Bělohradský: od liberalismu přes relativismus k nenávisti vůči Západu

2.3.2007
Roman Joch

Mnozí z občanské, liberální pravice jsou zklamáni intelektuálním vývojem, jenž Václav Bělohradský prodělal za posledních patnáct let. Kdysi stoupenec liberalismu a kapitalismu, dnes neo-marxistický odpůrce západní společnosti.

Jak červená nit se však Bělohradského uvažováním vine jeden jeho proklamovaný atribut: filosofický a morální relativismus. Již ve svém liberálním období byl relativistou. Jeho pozice byla více-méně tato: protože žádná absolutní, objektivní pravda neexistuje, každý má tu relativní „pravdu“ svou, a podle ní má mít svobodu žít si svůj život. Protože neexistuje univerzální pravda o dobru, lidé mají mít svobodu.
Již tehdy jsem byl přesvědčen, že relativismus je nedobrým základem pro obranu svobody. Domnívám se, že hodnotový relativismus je pro svobodu zhoubný,. Jinými slovy, když někdo v sobě kombinuje liberalismus i relativismus, časem jeden z nich musí pryč. To byl i případ Bělohradského: jeho relativismus přehlušil a zadusil jeho liberalismus a přivedl jej na jeho dnešní pozici postmoderního nepřítele západní civilizace.

Proč je relativismus neslučitelný se svobodou? Protože úspěšné filosofická a politická obhajoba svobody jednotlivce může být založena jen na nedotknutelnosti osob, na vnitřní hodnotě a důstojnosti každého člověka, na tom, že jsou věci, které nikdy nikdo nesmí na nevinném člověku záměrně páchat. Tedy že existuje objektivní morální řád, který mnohé skutky zakazuje, ale tím zároveň chrání člověka před svévolí většiny, jednotlivců i státu. Relativismus působí zdánlivě liberálně, je-li aplikován na jednotlivce a jeho životní styl; je však již extrémně neliberální, svévolný a tyranský, je-li aplikován na skutky vládců, režimů a jejich zacházení s občany. „Žádná objektivní pravda ohledně univerzálně platného dobra neexistuje“ – znamená to tedy, že vládcové mohou vládnout, tj. nakládat se svými poddanými, dle svých relativních „pravd“? Znamená to, že s nimi mohou dělat cokoli? Ano, dle relativistických premis to znamená právě to. Což ale znamená, že poddaní žádnou svobodu či práva mít nebudou. Zároveň to ale implikuje, že neexistuje kriterium, které by jedny režimy označilo jako spravedlivé a jiné jako nespravedlivé. Rozdíly mezi režimy se stírají, a relativista se stává buď cynickým obhájcem svévole vládců, anebo „rebelujícím“ pozérem, který rovnou mírou kritizuje režimy všechny, svobodné i tyranské – ale vždy jen z pohodlí a bezpeční režimů svobodných. To je i případ Bělohradského.

V 60. letech 20. století se mnozí levicoví intelektuálové nekomunistického Západu se stali z marxistů pod vlivem Frankfurtské školy neo-marxisty. Předtím za nespravedlivou považovali západní kapitalistickou ekonomiku, nyní začali za nespravedlivou a přímo zlou považovat západní civilizaci ve všech jejich aspektech. Formálně se stali relativisty; fakticky však nadevše nenávidí Západ: jak jeho tržní ekonomiku, tak i svobodnou politiku a židovsko-křesťanskou morálku. Ve své nenávisti vůči Západu se stali vyhraněně západo-centričtí: všechny zlé skutky, které kritizují, spáchal jen Západ; a nekritizují žádné zločiny, jež spáchala civilizace jiná – vlastně je ani nezmiňují, jako kdyby ani neexistovaly.

Václav Bělohradský ve svém eseji

Být vlastencem Západu?

z roku 2004 (všechny jeho články jsou na www.tady.cz/hawkmoon/) polemizuje s výrokem tehdejšího kardinála Ratzingera o tom, že Západ je obětí „patologické nenávisti k sobě samému… neváží si už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je odsouzeníhodné a ničivé“ takto:

„Kdo by mohl zapomenout na zoufalé, morálně inspirované ‚Ne‘ Ivana Karamazova Bohu který připouští (či snad chce?) utrpení nevinných dětí? Pozdější Ivanové Karamazovové na tom byli hůře: jejich Bůh připustil yperit, Osvětim, Hirošimu, Gulag, Abu Ghreib…“

Všechno jsou to podle Bělohradského západní zločiny, ani jeden není nezápadní. Vtírá se však otázka: který Abu Ghreib? Ten, v němž někteří američtí vojáci ponižovali a zastrašovali irácké vězně, za což jsou dnes souzeni a odsouzení; anebo ten Abu Ghreib, v němž Saddámovi katani uřezávali údy a končetiny vězňů, vypichovali jim oči, znásilňovali ženy, mučili je a popravovali – popravili statisíce vězňů – aby pak za to byli Saddámem odměňováni a oceňováni? Který Abu Ghreib měl Bělohradský na mysli? Všichni víme, který. Ty mnohem drastičtější a brutálnější věci, které se dějí ve věznicích v Číně, Severní Koreji, Íránu – a ano, které se děly v Abu Ghreib před svržením Saddáma – ty prostě Bělohradského nezajímají.

Ve svém eseji
Inkvizitor papežem

(2005) Bělohradský souhlasně cituje výrok: „Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji Araba. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam Arab může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“ Ups, k tomu že se hlásil Bělohradský? K tak rasistickému a nechutně a protiarabskému žvástu? Hm, asi jsem se spletl, neboť Bělohradský se ve skutečnosti hlásil k jinému výroku:
„Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji bílého muže. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam bílý muž může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“

– Řekl americký černý rasista Malcolm X; a co na to Bělohradský? Slyšme, slyšme:
„Jsou tato obvinění falešná? Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby.“

V tom jsou pokrytectví a faleš Bělohradského koncentrovány trojnásobně. Za prvé, ta obvinění jsou absurdní, falešná a křivá; znamenají připisování kolektivní viny celému národu či rase nacistickým způsobem a jejich smyslem je jedině šíření nenávisti a navozování genocidních tendencí. Za druhé, Bělohradský by si nikdy nedovolil přihlásit se k takovémuto výroku, pokud by se týkal Arabů, Číňanů či černochů; považuje však za možné a správné přihlásit se k němu, týká-li se bělochů ve smyslu „dobrý běloch = mrtvý běloch.“ Jenže určitý výrok není o nic méně rasistický a hanebný, je-li právě o běloších a ne o Arabech či černoších. A za třetí, vrcholem Bělohradského pokrytectví je říci:
„Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby.“

Především, on nemá co přiznávat vinu za druhé. A pak, není známo, že by byl právě křesťanem. Tudíž nemá co přiznávat vinu za křesťany. To je stejné, jako kdybych já odcitoval ty nejhorší a nejnechutnější antisemitské pasáže z Hitlerova
Mein Kampf

a pak řekl: „já se jako židovský muž cítím vinen v všech bodech obžaloby.“ Především, i kdybych byl židovský muž, neměl bych žádné právo přiznávat vinu za Židy druhé; to právo však nemám o to více, když žádným židovským mužem nejsem. A to ještě odhlížím od toho, že Hitlerovy rasistické žvásty, stejně jako rasistické žvásty Malcolma X, jsou neobhajitelné samy o sobě.

Ve svém eseji Bělohradský dává bývalému kardinálovi Ratzingerovi, nynějšímu papeži Benediktu XVI., „dobrou“ radu
„jak bojovat s největšími nepřáteli církve, totiž s představiteli všech odrůd politického konzervativismu, různými neocons, kteří chtějí proměnit křesťanské náboženství v neomezeného ručitele za absolutní platnost svých dočasných morálních a politických pořádků. Tito bushmeni si půjčují od křesťanských církví slova a obrazy k tomu, aby své zájmy prohlásili za ‚objektivní mravní řád‘ a vnucovali je násilím celému světu jako ‚pravdu a slobodu‘.“

Chce snad Bělohradský církvi doporučit, aby resignovala na objektivní mravní řád? To by se rovnou mohla rozpustit. Není-li rozdíl mezi světcem a hříšníkem, mezi konáním skutků milosrdenství a pasáctvím, není-li povědomí o přestoupení zákona a hříchu, jakož i následné potřebě milosti, odpuštění a vykoupení, není ani žádné potřeby církve. Bělohradského „rada“ by vedla k sebe-destrukci církve.

Právě myšlenka objektivního mravního řádu se obzvláště těší Bělohradského výsměchu. Ale jak tento výsměch sloučit s moralistním, moralizujícím Bělohradského výkřikem (z eseje
Být vlastencem Západu?): „Je tu ale zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit. Vidím… fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená naháněla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá.“

Takže jak je to; že by přece jen existoval „objektivní mravní řád“, který považuje za
„zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit“

ponižování vězňů? Teď Bělohradský nebude papeži doporučovat „osvobození se“ od objektivního mravního řádu, jenž odsuzuje praktiky v Abu Ghraib, že ne?

Pro ilustraci Bělohradského uvažování je však nejpříznačnější jeho esej
Deset knih, které pokazily svět?

(2005) Píše v něm:
„…jsem četl seznam deseti nejškodlivějších knih 19. a 20. století podle amerických “neocons”. Věřil jsem, že rok 1989 je začátkem nové role idejí v západních dějinách, že přišel definitivní konec cenzorského čtení knih…

“ – První Bělohradského konstatování a hned faul! Jako stará hysterka Bělohradský straší cenzorem; jako kdyby někdo chtěl nějaké knihy zakázat. Hned zpočátku démonizuje americké konzervativce, kteří žádné knihy zakázat nechtějí (a ani nemůžou; jako konzervativci mají v popisu práce konzervovat ideály otců zakladatelů USA, z nichž jedním je svoboda slova); jen svobodně využili své svobody slova a vyjádřili své svobodné mínění o tom, které knihy obsahovaly ideje, jež nejvíce vedly k lidskému zotročení, utrpení a mizérii.

Bělohradský pokračuje:
„Je to podivný seznam… Na prvním místě je Komunistický manifest, jeden z největších modernistických textů, srovnatelný s Baudelairovým popisem plynutí mas, blikání světel v metropolích modernosti, vtržení technických obrazů světa do evropské kultury…“

– Je to skutečně to nejdůležitější v Komunistickém manifestu? Co obhajoba krvavé revoluce a nastolení diktatury?
„Komunistický manifest je oslavou víry v revoluční sílu /určitého/ pohledu na lidskou společnost…Pohled na svět, který Komunistický manifest přinesl, nebyl škodlivý, byl osvobozující…“

– Řekněte to milionům obětí, které komunismus „osvobodil“ od nudné povinnosti žít na tomto světě… Snaží se Bělohradský snad naznačit, že komunistická teorie neměla žádný vliv na komunistickou krvavou praxi?

„Na druhém místě je Hitlerův Mein Kampf a na třetím Rudá knížka citátů předsedy Maa, jíž mávala nad hlavou část vzbouřených studentů na nepokojných amerických univerzitách 60. let. Nevím, kdo v Americe četl Hitlera.
“ – V Německu však Hitlera četlo – a souhlasilo s ním – až příliš mnoho lidí!
„Nacismus nikde nezvítězil, protože lidé přečetli tuto rozhulákanou knihu. Zvítězil, protože si jeho vítězství zaplatil zbrojní a ocelářský průmysl v Německu a jinde v Evropě.“

– Předpokládejme, že je to pravda (není). Předpokládejme ale, že Hitlera vskutku dosadil k moci zbrojní a ocelářský průmysl – jako zřejmě mnoho jiných vůdců před ním i po něm. Proč ale právě Hitler chtěl vyvraždit všechny ty lidi, které on považoval za méněcenné? Proč ne ti ostatní, které taky dosadil k moci zbrojení a ocelářský průmysl? Že by snad zbrojní a ocelářský průmysl chtěl jen po Hitlerovi, aby provedl Holocaust? Anebo jej Hitler uskutečnil proto, že byl přesvědčen o správnosti genocidy? A proč řadoví náckové, gestapáci a esesáci, proč se ti podíleli na všech těch zvěrstvech? Protože to od nich chtěl zbrojní a ocelářský průmysl? Anebo proto, že věřili v nacionální socialismus a věřili svému Vůdci a jeho dílu
Mein Kampf?

Proč Hutuové začali vraždit Tutsije ve Rwandě – protože jim to nařídil zbrojní a ocelářský průmysl, anebo proto, že jedna rádiová stanice jim dnem a nocí vtloukala do mozků, že Tutsijové jsou škodlivý hmyz?


„Obsah Rudé knížky citátů předsedy Maa neměl na Západě žádný vliv, knížka byla jen ikonou ‚kulturní revoluce‘…“

– Naneštěstí v Číně nějaký vliv měl a nohsledi „předsedy Maa“ zavraždili více lidí, než Stalin a Hitler dohromady. Mao byl tak nejmasovějším vrahem ze všech vládců v dějinách. Že západní studenti nad svými hlavami mávali výtvorem takové kreatury, svědčí o jejich intelektuální demenci, nebo o jejich mravní deviaci, anebo o obojím.

A tak dále, Bělohradský pokračuje v glosování a popírá, že by jakákoli knížka mohla být sama o sobě škodlivá. Popudilo ho, že na seznam byla zařazena taky Nietzscheho kniha „Mimo dobro a zlo“:
„Nietzsche nás učí myslet morální soudy realisticky, jako výpověď o těch, kteří soudí: je vždy možné se ptát, co vypovídá morální tvrzení o jeho autorovi. Každý morální soud je řešením něčí situace ve světě, projevem něčí vůle k životu. Často se rodí z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost.“

Skutečně? Takže odsouzení Holocaustu např. ze strany Simona Wiesenthala nebo Eli Wiesela se rodilo
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“?

Wiesenthal a Wiesel byli poraženi a slabí, malí a zbabělí, a proto nyní odsuzují Holocaust, monstrosní to vraždu šesti milionů lidských bytostí? To je Bělohradského názor? A co je tedy potom výkřik jeho samotného:
„Vidím… fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená naháněla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá.“
? Zrodil se tento Bělohradského mravní soud taky
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“?
Je Bělohradský malý a zbabělý, a proto moralistně odsuzuje chování amerických „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů ve věznici Abu Ghreib? A kdyby to bylo tak, co je potom vlastně špatného na jednání těch „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů? Tak jak je to vlastně,
Signor Professore?
Není možné koláč sníst a zároveň jej celý mít. Nelze kritizovat „objektivní morální řád“ z relativistických pozic a velebit Nietzscheho tvrzení, že morální soudy se rodí
„z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost“
– a potom vzápětí moralizovat, odsuzovat bezpráví a dovolávat se spravedlnosti.

To je ale rutinní Bělohradského technika: jeho texty jsou sérií rychle sázených obrazů a metafor (rychle proto, aby čtenář neměl čas se nad jejich seriosností zamyslet): obraz křivdy (páchané vždy jen Západem, samozřejmě) je náhle střídán relativistickým výsměchem z morálních hodnot. Rozpor mezi Bělohradského ultra-moralizováním a ultra-relativismem je zřejmý a do očí bijící, to však Bělohradskému vůbec nevadí. Je rozporný a odporuje sám sobě? No a co, vždyť póza je přeci důležitější než pravda! Bělohradský není filosof, tedy milovník moudrosti a pravdy, nýbrž okultní guru, mág a šaman, který svými rychle se střídajícími, barvitými obrazy chce svého naivního čtenáře okouzlit, omámit a svést ke své pozici: „vidíš, já jsem rebel, jsem kritik, všichni mi to žerou, proto příliš nepřemýšlej, věř mi, přidej se ke mně, budeš jako já, bude to cool!“

Bělohradský svůj esej o neškodnosti knih uzavírá zdánlivě efektní frází:
Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.“
(To je jako „Proletáři všech zemí, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy!“)

Vážně nejsou žádné knihy škodlivé? Nemůže se stát, že někdo je sveden zlou knihou? To by ale znamenalo, že nikdo nemůže být ani učiněn lepším člověkem dobrou knihou! Má snad Bělohradský na knihy tak přezíravý pohled, že si myslí, že četba knih nemá na člověka žádný vliv, ani k lepšímu, ani k horšímu? Že knihy jsou vlastně nicotné a nanic?


„Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.“
Seznam škodlivých knih je ale taky knihou! Tak co, jsou, anebo nejsou škodlivé knihy? Je kniha, která je seznamem škodlivých knih, škodlivá? Dle Bělohradského nakonec ano, takže on sám na závěr svého eseje neguje vše to, co celým esejem hlásal. Nechme stranou, jak je úžasně „konzistentní“ a jak si flagrantně „neodporuje“ sám sobě, a zeptejme se: proč si Bělohradský myslí, že kniha, která je seznamem (údajně?) škodlivých knih, je sama o sobě škodlivá? Protože může svádět lidi k neliberálnímu jednání, k zákazům a cenzuře, k omezování a pošlapávání svobody slova? Tedy k věcem, které Bělohradský považuje za zlé? Bingo! To je ono! Pak ale knihy (Komunistický manifest,
Mein Kampf,
Rudá knížka…), které nastiňují zrušení všech svobod všech lidí – a zrušení životů milionů – jsou evidentně horší, než knížka-seznam, jež podle Bělohradského hrozí jen zavedením cenzury, tj. omezením jen jedné z mnoha svobod. Celá teze Bělohradského eseje tak kolabuje jako domeček z karet.

Cenzura nemá být svévolně zaváděna nikoli proto, že zlé knihy neexistují, nýbrž proto, že cenzura samotná je urážkou rozumu svobodymilovného člověka. Zároveň ale existují i zlé knížky, ty, které obhajují zlé věci, a my bychom si toho měli být vědomi. Toho, že ty věci jsou skutečně zlé, i toho, že knížkám, které je obhajují, v minulosti věřili mnozí lidé, kteří podle nich jednali a páchali zločiny. A právě proto, že ne všichni lidé jsou svobodymilovní, cenzura propagandy, jež navádí ke genocidě, je za určitých okolností praktickou nezbytností, má-li svobodná a civilizovaná společnost přežít. Jen nihilista a barbar si může myslet, že nezáleží na tom, co člověk čte, slyší a vidí, a potom na základě toho jedná. Civilizovaný člověk si je však vědom toho, že něco je lepší a něco horší, že myšlenky mají důsledky, že na základě toho, o čem jsme přesvědčeni, i jednáme, a že tedy velice záleží na tom, co si myslíme a čemu věříme. Toho si je ale vědom civilizovaný člověk, nikoli nihilista či barbar.

Příspěvků : 37 - Bělohradský: od liberalismu přes relativismus k nenávisti vůči Západu

  1. VB : 11.3.2007 v 11.04

    Ano, velke mnozstvi relativistu je schopno rozlisit, ze Hitler nebyl zrovna to prave orechove. Ale na zaklade ceho? Na zaklade relativismu? Ten pripousti vse, i Hitlera. Pokud by relativismus nemohl pripustit mravnost Hitlera, prestal by byt relativismem, vyvratil by se a legalizoval by absolutismus. Takze pokud je nekdo relativista a zaroven odsuzuje Hitlera (a samozrejme kohokoli) je v rozporu. To nesvedci o nedogmaticnosti nebo zralem usudku. Svedci to o dogmaticnosti (na zaklade relativismu je odsouzeni Hitlera nezduvodnitelne) a nedostatku vlastniho usudku (neschopnost pochopit, ze jde o rozpor).

  2. Vilém : 10.3.2007 v 23.38

    Výtka, že když někdo není dogmatikem, pak mu zbývá pouze neschopnost rozlišovat mezi Hitlerem a demokracií, je nedostatčně zdůvodněná. Velké množství lidí není dogmatiky, jsou dokonce relativisty, a přesto naprosto není pravda, že by nebyli schopni rozlišit hodnotu Hitlerovy “politické filosofie” od demokratických principů. Z těchto praktických příkladů plyne, že není nutné přicházet s totálním nárokem na pravdu nebo se plně vzdát úsudku, a plyne to z těchto příkladů nezvratně.
    Jaké umírněnější stanovisko pan Joch zaujme, a zda vůbec je schopen nějaké zaujmout, je samozřejmě plně jeho věcí.

    K otázce moudrosti, o níž se zmiňuje pan Joch v nadpisech svých příspěvků, bych jen podotkl, že chvástání se vlastními filosofickými kvalitami, které předvedl pan Joch v reakci na první kritiku, rozhodně o moudrosti nesvědčí. Spíše, stejně jako divoce vyhrocená filosofická stanoviska a verbálně bojovné, ale zcela nezodpovědné politické návrhy, o určitém puberťáctví.

  3. Roman J. : 9.3.2007 v 17.26

    Ještě dvě myšlenky:

    1. Není to zvláštní, že můj oponent tak zarputile popírá pravdu coby cíl filosofie, a přitom pravdu mimoděk používá a stvrzuje v každé své větě a v každé své tezi, neboť je jako pravdivé samozřejmě považuje? Jinými slovy, popírá něco, co sám používá a svým výrokům přisuzuje.

    2. Omezme se na tu část filosofie, která je mi nejbližší, tj. na politickou filosofii. Skutečně nelze v ní přisuzovat pravidvost jednotlivým nárokům, koncepcím a tvrzením? Mějme politickou filosofie a koncepce spravedlivého státu, řekněme: Platona, Aristotela, Jeana Kalvina, Johna Locka, Karla Marxe a Adolfa Hitlera. Skutečně jim nelze přirazovat míru pravdivosti a omylu? Skutečně je v politické filosofii musíme považovat za rovnocenné a stejně pravdivé či oprávněné? Jaký smysl by pak mělo studium (či výuka) politické filosofie, kdybychom skončili u toho, u čeho jsme začali, tj. u ignorance a neznalosti – nemožnosti určit, zda koncepce spravedlivé politiky v pojetí W. Churchilla je pravdivější a tudíž správnější než koncepce A. Hitlera; a koncepce R. Reagana pravdivější a tudíž správnější než koncepce J. Andropova?

    Tento “filosofický” “postoj” by nebyl skromný, kritický a moudrý, nýbrž legitimizující totalitní tyranii, a tudíž nemoudrý, hloupý, zákeřný a pozérský.

  4. RJ : 9.3.2007 v 14.41

    To je Váš problém, Vy prostě některým věcem věříte, aniž byste je filosoficky, kriticky prověřoval. Píšete: “nejpozději však od dob Nietzscheho, Wittgensteina a Russela přece víme, že jazyk je příliš nevyzpytatelné médium než aby bylo možné jej spojit s těmito tématy.” Ve skutečnosti Vy to nevíte, Vy to jen věříte, že Nietzsche, Wittgenstein a Russell měli pravdu, že se nemýlili. Slepou vírou přijímáte jejich autoritu a nezpochybňujete je.

    Když jsem mluvi o bohatství, nemluvil jsem (až s výjimkou toho třetího, posledního, ironického případu) o materiálním bohatství, nýbrž o intelektuálním bohatství, o potěšení z myšlenek a požitku z idejí. Jak nízké hned slovo “bohatství” vnímat ve smyslu “příjmu”.

    “Filosofie jakožto snaha o hledání moudrosti přece nemůže být směšována se snahou o nalezení Pravdy.” – A s čím jiným, snad nepravdy? Smozřejmě, že hledání moudrosti znamená nalézání pravdy, alespoň o něčem a částečně. Moudrost a pravda sice nejsou úplně identické, ale zato velice blízké, a Vaše snaha o rozvod či rozepři mezi nimi je křečovité a kontradiktorní.

    Rozhodně nesměšuji náboženství (nároky na Bohem zjevenou nadpřirozenou Pravdu, ať již pravdivé či nepravdivé), s filosfií, tedy s přirozenou, rozumovou cestou hledání pravdy a nalézání s jistotou alespoň její části.

    “filosofie nehledá pravdu ale poučení, kritizuje, znepokojuje, vyvolává otázky a nabádá k hledání…” – Nehledá pravdu, ale poučení? Poučení o čem? Snad ne o nepravdě? A hledá přece pravdivé poučení, že? Že ano, nikoli to falešné, iluzorní? “…kritizuje, znepokojuje, vyvolává otázky…” – to zajisté ano, ale za jakým účelem? “…nabádá k hledání…” – ano, rozhodně ano, ale k hledání čeho? No, přece pravdivého poznání!!! Kdyby pravdivé poznání jakožto výsledek hledání nebylo v principu možné, veškeré hledání by nemělo smysl! Chápete?

    “…nicméně nehlásá a především: nezjevuje.” – Nehlásá dogmaticky, s odvoláním na autoritu (jak jste to Vy učinil s Nietzschem, Wittgensteinem, Russellem), hlásá však nahlédnutím pravdy, nahlédnutím vztahu, implikace, nemožnosti negace. Zjevuje tak světlem rozumu, nikoli vírou.

    A Vaše poslední pasáž o Edmundu Burkeovi a konzervatismu to vše “korunuje”. Človek (minimálně já) není takový, že si nejdřív řekne, že je konzervativec a pak se snaží lopotně nashromáždit všechny argumenty pro konzervatismus, pravdivé, liché i zavádějící. Člověk primárně hledá pravdu, a když ta ho subjektivně zavede k nějakému přesvědčení, např. konzervativnímu v určitých otázkách, je to prostě tak. Zase v jiných ho zavede do opozice vůči konzervatismu. Edmund Burke měl v mnohých věcech pravdu, v jiných zásadních metafyzických problémech se zase mýlil. Nejde o to jej velebit či zatrracovat, ale studovat a pokusit se rozumem nahlédnout, kde se mýlil a kde měl pravdu. Nikoli ” přebírat jeho odkaz” – to může jen ten, kdo směšuje filosofii s osobní oddaností svým oblíbemým guru a mistrům, kdo nechce přemýšlet, ale jen se vyhřívat na sluníčku zaštiťováním se autoritou Nietzscheho, Wittgensteina, či Russella…

  5. Josef V. : 9.3.2007 v 12.59

    Vážený pane Jochu. Přeskočím “zdvořilosti” (pouze: nepochopil jsem korelaci mezi filosofickým vzděláním, štěstím a příjmem, podle mne jde již od dob Diogéna o korelaci zápornou) a půjdu přímo k věci. Filosofie jakožto snaha o hledání moudrosti přece nemůže být směšována se snahou o nalezení Pravdy. Správně jste zmínil sofisty, nejpozději však od dob Nietzscheho, Wittgensteina a Russela přece víme, že jazyk je příliš nevyzpytatelné médium než aby bylo možné jej spojit s těmito tématy. Problém zřejmě leží ve Vašem směšování náboženství s filosofií: filosofie nehledá pravdu ale poučení, kritizuje, znepokojuje, vyvolává otázky a nabádá k hledání, nicméně nehlásá a především: nezjevuje. Rozdíl mezi “eskamotérem se slovami” a filosofiem je i tak zjevný, mimochodem jsem jej zmínil již v předešlém příspěvku. Je totiž svoje tvrzení schopen racionálně zdůvodnit či přiměřeně odvodit z empirie. Vaši knihu jsem samozřejmě nečetl. Nevím, jak jste na tom s těmi “filosofickými důkazy”, ale nepředpokládám, že by mi toto čtení předestřelo kvalitnější konzervativní argumenty než tak učinil svého času E. Burke. Síla jeho myšlení (a to se rozhodně nepovažuji za konzervativce) mimochodem spočívala v uznání nedostatečnosti lidských idejí a metafyzických konstrukcí (a tedy i věčných Pravd) v řízení našeho světa. Nemyslíte, že byste jeho odkaz mohl převzít svědomitěji?

  6. Dold : 8.3.2007 v 1.30

    Pan Joch, mozem Vas o nieco poprosit?
    V clanku pisete aj toto: “Snaží se Bělohradský snad naznačit, že komunistická teorie neměla žádný vliv na komunistickou krvavou praxi?”
    Ako predpokladam, Vy sa domnievate, ze komunisticky manifest sam osebe implikuje
    gulagy, vyvrazdovanie, vykonstruovane sudne procesy… Mohli by ste niekedy napisat o tomto
    fenomene samostatny clanok? Ja osobne si myslim, ze to tak naozaj – a zauimal by Vas nazor….

  7. Mirek : 7.3.2007 v 18.22

    Romane neblbni, vždyť jsi opravdu filozofický text nikdy nenapsal. Popohnal jsi mě teď ale, abych konečně trochu zanalyzoval tvůj předchozí text o rozumovém poznání :-)

  8. RJ : 6.3.2007 v 19.50

    Milý pane Valihrachu,

    kdybyste byl tak filosoficky vzdělán jako já, byl byste velice bohatý a šťastný člověk.

    Samozřejmě, otázkou je, co je to filosofické vzdělání. Filosof je milovník moudrosti, tedy hledá pravdu, což znamená, že možnost Pravdy připouští, na rozdíl od relativisty, který filosofem ex definitione být nemůže. (Může být – maximálně – sofistou, je-li to dobrý eskamotér se slovami, což V. Bělohradský je.)

    Je mi líto, že jste nečetl žádný můj filosofický text (kdybyste četl, byl byste mnohem bohatší). Jako začátek Vám navrhuji svou knihu “Vzpoura proti revoluci 20. století” (Academia, Praha, 2003); tam je, mimochodem, demonstrováno, proč komunismus jest esencí zla. Ale varuji Vás, kniha obsahuje několik filosofických důkazů, jež nejsou triviální, a jako taková tudíž není lehkým čtením. Pokud jste tak chudý, že si ji nemůžete dovolit koupit, rád Vám štědře jeden exemplář zašlu.

  9. Josef V. : 6.3.2007 v 16.55

    Nemám tolik času, a tak si z Vašich výhrad vůči Bělohradskému vyberu tu, která mě nejvíce pobavila: “To je ale rutinní Bělohradského technika: jeho texty jsou sérií rychle sázených obrazů a metafor (rychle proto, aby čtenář neměl čas se nad jejich seriosností zamyslet): obraz křivdy (páchané vždy jen Západem, samozřejmě) je náhle střídán relativistickým výsměchem z morálních hodnot.” Nevím jak Vám, ale co se týče “rychle sázených obrazů”, vybavují se mi Vaše četné články a vystoupení, kde se Vám během několika řádek či minut střídají jména jako Hitler, Stalin, Mao a pojmy Mnichov, Rudí khmérové, komunismus, zlo, dobro, nenávist, víra. Vaše argumentace ke těmito výrazy prodchnuta, a vy je kulometicky chrlíte (mimochodem, každý musí obdivovat Vaši verbální kadenci) aniž byste se zaměřil na jemnější konotace a empirické důsledky svých přitovnání: např. svrhnutí Saddáma přirovnáváte ke svržení Hitlera, komunismus jednoduše označíte jako “esenci zla” apod. – vždy bez erudovanějšího, příp. empirického a argumentačně-logického rozboru věci. Vím, že narozdíl od Bělohradského nejste filosoficky vzdělán, proto bych si dovolil podotknout, že když se filosof dopouští jistých zkratek, činí tak s vědomím, že je schopen je kdykoliv rozvést, vyargumentovat a doložit. Bělohradského publikace nám tuto možnost dávají nabízejí. Kdy něco (zdůrazňuji) relevantního nabídnete Vy?

  10. Michal : 5.3.2007 v 23.33

    rozvíjela imaginaci studentů a možná častěji je jen zdržovala od neřestí mládí ohrožujících. Ve škole nejde jen o výchovu a vzdělání, stejně důležité je studenty zabavit a zaměstnat, usnadnit jim bezpečněji prožít transitorní věk a i tento vratký čas využít pro dobré. Tak chápu rozcvičky pana professora B., skoro mne svádí cvičit spolu s ním, střídat pozice pro i proti… ale jsem už poněkud stár, síly šetřím pro potřebné, jen někdy, když nemohu usnout – což je mi velmi vzácné – vymýšlím podobné konstrukce, stávám se talmudistou a pokračuji v dědictví rabbiho Achera…

    Naštěstí studenti mají pracovitější pomocníky a průvodce, nejsou vydáni všanc svůdcům,tu děkuji autorovi textu a dalším, snad pominou viza do USA a bude standartní těšit se i neevropským informacím. TV na USA ambasádě jsem před r. 89 navštěvoval pilně, i proto dík i dalším.

Napsat komentář k VB Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?