29. července 2005 uplynulo 200 let od narození známého francouzského myslitele

Alexis de Tocqueville je hodně uctíván, často citován, ale málo čten. A ještě méně chápán. Kdyby jej lidé více četli a chápali, nesouhlasili by s mnohým z toho, co napsal. Neboť Tocqueville podrobil kritice téměř vše, co moderní společnost považuje za samozřejmé. Byl prorokem; byl géniem. Nedoceněným géniem demokratického věku.Říká se o něm, že byl nejlepším přítelem demokracie, jakého kdy měla – ale zároveň (či možná právě proto) jejím nejotevřenějším a nejsoudnějším kritikem. To druhé hodnocení je správné, o tom prvním pochybuji: nebyl ani tak přítelem demokracie, jako spíše považoval za jisté, že demokratický věk nastane, ať už se nám to líbí, či nikoli.

Politicky byl klasickým liberálem, jehož hlavním zájmem byla svoboda, ale s dnešním liberalismem by neměl nic společného; všechno to, co považoval za správné, dnešní liberálové nenávidí. Jeho přesvědčení z něj dnes dělá konzervativce; proto je někdy označován za liberálně-konzervativního myslitele. To však je nepřesné. Zakrývá totiž podstatu jeho sporu s moderním liberalismem, jenž se týká vnitřního rozporu v historii liberalismu. Tocqueville byl jednoznačně klasickým liberálem, neboť jeho hlavní starostí v politice bylo, jak dosáhnout a uchovat politickou a osobní svobodu – svobodu od tyranie, od státní moci, od despotismu. Oprávněně řekl: „Věřím, že svobodu bych měl milovat v každé době; ale v době, v níž žijeme, jsem ochoten ji zbožňovat… Svoboda je mou nejpřednější vášní…“

Jenomže jednou věcí je milovat svobodu a přát si jí; věcí jinou je být si vědom toho, jaké jsou společenské podmínky svobody; jaké okolnosti jsou jí nápomocné a jaké jsou pro ní naopak zhoubné. A samozřejmě, jak ty první navodit a udržet, jakož i jak se těm druhým vyhnout. Na tyto otázky dával Tocqueville odpovědi naprosto opačné, než následný vývoj liberalismu; dával na ně odpovědi konzervativní. Jinými slovy, podle jeho mínění jen ty odpovědi, které dnes označujeme za konzervativní, mohou vést k dosažení a zajištění svobodné společnosti; zatímco ty, které doporučuje moderní liberalismus, společnost od svobody vzdalují.

Prvním případem je vztah svobody a rovnosti. Svoboda je slučitelná jen s jedním typem rovnosti: s rovností před zákonem. Pokusy o dosahování jakékoli rovnosti další nutně vedou k umenšení či ztrátě svobody. Alexis de Tocqueville si správně všiml, že pokud v člověku převáží vášeň pro rovnost nad vášní pro svobodu, svoboda v dané společnosti skončí. Navíc, čím větší je rovnost, tím méně lidé tolerují jakékoli zbylé nerovnosti – i ty sebemenší. Čím je tedy více rovnosti, tím tvrdší jsou útoky proti svobodě. Tocqueville byl samozřejmě přesvědčen, že svoboda s nerovností by měla být mnohonásobně preferována před jakýmkoli otroctvím v rovnosti. Jenže moderní svět se vydal přesně opačným směrem.

Podívejme se na dva příklady: kdysi kdesi byla země, která se jmenovala Rhodesie. Lidé v ní byli svobodní, nikoli však rovní: podíl na moci měla jen (bílá) menšina. Tato nerovnost byla světu trnem v oku, a tak Rhodesie byla přinucena vydat se na cestu k rovnosti a stala se z ní země jménem Zimbabwe. Představou v pozadí tohoto přechodu bylo, že v Zimbabwe bude svoboda i rovnost. Ale jak víme, tak to nedopadlo. Stalo se, že rovnosti bylo sice nejdříve dosaženo, ale nakonec se ze země vytratila svoboda. Nyní je v Zimbabwe naprostá nesvoboda. Vášeň pro rovnost tak v praxi vedla k udušení svobody. A nyní se zeptejme: stálo to za to? Nebylo lepší ponechat raději svobodu za cenu nerovnosti? Odpověď, již by dal de Tocqueville, je zřejmá.

Nebo jiný příklad: vášeň pro rovnost vede k tomu, že přestávají být tolerovány jakékoli nerovnosti či projevy nerovností: nerovností mezi pohlavími, i nerovností mezi lidmi s rozdílnými tzv. sexuálními orientacemi. A za účelem vymícení těchto nerovností se šahá na mnohé naše tradiční svobody: konkrétně svobodu spolčování, svobodu smlouvy (tj. svobodu nespolčovat se s někým, neuzavřít s ním smlouvu, z důvodu jeho sexuální orientace), a čím dále tím více i svobodu slova a projevu. Projev, jenž byl ještě před pár lety považován za svobodné vyjádření morálního mínění a mravního rozhořčení nad nemorálností, začíná být dnes považován za projev nenávisti a jako takový jej mnozí požadují zakázat a trestat. Eliminace nerovností za cenu restrikce svobody.
Druhým případem rozchodu de Tocquevilla s moderním liberalismem je samozřejmě welfare state, tedy stát pečovatelský, zaopatřující. Tocqueville jej odmítal, moderní liberalismus jej akceptoval, ba přivítal. Známé jsou pasáže z Tocquevilla, kde popisuje tento nový, měkký despotismus, neosobní ohromný stát, jenž se tyčí nad lidmi jako nad stádem dobytčat. Ten problém, který Tocqueville v pečovatelském státě viděl, nebyl primárně fiskální, nýbrž morální: nebyla to jen vysoká míra zdanění, jež sama o sobě je umenšením svobody lidí, nýbrž hlavně ten fakt, že zaopatřovací stát lidi korumpuje v tom smyslu, že u nich podkopává ctnosti a dovednosti nezbytné pro život ve svobodě. Bere lidem dospělost a činí z nich děti, drogově závislé na chůvě, kterou je stát.

Ctnosti! Tady je jádro problému: Tocqueville považoval ctnosti za nezbytné pro udržení svobody v demokratické společnosti, moderní liberalismus považuje ctnosti za irelevantní, nebo dokonce podezřelé. A věci zhoršuje ještě víc i to, že v rámci celé společnosti jsou ctnosti nemyslitelné bez náboženství. Tocqueville proto považoval náboženství, konkrétně křesťanství, za jednu ze dvou naprosto zásadních podmínek toho, aby se demokracie nezvrhla v tyranii (tou druhou je decentralizace). Pokud je v zemi tyranie či diktatura, lidé nemusí být ctnostní – mohou být jacíkoli, a vládce je už k poslušnosti donutí – silou. Pokud však máme demokracii – v níž lidé jsou zároveň vládci i ovládaní – aby se nestali kolektivním tyranem, je nezbytné, aby byli ctnostní. V demokracii zachrání svobodu lidí před lidmi samými jen jejich ctnosti, nic jiného. Toto bylo, mimochodem, mínění i otců-zakladatelů americké republiky. Její ústavu a svobodné instituce považovali za vhodné jen pro lidi nábožensky založené, nikoli pro žádné jiné. Takže v jejich pohledu – a v Tocquevillově pohledu – náboženství je nutnou podmínkou svobody. V pohledu moderního liberalismu je však jejím nepřítelem a proto moderní liberalismu vede proti náboženství vyhlazovací válku, která pokračuje ještě dnes, a to s narůstající intenzitou. Dva tak rozdílné názory na vztah náboženství a svobody, jaké panují mezi Tocquevillem a moderním liberalismem, jen tak snadno nenajdeme.
Vskutku, moderní společenský řád, jaký existuje např. v Evropě, považuji za postavený na křehkých základech; a má-li nám být Tocqueville prorokem, budoucnost toho řádu není nijak skvělá.

Poprvé publikováno v Revue Politika č. 8-9 / 2003