Bělohradský: od liberalismu přes relativismus k nenávisti vůči Západu

2.3.2007
Roman Joch

Mnozí z občanské, liberální pravice jsou zklamáni intelektuálním vývojem, jenž Václav Bělohradský prodělal za posledních patnáct let. Kdysi stoupenec liberalismu a kapitalismu, dnes neo-marxistický odpůrce západní společnosti.

Jak červená nit se však Bělohradského uvažováním vine jeden jeho proklamovaný atribut: filosofický a morální relativismus. Již ve svém liberálním období byl relativistou. Jeho pozice byla více-méně tato: protože žádná absolutní, objektivní pravda neexistuje, každý má tu relativní „pravdu“ svou, a podle ní má mít svobodu žít si svůj život. Protože neexistuje univerzální pravda o dobru, lidé mají mít svobodu.
Již tehdy jsem byl přesvědčen, že relativismus je nedobrým základem pro obranu svobody. Domnívám se, že hodnotový relativismus je pro svobodu zhoubný,. Jinými slovy, když někdo v sobě kombinuje liberalismus i relativismus, časem jeden z nich musí pryč. To byl i případ Bělohradského: jeho relativismus přehlušil a zadusil jeho liberalismus a přivedl jej na jeho dnešní pozici postmoderního nepřítele západní civilizace.

Proč je relativismus neslučitelný se svobodou? Protože úspěšné filosofická a politická obhajoba svobody jednotlivce může být založena jen na nedotknutelnosti osob, na vnitřní hodnotě a důstojnosti každého člověka, na tom, že jsou věci, které nikdy nikdo nesmí na nevinném člověku záměrně páchat. Tedy že existuje objektivní morální řád, který mnohé skutky zakazuje, ale tím zároveň chrání člověka před svévolí většiny, jednotlivců i státu. Relativismus působí zdánlivě liberálně, je-li aplikován na jednotlivce a jeho životní styl; je však již extrémně neliberální, svévolný a tyranský, je-li aplikován na skutky vládců, režimů a jejich zacházení s občany. „Žádná objektivní pravda ohledně univerzálně platného dobra neexistuje“ – znamená to tedy, že vládcové mohou vládnout, tj. nakládat se svými poddanými, dle svých relativních „pravd“? Znamená to, že s nimi mohou dělat cokoli? Ano, dle relativistických premis to znamená právě to. Což ale znamená, že poddaní žádnou svobodu či práva mít nebudou. Zároveň to ale implikuje, že neexistuje kriterium, které by jedny režimy označilo jako spravedlivé a jiné jako nespravedlivé. Rozdíly mezi režimy se stírají, a relativista se stává buď cynickým obhájcem svévole vládců, anebo „rebelujícím“ pozérem, který rovnou mírou kritizuje režimy všechny, svobodné i tyranské – ale vždy jen z pohodlí a bezpeční režimů svobodných. To je i případ Bělohradského.

V 60. letech 20. století se mnozí levicoví intelektuálové nekomunistického Západu se stali z marxistů pod vlivem Frankfurtské školy neo-marxisty. Předtím za nespravedlivou považovali západní kapitalistickou ekonomiku, nyní začali za nespravedlivou a přímo zlou považovat západní civilizaci ve všech jejich aspektech. Formálně se stali relativisty; fakticky však nadevše nenávidí Západ: jak jeho tržní ekonomiku, tak i svobodnou politiku a židovsko-křesťanskou morálku. Ve své nenávisti vůči Západu se stali vyhraněně západo-centričtí: všechny zlé skutky, které kritizují, spáchal jen Západ; a nekritizují žádné zločiny, jež spáchala civilizace jiná – vlastně je ani nezmiňují, jako kdyby ani neexistovaly.

Václav Bělohradský ve svém eseji

Být vlastencem Západu?

z roku 2004 (všechny jeho články jsou na www.tady.cz/hawkmoon/) polemizuje s výrokem tehdejšího kardinála Ratzingera o tom, že Západ je obětí „patologické nenávisti k sobě samému… neváží si už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je odsouzeníhodné a ničivé“ takto:

„Kdo by mohl zapomenout na zoufalé, morálně inspirované ‚Ne‘ Ivana Karamazova Bohu který připouští (či snad chce?) utrpení nevinných dětí? Pozdější Ivanové Karamazovové na tom byli hůře: jejich Bůh připustil yperit, Osvětim, Hirošimu, Gulag, Abu Ghreib…“

Všechno jsou to podle Bělohradského západní zločiny, ani jeden není nezápadní. Vtírá se však otázka: který Abu Ghreib? Ten, v němž někteří američtí vojáci ponižovali a zastrašovali irácké vězně, za což jsou dnes souzeni a odsouzení; anebo ten Abu Ghreib, v němž Saddámovi katani uřezávali údy a končetiny vězňů, vypichovali jim oči, znásilňovali ženy, mučili je a popravovali – popravili statisíce vězňů – aby pak za to byli Saddámem odměňováni a oceňováni? Který Abu Ghreib měl Bělohradský na mysli? Všichni víme, který. Ty mnohem drastičtější a brutálnější věci, které se dějí ve věznicích v Číně, Severní Koreji, Íránu – a ano, které se děly v Abu Ghreib před svržením Saddáma – ty prostě Bělohradského nezajímají.

Ve svém eseji
Inkvizitor papežem

(2005) Bělohradský souhlasně cituje výrok: „Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji Araba. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam Arab může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“ Ups, k tomu že se hlásil Bělohradský? K tak rasistickému a nechutně a protiarabskému žvástu? Hm, asi jsem se spletl, neboť Bělohradský se ve skutečnosti hlásil k jinému výroku:
„Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji bílého muže. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam bílý muž může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“

– Řekl americký černý rasista Malcolm X; a co na to Bělohradský? Slyšme, slyšme:
„Jsou tato obvinění falešná? Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby.“

V tom jsou pokrytectví a faleš Bělohradského koncentrovány trojnásobně. Za prvé, ta obvinění jsou absurdní, falešná a křivá; znamenají připisování kolektivní viny celému národu či rase nacistickým způsobem a jejich smyslem je jedině šíření nenávisti a navozování genocidních tendencí. Za druhé, Bělohradský by si nikdy nedovolil přihlásit se k takovémuto výroku, pokud by se týkal Arabů, Číňanů či černochů; považuje však za možné a správné přihlásit se k němu, týká-li se bělochů ve smyslu „dobrý běloch = mrtvý běloch.“ Jenže určitý výrok není o nic méně rasistický a hanebný, je-li právě o běloších a ne o Arabech či černoších. A za třetí, vrcholem Bělohradského pokrytectví je říci:
„Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby.“

Především, on nemá co přiznávat vinu za druhé. A pak, není známo, že by byl právě křesťanem. Tudíž nemá co přiznávat vinu za křesťany. To je stejné, jako kdybych já odcitoval ty nejhorší a nejnechutnější antisemitské pasáže z Hitlerova
Mein Kampf

a pak řekl: „já se jako židovský muž cítím vinen v všech bodech obžaloby.“ Především, i kdybych byl židovský muž, neměl bych žádné právo přiznávat vinu za Židy druhé; to právo však nemám o to více, když žádným židovským mužem nejsem. A to ještě odhlížím od toho, že Hitlerovy rasistické žvásty, stejně jako rasistické žvásty Malcolma X, jsou neobhajitelné samy o sobě.

Ve svém eseji Bělohradský dává bývalému kardinálovi Ratzingerovi, nynějšímu papeži Benediktu XVI., „dobrou“ radu
„jak bojovat s největšími nepřáteli církve, totiž s představiteli všech odrůd politického konzervativismu, různými neocons, kteří chtějí proměnit křesťanské náboženství v neomezeného ručitele za absolutní platnost svých dočasných morálních a politických pořádků. Tito bushmeni si půjčují od křesťanských církví slova a obrazy k tomu, aby své zájmy prohlásili za ‚objektivní mravní řád‘ a vnucovali je násilím celému světu jako ‚pravdu a slobodu‘.“

Chce snad Bělohradský církvi doporučit, aby resignovala na objektivní mravní řád? To by se rovnou mohla rozpustit. Není-li rozdíl mezi světcem a hříšníkem, mezi konáním skutků milosrdenství a pasáctvím, není-li povědomí o přestoupení zákona a hříchu, jakož i následné potřebě milosti, odpuštění a vykoupení, není ani žádné potřeby církve. Bělohradského „rada“ by vedla k sebe-destrukci církve.

Právě myšlenka objektivního mravního řádu se obzvláště těší Bělohradského výsměchu. Ale jak tento výsměch sloučit s moralistním, moralizujícím Bělohradského výkřikem (z eseje
Být vlastencem Západu?): „Je tu ale zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit. Vidím… fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená naháněla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá.“

Takže jak je to; že by přece jen existoval „objektivní mravní řád“, který považuje za
„zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit“

ponižování vězňů? Teď Bělohradský nebude papeži doporučovat „osvobození se“ od objektivního mravního řádu, jenž odsuzuje praktiky v Abu Ghraib, že ne?

Pro ilustraci Bělohradského uvažování je však nejpříznačnější jeho esej
Deset knih, které pokazily svět?

(2005) Píše v něm:
„…jsem četl seznam deseti nejškodlivějších knih 19. a 20. století podle amerických “neocons”. Věřil jsem, že rok 1989 je začátkem nové role idejí v západních dějinách, že přišel definitivní konec cenzorského čtení knih…

“ – První Bělohradského konstatování a hned faul! Jako stará hysterka Bělohradský straší cenzorem; jako kdyby někdo chtěl nějaké knihy zakázat. Hned zpočátku démonizuje americké konzervativce, kteří žádné knihy zakázat nechtějí (a ani nemůžou; jako konzervativci mají v popisu práce konzervovat ideály otců zakladatelů USA, z nichž jedním je svoboda slova); jen svobodně využili své svobody slova a vyjádřili své svobodné mínění o tom, které knihy obsahovaly ideje, jež nejvíce vedly k lidskému zotročení, utrpení a mizérii.

Bělohradský pokračuje:
„Je to podivný seznam… Na prvním místě je Komunistický manifest, jeden z největších modernistických textů, srovnatelný s Baudelairovým popisem plynutí mas, blikání světel v metropolích modernosti, vtržení technických obrazů světa do evropské kultury…“

– Je to skutečně to nejdůležitější v Komunistickém manifestu? Co obhajoba krvavé revoluce a nastolení diktatury?
„Komunistický manifest je oslavou víry v revoluční sílu /určitého/ pohledu na lidskou společnost…Pohled na svět, který Komunistický manifest přinesl, nebyl škodlivý, byl osvobozující…“

– Řekněte to milionům obětí, které komunismus „osvobodil“ od nudné povinnosti žít na tomto světě… Snaží se Bělohradský snad naznačit, že komunistická teorie neměla žádný vliv na komunistickou krvavou praxi?

„Na druhém místě je Hitlerův Mein Kampf a na třetím Rudá knížka citátů předsedy Maa, jíž mávala nad hlavou část vzbouřených studentů na nepokojných amerických univerzitách 60. let. Nevím, kdo v Americe četl Hitlera.
“ – V Německu však Hitlera četlo – a souhlasilo s ním – až příliš mnoho lidí!
„Nacismus nikde nezvítězil, protože lidé přečetli tuto rozhulákanou knihu. Zvítězil, protože si jeho vítězství zaplatil zbrojní a ocelářský průmysl v Německu a jinde v Evropě.“

– Předpokládejme, že je to pravda (není). Předpokládejme ale, že Hitlera vskutku dosadil k moci zbrojní a ocelářský průmysl – jako zřejmě mnoho jiných vůdců před ním i po něm. Proč ale právě Hitler chtěl vyvraždit všechny ty lidi, které on považoval za méněcenné? Proč ne ti ostatní, které taky dosadil k moci zbrojení a ocelářský průmysl? Že by snad zbrojní a ocelářský průmysl chtěl jen po Hitlerovi, aby provedl Holocaust? Anebo jej Hitler uskutečnil proto, že byl přesvědčen o správnosti genocidy? A proč řadoví náckové, gestapáci a esesáci, proč se ti podíleli na všech těch zvěrstvech? Protože to od nich chtěl zbrojní a ocelářský průmysl? Anebo proto, že věřili v nacionální socialismus a věřili svému Vůdci a jeho dílu
Mein Kampf?

Proč Hutuové začali vraždit Tutsije ve Rwandě – protože jim to nařídil zbrojní a ocelářský průmysl, anebo proto, že jedna rádiová stanice jim dnem a nocí vtloukala do mozků, že Tutsijové jsou škodlivý hmyz?


„Obsah Rudé knížky citátů předsedy Maa neměl na Západě žádný vliv, knížka byla jen ikonou ‚kulturní revoluce‘…“

– Naneštěstí v Číně nějaký vliv měl a nohsledi „předsedy Maa“ zavraždili více lidí, než Stalin a Hitler dohromady. Mao byl tak nejmasovějším vrahem ze všech vládců v dějinách. Že západní studenti nad svými hlavami mávali výtvorem takové kreatury, svědčí o jejich intelektuální demenci, nebo o jejich mravní deviaci, anebo o obojím.

A tak dále, Bělohradský pokračuje v glosování a popírá, že by jakákoli knížka mohla být sama o sobě škodlivá. Popudilo ho, že na seznam byla zařazena taky Nietzscheho kniha „Mimo dobro a zlo“:
„Nietzsche nás učí myslet morální soudy realisticky, jako výpověď o těch, kteří soudí: je vždy možné se ptát, co vypovídá morální tvrzení o jeho autorovi. Každý morální soud je řešením něčí situace ve světě, projevem něčí vůle k životu. Často se rodí z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost.“

Skutečně? Takže odsouzení Holocaustu např. ze strany Simona Wiesenthala nebo Eli Wiesela se rodilo
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“?

Wiesenthal a Wiesel byli poraženi a slabí, malí a zbabělí, a proto nyní odsuzují Holocaust, monstrosní to vraždu šesti milionů lidských bytostí? To je Bělohradského názor? A co je tedy potom výkřik jeho samotného:
„Vidím… fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená naháněla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá.“
? Zrodil se tento Bělohradského mravní soud taky
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“?
Je Bělohradský malý a zbabělý, a proto moralistně odsuzuje chování amerických „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů ve věznici Abu Ghreib? A kdyby to bylo tak, co je potom vlastně špatného na jednání těch „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů? Tak jak je to vlastně,
Signor Professore?
Není možné koláč sníst a zároveň jej celý mít. Nelze kritizovat „objektivní morální řád“ z relativistických pozic a velebit Nietzscheho tvrzení, že morální soudy se rodí
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“
– a potom vzápětí moralizovat, odsuzovat bezpráví a dovolávat se spravedlnosti.

To je ale rutinní Bělohradského technika: jeho texty jsou sérií rychle sázených obrazů a metafor (rychle proto, aby čtenář neměl čas se nad jejich seriosností zamyslet): obraz křivdy (páchané vždy jen Západem, samozřejmě) je náhle střídán relativistickým výsměchem z morálních hodnot. Rozpor mezi Bělohradského ultra-moralizováním a ultra-relativismem je zřejmý a do očí bijící, to však Bělohradskému vůbec nevadí. Je rozporný a odporuje sám sobě? No a co, vždyť póza je přeci důležitější než pravda! Bělohradský není filosof, tedy milovník moudrosti a pravdy, nýbrž okultní guru, mág a šaman, který svými rychle se střídajícími, barvitými obrazy chce svého naivního čtenáře okouzlit, omámit a svést ke své pozici: „vidíš, já jsem rebel, jsem kritik, všichni mi to žerou, proto příliš nepřemýšlej, věř mi, přidej se ke mně, budeš jako já, bude to cool!“

Bělohradský svůj esej o neškodnosti knih uzavírá zdánlivě efektní frází:
Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.“
(To je jako „Proletáři všech zemí, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy!“)

Vážně nejsou žádné knihy škodlivé? Nemůže se stát, že někdo je sveden zlou knihou? To by ale znamenalo, že nikdo nemůže být ani učiněn lepším člověkem dobrou knihou! Má snad Bělohradský na knihy tak přezíravý pohled, že si myslí, že četba knih nemá na člověka žádný vliv, ani k lepšímu, ani k horšímu? Že knihy jsou vlastně nicotné a nanic?


„Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.“
Seznam škodlivých knih je ale taky knihou! Tak co, jsou, anebo nejsou škodlivé knihy? Je kniha, která je seznamem škodlivých knih, škodlivá? Dle Bělohradského nakonec ano, takže on sám na závěr svého eseje neguje vše to, co celým esejem hlásal. Nechme stranou, jak je úžasně „konzistentní“ a jak si flagrantně „neodporuje“ sám sobě, a zeptejme se: proč si Bělohradský myslí, že kniha, která je seznamem (údajně?) škodlivých knih, je sama o sobě škodlivá? Protože může svádět lidi k neliberálnímu jednání, k zákazům a cenzuře, k omezování a pošlapávání svobody slova? Tedy k věcem, které Bělohradský považuje za zlé? Bingo! To je ono! Pak ale knihy (Komunistický manifest,
Mein Kampf,
Rudá knížka…), které nastiňují zrušení všech svobod všech lidí – a zrušení životů milionů – jsou evidentně horší, než knížka-seznam, jež podle Bělohradského hrozí jen zavedením cenzury, tj. omezením jen jedné z mnoha svobod. Celá teze Bělohradského eseje tak kolabuje jako domeček z karet.

Cenzura nemá být svévolně zaváděna nikoli proto, že zlé knihy neexistují, nýbrž proto, že cenzura samotná je urážkou rozumu svobodymilovného člověka. Zároveň ale existují i zlé knížky, ty, které obhajují zlé věci, a my bychom si toho měli být vědomi. Toho, že ty věci jsou skutečně zlé, i toho, že knížkám, které je obhajují, v minulosti věřili mnozí lidé, kteří podle nich jednali a páchali zločiny. A právě proto, že ne všichni lidé jsou svobodymilovní, cenzura propagandy, jež navádí ke genocidě, je za určitých okolností praktickou nezbytností, má-li svobodná a civilizovaná společnost přežít. Jen nihilista a barbar si může myslet, že nezáleží na tom, co člověk čte, slyší a vidí, a potom na základě toho jedná. Civilizovaný člověk si je však vědom toho, že něco je lepší a něco horší, že myšlenky mají důsledky, že na základě toho, o čem jsme přesvědčeni, i jednáme, a že tedy velice záleží na tom, co si myslíme a čemu věříme. Toho si je ale vědom civilizovaný člověk, nikoli nihilista či barbar.

Příspěvků : 37 - Bělohradský: od liberalismu přes relativismus k nenávisti vůči Západu

  1. Josef V. : 12.3.2007 v 11.48

    Pane Jochu, mimoděk jste zde ukázal svoji filosofickou kuchyni, což byl pro mne pohled poněkud tristní.
    1) to, že jsem zmínil jména Nietzscheho a ostatních pro mne nemá stejný význam jako pro Vás zmínka o Bohu, demokracii či případně Západní civilizaci. Myšlenky těchto lidí jsou pro mne koreláty mého uvažování, se kterými se přirozeně absolutně neztotožňuji, které nicméně musím vzít v při URČITÝCH otázkách v potaz jakožto precizní myšlenkové konstrukty, neboť těžko lze na prostoru fóra OI začít debatu o funkci a povaze jazyka a řeči z bodu 0. Narozdíl od Vás jedním narcisistním máchnutím nesmažu dějiny evropské filosofie jenom proto, že se s jejími představiteli absolutně neztotožňuji. Rozdíl mezi Vaší tezí “slepou vírou přijímáte jejich autoritu a nezpochybňujete je” a mým stanoviskem “přihlížím k nim při formulaci svého postoje v otázkách ne-/existence Věčné Pravdy atd.” je tak jistě zřejmý nejen Vám, a dále dokresluje Vaše černobílé vidění světa. Kam se podělo Vaše deklarované kritické myšlení, bylo-li kdy jaké?
    2) otázku pojmu bohatství: Vaše výtka o mém neporozumění pojmu “bohatství” myslím, vtipně dokresluje moji tezi o problému spojování jazyka s hledáním věčné Pravdy. Spojení pojmů “bohatství” v úvodu a “chudý” v závěru Vašeho příspěvku mi samozřejmě evokovalo jiný smysl Vaší konstrukce, podle Vás mylný. Měl jsem logické právo na vyvození těchto důsledků? Podle mne ano, podle Vás jsem se mýlil. Kde je “pravda” pro posouzení v našem případném sporu o to, čí výklad této řečové situace (a případné následné jednání) byl správný či oprávněný? U mne jako příjemce zprávy? U Vás jako mluvčího? U nestranného publika? Kdo posoudí “pravdivost” jednoho výkladu či “falešnost” jiného? To je jedna z otázek, které nám problematizují naše jistoty a kterými nás naučili ptát se a pochybovat jiní: tito jiní nám ale nedali odpovědi na tyto otázky. Toto je další klíčový rozdíl v našem sporu v bodě 1. Umění ptát se a pochybovat mimochodem stojí u zrodu moderní vědy. Zrušil byste teorii relativity? Je pro vás příliš znejisťující a subverzivní vůči našemu, “západnímu” pojetí světa? Ohrožuje radikální proměna chápání času a prostoru naši “atlantickou” civilizaci? Ohrožuje ji proměna chápání pravdy, jazyka, Boha? Já se domnívám, že ne. A Vy?
    3) Dle mého názoru moderní (to slovo dvojitě podtrhuji) filosofie už nemůže hledat Pravdu, ale nedomnívám se, že by tímto měla upadnou do bezbřehého relativismu, se kterým tady neustále operujete Vy a Vaši kolegové. Proč máte toto binární vidění světa? Nedokážete si představit nic mimo jedničky a nuly? Sám jste použil výraz hledání pravdy “alespoň o něčem a částečně” – Já bych pouze doplnil: hledání podmínek (sociálních, politických), za kterých je určitý výklad “pravdivý” či “nepravdivý” za předpokladu, že tyto podmínky se samozřejmě proměňují. Moudrost považuji za schopnost uznání této proměnlivosti a současně za schopnost propojit tyto režimy pravdy s konkrétními podmínkami, ve kterých nabývají na platnosti.
    4) Existuje podle Vás Bohem daná nadpřirozená, absolutní Pravda a jste schopen o ní upřímně pochybovat, podrobit ji myšlenkovému testu? Je podle Vás tato Pravda zavazující a limitní pro naše “drobné” poznání Pravdy? Lze tuto pravdu verifikovat? Lze ji falsifikovat? Jak? Citem? Vírou? Rozumem?
    5) Viz výše. A dále: filosofie hledá poučení o nebezpečí Jistoty. Té Jistoty, kterou vy máte o určitých hodnotách a politických axiomech, té Jistoty, kterou měli i jiní když podepisovali rozsudky smrti pro zrádce, odpadlíky, teroristy, revizionisty, komunisty, Židy, černochy apod. (na toto téma jste přeci odborník, nebo ne?). Na konci hledání přece nemusí stát žádná Pravda, pouze nemožnost absolutního poznání či uznání nedostatečnosti poznávacích schopností, omylnost člověka. A o způsobu vyrovnání se s touto omylností, osobně i antropologicky. Opět: neznamená to odmítnutí VŠEHO a totální relativismus (příkladem je např. otázka trestu smrti).
    6) Opět: ano, filosofie nás nutí pochybovat i o autoritách, které ji pěstují, a právě mnou zmíněné osoby v tomto vynikaly. V tom je kus kritického myšlení, nemyslíte? Nebo máte dojem, že jsem se vyjádřil ve smyslu: řekl to Nietzsche, je to pozitivně tak a tak? Ne: pouze jsem poznamenal, že díky jejich kritickému pohledu, který nám naopak UBRAL kus naší jistoty o Pravdě nyní víme, že je MOŽNÉ pochybovat a kriticky vnímat daleko větší část naší reality, než tomu bylo doposud. Pokud v tom vidíte nekritický obdiv autority, pak Vás lituji.
    7) A “koruna” navrch: zmínka o Burkovi byla samozřejmě cílená. Napsal jste “Edmund Burke měl v mnohých věcech pravdu, v jiných zásadních metafyzických problémech se zase mýlil. Nejde o to jej velebit či zatrracovat, ale studovat a pokusit se rozumem nahlédnout, kde se mýlil a kde měl pravdu. Nikoli ” přebírat jeho odkaz”.” Věřte, že tento náhled s Vámi z velké části a velmi rád sdílím. Nicméně vězte, že já, tedy člověk který “směšuje filosofii s osobní oddaností svým oblíbemým guru a mistrům, kdo nechce přemýšlet, ale jen se vyhřívat na sluníčku zaštiťováním se autoritou Nietzscheho, Wittgensteina, či Russella…”, na svých webových stránkách žádný , rádoby “majestátní a všeobsažný” citát žádné z těchto autorit nemám.
    Jsem s pozdravem.

  2. Vilém : 12.3.2007 v 9.37

    Racionalita nespočívá ve formulování bezrozporných konstrukcí, pokud jsou očividně neadekvátní zkoumanému problému. Jistě víte, že rozpor mezi obecnými konstrukcemi a skutečností se dosud nikomu nepodařilo vyřešit, počínaje Platónovým pokusem o založení jevů v idejích a konče marxistickou dialektikou.
    Takže jisté jsou snad obecné konstrukce, pokud jsou jako takové správně sestaveny, nikoli však jejich aplikace na skutečnost, kde se zatím vždy ukázala jejich neadekvátnost.

    Pokud tvrdíte, že ” se ale k teto tezi priklanim at z dobrych duvodu (coz nejde, protoze tyto duvody by musely byt jiste a popirala by se totalni omylnost) …”
    Tak právě formulujete opět svůj úvodní požadavek – jistotu, a z ní odvozování. Jenže taková realita prosím není, žádnou takovou jistotu nemáte, takže byste měl zcela mlčet nebo se spokojit s určitou prozatímností svých stanovisek. To je podle mne racionalitě mnohem blíž.

    Ostatně nenamlouvejme si, že toto jsou témata pro diskusní fórum.

  3. VB : 12.3.2007 v 0.18

    Ne, toto rozliseni je vyrazne pod moje sily.
    Velmi ocenuji Vase priznani, ze svou pozici nahlizite jako rozpornou. Ale ptam se:
    Proc me oznacujete za fanatika, kdyz Vam ji vytykam jako iracionalni? Neprozrazuje tento rozpor, ze Vase vyvody jsou motivovany necim jinym nez duvodovym zakotvenim? Myslim, ze naopak muj postoj je poukazem na Vas rozpor duvodove velmi dobre podepren. Zadne vedlejsi motivy nepotrebuji.

    Je skutecne jedinou alternativou k prijeti teze “Nase poznani nikdy nemuze vest k jistym zaverum.” zabednenost?
    Co kdyz filosofie tento problem resi a dochazi k pozitinimu reseni – “ze lidske poznani nemuze totalne klamat”?

    Nemelo by se nejdrive to ci ono potvrdit nebo vyvratit?
    Poukaz na to, ze nase poznani ma omezenou povahu neobstoji. Nikdo totiz netvrdi neomylnost lidskeho mysleni. Antiteze k totalni omylnosti je alespon castecna neomylnost. Alespon neco muzeme poznat s jistotou.
    Jiste Vas potesi, ze ani mne ten clanek Romana Jocha nepresvedcil. To ale neznamena, ze nejsou lepsi reseni. Kazdopadne by stalo za to se s touto otazkou vyrovnat, ne?
    Pokud priznavate, ze jste to dosud neudelal, nemuzete se divit, ze vas priklon k tezi o nemoznosti vyloucit omyl, bude pokladan za dogmaticky, motivovany iracionalne.
    Kdyz uz se ale k teto tezi priklanite at z dobrych duvodu (coz nejde, protoze tyto duvody by musely byt jiste a popirala by se totalni omylnost) nebo bezduvodne, musite pocitat s nasledky. Vase vyvody budou v nejlepsim pripade stejne nejiste jako vyvody Vasich oponentu. V kazdem predpokladu, v kazdem zaveru bude tento defekt. A ze tech predpokladu je!
    Mohl byste se tedy alespon zdrzet svych narazek na fanatismus a zabednenost, protoze to svedci o tom, ze temito “kvalitami” trpite presevsim Vy sam.

  4. Vilém : 11.3.2007 v 21.11

    Pan Joch zde nedávno prezentoval velice plauzibilní tezi, totiž že je nepřípustné záměrné vraždění nevinných. V následné debatě se ukázalo, že ji nelze obhájit jako absolutní kritérium. Já se k tomu principu přesto hlásím, jen jsem připraven na to, že se setkám se situací, kdy se ukáže jako relativní (a hlavně lidé jako pan Joch se budou chovat, jako by neplatila).

    To prosím není rezignace na stanovisko, jen stanovisko, které jaksi odpovídá dosažitelnému poznání v těchto otázkách, tedy otázkách týkajících se chaotického světa.

    Skutečně je nad Vaše síly rozlišit mezi?
    1. vím, že X, a vím, že se mohu mýlit – což tedy, chcete – li , je rozpor, protože první tvrzení se týká X, a druhé zpochybňuje moji možnost dosáhnout poznání X

    a stanoviskem

    X
    které je na úrovni zabedněnce, který se má za neomylného. Aniž přirozeně cokoli přidává k poznání.

    Vy jste si svoji pozici vybral, já také, a přiznám se, že bych s Vámi neměnil. Není moje chyba, že poznání má omezenou povahu a proto popíráním této omezenosti dospějeme k NAPROSTO JISTÉMU OMYLU.

  5. VB : 11.3.2007 v 18.00

    Vileme, obavam se, ze je to opet presne obracene. Jak Vy to delate? Bylo by velmi prakticke rozlisit, kam Hitler muze svet privest jeste predtim, nez to udelal. Nemyslite? Nekteri na to upozornovali. Ti odporni lide, co moralku nesplachli do relativizmu a subjektivizmu. Neni se cemu divit, ze byste neumel rozlisit, kam Hitler vede. Stejne tak neumite rozlisit kam vede Vas hodnotovy nihilismus. Nemuzete umet rozlisit vubec nic. Je Vam jedno ze tvrdite jeden rozpor za druhym a z pozic, ktere se sami vyvraceji si jeste dovolujete absolutisticky vynaset soudy. To je opravdu trapas.
    Ja nemam ve vsem jasno. Ale v necem jasno mam. Jsem na tom tedy ocividne lepe nez Vy, ktery si jasno programove zakazujete. Nevim, jak jste prisel na to, ze si mohu vsechno dovolit. Jsem snad ja zastancem relativizmu a subjektivismu – svevolneho chovani, ktere bori veskera moralni omezeni? Opet je to Vas problem.
    K Vasi oblibene duchaplne vete na zaver:
    Ne vsechno, co se vydava, za absolutni moralku, je absolutni moralka.

  6. Vilém : 11.3.2007 v 16.17

    Máte v hlavě tak strašný zmatek, že debata s Vámi opravdu těžko něco přináší. Nejste totiž schopen odlišit rovinu uvažování od praktických problémů – když už víme, kam Hitler svět přivedl, sotva má smysl se ho zastávat, ovšem nic takového nebylo jisté na začátku doby, kdy politicky působil, a ani potom nebylo v pořádku ho třeba popravit, natož jeho stoupence.
    Jen Vy máte ve všem jasno, proto si můžete dovolit jakékoli jednání, a pořád budete ten svatý. Není od věci připomenout, že Hitler pár dní před sebevraždou litoval, že byl “tak laskavý”. Tady je vidět, kam vede morálizující absolutismus – k naprosté morální slabomyslnosti.

  7. VB : 11.3.2007 v 15.23

    Relativismus nemuze odsoudit Hitlera. Odvolavam gratulaci Vilemovi.
    Proti nicemu nelze bojovat vsemi prostredky. To plati absolutne. Vilemovi gratuluji!
    Na shledanou, relativisme!

  8. Vilém : 11.3.2007 v 14.54

    Hitlerovské smýšlení je samozřejmě relativně přijatelné, resp. rozhodně proti němu nelze bojovat všemi prostředky.
    Jen se jím nelze řídit úplně, to by byl absolutismus ve stylu OI.

  9. VB : 11.3.2007 v 13.29

    Relativismus Hitlera vylucuje. Uz tedy neni relativismem. Hitlera nepripusti v zadnem pripade. Neprijatelnost Hitlera je absolutni. Na shledanou relativisme! Vilemovi gratuluji k postupu.

  10. Vilém : 11.3.2007 v 11.46

    Naopak, realtivista nepřipustí, aby se kvůli hodnotám, které Hitler zastává, vraždilo – je totiž nutné zachovat rozmanitost názorů. Hitler je přímým produktem absolutní morálky, a vlastně se od pana Jocha nebo VB liší jen OBSAHEM svého fanatismu.

Napsat komentář k VB Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?