Reakce Michaely Freiové na článek Matyáše Zrna “Rodinná politika ve feministických koncích”Vážená redakce,

jsem ráda, že jste – byť opožděně – otevřeli otázku politizace resp. politické radikalizace státní správy, jak se za vlády sociální demokracie projevuje například v oblasti rodinné politiky.

Svěřit tuto agendu na MPSV genderovým feministkám znamená změnit odbor rodinné politiky na útvar zaměřený především k převýchově obyvatelstva, jež si má osvojit nový způsob myšlení o rodině a nové pojmy. Hlavní důraz se klade na odbourání rozdílů mezi muži a ženami, zejména mezi otci a matkami.

Podpora odpovědné vlády by se však v oblasti rodiny měla zaměřit na to, co je ve společnosti prověřené a co funguje – což je právě přirozená rodina, kde jsou úlohy rozdělené a odlišné.

Také loňská Národní zpráva o rodině ukázala (tab. 19), že za ideální uspořádání rodinných vztahů považuje naprostá většina našich obyvatel klasickou rodinu s rozdělením rolí (muž živitel, žena tvůrkyně domova) a tento názor je nejsilněji zastoupen ve skupině s nejvyšším vzděláním. Je to funkční model a jakékoli úpravy a varianty jeho základního schématu jsou věcí soukromé dohody mezi manželi.

Postup MPSV v “řešení” rodinné problematiky směřuje k tomu, aby se rodina stala obětí ideologických priorit radikální menšinové ideologie, tj. feminismu v jeho neomarxistické podobě. Rodina to samozřejmě přežije, tak jako přežila komunistické experimenty, ale na rozdíl od tehdejší doby má demokratická veřejnost právo se ptát, proč má takovéto sociální inženýrství platit ze svých daní.

Děje-li se toto za koaliční vlády, jejíž součástí jsou lidovci se svou rétorikou křesťanství a tradice, čeho se dožijeme za možné menšinové vlády sociální demokracie?

––––––––––––––––––––
Mladá fronta DNES Rodinná politika ve feministických koncích 03.03.2005
Názory – Autor: MATYÁŠ ZRNO – Strana: 06

Rodinná politika ve feministických koncích

Loni se vláda České republiky rozhodla, že začlení podporu rodiny mezi své priority. Hezké předsevzetí, příjemně znějící v uších voličů. Pojďme se však podívat, jak vláda tuto prioritu naplňuje.
Ano, konečně byla schválena daňová prorodinná opatření, zejména společné zdanění manželů a daňová sleva na dítě. Tím však výčet pozitivních kroků končí a nastávají ty negativní. Tak třeba novomanželské půjčky. Ty totiž vůbec novomanželské nejsou, neboť je mohou získat jednotlivci i nesezdané páry, tedy téměř kdokoli. Jako by to však nestačilo, pokud jste ženatí či vdané, máte společně nárok jen na jednu půjčku.
Ve chvíli, kdy byste se rozvedli (byť ryze formálně), získáte nárok na další půjčku ve stejné výši. Rozdíl tedy činí 300 tisíc korun ve prospěch nesezdaných partnerů.
Totéž platí i pro jiné oblasti. Váš manžel či manželka nesmí vlastnit jinou nemovitost. V případě nesezdaných partnerů to neplatí…
Důležitým krokem ve státní rodinné politice se stalo schválení Národní zprávy o rodině, která poměrně kriticky analyzuje žalostný stav podpory rodin s dětmi u nás. Zpráva konstatuje, že podpora uzavírání manželství je u nás katastrofálně nízká. Manželé jsou proti nesezdaným párům dokonce finančně znevýhodněni (v bytové politice, v sociálních dávkách), a pro mladé lidi je proto výhodnější manželství neuzavřít.
Dočteme se zde i o demografickém zjištění, že klesající sňatečnost vede i ke klesající porodnosti, a tedy nižšímu počtu dětí. Páry žijící “na hromádce” situaci nevylepšují, neboť se jim rodí mnohem méně dětí než manželům. Větší počet dětí je přitom v zájmu nás všech, i pokud bychom dokonce degenerovali pohled na svět jen na ekonomickou základnu. Jde přece o naše penze.
Rodinné politice řádně pustil žilou i ten, kdo je za ni odpovědný, ministr práce a sociálních věcí Škromach. Odbor rodinné politiky svěřil do rukou známé feministické buditelce Michaele Marksové-Tominové. O jejím přístupu k rodině svědčí názor o vhodnosti adopcí dětí homosexuálními páry či její vlastní teze, že si nedovede vůbec představit, že by mohla po porodu zůstat s dítětem doma. Co by prý celou tu dobu dělala…
Stejně zvláštní je, že spolupracovnice instituce, kterou MarksováTominová rovněž řídí, tedy radikálního sdružení Gender Studies (s hrdým, leč snadno zpochybnitelným označením “obecně prospěšná společnost”), se staly členkami hodnotitelského týmu pro posuzování prorodinných projektů neziskového sektoru.
Jelikož je Gender Studies personálně provázáno s Anarchofeministickou skupinou 8. března, bude jistě zajímavé sledovat, jak budou tyto osoby propojené s ultralevicovou scénou (publikující třeba v časopise AKontra či na webových stránkách Československé anarchistické federace) hodnotit například projekty na podporu výchovy k manželství. Kdo by však něco namítal proti tomu, že paní ředitelka dá svým ovečkám něco na přilepšenou z bezedné státní kasy…
Není tajemstvím, že koncepční náhledy feministek jsou zaměřeny na potlačení a odstranění rodiny. Namísto integrální podpory přirozených rodinných vazeb podporují boj jednotlivých rodinných příslušníků proti sobě navzájem (respektive zejména společně proti muži). O tom, že je takovéto řešení ve výsledku nákladné zejména pro státní síť sociální podpory, které tím umožňuje dále bobtnat a zvyšovat náklady státního rozpočtu, netřeba pochybovat. Daňový poplatník opět zapláče.