo, zda i nyní podle Vás “Jistota” (poznání pravdy) je vždy větší neřestí než “Nejistota” (např. ohledně ochrany nevinných); jinými slovy, zda pozice B je nutně horší a zavrženíhodnější než pozice C.

Pokud tvrdíte, že ” se ale k teto tezi priklanim at z dobrych duvodu (coz nejde, protoze tyto duvody by musely byt jiste a popirala by se totalni omylnost) …”
Tak právě formulujete opět svůj úvodní požadavek – jistotu, a z ní odvozování. Jenže taková realita prosím není, žádnou takovou jistotu nemáte, takže byste měl zcela mlčet nebo se spokojit s určitou prozatímností svých stanovisek. To je podle mne racionalitě mnohem blíž.

Ostatně nenamlouvejme si, že toto jsou témata pro diskusní fórum.

Je skutecne jedinou alternativou k prijeti teze “Nase poznani nikdy nemuze vest k jistym zaverum.” zabednenost?
Co kdyz filosofie tento problem resi a dochazi k pozitinimu reseni – “ze lidske poznani nemuze totalne klamat”?

Nemelo by se nejdrive to ci ono potvrdit nebo vyvratit?
Poukaz na to, ze nase poznani ma omezenou povahu neobstoji. Nikdo totiz netvrdi neomylnost lidskeho mysleni. Antiteze k totalni omylnosti je alespon castecna neomylnost. Alespon neco muzeme poznat s jistotou.
Jiste Vas potesi, ze ani mne ten clanek Romana Jocha nepresvedcil. To ale neznamena, ze nejsou lepsi reseni. Kazdopadne by stalo za to se s touto otazkou vyrovnat, ne?
Pokud priznavate, ze jste to dosud neudelal, nemuzete se divit, ze vas priklon k tezi o nemoznosti vyloucit omyl, bude pokladan za dogmaticky, motivovany iracionalne.
Kdyz uz se ale k teto tezi priklanite at z dobrych duvodu (coz nejde, protoze tyto duvody by musely byt jiste a popirala by se totalni omylnost) nebo bezduvodne, musite pocitat s nasledky. Vase vyvody budou v nejlepsim pripade stejne nejiste jako vyvody Vasich oponentu. V kazdem predpokladu, v kazdem zaveru bude tento defekt. A ze tech predpokladu je!
Mohl byste se tedy alespon zdrzet svych narazek na fanatismus a zabednenost, protoze to svedci o tom, ze temito “kvalitami” trpite presevsim Vy sam.