V roce 1940 (a předtím, v druhé polovině 30. let) ve Francii nebyla vůle bojovat. V I. světové Francouzi (vlastně všichni Evropané) bojovali 4 roky za cenu šílených ztrát (což byla chyba; ta válka měla být hned ukončena smírem, když bylo jasné, že k ničemu nevede; a ostatně, byla kvůli malicherným důvodům – na rozdíl od té II. světové); v roce 1940 Francie bojovala – kolik? Měsíc a půl? Dva? A pak kapitulovala. Samozřejmě existovalo gaullistické řešení – ve válce pokračovat (byť ze zahraničí); ale většina Francouzů se rozhodla pro lavalovsko-petainovské řešení. Nebyla to ani tak vojenská porážka, jako především psychologická.

Přihlásil bych ale i k jeho postojům již méně oblíbeným a srozumitelným. Toleruji mu lidské omyly, jeho studium bylo velmi limitované, uvízl v minulém století, netřeba je tu dále rozvíjet, pečlivý člověk si je najde iniciativně sám. Přesto jiskra identity věrnosti civilizaci třeba pro lidskou slabost deformované, stojí za nesení kůže na trh. Západ mu rozumět mohl málo, obvykle dosud bez konkrétní osobní zkušenosti ruské říše, obvykle bez hlubší kritické analýzy sebe sama. Tak prorocký Složenicynův občasný výkřik či zavytí teprve čeká aby bylo slyšeno. Je mi klasikem, pro kterého teprve hledáme tlumočníky, podobně jako si málo víme rady s jeho vlastí, jsme vůči ní tak infantilně bezbranní.

Studovat kvalitní odpůrce je náš prvořadý úkol, kdyby nás někdo z Rusi chválil, bylo by na místě se děsit. (Zatkl mne tam kdysi policista, neměl zbraň, za vchodem do policejní stanice byl však postaven kulomet na chodbě, posadil mne před něj a dal mi napsat obligátní přiznání se..na nic se mne neptal…stačilo mu to jen česky…dodnes to zřejmě archivují ti vystrašení poldové děsící se svého lidu a sympatizující s vetřelcem – omylem jsem zřejmě narušil jejich chráněnou zonu, když jsem se dal frekventovanou cestou, co nebyla na mapě, v blahé naději, že tam spíše bude hospoda, než na povolené přikázané pusté trase mimo civilizaci…)…škoda že ještě není zralá doba, aby bylo možno opsat, co udělali rusové z Židů do r. 1968, dopad nacistických koncentráků na život komunity by nebyl tak izolovaný…Solženicyn cituje alespoň literaturu k tomu tématu…