Proč tedy musel být zákon přesto schválen? Na tuto otázku neumí nikdo pořádně odpovědět – nepočítáme-li fráze typu „Brusel to po nás žádá“. Nelze se tedy divit námitkám kritiků, že účel normy je především ideologický, nikoli právní.

¨”Křesťanská organizace pro práci s mládeží hledá vedoucího projektu. Požadujeme: spořádaný rodinný život, závazné členství v místním sboru, oddanost křesťanskému poselství …” 

Jak vzdálena je doba, kdy uveřejnění takového inzerátu bude považováno za diskriminaci a postihováno zákonem? Možná blíž, než si myslíme …

Přehlasováním veta presidenta republiky byl v minulých týdnech schválen tzv. antidiskriminační zákon. Pro bylo 118 poslanců, proti pouhých 16. Na samostatný článek by vydalo zamyšlení, jak se během těch dvou let, co zákon čekal na svou novou příležitost, změnila česká politická scéna, zejména ODS, a co o sobě tímto hlasováním vypověděli poslanci hlásící se k rádobykonzervativní partě TOP 09.

Prezident při svém vetu tenkrát namítal, že zákon je zbytečný, kontraproduktivní a nekvalitní a jeho dopady budou velmi problematické – a nezdá se, že by se předkladatelé těmito námitkami hlavy státu jakkoliv zabývali.

Takže předně: Antidiskriminační zákon je co do svého proklamovaného cíle nadbytečný – pokud jde  o ochranu občanů před skutečnými ústrky a diskriminací, nepřináší nic nového, většinu v něm shromážděných institutů již naše právo zná. Již dnes se lze přece domáhat u soudů ochrany před nerovným zacházením, což je zakotveno v řadě existujících právních předpisů.

Proč tedy musel být zákon přesto schválen? Na tuto otázku neumí nikdo pořádně odpovědět – nepočítáme-li fráze typu „Brusel to po nás žádá“. Nelze se tedy divit námitkám kritiků, že účel normy je především ideologický, nikoli právní.

Rovnost občanů před zákonem je základem právního státu, proto rovné zacházení s lidmi bez ohledu na jejich rasu, národnost či pohlaví je samozřejmě státem hájené a vynucované. Nový antidiskriminační zákon se však problematiky chápe poněkud novátorským způsobem, který vskutku vzbuzuje obavy, a to v několika rovinách:

Antidiskriminační zákon omezuje smluvní volnost. Určitá forma rozlišování, provádění volby na základě těch či oněch preferencí, které považujeme za podstatné, je vlastní lidskému životu. Každý z nás každodenně rozhoduje, vybírá si, volí, dává přednost či naopak odmítá – a tím realizuje svou lidskou důstojnost a svobodu. Obchodujeme, přátelíme se, uzavíráme smlouvy, činíme tak právě s tím protějškem, pro něhož jsme se z těch či oněch důvodů rozhodli – a tímto skutkem současně diskriminujeme všechny ostatní, které jsme nezvolili. A nemůže tomu býti jinak!

Úkolem dobrého zákona pak má být nikoliv tuto svobodu volby znemožňovat a trestat, jako to činí tento zákon, nýbrž bdít nad tím, aby se děla bez újmy na lidské důstojnosti, lidských právech a občanských svobodách každé ze zúčastněných stran.

Pochopte, prosím: nemám v úmyslu kohokoliv diskriminovat, příčí se mi myšlenka, že bych někoho považoval za méně důstojnějšího sebe jen proto, že je cizincem, ženou, příliš starým či naopak příliš maličkým, nevzdělaným, jiné víry, smýšlení či barvy kůže.

A zde leží jádro sporu: Antidiskriminační zákon ovšem zdaleka není jen o tom, že se lidé nesmějí navzájem diskriminovat (k tomu by klidně postačovala stávající legislativa). Od pradávna si lidé vystačili s negativně vymezeným právem: „Nepokradeš – kdokoliv by kradl, bude vydán soudu.“ Zde však stát přichází s vizí mnohem ambicióznější: nespokojuje se jen se zakazováním nesprávného jednání, nechce jen zakazovat nerovné zacházení – hodlá vynucovat právo na rovné zacházení.

Pod tlakem moderních euro-trendů byly do zákona vtěleny i dnes velmi populární pojmy jako “sexuální orientace” či “pohlavní identifikace”. Řeknete si možná: proč ne, nikdo nemá být haněn pro svou sexualitu. Také ochrana před diskriminací z důvodu “náboženského vyznání, víry nebo proto, že je osoba bez vyznání”, může působit sympaticky. Avšak pozor, nenacházíme se na půdě trestního zákona, který by trestal ty, kteří se diskriminace fakticky dopouštějí. Tam je přiměřená ochrana menšin zcela na místě. Mluvíme o zákonu, který upravuje především přístup k zaměstnávání či poskytování služeb – a tady se rázem preventivně a plošně vynucované právo na rovné zacházení z důvodu náboženství či třeba “sexuální orientace” může stát bičem.

Na koho? Nu, kupříkladu na ty, kteří jsou přesvědčeni, že třeba při uzavírání pracovně právních vztahů není zcela jedno, zda člověk je oddaným křesťanem či vlažným satanistou či zda žije v heterosexuálním nebo homosexuálním manželství.

Obávám se proto, že takto plošně a preventivně vynucovaná „antidiskriminační“ opatření mohou deformovat právní vědomí ve společnosti. A ve svých praktických důsledcích pak mohou skutečně vést ke  stavu, kdy bude omezena svoboda soukromých organizací např. zaměstnávat osoby, který by sdílely étos dané organizace a byly k němu loajální. Například tedy požadavek, aby zaměstnanec třeba církevní školy či nemocnice byl např. stoupencem určitého křesťanského učení či splňoval požadavky co do pohlaví a rodinného stavu (byl např. neženatým mužem), bude považován za diskriminaci.

Paragraf 6, odst. 4 schváleného zákona totiž praví: „Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k zaměstnání nebo povolání, v případě závislé práce vykonávané v církvích, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislosti, v níž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání, víra či světový názor osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve.“

Beru-li jako občan zákon vážně, pak z tohoto ustanovení plyne, že uplatňovat „rozdílné zacházení“ z důvodu např. náboženské víry kdekoliv jinde než v „církvích“ , tedy například na poli občanských sdružení či obecně prospěšných společností, je diskriminací, které tento zákon brání. A že tedy smyšlený inzerát z úvodu článku vůbec není přeháněním, nýbrž něčím, co může být na denním pořádku … 

Opravdu chceme směřovat k takovému státu? Ví vůbec někdo, že ve schváleném zákoně jsou i taková ustanovení? Opravdu to naši poslanci při plném vědomí, s jasným rozumem a dobrou vůlí schválili?

V dosahu tohoto (anti)diskriminačního biče samozřejmě neleží jen křesťanské organizace, ale veškeré organizace, které se odvolávají na náboženský étos svého poslání. Cožpak muslimská nadace nemá právo požadovat, aby její zaměstnanec byl muslim a bude nucena zaměstnat pojídače vepřového jen proto, že náhodou také splňuje požadavky přijímacího řízení? Já jsem první, kdo by toto její právo hájil!

Nutno přiznat, že zákon jakousi možnost výjimek připouští a formuluje případy, které za diskriminaci považovány býti nemají: praví, že diskriminací není rozdílné zacházení, je-li „objektivně odůvodněno legitimním cílem“ a prostředky k jeho dosahování jsou „přiměřené a nezbytné“.

Je-li účel legitimní, bude rozhodovat soud a důkazní břemeno bude ležet na žalovaném, tj. například na zaměstnavateli, který odmítl dotyčnou osobu zaměstnat. Soud bude moci “odstranit následky diskriminačního jednání” (co to vše může znamenat záleží na úvaze soudu: zřejmě se tím míní zejména povinnost zaměstnat dotyčného), případně přiznat přiměřené zadostiučinění postiženému.

Postižený přitom bude mít na své straně veřejného ochránce práv (tj. ombudsmana, jemuž bude agenda podléhat), který mu v případě potřeby poskytne právní pomoc vč. pomoci při podání žaloby. Tedy rýsuje se zde velmi zajímavý byznys a velmi bych se divil, kdyby kupř. homosexuální lobby si tuto příležitost k vyřízení účtů s netolerantními „fundamentalisty“ nechala ujít …

Prozatím se snad není čeho bát – ano, až do prvního rozsudku můžeme být v klidu. O tom, zda to naše nezávislá justice ustojí a odolá pokušení jít s duchem doby, si můžeme myslet každý své. Jak to dopadne se totiž brzy dozvíme: nejpozději ve chvíli, kdy křesťanské instituce začnou prohrávat soudní spory a budou nuceny začít ustanovovat homosexuální duchovní, světit ženy, zaměstnávat bezvěrce …

Vyšlo v měsíčníku Konzervativní listy 6/2009