Joshua Muravchik pracuje v American Enterprise Institute.

Z anglického originálu “The Case Against the UN” publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 118, No. 4, November 2004, s. 36-42,
přeložil Václav Frei.

Mezi “excelencemi”, jež se koncem září 2004 zúčastnily zahájení 19. Valného shromáždění OSN, bylo 64 presidentů, 25 premiérů a ne méně než 86 ministrů zahraničí. Tak mimořádná účast, pochvaloval si generální tajemník Kofi Annan dodatkem ke svému uvítacímu proslovu, je svědectvím skutečnosti, “že v těchto nesnadných dobách je OSN … společným a nepostradatelným domovem lidské rodiny”.
Projevy, které pak následovaly, však byly tísnivě typickými ukázkami nakažlivé rétorické choroby, jíž je tento “domov lidské rodiny” proslavený. Německý ministr zahraničí: “Nebudeme mít mír bez rozvoje, a ovšem ani rozvoj bez míru.” Jeho francouzský protějšek: “Bez spravedlnosti nebude mír. Bez míru nebude trvalý rozvoj.” Brazilský president: “Cesta k trvalému míru musí zahrnovat nový politický a hospodářský mezinárodní řád.” Španělský president měl navíc i radu. “Mír a bezpečnost se bude ve světě šířit pouze silou … výchovy a kultury. A kultura,” dodal, “vždy znamená mír.”
Od tohoto řečňování se nápadně odlišily dva vzájemně protikladné hlasy. První patřil generálnímu tajemníkovi. Annan se rozhodl soustředit se ve svém formálním prohlášení na téma vlády zákona, zejména zákona mezinárodního, jak jej representuje a stanoví OSN. Jeho nejostřejší narážky mířily dost průhledně na Spojené státy. “Ti, kdo usilují o nastolení legitimity, ji musejí sami ztělesňovat,” hřímal. “A ti, kdo se dovolávají mezinárodního práva, se mu musejí sami podřizovat.” Že tím byly míněny právě Spojené státy, dal Annan jasně najevo týden předtím, když opakoval své dřívější obvinění, jímž označil invazi USA a jejich spojenců do Iráku za “nezákonnou”.
Druhý byl hlas presidenta Bushe. Promluvil brzy po Annanovi a soustředil se na podporu demokracie a lidských práv, ale jeho poznámky obsahovaly také repliky na adresu kritiků, jako byl Annan: “Rada bezpečnosti slíbila závažné důsledky za vyzývavý odpor [Saddáma Husajna]. A rozhodnutí, jež jsme udělali, musejí mít význam. Řekneme-li závažné důsledky, pak v zájmu míru musejí přijít závažné důsledky.”
Předmětem tohoto výpadu a jeho odrážení byl Irák. Ale Irák je jen jedním dějstvím ve větším dramatu, jehož tématem je spletitý vztah Spojených států k vlastnímu obtížnému potomku, OSN, v době, kdy je rozdělení globální moci tak mimořádně nachýlené k jediné zemi. Annanův zástupce Shashi Taroor naznačil, že “uplatňování americké síly může být docela dobře ústřední otázkou dnešní světové politiky”. A naopak míra, do jaké se Washington při naplňování cílů své zahraniční politiky rozhoduje přihlížet k roli OSN, je ústřední záležitostí v americké politice.

Roku 1990 se světové společenství vymanilo z 45 let trvající paralýzy studené války, aby odpovědělo na pohlcení Kuvajtu Irákem. President George H. W. Bush se rozhodl dát tuto záležitost na pořad Rady bezpečnosti, dříve než ji předloží Kongresu USA, z pozoruhodného důvodu: jakmile dospěl k závěru, že osvobození Kuvajtu bude vyžadovat užití síly, věděl, že bude snazší získat souhlas ostatních stálých členů Rady bezpečnosti – SSSR, Číny, Francie a Británie – než demokratů v Kongresu. Teprve s touto podporou v ruce mohl dosáhnout těsné většiny v americkém Senátu.
Nepochybně díky této zkušenosti vyslovila první Bushova administrativa v závěru svého funkčního období velké naděje v OSN, o níž prohlásila, že “získala novou životnost a vynořila se jako ústřední nástroj pro … zachování míru”. Bill Clinton, který nastoupil po Bushovi, přijal ještě nadějnější náhled. Jelikož byl rozhodnut “zaostřit se jako laser” na domácí hospodářství, prohlásil, že se chce při řízení mezinárodních záležitostí více opírat o mezinárodní společenství. Jeho první velvyslankyně u OSN Madeleine Albrightová viděla v “asertivním multilateralismu” úhelný kámen politiky USA i světového míru. Předchůdce Kofi Annana, Egypťan Butrus Butrus-Ghali, spatřoval v tomto postoji USA “mimořádnou příležitost k rozšíření, přizpůsobení a posílení práce OSN” po konci studené války.
Ale během dvou let lehly naděje Billa Clintona a Butruse Butrus-Ghaliho popelem. Clinton chtěl stáhnout ze Somálska jednotky, jež tam vyslal jeho předchůdce, aby pomohly zastavit hladomor, způsobovaný z převážné části pleněním země soupeřícími místními vojenskými veliteli. Na naléhání Butruse Butrus-Ghaliho tam však ponechal značný kontingent jako páteř pokusu vojenských sil OSN posílit jeden národ v tomto Bohem zapomenutém koutu světa. Toto dobře míněné gesto skončilo v říjnu 1993 debaklem, když 18 výsadkářů americké armády a na 1000 Somálců zahynulo v kruté řeži v Mogadišu; později ji zvěčnil film Black Hawk Down.
Americké ztráty způsobené rukama Somálců, jimž jsme tam chtěli jen pomoci, vzbudily trvalé ochlazení vůči takovému druhu mise, i s širším dopadem na jiné podniky pod vlajkou OSN.
Ukázalo se však, že Somálsko bylo tou nejmenší z dlouhé řady pohrom pro USA, pro OSN i pro jejich vzájemný vztah. Hned v patách masakru v Mogadišu se rozpoutal první nepopiratelný světový případ genocidy po holokaustu. Na jaře 1994 pobíjeli Hutuové ve Rwandě, třebaže neměli k dispozici nacistickou vražednou techniku, své spoluobčany kmene Tutsi (a s nimi umírněné Hutu) v rozsahu, který soupeřil s Hitlerovým výkonem v zabíjení Židů.
Během těchto nepopsatelných událostí Spojené národy nejen stály stranou, ale malý vojenský kontingent OSN, který – s úkolem podpořit zachovávání dříve uzavřené dohody o příměří – už byl na místě, byl stažen zpět, aby nikdo v modré helmě nezahynul spolu s vyhlédnutými oběťmi. Vláda Spojených států rozhodnutá vyhnout se čemukoli, co by mělo příchuť reprízy Mogadiša, šla ještě dál, než aby jen v Radě bezpečnosti blokovala jakoukoli akci, jež by mohla vystavit nějakého amerického vojáka nebezpečí. Bill Clinton nabídl po letech tu nejvyhýbavější apologii: “Mezinárodní společenství musí nést svůj díl odpovědnosti za tuto tragédii.” Nedokázal si přiznat, že tím “mezinárodním společenstvím” byl v daném případě předně a především on sám.

Jestliže USA nesly za katastrofu ve Rwandě vinu, OSN se přímo pokryla hanbou. Ačkoli se často říká, že OSN není nic jiného než součet jejích členských států, je to pravda jen zčásti. Kolektivní nebo odvozené orgány získávají svůj vlastní život. Generální tajemník OSN je přední světová osobnost, jíž podléhá rozpočet 3 miliard dolarů a štáb zhruba 15 000 osob. Jak se později ukázalo, klíčoví členové tohoto impozantního aparátu měli o genocidě ve Rwandě varovné zprávy měsíce předtím, než začala.
Generál Roméo Dallaire, kanadský velitel sil OSN rozmístěných ve Rwandě, vysílal zprávy, že extremisté z kmene Hutu shromažďují zbraně a cvičí se pro “vyhlazovací” tažení. V naději na zmaření tohoto plánu Dallaire navrhl, že zbraně zabaví. Jeho zpráva byla přijata v oddělení OSN pro mírové operace se znepokojením – ne nad vyhlídkou genocidy, nýbrž nad vyhlídkou, že by Dallaire ve snaze jí zabránit mohl podniknout něco riskantního. Byly vydány jasné rozkazy, jež intervenci Dallairem navrhovanou vetovaly. “Prvořadým zřetelem,” říkaly, “je potřeba vyhnout se takovému vstupu do průběhu akcí, jenž by mohl vést k užití síly a k nepředvídaným důsledkům.”
Dokonce ještě poté, co vraždění začalo, “by je byl [Dallaire] mohl snadno zastavit,” jak tvrdil, silami, jež už měl k dispozici, plus několika sty dalších vojáků, kteří byli snadno dosažitelní. Ale rozkazy, jež dostával, zůstávaly jiné. Jak to ve své nové knize popsal Dore Gold, někdejší velvyslanec Izraele u OSN, Dallairovi bylo řečeno, “aby se prostě soustředil na evakuaci cizinců ze Rwandy. Dallaire řekl důstojníkům, že z hlavního stanu OSN v New Yorku dostal přikázáno nezachraňovat žádné Rwanďany. ,Rozkazy z New Yorku: žádní místní?”. (Dore Gold, Tower of Babble: How the United Nations Has Fuelled Global Chaos – Babylónská věž: jak OSN podporovala globální chaos.)
Byla-li role OSN ve rwandské katastrofě trestuhodná, byla ještě horší v děsivých událostech, které se odehrály v Bosně-Hercegovině v letech 1992 až 1995. Na vině mají svůj díl jak členské státy, tak sekretariát OSN. Rada bezpečnosti reagovala na první náznak nesnází vyhlášením zbrojního embarga. To sice platilo pro obě strany sporu, ale jeho následky byly zcela rozdílné. Srbských agresorů, kteří chtěli “vyčistit” Bosnu od její muslimské většiny, se embargo sotva dotklo; měli k dispozici impozantní arzenál jugoslávské armády. Jejich oběti však měly zbraní nedostatek a embargo jen ještě vystupňovalo jejich bezmocnost. Generální tajemník Butrus Butrus-Ghali přidal ke křivdě urážku, když odbyl jejich svízelnou situaci jako “válku bohatého muže”.
Když už se válka rozbíhala, vrcholní představitelé OSN – Yasushi Akashi, civilní zástupce generálního tajemníka, a generálové Michael Rose a po něm Bernard Janvier, velitelé mírových jednotek OSN – projevovali více sympatií srbským agresorům než jejich muslimským obětem. Nejlepší dohad, jaký si o tom lze udělat, snad je, že chtěli konflikt za každou cenu ukončit, a nejkratší cesta, jakou k tomuto výsledku viděli, byla porážka slabší strany. Akashi a Rose odsoudili na tiskové konferenci v dubnu 1994 americkou morální podporu muslimů, protože je “povzbuzovala, aby pokračovali v boji”. Rose pak dodal, že muslimové žijící ve městech Gorazde, Srebrenica a Zepa prohlášených Radou bezpečnosti za “bezpečné zóny” mají na vybranou pouze “vystěhovat se nebo žít pod srbskou vládou”.
Roseova mrazivá slova byla téměř otevřenou výzvou k tomu, k čemu došlo o rok později: srbské síly obklíčily Srebrenici, 5000 až 10 000 srbských mužů bylo sehnáno dohromady a zlikvidováno. Bylo to nejhorší zvěrstvo v Evropě od 2. světové války. Jednotky OSN, které měly za úkol muslimy v Srebrenici chránit, se vzdálily a ponechaly je napospas masakru. Počet mrtvých byl sice daleko menší než ve Rwandě, ale vina OSN byla v jednom směru ještě větší. Jak zdůrazňuje Gold, mnoho muslimských obětí předtím uprchlo do Srebrenice na základě doporučení, aby vyhledali útočiště v šesti “bezpečných zónách”, o nichž OSN prohlásila, že jsou pod její ochranou. Ve skutečnosti je tak soustředila jako terč k zabíjení.

Příběhy Somálska, Rwandy a Bosny byly popsány už dřív. Ale Gold je ve své výjimečně cenné a aktuální knize Tower of Babble shrnuje do jediného líčení. Jeho zpráva o Srebrenici je zvlášť dobře napsaná, ukazuje detaily občasného bratříčkování mezi příslušníky mírových jednotek OSN a srbskými masovými vrahy, které nedokázali odstrašit. Ale zajímavé je zejména to, že Gold ukazuje vztah mezi těmito nezdařenými mírovými misemi OSN a jistou základní, obecnější a dřívější rezignací OSN na vlastní poslání, a to už od nejranějších let její existence.
O této organizaci, která vyrostla z koalice proti mocnostem Osy za 2. světové války, se muselo předpokládat, že bude podle svého určení stát na straně obětí proti agresorům. To však od začátku zatvrzele odmítala dělat.
První zkoušky přišly v roce 1948. Jednou z nich byl otevřeně vyhlášený útok států Arabské ligy proti novorozenému státu Izrael, při jehož zrodu hrála OSN úlohu porodní asistentky. Ačkoli agrese ani její zničující záměr nebyly skrývány, OSN je neodsoudila. Místo toho vyzvala “všechny osoby a organizace v Palestině”, aby “zastavily všechny aktivity vojenské a paramilitární povahy”. Podobně přepečlivou “nestranností” se vyznačovala odpověď Rady bezpečnosti v její druhé zkoušce z roku 1948: tou byla stížnost Indie u OSN na muslimskou ofenzivu v Kašmíru, podle indického sdělení vedenou infiltrovanými pakistánskými jednotkami.
Tyto precedenty striktní neutrality vůči útočníkům i obráncům obracely v nesmysl principy, na nichž byla organizace založena. Taková neutralita však od té doby byla normou, z níž odpor proti okupaci Kuvajtu – poháněný ocelovou rozhodností presidenta Bushe a britské premiérky Margaret Thatcherové – představoval vzácnou výjimku.
Kromě toho, jak ukazuje Gold, nezdary v prosazování míru jsou částí širšího selhání. I když Spojené národy vlastně nedokázaly dát dohromady vojenskou sílu, jež by podle záměru zakladatelů byla záštitou světového řádu, mohly přece zůstat inspirací, majákem ve volbě dobra a zla v jednání států. Ničím takovým bohužel nebyly.
Dokladem A pod tímto titulkem je celková činnost OSN na poli lidských práv, jak jsem podrobně doložil jak já, tak jiní autoři (viz např. můj článek “The UN on the Loose”, Commentary, červenec 2002). Hlavní problém spočívá v tom, že vlády, které zvlášť ničemně utlačují a sužují své poddané, se často nejenergičtěji ucházejí o zvolení do Komise OSN pro lidská práva, a to z toho prostého důvodu, že jim členství v komisi usnadňuje ochranu před kritikou. Rok za rokem si celá polovina vlád, jež Freedom House uvádí jako “nejhorší z nejhorších” porušovatelů lidských práv, zajišťuje křesla v orgánu, který na porušování lidských práv dohlíží. Jsou mezi nimi Čína, Kuba, Súdán, Sýrie, Saúdská Arábie a Libye, která nedávno komisi předsedala.
Na svých výročních schůzích přijímá tato komise rezoluce dvojího druhu. První jsou abstraktní, potvrzují každé představitelné právo pro každou myslitelnou demografickou skupinu. Jejich proud je téměř nekonečně hojný; nestojí ovšem skoro nic a cenu mají jen o málo větší. Rezoluce druhého typu kritizují konkrétní země nebo vlády. Kritika se takřka nikdy netýká zemí, ať jakkoli brutálních, jež dosáhly svého zvolení do komise.
To platí nalevo i napravo: jediné slovo výtky nezakusila ani Čína ani Saúdská Arábie. Obvykle bývají na adresu asi tuctu porušovatelů vyslovena napomenutí, ve většině případů mírná. Například při jedné ze vzácných příležitostí, kdy se jednalo o diktaturu Fidela Castra, komise “vyzvala” kubánskou vládu, “jejíž snahy účinně uplatňovat sociální práva obyvatelstva navzdory nepříznivému mezinárodnímu prostředí jsou hodné uznání, aby vyvinula úsilí dosáhnout podobného pokroku v ohledu lidských, občanských a politických práv”.

Doklad B k obvinění OSN z morální hanebnosti je její odlišné jednání, s jakým přistupuje k Izraeli. OSN je podle své zakládací listiny “založena na principu suverénní rovnosti všech svých členů”. Ale – řečeno s Orwellem – některé státy jsou méně rovné než jiné. Izrael byl až donedávna vyloučen z členství v jakémkoli regionálním bloku, což podle pravidel OSN znamenalo, že byl také výjimečným způsobem vyloučen z volitelnosti do Rady bezpečnosti nebo jiných orgánů. Ačkoli nyní Spojené státy dosáhly pro Izrael přístupu do té povšechné “západní skupiny”, k níž náleží rovněž USA (tzv. skupina Západní Evropy a dalších), členství v ní má omezenou váhu, platnou pro orgány OSN v New Yorku, ale ne v Ženevě, a právo volitelnosti do Rady bezpečnosti bylo odsunuto o několik let.
Na schůzích Komise pro lidská práva, kde světoví diktátoři mohou nanejvýš očekávat ojedinělou výtku na půl úst, se o Izraeli jedná samostatně a odděleně v rámci zvláštního bodu programu. Každý rok je předmětem pěti až osmi zvláštních rezolucí, jež jej kárají tvrdými výrazy, jakých se neužívá v případě žádné jiné země.
Pokrytectví OSN v otázkách lidských práv dosáhlo stupně jakéhosi zbožštění na Světové konferenci proti rasismu v jihoafrickém Durbanu roku 2001. Tento výplod mozku Mary Robinsonové, vysoké komisařky pro lidská práva, přešel v tak neomalenou slavnost nenávisti proti Izraeli a Židům, že na protest odešli ze sálu nejen Američané, ale i západoevropští účastníci, kteří mívají pro takové taškařice vysokou toleranci. Jak dodává Gold, základ pro tuto parodii byl položen o několik měsíců dřív na přípravném setkání, jež hostit bylo dovoleno Íránu a na něž za souhlasu vysoké komisařky Robinsonové nedostaly přístup židovské, bahaistické a kurdské nevládní organizace.
I v celkové dosavadní činnosti OSN v oblasti lidských práv byla její neobyčejná diskriminace vůči Izraeli dokumentována obdobně bohatě (čerstvé souhrnné pojednání viz Anne Bayefsky, “The UN and the Jews”, Commentary, únor 2004). Ale Gold uvádí navíc šokující detail, který se týká UNIFIL, mírové mise OSN v Libanonu, a Terje Roed-Larsena, osobního zástupce generálního tajemníka pro Blízký východ. Poté, co se roku 2000 izraelské jednotky stáhly z Libanonu, byli tři izraelští vojáci uneseni z lokality Shebaa Farms na Golanských výšinách, malém kousku země, jejž Izrael dobyl na Sýrii, ale o němž teroristická organizace Hizballáh tvrdí, že patří Libanonu. Izraelští činitelé dostali informaci, že UNIFIL zachytila únos na videozáznamu. Jak velitelé UNIFIL, tak Roed-Larsen to popřeli. Později OSN přiznala, že má takový videozáznam, jejž zřejmě nechtěla prozradit, aby to Izraeli nepomohlo vystopovat únosce. Nyní se má za to, že tito tři vojáci byli zavražděni.
Jako by už to nebylo dost zlé, videozáznam měl zvláštní význam, protože, jak referuje Gold, “jsou důvody se domnívat, že Hizballáh předstíral příslušnost k mírovým jednotkám OSN, aby vojáky unesl”:

Poblíž místa únosu našli příslušníci UNIFIL dvě opuštěná vozidla s podezřelým obsahem. V prvním – byl to bílý Nissan Pathfinder, který mohl snadno vypadat jako vůz OSN – byly napodobeniny poznávacích značek UNIFIL, vlajka OSN, uniformy irského praporu UNIFIL a nálepky OSN. Druhý byl Range Rover, jehož zadní část byla potřísněna krví.

Arogantní tendence vůči Izraeli šla konečně ruku v ruce s ještě dalším neslýchaným morálním selháním OSN, totiž se spoluvinou OSN na legalizaci terorismu, nejen proti Izraeli, ale proti demokratickému Západu, zejména proti Spojeným státům. Gold cituje rezoluci Valného shromáždění z roku 1970, kde OSN potvrzuje “své uznání legitimity boje koloniálních národů a národů pod cizí nadvládou, aby uplatňovaly své právo na sebeurčení a nezávislost všemi nezbytnými prostředky, jež mají k dispozici.” Gold to pádně komentuje takto:

Toto byl historický posun … a došlo k němu v době, kdy byl mezinárodní terorismus na vzestupu a svět čelil nové vlně únosů letadel. Ti, kdo se považovali za “národněosvobozenecká hnutí”, mohli chápat toto nové stanovisko OSN pouze jako oprávnění dopouštět se vražd ve jménu otázky sebeurčení.

Při dalších příležitostech Valné shromáždění tuto doktrínu opětně potvrzovalo a v posledních letech byla každoročně podpořena komisí pro lidská práva. Palestinské – a nyní, jak se zdá, irácké – sebevražedné bombové útoky tak dostávají legální platnost jako nic menšího než výkon lidských práv. Jejich děsivé stvrzování už se stalo do té míry rutinním, že pro ně každoročně hlasuje převážná většina členů EU, kteří zasedají v komisi pro lidská práva. Podobně když Kofi Annan zkoušel po 9. listopadu 2001 navrhnout novou konvenci proti terorismu, zmařila jeho snahy Organizace islámské konference, která trvala na tom, že odsoudí terorismus pouze bude-li definován na základě záměrů pachatele a ne na základě povahy jeho činu.

Ve světle podobných případů hrubé zpronevěry zásadám rozumu a slušnosti během studené války označil zesnulý Daniel Patrick Moynihan téměř před třemi desítkami let, brzy po svém odchodu z funkce velvyslance USA u OSN, tuto organizaci za “nechutný cirkus” a vyslovil nahlas otázku, jak dlouho můžeme snášet, že zůstáváme její součástí. Gold nás nyní staví tváří v tvář před skutečnost, že se morální selhávání OSN ani po pádu SSSR moc nezmírnilo.
Jsou přesto nějaké důvody k naději? V prosinci má jednání na vysoké úrovni na půdě OSN “o hrozbách, výzvách a změně” navrhnout svá doporučení. Když Annan v roce 2003 tento tým ustanovil, pověřil jej, aby navrhl reformy, i “radikální reformy”. Ale jeho personální složení s Brentem Scowcroftem, někdejším sovětským ministrem zahraničí Jevgenijem Primakovem, šéfem Arabské ligy Amr Moussou a dalšími, podobně ctihodnými, z něj dělá málo nadějný prostředek pro jakékoli takové poslání.
Je to už pátá význačná reformní iniciativa od nástupu Kofi Annana do funkce generálního tajemníka v roce 1996. Následuje necelý rok po jmenování Výboru význačných osobností pro otázky vztahů mezi OSN a občanskou společností. Tomu předcházel jednak vlastní reformní program generálního tajemníka v roce 2002, jednak Summit milénia v roce 2003, jehož zpráva se také do velké míry týkala reformy. Ještě před tím vším stál program reformy navržený Annanem roku 1997 a téhož roku přijatý Valným shromážděním. Necháme-li stranou otázky kolem Annanova osobní zaujetí pro tento úkol, ukázalo se, jak se dalo předpokládat, že reformní proces byl za jeho funkčního období neúčinný.
Ten proces ostatně nezačal s Annanem. Jeho předchůdce Butrus Butrus-Ghali měl záštitu alespoň nad dvěma význačnými reformními týmy. Ve skutečnosti, jak poznamenal Edward Luck, dokonce už “dříve, než se OSN mohla sejít ke své první schůzi, řada členských států již volala po její reformě”. Pak ale Luck, tehdy přední akademická autorita v otázkách OSN a někdejší president United Nations Association, dodává:

Nasvědčuje stereotypní ráz reformy OSN tomu, že se nic nemění nebo že je reforma odsouzena k nezdaru? Vůbec ne; mohlo by se vlastně říci, že změna je jednou z mála konstant v systému OSN. Spojené národy se musejí neustále adaptovat na vyvíjející se mozaiku požadavků, priorit a iniciativ. … A málo institucí má takovou zálibu ve vytváření a přijímání svěžích koncepcí a teoretických přístupů k řešení problémů světa.

Na rozdíl od jeho nadšeného hodnocení se musíme ptát, kde jsou k nalezení nějaké hmatatelné přínosy všech těch “svěžích koncepcí a teoretických přístupů” OSN. V čem a jak se organizace zdokonalila? Sám Annan snad spokojeně nosí plášť reformy, ale právě jeho můžeme chápat jako symbol mnoha věcí, jež jsou v celé instituci špatné. Kofi Annan je ostatně přímo typický produkt byrokracie OSN: je prvním generálním tajemníkem, který vystoupal ke svému postavení po jednotlivých stupních, místo aby je získal díky svému dobrému politickému postavení ve vlastní zemi.
Systém OSN je uzavřený; mechanismů skládání odpovědnosti je málo. Funkcionáři nejsou zavázáni žádnému veřejnému voličstvu a díky své diplomatické imunitě jsou podřízeni malému počtu zákonů. Postup nemusí být proto založen na úspěchu. Annan postoupil do své současné funkce z postavení šéfa úřadu OSN pro mírové operace během neblahých devadesátých let. Jeho celkové výsledky shrnul Philip Gourevitch takto:

Mnoho novějších misí působilo v zemích, kde nebyl žádný skutečný mír, jejž by bylo třeba udržovat: Kambodža, Somálsko, někdejší Jugoslávie a … Rwanda. S výjimkou mise v Kambodži, která si mohla před svým odchodem činit nárok na velmi problematický úspěch, všechny tyto operace se pod Annanovým dohledem setkaly s katastrofou; na jejím konci byl povýšen na generálního tajemníka.

Annan jakožto jakési vtělení systému OSN ztělesňuje jeho postoje, včetně protiizraelské tendence. Roed-Larsen, muž, který lhal v souvislosti s videozáznamem UNIFIL o únosu z Shebaa Farms, byl Annanovým osobním pověřencem pro tuto oblast. Byl to také Roed-Larsen, kdo po “masakru v Jeninu” prohlásil, že “Izrael ztratil v tomto konfliktu veškerý morální kredit”; pozdější vyšetřování OSN uznalo, že k žádnému masakru nedošlo. Sám Annan odsoudil izraelskou “nezákonnou okupaci” arabských území, ačkoli na základě žádné rozumné interpretace platných rezolucí Rady bezpečnosti není Izrael povinen vyklidit území, pokud neexistují s jeho sousedy mírové dohody, jež však tito sousedé stále odmítají.
Pokud jde o legální oprávnění americké války proti Iráku, to je téma, na něž mohou mít rozumní lidé různé názory; ale to, čím Annan přispěl k událostem, jež k této válce vedly, by jej mělo diskvalifikovat jako posuzovatele. Když se Saddám Husajn v roce 1998 poprvé chystal zmařit inspekční programy OSN týkající se jeho úsilí získat zbraně hromadného ničení, právě Annan zasáhl osobní misí do Bagdádu, aby uchránil iráckého diktátora vojenských úderů, jež připravovala Clintonova administrativa. “Mohu s ním jednat,” řekl potom Annan o Saddámovi. Annan skoro současně zajistil veliké rozšíření programu OSN “ropa za potraviny”; jak se nyní ukazuje, Saddám z něho shrábl asi 10 miliard dolarů a sama OSN sklidila tučnou provizi. Kdyby nebyl Annan takto povzbuzoval Saddámovu neústupnost, byla by přinejmenším šance válce se vyhnout.
Annan je také mistrem metody morální ekvivalence, která je podle Golda samým jádrem selhávání OSN. Tento přístup byl zjevný z jeho řeči při zahájení nynějšího Valného shromáždění. Když Annan varovně upozorňoval, že “vláda zákona je v celém světě ohrožena”, zmínil se nejprve o Iráku, kde na jedné straně “vidíme chladnokrevné masakrování civilistů” a na druhé “jsme viděli hanebné týrání vězňů” – jako kdyby obě věci byly stejně závažné a jako kdyby americký právní systém už nestíhal viníky týrání v Abu Ghraib. Postavil také sobě naroveň “civilisty včetně dětí, jež jsou záměrnými terči palestinských sebevražedných bombových útočníků” se “zbytečnými civilními oběťmi způsobovanými nadměrným užitím síly ze strany Izraele” a odsoudil “nenávistnou propagandu namířenou proti Židům [a] muslimům”, jako kdyby současný proud špíny, jež plní stránky arabského tisku a občas prosákne do činnosti OSN, měl nějakou srovnatelnou protiislámskou obdobu.

Je-li málo pravděpodobné, že právě Annan je ten, kdo vyléčí všechno, co sužuje OSN, pak jeho tým vysoké úrovni (High-Level-Panel) se pravděpodobně do problematiky, o niž jde, ani nepustí. Soustředí se skoro určitě na jedinou otázku: na složení Rady bezpečnosti, kterou chce mnoho zemí rozšířit, aby měly větší příležitost v ní zasedat. Německo, Japonsko, Indie a Brazílie se tlačí dopředu, aby se staly stálými členy s právem veta jako dosavadní “stálá pětka”. Ať jsou dobré důvody těchto žádostí jakékoli, všechny se točí kolem přání jednotlivých zemí uspokojit svou vlastní prestiž. Žádný z nyní projednávaných návrhů ani nepředstírá, že se bude zabývat totálním selháváním Rady bezpečnosti v její zamýšlené roli obrany míru. Naopak, všechny, kdyby vstoupily v platnost, by najisto tento problém ještě dále vyhrotily, protože každé rozšíření (zejména včetně práva veta) by toto těleso, už nyní těžkopádné, naprosto paralyzovalo.
Nezávislí pozorovatelé, kteří se snaží ozdravit OSN, se tolik nezaměřují na struktury jako spíše na politiku a naléhají na vytvoření bloku demokratických zemí uvnitř OSN; tato myšlenka se může honosit podporou některých lidí v americké vládě i v Kongresu. Takové těleso by mohlo sloužit k překonání odporného pokrytectví, s nímž se OSN staví k lidským právům, a je myslitelné, že by oslabilo rdousící sevření, v němž zaostalé “hnutí nezúčastněných” drží Valné shromáždění i jiné orgány OSN. Pokud jde o Golda, ten označuje takový návrh za “pouze částečné řešení”. Trvá na radikálnějším kroku, totiž na vytvoření Společenství demokratických zemí jako náhrady OSN místo pouhého bloku uvnitř dosavadní organizace.
Snad by se společenství toho druhu dokázalo vyhnout léčkám, do nichž stále padala OSN, ale každý posun tím směrem má před sebou dlouhou cestu. Ačkoli jiné světové demokracie byly ochotny účastnit se velkých konferencí demokratických zemí, ukazovaly v každém případě pramálo zájmu vytvořit společně v rámci OSN nějaký blok, který by nahradil podskupiny, na jejichž činnosti se již ke svému úzce chápanému uspokojení podílejí.
V dané situaci stojí tedy dnes svět před volbou ztělesňovanou oněmi dvěma protikladnými postavami, jež vybočovaly z řady při zahájení letošního Valného shromáždění. Jedna nabízí obraz světa, ve kterém hraje OSN roli nejvyššího politického arbitra, druhá obraz světa utvářeného americkým vedením.
Z hlediska výhledů míru je to alternativa velmi strohá. Za dobu skoro 60 let prokázala OSN, že v zajišťování “mezinárodního míru a bezpečnosti” (řečeno slovy Charty) hanebně selhává. Ve skutečnosti snížila své ambice na pouhé “udržování míru”, peacekeeping, což je speciální termín se zúženým významem: dohled na vnitřní konflikty. Ale i to bylo dále sníženo na dohlížení na tyto konflikty teprve potom, co už byly vyřešeny. Jak to vyjádřil sám Annan: “Mírové jednotky už nikdy nesmějí být znovu rozmísťovány v prostředí, kde není příměří nebo mírová dohoda”.
A přece svět poznal od roku 1945 do značné míry mír, za nějž nevděčí OSN, ale ve velkém rozsahu americké činnosti. Díky NATO byla Evropa v míru. Díky americkému spojenectví s Japonskem, Austrálií, Jižní Koreou a Tchaj-wanem existoval také jistý stupeň míru v Asii. Pokud jde o Blízký východ, který je zjevnou výjimkou, ten by byl ještě mnohem rozbouřenější, kdyby Amerika nabyla odstrašovala agresory od oloupení Jordánska, Izraele, Saúdské Arábie nebo slabých, ale bohatých emirátů v Perském zálivu. V Latinské Americe, jež byla většinou klidná z důvodů, jež měly se Spojenými státy málo do činění, Amerika potlačovala a omezovala radikální elementy, které se snažily kalit vodu.
Pouze dvakrát za těch šest dekád OSN skutečně jednala, aby odrazila porušení míru: v Koreji roku 1950 a v Kuvajtu v letech 1990 až 1991. V obou případech nejednala Rada bezpečnosti prostřednictvím mašinerie k vynucení míru podle Charty, ale tak, že dodala Spojeným státům potřebnou autoritu k vlastnímu vykonání díla.
Závěry z toho všeho jsou jasné. Svět ponechaný OSN jako nejvyššímu arbitru by nebyl světem zákona podle Annanova zaklínadla. Naopak: byl by světem nezákonnosti. Nebyl by světem zákona ani tehdy, kdyby byly Spojené státy donuceny sklonit se před vyšším majestátem OSN a nahrazeny rovnocennou mocí působící k dobrému – a tou by určitě nebyla sama Organizace spojených národů. Mír, jejž jsme znali od roku 1945, by se naopak zhroutil.
Jisté je, že ani OSN ani žádný režim by nemohl odvrátit USA od obrany vlastního území a vlastních občanů. Ale mnoho slabších států, jejichž bezpečnost Amerika spojila se svou vlastní bezpečností, by draze platilo za vybájený sen o parlamentu lidstva, sen, jejž špinavá realita OSN proměnila ve výsměch. A tím snem by nakonec jistě trpěla i sama Amerika.