Legionáři džihádu jsou nebezpečným zbytkem po bosenské válce

Čtyři vahhábité plánovali útok na imámy. Bosna se na americkou žádost chystá deportovat stovky mudžáhidů, kteří bojovali po boku bosenských muslimů v letech 1992–1995.
Není jich mnoho, ale dokážou o sobě dát vědět. V dubnu loňského roku deset vahhábitů v Novém Pazaru, centru převážně muslimské oblasti Sandžak v jižním Srbsku, přerušilo koncert populární skupiny Balkanika. Se slovy „je to od ďábla“ jí rozbilo aparaturu. V listopadu se skupinka vahhábitů pokusila zmocnit mešity. Došlo k bitce a střelbě mezi nimi a věřícími.
V bosenském Sarajevu se jejich předák Jusuf Barčić také pokoušel obsadit staré mešity v centru města. Dvacet jeho přívrženců, kteří v dlouhých arabských šatech vypadali v Sarajevu jako tučňáci na Sahaře, věřící odbyli.

Podle výzkumů veřejného mínění sympatizují s vahhábity sice jen tři procenta bosenských muslimů, ale jejich fanatismus, odhodlání a finanční podpora z islámského světa z nich činí nebezpečného soupeře. Kde se v Bosně, Srbsku, v Kosovu vzali? V zemích se zcela odlišnou tradicí islámu?

Pomoc od ďábla

Příběh začal na jaře roku 1992. Bosenští muslimové se bránili drtivé přesile srbských jednotek. Měli málo zbraní i vycvičených mužů. Shodou okolností ve stejné době, na opačném konci světa, měli úplně jiní muslimové úplně jiný problém.

Afghánští mudžáhidové podporovaní arabskými fundamentalistickými legionáři dobyli Kábul. Válka proti komunistické vládě a jejím sovětským spojencům vítězně skončila.
Byli vycvičení, sebevědomí a s dobře vybudovanou infrastrukturou.
Válka v Bosně přišla jako na zavolanou. Džihádisté měli opět kde šířit vahhábismus, svoji verzi islámu, která je vyznávána především saúdskými Araby (viz TÝDEN č. 50/05). Arabské vlády měly opět kam posílat vlastní radikály. A bosenská vláda, které nikdo jiný na světě nechtěl pomoci, by přijala pomoc i od ďábla.

Prvních pět mudžáhidů dorazilo v srpnu 1992. Vedl je Abdal Azíz zvaný Rusovous, později zatčený v Saúdské Arábii za terorismus. Jména bojovníků, kteří prošli Bosnou, budou mezi těmi, kteří s unesenými letouny narazili do newyorských „Dvojčat“, mezi těmi, kdo uřízli hlavu americkému novináři Danielu Pearlovi v Pákistánu, i mezi těmi, kdo dnes vraždí v Alžírsku (viz TÝDEN č. 17/07).

Angažoval se též Usáma bin Ládin. Nad přísunem peněz bděl súdánský fundamentalistický vůdce Hasan at-Turábí. Přes nadace jako Third World Relief Agency (TWRA) nebo Benevolence International Foundation (BIF) dorazilo nejméně 350 milionů dolarů. Súdánský diplomat Fatih al-Hasanenín se v té době chlubil, že je „pravým ministrem financí Izetbegovičovy vlády“. Súdánští diplomaté vozili do Záhřebu v diplomatických vozech kufry plné dolarů. Peněz bylo dost, ale „vedlejších“ výdajů ještě více. Platilo se pašerákům zbraní, třetinu až polovinu si brali Chorvaté a nikdo neví, kolik zůstalo v kapsách bosenských špiček.
V Bosně bojovalo několik tisíc zkušených mudžáhidů. Bosňané k nim měli rozporuplný vztah. Cenili si jich jako bojovníků, kteří jim pomáhají v nejhorší hodině. Oceňovali statečnost a neúplatnost. Ale jejich zvyky jim zůstaly cizí.

Mudžáhidové nabízeli mouku těm rodinám, jejichž ženy se budou zahalovat. Dávali čokoládu dětem, které se s nimi budou modlit podle jejich zvyků. Obviňovali z kacířství imámy, kteří nesdíleli jejich pojetí islámu (tedy skoro všechny). Svou krutostí nakonec Bosňanům prokázali medvědí službu.

Děti mudžáhidů

Jsou odpovědni za desítky vražd srbských a chorvatských zajatců, z nichž některé sťali. Mají na svědomí terorizování chorvatských civilistů během muslimsko-chorvatské války v roce 1993 i muslimů, kteří nebyli dostatečně „pevní“ ve víře. Po válce byli odpovědni za bombové útoky na katolické kostely.

Přední bosenský expert z islámské teologické fakulty Rešid Hafizović napsal: „Přišli pod záminkou, že nám pomáhají. Ve skutečnosti jsou to nezvaní emisaři, kteří za sebou nechali jen hrůzu a krveprolití. Přišli, aby nám vzali naše děti, naši duši a naše srdce. Je to krvavá platba za trochu pomoci.“

Podle daytonské mírové smlouvy z roku 1995 měli všichni zahraniční bojovníci z Bosny odejít. Nejméně sedm set jich ale získalo bosenské občanství. Na základě vymyšlených osobních údajů a pod falešnými jmény. Zhruba čtyři stovky jich v zemi zůstávají. Pod bedlivým dohledem mezinárodních sil a místní policie. Většinu z nich čeká deportace.
Jenže dračí sémě už je zaseto. Ti, kdo se dnes snaží ovládnout mešity, ti, kdo násilím přerušují koncerty populární hudby, to už nejsou zahraniční bojovníci. To jsou často ty děti, které mudžáhidové vychovávali v okolí svých táborů.

vyšlo v časopise Týden 28.5.2007