Ministerstvo kultury přišlo s nápadem, aby snoubenci mohli kromě existujícího snadno rozlučitelného sňatku uzavírat i manželství, v němž rozvod bude obtížnější. Vlna kritiky, která následovala, nese znaky iracionality, nepochopení a zbytečnosti.
Kritika by byla pochopitelná, kdyby návrh ztížil možnost všech rozvodů. Pak by platila námitka, že to povede k neochotě lidí uzavírat manželství, a tudíž k méně stabilním partnerským vztahům.
Jenže návrh nerušil dosavadní podobu sňatků. Jen ke stávající úpravě přidával možnost další. Tím vlastně rozšiřoval svobodu volby. Pro lidi, kteří chtějí uzavírat sňatky jako doposud, by se nic nezměnilo. A lidé, kteří by se chtěli dobrovolně zavázat i k něčemu navíc, by tuto svobodu získali. Nikdo by nebyl k ničemu nucen, tak kdo může být proti?
Ano, jedna námitka vznesena být může: co kdyby možnost volby pevnějšího sňatku u někoho vyvolala “zlou krev” v tom smyslu, že jeden z nich by oproti druhému preferoval manželství se snadnější možností rozvodu. Odpověď je jednoduchá: to je přece jen věcí snoubenců samotných.
Výhoda je přitom zřejmá: lze předpokládat, že lidé (ta menšina), kteří se rozhodnou pro pevnější svazky, vytvoří stabilnější prostředí pro výchovu dětí. Což je jednoznačně v zájmu společnosti. Takže návrh z Ministerstva kultury je dobrý jak pro jednotlivce (rozšiřuje jejich svobodu volby), tak pro společnost (povede k vytvoření některých stabilnějších svazků).
Když už jsme ke klasickému manželství přidali i registrované partnerství, zajisté budeme ve své velkorysosti tak velkodušní, že těm, kdo si přejí legálně uzavřít pevnější manželství, tuto svobodu volby umožníme. Nebo tu je někdo, kdo by se stavěl proti právům menšin?
Vyšlo v Hospodářských novinách 14.11.2008
Prvně bych rád zdůraznil, že o vynutitelnost se zde prakticky nejedná, jistěže nejde (jak jste sám naznačil) žalovat o to aby soud nařídil např. společné bydlení, či věrnost. Vždyť stejné povinnosti jsou i dnes zakotveny v § 18 zákona o rodině a jde sice o povinnosti právní, nikoliv vynutitelné. Majetkové záležitosti pak půjde řešit i po uzavření manželství zúžením SJM až na společné vybavení domácnosti – předpokládám, že obdoba dnešní úpravy bude zakotvena i v novém OZ. Nepůjde tedy ani v případě takovéhoto “trvalého manželství” úspěšně podat žalobu k soudu nařizující společné bydlení, pohlavní styk, či zakazovat nevěru. Rozdíl bude právě v tom, že vstup do takovéhoto manželství bude krok velice zodpovědný, krok prakticky nevratný. Jistěže se najdou případy, kdy bude jedinec litovat svého rozhodnutí, zodpovědnost ale spočívá i v nutnosti nést následky svého rozhodnutí, ať jsou již jakékoliv. Nadto je třeba přihlédnout ke společenskému půspobení takovéhoto manželství, k jakési generální prevenci. Vždyť dnes, vedle normálního, zrušitelného manželství je možné žít společně bez formálního obřadu a to bez společenského odsudku. důsledkem přijetí navrhované právní úpravy bude, že ve společnosti bude existovat manželství, které je opravdu “dokud nás smrt nerozděl픨. Logickým psychologickým následkem bude (po nějaké době zažívání takové právní úpravy), že vstup do trvalého manželství bude krokem který bude nutné velmi zodpovědně zvážit, krokem kde jedinec rozhoduje prakticky o celém svém zbývajícím životě. Pokud pak v konkrétním páru dojde ke krizi, budou tito nuceni hledat znovu cestu k sobě – společné řešení, jelikož se spojení svých životních cest svobodně rozhodli. Vznik manželství po dostatečné, zodpovědné a zralé úvaze – jakožto logický následek jeho obtížné zrušitelnosti – je společensky žádoucí. Srovnání s otrockou smlouvou je nemístné, vždyť jen jeho praktikování – i bez smlouvy – je sankcionované trestním právem, jako vysoce společensky nebezpečné, tady nežádoucí.
a zkuste kdyžtak trochu více precizovat, jak podle vás může pomoci takový zákon zvýšit odpovědnost rozhodování člověka, který si v okamžiku rozhodnutí myslí, že se nikdy nerozhodne jinak, a přitom se v nějakém budoucím okamžiku jinak rozhodne. Podle mě už ze samotného faktu, že k této situaci dochází (tj., že jen málokdo si v okamžiku sňatku myslí, že je to jen na zkoušku), plyne, že o podporu odpovědnosti zde nejde.
Mě šlo právě o to, že určité typy smluv nemůžete uzavřít vůbec, i kdybyste chtěl – jako tu “otrockou smlouvu”, podle které byste se stal doživotně něčím otrokem. I když by se určitě našeli např. tzv. otroci domin, kteří by ji uzavřít chtěli. On vlastně nikdo nikomu nebrání v tom, aby se takto reálně celý život choval a udržoval si, co chce – jde o něco jiného, o VYNUTITELNOST takové smlouvy v případě, že jeden z těch lidí nebo oba dospějí k názoru, že už ji nechtějí – a že k takovému názoru dospějí, to předem nevěděli, naopak si mysleli, že se jejich názor nezmění jindy.
Takže jde o to, že si určitá skupina lidí přeje uzavírat smlouvy určitého typu a požaduje po ostatních, řekněme většinové společnosti, aby jim to dodržování umožnila vynucovat mocensky, v případě, že se některý ze smluvních partnerů rozhodne změnit názor – a tím vlastně názorově přiřadit k většinové společnosti, po které ta menšina mocenský zákrok vyžaduje. A to mi přijde nesprávné. A jak jsem psal, vlastně by to muselo platit i např. pro vstup do kláštěera či kněžství – ačkoliv zde je možná výrazný rozdíl v tom, že odchodem v těchto případech není postižen žádný (aspoň tedy lidský) partner smlouvy, protože ten zde není vůbec.
S tím bankrotem je to, pokud jsem o tom něco četl, jinak, jsou tam konkrétní čísla, doby, částky a procenta – ale to byl jen příklad, tak ho můžeme nechat stranou (ale princip toho zákona stejně je, že platíte po nějakou dobu stanovenou část z platu a pak vám zbytek prominou)
zajímavá otázka také je, co by se tou nerozlučitelností stalo reálně. tj., jestli by se vůbec něco změnilo v možnosti jednoho parnera odejít a žít s jiným partnerem, na nutnosti placené výživného na děti apod. Mám trochu dojem, že by se vlastně nic zásadního nezměnilo – možná tím, že by zůstávalo spolešné vlastnictví manželů, by jeden partner vyhazoval druhého z bytu? Jak by se ty majetkové věci řečily, kdyby žil každá zvlášť a třeba každý s jiným partnerem? Ten zákon na to nějak myslí? .
Rád bych kolegu Mirka upozornil, že ve svých příspěvcích dopouští zásadního právního omylu. Stát zajisté respektuje “že máš právo si v okamžiku Y myslet něco jiného než v předchozím okamžiku X”, nikoliv však vždy podle toho jednat. Je totiž nutné rozlišit ústavně zakotvenou svsbodu myšlení, od vázanosti vlastními právními úkony. Nikdo tedy nebrání kolegovi Mirkovi měnit jeho názory jak jej napadne, jakmile však např. uzavře smlouvu je jí vázán, a může ji jednostranně měnit jen v naprosto výjimečných případech a to pouze z důvodů, které stanoví zákon. Také však je chráněn před svévolnými změnami smlouvy druhou stranou. Je třeba si uvědomit, že jsme společností lidí plně odpovědných za své jednání. Výhodou diskutované právní úpravy je možnost zvolit si manželství trvalé, manželství, kde je již od počátku jasné, že nejde jen o zkoušku – a když to nevyjde tak že se to zkusí znovu s někým jiným. Jistě jde o krok zodpovědný, je však jen na místě aby právní řád podporoval zdopovědnost na místo lehkomyslnosti. Myslím, že je také nutno zdůraznit, že se jedná o MOŽNOST, kterou snoubenci využít nemusí. Jde o jejich autonomii vůle, základní to pilíř soukromého práva. Pokud se Vám takováto možnost nelíbí, prosím – nevyužívejte jí! Nebraňte však ostatním ve využítí toho, co sám využít nechcete. To je již na jejich zodpovědnosti. Třeba vás jednou přesvědčí, neboť jste příznivcem volných změn názorů. Závěrem bych rád podotkl, že žádný zákon o osobním bankrotu není. Jde o zákon o úpadku a způsobech jeho řešení 182/2006Sb., který při úpravě tzv. osobního bankrotu vychází spíše z principu “kde nic není,ani smrt nebere”.
Smysl manželství je v citových vztazích. Předně mezi manžely a také mezi nimi a jejich dětmi. Jestliže dojde k rozvratu citových vztahů, pak nemá význam snažit se je držet pohromadě právními nástroji. Co bude mít manžel(ka) z toho, že manželství trvá, když se láska vytratila? Jen další trápení. A nemožnost vyvázat se z havarovaného manželství dává do ruky nanejvýš klacek tomu z manželů, který situaci nezavinil ( často spíše v právním, právně prokazatelném slova smyslu, neboť neadekvátní, zlé, ale ještě formálně bezúhonné jednání je častou příčinou citového rozvratu a následné nevěry ) . Umožňuje vydírat, trápit, ale ne získat zpět chybějící lásku, z níž pramení uspokojení potřeb. Co je na klacku ( mstě ) konzervativního, křesťanského? Nic. Návrh ministra Jehličky je proto z hlediska křesťanství zcestný, kontraproduktivní.
Buďte zdrávi, přátelé.
Pokud vím, církevní odbor MK navrhl v rámci připomínkového řízení do kodexu – v případě(!), že z něj vypadnou církevní sňatky – zapsat možnost, o které se pak pan Jehlička v televizích vyjádřil, že není přece blázen, aby něco takového navrhoval.
Je to velmi rozumný člověk, ministr kulturních revolucionářů: http://www.mezipatra.cz/2008/o-festivalu/patroni.html
Tomáš Beran (http://vpravo.blog.cz)
No, problém vidím právě v tom, že člověk, který si v určitém okamžiku něco myslí, si tím vlastně chce zakázat myslet si a jednat kdykoliv jindy jinak. Už denska to je přece tak – přinejmenším v katlické církvi – že rozvody neuznává, dokonace ani (i když s určitými výjimkami) rozvody lidí, kteří při uzavírání svého manželství křesťany nebyli a sňatek uzavřeli pouze občanský. Pokud by se občanská nezrušitelnost manželství znovu zavedla (protože o nic jiného, než o právní následky, by v tom novém zákonu nešlo), pak by se to dalo uplatnit třeba i na mnichy nebo kněze, kteří by se chtěli oženit – protože to je přece podobný případ. Stát vychází z toho, že máš právo si v okamžiku Y myslet něco jiného než v předchozím okamžiku X, a jednat podle toho. samozřejmě závazky trvají – hlavně finanční. nejsou ale definitivní a doživotní (v tomto duchu ostatně jde i zákon o osobním bankrotu).
Já bych tohle nesrovnával – extremisti chtějí šaríu pro všechny (tedy i pro nesouhlasící), dobrovolně nezrušitelný manželství je individuální záležitost. Žijeme ve vzdělaný moderní společnosti, pokud se někdo chce dobrovolně vzdát svobody nebo její části, ať to klidně udělá, je to jeho život. Ten zákon bych klidně a naplno podpořil. Jsem rád, že pan Joch konečně pochopil princip individuální svobody v moderní liberální zemi (co někomu prospěje a obecně nikomu neuškodí, je hodno existence a podpory), je to u něj velká změna k lepšímu. Předpokládám, že by dnes stejnými argumenty podporoval i např. zákon o registrovaném partnerství, tam jde totiž přesně o totéž
.
Jde o jakýsi rámec svobody: to, že svobody nezahrnují svobodu zrušit svobody
ad např. problém islámských fundamentalistů v polosocialistických arabských státech jako je Alžírsko. Je jich většina, demokraticky by si šaríu prosadili. A zrušili by i tu polo- či spíš čtvrt-demokracii, co dneska v Alžírsku je. Zahrnují svobody i svobodu zrušit svobody?
Ten zákon by byl podle mě nesmyslný. Když budeš chtít podepsat s někým smlouvu, že budeš do konce života jeho otrokem, tak ti to západní demokratický stát neumožní. Jsou prostě svobody, kterých se dopředu vzdát nemůžeš, byť bys sebevíce chtěl (respektive můžeš, ale stát tu smlouvu uznávat nebude, stane se nevynutitelnou, jako ostatně v mnoha jiných případech) A tohle je jedna z nich. Celá moderní západní demokracie už 200 let stojí právě na rozšiřování možnosti odvolatelnosti rozhodnutí, co největší eliminace fatálních důsledků omylů.