Volby do Kongresu USA v listopadu 2006 spíše prohráli republikáni než vyhráli demokraté. Za svou prohru si republikáni mohou sami a každý americký konzervativec ví, že tu prohru si vrchovatě zasloužili; i když to neznamená, že demokraté si nutně zasloužili vyhrát, anebo že budou lepší.Především, po 12 letech většiny v Kongresu (od roku 1994), vedení republikánů trpělo arogancí moci a mnozí kongresmani byli spojeni s korupčními aférami. Největší problém však byl, že Republikánská strana se chovala jako sociální demokracie: rozhazovala peníze na všechny strany jako opilý námořník v přístavu. Republikáni, kteří se zmocnili většiny v Kongresu v roce 1994 s příslibem omezení byrokracie, snížení daní, ukončení neefektivního plýtvání peněz daňových poplatníků a zeštíhlení státu, splnili z toho jen jediné: snížení daní. Republikánský Kongres za posledních šest let se stal Kongresem enormního nárůstu státních výdajů – a to se souhlasem republikánského presidenta George W. Bushe, který nevetoval jediný návrh státních výdajů. Republikánští kongresmani se domnívali, že když nacpou do svých volebních obvodů federální peníze – jak to předtím vždy dělali demokraté – voliče ve svých obvodech uplatí a permanentně si je koupí. To možná funguje u voličů demokratů, ale v případě svých voličů republikánští kongresmani po zásluze narazili: konzervativci od nich chtějí šetrnost a fiskální střízlivost, nikoli rozhazování peněz.

Jakkoli to může pro mnohé znít neuvěřitelně, president George W. Bush je – pokud jde o domácí federální výdaje, především ty na školství a zdravotnictví – druhým nejlevicovějším presidentem v amerických dějinách, hned po Lyndonu Johnsonovi v 60. letech 20. století a jeho projektu „Velké společnosti“. Bush předsedal druhému nejvyšším u nárůstu výdajů federální vlády v amerických dějinách – za aktivního souhlasu republikánské většiny v Kongresu.

Voliči tedy republikány potrestali po zásluze – nikoli proto, že by republikáni v Kongresu byli příliš konzervativní, ale právě proto, že byli málo konzervativní, že se od svých proklamovaných konzervativních idejí omezeného státu odklonili. Mnozí konzervativci v listopadu 2006 – na rozdíl od let 2000, 2002 a 2004 – zůstali doma a tak demokratům umožnili vítězství.

Na porážce republikánů měla samozřejmě velký podíl i nepopularita presidenta Bushe a války v Iráku. Ale zde je nutné zmínit klíčové rozlišení, které mnozí, především levicoví komentátoři záměrně opomíjejí: nikoli rozhodnutí svrhnout režim Saddáma Husajna a invaze do Iráku v roce 2003 – tedy odstranění hrozby – jsou nepopulární či nesprávné, nýbrž naprosto nepopulární je uvíznutí Američanů v Iráku a v tom, co se tam děje – tedy v sektářském a kmenovém konfliktu na hranici občanské války – tři a půl roku po odstranění hrozby a dosažení bezpečnostního cíle. Projekt budování liberální demokracie v islámské, etnicky a konfesijně rozdělené zemi, tedy projekt budování nového národa, je konzervativci (ale nikoli neokonzervativci) vnímán jako akt sociálního inženýrství v zahraničí, tedy příklad levicové politiky pars excellence.

Tento autor vždy obhajoval a dodnes obhajuje správnost, spravedlnost a prozíravost svržení Saddámova režimu z bezpečnostních důvodů (zničit či zastrašit ty režimy, jež podporovaly protizápadní teroristické skupiny; znemožnit větší spolupráci těch režimů s teroristy v budoucnu; a především, nedopustit, aby tyto režimy nabyly zbraně hromadného ničení, které by mohly předat teroristům); jakož i zdůrazňoval nerozumnost snahy vybudovat v moslimském světě liberální demokracii rychle. Pravicový, autoritativní, prozápadní režim v mnoha zemích třetího světa, jenž nastolí stabilitu a spolupracuje se Západem, je to a právě to, co je realistické, tj. prakticky dosažitelné a zároveň dostačující pro bezpečnost Západu. Tento model ve třetím světě dobře sloužil Západu po celou dobu studené války a není důvodu, proč nemohl sloužit i nyní v Iráku. To, co vidíme nyní v Iráku, je tragédie: lidé díky zásahu zvnějšku získají svobodu a tu svobodu použijí na krvavé vyřizovaní krvavých účtů z minulosti. Smrt Tita a jeho režimu v bývalé Jugoslávii vedla k politické svobodě, ale taky k etnickým válkám. Taktéž pád komunistického režimu v bývalém Sovětském svazu. Ale jakkoli pád tvrdé komunistické tyranie vedl ke konfliktům Arménů a Ázerbajdžánců, Čečenců a Rusů, Moldavců a Ukrajinců (v Podněsteří), Gruzínů a Abcházců, atd., byl užitečný a spravedlivý pro zvýšení bezpečnosti ve světě a především zvýšení bezpečnosti nás, Západu. Totéž pád Saddáma: zvýšení bezpečnosti ve světě, ale etnické a sektářské vraždění v Iráku.

Americké ztráty v Iráku za tři a půl roku od pádu Saddáma (to je doba delší než období od Pearl Harboru v prosinci 1941 do konce 2. světové války v létě 1945) jsou v listopadu 2006 menší než 3000 padlých. Za pět let od 11. září 2001 do 11. září 2006 v celé válce proti islámskému terorismu, tj. v Iráku i Afganistanu, padlo přibližně oněch 3000 amerických vojáků. Čistě pro srovnání: za tři roky války v Koreji 1950-53 padlo téměř 38 000 amerických vojáků! Za čtyři roky americké občanské války Severu proti Jihu (1861-65 ) padlo 600 000 amerických vojáků (dohromady na obou stranách), tj. v průměru 3000 za jeden týden! Za 2. světové války – jež pro Ameriku trvala kratší dobu, než je nyní americká vojenská přítomnost v Iráku – Američané ztratili v průměru 2000 vojáků každý týden. Mimochodem, za dobu pěti let, co ztráty v Iráku a Afganistanu dosáhly výše oněch 3000 vojáků, bylo v Americe spácháno 85 000 vražd (přitom ani jeden jediný teroristický útok – což svědčí o tom, že Bushova vláda při zajišťování bezpečnosti Američanů byla doposud příkladně úspěšná) a 6 000 000 (ano, šest milionů) potratů!!!

Jakkoli 3000 amerických padlých vojáků je ve světle těchto statistik zanedbatelné číslo, budování liberální demokracie v Iráku nebylo bezpečnostní nutností a tudíž uvíznutí Američanů v Iráku bylo zbytečností.

Z konzervativního hlediska byl tedy Bush nejúspěšnější, pokud jde o daně (jejich snižování) a nominace soudců (konzervativních, tedy těch, kdo interpretují Ústavu tak, jak je napsaná, a nikoli tak, jak si subjektivně myslí, že by napsaná být měla).

Republikánská menšina ve Sněmovně reprezentantů je po volbách v listopadu 2006 mnohem konzervativnější, než byla republikánská většina před volbami. Mnozí liberální až levicoví republikánští kongresmani, především na severovýchodě USA, byli poraženi. Celkově Republikánská strana utrpěla velkou porážku na severovýchodě USA, kde byla téměř vymazána a stává se tak stranou Jihu a Západu.

Ve své bezprostředně povolební analýze morálních aspektů letošních amerických voleb jsem konstatoval, že „ideologická polarizace obou stran pokračuje: demokraté se stávají levicovějšími a republikáni konzervativnějšími“, což je tvrzení, které musím korigovat. Platí totiž pro republikány a vedení demokratů, nikoli pro novou demokratickou většinu v Kongresu jako celek. Skutečně, vedení demokratů ve Sněmovně je nyní krajně levicové – nejen madam spíkr Sněmovny Nancy Pelosiová ze San Francisca, ale i mnozí noví demokratičtí šéfové vlivných výborů Sněmovny: např. předsedou výboru, jenž schvaluje finanční prostředky (Ways and Means) se stane demokratický černošský kongresman z Haarlemu (New Yorku) Charles Rangel, známý radikál, a předsedou výboru pro soudnictví jiný černošský radikál z Detroitu, John Conyers. Pozice obou je v americké politickém spektru obdobná té, jakou v našem politickém spektru zastává Miroslav Ransdorf.

Na druhou stranu ve volbách v listopadu 2006 demokraté kandidovali po dlouhé době poprvé velké množství konzervativních demokratů, z nich většina uspěla, a jež v rámci Demokratické strany zastávají mnohé konzervativní postoje: nejsou za radikální zvyšování daní, nejsou za zákaz práva vlastnit zbraně, a nejsou fanaticky za právo na potrat po dobu celých devíti měsíců těhotenství (což je jinak dogmatická pozice americké liberální levice: právo na potrat má existovat ještě minutu před porodem).

Právě mnozí tito konzervativní demokraté uspěli nejen ve volbách do Sněmovny, ale byli to právě oni, kdo dva státy s nejtěsnějším volebním výsledkem do Senátu – Montanu a Virginii – získali pro demokraty a tím pro ně získali i většinu v Senátu. Nově zvolený demokratický senátor za Virginii Jim Webb je bývalý mariňák z Vietnamu, který nenávidí všechny pomlouvače amerických vojáků ve Vietnamu jako je John Kerry, nenávidí feministky a nenávidí politickou korektnost. Byl ministrem námořnictví v Reaganově vládě. Je to úplně jiný a nový typ demokrata, než jsou Kerry či Pelosiová.

Takže pravdou je, že v důsledku voleb v listopadu 2006 je Kongres levicovější, republikáni pravicovější, vedení demokratů levicovější, ale demokratická reprezentace v Kongresu jako celek pravicovější, než tomu bylo tak před volbami.