Jak dětem škodí denní péče

Poznámka překladatele:

            Brave New World je název knihy, vydané v roce 1932, ve které její autor Aldous Huxley líčí “skvělý” budoucí svět řízený vědci, s dětmi ze zkumavek a jinými vymoženostmi. Hrdinka románu se jmenuje Lenina. Kniha byla do češtiny přeložena pod případným názvem Konec civilizace.

            Výraz day-care je v odborné literatuře překládán jako jesle. Autor zde však pod tento pojem zahrnuje jakoukoliv mimorodičovskou péči o dítě, ať už se skutečně jedná o jesle, tzv. mikrojesle, péči sousedek nebo přítelkyň i placené opatrovnice. Proto je tento výraz překládán jako denní péče.

Z anglického originálu “Brave New World” publikovaného v časopisu Policy Review, č. 44, jaro 1988, str. 40 – 48,

přeložil Eduard Geissler.

            Rychle se zvyšuje počet amerických dětí, vychovávaných najímanými pracovníky, náhradními rodiči. I když většina rodin dosud dělá taková opatření, aby jeden z rodičů mohl s velmi malým dítětem zůstat doma, každým rokem je víc a více dětí – ve stále nižším věku a na více hodin – předáváno opatrovnicím. Ačkoliv nikdo nemá potuchy, jaký bude konečný výsledek tohoto gigantického pokusu o náhradní výchovu dětí, přibývá důkazů, že citové, intelektuální a kulturní následky budou dalekosáhlé a nešťastné.

            Vyhlídky na “profesionalizaci” rodičovství některé pozorovatele zneklidňují již dlouho. Jeden z prvních varovných výkřiků můžeme nalézt v knize George Orwella 1984, která popisuje budoucnost, kdy stát přebírá výchovnou úlohu rodiny, což má za následek ztrátu těsných a důvěrných mezilidských pout. Pouze mezi otrhanými, sentimentálními “proletáři” spjatými s tradicemi jsou děti dosud vychovávány svými rodiči. Tato primitivní sociální praxe beznadějně zbavuje proletáře možnosti soutěžit s kvalifikovanou třídou, která začala vládnout světu. Také pouze mezi proletáři pokračuje rozvíjení těch zbytečných vlastností člověka jako loajalita, altruismus, smysl pro humor a láska.

            Nicméně ne každý si dělá starosti s tím, že veřejná péče o dítě škodí společnosti. Feministka Sylvia Ann Hewlettová ve své průkopnické knize A Lesser Life (Podřadný život) ostře protestuje proti “falešnému názoru, že vláda neumí a neměla by pomáhat poskytovat náhradu za mateřskou lásku a péči”, který považuje za poslední velkou překážku společenskému a ekonomickému vzestupu amerických žen.

            Psycholog z Yale Edward Zigler požadoval, aby se státní školy změnily v zařízení poskytující veškeré služby, která by osvobodila rodinu od mnoha jejích tradičních povinností. Trval na tom, že v budoucnosti by státní školy měly převzít péči o všechny děti od tří let výše, a stejně tak hrát “velkou úlohu” v péči o nemluvňata. Školní budovy by se měly otevírat dříve a zavírat mnohem později, včetně všech prázdnin, aby rodiče, kteří chodí do práce, mohli nechávat všechny děti od novorozenců výše v místní škole po celý den.

            Hlídání dětí má v současné době mnoho forem, od domácích chův po velká střediska umístěná poblíž velkých výjezdů z hlavních silnic. Téměř polovina matek předškolních dětí chodí do zaměstnání. Podle posledního výzkumu Úřadu pro sčítání lidu (Census Bureau) ze zimy roku 1984 byly jejich děti zaopatřeny takto: o 40% z nich pečovali příbuzní, včetně otců; o dalších 8% pečovaly jejich matky při práci, ať už doma nebo jinde; o zbytek se starali cizí lidé, a to o polovinu doma a o polovinu v zařízeních denní péče.

            Nejrychleji roste systém ústavní péče. Jen od roku 1982 do roku 1984 se podíl předškolních dětí v zařízeních denní péče zvýšil o 56%. Teď už je v těchto zařízeních pravděpodobně třetina nebo i více malých dětí zaměstnaných matek, a celkový počet se rychle zvyšuje. Jak obhájci tak odpůrci vidí skupinovou péči ve velkých, státem povolovaných a řízených střediscích jako budoucí trend.

            Toto masové přenechávání zodpovědnosti za výchovu dětí lidem mimo rodinu – zvláště státu a jiným institucím – je známkou velmi hluboké změny v dějinách lidstva. Představuje konečné vítězství průmyslové revoluce: industrializaci rodiny. Z hlediska ryze ekonomického je plýtváním přimět talentované jedince, aby opustili na značně dlouhé časové období pracovní proces a vychovávali své potomky. Důsledná aplikace principu dělby práce požaduje, aby “práce” zlidšťování, kulturní asimilace a morální výchovy našich potomků byla přidělena placeným pracovníkům. Jestliže se výsledky zindustrializované výchovy dětí občas podobají původní montážní hale Henryho Forda, nemělo by to být něco zcela neočekávaného.

Strašlivá prázdnota

            Deborah Fallowsová ve své knize A Mother’s Work (Práce matky) předkládá neobvyklý novinářský popis typického dne v nejrůznějších zařízeních denní péče. Za více než rok a půl strávila stovky hodin v desítkách těchto zařízení v Massachusetts, Texasu, Marylandu a Washingtonu. Ačkoliv většinou neodhalila žádné týrání, nalezla jen málo špíny a odpovídající zdravotní podmínky, zjistila nicméně, že zkušenost průměrného dítěte je strašlivě prázdná. Typická návštěva vypadala takto:

            Usadila jsem se nenápadně v rohu místnosti a začala pozorovat děti… Často se k mně některé z dětí připojilo – někdy na pár minut odešlo, ale vždy se vrátilo zpět, aby řeklo pár slov… ukázalo na botu, která potřebovala zavázat… nebo mi ukazovalo bříško.

            Učitelka, která děti hlídala, dělala co mohla, improvizovaně přecházela od jedné činnosti k další. Pustila desku a začala tancovat. Jeden malý světlovlasý chlapec začal tančit s ní. Pár dalších se k nim připojilo. Pět nebo šest dětí se shluklo u výkyvných dveří, které oddělovaly hernu od zbytku místnosti. Jedna malá holčička seděla sama v rohu a tiše plakala. Ostatní děti chodily bez cíle sem a tam…

            Pak učitelka zastavila desku a pokoušela se číst pohádku. Stejných pár dětí, které předtím dychtivě tančily, se k ní okamžitě přesunulo a poslouchalo, zatímco ostatní pokračovaly v houpání na dveřích nebo v bezcílné potulce. Děvčátko v rohu stále plakalo. Po krátké pohádce učitelka otevřela velkou skříň a vytáhla několik loutek. To okamžitě přilákalo největší houf dětí za celé dopoledne. Až na několik výjimek se přihrnuly všechny, aby sledovaly představení. Ale oslnivost myšlenky brzy pohasla. Jak linie improvizovaného příběhu slábla, děti se přesouvaly zpět k houpání na dveřích a toulání po místnosti, šoupání nohama a běhání sem a tam…

            Stejně jako v jiných zařízeních, která jsem navštívila, i tady můžete téměř cítit, jak dopoledne spěje k velkému finále – obědu.

            V celém uspořádání denní péče je mnoho strnulosti a málo překvapení – standardizace je klíčem k hospodárnosti. Dokonce i emoční prostředí je uniformní, s nedostatečným prostorem pro individuální vyjádření; Deborah Fallowsová ho popisuje jako atmosféru, kdy je trvale “zapnuto”, kdy kontrolovaný chaos nechává dětem jen málo času na uvažování, a kdy nátlak přesily nutí dokonce i mírné a zdrženlivé děti neustále reagovat.

            Modlitba před jídlem, oblékání kabátu, umýt si ruce jednotlivě – to vše se stává vyčerpávající zkouškou v procesu depersonalizace. Deborah Fallowsová nám předkládá bolestnou odloučenost dětí, oslovovaných “hej, holčičko”, popis činností, které vyhovují skupině průměrných, ale staví mimo děti zdrženlivé. Uvádí zoufalé dopisy, ve kterých rodiče dětí úpěnlivě prosí o zvláštní pozornost a povzbuzení. Je zde mnoho nudy, chaosu, bezútěšných slz, unavených učitelek, které dělají co mohou, aby obstály, nedostatek individuálního přístupu v těch lepších případech a nedostatek skutečného zájmu v těch horších.

Bloumání bez cíle

            Ačkoliv denní péče zajišťovaná doma bývá méně neosobní než péče v ústavech, má také mnoho problémů. Nikdy na příklad nebude dost lidí ochotných brát si děti do svých domovů nebo docházet do domovů cizích na to, aby uspokojili poptávku. V dnešní době jsou ochotni přijmout tuto roli nejčastěji starší lidé, mladá děvčata a ilegální přistěhovalci. A přestože domácí péče může být pro dítě nejzdravější, je také místem, kde se vyskytují nejvážnější případy špatného zacházení. Podmínky bývají velmi rozdílné a často je těžké je odhadnout.

            S některými z těchto problémů se setkala spisovatelka a matka Linda Burtonová, když začala hledat domácí hlídání:

            V jednom případě jsem zastihla “naprosto skvělou” domácí opatrovnici, doporučovanou spolehlivými přáteli, jak spí na gauči, zatím co jedenáct dětí (oznámila mi, že se stará pouze o pět dětí) bezcílně bloumalo kolem vřeštícího televizoru. Jindy jsem při neohlášené návštěvě zjistila, že “vřele doporučovaná” licencovaná opatrovnice zabarikádovala sedm předškolních dětí v maličké jídelně. Našla jsem je, jak se tísní k sobě a natahují přes barikádu, aby viděly na televizor v sousedním pokoji.

            Nejedná se o žádnou neobvyklou zkušenost. Když dnes hovoříte s rodiči, slyšíte podobné příběhy stále. Zastánci říkají, že problémy s kvalitou denní péče mohou být odstraněny požadavkem na zpřísnění podmínek pro udělování licencí domácím opatrovnicím. Problémem je, že už se objevilo množství domovů a center s pevně stanovenými pravidly – a zcela selhávajících.

            Dokonce i zlatý hřeb domácí péče – systém s chůvou ve vlastním domově dítěte – trpí vážnými problémy. Nejběžnějším je časté střídání opatrovnic, které může být příčinou citového rozpadu dítěte.

            V podstatě vychází najevo, že ať už denní péče probíhá v nějakém zařízení, v domě opatrovnice nebo v domově dítěte, rizika ohledně intelektuálního a citového vývoje dítěte se nijak výrazně neliší. Poslední výzkum potvrzuje, že vážné problémy se mohou objevit vždy, když člověk nahrazuje přirozené pouto mezi rodiči a dítětem placeným vztahem.

Opačný názor

            Výzkum dopadů náhradního rodičovství na dítě je notoricky chabý. Průkopnickou práci odvedl anglický psycholog John Bowlby po 2.světové válce. Zjistil, že váleční sirotci vychovávaní v zařízeních s dobrými zdravotními podmínkami, ale bez odpovídající lásky nebo osobní pozornosti, byli díky svým zážitkům značně zaostalí. Toto zjištění odborníky poplašilo, ale vzhledem k tomu, že základem byla úplná spíše než částečná ztráta rodičů, nebylo aplikováno také na denní péči.

            Když uprostřed šedesátých let poptávka po denní péči začala vzrůstat, náhlý příval výzkumných studií naznačoval, že nerodičovská péče dětem nijak neškodí a mohla by dokonce být dobrá pro děti ze zanedbaného prostředí. Ale když obor začal vyzrávat a mladší generace méně dogmatických badatelů nahradila pravověrné průkopníky, rychle vznikaly nové názorové školy.

            Dnes máme ještě stále poměrně málo dobrých dlouhodobých studií, a výzkum bývá zaměřen na nejlepší zařízení. Jak to vyjádřil jeden profesor, “mizerná zařízení badatelům nedovolí, aby se k nim přiblížili”. A podobně jako v mnoha sociálně-vědeckých výzkumech, je zde vždy riziko záměny kvantity s kvalitou. Většina toho, co v této oblasti potřebujeme znát, je velmi obtížně měřitelná. Ale začínáme provádět některé důmyslnější výzkumy. A už neplatí, že denní péče je ve svých důsledcích dobrá, dokonce ani že je neškodná. Právě naopak.

Belského čelem vzad

            Dětský psycholog Jay Belsky z Pennsylvánské státní univerzity, spoluautor závěrečné zprávy o výzkumu v sedmdesátých letech, byl v posledním desetiletí považován za jednoho z předních zastánců celodenní náhradní péče. Pak v září 1986 publikoval v bulletinu Národního centra pro klinické problémy dětí (National Center for Clinical Infant Problems) význačný článek, ve kterém vyjádřil vážné znepokojení nad “pozvolným, vytrvalým pramínkem” hromadících se důkazů, které popírají názor, že denní péče neovlivňuje vývoj dítěte. Belsky vysvětlil, že novější studie věnovaly více pozornosti takovým faktorům jako věk dítěte, jeho pohlaví a množství času, který tráví odloučeno od rodičů, a soustředily se více na typické opatrovnice, než tomu bylo u studií dřívějších. Belsky říká, že tyto studie ukázaly na dvě tendence, které vyvolávají obavy.

            Za prvé, jsou-li děti mladší než jeden rok předávány do denní péče, u mnoha z nich se vyvinou jen slabé a nespolehlivé vazby na rodiče, vazby velmi důležité pro intelektuální a citový rozvoj. Tyto slabé vazby na rodiče byly nalezeny u dětí z chudých rodin i dětí ze středních a vyšších vrstev v denní péči, u dětí v dobrých i špatných střediscích, i u dětí, které měly doma ty nejlepší chůvy. “Zdá se, že nezáleží na tom, zda se jedná o zařízení denní péče nebo o osobu, která hlídá dítě v nepřítomnosti rodičů” oznamuje Belsky. Za druhé, z několika jiných následných studií mezi dětmi do deseti let vyplývá, že ty, které v ranném věku prošly denní péčí, jsou značně agresivnější, hůře spolupracují, hůře snášejí nezdary, hůře se chovají a zpravidla se straní společnosti.

            Vzhledem k Belského dobré pověsti, skvělým doporučením a dosavadní obhajobě denní péče vyvolala jeho zpráva silnou polemiku, s vyvracením důkazů některými akademiky a vášnivými útoky ze strany feministek a průkopníků denní péče. Následovala nová, Belského vlastní studie, podle které se u téměř poloviny dětí, jež začínaly s dvaceti nebo více hodinami náhradní péče týdně dříve, než dosáhly věku jednoho roku, vyvinuly v porovnání se standardními výsledky psychologických testů nápadně slabé vazby na matky. Belsky nyní naléhá, aby jeden z rodičů, pokud je to možné, zůstal doma s dítětem mladším než dva roky, a žádá vládu o pomoc, která by to usnadnila.

            Dokonce i děti s mimořádně nákladnou domácí péčí jsou ohrožené. Studie Petera Barglowa z Michael Reese Hospital v Chicagu a jeho kolegů byla věnována vyšetření 110 dětí z bohatých nenarušených rodin. O polovinu z nich se staral jeden z rodičů, druhá polovina měla stálou, vysoce kvalitní domácí opatrovnici, protože oba rodiče chodili do zaměstnání. Placená péče začínala v osmi měsících nebo dříve. U poloviny dětí v náhradní péči se vyvinuly jen slabé vazby k matkám. Badatelé usuzují, že mnoho dětí si vykládá opakované každodenní odloučení jako odvržení, se kterým se vypořádávají tak, že tomu, co jim začalo působit bolest, se “vyhýbají” nebo přestávají věnovat pozornost. “Je matka zdaleka nejlepší opatrovnicí pro dítě v prvním roce?” táže se Barglow. “Myslíme si, že asi ano.”

            Jiným výzkumem dětí mezi pátým a šestým rokem, které strávily část prvních let svého života v Univerzitou Severní Karolíny vysoce ceněném zařízení denní péče, bylo zjištěno, že někoho udeří, strčí, kopnou, budou vyhrožovat, nadávat a hádat se s větší pravděpodobností než jejich protějšky vychovávané rodiči. Psycholog z Univerzity Severní Karolíny Ron Haskins nazval nálezy z roku 1985 “výstražným světlem”.

            Polemika je sotva u konce. Někteří dlouhodobí zastánci nadále prohlašují, že denní péče na děti nijak nepůsobí. Ale objevy několika posledních let dávají nepochybně důvod k váhání, než se střemhlav vrhneme vstříc placené výchově dětí.

Varování odborníků

            Poslední výzkum zpochybňující denní péči se shoduje s názorem pediatrů, dětských psychologů a pedagogických teoretiků. Mezi těmito odborníky již dlouho převládá názor, že pro velmi malé děti je významnější míra mimorodičovské péče nezdravá a musíme se jí vyhnout, kde je to jen možné. Podle psycholožky Claire Etaughové (která je zastánkyní denní péče) pouze sedm z dvaceti nejvýznamnějších knih na téma péče o dítě, publikovaných v sedmdesátých letech, souhlasilo – dokonce zdráhavě – s tím, aby oba rodiče chodili do zaměstnání, mají-li malé děti.

            Penelope Leachová, britská psycholožka a autorka v současné době v Americe snad nejznámější příručky o výchově dětí Your Baby and Child (Vaše nemluvně a dítě), je čelnou odpůrkyní napodobování trendu amerických matek opouštět své malé děti, aby mohly chodit do práce. Vystupuje zpravidla otevřeně proti skupinové péči a trvá na tom, že malé děti potřebují soustředěnou pozornost svých rodičů po dobu nejméně dvou let. Ten, kdo pečuje o dítě z lásky, odvádí lepší práci než ten, kdo to dělá pro peníze, a společenské uspořádání by mělo usilovat o to, aby usnadnilo plnou rodičovskou péči.

            Dr. Benjamin Spock se po léta stavěl proti denní péči o malé děti. Navzdory tomu, že v dalších vydáních knihy Baby and Child Care (Péče o nemluvně a dítě) provedl pod vlivem kritiky ze strany feministek mnohé ústupky, poukazuje stále na to, že “už v šesti měsících podléhají děti vážným depresím, ztrácejí úsměv, chuť k jídlu, zájem o věci i lidi, jestliže rodič, který se o ně dosud staral, zmizí….. Vypadá to, že opakované zklamání může být natolik bolestné, že malé dítě může ztratit něco ze své schopnosti hluboce milovat a důvěřovat.” “Pro dítě je velkou zátěží, když si musí poradit s celou skupinou, s neznámými lidmi, s lidmi mimo rodinu. To má emocionální následky, a jestli se projeví ztráta pocitu bezpečí, bude to mít také následky intelektuální” dodává. Spock tvrdí, že do tří let dítě potřebuje individuální péči jedné a téže osoby. Pouze za určitých okolností, kdy se denní péče zcela přizpůsobí tomuto popisu, může “celkem dobře” nahradit rodičovskou péči.

            Také Burton White, renomovaný pedagogický psycholog a ředitel Harvardského předškolního programu, píše otevřeně na téma mimorodičovské péče. Říká: “Po více než dvaceti letech zkoumání zdravého vývoje dětí bych nikdy neuvažoval o tom, dát vlastní dítě do jakékoliv náhradní péče na celý den, zvláště do nějakého zařízení.” Doporučuje rodičům, aby s výjimkou příležitostného dohledu během prvních šesti měsíců života dítěte vůbec nevyužívali náhradní péče. White říká, že od šesti měsíců do tří let mohou rodiče využívat nějakou formu péče o dítě na zkrácený úvazek, ale dítě by mělo strávit většinu bdělého stavu s rodičem nebo prarodičem. Na závěr říká: “Pokud nemáte nějaký velmi dobrý důvod, naléhavě vás žádám, abyste během prvních tří let života vašeho dítěte nepověřovali prvořadým úkolem jeho výchovy kohokoliv jiného… U dítěte se formují první lidské vazby pouze jednou. Dítě se učí mluvit pouze jednou… Výsledky těchto procesů hrají hlavní roli při formování budoucnosti každého dítěte.”

            Dětský psycholog Lee Salk tvrdí, že “nikdo nemůže nahradit matku, když musí jít do zaměstnání.” Pedagogická teoretička Selma Fraibergová říká, že pravidelná absence matky dětem do tří let škodí. Tvrdí, že pouze ve věku od tří do šesti let může většině dětí prospívat velmi dobrá polodenní skupinová péče. Ale i pak, říká, “panuje mezi předškolními vychovateli shoda v tom, že přínos dobrého předškolního programu slábne nebo dokonce zcela mizí, pokud je školní den prodloužen na šest nebo více hodin.”

            Také lékařské instituce vyslovily výhrady k denní péči. Americká lékařská asociace varovala v roce 1983, že zařízení denní péče – kde si slintající, převinované a hračky cucající děti strkají prsty do pusy v průměru každé tři minuty – se stávají nebezpečným zdrojem infekcí a chorob. Podle Centra pro kontrolu chorob i jiných autorit nesou zařízení denní péče odpovědnost za rostoucí počet onemocnění průjmem, úplavicí, infekční žloutenkou, hepatitidou A, infekčním zánětem vnitřního ucha a cytomegalovirovou (CMV) infekcí.

            Mnoho choroboplodných zárodků, s kterými se takto dítě setká, by se do jeho organismu každopádně v pozdějším věku stejně dostalo. Ale vzhledem k tomu, že do třetího měsíce věku dítěte není jeho imunitní systém dobře vyvinut a není plně efektivní asi do dvou let, brzké vystavení choroboplodným zárodkům může být riskantní. (A je-li CMV infekce přenesena domů na těhotnou matku, může to být velmi nebezpečné.) Americká akademie pediatrů a Centrum pro kontrolu chorob (American Academy of Pediatrics, Center for Disease Control) stále doporučují, aby všechny děti do dvou let byly vychovávány pouze se sourozenci. Není-li to možné, doporučují, aby nebylo dáváno dohromady více než šest dětí z nejvýše tří rodin.

Kouzlo

            Svého času bylo v šedesátých nebo sedmdesátých letech rodičům v Americe slibováno kouzlo, které by způsobilo, že denní péče bude fungovat. Nazývalo se “kvalita času”. Argumentovalo se tak, že nezáleží na tom, kolik času strávíte se svým dítětem, za předpokladu, že čas, který s ním strávíte, je “kvalitní”.

            V nedávno vydané knize Kvalitní rodičovství (Quality Parenting) ujišťují její autoři Linda Albertová a Michael Popkin rodiče o tom, že mohou “proměnit běžné chvíle na setkání, která – podobně jako zdravá dieta bohatá na přirozenou stravu a vitamíny – posílí dítě na celý den, kdy musíte pracovat někde jinde.”

            To je zcela nevěrohodné. Každý, kdo popírá, že čas, fyzická přítomnost a intenzivní osobní výchova jsou pro děti důležité, popírá veškerou pravdivost výsledků zkoumání lidského vývoje.

            Působí to obzvlášť ironicky dnes, kdy jsou rodiče tak přístupní myšlence, že drobné pozornosti v ranném věku mohou být velmi významné. Důraz na správný začátek vede mnoho manželských párů k tomu, aby trvali na přirozeném porodu. Téměř všichni moderní rodiče považují za základní držet své dítě v prvních minutách po porodu, ze strachu, aby namísto k člověku “nepřilnulo” k inkubátoru. Někteří tvrdí, že první den, prvních šest týdnů, nebo první čtyři měsíce (záleží na tom, kdo je vaším guru) jsou nejkritičtějším obdobím pro vytvoření svazku mezi rodiči a dítětem. Přesto někteří z těchto rodičů pak předají své ještě růžové dítě na většinu hodin po které je vzhůru někomu, komu platí pět dolarů na hodinu.

            Někteří z nás jsou přesvědčeni, že ve skutečnosti není nutné, abychom to byli my, kdo s naším dítětem hovoří, chová ho, mazlí se s ním, učí ho a stará se o jeho pohodlí. My rodiče určitě chceme vybírat činnosti a prostředí, šaty, hračky, rozvrh a stravu. My chceme udávat tón života dítěte, ačkoli přenecháváme většinu skutečné výchovy našim najímaným dívkám a hospodyním.

Nové zkušenosti pro starou lásku

            Ačkoliv odborníci říkají, že za čas a péči rodičů neexistuje žádná náhrada, svědomití poskytovatelé denní péče se ji usilovně snaží poskytnout. Většina opatrovnic tvrdí, že nejsou “pouhými opatrovnicemi”, ale že poskytují hodnotný výcvik. V působivém vědeckém jazyce popisují ředitelé jejich pozornost, kterou věnují “hrubým i jemným motorickým dovednostem”, “dobrému sebechápání” a “rozvíjení tvořivosti”.

            Když začínají chodit do školky, mají děti svěřované do denní péče sice často náskok před svými doma vychovávanými vrstevníky v takových věcech, jako je znalost abecedy. Ale je to k něčemu dobré? Odborníci říkají, že děti do čtyř let nejsou schopné velkých “výkonů”. Po pravdě řečeno, formální výuka může dětem v tomto věku ve skutečnosti uškodit, zvláště je-li náročná nebo soutěživá. Mnozí znalci dnes říkají, že dokud dítěti není pět let, měli bychom od něj vyžadovat jen o málo víc než je tvořivá hra.

            Když je dítě malé, je důležité, aby se okolí přizpůsobovalo jeho potřebám spíše než naopak. V knize The Magic Years (Kouzelná léta) Selma Fraibergová vysvětluje, že “pouze v představách dospělých je dětství rájem, věkem nevinnosti a čisté radosti.” Říká, že ve skutečnosti jsou první roky často plné strašlivých záhad. Co dítě chce, naléhavě potřebuje, není výuka, ale láska a neuspěchaná pozornost jeho rodičů.

            Lásku si ovšem nelze snadno koupit. Nelze doufat, že ji poskytnou instituce. Pouze v několika málo případech mohou výjimeční jedinci poskytnout dítěti v denní péči tu lásku a osobní pozornost, kterou nutně potřebuje. Opatrovnice jsou většinou svědomité a snaží se nahradit nepřítomné rodiče, ale zkrátka a dobře se jim to nedaří, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich není nic víc než počet dětí – jedna opatrovnice se zpravidla stará o čtyři až patnáct dětí, v závislosti na věku dětí a prostředí.

            Dalším je kontinuita. Odborníci na vývoj dítěte říkají, že náhlé výměny opatrovníků malé dítě nesmírně traumatizují. (Tedy, dokud se neodnaučí přilnout ke každému, kdo se o něj stará.) Jestliže dítě není schopné rozvinout pevné vazby na dospělé v prvních třech nebo čtyřech letech života, může snadno vyrůstat tak, že nedbá na mínění druhých a zcela postrádá smysl pro zodpovědnost. Přesto není pro rodiče ničím neobvyklým změnit opatrovnici dvakrát nebo třikrát za rok (špatná zkušenost, nemoc, dítě pro určitou skupinu příliš zestárne atd.).

            A dokonce i když rodiče a dítě změnu nechtějí, opatrovnice může odejít sama. Průměrné zařízení péče o děti ve státě New York má čtyřicetiprocentní fluktuaci učitelek ročně. Mnoho rodičů nachází po dlouhém hledání přijatelnou opatrovnici jen proto, aby ji zase ztratily. Odchází za jiným zaměstnáním, vdá se, je deportována imigračním úřadem, “au pair girl” se vrací domů.

            Nejhlubším problémem placené výchovy je ale to, že po někom žádáme, aby za peníze dělal to, co jen málokteří z nás jsou schopni dělat z jiného důvodu než z lásky. Není příliš těžké najmout si schopného a spolehlivého člověka na hlídání dětí. Vždy však bude těžké najít osobu, která cítí takovou spřízněnost s dítětem, že se bude obtěžovat s cennými drobnostmi, které prospívají rozvoji dítěte – místo prostého “ne” spíše vysvětluje, drobný triumf odmění projevem radosti, riskuje záchvat vzteku, aby opravila drobný návyk, který by šlo přehlédnout, ale který by měl být raději odstraněn, zahrnuje dítě přirozenou oddaností.

            Konečně, dítě a placená opatrovnice nemají ve skutečnosti příliš mnoho společného. Jejich vztah je obchodní, dočasný a profesionální. Jak přiznala v časopisu Rodičovství jedna žena, profesionální sociální pracovnice, která se doma starala o dítě svých přátel a svoji dceru: “Mazlím se s tím dítětem, líbám ho a chovám, ale city chybějí.” Zkušenost s péčí o dítě jiné ženy ji přesvědčila, že “nikdo nemůže poskytnout mému dítěti tolik lásky jako já.” Pravdou je, že není spravedlivé vůči svědomitým opatrovnicím nutit je, aby dodržovaly rodičovské normy výchovy dětí. Rodič a dítě jsou spjati vnitřně, krví a osudem. Opatrovnice dělá svoji práci. Když se jí prostě podaří být dítěti laskavým přítelem a spolehlivým strážcem jeho bezpečnosti, je to vše, co bychom měli očekávat. Toho ostatního, co dítě potřebuje – obraz sebe sama, morální hodnoty, životní cíle a pocit trvalé lásky – je příliš mnoho na to, abychom to mohli žádat po někom jiném než po rodičích.

Matky napodobující otce

            Po léta je jedním z nejpádnějších argumentů kritiky úlohy muže a ženy v Americe a ekonomického uspořádání to, že mnoho otců se natolik zabralo do práce a vydělávání peněz, že se odlidštili, ztratili zájem o důvěrné radosti rodinného života a nedokáží se přiměřeně podílet na domácích povinnostech. Vychází teď najevo, že “workaholismus” (chorobná závislost na práci) a opuštění rodiny se stávají chorobami se stejnou možností výskytu a postihují matky stejně jako otce. Na nedávné konferenci věnované dětem vyprávěla bojovnice za denní péči Sylvia Hewlettová anekdotu o svém úsilí přesvědčit státní účetní firmu Arthur Andersen, aby zahájila politiku denní péče, protože čtyřicet procent jejích zaměstnanců jsou ženy. Hewlettová poukázala na to, že téměř všechny tyto ženy pracují “šedesát hodin týdně.” Tvrdila, že je nezbytné, aby program byl spuštěn a tyto těžce pracující zaměstnankyně mohly po porodu zastávat svou práci stejně jako před ním. Vedení firmy očividně nahlédlo praktický význam tohoto plánu a její návrh přijalo. Ale jakou lidskou společností se to stáváme, když podporujeme čerstvé rodiče v tom, aby pracovali šedesát hodin týdně?

            Jednou z hlavních překážek v tom, aby denní péče vůbec kdy byla víc než šťastnou výjimkou je to, že zatímco všichni rodiče chtějí kvalitní péči o dítě, daleko méně z nich je ochotno ji poskytnout. Linda Burtonová popisuje okamžik, kdy objevila kořen tohoto dilematu:

            Já i většina mých přátel jsme sice říkali, že naše hlavy jsou “příliš dobré” na to, abychom zůstali doma a vychovávali děti, ale nikdo z nás nikdy nepoložil otázku, kdo by potom naše děti vychovát měl – hlavy, které nejsou příliš dobré?

            Moje pečlivě stylizované inzeráty, kterými jsem hledala péči o dítě, se mi doslova vrátily zpět, aby mě pronásledovaly… Chtěla jsem někoho, kdo by podporoval tvořivost mých dětí, bral je na zajímavé výlety, odpovídal na všechny jejich drobné dotazy, a kolébal je před spaním. Chtěla jsem někoho, kdo by byl “součástí rodiny.”

            Pomalu, bolestně, po důkladném přemýšlení o tom, co chci pro své děti, a po neustálém přepisování inzerátů jsem došla k ohromujícímu zjištění, že člověka, kterého hledám, mám přímo před nosem. Zoufale jsem se snažila najmout sama sebe.

            Hledání lidského systému výchovy dítěte je více než technický problém. Je to problém hodnot. Pokud budeme pokračovat v degradování rodičovské role, jen degradovaní se jí budou ochotni ujmout. Pokud lidé budou zvráceně vyžadovat to, co sami nejsou ochotni poskytnout, neexistuje žádné řešení. Jedinou cestou ze skutečného nedostatku dobré péče o dítě je to, že každý rodič věnuje více svého vlastního času svým dětem, místo toho, aby horečně a donkichotsky sháněl lepší námezdnou péči ve větším rozsahu.

Síť příbuzenských vztahů

            V současné době panuje široká shoda v tom, že stejně jako mužům, i ženám prospívá, mohou-li hrát ve světě širší, aktivnější roli. Vyšší vzdělání a zaměstnanost žen je vcelku silnou a pozitivní stránkou rozvoje života v Americe.

            Ale jakkoliv rozsáhlé nové úkoly na sebe převzaly ženy během posledních třiceti nebo čtyřiceti let, rozhodně nejeví zájem vzdát se těch starých. Ženy stále ještě chtějí mít manžela a stát se matkou. Přibírají si další těžké odpovědnosti, aniž by odmítaly požadavky, které na ně klade tradice. Bohužel, pokus ukout novou roli pro ženu se odehrál (nikoli náhodou) v jedné z epoch v dějinách Ameriky nejvíce poznamenaných sebezájmem (v “desetiletích Já”). Narůstající egoismus je zvyšován současně probíhajícím kolapsem tradičního systému sdílení rodičovského břemene. Často jsme neuváženě podkopali mnoho společenských opor, které posilovaly výchovu dětí v této zemi – dobré státní školy ve městech, pevné vazby mezi rodiči a příbuzenstvem poblíž, které by mohlo vypomoci, bezpečný veřejný prostor, který dětem umožňuje hrát si venku bez dozoru. Zatímco masový růst náhradního rodičovství jistým způsobem signalizuje zespolečenšťování nebo veřejné přebírání struktury rodičovství, v hlubší rovině byla poslední desetiletí svědkem bouřlivé a nezdravé privatizace povinností souvisejících s výchovou dětí. Do značné míry si myjeme ruce nad chápáním dětí jako společného pokladu.

            Výzkumy ukazují od padesátých let strašlivý sestup prestiže rodičů. Většina rodičů dosud považuje osobní uspokojení za hmatatelné, bezprostřední, dokonce ohromující. Ale jak mizí společenské uznání, výchova dětí přináší v tomto ohledu mnohem menší uspokojení než tomu bylo dříve, a ženám zvláště. Dnes máme ženy pravděpodobně více obdivovat a oceňovat za to, že zahájí další poutavou reklamní kampaň na zubní pastu, než za to, že vychovávají a formují novou osobnost.

            Poslední tři desetiletí přinesla také to, že otcové hromadně opouštějí své děti – je to éra vysokého počtu nemanželských dětí a četných rozvodů dohodou. Mnoho matek je v určitém okamžiku vystaveno ekonomickému tlaku, ale nemají po boku manžela. Výsledkem je, že některé z nich pochopitelně nejsou ochotné ohrozit svoji cenu na trhu práce tím, že částečně nebo dočasně opustí řady pracujících. Většina otců zatím nechce zůstávat doma s malým dítětem, a málo otců nepřítomných platí na dítě odpovídající podporu.

Jak zůstat doma

            Víme, že děti velice profitují – intelektuálně a citově – z toho, že jim rodiče věnují pozornost. Není zde žádná “zvuková bariéra”, okamžik, kdy dítě náhle přestane potřebovat svoji matku a otce. Odborníci však doporučují, abychom si kladli za cíl přinejmenším situaci, kdy jeden nebo druhý z rodičů věnuje většinu svého času dítěti alespoň do tří let.

            Může to znamenat, že rodiče pracují na směny a střídají se v péči o dítě. S větší pravděpodobností to povede k tomu, že jeden z rodičů bude pracovat na plný úvazek a druhý jen občas nebo vůbec, dokud dítě nepůjde na několik hodin do mateřské školky. (Není žádný důvod tomu bránit. Ukazuje se, že když dosáhnou věku tří let, většině dětí zespolečenšťování během několikahodinového pobytu ve školce dvakrát nebo třikrát týdně prospívá). To, co již mnozí rodiče v Americe praktikují – postupně zvyšují svoji účast v pracovním procesu, když nejmladší dítě začne navštěvovat nějakou školu – vypadá zdravě. Jak rodiče tak děti mohou mít prospěch ze zvýšeného rodinného příjmu. Jestliže rodiče považují svoji práci za podnětnou, jejich spokojenost a sebedůvěra se přenese i na rodinu. Ale tento přínos se rozplývá, jestliže zaměstnání začne zasahovat do doby, kdy je dítě doma.

            Pro všechny rodiny nebude nijak snadné v tomto uspět, ale do té míry, v jaké můžeme pomáhat, vzdělávat, vydávat nařízení, přizpůsobovat okolnosti a inspirovat, měli bychom se dopracovávat k politice maximální rodičovské péče v předškolním věku. Ve skutečnosti ji ve většině rodin dosud máme. Čísla z Bureau of Labor Statistics (Úřad statistiky práce) říkají, že v dnešní době 55% všech matek s dětmi do tří let nepracuje. A z těch, které chodí do zaměstnání, třetina pracuje pouze na částečný úvazek. Co více, některé z těch, které jsou zaměstnány na plný úvazek, pracují pouze sezónně nebo část roku. Podtrženo a sečteno: navzdory prudkému vzrůstu zaměstnanosti žen tři ze čtyř matek s malými dětmi dosud nepracují vůbec, nebo pracují na částečný úvazek nebo sezónně. Navzdory všem tlakům si většina Američanů dosud myslí, že je důležité uspořádat si život tak, aby mohli být se svými dětmi, dokud jsou malé.

Náhradní řešení

            Z důvodů, které již většina rodičů chápe, by placená denní péče měla být rozhodně pouze náhradním řešením, a skupinová denní péče v jeslích až poslední alternativou. Zdá se, že některým dětem denní péče vyhovuje. Ale jen málokterým prospívá, a u velké části dětí – dost možná u většiny – je jejich vývoj jistým způsobem zbržděn, jsou-li v ranném věku nuceny strávit v mimorodičovské péči více než pár hodin denně. Tam, kde se celodenní péči nelze vyhnout, měli bychom alespoň zkrátit její trvání (například kratší pracovní dobou, využíváním opatrovnic blízko domova nebo místa zaměstnání, nebo úpravou pracovní doby rodičů tak, aby jeden z nich mohl odložit dítě později a druhý ho vyzvednout dříve). A čím déle lze mimorodičovskou péči odkládat, tím menší je pravděpodobnost, že způsobí nějaké škody.

            Svěřit dítě do opatrování do domácnosti přítelkyně nebo sousedky je zpravidla lepší než nějaké zařízení, protože prostředí je mnohem rodinnější a péče je zpravidla osobnější a méně přísně strukturovaná. Mít příbuzné, kteří mohou přijít k vám domů, je ještě lepší. Dítě důvěrně zná prostředí a prarodiče, teta nebo sestřenice, i když to nejsou rodiče, jsou dítěti blízcí, trvale přítomní v jeho životě, s jeho rodiči pevně spjatí, a jsou někým, od koho lze očekávat vřelejší zájem než je běžné. Není pochyb, že placená denní péče bude vždy existovat jako nutné zlo, využívané určitým – doufejme, že malým – počtem rodičů. Ale díky jejím neodmyslitelným a řešení vzdorujícím nevýhodám by se rodinná politika měla z principu vyhýbat jakémukoliv souhlasu nebo podporování celodenní mimorodičovské péče o nemluvňata a batolata.

Změny v rodinné politice

            Místo toho bychom měli nabídnout zcela nový druh pomoci těm – zvláště matkám bez manžela a manželským párům s nízkým příjmem – kdo cítí, že mají málo jiných možností než umístit své dítě do skupinové péče. Osamělí rodiče jsou skupinou s nejskrovnějšími finančními podmínkami, s nejmenším výběrem rodinného uspořádání. Přesto 64% rozvedených, ovdovělých, opuštěných a neprovdaných matek zůstává doma se svými dětmi, dokud jim nejsou tři roky. (Dalších 9% pracuje pouze na částečný úvazek). Mnohé se protloukají tak, že žijí s příbuznými, berou podporu na dítě, peníze od sociálního zabezpečení a sahají do úspor, dokud dítě není dost staré na to, aby šla matka pracovat.

            Měli bychom změnit zákony a zvyky, které brání mnoha rodičům – kteří by chtěli – v tom, aby pracovali doma. Spisovatelka Nancy Pearceyová poukazuje na to, že kdysi “byl domov centrem společnosti jak po stránce sociální tak ekonomické. Žena mohla vychovávat děti a přesto se účastnit jiných zajímavých aktivit, protože ty se odehrávaly přímo v domě nebo jeho blízkém okolí.” Nicméně po industrializaci byl domov degradován na pasivní doplněk. Byla degradována role ženy, zatímco role muže byla zvýšena rozvojem peněžního hospodářství.

            Díky nové technologii a službám je možné a žádoucí znovuzrození a kultivace domácí výroby. Ať už jde o soukromou živnost, práci na zakázku nebo spojení s úřadem přes počítačovou síť, existuje množství tvůrčí, zajímavé a dobře placené práce, kterou lze snadno vykonávat doma. Měli bychom skončit s obětováním potřeb rodičů a dětí zvláštním zájmům odborových svazů (které se staví proti práci doma) a některých zaměstnavatelů, a zrušit zastaralá opatření, která brání další decentralizaci pracovišť.

            Měli bychom také snížit daně, uvalené na rodiče, kteří se rozhodnou zůstat doma s dětmi. Měli bychom uvažovat o větších daňových úlevách na malé děti a náklady na péči o ně.

            Měli bychom povzbuzovat zaměstnavatele, aby zřizovali dobrá, časově pružnější pracovní místa na částečný úvazek, umožnili rozdělit jedno místo na více lidí a brát si práci domů, aby si rodiče, kteří pracují, mohli uspořádat svůj rozvrh tak, aby trávili více času se svými dětmi. Rodiče pracující na částečný úvazek jsou skvělými, zodpovědnými zaměstnanci, a teď, kdy vstupujeme do období kritického nedostatku pracovních sil, je v zájmu firem i pracovníků přivést tyto talentované jedince mezi pracující za podmínek, které jim vyhovují. Pružnější, méně strnulý trh práce, který se tak jako tak v této zemi po léta rozvíjel, zvýší jak výkonnost, tak spokojenost pracovníků.

            Měli bychom podporovat další formy rodinné péče o děti, například ze strany prarodičů. Asi by měla být poskytnuta daňová úleva těm, kdo chtějí ubytovat prarodiče nebo jiného příbuzného, který by se staral o dítě. Možná ještě důležitější je, aby otcové cítili za denní dohled a vedení svých dětí stejnou zodpovědnost jako matky, což pomalu začínají.

Náročnější návrhy

            Někteří lidé se dožadují náročnějších programů, které by uvedly do chodu systém komplexní podpory pro všechny rodiče. Penelope Leachová zastává názor, že první roky péče o dítě by měly být považovány za specifické období života, za jaké je považováno také období školní docházky a důchodu, a rodič, který zůstává doma, aby se staral o malé dítě, by měl dostat příspěvek od státu. Dožaduje se programu, který by umožnil jednomu z rodičů zůstat doma po celou dobu prvních dvou let života dítěte, a pak zajistil zapracování, které by rodiči pomohlo k postupnému návratu do zaměstnání, pokud by si to přál.

            Allan Carlson z Rockford Institute navrhuje, abychom zlepšili svůj ekonomický přístup k rodičům. Dožaduje se čtyř úprav daňové a sociální politiky: zdvojnásobit daňovou úlevu na děti, poskytnout daňový úvěr 600$ ročně na každé dítě, zvláštní příspěvek 600$ v roce narození dítěte a změnit stávající úvěr na péči o dítě na univerzální úvěr 500$ dostupný všem rodičům, ať už si péči platí nebo ji zajišťují sami. Tento návrh by umožnil kupříkladu manželskému páru se třemi malými dětmi a příjmem 25.000$ ponechat si z výdělku o 4.300$ více.

            Tento plán přesouvá daňové břemeno z rodin s malými dětmi na osoby, které nenesou zodpovědnost za výchovu dítěte, a vrací nás do podmínek období po 2.světové válce, kdy byly rodiny podstatně méně daňově zatíženy. Finanční náklady by bylo možné ovlivňovat nejrůznějším způsobem, například stanovením věkové hranice dítěte, po jejímž dosažení rodiče ztrácejí výše zmíněná oprávnění.

Škody napáchané opatrovnickou lobby

            Veškeré bojovné úsilí stále mocnější opatrovnické lobby je dnes vedeno špatným směrem. Její aktivisté tvrdí, že doporučovat čerstvým rodičům, aby zůstali doma, je “absurdní”. Pracující rodiče jsou “autentičtí”, rodiče doma jsou “dinosaury”.

            Tito stoupenci bezvýhradně odrazují od té formy denní péče, kde je nejmenší pravděpodobnost škod – od neoficiální péče v domácnosti sousedky nebo přítelkyně – a to na základě toho, že se jedná o péči nestandardizovanou, bez stanovených pravidel a dostatečné profesionality. Základní tlak zastánců denní péče dnes směřuje pryč od domovů osobních, malých a improvizovaných k velkým, řízeným, zářivkami osvětleným “domovům malých dětí”, vedeným profesionálními opatrovnicemi. To je jediný způsob, jak společensky umožnit rodičovství všem, a je to strategie, která má v současné době politický náboj.

            Ovšem v těchto zařízeních – od nejhorších po ta lepší – je nejmenší pravděpodobnost, že děti dostanou to, co potřebují. Zdravý rozum i empirické výzkumy to potvrzují. Ale všechny existující příspěvky, možnosti volby a subvence tlačí rodiče směrem k nim. Kupříkladu naše náklady na daňový úvěr na děti činí v současné době okolo tří miliard dolarů. Na tento úvěr však mohou uplatňovat nárok pouze lidé, kteří platí někomu jinému, aby poskytoval péči. Nárok nemohou uplatňovat rodiče, kteří pečují o dítě sami. Tato politika je nejen očividně diskriminační a zpátečnická (je to přesun peněz od rodičů, kteří zůstávají doma a mají podprůměrný příjem, k rodičům, kteří pracují a jsou bohatší), ale navíc vůči dětem velmi špatná.

            Spíše než dále podporovat náhradní rodičovství s jeho mnoha riziky bychom měli usilovat o otevírání nových možností pro velký počet Američanů, kteří by rádi vychovávali své děti sami. Poskytnout pomoc, povzbuzení a peníze rodičům a dětem, ne institucím a byrokratům.

            Výchova dětí jistě přináší svůj díl nezdarů a vyčerpání. Je to náročný úkol. A bez zvláštních dávek času pro sebe, rozhovorů a povzbuzení od dospělých se rodič může začít cítit odříznut od světa. Ale výchova dětí je také jedním z nejpestřejších a nejhumánnějších životních závazků. Nutí nás postavit se tváří v tvář vlastní smrtelnosti, hlubšímu smyslu naší etiky a našim nejhlubším nadějím.

            Ano, nastanou obtíže. Ale jsou zde kompenzace: děti ve větším bezpečí, šťastnější rodiče, zdravější společnost. Nezbytné změny jsou opravdu v našich možnostech; vše, co potřebujeme, je přesvědčení, že stojí za to. Vyžadují těžkou, ale nezbytnou volbu, která jde k samému jádru toho, co to znamená být rodičem a občanem: rozhodnutí, že nebudeme žít jen pro sebe, pro svůj krátkodobý prospěch a materiální rozvoj. Že se můžeme a chceme podílet duchovně na budoucnosti naší kultury. Že výchova dětí podle vlastních zásad a etiky je jak důstojným cílem, tak úkolem, který skutečně stojí za námahu.