Komentáře k příspěvku: Ať žije svoboda volby i u sňatků!

Od: Hana

Hana — Tue, 06 Sep 2011 09:34:45 +0000

ano, co je nevratné, to musí být velmi odpovědné rozhodnutí anebo také velmi pomýlené (něco jako zmatení smyslů:) – čili učinit nevratné rozhodnutí může mít více příčin; proč by nevratný měl být zrovna sňatek? protože vy sti to přejete? protože to tak kdysi církev zařídila? prosím, uvědomme si, že život je nevypočítatelný, že se nevejde do vašich ideálních kategorií (všechny ty ideálně racionální úkony, ideálně definované situace, ideláně plánovaný život); vaše sňatky byste možná pokládali za hodné stvrzení doživotně, i když bych vás ráda viděla, vzít vám všechny ty nashromážděné jistoty a postavit vás před zcela nejistou situaci (nikdy není jistá, a nedá se přesně spočítat, život není matematika); upřímně řečeno se domnívám – a jistě nebudu sama – uzavře-li sňatek na doživotí, je v dnešní době naprostý a především skutečně nezodpovědný blázen, který se nechal patrně unést příliš silnými city.:-))

Od: Lucka

Lucka — Sun, 19 Apr 2009 22:41:12 +0000

Nejde přeci o nic jiného, než aby se lidi naučili chovat zodpovědněji. Uzavírání “pevnějšího” manželství nemá pozitivnější význam, než že budou tvrdší následky při nedodržení. Asi by se hlavně mělo investovat do preventivních opatření, pečovat i o duše lidí a jejich pohodu. A to je problém politického myšlení, které má tendence “vymýšlet formuláře”

Od: Libor

Libor — Tue, 02 Dec 2008 16:16:57 +0000

Myslel jsem to tak, že každé manželství by mělo být alespoň teoreticky uzavíráno na doživotí, že to není žádná dočasná smlouva. To samozřejmě neznamená, že neuznávám rozvod jako mezní řešení. Chápu, že o dnešní době platí, co jste napsal, ale nemyslím, že nám pomůže odstupňované manželství. Přijde mi to jako další zaplevelování a znepřehledňování rodinného práva, ne nepodobné zákonu o registrovaném partnerství alias homosexuálním manželství.

Od: J. Beneš

J. Beneš — Mon, 24 Nov 2008 21:56:21 +0000

Idea pouze doživotního manželství je mi velmi blízká, nicméně soudím, že v současné společnosti, která je charakteristická absencí hodnot a odporem k závazkům vůbec, není naděje na její prosazení. Snad se to změní poté, co právě navrhovaná forma “trvalého” manželství v praxi obstojí.

Od: Libor

Libor — Mon, 24 Nov 2008 15:32:33 +0000

Úmysl dobrý, řešení špatné. Každé manželství má být uzavíráno jako doživotní a tímto zákonem bychom vlastně připustili, že ostatní uzavřená manželství jsou pouze jakýmsi dočasným konkubinátem. Cesta je v znesňadňování rozvodu a ne v zavádění různých stupňů manželství.

Od: J.Beneš

J.Beneš — Mon, 24 Nov 2008 15:10:26 +0000

Prvně bych rád zdůraznil, že o vynutitelnost se zde prakticky nejedná, jistěže nejde (jak jste sám naznačil) žalovat o to aby soud nařídil např. společné bydlení, či věrnost. Vždyť stejné povinnosti jsou i dnes zakotveny v § 18 zákona o rodině a jde sice o povinnosti právní, nikoliv vynutitelné. Majetkové záležitosti pak půjde řešit i po uzavření manželství zúžením SJM až na společné vybavení domácnosti – předpokládám, že obdoba dnešní úpravy bude zakotvena i v novém OZ. Nepůjde tedy ani v případě takovéhoto “trvalého manželství” úspěšně podat žalobu k soudu nařizující společné bydlení, pohlavní styk, či zakazovat nevěru. Rozdíl bude právě v tom, že vstup do takovéhoto manželství bude krok velice zodpovědný, krok prakticky nevratný. Jistěže se najdou případy, kdy bude jedinec litovat svého rozhodnutí, zodpovědnost ale spočívá i v nutnosti nést následky svého rozhodnutí, ať jsou již jakékoliv. Nadto je třeba přihlédnout ke společenskému půspobení takovéhoto manželství, k jakési generální prevenci. Vždyť dnes, vedle normálního, zrušitelného manželství je možné žít společně bez formálního obřadu a to bez společenského odsudku. důsledkem přijetí navrhované právní úpravy bude, že ve společnosti bude existovat manželství, které je opravdu “dokud nás smrt nerozdělí”¨. Logickým psychologickým následkem bude (po nějaké době zažívání takové právní úpravy), že vstup do trvalého manželství bude krokem který bude nutné velmi zodpovědně zvážit, krokem kde jedinec rozhoduje prakticky o celém svém zbývajícím životě. Pokud pak v konkrétním páru dojde ke krizi, budou tito nuceni hledat znovu cestu k sobě – společné řešení, jelikož se spojení svých životních cest svobodně rozhodli. Vznik manželství po dostatečné, zodpovědné a zralé úvaze – jakožto logický následek jeho obtížné zrušitelnosti – je společensky žádoucí. Srovnání s otrockou smlouvou je nemístné, vždyť jen jeho praktikování – i bez smlouvy – je sankcionované trestním právem, jako vysoce společensky nebezpečné, tady nežádoucí.

Od: Mirek

Mirek — Sat, 22 Nov 2008 11:34:40 +0000

a zkuste kdyžtak trochu více precizovat, jak podle vás může pomoci takový zákon zvýšit odpovědnost rozhodování člověka, který si v okamžiku rozhodnutí myslí, že se nikdy nerozhodne jinak, a přitom se v nějakém budoucím okamžiku jinak rozhodne. Podle mě už ze samotného faktu, že k této situaci dochází (tj., že jen málokdo si v okamžiku sňatku myslí, že je to jen na zkoušku), plyne, že o podporu odpovědnosti zde nejde.

Od: Mirek

Mirek — Sat, 22 Nov 2008 11:24:39 +0000

Mě šlo právě o to, že určité typy smluv nemůžete uzavřít vůbec, i kdybyste chtěl – jako tu “otrockou smlouvu”, podle které byste se stal doživotně něčím otrokem. I když by se určitě našeli např. tzv. otroci domin, kteří by ji uzavřít chtěli. On vlastně nikdo nikomu nebrání v tom, aby se takto reálně celý život choval a udržoval si, co chce – jde o něco jiného, o VYNUTITELNOST takové smlouvy v případě, že jeden z těch lidí nebo oba dospějí k názoru, že už ji nechtějí – a že k takovému názoru dospějí, to předem nevěděli, naopak si mysleli, že se jejich názor nezmění jindy.
Takže jde o to, že si určitá skupina lidí přeje uzavírat smlouvy určitého typu a požaduje po ostatních, řekněme většinové společnosti, aby jim to dodržování umožnila vynucovat mocensky, v případě, že se některý ze smluvních partnerů rozhodne změnit názor – a tím vlastně názorově přiřadit k většinové společnosti, po které ta menšina mocenský zákrok vyžaduje. A to mi přijde nesprávné. A jak jsem psal, vlastně by to muselo platit i např. pro vstup do kláštěera či kněžství – ačkoliv zde je možná výrazný rozdíl v tom, že odchodem v těchto případech není postižen žádný (aspoň tedy lidský) partner smlouvy, protože ten zde není vůbec.
S tím bankrotem je to, pokud jsem o tom něco četl, jinak, jsou tam konkrétní čísla, doby, částky a procenta – ale to byl jen příklad, tak ho můžeme nechat stranou (ale princip toho zákona stejně je, že platíte po nějakou dobu stanovenou část z platu a pak vám zbytek prominou)
zajímavá otázka také je, co by se tou nerozlučitelností stalo reálně. tj., jestli by se vůbec něco změnilo v možnosti jednoho parnera odejít a žít s jiným partnerem, na nutnosti placené výživného na děti apod. Mám trochu dojem, že by se vlastně nic zásadního nezměnilo – možná tím, že by zůstávalo spolešné vlastnictví manželů, by jeden partner vyhazoval druhého z bytu? Jak by se ty majetkové věci řečily, kdyby žil každá zvlášť a třeba každý s jiným partnerem? Ten zákon na to nějak myslí? .

Od: J. Beneš

J. Beneš — Fri, 21 Nov 2008 02:08:11 +0000

Rád bych kolegu Mirka upozornil, že ve svých příspěvcích dopouští zásadního právního omylu. Stát zajisté respektuje “že máš právo si v okamžiku Y myslet něco jiného než v předchozím okamžiku X”, nikoliv však vždy podle toho jednat. Je totiž nutné rozlišit ústavně zakotvenou svsbodu myšlení, od vázanosti vlastními právními úkony. Nikdo tedy nebrání kolegovi Mirkovi měnit jeho názory jak jej napadne, jakmile však např. uzavře smlouvu je jí vázán, a může ji jednostranně měnit jen v naprosto výjimečných případech a to pouze z důvodů, které stanoví zákon. Také však je chráněn před svévolnými změnami smlouvy druhou stranou. Je třeba si uvědomit, že jsme společností lidí plně odpovědných za své jednání. Výhodou diskutované právní úpravy je možnost zvolit si manželství trvalé, manželství, kde je již od počátku jasné, že nejde jen o zkoušku – a když to nevyjde tak že se to zkusí znovu s někým jiným. Jistě jde o krok zodpovědný, je však jen na místě aby právní řád podporoval zdopovědnost na místo lehkomyslnosti. Myslím, že je také nutno zdůraznit, že se jedná o MOŽNOST, kterou snoubenci využít nemusí. Jde o jejich autonomii vůle, základní to pilíř soukromého práva. Pokud se Vám takováto možnost nelíbí, prosím – nevyužívejte jí! Nebraňte však ostatním ve využítí toho, co sám využít nechcete. To je již na jejich zodpovědnosti. Třeba vás jednou přesvědčí, neboť jste příznivcem volných změn názorů. Závěrem bych rád podotkl, že žádný zákon o osobním bankrotu není. Jde o zákon o úpadku a způsobech jeho řešení 182/2006Sb., který při úpravě tzv. osobního bankrotu vychází spíše z principu “kde nic není,ani smrt nebere”.

Od: Ulrich

Ulrich — Tue, 18 Nov 2008 18:44:26 +0000

Smysl manželství je v citových vztazích. Předně mezi manžely a také mezi nimi a jejich dětmi. Jestliže dojde k rozvratu citových vztahů, pak nemá význam snažit se je držet pohromadě právními nástroji. Co bude mít manžel(ka) z toho, že manželství trvá, když se láska vytratila? Jen další trápení. A nemožnost vyvázat se z havarovaného manželství dává do ruky nanejvýš klacek tomu z manželů, který situaci nezavinil ( často spíše v právním, právně prokazatelném slova smyslu, neboť neadekvátní, zlé, ale ještě formálně bezúhonné jednání je častou příčinou citového rozvratu a následné nevěry ) . Umožňuje vydírat, trápit, ale ne získat zpět chybějící lásku, z níž pramení uspokojení potřeb. Co je na klacku ( mstě ) konzervativního, křesťanského? Nic. Návrh ministra Jehličky je proto z hlediska křesťanství zcestný, kontraproduktivní.