Poslanecká sněmovna má 18. dubna při hlasování o vetu Senátu rozhodnout, zda příjme tzv. antidiskriminační zákon. Doufejme, že jej poslanci odmítnou. Se vší odpovědností je nutné říci: antidiskriminační zákon představuje největší útok proti osobní svobodě od pádu komunismu v listopadu 1989 a největší útok proti tradičním hodnotám od schválení registrovaného partnerství.

Diskriminovat znamená rozlišovat. Rozlišme proto diskriminaci ze strany státu vůči občanům a diskriminaci mezi nimi navzájem – a posuďme, kdy je nespravedlivá. Základním principem má být rovnost před zákonem. Ústava proto všem garantuje stejná práva. Stát např. nesmí diskriminovat mezi občany na základě jejich barvy pleti. Státní diskriminace na základě věku je však oprávněná. Stát diskriminuje (rozlišuje) mezi občany, kteří věku 18 let ještě nedosáhli, a těmi, kteří jej už dosáhli. Občané do 18 let se těší speciální státní ochraně, ale na druhou stranu nemají právo podílet se na správě věcí veřejných.

Muži i ženy jsou si rovni v právech a důstojnosti, ale nejsou identičtí. Proto je přípustné, aby stát mezi muži a ženami v určitých ohledech diskriminoval (rozlišoval). Např. muži byli povoláváni k základní vojenské (či náhradní civilní) službě, zatímco ženy nikoli. I když tato služba byla zrušena, v případě ohrožení má stát ústavní pravomoc povolat občany do zbraně – a povolal by muže, nikoli ženy. Tato diskriminace je správná, neboť není dobré posílat ženy do první linie bajonetového útoku, zvláště těhotné.

A co diskriminaci v soukromoprávních vztazích? Diskriminuje-li stát mezi muži a ženami, zajisté totéž právo mají mít i občané. Co je zločinné na tom, když si žena založí firmu, v níž bude zaměstnávat jen ženy a tím ji učiní zvláštní, zajímavou? Mají být tento neškodný marketingový záměr – a s ním i svoboda smlouvy – zakázány? A co soukromé chlapecké internátní školy – tedy školy, jež při přijímání žáků diskriminují mezi kluky a děvčaty, neboť přijímají pouze chlapce – mají snad být taky rozmetány?

Státní rasová diskriminace je nepřípustná, ale co diskriminace v soukromém styku? Ten její typ, jenž je výrazně urážlivý k příslušníkům jiných ras – např. cedule na dveřích hospody „cikány neobsluhujeme“, či nápis v hotelu „černochy neubytujeme“ – je přípustné zakázat. Tento zákaz sice omezuje svobodu smlouvy, ale je ospravedlněn důvody společenské soudržnosti a stability. Avšak ty projevy soukromé rasové diskriminace, jež nejsou provázeny nenávistí vůči jiným etnikům, k lidské svobodě nezbytně patří. Mějme např. rómské hudební těleso. Co je špatné na tom, když si jeho vedoucí dá inzerát, že hledá hudebníky a zpěvačky – ale pouze Rómy? Má být tento projev svobody slova a tisku zakázán? Nesmí mít vedoucí rómského souboru svobodu rasově diskriminovat při přijímání do zaměstnání?

Vidíme, že diskriminace sama o sobě není zlem. Samotná civilizace je založena na diskriminaci mezi tím, co je dobré, správné, ušlechtilé a vznešené, a tím, co je zlé, špatné, hanebné a vulgární. Pokud společnost morálně nediskriminuje mezi prostitutkou a učitelkou dětí, mezi člověkem, který nabyl bohatství jako výrobce bot, a tím, kdo je nabyl jako pasák, pak civilizace skončila.

Zlem není rozlišovat (diskriminovat), nýbrž požadovat přijetí zákonů omezujících svobodu projevu, spolčování a smlouvy. Tyto tradiční svobody nám antidiskriminační zákon hodlá vzít. Bude-li schválen, ztratíme: Právo majitelky domu pronajmout byt pouze ženě, a nikoli muži. Právo majitele domu pronajmout byt manželskému páru, ale nikoli páru homosexuálnímu. Právo soukromé školy přijímat za žáky jen děvčata. Právo romské firmy zaměstnávat jen Romy. Právo skautských oddílů nepřijímat za instruktory homosexuály. Právo gay-klubu přijímat za barmany pouze homosexuály. Právo soukromého židovského gymnázia přijímat za žáky děti pouze židovských rodičů. Právo baptistické církevní školy přijímat za učitele jen věřící baptisty, atd.

Antidiskriminační zákon zakazuje taky diskriminaci na základě „přítomnosti mikroorganismů a organismů v těle, jež způsobují chronickou nemoc.“ Co to znamená? Co asi, skautský oddíl nebude smít odmítnout za instruktora nejen aktivního homosexuála, ale ani HIV pozitivního. Anebo taky někoho s leprou.

Co s autorem či vydavatelem inzerátu: „Hledám nevěstu; pouze ženu, bělošku, heterosexuální, katoličku, antikomunistku.“ Jen bůh – vlastně ďábel sám – ví, jak by autor inzerátu po přijetí antidiskriminačního zákona dopadl. Dopustil by se totiž diskriminace na základě pohlaví, rasy, sexuální orientace, náboženského vyznání a politického přesvědčení.

Tento příklad ukazuje, že podstatou soukromé sféry je právo rozhodovat o tom, s kým se sdružím a s kým ne, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu smlouvu a s kým nikoli. Každé toto rozhodnutí obsahuje diskriminaci. Zákaz diskriminace v soukromém sektoru je pošlapáním svobody. Je totalitní svou logikou.

A svými prostředky. Antidiskriminační zákon ruší nutnou podmínku právního státu, presumpci neviny. Doposud: je-li někdo obviněn, je nevinný, nedokáže-li mu obžaloba vinu. Po přijetí zákona: bude-li někdo z diskriminace obviněn, bude vinen, nedokáže-li svou nevinu. Jak ale dokazovat svou nevinu?

Tož, hodně štěstí, nám všem, bude-li zákon přijat. Pak stát může rovnou stavět spoustu nových věznic; snadno je zaplní. Ne zločinci, ale lidmi, kteří byli až doposud považováni za nevinné, bezúhonné a svobodymilovné.