Poslanecká sněmovna má 18. dubna při hlasování o vetu Senátu rozhodnout, zda příjme tzv. antidiskriminační zákon. Doufejme, že jej poslanci odmítnou. Se vší odpovědností je nutné říci: antidiskriminační zákon představuje největší útok proti osobní svobodě od pádu komunismu v listopadu 1989 a největší útok proti tradičním hodnotám od schválení registrovaného partnerství.
Diskriminovat znamená rozlišovat. Rozlišme proto diskriminaci ze strany státu vůči občanům a diskriminaci mezi nimi navzájem – a posuďme, kdy je nespravedlivá. Základním principem má být rovnost před zákonem. Ústava proto všem garantuje stejná práva. Stát např. nesmí diskriminovat mezi občany na základě jejich barvy pleti. Státní diskriminace na základě věku je však oprávněná. Stát diskriminuje (rozlišuje) mezi občany, kteří věku 18 let ještě nedosáhli, a těmi, kteří jej už dosáhli. Občané do 18 let se těší speciální státní ochraně, ale na druhou stranu nemají právo podílet se na správě věcí veřejných.
Muži i ženy jsou si rovni v právech a důstojnosti, ale nejsou identičtí. Proto je přípustné, aby stát mezi muži a ženami v určitých ohledech diskriminoval (rozlišoval). Např. muži byli povoláváni k základní vojenské (či náhradní civilní) službě, zatímco ženy nikoli. I když tato služba byla zrušena, v případě ohrožení má stát ústavní pravomoc povolat občany do zbraně – a povolal by muže, nikoli ženy. Tato diskriminace je správná, neboť není dobré posílat ženy do první linie bajonetového útoku, zvláště těhotné.
A co diskriminaci v soukromoprávních vztazích? Diskriminuje-li stát mezi muži a ženami, zajisté totéž právo mají mít i občané. Co je zločinné na tom, když si žena založí firmu, v níž bude zaměstnávat jen ženy a tím ji učiní zvláštní, zajímavou? Mají být tento neškodný marketingový záměr – a s ním i svoboda smlouvy – zakázány? A co soukromé chlapecké internátní školy – tedy školy, jež při přijímání žáků diskriminují mezi kluky a děvčaty, neboť přijímají pouze chlapce – mají snad být taky rozmetány?
Státní rasová diskriminace je nepřípustná, ale co diskriminace v soukromém styku? Ten její typ, jenž je výrazně urážlivý k příslušníkům jiných ras – např. cedule na dveřích hospody „cikány neobsluhujeme“, či nápis v hotelu „černochy neubytujeme“ – je přípustné zakázat. Tento zákaz sice omezuje svobodu smlouvy, ale je ospravedlněn důvody společenské soudržnosti a stability. Avšak ty projevy soukromé rasové diskriminace, jež nejsou provázeny nenávistí vůči jiným etnikům, k lidské svobodě nezbytně patří. Mějme např. rómské hudební těleso. Co je špatné na tom, když si jeho vedoucí dá inzerát, že hledá hudebníky a zpěvačky – ale pouze Rómy? Má být tento projev svobody slova a tisku zakázán? Nesmí mít vedoucí rómského souboru svobodu rasově diskriminovat při přijímání do zaměstnání?
Vidíme, že diskriminace sama o sobě není zlem. Samotná civilizace je založena na diskriminaci mezi tím, co je dobré, správné, ušlechtilé a vznešené, a tím, co je zlé, špatné, hanebné a vulgární. Pokud společnost morálně nediskriminuje mezi prostitutkou a učitelkou dětí, mezi člověkem, který nabyl bohatství jako výrobce bot, a tím, kdo je nabyl jako pasák, pak civilizace skončila.
Zlem není rozlišovat (diskriminovat), nýbrž požadovat přijetí zákonů omezujících svobodu projevu, spolčování a smlouvy. Tyto tradiční svobody nám antidiskriminační zákon hodlá vzít. Bude-li schválen, ztratíme: Právo majitelky domu pronajmout byt pouze ženě, a nikoli muži. Právo majitele domu pronajmout byt manželskému páru, ale nikoli páru homosexuálnímu. Právo soukromé školy přijímat za žáky jen děvčata. Právo romské firmy zaměstnávat jen Romy. Právo skautských oddílů nepřijímat za instruktory homosexuály. Právo gay-klubu přijímat za barmany pouze homosexuály. Právo soukromého židovského gymnázia přijímat za žáky děti pouze židovských rodičů. Právo baptistické církevní školy přijímat za učitele jen věřící baptisty, atd.
Antidiskriminační zákon zakazuje taky diskriminaci na základě „přítomnosti mikroorganismů a organismů v těle, jež způsobují chronickou nemoc.“ Co to znamená? Co asi, skautský oddíl nebude smít odmítnout za instruktora nejen aktivního homosexuála, ale ani HIV pozitivního. Anebo taky někoho s leprou.
Co s autorem či vydavatelem inzerátu: „Hledám nevěstu; pouze ženu, bělošku, heterosexuální, katoličku, antikomunistku.“ Jen bůh – vlastně ďábel sám – ví, jak by autor inzerátu po přijetí antidiskriminačního zákona dopadl. Dopustil by se totiž diskriminace na základě pohlaví, rasy, sexuální orientace, náboženského vyznání a politického přesvědčení.
Tento příklad ukazuje, že podstatou soukromé sféry je právo rozhodovat o tom, s kým se sdružím a s kým ne, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu smlouvu a s kým nikoli. Každé toto rozhodnutí obsahuje diskriminaci. Zákaz diskriminace v soukromém sektoru je pošlapáním svobody. Je totalitní svou logikou.
A svými prostředky. Antidiskriminační zákon ruší nutnou podmínku právního státu, presumpci neviny. Doposud: je-li někdo obviněn, je nevinný, nedokáže-li mu obžaloba vinu. Po přijetí zákona: bude-li někdo z diskriminace obviněn, bude vinen, nedokáže-li svou nevinu. Jak ale dokazovat svou nevinu?
Tož, hodně štěstí, nám všem, bude-li zákon přijat. Pak stát může rovnou stavět spoustu nových věznic; snadno je zaplní. Ne zločinci, ale lidmi, kteří byli až doposud považováni za nevinné, bezúhonné a svobodymilovné.
Jsou i další případy diskriminace. Uvedu ze své bolestné zkušenosti čundráka-stopaře: majitel auta by neměl mít právo rozlišovat mezi stopaři, ať se mu hnusí jakkoliv. Když zastaví, měl by mu tento zákon nařizovat, že nesmí diskriminovat a musí vzít prvního na řadě, nikoliv tu slečnu, co stojí až na konci. My vandráci jsme takto kvůli svému pohlaví, vzhledu či zápachu opakovaně nespravedlivě připravováni o část obecně lidských možností. Na tento vážný a velmi častý případ diskriminace se ovšem v zákoně jaksi zase zapomnělo.
Svoboda není možnost (moc) nakládat svévolně s osobou, životem či majetkem jiného člověka (navíc proti jeho vůli). Svoboda je, když život, osoba či majetek kohokoli není objektem (obětí) donucení ze strany jiného.
Takže: když někdo jiný mě (z jakéhokoli důvodu – politického, rasového, náboženského, bizarního) nechce ubytovat ve svém domě, nijak tím moji svobodu neomezuje. Jen realizuje svou smluvní svobodu – na svém vlastním majetku! Proti nikomu jinému neútočí, jen někoho nechce mít u sebe doma. Naopak, když já se s pomocí státního diktátu snažím nakvartírovat do jeho domu proti jeho vůli, omezuji jeho svobodu nakládat s jeho majetkem. Rovněž jeho svobodu na soukromí. Rovněž jeho svobodu na vyjádření přesvědčení o tom, co považuje za správné (např. vegetariánství).
Obdobně: svoboda slova je, když za vyjádření svého přesvědčení v novinách ani já (autor) ani vydavatel novin nejsme postihováni státním trestem či lynchem ze strany ostatních. (Nejsme oětí donucení). Svoboda slova ale neznamená, že kdokoli – či každý – musí nutně můj názor otisknout ve svých novinách, i kdyby s ním zásadně nesouhlasil. Ty noviny jsou jeho, jsou jeho majetkem, a proto on rozhoduje, co v ních otiskne a co ne. To je jeho svoboda tisku. Není ale omezením mé svobody slova a projevu, když nějaké konkrétní noviny, které já nevlastním, odmítnou můj článek otisknout. Omezením mé svobody slova a projevu by bylo, kdyby za vyjádření mého mínění následoval trest či lynch.
Vy ale pojímáte svobodu jako vlastní svévoli; jako povinnost všech ostatních nutně splnit Vaše vlastní přání – a to povinnost splnit je na cizím či z cizího majetku . Svoboda podle Vás znamená, že někdo jiný Vás musí ubytovat v jeho bytě, i když s tím nesouhlasí. Svoboda tisku a projevu by potom podle Vás analogicky měla znamenat, že kdokoli (či každý) musí Vaše články ve svých novinách uveřejnit. To je absurdní. Zaměňujete svobodu se svévolí a privilegii. Smyslem svobody je být ponechán na pookoji, nikoli využívat život, osobu či majetek druhého proti jeho vůli. To je komunismus.
RJ
Vždy budujeme Sluneční stát spravedlnosti , jen někteří si správně myslí, že prostě nemůžeme odvrhnout ani to, co je právě žité, ve jménu nějaké abstrakce, protože to samo o sobě by již bylo otřesně nespravedlivé, neboť žijící lidičky by to vystavilo strašlivým zásahům do jejich života ve jménu idejí urvaných z řetězu. Tolik k utopismu.
To neznamená, že antidiskriminační zákon nutně vede k diskriminaci, že je obecně nepřijatelný atd.
Vědomě jsem nerozlišoval práva a svobody, protože to v této souvislosti nevidím jako důležité.
K Romanovi J
Stát nemá právo rozlišovat mezi občany, ale mezi občany v jejich abstraktní podobě nesmí rozlišovat ani majitel domu, ať se mu hnusí masožravci jakkoli. Proti tomu přiznáme – li majiteli domu právo libovůle podle chuti pronajímat byt komu chce, může diskriminovat podle vzhledu, rasy, zvyků, a vůbec čeho si vzpomene, protože tedy upřednostníme jeho svobodu. To neznamená, že tím nedojde k porušení svobody ostatních – svobody jsou v rozporu, když má někdo svobodu nepronajmout mi byt, já nemám svobodu pronajmout si byt podle svého. Bez souvislosti s rovnoprávností jen natolik, nakolik to není společensky systematické. Pokud bych byl cikán, pravděpodobně bych měl obecně menší práva, a tím bych byl nespravedlivě připraven o část obecně lidských možností, o něž by ostatní připraveni nebyli. Vzniklo by mi tedy právo (morální) na odškodnění této nespravedlnosti tam, kde by upřednostěním svobod ostatních byla porušena má práva. Etika nezná stavy, etika zná pouze člověka v jeho obecné podobě, stavy mohou vznikat jen v důsledku nakupení historických nespravedlností do katastrofálních velikostí, takže potom někteří nejsou plně lidmi, jiní jsou nad lidmi a nadlidmi, ale člověkem není nikdo. To je jiná otázka než správnost žití, kde je oprávněné rozlišovat mezi pasákem a řemeslníkem.
třebas původně dobře myšlená. Hlavní efekt, který tento zákon bude mít, bude v tom, že soudy budou nově řešit kvanta sporů jestli se jedná o diskriminaci či ne.
Antidiskriminační bude sloužit k diskriminaci. Je to další zásah do soukromé sféry: Omezuje soukromé rozhodování. Navíc ta presumce viny – to nebylo ani za komančů. Pan Vilém navíc nerozlišuje mezi svobodou a právem, to jsou, myslím, trochu odlišné pojmy. Ta jeho “řešení” to je čisté sociální inženýrství. Nechce snad vybudovat nějaký nový “Sluneční Stát”? Ono, když se to tak vezme, každý jsme vlastně “diskriminovaná” menšina. Akorát ten, kdo umí hodně hulákat, na tom získá.
no jo, jenže OI zaměstnává právě jen 0,0000001 % lidí v ČR. Kdyby OI zaměstnávalo 90 % lidí v ČR, tak bys podle mě neměl mít možnost toho komunistu odmítnout – pak by totiž “svoboda smlouvy” žádnou svobodou nebyla (pro tu druhou stranu). Ještě tak by se to dalo s odkazem na většinový názor ve společnosti tolerovat, kdyby počet zastánců jednoho názory vysoce přesahoval počet zastánců druhého (ani pak by se mi to moc nelíbilo, ale budiž), já jsem ale mluvil o situaci, kdy je moc zaměstnavatelů a počet zastánců určitého názoru v nepoměru.
zeptám se tě takto: pokud bude 1% lidí ovládat obsazení 99 % pracovních míst, a zároveň toto 1 % lidí bude zastávat názor, který zbývajících 99 % lidí nesdílí, je správné, aby toto 1 % lidí podmiňovalo něčí nástup do pracovního místa přijetím jejich menšinového názoru?
Mirku,
a svoboda smlouvy a spolčování jde do háje, že? Svoboda smlouvy znamená jednak možnost legálně smlouvu uzavřít s kým chci, ale taky možnost legálně smlouvu neuzavřít s kým nechci. I kdyby v zemi bylo 90% komunistů, v OI nezaměstnáme ani jednoho.
R.
Ahoj Romane,
to, co píšeš, by v zásadě platit mohlo – ovšem pouze v případě, kdy by byla moc a názory ve společnosti rozloženy aspoň zhruba rovnoměrně. Kdyby byla např. společnost rozložena tak, že 10 % lidí by rozhodovalo o 90 % zaměstnání, a zároveň tito lidé zastávali určitý názor (např. vegetariánství, které je mi jinak hodně sympatické), a 90 % společnosti zastávalo názor jiný, pak je samozřejmě správné vydat zákon, který znemožní zaměstnavatelům přijímat zaměstnance podle toho, zda zastávají ten či onen názor.
Stát rozlišovat mezi vegetariány a masožravci nesmí; soukromí občané ano. Vegetariánský majitel domu má plné legitimní právo – bez ohledu na zákon – odmítnout pronajmout byt milovníkovi steaků – to proto, že (1) ten dům a byt je jeho a (2) masožravce považuje za nechutné. A přece je proto nenechá dělat nechutné věci ve vlastním domě, že ne? Stát, který by ho k tomu nutil, by se stával státem nelegitimním.
Svoboda a rovnoprávnost nejsou ve sporu (když vegetarián odmítne ubytovat či zaměstnat masožravce, neomezuje tím jeho svobodu a ani jeho práva, jen realizuje svou svobodu na svém vlastním majetku či ve své vlastní firmě; nikdo nemá právo hovět si na majetku jiného proti jeho vůli); zato však svoboda a rovnost stavu, neboli egalitarismus, v rozporu rozhodně jsou. Ať žije svoboda, k čertu s rovnostářstvím!
Roman J.
Pan Joch jako obvykle cítí instinktivní nenávist k rovnoprávnosti a státu a pak hledá po všech čertech důvody pro svá stanoviska. Výsledkem je strašlivý argumentační zmatek a nepřehledná, typicky konzervativní divoká směs kontradikcí.
Sám pan Joch podvědomě rozlišuje čtyři kategorie diskriminací, státní přípustnou, státní nepřípustnou, soukromou přípustnou, soukromou nepřípustnou. To je zbytečné. Stačí rozlišit diskrimianci na přípustnou a nepřípustnou. Jinými slovy ptát se, kdy a nakolik je přípustná. Na to odpovídá právě antidiskriminační zákon. V některých bodech možná zašel příliš daleko a v zájmu rovnosti omezil svobody (libovůli jedné strany) výběru i tam, kde je omezit neměl. To je podle mého názoru jediný smysluplný přístup k tomuto problému. Za zmínku totiž stojí, že osoby, které jsou terčem diskriminace, mají omezené své svobody v porovnání s osobami, které jí podrobeny nejsou, a nakolik kvůli tomu omezit svobodu těch, kteří diskriminují, je skutečně složitá otázka. Jednotlivé případy jako romský orchestr nebo ženská firma by se řešily podle okolností, v principu však leží nyní břemeno na straně diskriminující, což je jistě žádoucí. Bude muset prokázat, že diskriminace je v daném případě opodstatněná, což není totéž jako “dokázat svou nevinu”.