Jak je možné, že si lidé v Jugoslávii mohli najednou podřezávat krky, vypalovat vesnice a znásilňovat ženy? Proč spolu bojují katolíci a protestanti v Severním Irsku? Proč ve Rwandě Hutuové vyvražďovali Tutsije? Co vede k tomu, že se lidé, kteří spolu v klidu žili celý život a kteří se často navenek nijak neliší, stanou najednou nepřáteli? S texty pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů Filipa Tesaře se čtenáři pravidelně setkávají v týdeníku A2 i v jiných médiích. Ovšem jeho první články, týkající se především oblasti bývalé Jugoslávie, se objevovaly v českém tisku už od počátku devadesátých let. První Tesařův pobyt na Balkáně – v Kosovu – se váže k roku 1990, tedy k době, kdy jen těžko někdo tušil, co tuto oblast čeká. V následujících válečných i poválečných letech nasbíral v oblasti řadu poznatků a zkušeností, které dávají i podklad jeho knize Etnické konflikty.
Publikace je v podstatě připravena jako učebnice pro vysokoškolské studenty. Je to čtivá učebnice, avšak pro běžného čtenáře přece jen náročnější. Poněkud obtížnější teoretické části ale autor vhodně doplňuje graficky oddělenými příklady z praxe. Každou kapitolu pak ukončuje opět graficky odděleným shrnutím, které samo o sobě postačí pro základní pochopení problému. A zájemci o to či ono téma najdou na konci každé kapitoly přehled nejdůležitějších vydaných prací, na konci celé knihy pak obecný seznam literatury a seznam literatury v českém jazyce, rozdělený podle témat.

Tesař v knize otevírá základní problémy – co vůbec znamená pojem „etnický“ a zda jsme ke konfliktu s „těmi druhými“ geneticky naprogramováni. Čtenář se přitom dozví, že antagonismus „my a oni“ existoval v lidské historii vždy. A také, že řada současných etnických konfliktů je sice spojena s novověkou evropskou expanzí, nejsou však ničím v dějinách výjimečným – provázejí nás už od starověku. Ani zdaleka však neplatí, že by vztahy „my a oni“ musely vždy vyústit do násilí. Proč k tomu ale někdy dochází a jindy ne? A proč se vlastně zabíjíme?

Normální lidé a barbaři

V odpovědích na podobné otázky kniha boří klišé o prastaré kmenové nenávisti balkánských (a jiných) „barbarských kmenů“, která podle některých stojí za tamními etnickými konflikty. Jak uvádí autor hned v úvodu publikace, dění v konfliktních oblastech, které se nám zvenku zdá absurdní, má svou vnitřní logiku. „Míra absurdity, kterou snadno postřehne nezávislý pozorovatel, ale málokdy přichází naráz. Nejčastěji přichází po troškách, takže se lidé snadno přizpůsobí a ztrácejí cit pro to, co je normální,“ popisuje psychologii lidí v konfliktem postižených oblastech Tesař. Také tento postřeh jej vede k názoru, že ani společnosti, kde žijí „normální“ lidé, nejsou vůči etnickým konfliktům imunní. Samotné příčiny vzniku konfl iktů a motory jejich dynamiky mohou být různé. Někde jsou v pozadí konkrétní mocenské zájmy (v případě bývalé Jugoslávie), jinde jde o boj o půdu (Fidži) či ovládnutí nerostných surovin (Kongo) a nejčastěji je ve hře kombinace více faktorů.

Demokratické společnosti se tedy podle Tesaře etnickým konfliktům sice nevyhnou, ale vyrovnávají se s nimi snadněji a konflikty obvykle nemusí přerůst v násilí. Naopak pro autoritativní režimy poskytuje etnický konflikt vítanou příležitost pro „utužení“ režimu a zvýšení moci (a osobního bohatství) vládnoucího jedince či skupiny. Zda je v jejich případě etnický konflikt využit účelově, nebo zda skutečně věří ve své „národní poslání“, je v konečném důsledku už vedlejší.

Dobrý soused ještě žije

Na etnických konfliktech v konečném stadiu, tedy tehdy, pokud se naplno rozhoří, je tragické, že populaci prakticky neponechávají možnost, jak se jim vyhnout. Tesař správně píše, že do místních komunit například v Bosně byl konflikt většinou zanesen zvenčí. Uvádí detailní příklad masakru Muslimů ve smíšené muslimsko-chorvatské vesnici Ahmići ve střední Bosně. Ačkoliv byl muslimskochorvatský konflikt v plném proudu, sousedé spolu dlouho vycházeli bez problémů. Přesto nakonec chorvatští ozbrojenci obec vypálili. Dobré vztahy se svými sousedy mohou konflikt v té či oné omezené oblasti obvykle pouze oddálit.
Svůj vliv na zmírnění konfliktu může mít kulturní blízkost – množství a stupeň kontaktů, smíšená manželství atd. Ani to ale nemusí platit absolutně.

V Bosně bylo nejvíce smíšených manželství v celé Jugoslávii. Přesto vypukla válka tam, a ne třeba v Sandžaku (hraniční oblasti Srbska, Černé Hory a jihovýchodní Bosny a Hercegoviny), kde je jejich procento minimální. Ostatně i v Ahmići (stejně jako ve většině vesnic střední Bosny) bylo procento smíšených sňatků prakticky nulové, a přesto spolu obě komunity (muslimská i chorvatská) vycházely dobře a snažily se omezit i dopady už probíhající muslimsko-chorvatské války.

Plus a mínus spravedlnosti

Závěrečná kapitola se pak zabývá nelehkou otázkou řešení konfl iktů. Do nápravy důsledků konfl iktů v bývalé Jugoslávii investoval vyspělý svět enormní finanční, vojenský i sociál ní kapitál. Výsledky však v porovnání s vynaloženými zdroji nevyznívají úplně přesvědčivě.
Probíhají spory mimo jiné o to, jakou roli by v nápravě mělo hrát potrestání viníků násilí. Autor píše: „Bez potrestání pachatelů závažných zločinů by násilí dále určovalo společenské normy a tím by byla znemožněna jedna ze základních podmínek usmíření – mír.“ Našly by se ale i jiné hlasy, které s Tesařovým postojem polemizují. Richard Dowden, dlouholetý vedoucí africké rubriky Economistu, upozorňuje, že mír v Angole, Súdánu či Nigérii byl (po nesmírně brutálních občanských válkách) umožněn právě jen díky „nulové“ variantě – nikdo nebyl trestán a rebelové se mohli zapojit do všech oblastí života. Vliv Mezinárodního trestního soudu (ICC), který by měl stíhat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, pak vidí Dowden jako spíše škodlivý a uvádí dva příklady ze současnosti. V Ugandě jsou obviněním Josepha Konyho, vůdce „Armády božího odporu (LRA)“, brzděna mírová jednání. „Je lepší dát vůdcům LRA vily, limuzíny a peníze a zastavit válku než je soudit tisíc mil daleko,“ tvrdí Dowden. V Sierra Leone zase ICC obvinil z válečných zločinů Hingu Normana, bývalého ministra vnitra a vůdce paravojenských milic Kamajors. Norman byl přitom jediným politikem rozpadlého státu s rozloženou armádou, který se postavil teroru povstalců, jejichž armáda dětských vojáků páchala nejhorší zvěrstva. Stal se národním hrdinou, ovšem ani on nejednal vždy v rukavičkách. Dostihlo ho obvinění ICC a zemřel letos v únoru, když čekal na soud. Na co v jeho případě Dowden naráží? Válku podle něj úplně čistě vyhrát nelze a vždy záleží i na tom, „kdo byl v právu“. Jinými slovy, vždycky bude rozdíl mezi bombardováním Coventry a bombardováním Drážďan, i když fakticky šlo v obou případech o neselektivní bombardování měst, za které by dnes mohli v Haagu sedět vedle sebe na lavici obžalovaných Göring i britský letecký maršál Arthur Harris. Respektive Hitler i Churchill. Ovšem na otázky, zda měřit všem stejným metrem, nebo prominout zločincům trest v zájmu míru, se už v knize pochopitelně nedostalo. Téma by zřejmě neúnosně rozšířily.

V angličtině vydané publikace zaměřené na podstatu a okolnosti etnických konfliktů by zaplnily už slušnou knihovnu. U nás je zatím Tesařova kniha první (a povedenou), tedy průkopnickou prací. Tématem etnických konfliktů se sice zabývá nedávno vydaná Politika kolektivního násilí (The Politics of collective Violence) amerického sociologa Charlese Tillyho i například publikace Proč se lidé zabíjejí od evolučního biologa Jana Zrzavého, obě však téma zpracovávají z poněkud odlišných úhlů a jen v několika kapitolách.

Vyšlo v kulturním týdeníku A2 15.8.2007